Kapitola 12
12.
Major Jachen Ansayl se snažil potlačit nutkání uvolnit si tuhý límec parádního stejnokroje a kráčel chodbou tak důstojně, jak jen dokázal. Stará uniforma mu stále padla, ale už dlouhé roky ji na sobě neměl a nikdy nebyla tak úplně pohodlná. Dnes ho při sebemenším pohybu dřela, jako by už ho nepovažovala za hodna toho, aby ji nosil. Knoflíky mu při zapínání poškrábaly prsty a límec mu svíral krk a dusil ho, kdykoli nestál naprosto vzpřímeně.
Neměl si ji obléct – polovina zdejších mužů to bude považovat za urážku – ale nic jiného prostě neměl. Pětileté vyhnanství na hoře mužův šatník nijak neobohatí. Jachen si prohrábl kaštanové vlasy a pokusil se je uhladit. Levné mýdlo, které našel v pokoji, jeho snaze upravit se nijak zvlášť nepomohlo. A i když si soukromý pronájem nemohl dovolit, alternativou bylo ubytování v palácových kasárnách, a to nepovažoval za moudré.
Řídil se instrukcemi sluhy a ty ho dovedly k nenápadným dveřím. Orientační smysl mu prozradil, že ho poslali do Semarské věže, do nejodlehlejší části paláce. Vypadalo to, že ho odklidili z cesty, dokud neobdrží předvolání velitele stráží Kerina. Po nepřátelských pohledech ve Velké síni to považoval za rozumné.
Jachen si vzdychl. „Co tady dělám?“ zeptal se nahlas. „Našel snad Kerin nový způsob, jak mě potrestat?“
Kdysi měl před sebou velkou kariéru. Sám velitel stráží doporučil jeho povýšení. Jachen si jím nikdy nebyl jist.
Otevřel dveře a vstoupil do komnaty, která páchla po prachu, leštidle, starožitném dřevě, lampovém oleji a plesnivině jako pokoj, který sice bývá pravidelně větrán, ale nikdo v něm nebydlí. Připomínala mu Amavoqin chrám, kam se zašel pomodlit a popřemýšlet o svém rozhodnutí, než ho přeložili ke zvědům – ne že by měl zrovna na vybranou, ale Jachen si nikdy nevolil tu nejjednodušší cestu. Na to byl příliš tvrdošíjný a hloupý.
Zavřel za sebou dveře a zaváhal. Vysoko v protější stěně se nacházelo jediné úzké okno, vrhalo do středu místnosti pruh světla a ozařovalo mahagonové lavice tak tmavé, že by se hodily do Chrámu Smrti. Stejné lavice lemovaly i stěny napravo a nalevo. Na vzdáleném konci místnosti stál masivní dubový stůl s vyřezávanou deskou, pod níž se dřevo klenulo dovnitř a dolů k silným, kořenům podobným nohám, které budily dojem, že stůl byl vyřezán z jediného kusu dřeva. Byl archaicky působivý, ale příliš okázalý na moderní vkus – proto ho bezpochyby strčili sem, kde ho mohly obdivovat jen zraky těch, které uklidili stranou.
Jeho oči se postupně přizpůsobily šeru a Jachen ztuhl. Pohlédl přes opěradla středových lavic a zjistil, že tu není sám. V uličce dřepěla statná postava v tmavém plášti.
„Odpusťte,“ řekl Jachen. „Neuvědomil jsem si, že tu někdo je.“
Pokud ho muž slyšel, nedal to najevo. S hlavou sklopenou dřepěl mezi stolem a lavicemi. Vlasy sice neměl nijak zvlášť dlouhé, přesto si je svázal do drdolu. Takže je to voják, pomyslel si Jachen, a podle velikosti bělooký, možná jeden z gardistů.
„Rozkázali mi tu počkat. Nebudu vás rušit, ať už děláte cokoli. Ach, co vlastně děláte?“
„Hraji si na schovávanou.“ Tichá odpověď komnatou doslova zaduněla, což napovídalo, že muž má mocné plíce.
Major si olízl rty a potáhl se za uniformu, než odpověděl. „Na schovávanou?“
„Na schovávanou,“ potvrdil muž s hlavou i nadále skloněnou, jako by se modlil. „Copak?“
„Já… nic. Jenom je to trochu neobvyklé. Nečekal jsem, že řeknete něco takového.“
„Mnoho věcí, které dělám, ostatní mate.“
„Kdo jste?“
„A kdo jsi, zatraceně, ty?“
Jachen spolkl instinktivní odseknutí. Prostě drž jazyk za zuby. Pokud je ti Kerin ochotný dát ještě jednu šanci, nepokaz si ji dřív, než se dostaneš do jeho pracovny.
„Jmenuji se Jachen Ansayl,“ odvětil, pak na obranu dodal: „Major Jachen Ansayl.“
„Ansayl? Jsi bastard, co?“
„A to říká bělooký.“ Zatraceně. Jméno Ansayl ho označovalo za bastarda (nebo v Jachenově případě za vnuka bastarda) pána vazalství Sayl, které leželo na sever od Tirahu. Zvykl si na posměšky a hořká zkušenost ho naučila odpovídat žertem namísto nadávek. Ale obojí byl v tomhle případě špatný nápad.
Bělooký se hrdelně zachechtal a jeho smích připomněl Jachenovi drhnutí kamene otvírané hrobky. Zvedl hlavu, zadíval se zpříma na Jachena a jeho zneklidňující oči zářily v šeru jako Arianův krutý svit o Stříbrné noci. Jachen si bělooké nikdy neoblíbil, i když s nimi dlouhé roky bojoval bok po boku. Nikdy si nezvykl na temnou zášť, která z nich vyzařovala. Zneklidňovali ho i ti, kdo nebyli násilnickými opilci.
Tento muž byl mladší, než si Jachen původně myslel. Měl ostré, vypočítavé rysy. Jachena zamrazila předtucha. Bělooký dlouze vydechl, jako by se konečně probral z transu, a odhodil si z ramen plášť. Jachenovi se v krku usadil knedlík, když spatřil jeho krásné šaty. A srdce mu ještě víc pokleslo, když uviděl stříbrnou čepel, která ležela bělookému na klíně a slabě zářila.
Zatraceně. Do Temného místa!
„Můj pane, já…“
Muž zarazil Jachenovu omluvu zvednutou rukou. „Zapomeneme na to.“
Lord Isak se postavil a Jachen obezřetně ustoupil. Nový pán Farlanu byl skoro stejně vysoký jako lord Bahl, i když ještě ne tak statný. Ne tak statný? vysmál se Jachen sám sobě. Tenhle chlap by tě dokázal holýma rukama roztrhnout v půli a první, co tě napadne, je, že není tak velký jako jiný obr? Přinutil se zůstat nehybně stát, když lord Isak zatočil mečem, schoval ho do pochvy a zadíval se na Jachena se zneklidňující zvědavostí.
„Chystal ses posadit.“ Ukázal na lavici po Jachenově pravici.
„Posadit? Ach ano, samozřejmě. Ale to bylo… já ne…“
„Sednout.“
Jachen sebou trhl, posadil se a narovnal záda. Meč se mu zachytil pod opěrkou lavice a zůstal v ní trčet. Jachen se pokusil skrýt zahanbení, chvíli s pochvou zápasil, pak ji konečně vysvobodil a položil vedle sebe.
