Graenino útočiště

Ačkoli dnes hlásili zataženo a déšť, ráno v Komiži je krásně polojasné a svěží. U vydatné výborné snídaně se bavíme nečekanou noční historkou, kterou ale většina z nás prospala. Drahušce se kdovíjak povedlo uprostřed noci, když si šla odskočit, vysadit dveře od kajuty. Když vypráví, jak tam tak bezradně stála s dveřmi v ruce a nevěděla v tu chvíli coby, válíme se smíchy. Kapitán, kterého šramot a polohlasé, nicméně velmi námořnicky drsné klení probudilo, se ovšem zachoval jako dokonalý gentleman. Nepropadl žádnému nekonečnému záchvatu smíchu, ale okamžitě se zvedl a přispěchal Drahušce na pomoc. Prostě člověk na svém místě.

V původním plánu bylo, že dnes strávíme v tomhle polozapomenutém stařičkém městečku celý den, aby Zdeňka s Petrem mohli trénovat přistávání a dojedeme se podívat jen kousek dál, k ostrůvku Biševo na legendární Modrou jeskyni. Mě ale pořád nejde z hlavy Hvar. Když už jsem tady, litovala bych, kdybych ho znovu neviděla, kdybych se znovu neprošla jeho křivolakými, kopcovitými ulicemi plnými schodů a tajemných průchodů.

„Já bych tak ráda na Hvar,“ postesknu si nesměle a ani moc nepočítám, že by se mi to splnilo.

„Tak na Hvar?“ usměje se Kapitán a hned houkne dozadu na posádku: „Co kdybychom dnes ještě přepluli do Hvaru? Trénovat můžeme i tam.“

Než si uvědomím, cože se to děje, je hlasováno a bleskurychle dohodnuto. Dnes večer mě znovu přivítá mě oblíbené město.

Jdeme na pozdně ranní kávu, kterou si dopřáváme venku na terase pod širým nebem, s výhledem na komižskou zátoku. Dopolední slunce se zrcadlí v mírných vlnkách zátoky, na molu posedávají rybáři a nad stožáry lodí přelétávají s křikem rackové. Obrázek jak z propagačního letáku. Ve stínu je sice trochu chladno, ale stále to ještě není na zimní bundu. Než odplujeme, jdeme ještě nakupovat a já se alespoň na pár minut rozběhnu do spleti starých uliček udělat pár fotek.

A pak už se s Komižou loučíme, i když dnes neplujeme tak daleko, přeci jen bychom rádi tentokrát dopluli za světla.

Po nebi se divoce honí oblaka. Podle předpovědi má dnes foukat jugo a to docela zčerstva.

„Alespoň si dnes pořádně zaplachtíme,“ těší se Kapitán. Zatím ale plujeme ve vcelku mírném větru okolo lesnatých svahů Visu a ukazujeme ostatním nedaleké Biševo s modrou jeskyní. Když za ohybem ostrova rozvineme plachty, objeví se na obzoru tečka, která se rychle přibližuje. Takhle rychle jezdí trajekty Jadrolinije, ale nikdy tudy, po téhle straně ostrova a tahle loď je navíc taky oproti bachratým přepravním lodím daleko menší a štíhlejší. A pak se nahoře rozsvítí majáček.

„Policajti,“ vydechne někdo.

„To jedou pro nás?“

Zdá se že ano. Najíždí k nám po levobok a gestem nám přikazují navázat se k nim.

Pak spustí na Kapitána rychlou palbou chorvatštiny. Chtějí technické papíry od lodi a další dokumenty a pasy všech členů posádky. Jako u silniční kontroly, jen tohle je na moři. Vezmou si od nás požadované věci, zanesou si je do kajuty a veledůležitě se nad tím vším sklánějí. Je jich tam vevnitř nalezlých alespoň pět.

„Smí se k nim?“ ptá se Honza.

„No, zkus to a uvidíš,“ ušklíbne se Kapitán.

„No, na stanici do kanceláře se taky může, ne?“ pokrčí rameny Honza.

Abychom ten čas čekání využily smysluplně, pustily jsme se s Drahuškou do dělání oběda.

„Co blbnou?“ vystrkuju zvědavě hlavu na palubu, když už se rojí nad našimi papíry asi čtvrt hodiny.

„Zřejmě nemají po Novém roce do čeho píchnout. Tak si za nás alespoň můžou udělat čárku,“ odpovídá mi dolů do podpalubí Kapitán.

Trvá ještě dalších deset minut, než nás konečně propouštějí. A my jsme stihly dovařit. Zůstáváme tedy zatím na místě a obědváme. Polední bezvětří zatím přešlo a začal foukat příjemně čerstvý, ale pořád zatím nijak moc velký vítr. Vytahujeme plachty a za kormidlo se staví Zdeňka. Vyplouváme zpoza ohybu Visu na volnější moře. Do plachet prudce zavanul vichr a loď poskočila jako rozjařený kůň.

