Kapitola 25
25.
Do Byory přišel večer a přinesl s sebou silný liják. Dva muži dřepěli za komínem, hlavy si chránili navoskovanou látkou kabátů a nahlíželi přes okraj střechy do ulice pod sebou.
„Co myslíš?“ řekl Sebe a déšť téměř utopil jeho hlas. Dloubl do Doraneie, aby si udělal místo vedle teplého komínu, ale Doranei ho ignoroval. Soustředil se na muže za oknem v přízemí domu naproti. Navzdory dešti měl otevřené okenice, takže bylo dovnitř snadno vidět.
„Není tam kvůli svému zdraví,“ řekl Doranei nakonec. „Střídají se u okna na hlídce a dělají to tak nenápadně, že kdyby je člověk nesledoval, ani by si toho nevšiml.“
„Ale není o tom pochyb, že? Do prdele. Co uděláme teď?“
„Svoji práci.“ Doranei pohlédl Sebovi do tváře a ten neochotně přikývl. „Nejsou nevinní, které jen poslali sledovat dveře. Jsou to nepřátelé. Ti kluci nejsou možná nejzkušenější dohled, ale taky nejsou úplní amatéři.“
V podřepu se vydali zpátky, Sebe šel v čele, a nevstali, dokud se nedostali na zadní část střechy. Seskočili dolů na dvorek a mířili k uličce za ním, když je překvapilo zakašlání.
Doranei se ohlédl a uviděl, že pod střechou stojí muž, v jedné ruce drží nůž, ve druhé napůl staženého králíka. Muž byl šedovlasý, ale rozhodně ne vetchý, a tváří v tvář dvěma mužům nedal najevo žádný strach. Zvedl nůž a natáhl se pro druhý, ale Doranei zavrtěl hlavou.
„Jen procházíme,“ řekl pevně, rozevřel plášť a ukázal muži zbraně − dva dlouhé, tenké nože, meč a sekyru. Nebyly to zbraně zloděje.
„Budou problémy?“ zeptal se muž se silným přízvukem, ale odložil nůž, aby dal najevo, že nechce dělat potíže.
„Ne,“ řekl Doranei. „Jdeme pryč.“
Muži se zjevně ulevilo a Doranei se vydal dál dvorkem. Déšť vyhnal většinu lidí z ulic a oni tak snadno našli bezpečnou cestu k zadní části domu, kde muži drželi hlídku. Chvíli trvalo, než se ujistili, že se dovnitř dostanou bez problémů, ale Doranei se cítil čím dál víc neklidný. Dům pod dohledem patřil narkangskému agentovi v Byoře, kterého kontaktovala jen vybraná skupina lidí. Výzvědná síť krále Emina byla malá a všichni věděli, že nemají riskovat, dokud nedostanou přímý rozkaz; proto mu dělalo velké starosti, že o bezpečném domě někdo ví.
Dům se vzadu opíral o jiný a po straně zahrady každého z nich se táhla stezka. Branka první zahrady se nepohnula, ale druhou otevřeli lehce. Liják a tma udržovaly lidi uvnitř, proto se rozhodli zariskovat, vejít a přeskočit plot do sousední zahrady. Jakmile se ocitli na dvorku domu s hlídkou, Doranei se Sebem nemuseli ani zpomalit; zadní dveře byly odemčené, a když Doranei tasil dlouhý nůž a otevřel je, našel za nimi světlovlasého muže, který se skláněl nad kamny. Než se stačil otočit, Doranei k němu přiskočil a podřízl mu krk. Muž rozhodil rukama a srazil z police pánev. Zařinčela o zem, než ji Doranei mohl zachytit. Doranei složil muže na zem, utřel si nůž a rozběhl se za Sebem, který se protáhl okolo.
„Co ti zase spadlo?“ zavolal hlas z přední části domu, zrovna když Sebe dorazil ke dveřím. Vpadl dovnitř a Doranei zůstal u dveří. Uslyšel hlasitý úder oceli o lebku, následně několik rychlých ran a zadunění padajícího těla.
Nahlédl dovnitř a uviděl, že Sebe sedí obkročmo na ležícím muži a tiskne mu k hrdlu dýku, proto se vydal zkontrolovat ostatní pokoje v přízemí. Podle očekávání byly prázdné. Během několika vteřin byl zpátky.
Sebe zatím převrátil muže na břicho a sepnul mu ruce za zády, klekl na ně a přitlačil ho obličejem k zemi. Sebe nevážil moc, ale byla to nešikovná pozice a Sebe mohl zajatci snadno podříznout krk. Doranei zabodl vlastní nůž do podlahy vedle zajatcovy hlavy a dřepl si.
„Tvůj přítel je mrtvý,“ řekl věcně, „a pokud nechceš skončit stejně, odpovíš mi popravdě na několik otázek, jasné?“
Muž tiše zabručel a snažil se udržet hlavu nahoře a dál od nože.
„Nůž zůstane, kde je,“ řekl Doranei, „a čím déle budeš váhat s odpovědí, tím těžší pro tebe bude udržet tuhle pozici.“
Druhé zabručení, které Doranei přijal jako souhlas. „Hodný kluk. Pro koho pracuješ?“
„Pro vévodkyni,“ zasípal muž. Na spánku měl ránu od toho, jak ho Sebe uhodil; sice mu neroztříštil lebku, ale rozhodně ho omámil. Z ranky vytékala krev, ale Doranei hádal, že muž zranění ještě ani necítí. Modré oči měl vytřeštěné strachy a Doranei poznal, že není nijak zvlášť vycvičený, že rozhodně nepatří do jejich světa plného násilí. To byly dobré zprávy; bude si myslet, že má šanci, pokud se Doranei bude tvářit dostatečně spokojeně.
