Kapitola 2
2.
Následující den byl chladný a zatažený, nebe halila velká, zbrázděná mračna, která směrem k obzoru tmavla a slibovala déšť. Vydali se po lesní cestě, většinou jeli mlčky a celá družina bedlivě naslouchala, zda nezaslechne praskání větví a dunění podkov koní pronásledovatelů. Zamířili pryč od řeky a přímo na sever územím mezi Tor Milistem a zeměmi Farlanu. Jejich cílem bylo lenní sídlo Saroc. Cesta domů se jim tak sice prodlouží, nezvolí ale očividný směr.
Stačil jediný pohled na mapu, aby poznali, kde leží největší nebezpečí: na řece, která je vedla k hranici mezi Nerlosem a vazalstvím Tildek, sídlem mocného rodu Certinse. Lenní pán Tildek a jeho synovec vévoda Lomin by byli přešťastní, kdyby mohli zajmout lorda Isaka jen s malou jednotkou gardistů dřív, než se mladý dědic dostane do Tirahu a vznese nárok na trůn. Jejich největším dilematem by pak bylo rozhodnout, kdo z nich se má stát králem.
Morghien jel na okraji družiny, nemotorně seděl v sedle jednoho z náhradních koní a oči upíral na Ducha v čele. Pro Wistena Fedeie už nemohl nic udělat, proto vyhověl Isakově žádosti, aby je doprovodil do Tirahu. Nebyl ale nejlepší jezdec, a jak se hodiny pomalu vlekly, nepohodlí jen zesilovalo jeho mizérii.
Isakovi dělalo starosti, že les je příliš tichý, když ale stromy brzy odpoledne prořídly a odhalily známý pohled na hájky a mlází obklopené pastvinami tak typickými pro farlanské země, zůstávalo okolí i nadále opuštěné. Na místech, kde se daly očekávat pasoucí se ovce nebo krávy, nezahlédli ani zajíce a také nebe bylo dočista prázdné a bez ptáků. Isak strávil v divočině dost času na to, aby věděl, jak vypadá klidný den. Podobné ticho se obvykle rozhostilo, když se na lov vydal dravec.
„Lukovou řeku jsme přebrodili už před dvěma hodinami,“ přerušil ticho. „Už dávno jsme měli na někoho narazit.“ Stejně jako jeho vojáci jel i Isak v plné zbroji a s přilbou položenou na klíně. Zvědové Jeil a Borl se vydali spolu s Mihnem na průzkum. Isak si nemyslel, že by někdo dokázal zaskočit všechny tři, ale přesto se cítil lépe s rukou na jílci. Něco mu hlodalo hluboko v mysli. Znovu se rozhlédl. Okolo se nacházelo jen velmi málo míst, kde by se někdo mohl ukrýt, ale přesto se nedokázal zbavit pocitu, že je sledován.
„Myslíte, že míříme do léčky?“ zeptala se Tila za ním. Isak se otočil v sedle a věnoval jí, jak doufal, povzbudivý úsměv. Nezdálo se ale, že by zapůsobil. Tila nakrčila nos a odvrátila se.
