Graenino útočiště

Ráno je zářivé, jasné a neuvěřitelně jarní. Courám se po molu jen v páskových pantoflích a lehkém svetříku a není mi vůbec zima. Naopak, je mi úplně báječně. Slunce hřeje a čerstvý vítr příjemně čechrá vlasy. Čeká nás první vyplutí, není ovšem žádný spěch, přesouváme se jen do pár kilometrů vzdáleného Splitu, takže dnešek bude jen takové laškování s mořem, první seznámení s lodí.

Vyplouváme nakonec skoro až před polednem. Brázdíme sem a tam příbřežní vody okolo Splitu. Všichni si vyzkoušíme kormidelnictví, mimo mě se ale zbytek mořských nováčků do řízení plachetnice moc nehrne. Pak následuje trénink MOB, tedy muže přes palubu, kterého pro tuto chvíli suplují dvě napolo naplněné, provazem spojené PET lahve. Nu a pak už pomalu zamíříme směr splitská marína, která bude naším dnešním silvestrovským domovem. Skoro až na dostřel děla od mohutného mola, které odděluje klidné vody maríny od mořských vln mě nechají za kormidlem, až se divím, že mi tak důvěřují, když nemám skoro žádné zkušenosti (jen jsem jednou předloni odřídila loď z Visu až na Hvar a to za bezvětří, čili to nebylo žádné umění). Až na přistávání si bere řízení zpět Kapitán. Je ještě celkem brzy odpoledne. Rozložíme se po palubě, načneme lahev vína a relaxujeme. Slunce svítí tak intenzivně, že shazujeme i svetry a sedíme (i ležíme) jen tak v krátkých rukávech. Takové pěkné silvestrovské opalování. Když slunce klesne níž a my se s vrčením soukáme zpět do svetrů, Kapitán nám škodolibě navrhuje, že nás na sedačce vytáhne nahoru na stěžeň, kam slunce stále svítí. S díky odmítáme. Honza s Jarkou navrhují podvečerní procházku do centra. Přidávám se.

V zapadajícím slunci je Split celý růžovozlatý, dávné Diokleciánovo město, benátský přístav, místo, které po staletí něžnou i tvrdou dlaní tvarovala historie. Dnes je to turistické centrum s nádhernou širokou promenádou lemovanou palmami, která přetéká kavárničkami a bary. Právě tady dnes přivítáme nový rok.

Přijde mi stále neuvěřitelné, že je skutečně 31. prosince, a já se tu toulám jen ve svetru a mikině. Zahrádky restaurací jsou přeplněné lidmi a nad hlavou mi ve větru šumí palmy. A ta má klasická, středoevropanská dušička, která má už snad v samé dřeni zakódováno, že zima rovná se mráz a sníh jen zmateně zírá a pořád si to nějak neumí srovnat.

Jednou z dochovaných římských bran se nořím do uliček starého města. Kdo by to snad nevěděl – centrum starého Splitu je vystaveno přímo ve zdech monumentálního paláce římského císaře Diokleciána, jednoho z posledních a nejhorších pronásledovatelů křesťanů. Stařičký palác z třetího století našeho letopočtu tak i po těch stovkách let stále dýchá a žije. V gotických, renesančních i barokních domech, z nichž mnohé nedokážou zapřít svůj benátský původ se dodnes bydlí, pod renesančními arkádami se suší prádlo, z ozdobných balkonů barvy slonové kosti, složitě tesaných do vzorů jemných jak krajky na šatech se spouští z truhlíků květiny. Kráčím náměstíčky, i úzkými uličkami tolik připomínajícími Benátky, po dlažbě z bílého mramoru miliony kroků ohlazené dohladka jako nejjemnější sklo a žasnu.

Je tu úžasný klid, který bych tu v létě dozajista nenašla, mohu pohodlně fotit, aniž by mi někdo neustále vbíhal do záběru a v poklidu nasávat tu dávnou atmosféru, kterou vydechují staré zdi. Na náměstí před katedrálou se mi srdíčko úplně roztetelí blahem. Raně středověkou stavbu kostela obkružuje krásně zachovalé římské sloupoví s patkami hlavic zdobenými květinami a girlandami. Napravo od katedrály se vtěsnán přímo do renesančních budov vypíná římský peristyl a na druhé straně náměstí zahlédnu další zachovalou římskou bránu. Takové malé archeologovo nebe.

Připozdívá se a splitská zákoutí se pomalu oblékají do soumraku, zimně chladného a bělavého. Je čas vrátit se do maríny. Než tam dojdu, časný zimní večer, který tu přichází tak rychle, zahalí město do nočního roucha, odstínů tmavě modré a indigové a spousty světel.