„To nejni dobrý,“ hlesne Honza a urychleně se sune do podpalubí pro kinedryl. Přiznám se, podvádím, taky jsem si ráno jeden vzala, když nám kapitán ohlásil ne zrovínka moc slabé jugo.

Zdeňka sevře kormidlo pevněji. Vítr ale fučí čím dál víc. Na místo skippera se staví Petr. A vítr stále sílí. Loď se začíná pěkně houpat.

„Mně je blbě,“ zahlásí nešťastně Honza stojící na schůdkách z podpalubí a vykukující na povrch. Opravdu je dost bledý a nadto se tváří patřičně zoufale. Nikomu jinému naštěstí nic není.

Ještě to ale není zdaleka všechno, co má pro nás dnes moře připraveno. Vítr duje pořád víc a víc a vlny začínají vypadat opravdu pořádně. Veliké tmavě šedomodré  přelévající se duny. A mezi nimi údolí, do kterých loď vjíždí jak na horské dráze. Dolů, špičkou doprostřed hřebenu, pak vás vlna vyhodí nahoru…sprška studené vody..a další sjezd dolů. Je potřeba, aby se do vln najíždělo správně. Aby se loď houpala a neskákala jak potrefený, bláznivý kůň. Tohle už je opravdu umění. Když se vlny ještě o něco vzedmou, Petr předává kormidlo Kapitánovi. A ten vypadá jakoby řídil autíčko na autodromu a ne loď ve rozbouřeném moři.

„Jak jsou vysoké?“ ptám se.

„Tak 3 metry?, pokrčí rameny Kapitán, jakoby odpovídal na otázku, co si dá k večeři.

„To je ještě nic není. Ve Francii jsem zažil vlny jednou tak velké,“ usměje se, když vidí, jak se tvářím. Tedy ne, že by se mi to nelíbilo, skoro bych začala výskat nadšením, ale takovéhle vlny prostě vidím poprvně, tak asi působím malinko vyjukaně. Chytím se pevně a užívám si tu lunaparkovou jízdu. Je to nádhera. A vím jistě, že od plachtění už mě nikdo nikdy v životě nedostane. Když se přiblížíme k Hvaru, moře se trochu klidní.

„To byla jízda, co?“ směje se Kapitán od kormidla a předává řízení. Dávám mu za pravdu. Kéž by zas zítra tak pěkně foukalo. Vylezu si dopředu, abych nepropásla okamžik, kdy se před námi otevře hvarská zátoka s městem. To je totiž pohled, který mě nikdy neomrzí. Ten obrázek je jak z pohádek o pirátech a já mám Hvar a jeho zátoku snad ze všech míst v Dalmácii nejraději.

Když se konečně před námi vynoří mezi borovicemi porostlými břehy, usazený v klínu skalnatých hor s mohutnou pevností jako jeho strážcem nad sebou, je to stejně úchvatné, jako když jsem to viděla poprvé. Jako okno do dávné minulosti. Evidentně to velmi zapůsobilo i na ostatní, protože fotí s kadencí japonských turisté.

Přistáváme u hlavního mola na promenádě. V podstatě hned ale zjišťujeme, že tady nebudeme moci zůstat. Hvarská zátoka je otevřená do moře právě tím směrem, odkud fouká neposedné jugo a tak se naše Marie u mola docela divoce houpe. Jestli tu zůstanem, orve nám kamenné ostění fendry a posléze i loď a navíc při takovém houpání nepůjde spát. Velmi pokorně tedy míříme na druhou stranu zátoky, která je před větrem krytá a kotvíme na bójce. Tady už je od velkých vln klid, Marie se teď jen příjemně pohupuje. To, že jsme se ukotvili tady, ale znamená, že do města si budeme muset odpádlovat na gumovém člunu. Na procházku setmělým městem, na skleničku vína a na dobrou čerstvou rybu k večeři ovšem chceme zajít za každou cenu a tak už za chvíli spouštíme na temnou vodu zátoky člun. První výsadek je na pevnině cobydup, my hodnou chvíli laborujeme s lany a kotvou, zatímco ti, co jeli první, se na břehu z nějakých záhadných důvodů válí smíchy. Až když přirazíme ke kamennému ostění, dozvídáme se proč. Prý jsme tam v té tmě s neustále se divoce pohybující baterkou vypadali jako Chobotnice z II. patra.

Vyrazíme k hlavní promenádě s palmami a přilehlému náměstí. Oči máme navrch hlavy, protože obrázek, který se nám naskýtá, je pro středoevropana hodně netypický a tak trochu absurdní. Samozřejmě že i ve Hvaru mají jako v každém městě vánoční výzdobu. Tady to ale v praxi znamená vánočními žárovičkami a světelnými řetězy ověšené a ověnčené palmy. Celá promenáda tak září jako adventní vídeňský bulvár, jen místo smrčků jsou tu vysoké exotické kmeny s vějíři obrovských listů nad těmi všemi světly a vločkami. Nakonec se ale i toho klasického vánočního stromečku dočkáme, tyčí se uprostřed hvarského hlavního náměstí. A vzadu v šeru u katedrály je druhý, i s velkými jesličkami. Jsem šťastná, že jsem zase tady a nejraději bych políbila dlažbu pod svýma nohama.

