Kapitola 26
26.
Lenní pán Torl a jeho jednotky opustili Tirah prvního krásného rána toho roku. Po dlouhých týdnech zimní mizérie stačila občanům jen trocha sluníčka, aby se vyhrnuli do ulic, i když je pohled na neznámé uniformy zneklidňoval. Mihn stál vedle svého pána na vyvýšeném kamenném jevišti na Krvavém náměstí v jižní části města a pozoroval vojáky, kteří se tu v ostrém ranním vzduchu shromáždili.
Teprve nyní si Mihn uvědomil, jak mu neustálý déšť a vichr vysávaly sílu. Když na kůži ucítil ranní slunce, zdálo se mu, jako by mu z ramen spadla obrovská tíha. Lidé zaplnili obrovské náměstí, tlačili se jeden na druhého a na budovy okolo, sledovali armádu pochodující ven z města a Mihn viděl, že se stejně jako on usmívají. Tsatachovo oko uvolnilo napětí ve městě víc než všechna snaha vrchního správce Lesarla. Dokonce i samotné budovy vypadaly veseleji, když slunce ozařovalo šedý kámen a odráželo se v okenních tabulích.
„Jak dlouho ještě?“ zavrčel lord Isak. Přešlápl a očima přelétl dav před sebou.
„Už ne dlouho, můj pane,“ odvětil Mihn přehnaně vesele. „Zkuste si užívat slunce, dokud je tady.“
„Vypadám snad, jako bych si to zasrané slunce užíval?“
„Ne, ale mohl byste to zkusit.“
Mihnův široký úsměv jen prohloubil Isakovo zamračení. Po schůzce v Xeliathině snovém světě už neusnul a od chvíle, kdy opustil věž, měl špatnou náladu. Mihn věděl, jak výbušný dokáže Isak být, proto si byl jistý, že tři palácové sluhy kvůli jejich ranním prohřeškům nakonec nepropustí a ani hrabě Vesna nepřijde kvůli sporu o lžíci o titul.
„Mohl bych to zkusit?“ zavrčel Isak. „Mám pocit, jako by si v mojí hlavě hloubil noru jezevec, a slunce nijak nepomáhá.“ Isak pohlédl k okraji velkého jeviště, na kterém stáli a u něhož se shromažďovali vojáci. „Stačila by jediná rána a slétl bys odsud dolů, víš?“ dodal.
Mihn pokrčil rameny a nastavil obličej znovu slunci. „Možná. I když si nejsem jistý, jestli jste pořád rychlejší než já.“
Isak se k Mihnovi sehnul. „Myslíš si, že jsi chytrý, co? Po tom, co jsi udělal včera v noci, tě možná ani nechytím, co?“ Velký bělooký vsunul pravou ruku pod Mihnovu tuniku a chladně se usmál. Než Mihnovi došlo, o čem pán mluví, zaryl mu Isak nehet na palci do jizvy na hrudi tak silně, že roztrhl kůži, a menší muž vyjekl bolestí.
„Ach, bohové na výši!“ vydechl Mihn, když Isak vycenil zuby a zkroutil nehet v ráně.
„Líbí se ti to, co?“
„Do prdele, au! Ne!“ Mihn si přitiskl ruku na hruď. Bolest ještě zesílil fakt, že spálenina byla stále zčernalá a živá.
„Bereš zpátky, co jsi právě řekl o slunci?“
„Bohové, vy jste ale zlomyslný!“ zasyčel Mihn a zasténal, když Isak zaryl nehet hlouběji. „Au! Ano, ano, beru to zpátky!“
Isak vycenil zuby v posměšné grimase a odtáhl se. „Dobře, teď sklapni a užívej si výhled.“
Mihn sebou trhl, když tlak na spálenině polevil a bolest ustoupila žhavému tepání. Narovnal se a ignoroval zmatené výrazy Isakových osobních strážců, kteří kamenné jeviště obklopovali.
„Aspoň jsem vás přinutil usmát se, než budete mluvit s kněžími,“ zabručel a odvrátil se od protivného hrubiána a jednotek seřazených před nimi.
Na severní straně Krvavého náměstí stála Nartisova svatyně, jediná část náměstí, která stále sloužila původnímu účelu. Během let byly všechny velkolepé budovy v okolí přestavěny a ve většině teď bydlely rodiny dělníků. Samotnému náměstí dominovala čtyři jeviště o výšce bělookého a rozměru třiceti čtverečních stop. Zabírala většinu severovýchodního rohu a na zbytku prostoru se tak mohlo shromáždit až několik tisíc mužů.