Na lodi se mezitím pomalu chystá silvestrovské pohoštění. Salát, obložené mísy, vánoční cukroví, něco slaných pochutin a samozřejmě moravské víno, slivovice a v neposlední řadě i Petrův Berentzen. Sedíme, povídáme, jíme a zpíváme. A pijeme. Ale ne nijak přehnaně, na půlnoc totiž chceme na hlavní splitskou promenádu. V poklidném duchu lodní část večera uběhne, ani nevíme jak. Je něco po desáté a my se pomalu zvedáme na předpůlnoční vycházku.

Noční Split je snad ještě čarovnější než podvečerní, stará mramorová dlažba Starého města ve večerním osvětlení vypadá jako skutečný a nefalšovaný led a světloučké paláce a domy jakoby samy od sebe zářily. Úzké uličky jsou plné tajuplných zákoutí skrytých v šepotavém šeru a ze zahrad mezi domy šumí citronovníky a pomerančovníky. Touláme se městem, ale ne jen tak nazdařbůh. Míříme za římské hradby, na kraj parku, k soše Řehoře Ninského, mnicha a poustevníka, abychom si pojistili návrat. Říká se, že kdo pohladí palec na noze sochy, jistojistě ho jeho cesty jednoho dne přivedou do Splitu zpět. Jestli je to pravda, vrátíme se sem všichni.

Za římskou bránou otevíráme první lahev šumivého vína, připíjíme na Řehoře, na Split samotný a na to, že tu dnes můžeme být a noříme se zpátky do spleti šerých stařičkých uliček.

Na náměstí s radnicí, krásnou gotickorenesanční budovou benátského stylu probíhá pod širým nebem večírek se základnou v přilehlém baru. Sedáme si do vedlejšího baru na venkovní terasu (ano, i takhle pozdě je pořád dost teplo na to, aby se dalo sedět venku) a pozorujeme to předpůlnoční večírkové hemžení. Na hodinové věži odbíjí půl dvanácté. Je čas pomalu se přesunout na promenádu. V uličkách směrem k moři množství lidí prudce stoupá. Jen chvilku a prodíráme se davem. Chytáme se vzájemně za ruce, abychom se neztratili. Stejně se to ale nepovede. V jedné z křižovatek mezi úzkými uličkami ztrácíme Petra. Prodíráme se davy rozjuchaných Chorvatů na dohled k moři a k pódiu a snažíme se Petrovi poslat sms s našimi „souřadnicemi“. Nejenže náš mrzí, že nejsme komplet, ale Petr má navíc jednu z našich lahví šampusu, což je teprve katastrofa!

Čas letí přímo závratně. Zasmušile hypnotizujeme hodinky a propadáme trudnomyslnosti, že to Petr do půlnoci nestihne. Zjeví se doslova za pět minut dvanáct vedle nás, s vítězným úsměvem a šampaňským v pozvednuté ruce, jakoby se k nám teleportoval. Takový malý zázrak, že nás mezi těmi stovkami a stovkami lidí našel. Jsme komplet. Hudba ztichla a moderátor večera cosi povídá. A pak začne odpočítávat. Sice většina z nás neumí chorvatsky, ale vůbec nám to nevadí a spolu s celým Splitem řveme odpočet, oni chorvatsky, my po svém - česky. A je to tu. Půlnoc! Z pódia se ozve chorvatská hymna. Splitská promenáda zpívá. Kdosi v domě naproti nám zapálil červenou světlici, palmy i zdi se barví do přízračné rudé,  takže to teď vypadá, jakoby promenáda hořela.

Boucháme šampaňské a objímáme se. Hymnu vystřídá k mému nesmírnému překvapení Radeckého marš, což je pro mě taková malá připomínka domova (maršál Radecký se totiž narodil na Sedlčansku a v našem regionu je hodně vážený). Nad palmami a mořem vytryskne první kytice ohňostroje. Stojíme a díváme se, jak nad Jadranem vybuchují rachejtle. Promenádou stále zní Radeckého pochod, po chvíli vystřídaný jakousi Chorvatům notoricky známou písní. Chytají se kolem ramen a zpívají. Mladí staří, všichni bez rozdílu. Necháme se unášet tou rozjásanou atmosférou pospolitosti a trochu možná litujeme, že se se zpěvem nemůžeme přidat. Zůstáváme na slavící ulici, dokud nám nedojde šampaňské. Je okolo jedné ranní, když se obracíme, opouštíme jásající a zpívající město a vracíme se do tichounké spící maríny.

Tady ještě chvíli posedíme a pijeme, vše ale v poklidu, žádné divoké řádění. Zítra, tedy vlastně už dnes, nás čeká předlouhá cesta volným mořem, takže absolvovat to s kocovinou by nebylo úplně nejlepší. Má foukat bora a tak nás to možná pěkně pohoupe. Je ke třetí ráno, když zalézám do svého spacáku v kajutě na přídi. Usínám okamžitě a tvrdě jako špalek.