Lord Isak se ani nepohnul. Hlavu měl nakloněnou na stranu a lehce se usmíval. Nakonec ustoupil a opřel se o roh dubového stolu, který děsivě zapraskal a zasténal na protest.
„Takže, majore Jachene Ansayle, co tady děláš, kromě toho že mě vyrušuješ při životně důležitých záležitostech státu a okultních nauk?“
„Okultní záležitosti?“ zopakoval Jachen. „Říkal jste, že si hrajete na schovávanou.“
„Všiml sis snad, že by palácem pobíhala horda dětí a hledala mě?“
„No, ne.“
„Očekáváš snad, že by se tvůj pán účastnil tak dětinských her?“
„Samozřejmě že ne.“
„Ale přesně to jsem před několika týdny dělal.“
„Ach. Ale teď už ne?“
Usmál se. Jachenovi ztuhla ramena, protože po pánově obličeji se rozlil dravý úsměv ještěra. Zatracení běloocí, proč mě dokážou vždycky tak znervóznit? Ruka mu zacukala ke krku v nutkání uvolnit si límec, ale zarazil se. Není nutné dávat nervozitu najevo ještě okatěji.
„Ne, nehraji dětinské hry. Víš, co to je?“ Zvedl něco, co vypadalo jako skleněná koule o velikosti pěsti, takže ji ozářily sluneční paprsky pronikající dovnitř oknem. V místech, kam slunce dopadlo, se předmět oslnivě rozzářil a vrhal pableskující odrazy na stěny.
„Ach, bohové, to je Křišťálová lebka, že ano?“
„Chytrý. Zjistil jsem, že když si někdo jako já hraje na schovávanou, je to jen zřídkakdy zábava. Palácem prochází mág jménem Dermeness Chirialt a snaží se mě najít, zatímco používám tohle. Při tak obrovském množství moci je prý snadné mě najít, takže by mě na bojišti každý nepřátelský mág snadno zaměřil. To by asi zrovna zábavné nebylo.“
„Ach… ne, můj pane.“
Vévoda z Tirahu na Jachena hleděl, jako by byl novou hračkou. „Povíš mi, co tu děláš?“
„Jistě, můj pane, promiňte. Velitel stráží Kerin mě povolal na schůzku.“
„A o co jde?“
„To opravdu nevím. Posledních několik let působím mezi zvědy na těch nejodloučenějších místech, jaká dokáže velitel Kerin najít. Teď zrovna na vrcholu hory – vlastně to není tak daleko od města, ale Farlané se obvykle odváží jen k hranici stromů, takže mi po většinu času dělají společnost jen duchové a démoni.“ Jachen se odmlčel a zamyšlené podmračení náhle zesílilo ve vztek. „Ten bastard! Rozkázal mi, abych se dostavil, i když zná moji povahu. Věděl, že tu budete, a doufal, že řeknu něco hloupého.“ Jachen napůl vstal, zastavilo ho ale tiché zavrčení.
„Vypadá to, že měl pravdu.“
Jachen se znovu posadil. „Ale my máme něco společného, on a já. Tohle pověření nebylo prvním trestem od… no, od toho, co se všechno pokazilo. To je celý Kerin, chce, abych se dostal do problémů, ale nikdy bych nevěřil…“
Lord Isak uhodil dlaní do desky stolu. Jachen zamrkal. Nevšiml si, že by se bělooký pohnul.
„Možná tomu jen těžko uvěříš, ale všechno se netočí jen kolem tebe.“ Sklouzl ze stolu a vydal se mezi lavice. „Podle některých lidí se totéž nedá říct o mně, ale to jen dokazuje, že někteří lidé jsou blázni. Ale já jsem bez ohledu na své mládí pánem Farlanu. Kerin je můj velitel stráží a zodpovídá se mně. Nejsem nástroj pro trestání zvědů s pochybnou minulostí a ve špatně šité uniformě. Rozumíš?“
Jachen tupě kývl.
„Dobře. Kolik je ti let?“
„Já… třicet sedm, můj pane.“
„Třicet sedm, co? Alespoň to máš společné s hrabětem Vesnou, i když vypadáš starší. Ale jsi mladší než ten poslední, a to nemůže být špatná věc.“
„Kdo poslední? Hrabě Vesna? Můj pane, pochybuji, že by mnoho lidí v paláci napadlo, že mám něco společného s hrabětem Vesnou.“
„Kerin si to očividně myslí.“
„Můj pane, nechci být drzý, ale nemám zdání, o čem to mluvíte.“
„Zjevně.“ Lord Isak ukázal na Jachenův krk. „Rozepni si horní knoflík. Možná se ti bude přemýšlet líp, až ti do hlavy začne zase proudit krev.“
Jachen zrudl, ale poslechl.
Bělooký se rozzářil. „Vidíš? Už se ti vrací barva. Božská neomylnost je úžasná věc.“
„Neomylnost?“ řekl Jachen a snažil se zjistit, o čem je řeč. „Můj pane, znovu se omlouvám, ale myslím, že takovou věc Nartisův kult nikdy neuznal.“
„Zatraceně. Opravdu? V poslední době nedokážu říct, jestli mám vždycky pravdu, nebo má většina lidí dost rozumu na to, aby se nehádala se sedmistopým obrem, který je dokáže holýma rukama roztrhat a spálit to, co z nich zbude, na popel.“ Přiblížil se o několik kroků, dost blízko na to, aby se Jachena dotkl, a pozorně se na něj zadíval.
Jachen nedokázal polknout. Hrdlo měl příliš vyprahlé.
„Možná máš přece jen pravdu. Už zase jsi ztratil barvu. Asi jsem se zmýlil.“ Couvl a usmál se. „Přemýšlej o tomhle: Za poslední den jsem se setkal se čtyřmi muži, které mi velitel stráží Kerin poslal. Všichni měli výtečné služební záznamy, užitečné politické konexe a prokázali velitelské schopnosti.“
„Já… předpokládám, že hledáte nového velitele osobní stráže.“ Jachen se odmlčel. „Ach, bohové.“
„Nového velitele!“ vykřikl lord Isak s předstíraným nadšením. „Správně! S tím límcem jsem musel mít přece jenom pravdu. A co myslíš, že měl velitel Kerin za lubem, když mi představil muže, kteří mi příšerně lezli na nervy?“ Zvedl prst bílý jako kost v měsíčním světle a začal přecházet sem a tam, takže vypadal spíše jako učitel kárající neposlušného studenta než jeden z nejmocnějších lidí v Zemi.
„Napřed to byl následník Cormeh, který se podle toho, co jsem slyšel, už brzy stane lenním pánem Cormehem. Z výrazu toho pánbíčkářského hajzlíka jsem pochopil, že se mu nelíbilo moje klení. Měl štěstí, že utekl dřív, než jsem ho uškrtil. Jako druhý to byl rytíř z Folehu, kterému chyběla jakákoli osobnost, kýval na všechno a v každé větě dal dohromady sotva tři slova. Nemůžu věřit muži, který splní bez otázek každý můj rozkaz, jsem přece zatracený bělooký!“
Jachen ztuhl. Přece jsem to neřekl nahlas, že ne?