Během vlády lorda Atra, předchůdce lorda Bahla, plánoval jeden bohatý šlechtic postavit velkolepý chrámový komplex, který by se tyčil nad jižní branou města. Šlechtic zemřel dřív, než plán uskutečnil, a jeho syn stavbu ihned zastavil, protože by rodinu zruinovala, země v okolí brány už ale byla vyklizená a práce na největších chrámech začaly. Prostoru uvnitř městských hradeb byl vždy nedostatek, proto náměstí krátce nato koupil vrchní správce lorda Atra, výsměšně ho pojmenoval Krvavé a umístil sem hlavní městský trh s dobytkem.
Zatímco Mihn přihlížel, začali důstojníci vydávat rozkazy a masa lidí se dala do pohybu, aby se seskupila do oddílů. Isakovi osobní strážci znervózněli − a z dobrého důvodu: většina církevních jednotek ve městě se shromáždila přímo před nimi. Žoldáci zatím nedali najevo žádné známky nepřátelství, ale Mihn moc dobře věděl, jak rychle se může podobná situace zvrtnout. Vojáci byli vycvičeni k boji a jedna z prvních lekcí, které se jim dostalo, říkala: Ten, kdo zareaguje na rozkaz nejpomaleji, obvykle zemře. Odtud už byl jen malý krůček k tomu předpovědět nepřítelův následující krok a zasadit první ránu.
„Někdy přemýšlím, jestli jsem vůbec Farlan,“ řekl Isak znenadání. „Jejich pokrytectví nezná hranic.“
Mihn se k němu otočil a zvedl obočí.
Isak si stiskl kořen nosu, aby potlačil bolest hlavy, a vysvětlil: „Celé týdny jsme prakticky vedli občanskou válku, v níž byla porušena všechna občanská, vojenská i kultovní práva do takové míry, že je těžké vůbec spočítat, ke kolika zločinům vlastně došlo, a klerici mají pořád dost drzosti předstírat, že kajícníci jsou v tomhle zelenáči.“ Ukázal na úhledné zástupy. „Přes noc se jim podařilo proměnit tisíce mužů v soudržné vojenské jednotky − no, žasnu nad tím už jen proto, že nikdo nic nenamítá. Najednou je zase všechno v pořádku, všichni bedlivě dodržují tradice, a kulty mě dokonce formálně požádaly, abych tažení požehnal. Dostali, co chtěli, a zase se chovají pokorně jako ovečky.“
„Očekával jste snad něco jiného?“
Isak si povzdychl. „Jsi herec, takže chápu, že dokážeš rychle přijmout roli, ale vidět něco podobného v tak obrovském měřítku − zběsilé fanatiky, jak se najednou usmívají a jsou zdvořilí − vadí mi to. Lidi by se neměli tak rychle měnit.“
Ukázal na okraj davu, kde se seřadily oddíly Bratří svatého učení a čekaly už jen na to, až budou moct před odchodem zasalutovat pánovi. Dva muži na koních se nezařadili k ostatním; uniformy temných mnichů skrývaly jejich identitu, ale Mihn věděl, že jde o lenního pána Torla a bratra-kapitána Shelna.
„Ti dva už dvacet minut mluví s kaplanem legií Darcem. Ten bastard za posledních několik týdnů osobně pověsil šest jejich kamarádů, a podívej na nějak si pěkně povídají. Já už bych ho rozsekl v půli, ale na druhou stranu jsem bělooký, není snadné nás civilizovat.“
Mihn na něj pohlédl. „Nereagujete na krize jako obyčejní lidé. Pro všechny ostatní zvyky a protokol rány tlumí. Poskytují jim čas přijmout a ospravedlnit, co se stalo, a čím větší nepokoje, tím snadněji opět akceptují stanovenou strukturu. Obvykle to nevydrží dlouho, ale ani nemusí. Lidé se liší od zvířat tím, že se učí a přizpůsobují.“
„A proto najednou chtějí, abych požehnal jejich tažení?“ řekl Isak rozpačitě.
„Tradice schová nesváry ve společnosti. Armáda by měla opustit Tirah pod vlajkou Vyvoleného nebo s jeho požehnáním. Fanatici jsou tak nadšení z toho, jak se jim rozrostla armáda, že se nepostaví tradici.“
Isak se znechuceně zaškaredil. „Proč by měli? Mohou tyranizovat ty, které nepovažují za dostatečně pobožné.“ Ukázal do opačného kouta náměstí. „Podívej, jeden oddíl v uniformách zatracených Rytířů chrámů, ale standartu mají velkou jako pro celou legii. Zákony se přes noc nezměnily, edikty lorda Bahla proti Oddaným pořád platí, ale dneska se tu můžou shromáždit spolu s ostatními, protože jsme se navlékli do nejlepších šatů na přehlídku. Bylo by…“ Isak chvíli hledal správné slovo, „nezdvořilé, kdybychom je teď zatkli.“ Zavrtěl hlavou. „Nikdy nepochopím boháče.“
Než mohl Mihn odpovědět, rámus překřičely hlasy, a když se otočili, spatřili, že na náměstí přikodrcal průvod vozů. Šest heroldů v bílé, modré a červené livreji jelo před ním. Stáli ve třmenech a křičeli na vojáky, aby vyklidili cestu. Každý nesl vlající prapor jako kyrysník lenního pána.
