Kapitola 4
4.
Lesarl přenechal pána jeho myšlenkám, šel vedle něj tichými ulicemi a proplétal se s ním tmavými průchody, dokud se nedostali do lepší čtvrti, než byly přístavní doky. Vrchní správce musel pospíchat, aby Isakovým dlouhým krokům stačil, ale byl tomu rád, protože vzduch byl chladný a výrazný nos i tváře měl úplně zmrzlé. Za dlouhé roky služby pánovi Farlanu si nezvykl na chlad tiražských nočních ulic.
Bylo zvláštní vidět město tak opuštěné. Lovecká stezka a ulice K paláci byly hlavními tepnami města a vyprazdňovaly se, jen když napadla spousta sněhu. Vysoké kamenné budovy byly tmavé a tiché a jen tu a tam okenicemi prosvítalo světlo svíčky − jednalo se o kasárna nočních hlídek nebo pokoje služebnictva. Měšťanské domy kupců byly tmavé, jako by v nich nikdo nežil, protože žádné světlo neproniklo přes těžké závěsy, které visely na všech oknech a bránily úniku tepla.
Na Iriennově náměstí, napůl uzavřeném prostoru vedle Lovecké stezky, který obklopovaly vládní úřadovny, hlídkovala dvojice Palácových stráží. Jejich bystré oči poznaly Isaka podle výšky. Zasalutovaly a ani se je nepokusily zastavit.
Netrvalo dlouho a dorazili k fontáně ve středu Věžního náměstí pod vysokými hradbami paláce. Po uzavřených ulicích se otevřený prostor zdál ještě studenější, a když se Isak zastavil před sochou na fontáně, Lesarl cítil, jak z něj odplývají poslední zbytky tělesného tepla, přesto poslušně zaujal místo v pánově stínu.
Běloocí! Když se zahloubají, jsou všichni stejní, pomyslel si Lesarl a potlačil zachvění, když mu na mysli vytanul obrázek lorda Bahla. Netrvalo dlouho, než převzal tuhle roli. Pokud jsem někdy v dětství snil o vládnutí, teď už vím, co obnáší. Tehdy jsem netušil, že dokáže zjizvit nepředvídatelným způsobem. Lord Bahl kdysi řekl, že má pocit, jako by z jeho duše skoro nic nezbylo. A po Scree to tenhle asi cítí stejně. Jen doufejme, že ho to nezničí.
„Rok, sotva rok,“ zabručel Isak ze stínu kápě.
„Od chvíle, kdy jste se tu objevil poprvé?“ zeptal se Lesarl. „Téměř na den přesně, můj pane.“
Víc neřekl, protože věděl, že bělooký nežádal o konverzaci. Namísto toho obrátil pozornost k samotné fontáně. Procházel okolo ní každý den, ale teď si uvědomil, že si nepamatuje, kdy si ji naposledy pořádně prohlédl. Socha představovala Evaol, nižšího aspekta Vasla, boha řek. Hrstka mincí na dně fontány s ní pravděpodobně neměla nic společného, asi jen nějaké děvky doufaly v trochu štěstí.
Sochu tvořil sloup vody sahající do pasu ženy s nahými ňadry, která si pročesávala vlasy hřebenem z rybí kosti. Déšť a vítr si na světlém kameni vybraly daň, některé linie vyhladily, jiné naopak vyryly. Lesarl odolal nutkání zadupat nohama a vrátit do nich trochu tepla, nedokázal ale potlačit třas. Isak si toho všiml a probudil se ze zamyšlení.
„Promiň, Lesarle, zdržuji tě tady venku na mrazu.“
„Můj pane, je to jedna z povinností mého vysokého postavení,“ řekl Lesarl. Do hlasu se mu nevloudila výtka, přesto věděl, že to bude muset pánovi znovu vysvětlit.
„Ale to neznamená, že bys měl trpět kvůli mým vrtochům.“
„Ano, vlastně znamená, můj pane,“ řekl vrchní správce pevně. „Do mé pravomoci spadají všechna léna i všechny aspekty farlanského života, což je moc, které se nic jiného v kmeni nevyrovná. Ať už je vrchní správce jakkoli dobrý a věrný, aby mohl správně vykonávat povinnosti spojené se svou pozicí, musí být schopen krutostí a manipulace. A taková osoba si své postavení užívá až příliš. Lord Bahl to dobře věděl, proto trval na tom, abych si vytrpěl všechny jeho vrtochy.“ Lesarl se pousmál. „Až několik let poté, co jsem převzal práci po otci, jsem si uvědomil, že podobným způsobem se cvičí psi. Kdybych pána slepě neposlouchal, mohl bych začít přemýšlet o tom, proč já řídím chod národa, ale on nosí vévodskou čelenku.“
„Takže jsi stejně tak otrokem instinktů jako já?“ zajímal se Isak.