Lord Isak provedl otočku jako seržant na přehlídce a pokračoval. „A pak tu byl ten plukovník se směšným knírem. Navzdory Kerinově doporučení to byl naprostý idiot. Považoval moje názory za nepodstatné, protože byl dvakrát starší než já. A poslední… no, byl ošklivý. Strašně ošklivý. Obličej měl, jako když do kravince deset dnů prší a pak ho rozjede vůz.“ Zavrtěl hlavou. „Neměl jsem odvahu se k němu přiblížit, ale vsadil bych se, že tak i smrděl – a jak víš, já se nikdy nepletu.“
Lord Isak pohlédl na dveře. Jachen se zadíval stejným směrem, ale nic neviděl. Dveře zůstávaly i nadále zavřené a nic se neozývalo. Když obrátil pozornost zpět k lordu Isakovi, bělooký ho bedlivě studoval.
„Kerin mi nabídl tyhle čtyři a pak tebe. Ty se k ostatním zrovna nehodíš, takže proč?“
„Nevím,“ ujistil ho Jachen procítěně. „Velitel stráže ví, že jsem něco ve svém životě udělal správně, i když nepatří k mým největším ctitelům. Vedl jsem noční útok na hrad. Zachránil jsem život bývalému lennímu pánovi Danvovi a ten se mi odvděčil tím, že mi koupil pověření. Taky jsem sloužil rok u kyrysníků.“
„Jen rok?“
„Říká se, že dělám špatná rozhodnutí.“
„Tak proč tě Kerin zařadil na seznam?“
Jachen se zhluboka nadechl. Začínal mít Isaka rád. Mladík měl zneklidňujícím způsobem silnou osobnost, ale Jachen si jeho oslnivou přítomnost užíval. Anebo ho hrůza připravila o rozum. Možná je lepší nevědět, co z toho je pravda. „Asi vám chtěl představit úplný protiklad. Pokud se máte rozhodnout správně, je potřeba, aby vám předložil celou paletu možností.“
„Myslíš, že by něco takového udělal?“
„Ne, vlastně ne,“ přiznal Jachen. „Na to je velitel Kerin příliš chytrý.“
„Tak proč mi poslal muže, kteří mě jenom rozčílili?“
„Aby vás přiměl vybrat si toho, koho sám chce.“
„To znamená tebe?“
„Řekl bych, že jsem vás rozčílil přinejmenším stejně jako ti přede mnou, takže kdo přijde po mně?“
Lord Isak se zazubil. „V tom bys mohl mít pravdu, ale nikdo jiný už tu není. Takže máš jiný nápad?“
Jachen zaváhal. Proslul jsi špatnými rozhodnutími. No, všechno, nebo nic. „Myslí si, že bezdůvodně odmítáte dokonale kompetentní důstojníky. Vy chcete velitele, který by odpovídal vaší výstřednosti, ale přesto byl zkušený v boji a dokázal se rychle rozhodovat.“
„Pomalé rozhodování je k ničemu?“ opáčil lord Isak a zazubil se.
„Úplně k ničemu. Taky potřebujete velitele, který porozumí vašemu dětinskému smyslu pro humor. A nakonec, každý rozumný muž by musel být pořádně zoufalý, aby přijal tuto pozici, protože existuje dobrá šance, že ho ve vaší blízkosti smete nebo rozdrtí navztekaný bůh.“ Odvážil se vydechnout. Isak se stále usmíval. Vévoda z Tirahu se popravdě tvářil přímo spokojeně.
Možná má Kerin přece jen pravdu, pomyslel si Jachen zdráhavě. S hrabětem Vesnou po boku nepotřebuje lord Isak na místě velitele osobní stráže ani nejlepšího taktika, ani nejlepšího bojovníka. Potřebuje někoho, s kým se dobře snese.
„To zní rozumně,“ odvětil bělooký. „Víš, jak zareagoval poslední velitel mé osobní stráže, když nabyl dojmu, že dělám pitomost? Uštědřil mi na veřejnosti pohlavek. A já z něj za to málem vymačkal život. Myslíš, že bys zvládl totéž, kdybys byl přesvědčen, že je to nutné? Pořád tohle místo chceš?“
„Já si nepamatuji, že bych ho někdy chtěl, můj pane. A hlavně si nejsem jistý, jestli bych měl odvahu postavit se vám, kdybych si myslel, že se chystáte provést nějakou hloupost, ale přijmu ho, pokud mě chcete. Možná chci dostat šanci ukázat, co ve mně je.“
„Jen možná?“
„A možná už jsem ztratil o všechno zájem.“ Poznámka Jachenovi vylétla z úst dřív, než ji stačil spolknout.
Lord Isak se zachmuřil. Vypadal vážně.
Zatraceně. Myslel jsem to opravdu takhle?
„Doufám, že to není pravda. Potřebuji muže, který uhasí plameny mého vzteku, ne někoho, kdo přilije olej do ohně. Copak nemáš žádnou rodinu, na které by ti záleželo?“
„Tady mi asi žádná naděje nezůstala,“ povzdychl si Jachen. „V každém případě jsem sloužil dost dlouho na to, abych poznal, že existuje jediná osoba, které můžete něco dokázat, a to jste vy sám. Muži, kteří si hrají na hrdiny, obvykle skončí mrtví.“
„Dobře. Ale pověz mi ještě jedno. Co jsi vlastně udělal, že je na tebe Kerin tak naštvaný?“
Jachen se zašklebil. „Kdybych vám měl všechno vypovědět, trvalo by to hodně dlouho. Muži mě ale nenávidí za to, že jsem opustil svůj post. Opustil jsem pluk, abych zachránil manželku a dceru.“
„A přežily?“
„Z pluku? Pár.“
„Myslel jsem tvoji rodinu,“ řekl Isak.
„Dcera ano. Nenávidí mě a vidí ve mně zbabělce jako zbytek kmene.“
„Většina mužů by se pokusila podobné prohlášení ospravedlnit.“
„Je to můj příběh a povím z něj tolik, kolik budu chtít.“ Jachen nemohl zabránit tomu, aby jeho slova vyzněla trucovitě. Isakova narážka byla očividná a on na ni skočil.
„Pravda. Jen mě zaujalo, že neospravedlňuješ své jednání, obzvláště když mi tě jeden z nejváženějších mužů v Zemi doporučil. Kerin si ale kryl záda. Nenavrhl tě oficiálně, jen nám zařídil schůzku. Tak si nebude moct nikdo stěžovat, že ho pominul, a kdybych tě nenáviděl, nedostal by se do potíží. A já si pořád nejsem jistý, co vlastně cítím, majore Jachene Ansayle.“
„Ach, lord Isaku, mohl bych vás o něco požádat?“ řekl Jachen opatrně. „Mohl byste mi říkat majore Jachene, nebo prostě Jachene? Uvědomuji si, že je to poněkud neformální, ale i bez vás tu zůstane dost mužů, kteří mi budou připomínat, že jsem bastard.“
„V pořádku. Ale přesto ti můžu čas od času do bastardů vynadat.“
Než mohl Jachen přijít na vhodnou odpověď, ozvalo se ostré zaklepání a bez čekání vešla dovnitř okouzlující mladá žena. Střelila po něm zmateným pohledem, pak vysekla sice elegantní, ale velmi zběžné pukrle. Vypadala, jako by se chystala na mši do chrámu. Na sobě měla čisťounce bílé šaty a přes paži přehozený hedvábný šál, jako by si chtěla zakrýt tři ze čtyř krásných amuletů, které měla vpletené do lesklých vlasů (koneckonců, nikdo by nevkročil do Nartisova chrámu s odhalenými talismany bohyně věrnosti Trieny, aspekta Ilit Iala a bohyně klidných luk Anarie, Amavoqina aspekta). Jachen si s bodnutím viny uvědomil, že Anarie byla jediným bohem, ke kterému se za poslední léta modlil. Neodpověděla.