„Doufám, že ne,“ řekl. „Prostě se nedokážu zbavit pocitu, že nás někdo špehuje.“ U páteře ho zamrazilo, jako by se ho dotkl duch. Trhl sebou a nedokázal potlačit nutkání znovu se rozhlédnout. „Nevšímej si mě, Tilo. Chovám se pošetile. Mám v naše zvědy plnou důvěru.“
„Některé věci ale nevidí,“ prohlásil Morghien rezervovaně. Na okamžik zavřel oči a na tváři se mu usadil zvědavý výraz. „Cítíte magii?“
„Já…“ Isak zmlkl. Jeho nezkušenost se opět obrátila proti němu. „Nevím toho dost, abych si mohl být jistý.“
„Isaku,“ řekl Carel a tvářil se napjatě, „co ti říkají instinkty? Ne, nepřemýšlej o tom, nesnaž se použít magii ani nic jiného, v čem se nevyznáš. Znám tě a věřím tvým instinktům. Pověz mi: Máš pocit, že nás sledují?“
Isak kývl. „Myslím, že ano.“
„Dobře.“ Carel zvedl ruku a dal znamení zastavit. „Nasadit přilby, zvednout kopí. Náhradní koně dozadu. Tilo, paní Daranová, držte se ve středu, a vy, Morghiene, zůstaňte s nimi, ať už se stane cokoli. Ti bastardi nás asi nechávají sledovat mágem, a to znamená, že bude následovat útok, a až k němu dojde, chci, abyste odsud dostal ženy. Nejste rytíř ani cvičený v boji, takže se bez vás v bitvě obejdeme.“ Na okamžik se odmlčel, protože si vzpomněl na protokol, pohlédl na Isaka a ukázal na jeho přilbu. „Můj pane?“
Bělooký se usmál, protože si v tu chvíli vzpomněl na pořekadlo, které kdysi slyšel: Farlanu vládne tradice, jeho pán jen všem říká, co mají dělat. Vytáhl zpoza opasku modrou masku, nasadil si ji na obličej, potom si zvedl zakřivenou zrcadlovou přilbu nad hlavu. Dokonce i za zataženého dne zvláštně odrážela světlo. Isak byl rád, že to jeho nepřátelé musí hledět na její strašidelně bezduchý výraz. „Pánové, vaše přilby.“
Isakova družina se cestou zmenšila, protože osm vojáků padlo a tři vážně zranění zůstali v Narkangu, takže nedostatek zvědů byl patrný. Hlavně Mihnova přítomnost poskytovala Isakovi útěchu, protože se vždy zdržoval v jeho stínu. Když nebyl poblíž, cítil se Isak nevysvětlitelně zranitelný.
Rozhlédl se a pohled mu padl na Carla, který organizoval záložní koně do průvodu, který by mohli v případě nutnosti snadno opustit. Starý voják to sice asi neocení, ale Isak byl přesvědčen, že je načase, aby Carel odešel na odpočinek. Připadal totiž Isakovi na plátové brnění příliš malý, jako by s věkem ztratil na výšce a na statnosti. Bitva v Narkangu toho byla dostatečným důkazem; Carel byl stále výtečný šermíř, ale hodiny boje v těžké zbroji vyčerpaly každého a Carla málem zabily. Až se vrátíme do Tirahu, promluvím si s Lesarlem o vdovách se sídly a vnuky, na které by si mohl stěžovat, napadlo ho.
„Lord Isak má pravdu, les je skutečně příliš tichý,“ poznamenal Morghien, zatímco Vesna s Carlem pomáhal Tile a její gardedámě nasadit štíty na záda. Ani jedna samozřejmě neměla zbroj, ale bylo pravděpodobné, že případný útok ze zálohy provede lehká kavalerie, a i když by šíty nedokázaly zastavit šíp vystřelený z luku, nic menšího jimi nepronikne.
„Ticho by pro nás mohlo být výhodou,“ ozval se hrabě. „Nefouká vítr, takže se zvuk dobře šíří, a k úspěšné léčce bude potřeba víc než jednoho regimentu – po tom, jak se lord Isak převedl v bitvě, by vojsko o síle menší než sto mužů hodně riskovalo.“
„Vesno, najdi nějaké místo, které by se dalo dobře bránit,“ vyštěkl Isak a rozhlédl se po stromech. Cítil tam někde pohyb, oči, které se upíraly jejich směrem. Do celé věci byla zapojená i magie. Jednalo se o dravce a lesní zvířata to poznala.
Projeli řadou vysokých jasanů a dostali se na otevřenější území. Mírný svah se táhl dolů k potoku, který mizel z dohledu za kopcem nalevo, ten byl ale prudký a hustě porostlý hlohem. Nikdo nemusel Isakovi říkat, že by nebylo záhodno vydat se tím směrem, protože by se během padesáti yardů dostali do slepé uličky, ze které by nebylo úniku.