„Říkám jen to, že lidé, kteří nejvíce milují moc, jsou obvykle nejméně hodni toho ji mít. Megalomanie může být národu prospěšná, ať už to lidé přiznají, nebo ne, ale když ji nikdo nedrží pod kontrolou, stává se nejhorším nepřítelem.“
„A pro dobro národa by tak ona osoba měla být vycvičena k tomu, aby přiběhla, když hvízdnu?“ zeptal se Isak a zakřenil se. „Asi chápu, kam míříš. Možná bych ti měl jako odznak úřadu dát obojek.“
„Ano, pane,“ řekl vrchní správce a vycenil zuby.
Isak se zasmál a vykročil přes padací most. Brána už se otvírala a rozšiřující se spárou mezi křídly pronikalo ven světlo pochodně. Z vrtochu zamířil Isak doprava ke strážnici zrovna ve chvíli, kdy z ní vycházel jeden z Duchů v plné zbroji. Muž si sundal přilbu, když viděl Isaka přicházet. Bělooký se zastavil a na tváři se mu objevil výraz poznání.
„Ty, vojáku, jak se jmenuješ?“
„Já, můj pane? Ach, vojín Varner, můj pane,“ odpověděl voják rychle a jeho hlas zněl drsně, téměř hrubě. Dával si pozor, aby se choval uctivě, ale tvářil se úzkostně a Lesarl si vzpomněl na to, jak mu Isak popsal svoji první schůzku s lordem Bahlem, jak mu vyprávěl o auře moci, která se okolo Bahla vznášela a působila na Isaka jako žár z plápolajícího ohně.
Během posledního roku se Isak držel od ostatních bělookých v paláci dál. Kerin mu jasně vysvětlil, že je to zákeřná, sprostá sebranka, se kterou nemá Isak nic společného. Velitel stráže měl plné ruce práce s tím, aby je udržel pod kontrolou, a existovala docela dobrá šance, že by setkání mohlo skončit soubojem, důsledkem čehož by bylo, že by Isak zabil užitečného vojáka.
„Vzpomínám si na tebe,“ řekl Isak. „Byl jsi ve službě první noc, kdy jsem se tu objevil, že? Vrazil jsi jednu mému otci.“
„Jo, to jsem byl já, můj pane.“
Isak se usmál. „To jsem chtěl udělat celé roky. Děkuji ti.“
Bělooký na Isaka překvapeně zamrkal. Stejně jako ostatní běloocí byl vysoký a silný, ale postavou se blížil spíše obyčejnému vojákovi než Isakovi. Isaka zjevně fascinovalo vidět stejně sněhově bílé duhovky a malé černé zorničky na někom jiném, ale Lesarl si všiml, že Isakův pátravý pohled není vítaný. V těch očích nebyla žádná spřízněná duše, jen led.
„Půjdu tudy, abych si připomněl jednodušší časy,“ řekl Isak nakonec. „Ale bránu nechte otevřenou, za chvíli se objeví hosté. Nijak je tu nezdržujte; chci je mít ve vévodových komnatách co nejrychleji a nejtišeji.“
„Jak si přejete, můj pane.“ Muž se hluboce uklonil, střelil pohledem po kamarádovi uvnitř strážnice a zamířil k pootevřené bráně.
„Pojď,“ řekl Isak Lesarlovi, sehnul se, vešel do stísněné zbrojnice a jen taktak se neuhodil hlavou do překladů. Otočil se a zamračil se − za poslední rok vyrostl z vysokého mladíka v sedmistopého obra − a všechno z bývalého života mu připadalo maličké.
Cestou do Velké síně Isak nešikovně přijímal pozdravy. Úctu bylo snadné přijmout, ale občas ho pořád překvapovalo, že celá komnata plná cizinců vyskočí na nohy a zasalutuje, ukloní se nebo vysekne pukrle, kdykoli se objeví.
Síň byla skoro plná, což byla téměř neustále od chvíle, kdy se Isak i s armádou vrátil. Desítky lehce raněných se vrátily na vozech, na koních, nebo dokonce i pěšky, jen aby nemusely strávit zimu daleko od rodin, a mnoho šlechticů, kteří odpověděli na výzvu nového pána, se rozhodlo ubytovat v kasárnách Palácové stráže, v níž kdysi sloužilo. Spousta rytířů a kopiníků, která doprovázela lenní pány, měla jen málo peněz na ubytování, obzvláště když hostinští lstivě zdvojnásobili ceny, jakmile se doslechli o tom, že Isak svolal do města šlechtice.
