Graenino útočiště

Zas stoupám vzhůru k Mostu Lhářů,

Kostelní  zvony městem zní,

A na sibiňská náměstí,

Lehá si přítmí večerní.

Vzbouzím se se svítáním. Tiché kroky mi prozradí, že máme stále společnost.

„Jéjej, promiň, usnula jsem jako špalek,“ omlouvám se v duchu, ale jsem si celkem jistá, že to tentokrát vůbec nevadí. Však oba víme, že tu nejsem na návštěvě naposledy. A taky zcela jistě vím, že příště bude potřeba, abych zůstala o samotě. Lépe přiživím oheň, abych se nemusela bát vlků a ustelu si stranou od všech.

Vstávám a jdu se projít proti proudu. Je chladné, jasné ráno. Ačkoli je ještě neskutečně brzy, naši sousedé už horečně balí. Ani se nenasnídali. Jen bleskurychle nahází věci do auta a za hlasitého túrování motoru mizí pryč. Druzí sousedi, o kus dál od nás naopak beze spěchu rozkládají deky, vaří kávu, krájí chléb a v poklidu užívají rána.

Když zaznamenám ve stanu pohyb, jdu se podívat na Verču, zvědavá, jak přestála dnešní noc.

Tu špetku obav, které jsem měla, mi naštěstí rozptýlí hned v první vteřině. Je sice bledá a nevyspalá, ale od ucha k uchu se usmívá.

„Byl tu celou noc,“ sděluje mi. „Pořád jsem ho slyšela přecházet za naší hlavou. Sice jsem skoro nespala, ale klidně bych to hned zopakovala. To bylo tak…zvláštní.“

Sedám si do trávy. Tuším, že vyprávění bude pokračovat. A pokračuje. Skoro slovo od slova mi Verča opakuje zážitky i pocity, která jsem tu já měla před třemi roky. O krocích okolo tábořiště, o temném stínu sklánějícím se k nám do stanu, o prazvláštních snech.

„A víš, co je nejzvláštnější? Že jsem se ani trochu nebála. Ani na vteřinu. Naopak, nikdy jsem se nikde necítila tak bezpečně jako tady.“ uzavírá své líčení dnešní noci. Vzpomenu si na to, s jakou se před třemi roky za svítání vzbudil můj tehdejší partner. Šokovaný, vyčerpaný, s vytřeštěným výrazem a tváří zešedlou hrůzou. Od té doby vím, že zdejší hradní pán nevítá každého jen v dobrém.

Děláme si snídani. V autě, kam si ustlal Libor je stále ticho. Teprve když už se ráno mění v brzké dopoledne a slunko už je vysoko na obloze, otevřou se dveře. Libor vylézá a vypadá jako po hodně velkém flámu. Ani nepozdraví. Jen se posadí na lavici a mlčí. Žádné vtipkování jako včera.

„Je nějakej divnej,“ šeptá mi Verča, když se Libor odplíží k Argeş a šplíchá si ledovou vodu do obličeje a za krk.

„Že by kocovina?“ nadhodím. „No jo, ale ani mě ani Tobě nic není, tolik toho pití zas nebylo,“ dodávám vzápětí.

Libor se pomalým krokem blíží zpátky. Pořád mlčí. Něco málo sní, ale vypadá, jakoby mu ani nechutnalo. Že by to nebyla jen kocovina? Že by mu náš noční host ukázal svou nevlídnou stránku? Těžko říct, ptát se ho nemá cenu, protože vím, že i kdyby něco, stejně by to nepřiznal.

Každopádně o knížeti Vladovi ani slovíčka. Ani rýpnutí. Ani jediná malá otázečka, jak jsme se vyspaly my dvě a jestli nás v noci něco nestrašilo. Když se na něho zadívám, uhne pohledem.

Je až pojedenácté, když konečně odjíždíme, a ač Libor vždycky řídil rád, dneska se za volant vůbec nehrne. Sesype se na zadní sedadlo a skoro okamžitě upadá do spánku.

Verča se otočí dozadu a tlumeně se rozchechtá.

„Myslíš si to samé co já?“

„No, vypadá tak trochu jako vymačkaný pomeranč,“ musím přiznat.

Ta nevěřící, přísně racionální část mého já ale pořád zvažuje tu kocovinu. Třeba mu to víno prostě včera nesedlo. To se stává. Na druhou stranu, s kocovinou by se svěřil a asi by se i škodolibě ptal, jestli ji máme taky. Čertví.

