Graenino útočiště

Sobotní ráno je stejně mlhavé a sychravé jako to páteční. Ale stejně jako včera, když o čtyřicet minut později scházíme dolů na snídani, se začíná  do polštářů mlhy pomalu a nesměle plížit sluneční svit. I dnešek bude tedy ideálním dnem. Když se sejdeme v obvyklý čas před hotelem, už je krásně jasno a pomalu se otepluje. Naše první cesta vede k budovám Parlamentu. Vstupné na prohlídku je celkem drahota, v průvodci jsem ale vyčetla, že členové států Evropské unie by měli mít vstup zdarma, takže se určitě budeme dožadovat svých práv. Zblízka vypadají parlamentní budovy přesně tak monumentálně, jak jsme si představovali. A opravdu jsou hodně podobné anglickému parlamentu. Obcházíme tu kolosální stavbu pěkně zeširoka, na velké prostranství před budovou se totiž nesmí. Celá ta plocha je ohrazená provazem s hojnými značkami zákazu vstupu a u paty budovy sem a tam přecházejí vojáci se zbraněmi.

„Hele, myslíš, že by tě fakt zastřelili, kdybys tam vlez?“ zajímá se Kristýna.

„Tak to zkus sama…“ ušklíbne se Aleš. „A uvidíme. Jenom chvilku počkej, než tam skočíš, já si připravím foťák..“

„Ha, ha, ha..“ zašklebí se Kristýna v odpověď. O tématu nicméně vydržíme debatovat zbytek cesty k úděsné frontě, která se kupí na kraji parku. Tam zjišťujeme, že fronty jsou dvě, jedna pro návštěvníky, kteří si lístek budou teprve kupovat a jedna pro ty, kteří už je mají. U šňůr napnutých mezi stojánky, jak někde v muzeu, stojí vojáci. A my přicházíme na to, proč je fronta na lístky tak dlouhá. Pokladna je kdesi v útrobách přízemí, jelikož je ale při cestě k ní potřeba překonat volné prostranství před budovou, kam je zakázán vstup, pouští s důležitým výrazem v očích voják návštěvníky po jednom, maximálně po dvou. No nazdar, to tu budeme do poledne.

„My jsme celá skupinka,“pípne nesměle Kristýna, když se dostane na řadu.

„A kolik vás je?“ opáčí voják.

„Šest.“

„A odkud jste?“ houkne vzápětí.

„Česká republika..“ vydoluje ze sebe Kristýna poněkud zaraženě a zmateně.

„Pasy, prosím…“ pokračuje chlapík v uniformě. Posíláme je dopředu. Voják do každého z nich nahlédne. Tak průvodce asi opravdu nelhal, zřejmě to opravdu coby členové EU budeme mít zadarmo, říkám si v duchu. Snad nás tam pustí najednou. Vojáček ovšem veškerým mým předpokladům udělá čáru přes rozpočet. Zničehonic drapne Kristýnu za ruku, a s výrazem, který zřejmě považuje za přitažlivý a frajerský, jí do dlaně vtiskne naše pasy. Kristýna zkoprní, na zlomeček vteřiny to vypadá, že se mu pokusí ruku vytrhnout, její oči za brýlemi jsou jedno velké zděšené překvapení. Než ovšem stihne cokoliv udělat, voják ji postrčí za šňůru, usměje se jejímu zmatku a máchne rukou přes prostranství. „Běžte…pokladna je ve dveřích s číslovkou deset.“

Kristýna se váhavě rozejde a po cestě se neustále otáčí.

 „Tak a teď se z okna vysune sniper,a nádvoří pokropí dávkou ze samopalu,“ utrousí suše Aleš. Mám pocit, že Kristýně běží hlavou něco podobného. Když po pár minutách konečně znovu vyleze ven, zdá se, že by si nejraději poskočila nadšením, že už to má za sebou. A hned první větou potvrdí mé předpoklady.

„Lidi, to je skvělý, máme to zadarmo.“

Bohužel další zprávy už nejsou tak dobré. Anglická prohlídka od deseti už je plná, máme tedy lístky až na dvanáctou. Co ale teď?

