Kapitola 11
11.
Isak otevřel dveře a zůstal stát. Cítil ve vzduchu nepřátelství, a to ještě ani nevstoupil dovnitř. „Už zase se hádáte?“ zeptal se.
Když vešel, Xeliath s Hormanem se na něj zamračili. Odpočívali na lehátkách u ohniště, zabalení do silných přikrývek s Isakovým smaragdovým drakem ve znaku. Xeliath znala svůj stav a věděla, jak si udělat pohodlí, obzvláště když se jí teď vrátila síla. Horman si stále nezvykl na to, že je mrzák − jeho zbývající ruka, kterou mu Isak zlomil v Chrámu Smrti v Scree, se dobře nezahojila a byla mu tak ještě míň platná než Xeliath ta její.
Po chvilce podráždění Xeliathina tvář zjihla a Isak cítil, jak se přes něj přelil její zářivý úsměv. „Moc ti to sluší,“ řekla farlansky a Isak se vší silou snažil nečervenat jako kluk. Udělalo na něj dojem, jak dobře už zvládá jejich jazyk, a s každým dnem hovořila lépe a lépe.
Napadlo ho, že by se tu mohl zastavit a zkontrolovat je, než začne hlavní událost dne, korunovace, ale možná to nebyl jediný důvod. Dnes ho Synod oficiálně potvrdí pánem Farlanu, proto se oblékl do krásné bílé tuniky a kalhot vyšívaných zlatem a perlami. Plášť a hruď mu zdobil korunovaný drak. Zastřihli mu vlasy a oholili tváře a Tila mu řekla, že nikdy nevypadal úctyhodněji. Isak si uvědomil, že podobné poznámky jsou mu velmi příjemné.
Bohové, pomyslel si Isak ironicky, když se nesnažím získat otcovu přízeň, předvádím se před ženami. Ani netuším, co je pošetilejší!
„Jen se netvař tak spokojeně,“ zavrčel Horman, jako by mu četl myšlenky. Trhl sebou, když změnil polohu, ale Isaka potěšilo, že má ve tvářích víc barvy, i když stále vypadal přepadle a vyzáble. „Ta malá děvka říká to samé každému mužskému, který se tu objeví. Skoro poslintala tvého vznešeného hraběte.“
Xeliath střelila po Hormanovi jedovatým pohledem, ale on se jí vysmál.
„Ha, nelíbí se ti, že nemůžeš prostě zamrkat očima a přinutit mě udělat, co chceš, že? Děvče, já musel většinu života snášet blázniviny tady toho − šarm bělookých na mě nijak nepůsobí.“
„Smradlavý ubožáku,“ zasyčela Xeliath, pak přešla do rodné řeči a zasypala ho nadávkami. Isak nepotřeboval překladatele, aby poznal, že se většinu slov naučila od otcových vojáků, ne od vznešených dam. Vysoké lakované okenice zarachotily pod náporem větru a připomněly Isakovi chvíle, kdy mu Xeliath vstoupila do snu a změnila krajinu podle své nálady. Byl venku a déšť bičoval město s nečekanou zuřivostí.
„Když si pomyslím, že Tila navrhovala, abych vás dva rozdělil,“ vyštěkl Isak. „Unudili byste se k smrti, kdybyste nemohli jeden druhému nadávat. Cítím nutkání vás k sobě přikovat.“
Horman zvedl paži. Pahýl měl pořád ovázaný. „Díky tobě bych z okovů snadno vyklouzl,“ zabručel.
„Jak dlouho musím zůstat v tomhle pokoji?“ obořila se na něj Xeliath. Hlavu měla holou, což se nestávalo často. Znetvořenou polovinu tváře si obvykle zakrývala šálem. „Můžu ti pomoct i jinak než jen tím, že budu dělat společnost idiotům.“
Dokonce ani Lesarl netušil, jak výbušní kardinálové a kněží zareagují, až se dozví, že Isak ukrývá ženu ze znepřáteleného kmenu, ale ani jeden z nich to netoužil zjistit. Xeliath by totiž s největší pravděpodobností před žádnou provokací neustoupila; jako bělooká nepotřebovala k rozpoutání bitky důvod.
„Vím, že se nudíš,“ řekl Isak chlácholivě a posadil se na konec otcovy postele, aby je viděl oba, „ale už to nebude dlouho trvat. Chci, aby mě napřed korunovali − Synod mi dělá dost problémů i bez toho, že by o tobě věděl. Většina lenních pánů do několika dní odjede a to také uvolní napětí. Snažím se, aby tě nezatáhli do sporu.“
„Jen ať to zkusí,“ zachraptěla Xeliath. „Proměním jejich sny v noční můry.“
Když uslyšel, jak chraptí, nalil jí šálek světlého čaje, který s povděkem přijala. Obrátil se k otci, aby mu také nabídl čaj, ale Horman se na něj zuřivě zadíval, proto to raději vzdal.
„Buď trpělivá,“ pokračoval. „Do jara se všechno uklidní. S Lesarlem se postaráme o kněze − pak už je nebudeš muset děsit.“
„Čistka?“ řekl Horman ostře. „Nevychoval jsem tě k tomu, abys vraždil kněze.“
„Proč by tě to mělo, u Temného místa, zajímat?“ zavrčel Isak, pak se tiše proklel. Od chvíle, kdy se Isak stal Vyvoleným, Horman zestárl o deset let. Byl teď zlomený muž se staženou tváří a křehkým tělem, a kdykoli na něj Isak pohlédl, cítil neznámý pocit lítosti a viny − i teď ale stačil jediný otcův pohled, jediná uštěpačná poznámka, a vybuchl. Horman dokázal Isaka vyprovokovat stejně snadno jako dřív.
„Zabij je oba,“ zavrčel Aryn Bwr v Isakově mysli. „Podřízni jim krky a bude po fňukání; zlom jí prsty a vytrhni je z Lebky. Nejsou nic, jen závaží na našem krku.“
„Na našem krku?“ odpověděl Isak rozzlobeně. „Myslím, že se zapomínáš. Alespoň žijí, a dokonce i ve svém stavu jsou lepší než ty.“ Nahlas promluvil jen o trochu méně prudce. „Nevkládej mi slova do úst, otče. Na to mě už dost dobře neznáš.“
„Kulty tě nikdy nezajímaly, to se nezmění.“
Isak si povzdychl. „Možná ne, ale už je nemůžu ignorovat. Cesta, kterou si zvolily, vede k občanské válce, to ví stejně dobře jako já − a já jim nemůžu dovolit pokračovat takto do nekonečna.“ Zvedl se. „Jen jsem se přišel podívat, jak se vám vede. Vidím, že jste stejně veselí jako obvykle, takže vás přenechám vašim půtkám.“
Odešel, a dokonce i přes zavřené dveře na sobě cítil jejich rozzlobené pohledy. Pokračoval v chůzi, dokud nezašel za roh a nezmizel z očí strážím u dveří, pak se zastavil a na chvíli se čelem opřel o studený kámen. Zhluboka dýchal a snažil se masáží zbavit bolesti hlavy.
„Bylo to jednodušší, když se mě lidi prostě snažili zabít,“ zamumlal. Po chvíli se zdráhavě narovnal a vydal se k hlavnímu schodišti, kde na něj čekali Tila a vrchní správce.