„Sledujete čtyřicet dvojku? Dům s orlí hlavou na klepadle?“
Další zabručení.
„Proč?“
„Nevím,“ odpověděl muž chraptivě. Tvář teď měl dočista bílou a brada se mu třásla, jak se ji ze všech sil snažil udržet nahoře. „Neřekli nám to.“
„Pusť mu levou ruku,“ řekl Sebovi a zajatec vydechl úlevou, když se opřel o loket. „Kdyby se objevil někdo jako my, měli jste podat hlášení? Patříte ke strážím Rubínové věže?“
„K byorským strážím, ke zvláštní jednotce. Když se někdo objeví, máme okamžitě uvědomit věž.“
„Kdo vám dal rozkazy?“
„Kapitán, ale zpráva měla jít rovnou novému seržantovi ve věži.“
„Jméno?“
„Kayel, velký cizácký bastard. To aspoň říkají, já ho nikdy neviděl.“
„Velký bastard?“ zeptal se Doranei a pohlédl na Seba, kterého očividně napadla stejná věc. Existovalo jen málo lidí, kteří znali narkangské agenty v každém městě a věděli, jak je sledovat, a zlatý chlapec jejich jednotky k nim rozhodně patřil.
„Ten seržant, jaké je jeho celé jméno? Jak vypadá?“
„Myslím, že Hener Kayel. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, ale prý se chvástá tím, že ho pokousal lev − uhryzl mu půlku ucha, než ho zabil. Všichni se ho bojí, prý bez váhání zabíjí.“
Doranei mlčel, protože si vzpomněl na den, kdy se Coran, bělooký osobní strážce krále Emina, připotácel zpátky do paláce se zraněným kolenem a Ilumenovou dýkou mezi žebry. Coranovi se podařilo zasadit jen letmou ránu; Ilumene si způsobil větší zranění sám, když si uřízl kus ucha s tetováním Bratrstva. O dva dny později ho poslal králi Eminovi do paláce, aby ho ujistil o tom, že stále žije.
„Takže není pochyb,“ řekl Doranei nakonec a vrátil dýku do pochvy. „Potřebujeme pomoc.“
Aniž by na zajatce pohlédl, překročil jeho nohy a zamířil zpět směrem, odkud přišli. Sebe škubl dýkou a následoval ho.
* * *
Legana se s trhnutím probudila, když se její lůžko otřáslo. Chvíli se rozhlížela, protože si matně vzpomínala, že slyšela nějaký zvuk, pak si uvědomila, že bouchly těžké vchodové dveře přímo pod jejím pokojem. Byla tma a okolo závěsu v okně nepronikalo dovnitř žádné světlo, takže musela prospat příchod noci. Legana nahmatala židli vedle postele a své šaty. Rychle se oblékla a zabalila se do dlouhého hedvábného šálu barvy mědi, který jí darovala manželka obchodníka s vínem. V současném stavu nedokázala Legana jeho barvu ocenit, ale všichni v místnosti zmlkli, když si ho oblékla, a to jí stačilo.
S tabulkou a křídou v ruce odsunula Legana závoru na dveřích a vyšla na tmavou chodbu. O vycházkovou hůl, kterou jí obchodník s vínem půjčil, se sotva opírala. Hůl byla stará a zašlá − třicet let ji používal kupcův otec − ale když se jí dotkla, špína zmizela a odhalila krásně tepaný stříbrný knoflík.
Legana si strčila tabulku pod paži a počkala, až se její oči přizpůsobí světlu pronikajícímu zdola. Pořád byly citlivé a barvy vnímaly našedle, ale rozostřené vidění z velké části ustoupilo a chodbu teď viděla skoro stejně jasně jako ostatní. Když sestupovala do přízemí, prsty se dotýkala stěny jen pro útěchu.
Pořád se cítila křehká, ale instinkt jí napovídal, že její uzdravování skončilo. Měla narušený sluch a zničený hlas, ale zároveň byla silnější a houževnatější než muži − občasné návaly závratě a tendence pohybovat se pomalu a opatrně byly tak hluboko zakořeněné, že se s nimi bude muset naučit žít.
Budova byla rozdělená do tří částí. Obchod se nacházel ve velké síni vpředu, která připomínala spíše skladiště než krám. Legana zamířila napřed tam, protože věděla, že Lell Derager, obchodník s vínem a farlanský agent v Byoře, po setmění zavřel. Prásknutí dveří téměř jistě znamenalo, že se vrátili ti hlupáci z Narkangu.
Když sešla dolů po schodech, našla Deragera a jeho manželku Gavai ve dveřích malé pracovny. Při zvuku jejích kroků se tlustý muž otočil a rozpřáhl paže na uvítanou, protože věděl, že Legana jen těžko rozlišuje výrazy tváře.
„Legano, cítíš se lépe, když sis teď zdřímla?“ zahřímal.
Kývla a neobtěžovala se psát na tabulku. Lell byl milý muž. Tak uctivý, až to Leganě bylo podezřelé, a dělal pro ni všechno sám, místo aby zavolal sluhu. Nebyl starý − nebylo mu ani čtyřicet − ale díky kotletám a vousu se jeho věk dal těžko odhadnout. Byl temperamentnější než o deset let starší manželka, ale oba byli velmi pozorní, starostliví hostitelé − a vůbec nevypadali jako zvědové, což byl pravděpodobně důvod, proč si je předchozí Šept vybral.