„V místě, kde potok vyvěrá, by měla být půda kamenitá,“ řekl Vesna a ukázal doprava. „Prohlédněte si dobře terén. Křoví pravděpodobně ukrývá prudký sráz. Zamíříme tam ke skále, a pokud se neobjeví žádná hrozba, vydáme se ke stromům za ní a najdeme zvědy. Musíme jet rychle. Pokud nás kavalerie zastihne na otevřeném poli, nebudeme mít šanci.“
Koně vyrazili rychlým cvalem vpřed. Isak seděl napjatě a vzpřímeně v sedle a snažil se zaslechnout cokoli přes řinčení brnění a dunění kopyt na tvrdé zemi. Trhl podrážděně za uzdu, aby přibrzdil Toraminův netrpělivý krok, a dotkl se přitom paží Lebky na náprsním krunýři. Připomněla mu, jakou moc mu artefakty propůjčily. Poslední elfský král mínil Lebky použít ve Velké válce, protože nabízely přístup k takovému množství magie, jaké by žádný smrtelník nedokázal přirozeně vyvolat. Křišťálovou lebkou mohli být zabiti i bohové Horního kruhu panteonu – a tak by měl být schopen otevřít smysly a propátrat Zemi okolo, i když se zrovna běží ukrýt.
Isak se dotkl Lebky opancéřovanými prsty a kouzelným stříbrem, které ho halilo, se mu do těla okamžitě vlila vlna rozjařenosti. Moc, k níž měl nyní přístup, byla prostě děsivá – nechtěl s Lebkami experimentovat, dokud se nevrátí do bezpečí Tiražského paláce, ale teď neměl na vybranou. Dal si dobrý pozor, aby z artefaktu vpustil do svého těla jen tenoučkou stružku energie, ale i ta stačila. Okamžitě se dokonale vcítil do krajiny okolo, jako by mu mysl zahalil hedvábný plášť. Rozechvěl ho vítr čechrající silná stébla trávy na otevřeném svahu a studený zurčící potůček se mu ostře zařízl do duše. Soustředil se na stromy před sebou a uši mu téměř zalehly rámusem: duněním kopyt a rachocením kovu.
„Jezdci před námi,“ zavolal tiše. „Rychle se blíží. První jednotka se mnou, bojové postavení.“
Aryn Bwr se mu hladově pohnul v mysli, ale Isak ho vztekle vytlačil. Tohle byl Isakův boj a on se nemínil nechat rozptýlit. Na pobídnutí poskočil Toramin vpřed a ostatní ho následovali ve dvou skupinách, jedna jela s ním, druhá ustoupila o patnáct yardů, aby jim poskytla prostor k manévrování. Byli blíž k řece než k linii stromů a padesát yardů před sebou spatřil Isak přesně to, v co doufal: velké balvany trčící ze země v prohlubni na svahu a rozeklanou stěnu z kamení a hlíny, mezi nimiž se otvíralo bojiště veliké sotva dvaceti yardů, což nenabízelo nepřátelské kavalerii žádnou možnost objet je a vpadnout jim do zad. Hřeben porůstaly nízké tisy a Isak pochopil, proč Vesna zamířil právě sem. Útočníci dorazí na koních a kavaleristy s velkou pravděpodobností nenapadne sesednout a připlížit se k nim zezadu pěšky.
V blízkosti řeky zpomalili, aby ji přebrodili, když tu vyrazili z lesa tryskem dva jezdci. Jeden se postavil ve třmenech, sotva je spatřil, a z plných plic zařval: „Jezdci za námi! Vojáci z Tildeku a Lominu!“
Isak zaťal ruku v pěst. Celá rodina Certinse. Jak dlouho čekali na tuhle příležitost? Dosáhli rozsedliny, Isak obrátil Toramina a rozhlédl se po místě, na kterém se nepříteli postaví. Nebylo to dokonalé bitevní pole, ale trčící kameny kavalerii zpomalí a jim poskytnou alespoň nějakou ochranu. Jeil a Mihn se k nim přihnali krkolomnou rychlostí a zpomalili, až když projeli mezerami mezi gardisty a otočili se. Oba byli zardělí a udýchaní.