„Prapory zdobí Nartisův had,“ řekl Isak a přimhouřil oči, „ale rytíři nevypadají na kajícníky.“
„Kardinálovi paladini,“ vysvětlil Mihn téměř bez přemýšlení. „Vzpomínám si, že se o nich zmínil vrchní správce Lesarl; pobavilo ho, že Synod obnovil oddíl, který ho kdysi chránil. Tvoří ho zbožní rytíři a nejlepší žoldáci, jací se dají koupit.“
Zaváhal, pak ztišil hlas. „Můj pane? Když už mluvíme o Lesarlovi… kde máte rádce? Jde o ceremoniál, ať už jakkoli hraný…“
„Mají práci,“ odpověděl Isak rychle a sklapl čelisti. Na okamžik se zahleděl do dálky, pak se otočil zpátky. Na tváři se mu objevil vzácný ustaraný výraz. „Poručil jsem jim, aby se drželi zpátky. Dorazili jsme sem brzy, protože jsem potřeboval přemýšlet.“
„Přejete si, abych…?“ začal Mihn, ale Isak mávnutím odmítl.
„Ne, vůbec ne. Ty mě v přemýšlení nerušíš. Vlastně jsi mi pomohl. Copak ti Xeliath neřekla, co se včera v noci stalo?“
Mihn sklopil oči. „Obávám se, že jsem nebyl s to poslouchat. Neuvědomil jsem si, jak mě rituál vyčerpá. V době, kdy se Xeliath vrátila, jsem už spal.“
Isak položil menšímu muži ruku na rameno. „Samozřejmě. Povím ti zkrácenou verzi.“ Promnul si strniště na bradě a Mihn si najednou uvědomil, že nemá špatnou náladu jen proto, že se dobře nevyspal − ať už mu dělalo starosti cokoli, bylo to tak vážné, že se mu v očích usadil uštvaný pohled. „Prakticky jsem vyrostl na vojenské moudrosti, to víš, že?“
Mihn kývl. „Samozřejmě − ale Carel není hlupák a doposud vám neradil špatně, ne?“
„Když jsem starocha požádal o pomoc posledně, prohlásil, že už mi nemá co říct.“ Isak se hořce zasmál pomyšlení, že už se nemá co učit. „Prostě mi zopakoval něco, co mi řekl už dřív, ‚pokud se necháš ovládat strachem, nasměruje tě rovnou k branám ze slonoviny‘ − když mi to řekl poprvé, asi jsem ho ignoroval. Nemyslel jsem, že by to platilo i pro bělookého. Ale teď… Pochopil jsem, že je to odpověď, kterou jsem hledal, k níž jsi mě celé týdny postrkoval.“
„Co jste zjistil?“ zeptal se Mihn tiše a nespouštěl oči z kardinálových vozů. Zastavily uprostřed náměstí. Kardinál samozřejmě bude chtít napřed provést inspekci − a dokázat, že nijak nespěchá předstoupit před Isaka a požádat o schválení.
„Lord Styrax postupuje na sever rychleji, než jsme tušili; obsadil Tor Salan a brzy dorazí k branám Kruhového města, možná už za několik dní. O smrti lorda Bahla jsem snil celé roky − roky; a posledních několik let se probouzím s jistotou, že stejný muž jednoho dne zabije i mě. A ten muž pochoduje naším směrem.“
„To nic neznamená,“ protestoval Mihn. „Ať už jsou vaše sny pravdivé, nebo ne, Kruhové město je od Tirahu daleko. Stačí jediný rozkaz a dostaneme pod kontrolu Tor Milist, čímž získáme míle území, které můžeme využít pro kavalerii. Ať už je lord Styrax jakkoli udatný válečník, sám o sobě bitvu nevyhraje − a farlanská kavalerie je nejlepší v Zemi.“
„Souhlasím, takže není to ironie, že mu posílám velkou část armády v ústrety? Nemůžu ji zastavit, aniž bych vyvolal občanskou válku, a když ji nepodpořím, zahodím cenné jednotky.“
Mihn se tvářil zmateně. „Co tím myslíte?“
Isak vytáhl z tuniky svinutý pergamen. „Tohle je zvláštní nařízení sedm, jeden z Lesarlových rezervních plánů. Chceš vědět, kde jsou moji rádci? Plní moje rozkazy. Tímto vstupuje farlanský národ do války.“
„Odtáhnete na jih?“ Mihn zíral. „Ale proč?“
„Protože musím, a ty to moc dobře víš; nepředstírej, příteli.“ V Isakově tváři nebylo obvinění, jen mazanost, která patřila spíše na Carlovu vrásčitou tvář. „Sám jsi před několika týdny řekl, že mě pronásleduje proroctví a další síly, jež formovaly můj život. Řekl jsi mi, abych je přijal a naučil se je obejít, využít ve svůj prospěch, přesně jako jsem to udělal s kulty. Nesmím se podřídit strachu, a pokud dovolím, aby mé činy diktovaly sny, zemřu jako lord Bahl, sám a uštvaný − a protože jsi můj věrný poddaný, snažíš se připravit vlastní náhradní plán.“
Mihn otevřel ústa, aby něco namítl, ale zase je zavřel, když spatřil pohled v Isakových očích. Nartisův Vyvolený neměl náladu na hádky, obzvláště když věděl, že má pravdu.