„Jste v pořádku, můj pane?“ zeptala se Tila, když k nim dorazil. Tvář měla dokonale klidnou. Lesarl na tom byl přesně naopak: vypadal, jako by mu hlavou táhly tisíce myšlenek.
Isak zabručel a podezřívavě pohlédl na dveře Velké síně. Byly zavřené a střežili je dva muži z jeho osobní stráže, přesto cítil lehký nepokoj. Přípravy zabraly měsíce, ale teď se v síni shromáždili všichni lenní pánové kromě dvou nejstarších, kteří by cestu do Tirahu pravděpodobně nepřežili; jejich místo zaujali jejich následovníci.
Isaka korunuje vrchní kardinál Echer a tři farlanští vévodové pak povedou lid při přísaze věrnosti novému pánovi. Dřív to znělo jako dobrý nápad, ale teď si tím Isak nebyl tak docela jistý. Je síň dost velká na to, aby pojala tolik mocných mužů?
Isakovy obavy byly samozřejmě Lesarlovou radostí: nejmocnější muži kmene se shromáždili v jednom městě. Znamenalo to obchodní smlouvy, aliance i nová přátelství. Většina farlanského hospodářství ležela v rukách šlechty, která se bude snažit z této vzácné události co nejvíce vytěžit. Už týdny pobíhali muži a ženy z jednotlivých družin sem a tam, zatímco Lesarl seděl jako vypasený pavouk ve středu obrovské, složitě upředené sítě a všichni v něm viděli mistra této podloudné hry. Ani se nesnažil skrýt, jak moc si to užívá.
„Můj pane?“ Tilin hlas ho vytrhl ze zamyšlení.
„Oběma je dost dobře na to, aby měli špatnou náladu,“ řekl Isak, „ale prozatím nemohu žádat víc. Otec se konečně začíná uzdravovat, ale to znamená, že se znovu chová jako bastard. Lesarle, víš o nějakém místě, kam bychom ho mohli uklidit, až se postaví na nohy? Užívat si přepychu paláce pro něj znamená potýkat se každý den se skutečností, že jsem pánem Farlanu − s bolestí ran si poradí, ale tohle je na něj příliš.“
„O něčem bych věděl, můj pane; jeden z chovných statků lenního pána Tebrana potřebuje předáka. Váš otec tak bude z cesty, a přitom chráněný, i když odmítá osobního strážce.“
„Tak jen doufejme, že nabídku neodmítne jen proto, že ji předložím já.“
„Postarám se o to, můj pane,“ řekl Lesarl a zakřenil se. „Jsem si jistý, že mu pomůžu učinit správné rozhodnutí − vy teď máte důležitější starosti.“
„Jste připravený, Isaku?“ přerušila je Tila − byla teď přítelkyní, ne politickou rádkyní. „Pokud potřebujete několik minut pro sebe, lenní pánové počkají.“
Isak se usmál sebevědoměji, než se cítil. „Jsem připravený. Ať to máme za sebou. Celý týden už cvičím kouzlo ticha a Lesarl bude hned vedle mě, takže se nemusíš ničeho obávat.“
Vévodský trůn přenesli z audienční místnosti, kde obvykle stával, do Velké síně, jediné komnaty dostatečně velké na to, aby pojala všechny farlanské lenní pány, vévody, členy Synodu i městské radní stejně jako hlavy Akademie magie. Bez družin, strážců a rádců to čítalo dohromady sto lidí a dělili se do dvaceti výrazných frakcí. S několika si Isak potřeboval promluvit v soukromí, proto ho Dermeness Chirialt, jeden z mágů, kterým mohl Isak důvěřovat, naučil prosté kouzlo, které mu to umožní.
„A určitě dokážete vycítit emoce kardinála Certinse?“ naléhal Lesarl. Kardinál byl jediný člen rodiny Certinse, který zůstával na svobodě − byl mocný muž a neměli žádný přímý důkaz o jeho zradě − a Isak přišel s řešením, které jim dovolí nechat ho naživu, i když jim připadalo nechutné.
„Když ne, budu blufovat. Lidé vědí o Křišťálových lebkách a on není tak hloupý, aby nevěřil mým slovům.“
„A vrchní kardinál? Ten křehký stařík mě svojí schopností terorizovat lidi docela zahanbil,“ řekl Lesarl vesele. „Zaměřil se obzvláště na lenního pána Saroka, ale slyšel jsem i o úmrtích na jiných lénech.“
„Spolu s naší nabídkou mu předložím i varování. Pokud mu nebude dost dobrá, pak tvé zprávy nelhaly a skutečně se pomátl.“
Lesarlova síť špehů měla v poslední době plné ruce práce. Když dal dohromady všechny informace, zjistil, že kněží, kteří byli dohnáni k náhlému extremismu a zuřivosti, patří k šesti kultům, které uctívají bohy zastoupené v Scree: Smrt, Nartise, Belarannar, Karkarna, Vellerna a Vasla. Byli to bohové, které nejvíce zasáhly činy Azaerových stoupenců, jejich zuřivost se nesla Zemí a infikovala všechny, kdo s nimi byli spoutáni − vysvěcené kněze − podobným vztekem.
Lesarl cítil, přesně jak Isak očekával, spíše obdiv k Azaerově lstivosti než hrůzu nad tím, co se stalo. Ať už to byla náhoda nebo úmysl, vyprovokoval bohy k činu, což naopak obrátilo obyčejné lidi proti nim − a bez věřících bohové slábnou. „Důmyslné!“ zamumlal Lesarl. Isak, který ho slyšel, se ušklíbl.
„A nepomáhá, že vrchnímu kardinálovi našeptává do ucha Jopel Bern,“ přerušila je Tila, než mohl Isak vrchního správce pokárat.
Isak kývl. Bern, vrchní kněz Smrti, byl stejně tak pod vlivem jako křehký stařec v hávu vrchního kardinála. Naneštěstí, alespoň pro Isaka, se postarší klerik ještě nechystal zemřít, aspoň ne přirozenou cestou. Echer se zjevně spaloval magií; do několika týdnů pravděpodobně zemře, ale Bern si dával větší pozor.
„Prozatím ho asi budeme muset snést.“ Isak se zhluboka nadechl a dal znamení strážím na konci chodby. „Je čas; nechci je nechat déle čekat.“
Když dorazil ke dveřím, vojáci je otevřeli. Isak vstoupil do Velké síně s Lesarlem v patách. Uvítal ho závan teplého, kouřem prosyceného vzduchu a bzukot hlasů, které pomalu utichaly, jak kráčel síní. Komnata vypadala úplně jinak: stěny nyní zdobily praporce všemožných barev s erby farlanských lén a dominovala jim centrální vlajka třikrát větší než ostatní − Isakův korunovaný drak. Visela za těžkým vévodským trůnem ve středu místnosti, který stál čelem k obrovskému krbu na opačné straně.
Trůn tvořilo velké křeslo vyřezané z obrovského kmene. Tmavé dřevo bylo naleštěné a jeho boky dost silné na to, aby zastavily sekyru. Opěradlo se tyčilo i nad dospělým mužem. Trůn zdobily symboly bohů a Farlanu ve zlatě, stříbře a jantaru, převládajícím dojmem byla síla a velikost, ne přepych.
