Den osmý - zasněžené srdce a Soumrak v soumraku
Soumrak se sklání nad troskami,
já vcházím cestou staletou,
a vzpomínky jsou stále s námi, ač růže už tu nekvetou.
Jiřík nás obětavě ráno cestou do práce nablížil ke stanovišti mikrobusů a tak už za chvíli, po poněkud zmateném putování rozlehlým parkem sedíme v maxi taxi směr komplex Astoria.
Přestože je slunečné dopoledne, mám od rána tísnivý, divný pocit, kterého se nemohu zbavit. Turistický komplex u jezera je strašidelně prázdný, přízračný, jen houfy hladových toulavých psů se plíží okolo, hledajíce něco snědku a snad i vlídnou lidskou ruku, která by je podrbala za ušima. A tam někde za stromy a dalekou vodní hladinou, leží ostrov jménem Sníh. Nemůžeme sehnat žádnou kompetentní osobu, která by nám řekla, kde se tu dá sehnat loď. Až v jedné z restaurací narážíme na ochotnou paní, která se nám nejdřív pochlubí, že je rodačka z Targovişte, ale pak nás zklame informací, že převozník tu bude až odpoledne. Vysvětlujeme jí, že to už chceme být právě v Targovişti, protože chceme vidět Knížecí dvůr. Paní neváhá a kamsi volá. Naznačuje nám, že máme počkat, a tak čekáme. Se strachem, že se na ostrov nakonec opravdu nedostaneme. Po chvíli se ovšem paní s širokým úsměvem vykloní z kanceláře. Převozník kvůli nám přijede, máme si zatím dát kávu. S úlevou se sesuneme do křesel na terase restaurace. Tak nakonec to klaplo.
V sítinách u ostrova ztraceného uprostřed vod zpívají ptáci jako v rajské zahradě. Vystoupíš na břeh, a ocitneš se v jiném světě. Zvuky zvenku sem nedolehnou, vzduch je tu stojatý, teplý a voní růžemi a žlutými špendlíky, které rostou v sadu za kostelem. Jen ty ptáky v rákosí a skřípání tvých vlastních podrážek slyšíš na tomhle prapodivném ostrově. V kostele je chladivé šero. Výběrčí vstupu, který sedí hned za vchodem, pospává na své židličce. Jen škrabání slečny restaurátorky na lešení v hlavní lodi kostela ruší ten stojatý klid. Na prostém náhrobku před ikonostasem hoří svíce a ve váze jsou čerstvé květiny. Lhostejno, že pod kamennou deskou je jen prázdný hrob. Ostatky, které snad skutečně patřily knížeti Draculovi, byly ve skutečnosti hned u prahu, těsně za vchodem. Archeologové, kteří odkrývali podlahu kostela, nalezli u oltáře pod knížecím náhrobkem jen kosti vlka a pod prahem pak bohatý hrob. Kdo ho nenáviděl tak moc, že znesvětil svatou půdu a jeho tělo přesunul tam, kde si na něho každý příchozí šlápl jako na posledního ze zatracených? Je to někdo z těch, kdo dnes shlížejí tmavýma očima ze zašlých stěn kostela? Nebo to celé bylo úplně jinak a kníže tu doopravdy nikdy nesložil svou kučeravou hlavu k věčnému spánku? Kdoví. Ostatky, uložené v bukurešťském muzeu se jedné noci záhadně ztratily ze zamčeného depozitáře, takže pravdu už nikdy nikdo nezjistí. Ráda bych fotila, ale fotovstupenka byla příliš drahá a tak jen nervózně poškubávám za zip u brašny. Jako na zavolanou vběhnou do kostelních dveří dva psi, a začnou se na prahu rvát, inu…jako psi. Výběrčí je běží vyhnat a tak mám čas právě a jedině na to, vyfotit si Vladovu hrobku. Jsem spokojená. Jdeme se projít po klášterní zahradě. Je vedro. Luboš nabírá porcelánovým hrnečkem, volně položeným na ostění studny, ze zašlého džberu vodu. Vyprávím mu o tom, jak to přišlo, že na studních tu jsou hrnečky i pohárky položené jen tak a nikdo je nesebere a sama si hojně nabírám vody, myslí daleko, předaleko. Na odchodu ještě trháme v sadu zralé ryngle a pak už se vydáváme na cestu zpět. Ještě dnes se chceme dostat do valašského sídelního města a spatřit knížecí dvůr.