„Vydám se na jih, protože věřím, že musím. Mým cílem není postavit se lordu Styraxovi, ale získat čas a dostat se do Byory. Lesarlova agentka Legana − tedy bývalá agentka − mi řekla, že Azaerovi stoupenci ovládli vévodkyni z Byory, takže další část plánu se uskuteční tam.“
Bělooký se odmlčel a zkontroloval, jestli už se kardinálové přiblížili natolik, aby jim musel věnovat pozornost. Znovu pohlédl na Mihna a uhodil se pěstí do hrudi. Mihn ucítil ozvěnu úderu runou, která je spojovala.
„Bojím se, když si pomyslím, že musím jít; strach mi svazuje srdce jako studené pouto. Na něco podobného nejsem zvyklý, a to mě děsí, ale taky vím, že Legana má pravdu: Azaer ví, že ho ohrožuji − dokážu zabít boha, takže se stínem bych si snadno poradil. Přežil tak dlouho, protože o něm nikdo nevěděl, ale teď si znepřátelil mě, proto musí využít lorda Styraxe, aby se mě zbavil.“
„Takže podcenil agresi bělookého,“ zamumlal Mihn.
Isak zavrtěl hlavou. „Ani ne. Jsme zrozeni k boji, ale také k přežití za všech okolností. Bojujeme vší silou a slavná smrt nás nezajímá.“ Jeho hlas se stal naléhavým. „Víš to, že? Nic, co se stalo, nebyla náhoda; všechno je součástí plánu. Díky mým snům mě naprosto ovládá hrůza ze Styraxe.
Až se mu postavím tváří v tvář, budu se cítit jako vyděšený kluk, kterým jsem ve snech. Jsem Vyvolený teprve rok. Lord Styrax vládne Meninům už stovky let. Porazil v souboji Koezhe Vukotice a posledního pána Meninů zabil obyčejným mečem! V přímém souboji s lordem Styraxem zemřu, tím jsem si naprosto jist, i když to nedokážu vysvětlit. A nepotřebuji, aby mi někdo tak zkušený jako ty řekl, co se stane, když si je bojovník jistý porážkou, ještě než zasadí první ránu.“
Mihn mlčel. Isakova upřímnost ho šokovala − syrová otevřenost nebyla součástí Isakovy osobnosti ani vojenského světa, ve kterém žil. Z dálky k nim dolehlo zakašlání. Uvědomil si, že kardinálové se blíží, ale nedokázal odtrhnout oči od mladého válečníka před sebou.
Isak se přinutil k úsměvu a položil Mihnovi ruku na rameno. Mihn pod její tíhou poklesl, Isak si ho přitáhl blíž a pošeptal mu: „Myslím, že jsem uhádl, jaký je tvůj záložní plán − doufejme, že ho nebudeš potřebovat. Nevím, co mě děsí víc.“
Mihn tupě kývl. Na okamžik zahlédl v pánových očích dokonalé pochopení, ze kterého ho zamrazilo.
Pak je zahalil rubáš politiky, a když se Isak otočil, aby pozdravil vrchního kardinála Certinse, jeho úsměv vypadal téměř přirozeně.
Certinse působil ztrýzněně a napjatě a na rozdíl od ostatních ho netěšila představa, že pojede v čele náboženského tažení.
„Vaše Eminence,“ zvolal Isak, „mám výborné zprávy.“ Zvedl pergamen. „Zvláštní nařízení sedm.“
* * *
Den uběhl rychle. Isak sledoval chaos, který ve městě rozpoutal, s lehkým, hořkým úsměvem. Mihn se držel v pánově stínu a bedlivě ho sledoval. Ani na konci dne si nebyl jistý, jestli je Isakovo pobavení politickou přetvářkou anebo − což Mihnovi dělalo větší starosti − si Isak myslí, že by se měl takto cítit, proto schoval svůj strach a prázdnotu uvnitř za maskou.
Západ slunce je opět zastihl v Tiražském paláci, kde z Isakovy vysoké římsy sledovali v chladu večera shon na cvičišti pod sebou. Isak poslal s lenním pánem Torlem dvě legie městských kopiníků a slíbil, že další budou následovat. Dal Torlovi také sedm písemných příkazů, jeden pro každého lenního pána, na kterého cestou narazí. K Torlovi se tak mělo během několika dní připojit sedm nejbližších lenních pánů s tolika muži, kolik jich za tak krátkou dobu dokáží posbírat; Lesarl odhadoval, že se Torlovo vojsko temných mnichů rozroste asi o tři tisíce mužů. Pod rozličnými vlajkami kultů se k tažení přidalo už šest tisíc žoldáků.