Isak se chvíli rozhlížel po davu, když se muži otočili čelem k němu. Ve vlně, která postupovala zepředu do zadních částí síně, klesali šlechtici na koleno a jílce mečů si zvedali před obličeje. Kněží se uklonili. Komnata hýřila barvami: Farlané milovali ceremonie a rituály a šlechtici všech věků se na tuto příležitost s potěšením oděli do nejlepších šatů. Po levici stáli farlanští klerici se Synodem nejblíže prázdnému vévodskému trůnu. Naproti nim zaujali čestné místo vévodové z Merlatu a Perliru.
Vedle vévody z Perliru zůstalo nápadně prázdné místo a Isak viděl, jak se několik lidí rozhlíží, jako by čekalo, že zesnulý vévoda Certinse každým okamžikem dramaticky vstoupí. Hrabě Vesna stál ve formálním oděvu hned vedle trůnu. Nepohnul se ani o palec. Isakův odznak na jeho zbroji prozrazoval, že patří k Isakově osobní stráži, alespoň z ceremoniálního hlediska, a nemusí se tedy uklánět.
„Vévoda z Tirahu,“ zvolal vrchní kardinál Echer tenkým, chraptivým hlasem. Přišoural se ze středu komnaty a podruhé se uklonil. Isak si vzpomínal na jejich první setkání, když pokorně předstoupil před Synod. Tehdy byl Echer svraštělý stařík a podřizoval se jinému kardinálovi; teď Isak cítil magii, která mu kolovala tělem, tišila bolest stáří a děsivým způsobem oživovala jeho vrásčitou tvář. Nikdo netušil, jak dlouho bude žít, ale dokud Lesarl nenajde někoho, kdo by napomohl přírodě, bude křehký stařík vystupovat jako oheň dštící, nelítostný fanatik.
„Vůdci Farlanu vás zdraví a ctí,“ pokračoval Echer, „Vyvolený Nartisem, požehnaný nad ostatními smrtelníky.“
Isak viděl na jeho líci krvavý šrám. Ostře mu vystupoval na kůži, která byla tak bledá, až působila téměř průsvitně. Magie už si na něm vybírala daň a Isaka při pohledu na něj ovládl odpor, nutil ho totiž přemýšlet o nekromancii… Odsunul podobné myšlenky stranou a soustředil se na přítomnost. Lehce se uklonil.
Echer k Isakovi přistoupil a popadl ho vyzáblou rukou za tuniku. „Nesloužíte nikomu jinému než svému patronovi a Smrti?“ zeptal se a jeho kolísavý hlas se nehodil k prudkému světlu, které mu hořelo v očích.
„Sloužím jen Nartisovi a Smrti,“ odvětil Isak.
Jakmile domluvil, Echer jej zatahal a společně vykročili k trůnu. Lesarl mu tradici vysvětlil: Nový pán zaujímal místo na trůnu zdráhavě a každý krok mu připomínal tíhu odpovědnosti jeho úřadu. Isak si nedokázal představit, že něčím podobným prošel i lord Bahl − jeho předchůdce se stal pánem Farlanu poté, co zabil lorda Atra v souboji, který zničil část Tirahu; Bahl tehdy sice zvítězil, vzápětí ale musel pohřbít lásku svého života, bělookou Ineh. Isak si byl jistý, že každý kněz, který by se ho pokusil někam dostrkat, ať už ceremoniálně nebo ne, by na místě zemřel.
Echerova následující otázka vrátila Isaka do přítomnosti. „Nenávidíte všechny démony Ghenny?“
„Ano.“
Další krok. Isak cítil magii, která Echerem kolovala, a prsty ho svrběly touhou obejmout vlastní moc. V koutku mysli, kam zapudil ducha Aryna Bwr, slyšel elfského krále křičet a výt touhou po krvi.
„Přísaháte, že povedete válečníky kmene; že budete chránit lid silou i krví?“
Isak ucítil zachvění u páteře, protože si vzpomněl na to, co řekl Bahl, když mu daroval Nartisovu modrou kápi. „Tvá krev, tvá bolest pro lid a bohy, kteří o tom ani neví, ani je to nezajímá.“
„Ano.“
„Přísaháte, že budete ctít všechny bohy a řídit se jejich učením a půjdete tak příkladem lidu?“
Tak se, do prdele, rozhodněte, mám se bohů vzdát, nebo je ctít? „Ano.“ Vím, že mi můj slib ještě před koncem týdne připomenete. Zajímalo by mě, kolik naprosto směšných zákonů budete chtít, abych prosadil.
„Slibujete být milosrdný k věřícím?“
„Ano.“ Až na tebe, ty pokroucený starý bastarde.
„Slibujete, že ztrestáte kacíře a nepřátele kmene se zuřivostí bouře?“
„Ano.“
S tím se Isak dostal až k vévodskému trůnu. Hrabě Vesna ztuhle zasalutoval a podržel před ním hedvábný polštář, na kterém ležela čelenka ze stříbra a zlata.
Vrchní kardinál Echer na Isaka chvíli hleděl a na pomačkaném obličeji se mu usadil lstivý výraz. Isak se posadil, Echer sebral čelenku z polštáře a zvedl ji, aby ji všichni v komnatě viděli.
„Isaku Pane bouří,“ prohlásil, „Vyvolený Nartise, vévodo z Tirahu: Synod Farlanu uznává váš nárok na titul pána Farlanů za platný. Linie farlanských králů skončila a my nepřijímáme žádný majestát až na samotné bohy, tato čelenka vás ale prohlašuje pánem všech Farlanů. Volám všechny Farlany, šlechtice i lidi prostého původu, aby poklekli a uznali vás za vládce.“
Všichni muži v komnatě padli na koleno a prohlásili: „Pán všech Farlanů,“ dokonce i hrabě Vesna − nesklopil ale oči a ruku nechával na meči.
O chvíli později, přesně podle plánu, vystoupili vévodové z Merlatu a z Perliru z davu a zůstali stát vedle kardinála. Oba se uklonili a vévoda z Merlatu postoupil jako starší vpřed, poklekl před Isakem a meč obrátil jílcem k pánovi. Isak se prstem dotkl hrušky a stáhl se, pak postoupil vpřed vévoda z Perliru a formální pozdrav zopakoval.
Nakonec se Isak opřel, přelétl komnatu náležitě důstojným pohledem a pokynul všem, ať povstanou. Kývl na vévody, kteří se posadili, a krátce po nich usedl i zbytek místnosti.
„Vévodo Lokane, vévodo Sempesi, děkuji vám za čest, kterou jste mi prokázali,“ řekl Isak hladce. „A žádám vás nyní o laskavost.“
Nečekaná slova přiměla vrchního kardinála zacukat podrážděně nosem, ale zůstalo mu dost rozumu na to, aby věděl, že nesmí pána přerušit.