Lesarl to považoval za dobrou věc a přikázal Kerinovi, aby ubytoval tolik mužů v bílém, kolik bude moct. Duchové byli nejlepšími vojáky Farlanu, a mnoho šlechticů k nim proto posílalo syny na výcvik. Téměř polovina mužů, kteří byli v poli pasováni na rytíře, vzešla z Palácové stráže a Lesarl dychtil povzbudit k návratu veterány, muže, kteří dokončili desetiletou službu a byli rekrutováni lenními pány. Byli to muži, jejichž názoru si lidé cenili, a nikomu neuškodí, když jim připomene, že jejich věrnost patří především legii.
Jakmile osobně uvítal tři maršály s bílými límci a nového rekruta, následníka Tebrana, který doprovázel otce, lenního pána − tomu se navzdory skvrnám na tunice podařilo najít ústa dost často na to, aby se pořádně opil − opustil Isak síň zadními dveřmi a vydal se dlouhou, studenou chodbou ke strašidelnému vchodu do věže, který se nacházel hned vedle hlavního schodiště vedoucího do soukromých komnat.
Chodbu zdobily plesnivé prapory, jen zelená a zlatá standarta narkangských královských gardistů zářila novotou. Lordu Isakovi ji daroval na znamení přátelství král Emin z Narkangu, poté co mu Isak pomohl ubránit město před útokem Bílého kruhu.
„Vedle ní vypadají ostatní dost uboze, nemyslíš?“ řekl Isak a ukázal na vlajku.
„Mám objednat náhrady? Některé z legií už neexistují, ale jejich standarty by se měly dát bez problému okopírovat.“ Lesarl se zastavil a obrátil se k vlajce, která visela nejblíže vchodu do Velké síně. Byla tak stará a špinavá, že jen těžko rozluštil propletený modrý a zelený vzor na okraji, přesto standartu poznal. „Můj pane, tahle patří Lovcům kanců, jedné z nejstarších lehkých kavalerií v Tildeku.“
„Ještě pořád existuje?“
„Ano, i když už dlouho postrádá slávu předchozích století, díky které tu jejich vlajku vyvěsili. Pokud si dobře vzpomínám, přepadli a zničili tehdy armádu Tor Milistu, která čítala čtyřikrát víc vojáků, pak zablokovali ústupovou linii hlavního nepřátelského vojska a drželi pozice celé dva dny navzdory strašlivým ztrátám.“
„Mluvíš o bitvě ve Vichrných kopcích?“ zeptal se Isak a oči se mu při vzpomínce na hrdinský čin rozzářily.
„Přesně o té,“ řekl Lesarl. „Můj pane, Lominští by to mohli považovat za nabídku míru, kdybyste je oficiálně požádal o náhradní vlajku. Můžu zjistit, kdo je teď velitelem tamní legie, určitě je ve městě. Jeden z mých agentů se zmínil o tom, že se poddaní v Tildeku − a v Lominu také − obávají, že je budete činit odpovědnými za činy lenního pána a rodiny Certinse. Žádost by mohla být pro Tildeky i Lominy znamením, že si jich stále vážíme.“
„Chceš to udělat při korunovaci?“
„To raději ne,“ řekl Lesarl. „Chceme oslovit obyčejný lid léna, ne šlechtice. Najdu nějakého muže, který byl povýšen do šlechtického stavu, a požádám ho, aby předal naši žádost. Dozví se tak o ní nejen důstojníci, ale celá legie.“
„Dobře. Korunovace bude dost složitá i bez dalších výstřelků,“ zavrčel Isak a vydal se vzhůru po širokém kamenném schodišti. „Zůstaň dole a přiveď Xeliath do mých komnat, aniž by ji ta cháska viděla,“ řekl a ukázal palcem na Velkou síň, odkud se nyní linul hlasitý zpěv. „Bude spát u mě v ložnici. Já mám pořád pokoj ve věži. Tuším, že ji cesta hodně vyčerpala, a protože léčitel pečuje o mého otce, může dohlédnout i na ni.“
„Stav vašeho otce se pořád nezměnil?“
„Nezměnil se od chvíle, kdy polevila horečka, a to bylo před týdnem. Shotirovi kněží nedokáží vyléčit ránu Eolisem a Laratovi kněží pomohli ještě míň. V tuto chvíli není v ohrožení života. Skoro jsem v pokušení svést fakt, že se neuzdravuje, na jeho paličatost. Ten zatrpklý bastard ví, že pokud někdy vstane z postele, bude se mi muset poklonit.“
Lesarl se pokusil číst v Isakově tváři, ale bělooký nedal najevo žádné emoce. Byl zázrak, že Horman vůbec přežil, když ho posedl démon a donutil napadnout vlastního syna v Chrámu Smrti. V táboře Oddaných našli Shotirova kněze, který je doprovodil zpátky do Tirahu, ale málem ho zabilo, jak se snažil Hormanovi zabránit odejít do Síní Smrti.