Další oddíl temných mnichů čekal na lenním panství Saroc, takže první voj armády bude tvořit deset tisíc bojovníků. Podle toho, jak dlouho Isak počká, než je bude následovat, s sebou přivede od pěti do dvaceti tisíc mužů − a počet by se mohl ztrojnásobit, až se roznese zpráva o zvláštním nařízení. Pokud počkají několik týdnů, zmobilizují záložní síly, dalších padesát tisíc mužů, z nichž polovina byla vycvičená a patřila ke kavalerii. A to ještě ani nezačali rekrutovat civilisty. Farlané byli nejmocnějším národem v Zemi z dobrého důvodu, jak si Mihn v průběhu dne uvědomil, a bojovníci kmene to dychtili Zemi připomenout.
„Kdybyste vyhlásil plnou mobilizaci, mohl byste Meniny porazit,“ poznamenal Mihn, jakmile dokončil modlitbu k zapadajícímu slunci.
Isak vydal neutrální zvuk. „Jejich vítězství byla doposud rychlá a snadná, protože je nepřátelé podcenili; já to nemám v úmyslu.“
„Nabídnete Styraxovi mír?“
„Kdybych vyhlásil plnou mobilizaci, ocitl bych se v obrovské přesile, to ano, ale hlášení z Tor Salanu říkají, že přetáhl na svoji stranu Deset tisíc. Pokud mu dáme čas sebrat další muže v Tor Salanu a v ostatních chetských městech, zmenší se tím naše výhoda. Narkang se postaví na naši stranu, ale nejsou připraveni na válku. Pokud máme bojovat, bude nutné připravit se a svést bitvu na území, které si vybereme…“
„A jsme připraveni? Pokud pošlete příliš mnoho legií na jih, kdo ochrání naše hranice? Nezapomněl jste na elfskou invazi loni v zimě? Pokud se vydáte s hlavním vojem lominské armády do Kruhového města, elfští mágové se to brzy dozví. Dá vévoda Lomin svým mužům vůbec svolení odejít?“
„S Lominem už jsem mluvil prostřednictvím mágů, se kterými jsem se dnes setkal. Poskytne nám vojáky; slíbil jsem mu jinou pomoc.“
Mihn zaváhal. Isakovi lehce poklesla ramena, jako by na ně dolehlo další břemeno. „Jakou pomoc?“ zašeptal s obavami.
„Něco, co mu můžu nabídnout jen já.“ Isak se zaklonil a překulil své obrovské tělo z římsy na chodník, který se táhl podél celého hlavního křídla paláce. „Musím to udělat, i když se to může obrátit proti nám.“ Znělo to, jako by si nebyl svým plánem jistý, což se mu nepodobalo.
Mihn si dělal starosti. „Isaku, neměl byste si napřed odpočinout?“
„Ne, soumrak je pro to nejlepší − pokud chceš zůstat, mlč a neruš mě.“
Mihn přitakal. Isak si rozhalil bílý plášť podšitý vlčím rounem a vzal do ruky jednu z Křišťálových lebek. Eolis mu visel u opasku a druhá Lebka byla na obvyklém místě, přitavená k jeho jílci. Isak měl na sobě formální červenou tuniku se zlatými prýmky, takže vypadal, jako by právě odešel z banketu.
„Ukaž se, mrcho,“ zamumlal Isak a zadíval se do hladké, mrtvé tváře Lebky.
Mihn sevřel pevněji hůl a ucítil, jak se mu vzadu na krku naježily vlasy. Najednou už necítil studený noční vzduch; přes odhalenou kůži se mu přelil slizký pocit lehký jako dotyk motýlích křídel. Mimoděk sebou trhl, pocit zmizel a střechu začal bičovat nepřirozený vítr.
„Nenuť mě vytáhnout tě ven,“ zavrčel Isak. „Nebude se ti to líbit.“
Mihn ztuhl. Ach, bohové, prosím, nechce snad…
Nedokončil myšlenku, protože přes střechu se jako blesk prohnal zelený zákmit. Vítr škubal za cípy Isakova pláště a ve vzduchu okolo farlanského pána se třepotaly zelené obrázky.
Odnikud najednou zavanul puch hniloby a rozkladu a Mihn zavrávoral. Zakryl si ústa, aby se nepozvracel, a škubl sebou, když ucítil nepatrný pohyb, jako by mu někdo zaklepal na vnitřní stranu žeber. Když opět vzhlédl, stála tam, krásná jako střep modrého ledu a stejně chladná, příšerná tvář nejkrutějšího aspektu Smrti: Chřadnoucí královna.