„Borla zasáhl šíp a srazil ho z koně,“ vydechl Jeil. „Viděli jsme prapory alespoň dvou regimentů lehké kavalerie.“ Snažil se popadnout dech a připravit se na boj a jen stěží se ovládal. Zvědové byli k sobě nelítostně loajální a Jeil zuřil, že nemohl útočníkovi podříznout hrdlo, než se dal na útěk.
„Žádní kyrysníci ani šlechtici, ale zaslechl jsem poblíž další kavaleristy.“ Mihn se tvářil vyrovnaněji. Nečekaný úprk mu vlil do obvykle kamenné tváře vzácný život, takže vypadal skutečně živý, ne jen jako stín muže.
„Dva regimenty a pravděpodobně padesát kyrysníků,“ hádal Vesna. „Kopí do země, vytvořte stěnu. Hroty vzhůru, ať vidí, co máme v plánu. Možná je to přiměje zaváhat.“
Isak kývl. „A já musím najít ty zatracené mágy.“
Sáhl po stružce moci, otevřel své smysly a použil je způsobem, který Lebka zvaná Lov dychtivě uvítala. Pronásledovatelé dorazili k linii stromů vzdálené asi tři sta yardů, ale tam se zastavili. Isak se natáhl ještě dál a ve větru ucítil na několika místech další těla a pižmo koní. Když se dotkl posledního, ostře ho bodla magie, proto se snesl níž: Tam! Byli tři, ukrývali se za ochrannými amulety a neriskovali – Isak zachytil proudy magie, které je obklopovaly, a vzadu v krku se mu usadila hořká pachuť něčeho, co nepoznával a ani poznat netoužil. Rty se mu zkřivily do úsměvu; zradily je jejich vlastní ochrany. V hlavě uslyšel chladný, bezcitný hlas Aryna Bwr: Necítí tě. Rychle je zabij a stáhni se.
Isak se rozhlédl a uviděl, že zbytek družiny dorazil k rozsedlině. V dálce pobíhali náhradní koně vyděšeně a zmateně sem a tam a stahovali se k ostatním zvířatům.
„Můj pane, vidím lučištníky,“ ozval se náhle Mihn. Isak rychle trhl hlavou – nemohli dovolit, aby se k nim střelci přiblížili. Sami s sebou měli jen pár lučištníků a ostřelování by nepřežili.
„Tilo, paní Daranová, ustupte dozadu, pomozte spoutat koním nohy a najděte si úkryt mezi balvany. Mihne, řekni mi, kdyby se dostali blíž.“
Všichni zaujali pozice a Isak zavřel oči. Duchové sesedli, poklekli, sekyry položili na zem a kopí zvedli vysoko. Nikdo nepromluvil. Isakův zásah při obléhání Narkangu, při kterém na sebe vzal podobu Nartise, na všechny hluboce zapůsobil. Nikdy se k němu nebudou chovat stejně přátelsky jako k ostatním spolubojovníkům, protože na něj pohlíželi s obdivem a oddaností. Bez otázek uposlechnou jeho rozkazy.
Isak opatrně zkoušel obrany mágů v lese a zakrátko našel, co hledal. Sice netušil, k čemu kouzla, která je obklopovala, jsou, ale vycítil v jednom mezeru připomínající díru v předivu. Isak natáhl levou ruku a představil si, jak špičkami mrtvolně bílých prstů proniká nitkami energie a chytá mága za krk. Spíše cítil, než slyšel vylekané vyjeknutí, když se mágův štít zhroutil. V ústech se mu šířila odporná pachuť, povědomá i zcela neznámá zároveň.
Dotkl se ho Larat, řekl Aryn Bwr, byl vydán démonovi. Zabij ho rychle, než jeho nový mistr zasáhne.
Bělooký nepotřeboval dál pobízet. Jejich situace byla dost zlá i bez zásahu démona. Zaťal ruku v pěst, a když ucítil tiché lupnutí, upustil mrtvolu na zem.
„Jeden je mrtvý,“ oznámil. Isak spíše cítil, než viděl, tázavé výrazy za hledími přileb. Dokonce i Carel, jeho nejstarší přítel, se zdráhal zeptat, čeho je Isak schopen, protože se bál odpovědi.