„Tví přátelé se vrátili,“ upozornila ji Gavai. „Právě se suší. Počkáme na ně v salónu.“ Nabídla Leganě paži. Po chvíli váhání ji přijala a nechala se odvést do druhého největšího pokoje v domě. Měla velmi málo zkušeností s rodičovskou péčí, ale dokázala si představit, že vypadá asi nějak takto.
Místnosti dominoval neobvykle široký dubový stůl, ale přestože byl velký, na každé straně zůstávalo ještě dobrých deset stop místa. Nad stolem visel z hlavního trámu nízkého stropu lustr. Okolo krbu nalevo byly bez ladu a skladu rozestavěné židle. Gavai zavedla Leganu k té otočené od plamenů a sama se posadila vedle ní. Lell je následoval dovnitř, mladičkého syna přitom zahnal do kuchyně a řekl mu něco, co Legana nezachytila.
Ve chvíli, kdy se Lell vrátil s poháry vína, se k nim připojili Doranei a Sebe a s vděkem pití přijali. Doranei vypil víno na jeden doušek, což Leganu nijak nepřekvapilo, Sebe udělal vzápětí totéž.
Lell vzal do ruky mosazný džbán, aby jim dolil, a Legana naškrábala na tabulku: Špatné zprávy? Zdálo se jí, že se Doranei zamračil, což následně potvrdil jeho pochmurný tón.
„Vypadá to, že jsi měla pravdu,“ připustil zdráhavě. „Azaerovi stoupenci jsou ve městě.“
„Víš to jistě?“ řekl Lell, pak dodal: „Samozřejmě že víš. Nikdo by se netvářil tak jako ty, kdyby si tím nebyl jistý. Jak jste to zjistili?“
„Našeho zdejšího agenta sledovali muži, kteří posílali zprávy do Rubínové věže,“ odpověděl Sebe za Doraneie, který se znovu napil. „Naše síť je menší než ta vaše a je téměř jisté, že náhodou by ji nikdo neodhalil. Vyslechli jsme jednoho z mužů, kteří agenta sledoval. Měli ohlásit každého návštěvníka novému seržantovi stráží Rubínové věže.“
Vévodkyně a Azaer? zeptala se Legana.
Doranei potřásl hlavou. „O tom pochybuji, ale podle popisu jsme seržanta lehce poznali. Pokud je tady, pak asi s sebou má i zbytek Azaerových stoupenců. Nemyslím si, že by v tuto chvíli byli dost silní na to, aby se rozdělili; Scree a zvláště ztráta Rojaka určitě podlomily jejich sílu.“
„Což znamená, že Aracnan zavraždil vrchního kněze Liera jen shodou okolností, nebo pracuje pro Azaera,“ řekl Lell a pohlédl na manželku. „Lierova smrt učinila vévodkyni náchylnější k vnějším vlivům a také rozdmýchala konflikt mezi Osmi Věžemi a Zhojem.“
„Určitě nejde o souhru náhod,“ dokončila Gavai. Dvojice možná neprováděla nebezpečnou výzvědnou činnost jako Legana nebo Královi muži, ale nedělala si žádné iluze o tom, do čeho se zapletla.
„Vím dost na to, abych poslal zprávu králi,“ řekl Doranei a pohlédl na Leganu, „ale co ty?“
Legana neodpověděla hned. Všichni se k ní otočili, ona však dál hleděla na Doraneie. Nechápal, co se jí stalo − sama tomu úplně nerozuměla − ani on sám ale nebyl jen pěšákem ve hře, i když to možná netušil; nazýval lorda Isaka přítelem a Zhiu Vukoticovou možná něčím víc. Ze všech právě on nejlépe chápal, v jak přízračném světě se ocitla. Zvedla ruku k dokonalému půlkruhu hrbolků okolo krku. Necítila stín, který polovinu smaragdů pod kůží překrýval. Neviděla své oči, ale věděla, že jsou jiné. A tím změny nekončily. Žilami jí koloval oheň, přesně tak si vždy představovala působení magie, jako malinkou jiskru, která mohla kdykoli vybuchnout v požár.
Ptáš se, jestli se pořád považuji za Farlanku? Mohu vůbec? Připoutala jsem se k Paní, ale ta zemřela − cítím, že její část ve mně je mrtvá − ale co ostatní bohové? Jsem spojená i s nimi, nebo jsem jako Raylinové, bytost s mocí, ale bez jakýchkoli pout?
Nakonec zdráhavě napsala: Nevím, před kým mám nyní pokleknout.
Gavai šeptala slova nahlas, jak je Legana psala. Položila Leganě soucitně ruku na paži, ale opět ji stáhla, když sebou Legana trhla.
Jediné místo, kam jsem kdy patřila, byl Chrám Paní, uvědomila si Legana, když tabulku utřela. Stačí zbývající jiskra božství k tomu, aby chrámy přetrvaly, nebo se z věřících stanou obyčejní nájemní vrazi? Těmi už tak jako tak napůl jsme.
„Rozumím ti,“ řekl Doranei a přerušil tok jejích myšlenek, „ale mohli bychom potřebovat tvoji pomoc. Kdysi jsi nás nazvala spojenci; nemohli bychom v tom pokračovat? I kdyby jen proto, že máme společného nepřítele?“
Je na mě příliš silný, napsala.
„Bohové! Nežádám tě, abys šla po Aracnanovi.“ Doranei důrazně zavrtěl hlavou, i když promluvil dost hlasitě na to, aby ho slyšela. „Naší největší zbraní budou informace; informace, které by nám mohl poskytnout někdo s jiným rozhledem.“
Vycítili by mě, kdybych začala špehovat vévodkyni.