„Můj pane, je čas.“
Povzdychl si. „Samozřejmě, Tilo, ale chci, aby ses napřed seznámila s novým velitelem mé osobní stráže, majorem Jachenem Ansaylem, který dává přednost tomu, aby se mu říkalo majore Jachene. Jachene, tohle je Tila Introlová, má politická rádkyně. Radil bych ti, aby ses v její přítomnosti krotil. Lady Tila má ostrý jazyk a postrádá moji sladkou povahu.“
„Majore Jachene.“ Žena ho pozdravila kývnutím krásné hlavy. Zamrkala dlouhými řasami a Jachen měl pocit, jako by si během okamžiku všimla všech detailů na jeho postavě, od okopaných bot po chybějící knoflík na rukávu. Srdce mu poskočilo, když se na něj zadívala tmavě hnědýma očima, pak zabolelo, když ledovým tónem pokračovala: „Vaše pověst vás předchází.“ Nijak se nesnažila zakrýt nesouhlas, jakmile se od Jachena odvrátila.
Otočila se k lordu Isakovi. „Pochybuji, že ho muži přijmou.“
„To je jeho problém,“ odpověděl. „Pokud jim nedokáže velet, k ničemu mi není. Pověděl mi o tom, jak opustil své muže, a já myslím, že stojí za druhou šanci.“
„Pověděl vám všechno? Že byl dlouhá léta žoldákem? Že bojoval pro vévodu Vrerra a další zločince? Že povraždil celou posádku jednoho z hradů poté, co se vzdala…“
„Tak momentík!“ skočil jí do řeči Jachen, protože konečně našel hlas. „To je lež. Ano, vybili jsme je, ale žádný z mužů nepožádal o milost. Když jsou odhodlaní bojovat až do konce, nemáte šanci někoho zajmout.“
Tila pokrčila rameny. „V kasárnách nebude na pravdě záležet. Jak říkáte, můj pane, je to jeho věc. Synod už čeká.“
Lord Isak si podrážděně povzdychl a pokynul Tile, ať jde první. Jachen je následoval jako ztracené dítě. Každých tucet kroků je někdo zastavil, aby Isaka pozdravil, většina formálně, ale někteří přátelštěji – na jednom rohu se na něj vrhl zástup livrejovaných úředníků, kteří ho varovali, že ho hledá vrchní správce Lesarl. Jachena všichni ignorovali, protože byl utopený ve stínu svého nového pána. To mu vyhovovalo. Mohl se tak dívat, jak Isak prochází Zemí a působí na všechny okolo. Ale pokud tomu tak doopravdy je, do čeho jsem se to zapletl? Jsi zatracený hlupák, Jachene, pomyslel si. Příště si napřed zjisti, co se stalo s chlapíkem, který zastával tvé místo před tebou.
Vrchní správce je dostihl jen několik okamžiků po úřednících. Formální oděv prozrazoval, že Lesarl má to dopoledne důležitá jednání, ale přesto se mu podařilo vypadat neupraveně a nepořádně. Střelil ostrým pohledem po Jachenovi, což vzhledem k jeho pověsti nebylo nijak překvapující, jinak ale nic neřekl a zavedl Isaka do malé kanceláře. Jachen je následoval, protože žádné jiné rozkazy zatím nedostal. Sledoval, jak se k sobě oba muži chovají, a přemýšlel, jestli je něco pravdy na pověstech o tom, že se nemohou vystát. Nic takového ale neviděl. Jachen z vlastní zkušenosti věděl, že Lesarl je pichlavý, příkrý muž, s Isakem ale jednal s náležitou úctou. Bylo známo, že vrchní správce jedná s některými lenními pány s otevřeným pohrdáním, ale v tomto případě se zdálo, že drby živí samy sebe. Zatím na nich nenašel ani zrnko pravdy.
„Protože jste svolal do Tirahu všechny šlechtice,“ řekl Lesarl a stál u bělookého tak blízko, jako by byl jeho dlouholetým důvěrníkem, „bude se korunovace konat za dva měsíce. Je to vzácná událost, takže ji můžeme využít k tomu, že sem svoláme všechny lenní pány. Až získáte požehnání Synodu, čeká vás řada schůzek.“ Lesarl kývl na Jachena. „Měl byste zvážit, jestli ho s sebou vezmete na všechny. Nevěříte mu tak jako Carlovi.“
„Zdá se, že jsem jediný, kdo nevěděl o tom, že je kandidátem na tohle místo,“ řekl lord Isak významně. „Možná bych se měl ptát tebe, jestli mu můžu věřit.“
„Můj pane, Kerin se mě samozřejmě zeptal na názor a já nic nenamítal, kdyby ano, velitel stráží by ho k vám nepustil. Já vždy podezřívám všechny, kdo touží po mocenském postavení. Je mnohem lepší najít neznámého muže, který může být užitečný.“ Obrátil se k Jachenovi a chladně se usmál. „A bude snazší ho zabít, pokud se ukáže, že se na své místo nehodí.“
Isak si odfrkl. „Počkejme aspoň týden nebo dva. A co schůzky?“
„Nejvyšší ministři, městští radní, cech kupců a později večer moje kotérie.“
„Kotérie?“ zeptal se Isak.
Lesarl střelil varovným pohledem po Jachenovi, pak vysvětlil. „Jsou to moji osobní… řekněme rádci. Nemají žádné oficiální postavení a na schůzkách na ně nikdy nenarazíte, ale jsou nezbytně nutní k tomu, abychom udrželi národ v chodu. Nikdy víc s nimi nemusíte promluvit, ale bude jen správné, když se s nimi sejdete, podíváte se jim do tváře a poznáte jejich dovednosti. To uděláte sám, protože jejich identita je státním tajemstvím. Říká se, že mám vlastní síť špehů, takže pokud se dozvím, že major Jachen o kotérii někde mluvil, zmizí, a tentokrát ne jenom někam do hor.“
Lord Isak mávl rukou. „Dobrá, bude to pravděpodobně jediná věc, na kterou nezapomenu. Tolik schůzek a tolik dokumentů k podpisu, všechno mi začíná splývat. Už se nedivím, že toho lord Bahl nechal tolik na tobě!“
„Můj pane, žádný muž nemůže vládnout sám. Bude chvíli trvat, než si zapamatujete všechny detaily, koneckonců jste k tomu nebyl vychován, ale vaši pomocníci ano. Za několik týdnů se právní záležitosti vyřeší a všechno se zase vrátí do normálu. Do té doby věřte, že zajistím, aby o vše bylo postaráno. Vaším hlavním úkolem je uvést se jako pán Farlanu, hlava státu, které mohou lidé věřit a jež se zasadí o to, aby všechno běželo jako na drátku. Jako válečník už jste se, myslím, osvědčil dostatečně. Teď si jen zapamatujte, že je nutné, abyste na schůzkách vystupoval co nejklidněji. Bude lepší, když lidé zapomenou na bitvu na Chirských pláních a uvidí ve vás jen inteligentního vladaře.“
„A vyprosit si přízeň Synodu je první krok?“ povzdychl si lord Isak.