„Můj pane,“ odvětil Lokan bez váhání, „pokud to půjde, splníme každé vaše přání.“
Isak znovu kývl. „Oběma vám děkuji. Jak jste si oba dozajista všimli, zůstalo křeslo ve vašem středu prázdné, protože Lomin už nemá vévodu a vedou se spory o to, kdo jeho místo zaujme. Zamýšlím následníkem jmenovat syna posledního vévody z Lominu, abych zmatky ukončil. Žádám, aby všichni, kdo se tu dnes shromáždili, byli svědky − pro dobro kmene uděluji titul vévody majorovi Beliru Ankremerovi. Pánové, souhlasíte?“
„Můj pane, souhlasím,“ řekl Lokan a na rtech mu pohrával úsměv, když se místností rozlehlo překvapené lapání po dechu.
„Můj pane,“ dodal Sempes a hluboce se uklonil, „já také souhlasím.“ Tvářil se ponuřeji, ale přidal se bez váhání, a to bylo nejdůležitější. Ani jeden z nich nemohl tak veřejnou žádost odmítnout, ale přihlížející dav by si všiml každičkého zaváhání.
„Děkuji vám. Lesarle, přiveď Belira, vévodu z Lominu.“
Shromáždění rázem přestalo předstírat uctivé mlčení, když se dveře podruhé otevřely a dovnitř vkráčel nový vévoda. Měl pečlivě zastřižené černé kudrny a na sobě karmínovou tuniku se znakem rodu Lominu, s pevností se dvěma věžemi, která nahradila jeho obvyklou uniformu. Jak se nervozitou ztuhlý vévoda blížil, Isak si všiml, že spona na jeho plášti sice nese celý rodový znak, erb na hrudi však má jen jednu věž a nad ní srpek měsíce.
Isak rychle pronesl zaklínání, které si nacvičil, a z prstů vypustil stružku magie. Cítil, jak magická slova přetvořila energii a dala jí cíl. Ve chvíli, kdy nový vévoda z Lominu poklekl Isakovi u nohou, šepot okolo téměř utichl a útržky, které se k nim donesly, byly překroucené k nepoznání. Několik kněží a mágů sebou trhlo a pohlédlo na něj, ale on je ignoroval. Lesarl si bude pamatovat, kdo zareagoval.
Vévoda z Lominu také vycítil změnu, a když podal meč jílcem napřed Isakovi, rozhlédl se.
„Kouzlo,“ vysvětlil Isak. „Očekávám, že někteří šlechtici mají na srdci pár věcí, které by raději měli říct v soukromí.“
„Takže nás nikdo neslyší, můj pane?“ zeptal se.
„Slyší jen pokroucené zvuky, ne jednotlivá slova.“
„Mohu vám tedy položit otázku?“
Isak se usmál. „Chceš vědět, proč jsem si vybral zrovna tebe?“
„Vlastně chci vědět, co ode mě očekáváte, můj pane, když jste mi prokázal takovou čest.“ Belir našpulil rty. Očividně se mu nelíbilo být něčím pěšákem.
„Očekávám, že budeš dobře plnit povinnosti. Potřebuji v Lominu vévodu, ne nastrčenou figurku.“ Isak se naklonil blíž a zadíval se Belirovi do očí. „Vybral jsem si tě, protože podle Lesarla jsi dobrý voják, inteligentní vůdce a silný muž. Nadcházející roky budou tvrdé a kruté a já od tebe budu očekávat tolik jako od ostatních farlanských šlechticů − možná víc, protože jsem si vybral válečníka, což se o zbývajících dvou vévodech, Sempesovi a Lokanovi, říct nedá.“
„Já…“ Belir sklopil oči. „Promiňte mi moji neomalenost, můj pane, ale je mi zatěžko přijmout čest, kterou jste prokázal tak lehce.“
Isak se zakřenil. „Dobře; kdybys nebyl podezřívavý bastard, k ničemu bys mi nebyl. Teď vstaň a zaujmi své místo; měl by sis tuto chvíli míru užít, protože tě v Lominu čeká spousta práce. Ale zapamatuj si jednu životně důležitou věc: jen když se sjednotíme, přežijeme.“
Vévoda vstal a udělal půlkrok, tu mu ale přes tvář přelétl zvláštní výraz. „Nepředstírám, že rozumím vašemu rozhodnutí, ale jsem voják, a dokud po mně budete žádat, abych sloužil kmeni, budu poslouchat,“ řekl a znovu se uklonil.
„To rád slyším,“ řekl Isak s úsměvem. „A teď jdi. Tuším, že mi chce vrchní kardinál Echer předložit několik požadavků.“
Jakmile Lokan se Sempesem pozdravili nového vévodu a proběhly potřebné rituály, přistoupil k Isakovi zprava vrchní správce Lesarl a posadil se na židličku, kterou pro něj přichystali vedle trůnu. Isak většinu mužů v komnatě neznal, proto potřeboval mít Lesarla po ruce, aby mu našeptával jména, a příhodně se tak ocitl dost blízko na to, aby byl součástí rozhovorů.
Vrchní kardinál nezapomněl na své místo. Vévodové nabídli Isakovi jílce mečů, aby si je vzal, kdyby chtěl. Echer nyní poklekl a nabídl mu velký prsten s Nartisovým hadem obtočeným okolo žezla. Isaka napadlo, že lazuritový disk až směšným způsobem připomíná Nartisovu minci na Morghienově prorokově řetězu.
Nepřekvapilo by mě, kdyby Morghien mince na řetěze ukradl. Isak se v duchu usmál, ale pak zvážněl, když ho napadlo: Kolik kněží budu muset zabít, abych zabránil občanské válce? Dost na to, abych si vyrobil vlastní řetěz?
„Vrchní kardinále, děkuji ti za uctivý pozdrav,“ začal Isak, „ale slyšel jsem, že někteří muži ve tvých službách zostuzují bohy, kterým prý slouží.“
Echer zůstal klečet, stáhl ruku a vzhlédl k Isakovi. „Mnoho vašich občanů zostuzuje bohy. Nemohu vinit kajícníky za jejich snahu ukázat lidem správnou cestu.“
„Horlivost je dobrá věc, vrchní kardinále, ale když musí zakročit Palácová stráž a ukončit boje v ulicích, zachází to příliš daleko. Slyšel jsem, že v mnoha městech byla prolita krev.“
„Všichni jsou to hříšníci,“ vyplivl Echer, „a raději jejich krev prolijeme, než aby dál urážela bohy.“
Isak se zhluboka nadechl. V Echerových očích hořel fanatický plamen a Isak ho toužil uhasit. Byl si dobře vědom toho, že nemůže dovolit, aby to tak šlo dál a konflikt se vystupňoval v otevřený boj. Náboženské zákony Země byly nejasnou směsicí ediktů, dějin a mýtů, které mohly být vykládány různě. Vrchní kardinál doposud nepřišel se žádným jasným programem kromě očividného − s dodržováním modlitebního dne a kritikou hospod a nevěstinců − ale Lesarl byl přesvědčen, že se za Echerovými sporadickými výnosy ukrývá nějaký plán.