„Tak najdeme jiný způsob.“ Odmlčel se. „Chceš se pomstít, ne?“
Legana neodpověděla. Sama nic necítila, jen prázdnotu v břiše, kde ji dříve hřál božský dotyk Paní. Ale pamatovala si noc v chrámu; brutalitu, která ji zmrzačila, a pohled na Paní, na její servanou, spálenou kůži, když se odvrátila od Aracnana.
Proč zachránila mě, a ne sebe? A i kdyby nedokázala zachránit sebe, proč zachránila mě? Kdo se v boji vzdá, i když čelí přesile? Legana cítila, jak se jí napjala ruka, když si vzpomněla na výraz Osudu v okamžiku smrti. Bohyně tak nesmýšlela. Podle písma jsme její dcery a matka dcery nikdy neopustí.
Chci se pomstít. Na mysli jí jasně a bolestivě vytanul obrázek Osudu a smaragdové oči Paní na ni zářivě hleděly ze tmy hrobu.
Ale ne tolik, abych opustila své sestry, dodala a důrazně podržela tabulku tak, aby ji Doranei viděl.
„Samozřejmě. Chápu,“ řekl. „Král Emin vždy hovořil o Paní s láskou. Pokud by Narkang mohl nějak pomoct, stačí říct.“
„Než se ale do něčeho pustíme,“ přerušil je Lell, „musím poslat zprávu do Tirahu. Lord Isak o tom musí vědět.“
Povím mu to.
„Můžeš se s ním spojit přímo?“
Pokrčila rameny. Její božství bylo tak nové, že neměla čas ho vyzkoušet; prozatím hlavně spala a nabírala sílu, nesnažila se zjistit, co všechno dokáže. A bylo to také riskantní − lord Isak rovněž přišel k moci teprve nedávno a mohl by zareagovat bez přemýšlení. Při té představě se Leganě roztřásly ruce, ale už se rozhodla. Její věrnost patřila kultu a sestrám, ale dlouhé roky bojovala za pána Farlanu a ctila lorda Bahla, což znamenalo, že by měla podobnou úctu prokázat i jeho dědici. A to naopak znamenalo, že by mu měla do očí říct, že už pro něj nebude dál pracovat.
Najdu ho, napsala úsečnými, jistými pohyby.
* * *
Král Emin pohlédl na urostlého muže vedle sebe. Jeho osobní strážce Coran na něj tiše a vážně hleděl. Za Eminem se pod útokem bouře otřásaly a rachotily okenice.
„No?“ Emin se otočil v křesle a zadíval se na bělookého. V místnosti džentlmenského spolku byli jen dva další muži, v koutě chrápal kapitán Hlídky na odpočinku a vzadu u stěny se hrabě Antern mračil na hromadu hlášení. Král používal spolek jako zástěrku pro rozličné činnosti a mnoho jeho členů se do nich v průběhu času zapojilo. Coranovi by obvykle nevadilo před nimi o čemkoli mluvit.
Coran si vyhrnul levý rukáv tuniky. „Uříznu tomu zatracenému mágovi koule,“ řekl prudce a natočil se tak, aby král viděl vnitřní stranu jeho předloktí.
„Nemůžeme vinit Endina za to, že uspěl, ne?“ odvětil Emin trochu nuceně. Všem bylo jasné, že odtržení od boha sňalo z jeho beder velkou tíhu, ale proces si na něm vybral svoji daň.
Coran na něj pohlédl, když mu z prstů začala kapat na koberec krev. „Myslím, že můžeme.“
Emin se zadíval na zakrvácenou kůži. „Buď rád, že použil zkratky Bratrstva, příteli! ‚Nepřítel spatřen, Ilumene a jiní, cíl neznámý, žádám rozkazy,‘“ četl nahlas. „Zvláštní, že nerozvedl ‚a jiní‘ − byli dost důležití na to, aby se o nich zmínil, ale ne dost na to, aby je jmenoval.“
„Ilumene bude mít v každém případě velení,“ zavrčel Coran a důvod pro jeho špatnou náladu byl nyní očividný. Ilumene mu už dvakrát unikl a Coran si podobné věci bral k srdci.
„O tom nepochybuji, ale myslím, že Doranei odhalil dalšího stoupence, kterému jsme ještě nepřidělili zkratku.“ Emin vstal a pohlédl na hraběte Anterna, který vzhlédl, když Coran začal mluvit. Slyšel obsah vzkazu.
„Anterne, prosím, přiveď sira Creyla a Morghiena,“ požádal král a první ministr si pospíšil pryč. Emin přistoupil k podřimujícímu muži a šťouchl do něj.
„Kapitáne, měl by ses vrátit domů k manželce,“ řekl Emin laskavě.
Muž s bílými vousy se zavrtěl, pak otevřel oko. „Co?“
„Padej domů,“ řekl Coran.
„Padej si sám,“ odsekl kapitán. „Žena mě od chvíle, kdy Brandt padl při obraně paláce, doma nechce.“ Jeho pokožka připomínala starou, scvrklou kůži a zjizvené skráně mu v chuchvalcích porůstal bílý vous. Už mu bylo přes šedesát a ztrácel svaly, které ho zachránily v mnoha pouličních rvačkách. Když Coran neodpověděl, vzdychl a těžce se začal škrábat na nohy. Bělooký se natáhl a postavil ho.
„Zdálo se mi o tom, že jsem zase mladý,“ stěžoval si kapitán Eminovi, „honil jsem nějakého chlápka po Královnině náměstí vesele jako mladíček.“
Král se usmál. „Už když jsme se poprvé setkali, byl jsi starý bručoun, a já pochybuji, že tomu někdy bylo jinak.“
Kapitán se zasmál a ztuhle se vydal ke dveřím. „Ha − byl jste ten nejarogantnější chlap, jakého jsem kdy poznal,“ řekl, pak tiše dodal: „Ale pořád jste nesplnil slib. Nikdy vám neodpustím, pokud se nedožiju stínovy smrti.“
„Udělám, co budu moct, příteli,“ řekl Emin a díval se, jak muž kulhá pryč.