Targovişte je klasické zaprášené město plné ošoupaných paneláků. Ve večerním světle pomalu se klonícího sluníčka je ale vlídné a příjemně ospalé. Když se ubytujeme, pustíme se nejdřív do pátrání po nádraží a pak už konečně vykročíme dlouhou ulicí, která nás má dovést ke knížecímu dvoru. Několikrát se musíme ptát, ale pak už se před námi konečně nad stromy zjeví špička okrové věže. Mé kroky zastaví zavřená brána a drátěné pletivo, kterým je vidět na staveniště. Celý komplex je evidentně v rekonstrukci a vzhledem k pozdní hodině mají samozřejmě zavřeno. Srdce mi spadne až někam do žaludku. Takovou dálku sem vážím cestu a neuvidím sídelní srdce Valašska a nejkrásnější a nejokázalejší stavbu na téhle straně hor? Za plotem u stavebních buněk pár mužských cosi kutí. Luboš neváhá a otvírá bránu.
„Jsme archeologové z Čech. Chtěli jsme jen vidět knížecí dvůr. Jedeme sem takovou dálku,“ vysvětluje lámaně pánovi, který mu vyšel v ústrety.
Muži se na sebe podívají, trochu udiveně, trochu potěšeně a trochu s pochopením a jejich mluvčí mizí v ruinách dvorce. Jsem vděčná alespoň za možnost vlézt si za bránu a vyfotit si věž Soumraku bez toho ošklivého plotu a už se pomalu připravuju na odchod. Tohle se nám tedy moc nevyvedlo. Pán se vrací a vede s sebou dědu. S klíčemi v rukou. Děda nás pozdraví a s úsměvem od ucha k uchu mávne za sebe širokým zvoucím gestem. Můžeme dovnitř. Tiše, nevěřícně ho následujeme okolo komplexu k hlavní bráně. Děda pokyvuje, radostný z našeho zájmu. Dva unavení poutníci, mladí blázniví vědci z druhého konce Evropy, kteří touží spatřit knížecí sídlo. Jsme vítáni. Děda se stále usmívá a vypráví. Sice rumunsky, ale nepotřebuju znát každé slovíčko, abych věděla, o čem. O zlatém poháru na studni na náměstí, o popravišti přímo před palácem, o rudých růžích Vladova sadu. A taky o věži Soumraku. Jak stráže volávaly zvečera, když se slunce ukládalo za kopce na obzoru, a ohlašovaly noc, aby se zavřely brány města.
Kráčíme zcela beze slov, ohromení tou velikostí a spletitostí toho všeho. Je to jako sen, jako vzpomínka. Targovişte je zlaté v zapadajícím slunci. Milé a známé. Spletité a dávno prázdné. Jen stopy rekonstrukce, která tu právě probíhá, poněkud oslabují ten výjimečný, čarovný zážitek. Knížecí ložnice v okraji paláce hned naproti kostelu je ještě nedotčená. Děda se zubí a kyne mi, abych vešla. Rukou hladím prastaré cihlové zdi a našlapuju opatrně, jako v kostele. Zoufale se snažím nevnímat moderní nástavbu z průhledného plexiskla, která roste všude okolo na troskách bývalých sálů a komnat. Jestli to tu zůstane opravdu takhle, je s čarovnou atmosférou dvorce ámen. Zbyde jen skořápka.
Stojím na ochozu pro turisty nahoře nad hradbami a shlížím dolů, přes pásy zdí, dolů do parku.
Po prohlídce se tam chceme podívat, ale za nic na světě nemůžeme trefit tu správnou ulici, která by nás tam dovedla. Správce nás volá zpět, když se už podruhé poněkud ztracení promotáme kolem hlavní brány targoviştského dvorce. A vede nás mezi zdi, cestičkou mezi hradbou, přímo skrz už dávno neexistující růžový sad. Tráva je tu vysoká a chladivá a když člověk zavře oči, skoro cítí tu prchavou vůni.
Sedíme pak v parku na troskách středověké budovy a pozorujeme soumrak. Velká věž je celá rozzářená, jak se do ní opírají poslední paprsky a proti už šerému parku je nepatřičně světlá a jasná. A pak slunce zajde a Věž Soumraku ztmavne a ponoří se do vlahého modravého večera stejně jako zbytek města.