„Kult nemá žádnou zákonnou autoritu,“ řekl Isak pevně, „a přesto tví vojáci útočí a zabíjejí ve jménu bohů. Vynášejí soudy a vykonávají rozsudky. Slyšel jsem, že v Chrienu byla podpálena hospoda a až příchod místních strážců zabránil žháři všechny uvnitř upálit.“
„Politováníhodné incidenty,“ prohlásil Echer, jeho tvář však říkala něco jiného, „ale projevují vůli lidu. Už dále nepřipustí porušování božích zákonů; už nechtějí uctívat zisk. Neschvaluji podobné činy, ale vy ignorujete vůli lidu. Morální úpadek musí být zastaven, jinak svoji zlost ukáží sami bohové.“
„A jak toho chceš dosáhnout?“
„Připravil jsem ke schválení jistý dokument, můj pane.“ Echer se na Isaka zamračil, jako by ho vyzýval, aby odmítl. „Seznámili se s ním všichni lenní pánové a jeho kopie budou vyvěšeny ve všech chrámech v Tirahu.“
„Zvolil jste nebezpečnou cestu, vrchní kardinále,“ řekl Lesarl tiše. Tvář vrchního správce působila tvrdě a chladně soustředěně. „Stavíte na odiv vojenskou sílu a předkládáte požadavky, což se nebezpečně blíží vzpouře.“
„Kajícníci jsou armádou jen duchem,“ prohlásil Echer se shovívavým úsměvem, ze kterého se Isakovi dělalo zle. „Nejsme válečníci, jen se snažíme zachovat majestátnost bohů.“
Lesarl se ani nepokusil zastřít pohrdání v hlase. „Ubíjení lidí k smrti nemá s božstvím nic společného. Poskytovat šlechticům a úředníkům ozbrojený ‚doprovod‘, který je o modlitebním dnu doprovází do chrámů, kde je držíte celé hodiny v zajetí, zatímco pořádáte nelegální soudy…“
„Jen kacíř by zneuctil naši pobožnost podobnými slovy,“ zavrčel Echer.
Isak dospěl k závěru, že Lesarl pozlobil kardinála už dost, proto zvedl ruku a ukončil hádku. „Odmítám trpět podobné neshody. Dobře dokument zvážíme, Eminence. Chápu, že se cítíš ukřivděný, a změna nastane, ale právo vynášet zákony patří jen a jen mně. Každý kněz nebo kardinál, který bude přistižen při předsedání jakémukoli soudu − každý, kdo není uznaný státní úředník − bude zatčen. Je to jasné?“
Echer zaváhal, protože ho zaskočila ochota bělookého uzavřít dohodu. „Samozřejmě, můj pane, zákon musí hovořit jasně,“ řekl nakonec. „Pokud vzniknou nové zákony, které přivedou lidi zpět na cestu zbožnosti, nezáleží na tom, kdo je bude prosazovat, že? Musíte ale jednat rychle. Dáte mi svolení uplatnit autoritu v rámci farlanských kultů, což je mé právo jako hlavy Synodu. A věřím, že budete souhlasit, že se tato autorita vztahuje i na všechny přidružené skupiny, je to tak?“
„Mluvíš o temných mniších? O Bratřích svatého učení?“
„Mimo jiné. Nebudeme trpět přítomnost spiklenců, kteří předstírají zbožnost, ale nesklání se před žádnou autoritou.“
„Vrchní kardinále,“ řekl Isak vyrovnaně, „podobná varování nejsou mezi Nartisovými muži nutná. Prosím, nezapomínej, že tvojí doménou jsou klerici. Je mým úkolem vést zbožnou většinu a já budu bděle plnit svoji povinnost.“
Celá věc připadala Isakovi odporná, a obzvláště pak samolibý způsob, jakým byla uplatňována moc. S Lesarlem si tento rozhovor dobře nacvičili a Isak vybuchl vzteky, když se vrchní správce s mimořádnou efektivitou ujal role vrchního kardinála, překrucoval poklony v urážky a brutalitu popisoval jako „otcovské káráni“.
Pokračoval: „Ze svých ranních modliteb udělám veřejný akt, abych šel kmeni příkladem. Cítil bych se poctěn, kdyby ses se mnou zúčastnil ranní bohoslužby v Nartisově chrámu. Co se týká Bratří svatého učení, už jsem vydal potřebné rozkazy − nestrpím, aby kdokoli podkopával moji autoritu − a nebudu trpět ani neznalé lidi, kteří vykonávají boží vůli po svém.“
Vrchní kardinál sklonil hlavu, ale ne dost rychle na to, aby skryl škodolibou radost, která se mu rozlila po obličeji. Bude pro něj neocenitelné, že povede Isaka při modlitbách v Nartisově chrámu. Isak jen doufal, že to kardinála uchlácholí na dost dlouho, aby Lesarl vykonal vše potřebné.
„Můj pán je moudřejší, než jeho věk napovídá, a oddaný boží služebník,“ zamumlal. „Děkuji Nartisovi za to, že si vás vybral jako nástupce lorda Bahla.“
Bohové, opravdu si myslíš, že jsem se ti podřídil a plazím se ti u nohou? To jsi opravdu tak šílený?
Isak se neobtěžoval odpovědět si na otázku. Ten muž byl naprosto pomatený. Podnítil mnohé z násilných útoků, k nimž v poslední době došlo, a Lesarl se obával, aby svým šílenstvím nerozpoutal občanskou válku. Kulty nedbale rozhazovaly peníze a rozšiřovaly řady kajícníků a noviců.
Po vrchním kardinálovi předstoupil kardinál Veck, ale očividně neměl co dodat a brzy ho tak nahradil kardinál Certinse, poslední přísedící kardinál Synodu. Certinse byl napjatý a bledý; od chvíle, kdy ho Isak viděl naposledy, zhubnul a jeho nervozita byla téměř hmatatelná. Zarudlé oči prozrazovaly mnoho bezesných nocí − což nebylo žádné velké překvapení, když se jeho sestra připojila k bratrovi a synovci ve smrti. Než vyvolala démona na Iriennově náměstí, požila jed.
Isakovi nedělalo potíže tvářit se přísně, protože si vzpomněl na všechny kardinálovy zločiny, které konečně odhalili. Když se natáhl, aby se dotkl kardinálova zlatého prstenu, otřel se o jeho prst a zapátral smysly. Nartisova moc v něm byla slabá, zůstala z ní pouhá ozvěna − což jen potvrzovalo Lesarlovy informace.
„Podívej se na mě, chlape! Narovnej se a ukaž, že máš nějakou páteř,“ vyštěkl Isak. „Chystám se ti zachránit život.“
Kardinál sebou trhl, jako by ho Isak udeřil, ale podařilo se mu zvednout hlavu a upřít oči plné hrůzy před sebe.
„Nikdo nás neslyší, ale tvůj život teď závisí na tom, jak dokážeš předstírat, jasné?“
„Já… ano, můj pane, rozumím.“ Certinsův pohled byl naprosto zmatený, byl však rozený politik. Chřípí se mu zachvělo, jako by zachytil nějaký pach.
„Dobře. Hleď na mě zpříma, zatímco budeme mluvit. Gesta si nech na později, ale musí si myslet, že se hádáme, rozumíš? Zavrť hlavou, pokud souhlasíš.“
Certinse nad podivným rozkazem zaváhal, pak vehementně potřásl hlavou. Do tváří se mu vrátila trocha barvy. Myslel si, že je po něm, ale teď se mu nabízela jiskřička naděje.