Když je starý důstojník míjel, Morghien a sir Creyl, velitel Bratrstva, mu uctivě kývli na pozdrav. Jakmile za ním zapadly dveře, všichni zvážněli.
„Pánové, Doranei našel Ilumena v Kruhovém městě,“ oznámil král Emin. „Nějaké návrhy?“
„Nenechte se ovládnout zlobou,“ řekl sir Creyl. Byl to podsaditý muž v oděvu kopiníka. Jeho překvapivě světlé modré oči si nejeden člověk spletl s bílými, Creyl však byl klidný člověk, který se na bojiště vůbec nehodil.
„Děkuji, to už mi řekli.“
„Jak zněl vzkaz?“ zeptal se Morghien, prošel kolem Emina a usadil se v křesle, které opustil kapitán. Zadíval se do plamenů, které se občas roztančily poryvem větru v komíně.
Emin zprávu zopakoval.
Od rituálu ve věži spolu sotva promluvili. Poutník vypadal ještě napjatěji než obvykle. Přestěhoval se do hostinského pokoje spolku a v hospodě U Hbitých prstů trávil skoro tolik času jako předtím Doranei. „Další léčka?“ řekl Morghien nakonec.
„Je příliš brzy, než aby se pokusili znovu o stejný kousek, ne?“
„Takže dvojitý bluf. Neočekával bych, že stín bude tak hloupý, a ten bastard to ví.“
„Potřebujeme vědět, jak informaci získali,“ řekl sir Creyl. „Posledně nám ji vmetli do tváře a využili nás ve svůj prospěch. Co když Doraneiovi dovolili ji získat?“
„Moje otázka v každém případě zůstává,“ povzdychl si Emin. „No tak; všichni jste určitě přemýšleli o tom, jaký by měl být náš další krok. Co navrhujete?“
„Musíme dohlédnout na vlastní dvorek,“ řekl Morghien, než mohli ostatní promluvit. „Pokud se vás snaží vylákat do Kruhového města, možná plánuje něco v Narkangu.“
„Pcha! Město je uzavřené pevněji, než samo Bratrstvo tuší,“ prohlásil hrabě Antern pohrdavě. „Stín se tu o nic nepokusí.“
„Věřím Doraneiovi,“ řekl sir Creyl pomalu. „Určitě si dal dobrý pozor; Scree mu udělilo lekci.“
„Váš muž je vyhořelý,“ opáčil Antern. „O Zhie Vukoticové se ani nezmínil − a proto jste ho tam přece v první řadě poslali, ne?“
„Já mu věřím,“ zopakoval Creyl, „ví, co dělá, a není vyhořelý. Pokud nám Doranei informaci předal, získal ji důvěryhodným způsobem a není to past − anebo je léčka tak fantasticky chytrá, že by do ní spadl kdokoli z nás.“
„Takže?“ zeptal se král Emin, vytáhl z tuniky cigáro a zapálil si ho svíčkou. Nabídl pouzdro Morghienovi, ale muž mnoha duší mávnutím odmítl.
„Takže budeme jednat,“ řekl Creyl pevně. „Pokud žádá Doranei o rozkazy, znamená to, že to sám nezvládne. Navrhuji poslat do Kruhového města útočnou jednotku mágů a Bratrů. Nebudeme si dělat starosti se stavem města ani se vztahy s místními; napácháme co největší škody a necháme někoho jiného, aby je uklidil.“
Antern ostře kývl. „Je to odporně barbarské, s čímž asi nikdo nebude počítat. Získal jsem informace o tom, že vyslanci z Mustetu a Sautinu odcestovali do Thotelu. Pokud uzavřou s lordem Styraxem dohodu, bude se moct vydat na sever do Tor Salanu, Kruhového města a Embere. Všechno na jih od sféry vlivu Farlanů bude mít jako na dlani, takže nemusíme dbát o dobré vztahy s Kruhovým městem. Uděláme do něho pořádnou díru a rychle vypadneme. Je to naše poslední šance zasáhnout tam, než se u našich hranic objeví meninská armáda.“
„A s ní hromada nových problémů,“ dodal Coran.
„Neměli bychom se napřed pokusit zjistit, co má Ilumene za lubem?“ nadhodil Morghien. „Anebo chcete prostě zahodit dlouhé roky tajného sledování kvůli pomstě?“
Král Emin chvíli mlčel a sledoval tenký proužek kouře stoupající z cigára. „Tady nejde o pomstu, příteli. Tu chybu už jsem jednou udělal. Chopíme se šance, pokusíme se Azaerovým stoupencům zasadit ránu a připravíme se na další akt, protože všichni víme, že přijde.“ Hodil cigáro, které si sotva zapálil, do ohně a našpulil rty, jako by mu jeho chuť najednou připadala odporná. „Určitě se schová za meninské tažení, takže musíme zajistit, abychom na něho byli připraveni.“
* * *
V ohních, které Ehla rozdělala okolo Mihna, zasyčely poslední dešťové kapky. Seděl se zkříženýma nohama a snažil se ignorovat vlhkost, která se mu vpíjela ze země do oblečení. Navzdory ohňům se chvěl. Na zimu bylo docela mírné počasí, ale pod pláštěm neměl košili a nehřál ho žádný tuk.