Mihnovi se stáhl žaludek, nejen zápachem, ale také hrůzou. Udělala krok směrem k němu a v očích měla asi tolik soucitu jako vrah bez svědomí. Natáhla prsty s nehty připomínajícími ulámané rampouchy…
„Kvůli tomu jsem tě nezavolal,“ zavrčel Isak a Chřadnoucí královna se zprudka otočila.
Mihn zalapal po dechu a srdce se mu znovu rozbušilo.
„Proč jsi mě tedy volal?“ zachraptěla Chřadnoucí královna. Údy měla tak tenké, že jí jasně vystupovaly kosti. V oškubaných šedomodrých šatech vypadala jako oživlá mrtvola. Mastné černé vlasy měla prokvetlé šedinami a na hlavě jí seděla zašlá korunka s neopracovanými drahokamy. Mrtvolně bílou kůži jí hyzdily dlouhé strupy; všechno na ní působilo dojmem zkázy a rozkladu.
„Mám pro tebe nabídku.“
Vyrazila přidušený zvuk jako poslední výdech umírajícího. Mihn předpokládal, že se zasmála.
„Smrtky neuzavírají dohody se smrtelníky, jen posloucháme jejich prosby.“ Vykročila kupředu a pomalu si protáhla prsty, jako by se připravovala po něm chňapnout.
Zvedl Lebku, která zapulzovala jasným bílým světlem, a zastavil ji. „Mám spoustu práce,“ varoval ji a hlas měl zastřený a chraplavý sotva potlačovanou agresí. „Nemám čas na tvé chvástání. Víš, co to je a co s tím dokážu, takže navrhuji, abys poslouchala.“
Chřadnoucí královna sledovala Isaka ostřížím zrakem a neustále pohybovala prsty, ale neprotestovala.
Po chvíli pokračoval: „Jsi aspekt Smrti, v tuto chvíli jsi mimo jeho dosah, ale přesto jsi jen aspekt. A kromě toho jsi pouze jednou z pěti. Nabízím ti šanci stát se největší ze Smrtek.“
„Chceš mě snad začít uctívat?“ posmívala se.
„Nejen já, ale všichni lidé mého kmene.“
„Prázdné sliby.“
„Dávej si pozor na to, koho nazýváš lhářem. Můžu tě zabít a učinit stejnou nabídku některému z tvých bratrů.“
Mihn viděl výraz na Isakově tvářil a pochopil, že zčásti doufá, že to bude moct udělat. Ani se nesnažil skrýt odpor, který k bohyni chorob cítil.
„Co žádáš za své uctívání?“ zeptala se.
„Žádám, abys vyčistila sto mil lesa na východ od Lominu; nezabiješ žádného muže, ženu či dítě, ale postaráš se o to, aby tam nepřežil žádný elf. Potřebuji jednotky, které chrání východní hranice.“
„To je nad mé schopnosti,“ zasyčela aspekt.
„Dnes odpoledne jsem přikázal, aby ti v Lominu začali stavět chrám a v každém městě okolo svatyni. Poslední den Slavnosti mečů bude zasvěcen tobě, všichni tě budou uctívat za ochranu, kterou jim poskytneš.“ Isak zaváhal a olízl si rty.
Mihna znovu ovládl strach. Je toho víc? Co ještě jí chce nabídnout? Copak to nestačí?
„Pokud odpřísáhneš, že budeš ve Velkém lese chránit Farlany a lovit naše nepřátele, já ti naopak slíbím, že budu po zbytek svých dnů šířit tvé jméno − budovat chrámy, udržovat svatyně a připomínat lidem tvé soužení.“
„Po zbytek svých dnů?“
Mihn slyšel hlad v jejím hlase, zvrhlou touhu po stovkách let služby. Jak mocná by se stala? Jaké bohyni by sloužili? Zůstala by opravdu jen jediná Smrtka?
„Po zbytek svých dnů,“ potvrdil Isak. „Budeš nám sloužit, dokud se lidé budou modlit ve tvém chrámu v Lominu, a pokud přísahu poruším, zaplatím za to životem.“
„Musíme uzavřít smlouvu,“ trvala na svém Chřadnoucí královna. „Musíme dohodu zpečetit.“ Natáhla ruku k Isakovi.
A než si Mihn uvědomil, co dělá, vykřikl: „Ne! Nedovolte, aby se vás dotkla!“
Isak se nepohnul. Mihn jen zřídkakdy viděl v jeho tváři tak chladný výraz. „Neboj,“ řekl, aniž by odtrhl oči od Chřadnoucí královny, „viděl jsem, co udělala v Scree. Nikdy nezapomenu na výrazy lidí, kterých se dotkla.“ Tasil Eolis.