„Výtečně. Budu stručný. Zuřivost bohů tě nezasáhla a já vím proč. Nesnaž se to popírat, prostě to berme jako fakt. Určitě je tomu tak proto, že Nartise ve tvém nitru nahradil nějaký démonský spojenec Cordeina Malicha. Mám důkazy o tom, že jsi od začátku patřil k Malichovu spiknutí.“
Certinse otevřel ústa, aby něco namítl, pak si to rozmyslel. Obezřetně na Isaka pohlédl. „Co ode mě chcete?“ zeptal se tiše.
„Aby ses pro začátek tvářil zatraceně naštvaně, ne vyděšeně, ty zasraný, zbabělý kacíři.“
Isakova slova měla žádaný účinek, protože Certinse se naježil a tvář mu zfialověla vzteky. „Ať už vám ten pomatený maniak Disten předložil jakékoli důkazy, jsou falešné,“ zavrčel.
Jeho pobouření vyvolalo na Isakově tváři vlčí úsměv. Rychle ho potlačil. „Promiň, ale ne, jsou pravé. Ty sám jsi po sobě zanechal jen velmi málo stop, ale tví pomocníci nebyli tak opatrní a měli velmi náročný životní styl. Okrádali mrtvoly, které měli pohřbít − a nejedno alibi stojí na skutečnosti, že zesnulý zmizel na moři i s celým majetkem.“
To Certinse zasáhlo silou fyzického úderu. Ramena mu sice nepoklesla, ale Isak zahlédl v jeho očích poražený pohled. Pochopil, že byl odhalen.
„Tak co tady dělám? Proč jste mě ještě nenechal zatknout?“
„Protože tě mám na základě důkazů v hrsti, a i když to nerad přiznávám, kvůli svým minulým zločinům bys mohl být řešením našeho současného problému.“
„Nerozumím,“ řekl Certinse.
„Je to prosté,“ zavrčel Isak a naklonil se vpřed. Pohled na obrovského bělookého, který se nad ním nakláněl, vykřesalo v Certinsových očích jiskřičku strachu, ale kvůli přihlížejícím je cokoli lepší než vyčerpaná odevzdanost, pomyslel si Isak. „Uctíval jsi démony a přežil jsi, a to znamená, že už nejsi připoutaný k bohu. V důsledku toho tě nijak neovlivnila jeho současná zuřivost. A i když to ve mně budí nechuť, musím si poradit s tím, co mám k dispozici. V tuto chvíli jsi jediný klerik v kultech Smrti a Nartise, o němž jsem si naprosto jistý, že si zachoval zdravý rozum. A proto se ujmeš role prostředníka mezi vrchním kardinálem a vrchním správcem Lesarlem při vyjednávání o novém náboženském zákoně. Mně nezbude než urážku přijmout, jinak bych ztratil tvář.“
„Vy plánujete to šílenství přijmout?“ zeptal se Certinse šokovaně. „Četl jste vůbec tu věc?“
„Zrovna teď nemám na vybranou. Musím kulty nějak uklidnit, jinak se vzbouří, a to si prostě nemůžu dovolit − s tebou se bude vyjednávat snadněji než s Echerem, protože pokud se důkazy, které proti tobě mám, dostanou k soudu, skončíš na hranici.“
„Nemůžete zavraždit vrchního kardinála!“
„Kdo mluví o vraždě? Je to stařec, který si dodává síly magií; jsem si jist, že nebude žít dlouho.“
„A pak?“
„Pak z tebe tvůj podíl na vyjednávání udělá přirozeného nástupce vrchního kardinála. Vyvrátíš veškerá podezření, že šlo o vraždu, budeš chvíli hromovat nad morálním úpadkem, potom přijmeš méně radikální zákony − minimum potřebné k tomu, aby lidé nebojovali v ulicích.“
„Chcete ze mě udělat vrchního kardinála,“ řekl Certinse nevěřícně.
„A vy na oplátku udržíte pod kontrolou kulty,“ zapojil se do hovoru Lesarl. „Možná budete muset vytlačit Jopela Berna z pozice, ale jsem si jistý, že si poradíte. Udržte pořádek a získáte vše, po čem jste kdy toužil: pozici, o kterou jste intrikami usiloval celá desetiletí, a dlouhý život, abyste si ji užil. Teď se vraťte zpátky a tvrďte, že jsme se přeli o Distenovo šetření.“
Isak se opřel a sledoval hru emocí na Certinsově obličeji. Certinsovi trvalo jen několik vteřin, než si uvědomil, v jaké pozici se ocitl, poté prudce zakýval hlavou na souhlas.
Jakmile se Certinse ujistil, že si celá místnost všimla jejich hádky, vrátil se ke kardinálům, aby jim pověděl o svém sporu s Isakem, zatímco před pána předstoupil zbytek Synodu. Isak si koutkem oka všiml naléhavých, šeptem vedených rozhovorů, podařilo se mu ale tvářit netečně a zdravit všechny, kdo před něj předstupovali.
Většině věnoval jen málo pozornosti, výjimkou byl smutně se tvářící Corlyn, hlava pastorální větve kultu, která pečovala o venkovské svatyně a chrámy. Nezdálo se, že by byl ovlivněn zuřivostí svého boha. Namísto toho se kultivovaný stařec tvářil nesmírně zklamaně; podle chování vrchního kardinála poznal, že s ním Isak uzavřel nějakou dohodu, a ranilo ho, jak lehce se Isak podvolil Echerovým požadavkům.
Následně předstoupili lenní pánové a Isak jich několik vřele pozdravil, myšlenkami byl ale jinde. Z Corlynova zklamání ho mrazilo u srdce a ihned zalitoval dohody, na kterou musel přistoupit. Požadavky vrchního kardinála budou bezpochyby tak drastické, že i kompromis bude příšerný. Hlas vzadu v mysli ho upozornil, že lennímu pánovi Torlovi nabídl jen zběžnou soustrast. Stárnoucí válečník ztratil v divokém střetu s kajícníky rodinu i kopiníky, a to jen proto, že se ukázalo, že patří k temným mnichům, hluboce pobožným Bratřím svatého učení. Isakovou jedinou útěchou bylo, že Torl byl příliš rozptýlený, než aby se urazil. Oblékl se do truchlivých barev: kápě, kterou si shodil z hlavy, jen když zdravil pána, byla rudá, což věstilo smrt v bitvě.
Isakovu náladu ještě zhoršily ponuré zprávy, které přinesl lenní pán Saroc, Torlův přítel a další člen Bratří. Saroc ani zdaleka neodpovídal obrázku temného mnicha, byl totiž oděný do bílého, žlutého a zlatého hedvábí, ale na kulaté tváři neměl ani stopu po obvyklém úsměvu, když před Isakem poklekal.
„Můj pane, z Tor Milistu se mi doneslo, že se vévoda Vrerr dal na náboženství,“ vyhrkl napjatě a rozzlobeně. „Obvykle bych podobnou věc schvaloval, ale ten chlap je zasraný šváb, který udělá cokoli, aby si zachránil vlastní kůži. Prý kontaktoval někoho v kultu Smrti − proto mají tolik noviců a kajícníků, kteří vypadají jako zkušení žoldáci. Děsí se toho, že odtáhnete na jih a obsadíte jeho území, až posunete hranici za Helrect a Scree. Moc dobře ví, že přímý útok na Tor Milist neustojí, proto se rozhodl využít žoldáky lepším způsobem a rozpoutat v naší zemi občanskou válku.“
„Jak to vypadá na tvém území?“ zeptal se Isak.