„Získat souhlas Synodu je starodávný zvyk,“ řekl Lesarl. „V dnešní době je to už jen formalita, ale vždy tomu tak nebývalo. Je to dobrá připomínka toho, jak rozdělený náš kmen býval.“
„Takže mě nečeká žádné politické dohadování?“
Lesarl se znovu zářivě zazubil a připomněl tak lordu Isakovi krále Emina z Narkangu. „Můj pane, jak si můžete myslet něco takového o nejzbožnějších mužích…“
Povzdychl si. Vrchní správce se bavil tím nejpodivnějším možným způsobem. „Bohové, bude to tak zlé? Tila říkala, že se budou držet obřadních formalit.“
„Určitě to tak začne,“ souhlasil Lesarl, „ale tuším, že kardinálové přejdou k politice velmi rychle. Přece jen se chystáte popravit sestru a synovce kardinála Certinse. A ještě poslední věc: váš otec. Nevím, jestli mu chcete darovat nějaký titul nebo sídlo v Anvee, možná…“
„Ne. Nic ode mě nepřijme.“ Povzdychl si. „Jen na něj dohlédni a postarej se, ať se nedostane do problémů.“
„Jak si přejete, můj pane,“ zafuněl Lesarl. Chvíli to vypadalo, že něco namítne, ale nakonec se jen uklonil a vycouval.
* * *
„Isaku, soustřeďte se. Opakujte po mně.“ Tila ho chytila za karmínovou tuniku, trhla s ní doleva a doprava, až se jí podařilo narovnat shrnutou košili pod ní, která kazila její linie.
Isak se Tile vysmekl a zahnal ji. „Kardinálové se jmenují Certinse, Veck… Co je to za jméno, Veck?“
„Na tom teď nesejde,“ vyštěkla Tila. Její hlas zněl v prázdné předsíni nezvykle hlasitě. Byli tu sami až na Jachena, který neklidně postával u dveří. Venku před dveřmi stáli dva vojáci Isakovy osobní stráže v plné zbroji a odháněli všechny pryč. Byli v administrativní části paláce, která patřila k hlavnímu křídlu, jež se využívalo ke státnickým záležitostem. Oválná síň s vysokým stropem za dveřmi byla Synodní komnatou. Úmyslně se nacházela stranou hlavního křídla. Isak se nezeptal proč. Bezpochyby to mělo nějaký symbolický význam, ale on už si toho musel zapamatovat víc než dost.
„Ano, paní,“ zavrčel Isak bez známky kajícnosti a opakoval, „Certinse, Veck a Echer jsou přísedící kardinálové. Echer je vrchní kardinál, ale je tak starý, že za sebe nechává mluvit ostatní. Vrchní kněží se vždy podřizují třem nejmocnějším ve svých řadách. A z nich se slova ujme Jopel Bern, vrchní kněz Smrti, protože Voss Aftal se nebude chtít dostat do přímého konfliktu s hlavou vlastního kultu. Jediný další vrchní kněz, který smí promluvit, je bělooký Roqinn z Belarannarova chrámu.“
„Dobře, a vaši dva spojenci jsou?“
„Corlyn a vrchní kurát Mochyd. Spokojená? Tilo, uklidni se. Pamatuji si všechno, co jsi mi řekla. Teď mi dej chvilku pro sebe, dobře?“
Tila zaváhala, pak mu vysekla pukrle a couvla. Isak si protáhl záda a ramena. Šat ze silného plátna, který mu Tila připravila, byl možná úžasný na pohled, ale Isak se v něm cítil svázaný. Ráda ho oblékala do šarlatové a zlaté. Přitiskl dlaň na stěnu. Byla studená a jeho na okamžik ovládl pocit, jako by z něj vysávala život. Když ruku odtáhl, stále cítil na kůži chladné mrazení. Kolik toho budu muset tomuhle místu dát?
„Dobrá,“ prohlásil. „Majore Jachene, veď nás. Vévodu z Tirahu musí předvést voják, který požádá o vpuštění zaklepáním hruškou jílce na dveře.“ Zazubil se na Tilu a tu potěšilo, že si zapamatoval, co mu vtloukala do hlavy.
Jachen kývl, postoupil vpřed, tasil meč a obrátil ho. Třikrát udeřil na mosazné klepátko zašroubované do těžkých dřevěných dveří, schoval zbraň do pochvy, zhluboka se nadechl a položil ruce na kliky. Pohlédl na Isaka, a když ten kývl, rozrazil dveře, vpochodoval do komnaty a jasným hlasem oznámil Isakův nový titul.
Když ustoupil do strany, prošel Isak okolo něj a zahleděl se na vrásčité tváře, které k němu vzhlížely od masivního oválného stolu. Jachen s Tilou pak dveře zavřeli a zaujali postavení po jeho stranách.
„Synod vás vítá, lorde Isaku, Vyvolený Nartise a vévodo z Tirahu.“ Isak se obrátil za chraplavým hlasem k vrchnímu kardinálovi Echerovi. Seschlý stařec zvedl artritidou zkroucené ruce dlaněmi k Isakovi ve formálním pozdravu. „Nechť vás vede Nartisova ruka.“
Isak mu pozdrav oplatil, pak se hluboce uklonil mužům a ženám, kteří v této šeré, zaprášené komnatě mlčky čekali na budoucnost. Jen dva z nich byli mladí a relativně zdraví: kardinál Certinse, jemuž rodinné styky uspíšily kariéru, a Roqinn, bělooký Belarannarův vrchní kněz. Roqinnovi bylo téměř sto let, ale stejně jako lord Bahl, který byl skoro dvakrát starší, vypadal sotva na čtyřicet. Dokonce i nový Laratův vrchní kněz, jehož očividně znervóznil osud, který potkal jeho předchůdce, když se pokusil nahlédnout Isakovi do mysli, byl bělovlasý a vrásčitý.
„Můj pane,“ řekl někdo, podle Tilina popisu kardinál Veck, „vzhledem ke špatnému zdraví vrchního kardinála jsme se dohodli, že budu hovořit za něj. Máte proti změně protokolu námitky? Chcete na mé místo vybrat někoho jiného?“
Kardinálové měli na sobě bílé a tmavě modré hábity lemované šarlatovou. Připomínali Isakovi Rytíře chrámů, rázně si ale připomněl, že se nesmí chovat nepřátelsky, na to bude čas později.
Isak kývl a rozhlédl se. Celou jednu stěnu tvořila dlouhá, úzká okna, hořel tu ale půltucet pochodní, které měly napomoci slábnoucímu zraku stárnoucích kněží. Stěny zdobily prapory všech bohů, které Synod zastupoval. Naproti Isakovi pak visely dva největší, zlatá včela v bílém poli, znak Smrti, a Nartisův černý had lemovaný bílou nití v tmavě modrém poli.