„Čáry dobře fungují,“ řekl Fernal zpod stromu, kde seděl. Jeho půlnočně modrá srst dokonale splývala se stíny a Mihn z poloboha viděl jen nažloutlé oči a kly. „Maskovaly tvůj příchod − anebo tě skryla Xeliathina přítomnost.“
„Co to řeklo?“ obořila se Xeliath ze vchodu do Ehlina stanu a naježila se, když uslyšela své jméno v jazyce, kterému nerozuměla.
„On,“ odvětil Mihn klidně. „Řekl, že mě necítil přicházet, ale mohlo to být vaší přítomností.“
„Ha!“ posmívala se dívka ve farlanštině, aby jí Fernal rozuměl, „máš oči jenom pro mě, co, chlupáči? Na můj vkus jsi trochu moc modrý, takže se ovládej.“
Fernal tiše zavrčel a Xeliath se zasmála.
„Xeliath,“ řekla čarodějnice a promítla svá slova do mysli všech, „jsi tady jako host, proto se tak i chovej. Někdo tak silný by to měl umět.“
Mladá žena se zamračila, ale nic neřekla. Co nejlépe obemkla rukama šálek čaje, který jí Fernal před několika minutami podal. Obrovský Nartisův syn se zpoza kruhu světla ohně bez mrkání zahleděl na Xeliath. Vedle něj možná vypadala drobně, ale díky Křišťálové lebce měla výhodu na své straně.
Čarodějnice vyšla ze stanu a zastavila se vedle Xeliath. „Mihne ab Netrene ab Felithe, máš na mě třetí žádost. Říká se, že když čarodějnici požádáš o něco potřetí, musíš jí dát kousek své duše.“
„To se říká,“ odvětil Mihn vážně. Celý den se postil a připravoval se na to, co přijde. Hodiny meditace v malém Nartisovu chrámu v paláci smetly stranou změť každodenních myšlenek a prohloubily jeho jistotu, že kráčí po správné stezce. „Za moc se platí jejím užíváním,“ řekl vyrovnaně, „nemohu se odvrátit od stezky, po níž je nutno projít, ne když jsem pro ni ten nejvhodnější.“
Čarodějnice přistoupila o krok blíž a zahleděla se na něj jako lovící jestřáb. „A cena, kterou zaplatíš?“ Její hlas byl suchý a drsný, nemilosrdný jako severák.
„Zaplatím, co budu muset.“
„Odvážná slova.“
Další krok. Xeliath se vyškrábala na nohy a vydala se za čarodějnicí. Připomínala teď mnohem víc bělookou, ve tváři totiž měla stejně upřený, dravčí výraz, jaký Mihn častokrát viděl u Isaka.
„Prokázala jsem ti dvě služby, vykradači hrobů; třetí mi dovoluje požadovat strašlivou cenu. Dala jsem ti ticho, abys mohl letět nepozorován jako duch sovy. Dala jsem ti ochranu, listí jeřabiny a lísky na kůži.“
„Vykradač hrobů,“ zašeptala Xeliath vedle čarodějnice. Tvář jí zářila divokým potěšením a oči se jí leskly.
„A žádáš o víc,“ pokračovala čarodějnice a hlas jí sílil. Mihn ho cítil všude okolo, cítil, jak mu otřásá kostmi. „Mám právo na tvoji duši, mohu si s ní dělat, co chci. Ale přenechám to právo jinému; hrobu, divokému větru, přivolané bouři.“
Slova zasáhla Mihna silou kladiva, moc každého z nich se rozlehla jeho myslí s konečnou platností hřebíku zatlučeného do rakve.
„Máš ji mít,“ zašeptal a cítil, jak se mu v břichu otevírá prázdnota. „Ať požádáš o cokoli, dám ti to. Cokoli, co nežádáš po nikom jiném, dostaneš. Cokoli, co bys neměla žádat po nikom jiném, dostaneš.“
Čarodějnice udělala další krok a ocitla se mu na dosah. Sehnula se a zadívala se mu do očí. Její bledá, hrdá tvář nikdy nevypadala příšerněji.
„Abys mohl projít temnotou, potřebuješ světlo.“ Natáhla se za sebe, vzala za ruku Xeliath, pak chytila Mihna pod krkem. Nebránil se, i když mu čarodějnice zaryla nehty do kůže tak hluboko, že vytryskla krev.
Když čarodějnici zbarvila ruku krev, přitiskla ji Mihnovi na hruď. Cítil teplo jejího dotyku, když je znenadání začal bičovat vítr, točil se kolem nich a rval za stromy, jak Xeliath nasávala vší silou energii, již měla k dispozici.
„Ve tmě zaplatíš,“ vykřikla čarodějka. „Ve tmě budeš plakat pro pána a paní kruté jako led jejich očí. Ve tmě najdeš stezku i pouta, která zajmou tvoji duši.“
Žár její ruky sílil a Mihn zalapal po dechu, okolo tváře mu svištělo listí a země se otřásala. Vzdáleně slyšel zvuk, sténání Nartisova syna, ale soustředil se jen na bolest. Hrudí mu prolétlo ohnivé kopí a oči naplnilo žhavé světlo. Vykřikl a jeho hlas splynul s větrem a se zvířecím vřískotem čarodějky.
Země zmizela, jen aby se vzápětí vrátila, jak Xeliath přerušila tok magie. Mihn odlétl dozadu, schoulil se do klubíčka a jeho křik přešel ve fňukání.