Saroc se ještě víc zamračil. „Dobře ne. Nelíbí se mi, kolik ozbrojených mužů se mi courá po lénu. Dokonce se snaží diktovat, jak se mají lidé chovat v opatstvích a klášterech. A ty, kdo nejsou tak posedlí jako jejich vůdce, se snaží přinutit alespoň k veřejnému projevu podpory. Kdybychom neměli v každém městě stálou posádku, došlo by už k vážnému krveprolití.“
Isak se opřel a povzdychl si. „Ať uděláme cokoli, nakonec k němu stejně dojde.“
Vrchní správce se tvářil ustaraně.
* * *
Navzdory špatnému počasí se po skončení ceremonie všichni vydali ven. Čekal tam na ně zástup sluhů se džbány horkého kořeněného vína, které mělo zahnat chlad. Další sluhové uvnitř přesunovali stoly zpět na obvyklá místa a chystali hostinu na počest hostů. Nestávalo se často, aby se většina mocných mužů v kmeni sešla v jedné místnosti; Lesarl je tam mínil udržet tak dlouho, dokud to půjde.
Nadešel večer a hrabě Vesna stál na vrcholu širokého kamenného schodiště a sledoval šlechtice a kleriky, jak se procházejí a obezřetně spolu hovoří. Jejich obličeje ozařoval kruh pochodní zaražených do země. Jeho role osobního strážce lorda Isaka skončila spolu s obřadem, přesto se rozhodl vynechat oslavy. Nepochyboval o tom, že spousta mladých mužů dole v davu by si s ním ráda promluvila o přednostech svých manželek − mužů, kterým záleželo víc na hrdosti než na Vesnových proslulých bojových dovednostech. Doposud se ještě žádnému nenaskytla příležitost vyprovokovat hádku a obvinit ho, ale v podobné společnosti ta možnost existovala vždy. A pokud k tomu dojde, bude potřebovat čistou hlavu.
Vrchní správce považoval za nesmírně zábavné použít Vesnův šarm jako zbraň; vykoupil všechny jeho dluhy, aby si zajistil jeho věrnost. Vesna se nešťastně usmál a potřásl hlavou. Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou budu na podobné věci cítit příliš starý, ale stalo se.
Lord Isak stál na schodišti jen o několik yardů dál a tvářil se v takové společnosti poněkud zmateně. Někdy bylo snadné zapomenout, že se do podobných kruhů nenarodil. Skoro klečel, aby slyšel, co říká lenní pán Ranah. Osmdesátiletý Ranah seděl vzpřímeně v křesle a podle výrazů na tvářích okolostojících asi vyprávěl nějakou košilatou historku.
Bohové, a Tila si myslí, že já byl ten špatný, pomyslel si Vesna, když si vzpomněl na večer, který strávil v sídle lenního pána. Ten starý kozel tvrdí, že všechny tři jeho manželky umřely, protože je utahal.
Vesna si všiml, že Isak čas od času prosebně pohlédl jeho směrem. Ani se ale nepohnul. Lesarl mu jasně řekl, aby se držel stranou, dokud Isaka někdo přímo neohrozí − což bylo vysoce nepravděpodobné. Isak byl od chvíle, kdy se na Iriennově náměstí zjevily Smrtky, tak napjatý, že by útočníka patrně rozsekal na kousky dřív, než by Vesna vůbec stačil tasit.
„Připomíná mi to jednoho z otcových psů,“ řekl Vesna tiše Mihnovi, který se k němu připojil. Ukázal na skupinu mužů okolo Isaka.
Mihn mrkl a zadíval se na ně. Jako vždy byl oblečený do černého. Bavlněná tunika by ho nijak neomezovala v boji − i když se od chvíle, kdy se vrátil do paláce, jen toulal chodbami a ignoroval nabídky vojáků na cvičné souboje.
„Byla to fena a vrhla štěňata,“ pokračoval Vesna. „Jedno bylo menší než ostatní a ti ho pořád trápili, otec mi ale nedovolil je rozdělit, muselo si najít vlastní cestu. Nezabili by ho, prostě se muselo naučit rvát.“
„No, lord Isak by toho v křesle určitě zvládl,“ řekl Mihn a kývl na skupinu.
Vesna vybuchl smíchy, nesouhlasné výrazy lidí okolo ho ale umlčely. „Sladký Nartisi, myslím, že jsem tě poprvé slyšel zažertovat. Morghien na tebe zapůsobil víc, než jsem tušil!“
Mihn pokrčil rameny. Vesna na něj chvíli hleděl, pak to vzdal. „Pořád toho ale moc nenamluvíš, co?“
Sledovali, jak vrchní správce Lesarl přechází od jedné skupiny ke druhé. Čas od času se přitočil k lordu Isakovi, něco mu pošeptal a zase se vzdálil, u nikoho se nezdržel dlouho, nikomu nedovolil vzchopit se a zareagovat.
„Úder a ústup, úder a ústup − farlanský způsob,“ poznamenal Mihn najednou.
Vesna se zamračil. „Asi ano; měli bychom to snad dělat jinak?“
Aniž by spustil oči z Isaka, přehodil si Mihn okovanou hůl z jedné ruky do druhé. „Je to dobrá taktika, když víš, kde se nepřítel schovává. Ale v Scree vás přelstili. To nepřítel udeřil a stáhl se − alespoň to tak vypadá. Vrchnímu správci se nedaří nepřátele vystopovat.“
„Takže se musíme naučit novou taktiku?“
„Možná,“ řekl Mihn, „ale nejsem generál a nepředstírám, že o podobných věcech vím víc než ty.“ Zmlkl a Vesna cítil, jak váhá. „Já… v poslední době mám hlavu plnou otázek, na které nenacházím odpovědi.“
„Jakých otázek?“ Nemusel říkat, že ví, jak se Mihn cítí; ten už si toho všiml. Tila ukázala proslulému sukničkáři nový život: skutečné štěstí místo pomíjivého potěšení. Brzy mu bude čtyřicet a modřiny mu už nebledly tak rychle jako dřív, ale víc než polovinu života strávil na jedné stezce a nebylo snadné zvážit jinou.