 „Co se skočit podívat do Matyášova chrámu? Když jsme to včera nestihli,“ bleskově navrhuju, čím vyplnit víc než dvouhodinovou pauzu v programu. Návrh je jednomyslně přijat, vrháme se tedy do metra. Já a Aleš ještě při cestě uděláme kratičkou odbočku k Dunaji, abychom nacvakali pár dalších zajímavých panoramat. Holky jen nevěřícně kroutí hlavou. U vchodu do metra nás čeká další kolo pantomimy, potřebujeme si koupit další lístky na mhd, přejíždíme častěji, než jsme si původně propočítali. Kristýna s Denisou vše vyřeší elegantně, vezmou vytrhaný paklík jízdenek a zamávají s ním paní v pokladně před očima a ukáží, že chtějí jeden, následně totéž zopakují s jednotlivým lístkem a ukáží, že dva. Vida, i bez znalosti jazyka se lze domluvit dobře, jen se člověk nesmí stydět.

I dnes jdeme nahoru na hradní vrch pěšky, lanovka je trochu z ruky a příliš by nás to zdrželo. Absolvujeme dlouhé stoupání parkem. Tady se ještě pořád mezi větvemi proplétají pomalu blednoucí prstýnky ranní mlhy a voní to tu přímo esencí podzimu, rozmoklou půdou a spadaným mokrým listím. Ve svahu u schodů míjíme vstávajícího bezdomovce. Děda si pečlivě balí a rovná věci, oprašuje kabát a dokonce klobouk, u paty schodiště má položenou vycházkovou hůl a na ostění budíka. V tu chvíli mi celý ten obrázek přijde strašlivě smutný. Ten nevypadá na hospodského povaleče. Naopak, seč může, snaží se zachovat veškerou důstojnost, která mu ještě zbyla a ve svém snažení daleko víc než člověka bez střechy nad hlavou připomíná vysloužilého univerzitního profesora. Co ho asi přivedlo k tak hořkým koncům?

Na dlažbu náměstí před Matyášovým chrámem se opírá nízké slunce. Je ještě celkem brzy, moc turistů tu není. Kupujeme lístky a jdeme dovnitř. Zbytek zájezdu vypadá poměrně užasle a já až v příštích několik minutách zjišťuju, proč to. Všichni si totiž doposud mysleli, že gotické chrámy jsou uvnitř stejné jako náš svatý Vít. Béžový či šedavý kámen a krajkovaná kamenická výzdoba. Matyášův chrám ovšem přetéká barevností. Je pestře vymalován od podlahy až po strop. Ano, takhle ve skutečnosti vypadala gotika. Mnohdy až přeplácaně kýčovitě barevná. Já sice tak užaslá nejsem, ale takhle vyzdobený chrám také vidím teprve podruhé v životě. Vydržíme o tom v sedě v kostelních lavicích s hlavami vyvrácenými k pestré klenbě sáhodlouze debatovat. Čas se ovšem nachyluje, a tak si už jen v rychlosti nakoupíme pohledy a suvenýry a rychlým přesunem se obracíme nazpět. Stíháme to rychleji než jsme předpokládali a ještě chvíli sedíme u v parku u parlamentních budov na lavičkách a povídáme.

I v Parlamentu, stejně jako u prohlídky synagogy procházíme detekčním rámem. Zavazadla tu neprohlížejí ručně jako v synagoze, ale mají tu na ně rentgen. Stejně jako v předchozím případě Aleš znovu pípá (nakonec se zjistí, že za to mohou kovové knoflíky u jeho bundy) a Renča opět suverénně propašuje dovnitř svůj zavírací nůž. Vnitřek Parlamentu je rozmáchle přezdobeně načinčaný, samý mramor, zlato, fresky, křišťálové lustry, rudé koberce. Průvodkyně nás stručně seznamuje s tím, jak se budovy stavěly, kolik je tu schodišť, kolik bylo použito tun mramoru a s dalšími nezbytnostmi. Procházíme kuloáry, dozvídáme se, že v provozu už je jen jedno křídlo budovy, ale dřív že každá ze dvou zcela identických částí sloužila jedné ze dvou parlamentních komor. Dnes ta nepoužívaná část, kde se nacházíme právě my, slouží pouze pro velké zahraniční kongresy, a jinak se sem vodí turisti. A pak po dalším výkladu konečně vcházíme do dvorany, kde je to, co mne zajímá nejvíc. Korunovační klenoty v čele se svatoštěpánskou korunou. Okolo obchází zachmuřené stráže a já s nesmírným překvapením a velkou radostí kvituji fakt, že bez blesku je povoleno fotit. Nejen, že na rozdíl od nás tu lze korunovační klenoty kdykoliv spatřit, lze si je i vyfotografovat! Jak pokrokové. Obcházím vitrínu, fotím a nemůžu se vynadívat, i přesto, že jsem svatoštěpánskou korunu už jednou viděla (na výstavě Evropa kolem roku 1000, ve společnosti říšské koruny a svatováclavské přilby a byl to pro mě tehdy životní zážitek…do té doby, než jsem se jako archeolog mohla té přilby vlastními prsty dotknout, ale to už je jiný příběh). A pak už nás čeká zasedací místnost a musím uznat, že ten prostor je úžasný. Průvodkyně vysvětluje, jak moderní prostora to ve své době byla a že technické zázemí včetně systému hlasování je funkční a fungující dodneška. Pak se nám dostane přednášky o královských rodech na uherském trůně a ještě jednou projdeme do kuloárů, kde mě mimořádně zaujmou stojánky na doutníky očíslované podle jednotlivých sedadel v zasedací síni. Každý poslanec měl tedy nejen své stálé místo, ale i své stálé osobní odkládátko na doutníky. Roztomilé.