„Hotovo,“ řekla Xeliath a muže na zemi si vůbec nevšímala, „a upoutali jsme něčí pozornost; cítím, že se blíží na křídlech větru.“
Mihn zakašlal a končetiny ho naposledy zaštípaly žhavou bolestí. Fernal vyrazil ze stínů a pomohl Mihnovi posadit se. Mihn zasténal, protože vzpomínka na bolest byla stále čerstvá. Jakmile si sedl, ucítil pach spáleniny, která stoupala z jeho hrudi. Zamžoural dolů a oči mu naplnily slzy a déšť.
„Hotovo,“ zopakoval Fernal.
Mihn se zamračil, protože neviděl jasně. Nejistým prstem zašmátral na hrudi, až našel ono místo, a byl odměněn horkým pálením, které sálalo ze zarudlé kůže na hrudní kosti. Na jeho bolestivě bledé kůži jasně vystupoval kruh s runou, kterou dobře znal.
„Je po všem?“ zeptal se opile a vzhlédl k čarodějnici.
V očích měla tolik žalu, že to Mihna vyděsilo stejně jako předtím její nemilosrdný výraz. „Ne, vykradači hrobů, zdaleka není po všem.“
„Do prdele.“ Klesl Fernalovi do náruče a ztratil vědomí.
* * *
Šedé nebe se nadouvalo a svářelo vzdálenou zuřivostí. Na vrcholu malého kopce stály ruiny věže, sotva jedno patro vysoké, a tyčily se nad mořem kručinky. Xeliath seděla na velkolepém trůně na střeše, a protože se stěny okolo zřítily, nebránilo jí nic v rozhledu. Vichr bičoval zdi věže, ale její hedvábné haleny a jezdeckých kalhot se ani nedotkl, přestože zuřivě svištěl po zjizveném kameni.
Yeetatchenská dívka se zamyšleně mračila. Nebála se, jen byla zmatená. Byla to její Země, snová krajina, kterou stvořila ve své mysli, a nikoho se tu nemusela bát − ale nikdy dřív se s ní nikdo nepokusil spojit tak opatrně.
Zahýbala prsty levé ruky a cítila dva vjemy, holou dlaň i Křišťálovou lebku. Myšlenkou se zahalila do třpytivé křišťálové zbroje a v ruce se jí objevila krátká sudlice, jakou nosili Duchové, jen vyřezaná ze slonové kosti.
„To nebudeš potřebovat,“ zavolala žena za ní.
Xeliath mrkla, a aniž by se pohnula, otočila se s ní celá Země. Žena, Farlanka s vlasy barvy mědi, zakopla a málem upadla, než znovu nabyla rovnováhu. Opírala se o hůl se stříbrným knoflíkem a pohybovala se, jako by byla zraněná; ani ve snu nevypadala úplná.
Je to léčka, nebo nemá dost sil na to, aby se objevila taková, jak by chtěla? Yeetatchenka si nedokázala pomoct a pohlédla dolů na svoji levou paži, dokonalou a rovnou. Možná je to ješitnost, ale přinejmenším to mi Země dluží.
„Kdo jsi?“ řekla Xeliath a její hlas prořízl vítr jako meč kouř. „Co ode mě chceš?“
„Jsi Xeliath?“ zeptala se žena. Odrhnula si vlasy z tváře a Xeliath spatřila na jejím hrdle černý otisk ruky. „Jmenuji se Legana.“ Vítr jí rval smaragdový plášť.
Bělooká se natáhla smysly a její zmatek zesílil. „Co jsi?“ zajímala se. „Podle tváře jsi Farlanka a podle vlasů stoupenkyně Paní − tak proč jsi cítit božstvím?“
Legana udělal krok kupředu. Vítr rázem utichl. „Jsem smrtelný aspekt Paní, ale dříve jsem bývala farlanský zvěd. Potřebuji mluvit s lordem Isakem a předat mu poslední hlášení, než odejdu z jeho služeb.“
„Proč bych ti měla věřit?“ zeptala se Xeliath.
„Jsem ve tvé moci,“ řekla Legana prostě. „Tady mě máš na milost. Lord Isak mě zná, pozná mě, ale nejsem dost silná na to, abych se s ním spojila přímo.“
„Je to tvá skutečná tvář?“ zeptala se Xeliath. Do Legany uhodil nečekaný poryv větru; trhla sebou. Vzhlédla, její vzhled se nezměnil, Xeliath teď ale viděla okolo jejího krku linii hrbolků.
„Je. Nemám dost sil na to, abych ji před tebou schovala,“ řekla Legana, pak hořce dodala: „Kdybych měla, odstranila bych si z krku znamení muže, který mě zlomil a bohyni zabil.“
Xeliath upustila sudlici. Zbraň pomalu padala a zmizela dřív, než dopadla na zem. Na jejím místě se objevil malý stolek s křišťálovou karafou a dvěma sklenkami. „Zavolala jsem ho,“ oznámila Xeliath. „Napiješ se se mnou, zatímco budeme čekat? Pití není samozřejmě skutečné, ale to přece nevadí.“
Následujících několik minut obě ženy mlčely a opatrně se navzájem studovaly. Ve snové krajině nebyla Xeliath ovlivněna svým skutečným stavem, a přestože Leganina krása zůstala nezměněna, její šlachovitou mrštnost nahradila nadpřirozenost bohů.
Když Isak dorazil, pobouřilo ho, v jakých hadrech se zjevil, pak si ale všiml obou žen a ani se nepokusil skrýt oceňující úsměv. Až když na něj Xeliath upřela nepřátelský pohled, který doprovodilo vzdálené hřmění, přikročil pán Farlanu blíž a zvedl ruce dlaněmi vzhůru v pozdravu.