Míříme zákrutami vzhůru, k přehradě Vidraru. Za hrází stavíme na krátkou prohlídku a pak hned pokračujeme dál. Dnes sedím za volantem a tak se nemůžu kochat. Do role řidiče jsem se pasovala v rámci spravedlnosti sama, protože jsem tu už potřetí a bylo by nefér nedat ostatním příležitost nerušeně žasnout nad chladnou, neuchopitelnou krásou Větrných hor. A tak jen koutkem oka vnímám celou tu věčnou, pradávnou majestátnost, rozervané, ostré vrcholky vzpínající se ve své kamenné neměnnosti k nebesům, horské louky, kde trávu jako vlasy milovaného věčně hladí vichr, žíhané světlem i šerem pod divokými mraky s občasným okem jasně modré oblohy a ostrými záblesky slunce, tu temnou, skoro až přízračnou nádheru.

Kousek pod velkým vodopádem zastavujeme na fotografickou pauzu. Žádné stánky se sýry a pálenkou tu tentokrát nejsou, budeme si muset počkat až k Bâlea lac. Je zima, nahá ramena mi bičuje vlhký vichr. Okamžitě se soukám zpátky pro mikinu. V dálce, směrem do Valašska se do vrcholků hor opírá slunce, zelená barva horské trávy září do daleka jak drahokam, o to víc v kontrastu s temnotou, která se valí z transylvánské strany. Tmavošedé, deštěm přesycené mraky. Na tvář mi dopadnou první kapky a pak se nad horami jako salva přízračných děl rozburácí hrom. Instinktivně se přikrčím, ten zvuk rezonuje snad až v žaludku. Kuš…to je mi tedy přivítání, pomyslím si a odpovědí je mi další ohlušivé zahřmění. Ale pak už je naštěstí klid a obloha se zas jasní. Jakoby s námi Větrné hory po svém drsném způsobu laškovaly. Nacvakáme pár fotek a přesouváme se až nahoru na Bâlea lac. Transylvánská strana hor je plná cárů rychle proudící mlhy.

„Vodník Kebule vaří mlhu…“ komentuje ten obrázek Verča. A jak řekne, tak se stane. Během pár minut se zezdola přivalí mlhový mrak a zakryje vše kolem do bílého šálu. Začne mrholit.

„No ale fuj. Tohle už je trochu moc, ne?“ hromuje Verča, ale není jí to nic platné. V mlze bloudíme mezi stánky. Trošku víc provětráme svoje peněženky, místním pochutinám totiž nelze odolat. Kupuju, jako už tradičně, celý bochníček cascavalu, a k tomu letos přidávám ještě pořádnou porci uzenin – klobásy, celý kus uzené vepřové panenky a navrch ještě beru lahev borůvkového sirupu.

Obtíženi dobrotami se jdeme kochat k ledovcovému jezeru. Jako na objednání se mlha zvedá a tak můžeme fotit. Jezero a posléze i celé panorama Tranfagarašské magistrály prudce padající dolů do údolí.

Protože se bojím, že opět přijde mlha a nejsem nijak excelentní řidič, strkám za volant Libora. Tváří se trochu neochotně, ale souhlasí.

Na konci první vesnice dole pod horami najednou zastaví.

„Musíte to vzít za mě“, otočí se na nás. Počastuju ho tázavým pohledem.

 „Já…prostě dneska nemůžu. Jestli zůstanu za volantem, omdlím,“ zamumlá a tak trochu vratce se přesouvá dozadu. Zvláštní, tam nahoře, v chladném vzduchu a větru už vypadal celkem normálně, teď je ale zas celý bledý a popelavý a vypadá, jako by pařil týden v kuse.

Za volant sedá Verča. Libor si vytáhl ze své přepravky cosi sladkého a teď to do sebe souká rychlostí někoho, kdo týden strádal hlady. Pár minut řešíme problémy se špatně dovřenou Verčinou marmeládou, Libor mezitím dojedl. Než se Verča připoutá, je Libor v limbu. Snad ani ten papír od čokolády nevyhodil, jen ho nechal sklouznout dolů na zem.

Otočím se od zpětného zrcátka zpátky. Verča se na mně podívá, rty vážně stisknuté.