Venku před vchodem chvíli blbneme, Aleš zkouší, co se stane, když se bude tvářit, že přeskočí zátaras okolo budovy, ale voják na stráži je naladěn zjevně na vlnu stejného humoru, protože se jen přátelsky zaksichtí.

Před námi je téměř celé odpoledne a cesta časem dál, než jsme doposud cestovali. Už včera jsme se rozhodli, že si chceme prohlédnout pozůstatky starého římského osídlení, které na přelomu letopočtu stálo v místech dnešních okrajových částí Budapešti. Aquincum…jedno z měst staré provincie Panonia. Opět nastupujeme na metro a opět přejíždíme na druhou stranu Dunaje. Tady přímo od metra vyrážejí příměstské vlaky tam, kam potřebujeme. Pátráme, jaké vlastně potřebujeme na vlak lístky. Holky z trafiky přicházejí s informací, že v katastru Budapešti můžeme jet vlakem na lístky mhd stejně jako u nás. Výborně. Naskáčeme do vlaku a spokojeni s ideálním vývojem situace, vrhneme se na zásoby řízků, které jsme si tentokrát neopomněli vzít s sebou. Zastávka, kde chceme vystoupit se polopaticky jmenuje taktéž Aquincum, takže zbloudit opravdu nemůžeme, i kdybychom se o to snad programově chtěli pokusit. Projíždíme kolem Markétina ostrova a dál, směrem na okraj města. I kdyby se naše výstupní zastávka nejmenovala tak, jak se jmenuje, to že máme vystoupit, poznáme i tak úplně jednoznačně. Nejprve se podél trati vynoří zdivo dávného římského akvaduktu a dál za ním vidíme celou pláň pokrytou zbytky zdí a sloupů, obehnanou bytelným plotem. Jsme tu. A já se znovu vrhám do práce. Nejdřív se jdeme podívat do muzea a na potom si necháváme samotné město. Kupuju si fotovstupenku a chovám se veskrze jako japonský turista. Tedy cvakám a cvakám. Nádobí, sochy, mozaiky, šperky, sklo. A pak už nás čeká samotné město. Velikánské bludiště zdí a ulic.

„No, nebyli žádný troškaři,“ komentuje pozůstatky města Renata a ačkoli jsem se děsila toho, že další členy zájezdu nebude dlouhé odpolední toulání mezi „nějakými“ zbytky „nějakých“ zdí a kupami šutrů bavit, opak je pravdou. Rozeběhnou se nadšeně starověkými ulicemi a zaujatě naslouchají všemu, co jim vykládám, debatují, polemizují a spekulují. Vida, za chvilku se z nich vyklube opravdu parta nadšených amatérských archeologů. Asi jsem je nakazila. Asi určitě, říkám si, když se dobrých pět minut všichni skláníme nad původním římským kanálem s původním mramorovým poklopem, který nám ukázala místní hlídačka a který by každý druhý minul, a nahlas ho obdivujeme. Ne, zcela určitě, opravuju se, když Kristýna o dalších pár minut zasyčí: „Já půjdu a té krávě urazím ruce.“

„Cože?“ zvednu hlavu.

„Ta bába právě do toho původního antického kanálu hodila špaček od cigára,“ mračí se Kristýna. Raději jdeme rychle dál, protože takových, co by bábě urazili obě ruce, je nás víc. Hodně dlouhou dobu strávíme u nádherných římských sarkofágů, masivních tomb s překrásnými jemnými reliéfy.

„Hele..uvnitř je vytesaný i polštářek, akorát si tam vlézt,“ sděluje nám s hlavou sehnutou dovnitř rakve Renča. Vida, ještě někdo má podobné morbidní nápady jako já.