„Ještě někdo další?“ zeptal se veterán rázně.
„Teď už jsou opatrnější. I toho jednoho jsem dostal jen proto, že si nedávali pozor.“ Isak si nasadil štít a zadíval se na terén před sebou. Z lesa vyjely tři skupiny jezdců a zamířily k řece s úmyslem přebrodit ji a odříznout jim únikovou cestu. Drželi se v uctivé vzdálenosti, možná se stále obávali postavit Vyvolenému Nartise, ale Isak věděl, že to nevydrží dlouho. Dovolil si chvilku lítosti. Vojáci a poddaní neměli na vybranou a museli následovat svého lenního pána do bitvy, i když věděli, že nejedná správně. Zavrtěl hlavou. Na soucit bude čas, pokud přežije, a k tomu jich musí zabít tolik, kolik jen bude moct.
„Seřadí se a udělají z nás jehelníček,“ zabručel Vesna a díval se, jak se kavalerie brodí říčkou. „Pochybuji, že se nás pokusí napadnout zezadu, když teď ví, že nemáme kam ustoupit.“
„Seberte brnění z koní, ať máme nějakou ochranu. Čím déle zůstaneme naživu, tím víc jich dokážu na dálku zabít.“
„Na to není čas – podívejte, kyrysníci.“
Vesna ukázal na další jednotky, které zrovna opouštěly les. Isak zahlédl čtvercové praporce, které se používaly, jen když byl na bojišti vévoda nebo lenní pán. Poznal strážní věž ve znaku Lominu.
„Je tu celý prohnilý klan,“ zamumlal Isak, „ale jak se sem Certinse dostal tak rychle?“
„Na tom nezáleží,“ zavrčel Vesna. „Já chci vědět, jak tohle přežijeme. Tři jednotky nalevo a ještě jedna, možná dvě mezi stromy. A pak je tady těžká kavalerie, dobrých padesát mužů. Můj pane, potřebujeme se zbavit těch mágů. Nesmíme dovolit, aby vás zaměstnali.“
„Nemůžu se k nim dostat.“ Isak se odmlčel a čekal na nějakou odpověď Aryna Bwr, ale hlas v jeho hlavě mlčel. „Zkusím je odrážet, jak nejlépe to půjde.“
„Tváří v tvář přesile deset na jednoho? A co ta věc, kterou jste udělal na hradbách paláce v Narkangu?“
„Všechny by vás to zabilo. A možná bych nepřežil ani já. Ne, potřebujeme pomoc.“ Isak zmlkl, protože mu na mysli vytanula vzpomínka. Lesní duchové v Llehdenu, gentrové, ho nazvali přítelem, takže je možné, že na něj budou i jiní duchové Země pohlížet stejně. Možná jim to nepřinese velkou výhodu, ale uvítá cokoli. Zavřel oči, dýchal klidně a zhluboka, aby dostal pod kontrolu úzkostné bušení srdce, a otevřel smysly Zemi – už teď mu to připadalo svůdně přirozené.
Dva zbývající mágové si toho ihned všimli a Isak cítil, jak pustili kouřové stuhy magie, které je poutaly dohromady, aby posílili vlastní obrany. Kouzlo, na kterém pracovali, se ihned rozplynulo. Isak se nepokusil jejich obranu napadnout, nechal je být a pohnul se dál, prohraboval prsty chladnou, těžkou zemi a naslouchal dechu stromů okolo. Jakmile potlačil dráždivou přítomnost lidí, krajina působila pozoruhodně klidně a nehybně. Isak cítil, jak jeho srdce zpomalilo, jak se uvolnil, strach odplynul do černé hlíny a zmizel. Začal pátrat všemi směry, nahlížel pod kamení, sledoval bublavý tanec potoka, slepě se proplétal zaječími norami a krtčími tunely a vlhká země ho halila jako ochranný kokon. Teprve až ho naplnil mír, všiml si, že se jedno místo liší od svého okolí jako zkroucený kus železa v kupce sena. Ucítil lehký pohyb jemně rozechvívající říční dno, na kterém se tvor ukrýval.