Tyto dva obrazy, praporce vlající bok po boku na chrámech a městských hradbách po celém Farlanu, se vetkly Isakovi do mysli. Na okamžik ignoroval mžourající členy Synodu, zahleděl se na praporce a přemýšlel o moci, kterou představují, o tom, jak si dokáží zotročit lidstvo. Na zakrváceném kolbišti v Narkangu se z náboženství najednou stalo něco víc – nebylo už jen naleštěnými artefakty na oltářích, posvátně vážnými hlasy a kadidlem ve vzduchu. Místo toho ho ovládla primitivní síla a naplnila ho syrovou, divokou mocí, která zažehla všechny nervy v jeho těle. Cítil se spojený se zemí, i když ho proud energie vyzdvihl na třpytivé vlně do jarního vzduchu. Tak viděl boha, který si na něj činil nárok bez ohledu na následky.
Tihle kněží nic neznamenají, šeptal hlas v koutku Isakovy mysli. Zajímají je jen světské věci. Jen bělooký by přežil i ten nejlehčí dotyk svého pána. Nic o bozích neví. Podobná moc nikdy nekolovala jejich žilami, nikdy nerozechvěla jejich kosti. Zabij je. Ani kdyby spojili síly, nedokázali by tě zastavit.
Ticho, duchu, rozkázal Isak. Tohle není tvoje věc.
Necháváš si rozkazovat holkou. Dovolíš, aby s tebou bohové hráli hry. Každý obřad, každá tradice je jen dalším provazem, který tě spoutává, každou modlitbou nabízíš kus své duše…
Řekl jsem dost! Tvé tlachání mě nudí. Tvá slova jsou překroucená. Nestanu se tyranem, proto si musím tyto lidi poslechnout.
Copak v tom otroci v poli, které posíláš na smrt, vidí nějaký rozdíl?
Oni možná ne, ale já ano. Teď buď zticha.
„Lorde Isaku,“ pokračoval kardinál Veck váhavě, protože ho Isakův prázdný výraz poněkud zmátl, „přicházíte, abyste si od nás vyžádal posvěcení, které vás vynese nad krále?“
Isak se uklonil.
„Než se muž povýší nad ostatní, měl by pohlédnout do nebes a zjistit, kde je jeho místo. Posaďte se bez výhrůžek či hrdosti.“
Isak si odepnul opasek s mečem a upustil ho na zem, odkud ho sebral Jachen, pak přistoupil ke stolu a posadil se na židli, kterou tam pro něj připravili. Členové Synodu odpočívali ve vyřezávaných křeslech, ale Isak před nimi musel sedět v pokoře.
„V přítomnosti bohů, které zastupujeme, a před kmenem Farlanu předneste svoji žádost.“
Isak se odmlčel a zvážil, jak hlasitě má promluvit. Pak začal: „Činím si nárok na titul pána celého Farlanu. Žádám, aby mě Synod uznal Vyvoleným Nartise a hodným svého titulu. Má ruka vykoná jeho vůli a mé skutky přispějí k jeho slávě.“
„Vrchní knězi Nartise,“ zvolal kardinál Veck. Voss Aftal po jeho levici sebou trhl. „Potvrzujete nárok tohoto muže na Nartisovu přízeň a požehnání?“
Většina Synodu se tvářila velmi zaujatě. Aftal vypadal stejně vyděšeně jako Laratův vrchní kněz. Pokusil si odkašlat a přidušeně zasípal. „Já… ano,“ vypravil ze sebe nakonec. „Dotkla se ho bouře a vystoupil z jejího světla označen. Kult Nartise přijímá Isaka, vévodu z Tirahu, jako Nartisova Vyvoleného a prvního mezi požehnanými.“
„Nárok je tedy uznán za platný,“ prohlásil kardinál Veck a zdálo se, že se dobře baví.
Isak přelétl pohledem po vrásčitých tvářích. V Synodu zasedaly i tři ženy. Amavoqina vrchní kněžka na něj hleděla tak sveřepě, až ho napadlo, jestli ji nějak osobně neurazil.
Setkal jsem se s ní už někdy? Nevzpomínám si. Isak se najednou usmál, protože si uvědomil, že ženě prostě slábne zrak, proto mžourá a snaží se na něj zaostřit. A ty jsi hned předpokládal nejhorší. Hlupáku. Každý skutek musí mít nějaký skrytý úmysl, v každém stínu se ukrývají nepřátelé.
Nepřátelé ve stínech! zavřískl nečekaně Aryn Bwr. Dávej pozor na stíny, na jejich oči a drápy! Dávej pozor na sítě, které spřádají!
Isak ho ignoroval.
„Vrchní kuráte Mochyde,“ zvolal vrchní kardinál nyní, otočil se doprava a zadíval se na nejvzdálenější křeslo. „Pánem Farlanu musí být válečník, který nás udrží silnými. Budete následovat tohoto muže do bitvy?“
„Ano,“ odvětil kaplan nevrle. „Vedl naše armády a seslal na nepřátele našeho kmene oheň spravedlivého hněvu. Budu ho následovat.“
Jako většina polních kurátů býval i Mochyd vysoký a statný muž. Daň si na něm vybraly ubíhající roky a těžký život, ne magie, která vysála tolik jiných vrchních kněží. Byl sice bělovlasý a vrásčitý, ale v jeho starých kostech stále zůstávaly síla a vůle, což se podle Isakova názoru nedalo říct o všech mázích v Synodu. Teď už chápal, proč mezi nejbližší přátele lorda Bahla patřilo tolik kurátů. Obvykle bývali naprosto věrní a tak oddaní svému povolání, že se stalo podstatou jejich života. Podobným mužům Bahl rozuměl.
„Corlyne,“ zvolal kardinál dále, „pán Farlanu musí být také zbožný. Věříš, že tento muž půjde lidu příkladem?“
Starý muž s laskavýma očima sedící o kus dál po Veckově levici věnoval Isakovi shovívavý úsměv a klidně odpověděl: „Ano.“
To bylo vše, nic víc neřekl. Isak musel potlačit úsměv, když si představil sebe jako spirituálního vůdce. Po návratu do Tirahu navštívil Nartisův chrám jen proto, že mu to Lesarl připomněl. Nedokázal si představit nikoho, kdo by se na podobné místo hodil méně.
A přesto… a přesto z nějakého podivného důvodu nedokázal odtrhnout oči od Corlynova tichého úsměvu. Hlava pastorální větve kultu, muž, s nímž se nikdy dřív nesetkal, ho o nic nežádala. Tila Isakovi řekla, že ho Corlyn podpoří prostě proto, že nemá osobní ambice a rád hraje na nervy těm členům Synodu, kteří jím právě z toho důvodu pohrdají. Je prostě služebníkem svého boha a jeho jediným cílem je vést lid v jeho víře. Moc, která se mu jako vrchnímu knězi nabízela, striktně odmítal.
Ruka, která mu ukáže správnou cestu. Ten stařec má dost víry na to, aby důvěřoval nezodpovědnému mladíčkovi, tak proč by nemohl mít pravdu? Zatímco o tom Isak přemýšlel, přelétl kardinálu Veckovi přes rty zvláštní, nepříjemný úsměv. Isakovy instinkty zbystřily a srdce se mu rozbušilo. Pečlivě si kardinála prohlédl, jeho zastřižený vous a prsteny, dva diamanty zasazené ve zlatě, silný stříbrný kroužek s vyrytým kardinálským znakem a ohňový drahokam obklopený safíry. Kardinál si navlhčil rty a zacukal tenkým obočím, které jako jediné napovídalo, že v mládí byl tmavovlasý. Dokonce i chlupy vyrůstající z bradavice na pravé tváři měl bílé.