„No, fotka by to byla dokonalá,“ uvažuju nahlas.

„Kdepak, to ne. V tomhle jsem pověrčivá..“ vrtí hlavou Renča. No, pravděpodobně má pravdu a tak od šíleného nápadu raději upouštíme. Den už se kloní k podvečeru, když konečně vycházíme z areálu ven. Ještě chvilinku čekáme na Aleše s Denčou, kteří vyrazili z Aquinca dřív a zaběhli do nedalekého supermarketu Auchan pro víno a pálivou paprikovou směs a pak už konečně jdeme na vlak. Za nástupištěm jsou vidět další mohutné římské ruiny. A protože vlak jezdí každých deset minut, jen se na sebe podíváme a už husím pochodem vcházíme dovnitř. Ocitli jsme se přímo uprostřed bývalé arény, na druhé straně na nás temnými obdélníky zívají zamřížované vchody kamsi, dost možná do bývalých zvěřinců. Pouštíme si fantazii na špacír. Alešovi ochotně pózujeme nahoře na ochozech coby znuděné římské dámy, které touží spatřit gladiátorskou krev.

„No, hezký krvelačný fúrie,“ komentuje  Aleš vzniklou fotku. Když seběhneme dolů, abychom se také podívaly, musíme mu dát za pravdu. Fakt se tam tváříme jak skupinka masových vražedkyň.

Sluníčko pomalu zapadá a my se, také pomalu, trousíme na zastávku. Ve vstupním koridoru zakopnu o úlomek světlého kamene. Tak akorát do ruky. Bude z něho hezké těžítko.

Když vystoupíme na nádraží a metru v jednom, jednomyslně se shodneme, že i dnes, a možná i víc než včera, nás honí mlsné jazýčky a že neodoláme další ochutnávce maďarské kuchyně v naší vyzkoušené hospůdce s ochotným personálem.

Pohodlně se usadíme, tentokrát v druhém rohu hospody a hned je u nás číšník. Dá nám jídelní lístky, přijme objednávky na pití a odběhne. Budeme ho dneska zas muset požádat o překlad, až se vrátí. Dumáme nad tou záhadnou a nerozluštitelnou změtí hlásek, kterou pro nás maďarština je, když kde se vzala, tu se vzala, u našeho stolu se zjeví usměvavá paní, a začne nám překládat. A nejenže překládá, ale i nadšeně vysvětluje a vykládá, takže z obyčejného tlumočení je navýsost zajímavá přednáška o tajích maďarské kuchyně. Když pak přijde číšník, za nic si nemůžeme vybrat, chutné a lákavé nám přijde všechno. Necháváme si některá jídla ještě jednou popsat a pak si většina vybírá maso ala brassoi (tedy maso po brašovsku). Dnes jsme opustili Budvar a hromadně popíjíme kvasnicového Erdingera, který je o několik řádů lepší. Aleš už pije třetí skleničku a tak pěkně se mu začínají lesknout oči.

Maso po brašovsku je na kousky nařezané krůtí, zprudka opečené s cibulí a brambory a velmi zajímavě okořeněné. Je to delikátní a skoro to nemůžeme sníst. Přesto se ovšem posléze vrchním necháme zlomit na dezert. Část z nás si dává ovocné knedlíky, část cosi nepopsatelného jména, z čehož se nakonec vyklube lehce zachlazená oříškovo-likérová „pasta“ s kopcem šlehačky. Dneska rozhodně budeme mít z břich mrzáčky, ale nikterak nám to nevadí, dezerty jsou naprosto božské. Ven z hospody se pak hodně přecpaně kutálíme.

Dnešní večerní posezení se spravedlivě koná v posledním pokoji, kde ještě nebylo, tedy u Aleše s Renatou. Dopíjíme vodku, likvidujeme další brambůrky a ve finále Aleš jako poslední triumf vytáhne červené lambrusco. Holkám se zdá ovšem příliš suché a tak ho nakonec popíjíme vlastně jen my s Alešem. (Taky je to pak ke konci večera na nás pěkně vidět.) Pro obveselení Aleš pouští na mobilu legendární Baladu na H  a další podobné poklady.

Je už po půlnoci, když se konečně rozcházíme spát. Jsme dohodnutí, že hodinu navíc, kterou nám věnovala změna letního času na zimní patřičně využijeme, vstaneme stejně jako dnes (tedy vlastně o hodinu dřív) a tak bude víc času na toulání se po visegrádských hradbách.