Isak se opatrně přiblížil a cítil, jak se bytost rozjasňuje a roste, jako když se strom probouzí do léta. Tvora na okamžik ovládl otupělý zmatek, pak se ale otřásl, probral a všiml si Isaka – a voda náhle vzkypěla. Cítil, jak se tvor vynořil nad hladinu a zvedl se do celé své výšky. Isak se rychle stáhl a odřízl tok magie, která z něj proudila, přesto ale ucítil záblesk čirého vzteku, který stvoření vyzařovalo.
„Zatraceně.“
Vesna se k němu otočil. „Zatraceně? Co tím myslíte? Co se, ve jménu Ghenny, stalo?“
„No, ukázalo se, že naše situace může být ještě horší,“ zamumlal Isak ponuře. „Myslím, že jsem právě něco probudil, a nemá to ze mě radost.“
Vesna otevřel ústa, aby něco odsekl, ale přerušil ho výkřik jednoho z Duchů.
„U démonových chcanek, co je to?“ Muž ukázal na vodní tok asi o sto yardů dál, kde se něco zmítalo pod hladinou. Isak zamžoural, ale jediné, co viděl, byly zuřivé gejzíry vody vystřelující k nebi. Vzduchem se nesla pachuť zloby a Isak ji ke své hrůze poznal.
„Připomíná mi to… ale není to stejné… Ach, bohové, chalebrata z bitvy s elfy!“
„Chalebrata?“ vyštěkl Mihn po Isakově levici tak nečekaně, že bělooký vyskočil. „Vy jste právě probudil malviebrata? Vodního elementála? Můj pane, my jsme nejblíže vodě!“
Všichni se otočili k potoku, který tekl ve vzdálenosti ani ne pěti yardů po jejich levici. Tekl klidně a byl krásně čistý, sotva dvě stopy hluboký, a zurčel plynule korytem z oblázků rovnou k rozbouřenému chaosu, který Isak probudil.
„Do prdele, žene se to přímo na nás!“
Vířící sloup vody se přetvořil ve vysokou postavu, která kráčela středem proudu a kolem nohou se jí zuřivě svářela voda.
„Mihne, máš nějaký nápad?“
Malý muž se zoufale rozhlížel a malviebrat se zatím blížil. Vojáci chystající útok se zastavili a všichni do jednoho se obrátili k tvorovi, přesně jak Isak zamýšlel. Nebylo ale pochyb o tom, kdo je elementálovým cílem. „Já… Možná by stačila ukázka síly? Jsou to koneckonců magická stvoření a bez ohledu na to, jak moc jste ho rozčílil, musí mít pud sebezáchovy.“
„Morghiene?“
Poutník zprudka otevřel oči a jeho rysy se zamihotaly, poté se znovu ustálily do známé, větrem ošlehané tváře. Isak na okamžik pocítil naději, protože si vzpomněl na to, co o Morghienovi jednou řekl Mihn, že je to muž mnoha duší. Jedna z nich patřila i bohyni vodního toku.
Morghien zavrtěl vyčerpaně hlavou. „Seliasei se s ním nemůže spojit, malviebrat ji odmítá vyslechnout.“
„Ukázka síly?“ zopakoval Isak.
Morghien si přejel rukou po obličeji, jako by chtěl zahnat pocit, který v něm vzbudil aspekt, když převzal kontrolu nad jeho tělem. „Pravděpodobně to nebude fungovat, ale stojí to za zkoušku. Až s ním budete bojovat, nedělejte si hlavu s tím, že jím vaše čepel proniká. Elementálové udržují tvar magií a čím víc ho narušíte, tím slabší bude.“
„Stojí to za zkoušku,“ potvrdil Isak. Po tváři se mu rozlil vlčí úsměv, připravil se k boji a cítil, jak obrovská zásoba energie uvnitř Lebek dychtivě pulzuje. „Zakryjte si oči.“
Isak zvedl ruce k nebi, v jedné držel štít, ve druhé meč, a vypustil z nich oslepující oblouk světla. Cítil jeho žár, a i když měl oči skoro zavřené, téměř nedokázal jas snést. Svíjející se smyčky energie se vzpíraly a vystřelovaly, jak se je snažil držet pod kontrolou. Magie narážela do sebe a těžké údery vibrovaly jeho masivními rameny. Vzduch okolo se chvěl a vřeštěl, jak se energetické proudy oblouku svíjely, ale po několika okamžicích Isak ucítil, jak se magie zdráhavě podvoluje jeho kontrole.