Chřadnoucí královna se přikrčila a začala tiše kvílet, ale Isak ji ignoroval. „Potřebujeme stvrdit dohodu,“ zašeptal. Dotkl se ostřím meče ukazováku levé ruky, kde měl kůži stejně bílou jako ona. Jeho krev působila otřesně křiklavě. Když mu začala stékat dolů po prstu, Isak trhl rukou a šplíchl krví po Chřadnoucí královně.
Mihn znechuceně sledoval, jak zareagovala jako pes chňapající po kosti, vyplázla mrtvý modrý jazyk a pokusila se zachytit každou kapičku.
„Přijatelná dohoda,“ zachraptěla.
Aniž by Isak schoval meč, vytáhl z kapsy tuniky malou stříbrnou skříňku a hodil ji Chřadnoucí královně k nohám. „Dohoda není úplná,“ varoval. „Ulom si jeden z nehtů a vlož ho do skříňky.“
„Žádáš kus mého těla, chlapče?“ obořila se na něj Chřadnoucí královna zuřivě. „Božská relikvie má padnout do rukou dítěte?“
„Bez ní dohoda padá.“ Isakův hlas zněl klidně a měl ho pod kontrolou; naprosto se soustředil. Běloocí byli paličatí, a jakmile si zvolili cíl, nemilosrdně ho sledovali; odmítali ustoupit, dokud nezískali, co chtěli. Často se díky tomu chovali necitlivě, jako by neměli duši, ale přesně jak bohové zamýšleli, vycházeli ze soubojů často jako vítězové.
Chřadnoucí královna zavrčela a kroutila se ze strany na stranu, jako by se pokoušela setřást pouta dohody, ale bylo to marné. Ať už byla omezení jakákoli, moc, již Isak nabízel, se nedala odmítnout. Nakonec aspekt Smrti zasyčela jako vzteklá kočka, ulomila kus nehtu a hodila ho do skříňky.
Isak vážně kývl. „Pak máme dohodu, paní,“ řekl mnohem uctivěji. „První lidé se k tobě začnou modlit za úsvitu na schodech Chrámu Smrti. Přenechám tě tvému úkolu.“
Chřadnoucí královna se na pána Farlanu dlouze zadívala, pak se zatočila a rozplynula se ve větru. Nepříjemný pocit lpěl Mihnovi na kůži, dokud ho neodnesl vítr.
Mihn se sotva dokázal pohnout. V šokovaném tichu sledoval, jak Isak zaklapl nohou skříňku a přehodil přes ni kus látky. Rychle skříňku zabalil a převázal ji stříbrným provázkem.
„Vy…“ hlas mu selhal. „To bylo…“
Isak vzhlédl. Čelisti měl zaťaté vzteky, ale nedokázal potlačit slzy. „Bylo to nezbytné. Jsou naši nepřátelé.“
„Ale…“
Isak ho umlčel. „Já vím. Nemohu se před tím schovat; nedokážu ani říct, kolik jich zabije.“ Sklopil oči. „Je to genocida a další kousek mé duše zemřel.“
* * *
Isak s Mihnem už spolu po zbytek večera nepromluvili. Isak věděl, že si zaslouží odsouzení, ale nedokázal pohlédnout do očí ani Mihnovi, ani nikomu jinému z přátel. Pokusil se ztratit v knize, ale marná snaha jen rozdmýchala jeho frustraci, a pouze Mihnovy neuvěřitelně rychlé reakce zachránily vzácné dílo před plameny.
Bylo mu zle, a dokonce se nemohl ani opít, protože vyzvracel hned první doušek vína.
Nakonec zkusil kovárnu, protože doufal, že to dokáže překonat potem a vyčerpáním, bušením kladiva, ale ani to nepomohlo, a tak zamířil zpátky do svých pokojů. Když míjel Velkou síň, něco upoutalo jeho pozornost. Ztuhl a zadíval se na těžké dvoukřídlé dveře Semarské věže. Rámovala je tepaná železná křídla a dračí hlava, což mu připomnělo úkol, kterému se až příliš dlouho vyhýbal.
„Klidně to můžu udělat hned,“ řekl si. „Sotva mám něco lepšího na práci.“
Ze schodiště se ozvalo zakašlání a objevila se Tila. „Xeliath se po vás ptá,“ řekla s úsměvem.
„Jde o něco naléhavého?“
„Myslím, že ne − aspoň neklela.“
„Mohla bys jí říct, že se u ní zastavím později? Musím udělat něco, co jsem odkládal až příliš dlouho.“ Tila na něj tázavě pohlédla, proto vysvětlil: „Drak uzavřel dohodu s lordem Bahlem, ne s farlanským národem. Musím se pokusit uzavřít stejnou dohodu.“
Chtěl se do toho pustit hned. Isak zamířil do středu místnosti, a než si to mohl rozmyslet, natáhl ruku a instinktivně se dotkl symbolu na stěně, který ho obvykle vynesl vzhůru. Teprve podruhé v životě potřeboval dolů. Položil ruku na nejnižší ze symbolů a dovolil, aby načerpal trochu magie z jeho těla. Obklopila ho přízračná křídla a začal klesat.