Hvar, můj milovaný benátský Hvar s korunou pevnosti nahoře v kopcích nad smetanově bílým městem. Je opuštěný a tichý, jakoby byl zakletý. Tím je ale krásnější. Bez davů lidí hlučících po náměstí a v úzkých uličkách.

Kráčíme svorně po liduprázdném náměstí ke katedrále, k vánočnímu stromu a jesličkám a není slyšet nic jiného než naše kroky, vzdálené šplouchání moře a šumění palem z promenády. Rozhlížím se okolo, po tichých gotických palácích a poslouchám. Tohle už tu nikdy nezažiju, ledaže bych sem znovu přijela uprostřed zimy. Město spí. Spí a sní dávné sny o námořnících, o velkých lodích s bílými plachtami, o vůni koření i střelného prachu. Hvarem kráčela dalmátská historie a je jí tu cítit každý kámen, každá zeď.

Trochu bezradně hledáme nějakou příjemnou hospůdku, kde bychom se najedli. Skoro všechno je zavřené. Pro lepší rozmýšlení co dál zapadneme do příjemného a živého baru, zastrčeného šikovně v ústraní jen pár kroků od hlavního náměstí. Vládne tu uklidňující přítmí a útulno. Tmavý nábytek, rudé zdi, měkké široké pohovky, ve výklencích repliky antických amfor a přímo uprostřed té nejdelší stěny, naproti vchodu, rozhořelý krb. Dáváme si skleničku Proška, červeného dezertního vína, které se podává s ledem a plátkem pomeranče a můj mlsný jazýček si připočítává novou chuťovou závislost. Místní omladina tu právě hraje bingo a tak máme aperitiv i s kulturní vložkou. Po malé degustaci se přesunujeme pod vánočními řetězy ověnčené palmy k restauraci Yacht Club, která je snad jediná otevřená v celém městě. U mola právě přistává katamarán. Vida, nejsme jediní šílenci, co se uprostřed zimy vydávají na moře. Posádka mluví polsky, pokukují po nás, ale nebratří se. To my bychom se možná bratřit šli, zvlášť pokud by měli dostatečné zásoby nějakého dobrého pití. Což by mít měli, když se jejich loď jmenuje Cabernet. Teď ale máme hlad.

Mudrujeme o tom, že podle interiéru bude restaurace asi pěkná drahota, nakonec se ale žádný příliš velký cenový šok nekoná. Většina z nás si dává grilovanou rybu se zeleninou, Petr, který strávil víc než sedm hodin u kormidla si zaslouženě dopřává steak.

Když se příjemně přejedení vysypeme z restaurace, zjišťujeme, že u mola přistála další plachetnice. Takže nás bláznů je dokonce víc než málo. Mohli by to být Češi, soudíme, a to podle množství vypitého alkoholu na stolečku na palubě, i podle toho, že když nás slyšeli mluvit, nějak moc rychle zapadli všichni dovnitř.

Katamarán mezitím překotvil na druhou stranu zátoky, vedle nás. Když se vrátíme domů na Mariu, Petr neustále navrhuje, že se odpádlujeme sbratřit, jelikož doufá, že v polské posádce budou jistě i nějaké pohledné slečny (i když mě nikdy Polky moc hezké nepřipadaly). Nakonec zůstaneme u sebe, u lahve vína a zpěvu. Dnešním hlavním tématem hovoru jsou námořní katastrofy a když Kapitán popisuje potopení u vraku Estonie, je vážný a bledý. Prý tam jeho kamarád viděl věci, které by navždycky nejraději zapomněl. Přebíhá z toho mráz po zádech a v lodi jako by se najednou setmělo.

„Obrátíme list. Tohle není dobré téma k hovoru, když spíme na vlnách. Ne, že bych věřila na duchy, ale nemluvme o nich. O těch nešťastně mrtvých. Jsem pověrčivá…, “ zamračí se Zdeňka.

A to já zas na duchy věřím, několik jsem jich už viděla, tak nemám důvod pochybovat, že tyto věci mezi nebem a zemí jsou fakt. Nikdo nikdy neví, co v temných nočních vodách naslouchá a slyší. Vřele tedy souhlasím se Zdeňkou.

Mrazivá tísnivá atmosféra v kajutě se opět s novým tématem hovoru vrátila k normálu. Jelikož už se večer hodně připozdil, nejsme zcela ve střízlivém stavu. A tak není divu, že někoho napadlo, že bychom mohli uspořádat půlnoční koupel. Bylo jen otázkou času, než to někdo z posádky vytáhne. Moře má okolo 16 – 17 stupňů, takže zas tak extrémně šílené to není. Nakonec do toho ale jdou jen Kapitán se Zdeňkou. Mají můj velký obdiv.

Jugo stále fičí a i když jsme v tomhle místě chránění, stejně se Maria houpe citelně víc než kdybychom spali v maríně. Je to ale navýsost příjemné, jako v kolébce.