Měl pocit, jako by se vznášel ve vzduchu, a všechny pocity až na obrovskou moc v jeho rukách zmizely. Isak se snažil nekřičet, jak jeho tělem protékala drtivá moc. Cítil se nezranitelný, božský. Zdálo se, že i malviebrat vycítil jeho božskost. Zaváhal, ale místo aby se zastavil, popadla ho ještě větší zuřivost a vrhl se vpřed. Isak ho sledoval, díval se, jak natahuje údy v běhu. Připomínal mu Siulents. Bílá pěna jeho těla byla lehce namodralá, byl zrádně rychlý a jeho nepřirozená ladnost odpovídala k životu probuzené vodě.
Malviebrat se řítil se zatnutými pěstmi na Isaka a ten za sebou uslyšel ryk, jak nadpřirozeného tvora zahlédli koně. Myšlenkou Isak rozdělil vlny magie mezi svýma rukama. Stvoření se nenechalo zastrašit, ale Isak si vzpomněl na Morghienova slova. Obrovská energie, kterou ovládal, naruší elementálovo tělo, i když to tak nebude vypadat. Isak utáhl jednu smyčku energie kolem štítu, druhou kolem Eolisu a rozběhl se do útoku, aby se vzdálil od svých mužů. Připravil se na boj.
Malviebrat se přiblížil k Isakovi a divoce se po něm ohnal. Bělooký se sehnul, otočil se a díky setrvačnosti rozťal protivníkovi čepelí břicho. Elementál zavyl, zastavil se a obrátil a sekl drápy po Isakově zvednutém štítu. Isak měl pocit, jako by jeho štít zasáhla sekyra. Po tváři se mu rozstříkly kapky vody a na okamžik ho oslepily. Sekl divoce vzhůru a cítil, jak Eolis něco zasáhl a stvoření na okamžik ustoupilo. Když opět prohlédl, protivník už byl znovu u něj, ale tentokrát byl Isak připraven. Odklonil úder, sekl nepřítele do kolene, obrátil čepel a rozřízl elementála od rozkroku k pravému rameni.
Stvoření znovu zaječelo, ale seknutí, která Isak cítil jako těžké údery, se zdála pronikat jeho tělem, aniž by páchala jakoukoli škodu. Eolis působil jen ostré záblesky ve vodě. Isak ustupoval, sekal a sekal, až se začalo zdát, že elementál zpomaluje, a Isak vycítil svoji šanci. Vložil do útoku všechnu nadpřirozenou rychlost bělookého, sekal a rval protivníka na kusy, tloukl do něj štítem jako kyjem a zasypával ho ranami. Malviebrat pod zuřivým útokem vrávoral, zavřeštěl jako zraněný kanec a rozprskl se v gejzíru vody.
Isak se zastavil a rozhlédl se po potoce, v němž stál. Po elementálovi nezůstala ani stopa, celé okolí ale jako by zmrzlo šokem nad divokostí jeho útoku. Zase vnímal svůj trhaný dech, který mu sípal staženým hrdlem, a slyšel zvuky Země okolo. Automaticky zkroutil prsty u nohou, když ucítil chlad vody, která mu pronikala do bot, a přiměl se k pohybu.
Obrátil se ke svým vojákům a uviděl, jak na něj všichni zírají. Většina měla na hlavách přilby, ale Morghien s Mihnem ne, a těm úžasem poklesla čelist. Isak se vydal zpátky k nim a cítil, jak se mu v hrudi sbírá podrážděné vrčení. Bylo by hezké, kdyby na něj lidé alespoň jednou po bitvě takhle nehleděli.