„Legano,“ oslovil ji, když gesto oplatila, „od našeho posledního setkání ses změnila.“
„Spousta věcí se změnila, lorde Isaku.“ Sklonila hlavu, ale spíše na znamení souhlasu než podřízenosti. „Přišla jsem vám předat poslední hlášení.“
„Poslední?“ Střelil pohledem po Xeliath, která nyní ležela na boku na polstrované zelené pohovce a sledovala je jako kočka. „Přeješ si odejít z mých služeb?“
„Už jsem odešla,“ opravila ho. „Má věrnost už nepatří Farlanu.“
„Takže jsi se přidala na stranu mých nepřátel?“ Jeho hlas zněl spíše opatrně než nepřátelsky, přesto se mu, očividně bez vědomé volby, objevil v rukou Eolis.
„Jen pokud se tak rozhodnete, můj pane,“ řekla opatrně. „Nezměnila jsem se natolik, abych zapomněla na svoji minulost.“
„Do prdele,“ odvětil Isak a snažil se tvářit věcně. „Už tak mám dost nepřátel. Podej hlášení.“
„Budu stručná. Víte, že Paní je mrtvá?“ Její hlas zněl netečně.
Kývl, ale nic neřekl.
„Zabil ji Aracnan a málem zabil i mě − nachytala jsem ho, když se snažil narafičit situaci tak, aby to vypadalo, že vrchní kněz zemřel při obětování démonovi.“
Zmlkla, protože Isakův výraz znenadání zhořkl. Zamračil se, ale pokynul jí, ať pokračuje. „V Byoře jsem se setkala se dvěma Královými muži z Narkangu a máme důvod věřit, že Aracnan plní rozkazy Azaera a že další stínoví věrní pronikli do nejbližšího okolí vévodkyně z Byory.“
„Vrchní kněží, kteří si zahrávají s démony? Lesarla potěší, až zjistí, čí taktiku si vypůjčil,“ zamumlal Isak. „Tušíš, co stín plánuje?“
„Ne, a nejsem ve stavu, abych zjistila víc.“
„Jak snadno jsi to všechno zjistila?“ přerušila ji Xeliath. „Isaku, sám jsi říkal, že Scree bylo od začátku léčka − tak proč by to s Byorou nemohlo být stejné?“
Legana zaváhala, než odpověděla. „Měla jsem štěstí, že jsem útok přežila − málem se mi to nepodařilo,“ přiznala tiše. „Byla jsem smrtelným aspektem Paní sotva několik dní, když mě poslala do chrámu, kde jsem našla Aracnana. Objevila se, aby mě zachránila, a příliš pozdě pochopila, že je na ni příliš silný.“
„Příliš silný na bohyni v přímém souboji?“ užasl Isak nevěřícně. „To jsem netušil.“
Xeliath vydala rozzlobený zvuk. „Je pro bohy příliš silný vůbec nějaký smrtelník? Nebo nesmrtelný − kromě bohů Horního kruhu a princů Temného místa?“
„Co tím chceš říct?“
„Že jsi tupý spratek!“ zvolala prudce. „Aracnan by něco takového sám nezvládl; je jen polobůh. Pokud je dost silný na to, aby porazil Paní v souboji, proč nezaujal místo v panteonu?“
„U Karkarnova rohu,“ vydechla Legana, když pochopila.
„Co?“ Isak těkal zmateným pohledem od jedné k druhé. „O čem to, do prdele…? Aha. Ach.“
„Přesně. Víme, že jeden z Azaerových stoupenců má v rukou Křišťálovou lebku,“ řekla Xeliath a protáhla si prsty levé ruky.
„Legano, měla bys co nejrychleji opustit Kruhové město,“ řekl Isak. „Nepočítal s tím, že přežiješ, určitě bude chtít své selhání napravit. Ale napřed mi pověz, proč si nemyslíš, že je to past.“
„V Scree se nepokoušeli řídit chod událostí, prostě zajistili, aby se vymkly kontrole. Pokud se vévodkyně nalézá pod Azaerovou kontrolou, pak tentokrát postupují přiměji a snaží se těžit ze zničení Scree. Tentokrát město nerve na kusy šílenství, bojové linie jsou přesně rozvrženy.“
„Ale pokud je to pravda, co mi zabrání sebrat farlanskou armádu, odtáhnout na jih a proměnit Byoru v prach? Cesta je otevřená a Tor Milist by se mě nepokusil zastavit − i kdyby se celé Kruhové město sjednotilo, nemělo by šanci, kdybych ho napadl. Mohla by to být léčka,“ trval na svém, „aby mě přinutili k preventivnímu zásahu.“
Legana se nad Isakovými slovy zamyslela, pak vytřeštila oči. „Protože Azaer nebude sám! Byora je plná zvěstí z Tor Salanu; Meninové obsadili město a chystají se pochodovat na sever. Kruhové město je slabší než kdy dřív. Lord Styrax ho lehce dobude. A pokud plánuje obsadit Raland a Embere, bude pro něj životně důležité.“
Isak zaklel. „Do Kruhového města se dostane dlouho před námi. Zařídil to sám stín, anebo to prostě očekával?“
„Ať už je to jakkoli, nemůžete Azaera napadnout, aniž byste se dostal do konfliktu s Meniny.“
Bělooký lord se nečekaně zasmál a jeho smích zněl navzdory mládí vyčerpaně a hořce.
„A tak mě pronásledují mé vlastní skutky. Obávám se, že konfliktu se nevyhneme − zítra ráno dám oficiální sbohem armádě pod velením lenního pána Torla!“ Isak se na okamžik odvrátil a zatvářil se vážně. „Na moji žádost vyhlásili Bratři svatého učení a nové militantní kulty Farlanu náboženské tažení proti lordu Styraxovi. A hádejte, kde se armády střetnou.“