Mihn opět zaváhal. „Nejdůležitější otázkou je, jak mohu prospět svému pánovi. Neporuším slib, nepoužiji ostří ve vzteku, i kdyby mě to mělo stát život. Ale uvědomuji si, že pro mě tak můj pán nemá velkého využití.“
„Myslím, že mu pomáháš už svojí přítomností. Stačí, když jsi poblíž, a je klidnější. Viděl jsem, jak těžké to všechno pro něj je,“ Vesna ukázal na lenní pány, z nichž většina se snažila novému pánovi Farlanu zalíbit, „a není divu. Je na něj vyvíjen tlak, který by těžko unesl kterýkoli král.“
„Já vím. A obávám se, že si to na něm vybírá daň.“
„Myslíš jeho sny?“
Mihn znovu kývl. „Nesvěřuje se mi, ale vidím mu to na očích…“ Odmlčel se. „Nejde o samotné sny, ale o to, že by se mohly stát skutečností. Cítí ve svém stínu Smrtky, ztělesnění násilné smrti, a sní o vlastním skonu.“
„Připoutal je nějak k sobě?“ zeptal se Vesna a ztišil hlas do šepotu. „Isak je v Scree probudil k životu − na místě, odkud byli vyhnáni bohové… Podařilo se mu snad zlomit jejich pouto se Smrtí?“
„A ještě víc podnítit zuřivost bohů?“ dokončil Mihn otázku. „Nevím. A on to asi taky neví, ale obává se toho, zvláště po události na Iriennově náměstí.“
„Tak co teď?“
„Vzpomínáš si, co pro něj Morghien udělal, když jsme se poprvé setkali?“
Vesna zavzpomínal na cestu do Narkangu a na cizince, kterého za nimi poslala Xeliath. „Vzpomínám. Duchové uvnitř Morghiena napadli Isakovu mysl, aby ho připravili na to, co se chystal udělat Aryn Bwr.“
„Správně, Morghien ho připravil. Když víš, co přijde, máš jen dvě možnosti: pokusit se tomu vyhnout, nebo to přijmout a připravit se.“
„Já bych hlasoval pro to, aby se smrti vyhnul; to by v tomto případě bylo lepší, nemyslíš?“ Vesnův smích zněl trochu nuceně.
„Samozřejmě. Ale nezmínil se o způsobu, jakým zemře. Víme jen to, že si je naprosto jistý, že ho zabije Kastan Styrax. Aby se vyhnul smrti, musel by tedy zabít Kastana Styraxe jako první, a podle toho, co se o něm říká, to nebude nijak snadné.“
„‚Bohové si vybrali za Spasitele největšího z mužů,‘“ řekl Vesna, protože si vzpomněl na to, co mu Isak řekl o rozhovoru s Arynem Bwr. „Udělali ho příliš dokonalého, silného a zručného.“
„Tudíž musíme předpokládat, že bude těžké ho zabít.“ Mihn zvedl hlavu a Vesna se zadíval stejným směrem jako on, na kruh pochodní zaražených do tvrdé země.
„Co tím chceš říct?“
„Jen to, že když vyvedeš nepřítele z rovnováhy, když uděláš něco, s čím nepočítá, máš napůl vyhráno.“ Sledoval, jak se blíží postava v doprovodu Palácové stráže. Lesarl zastoupil osobě cestu − byla to žena anebo menší muž, hádal Vesna. Měla na sobě silný zimní plášť s kápí, která jí stínila obličej.
„Očekáváš, že přijme vlastní smrt?“ zeptal se Vesna. „Jak by se na tohle mohl připravit? Nebo snad očekáváš, že Isak Smrt obelstí?“ Spíše ucítil, než uviděl, jak Mihn ztuhnul. Vesnu na okamžik napadlo, že ho urazil − poté si ale všiml oděvu s kosodélníkovým vzorem, který měl nově příchozí na sobě: bezpochyby to byl harlekýn, který přišel pobavit hosty.
„Nic takového neříkám,“ odpověděl Mihn pečlivě klidným hlasem, „jen naznačuji, že by ho něco podobného mohlo vyprostit z osidel osudu. Říká se, že trůnní komnata Smrti nezná závazků, že tě dovnitř nemůže následovat žádná smlouva ani dohoda. Co když ho podobná možnost láká? Co když je to jediný způsob, jak se může oprostit od oněch pout?“
„Ale to není svoboda, ne? Z hrobu se nedá vrátit, takže bychom ho měli vést opačným směrem, nemyslíš?“
Mihn ignoroval Vesnův pokus o zlehčení rozhovoru. „Budeme mít na vybranou? Oba víme, že bude muset táhnout na jih, aby vytvořil nárazníkové pásmo okolo Tor Milistu, Helrectu a Scree; jedinou další možností je rozpoutat chaos a krvavou lázeň přímo na hranicích, a to nepřichází v úvahu. Meninové obsadili Thotel a porobili si Chetse.“ Naklonil hlavu k Vesnovi, zrovna když harlekýn minul Lesarla a začal stoupat vzhůru po schodech. „Kdybys byl lordem Styraxem a toužil dobývat, obrátil by ses k relativně malým státům na západě, nebo bys zamířil na sever k Tor Salanu a ke Kruhovému městu?“
„Bohové,“ vydechl Vesna, když pochopil. Představil si mapu Země na stěně Lesarlovy kanceláře. „Táhne je to k sobě?“
Harlekýn vystoupal po schodišti lehkým, plavným krokem, který se, jak si Vesna všiml, velmi podobal Mihnovu. To v něm vzbudilo dětinské vzrušení, až ho zamrazilo u páteře. Věděl, že se Mihn měl stát harlekýnem, že od něj očekávali velké věci, ale tajemství, které maskované umělce obklopovalo, se po něm z dětství znovu natáhlo, aby ho uchvátilo.
Harlekýn ztuhl, když je uviděl, a na okamžik se zadíval na Mihna. „Nebudu přednášet v jeho odporné přítomnosti,“ prohlásil neutrálním hlasem.
Pohlaví harlekýnů bylo dobře střeženým tajemstvím. Vesna si vzpomněl na historku, kterou kdysi slyšel, o opilci odhodlaném zjistit, jestli harlekýn, který baví jeho pána, je muž či žena. Pravděpodobně to byl obyčejný žvást, který si lidé vyprávěli, aby se navzájem varovali, mladému Vesnovi se ale nesmírně líbil drasticky detailní popis toho, jak opilec přišel o hlavu i všechny údy.
„Půjdu,“ odvětil Mihn po dlouhé odmlce. „Nezahanbím svého pána tím, že mu zaženu baviče.“
Harlekýn se ostře nadechl, ale než mohl odpovědět, postavil se Vesna mezi ně.
„Tak jdeme. Oba potřebujeme zvednout náladu.“
Mihn na něj ostražitě pohlédl a chřípí se mu lehce zachvělo. Vesna si uvědomil, že se Mihn třese potlačovanou energií. Nechtěl vědět, jak dlouho to oba vydrží, než sáhnou po zbrani.
„Několik mých přátel tráví večer v hospodě. Pojď, přidáme se k nim.“
Vesna odvedl Mihna dolů po opačné straně schodiště, pryč od přihlížejícího harlekýna, a dal si dobrý pozor, aby se ho nedotkl. Viděl Mihna bojovat; jeho reakce byly téměř nadpřirozeně rychlé a ničivé.
Teprve pod schodištěm se Mihn znovu nadechl. Obrátil se k zírajícímu harlekýnovi zády. „Hospodou jsi myslel…“ začal.
Vesna se zachechtal a odvážil se poplácat ho po rameni. „Jo, bordel, ale nalévají tam dobré víno, i když ženská by ti asi taky prospěla.“
Táhl Mihna ke strážní věži a pryč od nehybného harlekýna.
„Pojď, příteli,“ pokračoval Vesna vesele, „jedno z tamních děvčat je prý stejně mrštné jako ty; mohla by to být zábava.“