Během okamžiku se vír křídel rozplynul a Isak se ocitl v naprosté tmě. Trhl sebou, pak na dlani vykouzlil světelnou kouli. Dokonalá tma byla v jeho životě vzácná; znervózňovala ho. A tady, v malé, hrubě vytesané komnatě připomínající hrobku, byla ještě horší.
Jediný východ tvořila díra ve stěně, která vedla do dlouhého, svažujícího se tunelu. Vstoupil do něj a šel tak rychle, jak jen mohl, aniž by běžel, a vzpomněl si na to, jak tudy před rokem procházel poprvé. Sotva poznával mladíčka, jímž tehdy byl, změnil se ve všech ohledech; a sněhobílá kůže na levé paži a rameni byla nejmenší změnou.
Při chůzi začal vnímat zvláštní štiplavý zápach, který si pamatoval z předchozí návštěvy, a mdlá vlákna latentní magie, která netvor přitahoval, i magické artefakty, jež mu byly svěřeny do péče. Do jeskyně dorazil rychleji, než očekával, a na chvíli se zastavil ve vchodu. Nechal kouli bleděmodrého světla zhasnout a zamrkal, aby se jeho oči přizpůsobily. Místnost prosvětlovaly slabounké zelené odstíny, vykreslovaly linii stropu a stěn a slabě se odrážely v křemenech, kterými byly posázeny centrální sloupy jeskyně.
„Vítejte, lorde Isaku,“ zadunělo mu nečekaně v hlavě.
Zvuk byl tak hlasitý, že sebou trhl, a chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Překročil práh, vešel do jeskyně, rozhlédl se a pokusil se v šeru najít Genedelův obrys. Když tu byl naposledy, drak odpočíval mezi sloupy uprostřed místnosti, teď ho tam ale neviděl.
„Ach, děkuji,“ řekl Isak nakonec.
„Co vás přivádí do mé jeskyně?“ Ve vzdáleném koutě se ozvalo šoupání a Isak zamžoural.
„Já… kde jsi?“
„Kde si přeji být. Zvuk, který jste slyšel, způsobil chrlič; vede sem víc než jeden vchod a dovnitř tak často lezou mrchožrouti.“
Isak ztuhl. Nedokázal říct, jestli slova byla pokáráním nebo urážkou, v každém případě nebyla zrovna přátelská.
„Vadí ti?“ zeptal se opatrně.
„Jsem drak; myslíte, že si nedokážu poradit?“
Polkl a vzpomněl si na Genedela v bitvě. „Ne, určitě dokážeš. Tak proč sem lezou?“
„Mají své důvody. Někteří chtějí obrat kosti mé kořisti, jiní se tu schovávají před nebezpečím města. Váš druh není zrovna přívětivý a v poslední době cítím, že Zemí kráčejí démoni.“
Isak kývl. „Tam nahoře to pro nikoho není zrovna zábava.“
„Ale zdá se, že vám se daří dobře. Proč jste přišel sem dolů, mladý pane?“
Isak zaváhal. Znervózňovalo ho, že pořád neví, kde drak je. Promlouval mu přímo do mysli, takže jedinými zvuky byly jeho hlas a šramocení mrchožroutů ve tmě.
„Měl jsi dohodu s lordem Bahlem, která byla ku prospěchu jak Farlanům, tak tobě.“
„A vy jste přišel vyjednávat?“ Nepřátelství v Genedelově hlase zesílilo. „Se zbraněmi, jež zabíjely bohy, jste přišel do mé jeskyně uzavřít dohodu?“
„Já… ne! Ne, tak to není!“ vyhrkl Isak na protest. Pohlédl dolů. Neměl sice na sobě Siulents, ale u boku mu visel Eolis s Křišťálovou lebkou na jílci. „Bohové, já ani…“
„Ty věci po tisíciletí zabíjely a zotročovaly můj druh,“ vrčel drak a Isak se přikrčil a chytil se za hlavu. Temnota nad ním se pohnula. Isak ucouvl, tma se zkroutila a sotva dva yardy od něj se objevila obrovská rohatá hlava.
„Nejsou tu vítané a stejně tak ani vy,“ zavrčel Genedel. „Odejděte, jinak naše vyjednávání rychle skončí!“
Isak slyšel syčení, jak obrovský pár plic nasával zhluboka dech, a ustoupil o další krok.
„Ale já ne…“
„Jděte!“
Isak ještě chvíli zíral drakovi do chřtánu, na jeho obrovské zuby, pak na něj zapůsobil sebezáchovný instinkt. Vrhl se doprava a sotva se držel na nohou, když klopýtal vzhůru tunelem zpět do paláce. Jak utíkal, nesl se za ním řev rozzuřeného draka.