„Tak co, pořád si myslíš, že je to opravdu jenom kocovina? Vždyť je zruchaný jak po dvojité směně v uranovém dole….“

Znova kouknu do zrcátka. Libor je teď úplně sinalý a kruhy pod očima vypadají, jak když mu je tam někdo namaloval černou tuší. Tvrdě spí. Ne, tohle opravdu na kocovinu nevypadá. Tohle je prostě klasické fyzické vyčerpání.

Až do Sibiu tedy řídí Verča, která ač se také mnoho nevyspala, je jinak úplně v pohodě.

Po prvním neúspěchu v penzionu Ela, kde mají plno a druhém neúspěchu v dalším, kde se pro změnu na majitele nedozvoníme, slavíme napotřetí úspěch v ubytovacím zařízení v pěkném renesančním domku, který nese pěkné středověké jméno La Cocoşul roşu“, tedy U červeného kohouta, název jak stvořený pro zájezdní krčmu.

Náš pokoj je zbrusu nový, zcela evidentně čerstvě předělaný z původního baru. Ještě tu zbyl barpult a malá lednička na nápoje. Docela nás to pobaví, a protože až na fakt, že je tu trochu temno, jelikož okna vedou do dvorka, je tu příjemně, kýváme, že zůstaneme.

Po rychlém osvěžení chceme s Verčou vyrazit do města. Libor se ale sesype na postel a jen zamumlá: „Běžte beze mne. Není mi nijak valně.“

Nic neříkáme, jen se po sobě beze slova koukneme a jdeme samy.

„Jak dlouho mu to tak vydrží?“ ptá se mě Verča.

„Tak do večera,“ odhaduju.

„Hmm..,“ zabručí Verča a zjevně by raději, kdybychom dnešní večer v Sibiu strávily samy.

Pokrčím rameny. Rozhodně se tím teď nechci zabývat. Jsem přece tam, kde jsem. A chci se s mým milovaným městem přivítat. Rozběhnu se ke schodům…

Sibiu. Ani celé srdce nestačí obsáhnout to, co k tomuhle městu cítím. Miluju tohle místo nekritickou láskou bez podmínek a odpustila bych mu cokoli. Stoupám v nízkém slunci k Mostu lhářů, nad hlavou mi odbíjí večerní zvony a já vím, že jsem doma. Sibiu prostě bylo, je a bude „moje“. Moje hnízdo, moje útočiště, přístav mojí duše. Město, v němž se cítím tak svá a tak nekomplikovaně šťastná. Ani kostel za náměstím, před kterým v roce 1510 úkladně zavraždili knížete Mihneu, Vladova nejstaršího syna, na rozdíl od spousty svých známých a kamarádů nevnímám negativně. Pod jeho klenbami jsem tu vždycky v představách viděla jeho svatbu, nikdy jeho pohřeb. Samozřejmě se zas dovnitř podívám a promluvím s ním, jako ostatně vždycky. A možná opět budou hrát varhany, jako se mi to stalo už podvakrát.

Teď jsme ale s Verčou stanuly u zábradlí Mostu lhářů, opíráme se o tepané železo a díváme se na náměstí. Mám tenhle obrázek uložený v paměti do nejmenších detailů, přesto se mi nikdy neomrzí. Bílá věž radnice, zdobné renesanční domy, muškáty. Až na auta, která tu dnes parkují a stánky se suvenýry se tady čas snad vůbec nehnul. Jako vždycky přemýšlím, který dům byl ten, jež na podzim roku 1475 koupil kníže Vlad a kde strávil své poslední klidné Vánoce před ofenzivou do Srbska. Nikde v pramenech není psáno, kde přesně v Sibiu ten dům stál, já jsem si ale skoro jistá, že to muselo být právě na Piaţa Mica, tom nejhezčím sibiňském náměstí. Těším se jako malá, až si tu večer sedneme na večeři a skleničku vína a já budu moci pozorovat, jak na Malý rynek padá sametový letní soumrak.

Rozhodly jsme se vylézt nahoru na radniční věž, kde jsem, ačkoli jsem tu už potřetí, ještě nebyla. V radnici je galerie místní umělecké školy, a tak je v jednotlivých patrech na co se dívat. Nejhezčí pohled nás ale čeká až úplně nahoře, kde máme z velkých oken celé město jako na dlani. Jen škoda, že se nedají otvírat, takže musíme panoramata fotit přes sklo. S nosem nalepeným na okenní tabuli zasněně pozoruju ruch pod námi.