„No, můj pane. Získali jsme ujištění o vaší síle a morálce. Takže už zbývá jen rozhodnout, jestli budete nejen dobrý muž, ale také dobrý vládce. K vládnutí není potřeba jen fyzické síly.“
Isak hleděl kardinálovi netečně do očí. Veckova slova se odkláněla od rituálu, nic jiného ale nečekal. Vrchní kurát nesouhlasně zabručel, ale ani jeden ho nevzal na vědomí, protože oba odmítali sklopit oči jako první.
„Lord Bahl vládl dlouhé roky a za tu dobu se toho hodně změnilo,“ pokračoval Veck. „Nemůže být pochyb o tom, že vrátil našemu národu sílu. Některé věci se přesto změnily k horšímu. Samozřejmě neviníme lorda Bahla, ale Synod cítí, že jistí lidé, především pak vrchní správce, svým jednáním omezili vliv bohů v našem velkém národě.“
„Pokud si přejete vrchního správce Lesarla z něčeho obvinit, pak byste to asi měl udělat formálnějším a veřejnějším způsobem.“ Isak promluvil tiše a vyrovnaně, v jeho hlase nezazněl ani náznak nepřátelství. Jen ať si myslí, že je ochotný Lesarla obětovat – možná uvěřili drbům o tom, že ho nesnáší. Pravdou ale bylo, že i když Isak nepovažoval Lesarla za blízkého přítele, moc dobře věděl, že vrchní správce je pro Farlan nenahraditelný. Pokud ostatní doufali, že se bude řídit osobními pocity, jen ať si to myslí. Jeho to nic nestálo, a oni se pustili špatným směrem. Lesarl si byl své důležitosti vědom stejně jako Isak.
„Nic tak dramatického, můj pane. Synod si jen dělá starosti, že se vláda stala příliš sekulární a že zapomínáme na boží vedení.“
„A proto mi chcete předložit několik návrhů?“ Isaka ovládla nevolnost. Ti muži dokáží myslet jen na své ubohé tužby. Srovnávají svá panství a škorpí se o hlouposti. Byli vůbec někdy oddáni něčemu vyššímu než jen sami sobě, nebo je tohle obraz jejich celoživotního díla?
„Máme jisté návrhy, ano.“
„Prosím, jmenujte je.“
Jeho úsečnost přiměla kardinála zaváhat. Na mysli mu vytanula Tilina rada. Nedovolte, aby vás rozčílili, mohl byste udělat chybu. Isak se nad pokáráním svého podvědomí zamračil. Kousl se do rtu a napjal se, aby potlačil horkou zlost, která se vzmáhala v jeho útrobách. Námahou zaťal ruku v pěst, ale když ji opět rozevřel, zjistil, že se mračna nedůtklivosti rozplynula.
„Za prvé tu máme způsob zacházení s posvátnými tvory,“ pokračoval Veck a ve své lehkovážnosti si Isakova podráždění vůbec nevšiml. „V mnoha oblastech se pravidelně kladou pasti na medvědy a vlky. Bojoví hadi někde stojí až padesát stříbrňáků. Podobné věci nesmírně uráží bohy. Musí jim být učiněna přítrž.“
Isak se v duchu pousmál. Jdou na něj opatrně.
„Pokud vím, jediný druh hadů, který je ochotný bojovat, je ledová kobra, a když se poradíte s texty, jistě zjistíte, že ledové kobry nejsou posvátné – vlastně tím prosluly. Ve zdejších oblastech nežijí žádní jiní hadi, kteří by spolu bojovali. Například zmije se spíše stočí do klubíčka.“
„Bojoví hadi jsou přiváženi z jiných zemí.“
„Podívám se na to. Prosím, pokračujte.“
„V poslední době začala být velmi aktivní skupina, která si říká ‚Bratři svatého učení‘, a vy sám, můj pane, jste se s nimi setkal. Tito ‚Bratři‘ jsou neschválený kult, můj pane. Nejsou o nic lepší než divocí žoldáci. Násilím si chrání svá tajemství i před příslušnými autoritami.“
„Tím myslíte sebe? Pomohli mi, když se mě pokusili zabít. Pochybuji, že se podobní lidé dají považovat za divochy – možná spíše za dobré občany?“
„Skutečnost, že se jich v Saroku shromáždilo několik set a byli připraveni k boji, nepovažuji za příklad dobrého občanství,“ zafuněl kardinál Veck.
„Můj pane,“ ozval se kardinál Certinse. „Doslechl jsem se, že skupina temných mnichů vnikla do domu mých předků, drancuje tam a zatýká podle své vůle.“
Isak se naklonil vpřed a bílýma očima mu probleskla potlačená zuřivost. „Opravdu se se mnou chcete hádat o to, co znamená být dobrý občanem?“ zavrčel. „Bratři nebyli toho dne jedinými vojáky v Saroku. To jste z hlášení nevyčetli? Vnikli do vašeho domova, kardinále Certinse, protože několik členů vaší rodiny se ukázalo být zrádci, a Bratři poskytují doprovod těm, které jsem pověřil odhalením zbývajících spiklenců. Jistě nebudete protestovat, protože vyšetřování vede jeden z vašich kardinálů.“
„Disten?“ vyprskl Certinse. „Ten chlap je maniak, pomatená nestvůra. Jeho nenávist k mé rodině je všeobecně známá. Je hanbou pro svůj úřad. Byl jmenován jen ze shovívavosti.“
Isak zhluboka dýchal, protože byl odhodlán nevybuchnout. Všiml si, že kardinálovo čelo orosil pot, což nebylo nijak překvapující, protože kardinál Disten obvinil z paktování s démony i jeho. Existovala možnost, že Disten v Tildeku něco najde, kardinál Certinse si ale jistě dával větší pozor než zbytek jeho rodiny. Dokonce i Lesarl pochyboval, že proti němu najdou důkazy. Proto vrchní správce jako obvykle plánoval alternativní způsob, jak se s kardinálem vypořádat.
„O kardinálu Distenovi vím jen jedno,“ odvětil Isak odměřeně. „Mně jako blázen nepřipadal a jakákoli obvinění, která proti vaší rodině vznesl, se ten den ukázala být pravdivá. Důkaz jsem viděl na vlastní oči, protože lenní pán Tildek a vévoda Certinse vstoupili s oddíly pod válečným praporem a bez pozvání na lenní panství Saroc, což je samo o sobě zločin, a napadli moji osobu. A také by mě zabili, kdyby Bratři svatého učení jejich krok nepředvídali.“
„Jak si můžete být jist, že za vším nestojí sami Bratři? Napadl vás můj bratr ještě předtím, než Bratři zasáhli?“
„Ano. V té době už jsem ztratil jednoho muže.“
„Což mohl být omyl, nervózní zvěd mohl náhodou vystřelit šíp,“ oponoval kardinál, protože vycítil příležitost.