„Jak se ti tu líbí?“ nadhodím.

„Moc,“ odvětí Verča.  „Je to jako bych byla v Sighişoaře i Braşově zároveň. Jakoby si město vzalo to nejlepší z obou.“

Když slezeme z věže, zamíříme na Velké náměstí. Kašna v dlažbě tentokrát netryská a v pravé části náměstí se zrovna staví pódium. Že bychom znovu natrefili na nějakou kulturní událost? Sibiu mi v tomhle ohledu skoro pokaždé přeje.

Sibiňské barokní léto, čtu na plakátech. Vida. Předloni metal, tentokrát klasika. Co tu potkám příště?

Na Piaţa Huet s lítostí zjišťujeme, že kostel prochází celkovou rekonstrukcí a je uzavřen. Letos se tedy za Mihneou nepodívám. Nu, a Verče alespoň zbude něco na příště..

Vydáváme se na pěší promenádu, abychom vybraly restauraci na večer. A tady narážíme na první nešvar, kterému jinak dokonalé město propadlo. Skoro tu nejde najít podnik, kde by měli klasickou rumunskou kuchyni. Všude je to samá pizza, těstoviny a zahraniční piva. Zahrádky jsou tu sice přeplněné k prasknutí, jídla, která zahlédneme, vypadají více než delikátně, ale upřímně, pizzu si dám, až budu pozorovat soumrak nad Florencií a ne uprostřed Transylvánie.

Poněkud zklamaně docházíme až na konec promenády. Verča v průvodci vynašla nějakou restauraci s klasickou kuchyní v jedné z postranních uliček, tak se ji vydáváme hledat. Interiér podle obrázků venku vypadá dobře, menu je čistě rumunské, ale zdá se, že podnik nemá venkovní zahrádku a tak ho s notnou dávkou lítosti zavrhujeme.

Naším přístavem vybraným pro dnešní večer se nakonec stává restaurace Crama Sibiana na Malém rynku s výhledem přímo na most Lhářů. Využíváme toho, že Libor s námi není a tak si sedáme na zahrádku k Sigimu a dáváme si podvečerní skleničku. Tady ve stínu Casy Lucemburg, tedy Lucemburského domu, je krásně příjemně, ani ne vedro, ani ne zima a mají tu domácí pivo, což kvituji s nadšením. Jen nerady scházíme podél mostu Lhářů do Dolního města, abychom vyzvedly Libora na večeři, jak jsme slíbily.

Večer je po dusném horkém dni překvapivě větrný. Malinko jsem podcenila oblečení a tak je mi trochu chladno. Feteasca alba, kterou jsme si objednaly, naštěstí funguje tak trochu jako vnitřní topení. Slunce pomalu klesá k strmým sibiňským střechám a na Malý rynek pomalu usedá podvečer. Dlouhé paprsky večerního slunce se zrcadlí v karafě bílého vína na stole a rozsvěcují ho tisíci zlatavými ohníčky. Na komíně zeleného domu za mostem Lhářů přistává čáp a pózuje proti zapadajícímu slunci. Vše je při starém, jako minule i předminule.

Na plácku před renesanční lékárnou hrají místní děcka fotbal. Tady ovšem na rozdíl od „týmů“ ve Voroneţu, které byly čistě klučičí, pobíhají po křivolaké dlažbě i děvčata. Jedna z nich stojí v improvizované brance ohraničené pet lahvemi a je opravdu dobrá, nikomu ze soupeřů nedá sebemenší šanci, byť jsou někteří i o hlavu vyšší.

Večer už se překlonil v chladivý, modrý soumrak, ale děcka stále řádí po náměstí. Teprve když už se úplně setmí a nevidí na rozehrávky, rozejdou se.

Je nám sice trochu chladno, ale stejně ještě nejdeme „domů“. Jen změníme lokál a uvelebíme se U Sigiho. Z věže kostela odbíjí půlnoc. Upíjím ledové mojito a vzpomínám na svou první návštěvu. Dnes tu živá hudba není a nikdo nezpívá „What a wonderful world..“ Možná proto, že tentokrát už nejsem zamilovaná a že tentokrát přemýšlím o jiném večeru, než o tom před třemi roky, a k tomu se prostě Louis Armstrong moc nehodí.