„To je možné,“ řekl Isak, „ale nepravděpodobné. V době, kdy se Bratři objevili, se mě už mágové ve vojsku vašeho bratra dotkli svými kouzly a jejich pach jsem rozpoznal i já, přestože nestuduji magii dlouho. Váš bratr se spikl s nekromantikem, kardinále Certinse. Lenní pán z Tildeku a vévoda z Lominu se spolčili s nekromantiky. Pokud chcete, můžete se poradit se zákoníky, ale já už je prostudoval. Trestem za podobný zločin je smrt a propadnutí majetku.“ Isak se opřel. „V tuto chvíli se nechystám vyhladit celou vaši rodinu, ale to se může změnit.“
„Nekromantici?“ řekl Jopel Bern, vrchní kněz Smrti, ostře. „Pokud je to pravda, porušil vévoda Certinse církevní zákony a měl by být postaven před synodní soud.“
Isak pokrčil rameny. „Ještě jsem ho neobvinil. Pokud ho chcete soudit sami, poslužte si. Ale já plánuji postavit vévodu Certinse před šlechtický soud a obvinit ho z pokusu o vraždu a z velezrady.“
„Z velezrady? Ještě nejste pánem Farlanu,“ upozornil kardinál Veck.
„To je technicky vzato pravda.“ Isak se na členy Synodu ledově usmál. „Jistě na to přijde řeč. A já si dobře zapamatuji, kdo z přítomných lenních pánů námitku vznesl.“ Vstal a ostrým trhnutím si upravil tuniku. S ponurým zadostiučiněním si všiml, že sebou při nečekaném pohybu netrhl jen Nartisův vrchní kněz.
Tvrdě se zadíval přes stůl. „Teď mi, ctihodní členové Synodu, předložte další návrhy.“
Vrchní kněz Smrti se pootočil k Veckovi a zvedl ruku, aby mu zabránil promluvit. Kardinál kývl, opřel se a ruce položil na silné opěrky.
Bern se napřímil a odkašlal si. „Lorde Isaku, nesešli jsme se dnes, abychom vznesli obvinění nebo vyprovokovali střet. Zmínili jsme se o temných mniších, abychom vás požádali, zda byste je nemohl prohlásit za nevítané ve farlanských zemích, pokud se nepodřídí přezkoumání příslušnými autoritami.“
„Už jsem se o to postaral. Dal jsem jasně najevo, že nepřipustím, aby zeměmi pochodovaly neznámé armády.“
„Vaše moudrost předchází naši,“ odvětil Bern a lehce se uklonil. „A dále žádáme, abyste nám dovolil vytvořit oddíl, který by ve spolupráci s vašimi muži vyhledával heretiky a uctívače démonů, aby se už neopakovaly dřívější konflikty.“
Isak postoupil vpřed, až se stehny opřel o okraj stolu. Naklonil se a tiše řekl: „Rozkaz zněl, že nebudu ve své zemi trpět žádné organizované skupiny vojáků, které se nebudou zodpovídat přímo mně. Nepřipustím žádné výjimky.“ A v žádném případě nedopustím, aby kolem pobíhala armáda náboženských fanatiků a upalovala každého, kdo se jí znelíbí, dodal v duchu. To ho z nějakého důvodu pobavilo. Synod chtěl, abych mu dokázal, že jsem schopen vládnout. Neřekl jsem to nahlas, takže se asi přece jenom učím.
„A když už jsme u toho,“ pokračoval Isak, „totéž platí i pro Oddané – jen pro případ, že byste chtěli požádat, abych je vpustil zpět do farlanských zemí.“
„Říká se, že už jste uzavřel spojenectví s Rytíři chrámů,“ namítl vrchní kněz.
Některý z mých mužů moc mluví, pomyslel si podrážděně. „Nic takového jsem neudělal,“ vyštěkl, „a edikt lorda Bahla o tomto spolku platí.“
Zmlkl, protože ho znenadání píchlo v hlavě. Celá komnata jako by se zachvěla a z koutu místnosti k němu dolehlo zašeptání: „Isaku.“
Bleskurychle se otočil, ale neviděl nic zvláštního, jen Tilu, která na něj vykuleně a poněkud zmateně hleděla.
Isak se zamračil, protože se hlas ozval znovu. „Isaku.“ Zamrkal a otočil se zpět k Synodu, který ho nejistě sledoval. Ovládl se, dotkl se myslí Lebky, která splynula s Eolisovým jílcem, a ulevilo se mu, když díky její moci poznal, že mu nehrozí útok. Najednou si uvědomil, že ho volá Xeliath. Spojila se s ním, když byl vzhůru a chráněný, a to ji muselo stát spoustu sil. Přepadla ho panika. Objevil ji snad někdo dřív, než se k ní mohli dostat Morghien s Mihnem?
Zhluboka se nadechl a rozhlédl se. „Velevážení členové Synodu, musím se postarat o naléhavou záležitost. Až dospějete k rozhodnutí, pošlete prosím zprávu vrchnímu správci Lesarlovi, na další hry už nemám čas.“ Opřel se rukama o stůl, naklonil se vpřed, zadíval se na každého člena Synodu a tiše, důrazně dodal: „Pokud se mi chcete postavit, dobře si to rozmyslete. Nejsem žádný naivka, i když mě mnozí z vás jistě považují za mladíčka. Moc dobře vím, že pokud se na moji stranu postaví většina dvořanů, vašeho souhlasu nebude potřeba. Už zítra poznáte, jak omezenou mám trpělivost, až moji muži začnou stavět před celou vévody Certinse šibenici.“
Nepočkal na odpověď, rázným krokem opustil komnatu a Jachen s Tilou ho rychle následovali. Zanechal za sebou šokovaný Synod, hlouček křehkých starců a stařen, kteří tiše přemýšleli, kdy se jejich svět tolik změnil.
* * *
Voss Aftal, Nartisův vrchní kněz, sevřel pevně područky křesla a snažil se potlačit strach. Bylo mu už šedesát čtyři let a většinu života strávil mírumilovnými rituály v Narcisově chrámu, majestátní sloupové budově s ostře lomenou střechu, kde jen nejvyšší oltář měl stěny. Chrámem se neustále proháněl vítr a za bouří, kdy se bůh dotýkal jeho duše, to bylo vskutku místo pokory.
Nartisova moc byla mimo Aftalovo chápání, brala mu dech a vysávala mu z těla sílu. Propast mezi lidmi a bohem ho vždy děsila, protože byla příliš velká, než aby ji mohl ignorovat. Ale přesto mu vzletná moc boha bouří připadala povědomá, protože měla své kořeny v Zemi.
V Isakově přítomnosti se však Aftalovo srdce sevřelo chladem, protože na něm nic povědomého nebylo. Mladíkova moc sílila s každým dnem, chladná a divoká, nespoutaná a nekontrolovaná, a ovládala celou jeho bytost. Vrchní kněz se chvěl při pomyšlení, čeho je vrčící mladík s divokýma očima schopen. Lidé v ulicích, a dokonce i jeho kněží, si šeptali nové jméno, říkali mu Isak Pán bouří. Ale narůstající hrůza v Aftalově srdci mu říkala, že se mýlí.
Ten chlapce nebyl pán bouří. On sám byl bouře. A všechny je strhával s sebou.