A tak se jen krátce uklonil a tvářil se vědoucně. „Možná si váš otec bude pamatovat, kolik času jste strávil u jeho lůžka.“
„To zatraceně pochybuji,“ vyštěkl Isak, „ale v každém případě to není tvůj problém.“ Oddupal nahoru po schodech, a když zahýbal za roh, zahlédl Lesarl ve svitu pochodně záblesk jednoho bezbarvého oka.
„Samozřejmě, můj pane, jak si přejete,“ zamumlal Lesarl. Obrátil se k dalším dveřím, které vedly do západní části hlavního křídla, kde měl mezi několika dalšími úřadovnami svoji pracovnu. Přiléhal k ní malý apartmán, který sdílel s manželkou a se synem. Dům ve městě v tu chvíli pronajímal lennímu pánovi z Nelbove a jeho družině.
„Mohl bych se na ně jít podívat, než se vrátím do práce,“ řekl si pro sebe. „Možná syna zaujmou události dnešního večera víc než spánek. Jsme stejní jako lord Isak a jeho otec. Raději bychom neměli dovolit, abychom skončili jako oni.“
* * *
Isak vzal na vědomí pozdravy strážců s drakem na hrudi a otevřel vyztužené dubové dveře do vévodových komnat. Hlavní pokoj byl tmavý, protože světlo tu vrhal jen oheň v krbu a svíčka na bočním stolku. U stolu seděla komorná, lokty měla opřené o stůl, rukama si podpírala bradu a tvář měla natočenou ke dveřím. Tiše popotáhl a ona vyskočila a otevřela ústa, aby se omluvila.
„Žádný strach,“ řekl rychle, „nejsi tu proto, abys držela stráž.“
Vysekla pukrle, narovnala se a čekala na otázku, kterou se chystal položit. Isak zaváhal. Nedokázal si vzpomenout na její jméno. Byla to Tilina přítelkyně, dcera nějakého místního maršála. Věděl, že mu Tila její jméno řekla − ale od návratu do Tirahu mu lidé vykládali tolik věcí.
„Jak je mu?“ zeptal se nakonec.
„Pořád je slabý, můj pane.“ Její hlas mu připomněl Tilin. Nebyl sice tak melodický, ale zato stejně rázný jako u zbytku venkovské šlechty. Tradice diktovala, aby komorné v hlavním křídle pocházely z vyšších vrstev. „Rány vašeho otce se znovu neotevřely a neviděla jsem ani známky infekce.“
„Ale pořád se nehojí, co?“
„Ne, můj pane.“ Sklopila oči, sevřela pevně ruce a přitiskla si je na břicho.
„Byli tu zase Shotirovi kněží?“
„Ano, můj pane. Jen jeden dnes při odchodu plakal.“
Isak se přinutil usmát. „Takže konečně začínají být houževnatější.“ Jeho úsměv zmizel. „Možná toho brzy využiji. Spí?“
Kývla.
„Dobře. Prosím, rozsviť lampy a požádej v kuchyni, ať pošlou nahoru něco horkého, dost pro několik lidí.“
Zatímco se starala o lampy, zašel Isak za otcem. Horman ležel na zádech s hlavou otočenou ke dveřím. Tvář mu napůl zakrývaly rozcuchané vlasy. Vždycky se ve spánku rozvaloval, ale teď ho v pohybu omezovaly obvazy a zdálo se, jako by s nimi bojoval. Ve vzduchu visel štiplavý pach potu, protože těžké závěsy na okně nezadržovaly uvnitř jen teplo, ale také zatuchlý, vydýchaný vzduch.
Po Isakově páteři znovu přeběhl provinilý pocit. Museli Hormanovi amputovat levou ruku v zápěstí a rána se odmítala zahojit. Pravý loket se jim podařilo víceméně vyléčit a staré zranění kolena se jen lehce zhoršilo, největší daň na otcově zdraví si vybrala posedlost démonem. Během týdnů, které uplynuly od pádu Scree, zchřadl, vypadal bledý a slabý jako mrtvola. I jíst pro něj bylo někdy příliš namáhavé a zřídkakdy pozřel víc než několik soust.
„Skončí takhle všichni?“ zamumlal Isak. „Zlomení a nad síly léčitelů? Možná znamení smrti, které jsem dneska večer zahlédl, moje přátele zachrání.“
Venku přede dveřmi uslyšel ostré třesknutí halaparten: stráže mu dávaly vědět, že dorazil přítel, kohokoli jiného by pozdravily slovně. Zavřel dveře otcova pokoje a promnul si obličej, aby se probral.
„Můj pane?“ řekla Tila, když opatrně vstoupila. V patách měla hraběte Vesnu. Oba byli stále ve formálním oděvu, i když Tila měla přes mnohovrstvé šedé hedvábné šaty přehozenou silnou vlněnou přikrývku. Vytáhla si z vlasů sponky se zlatými květy, které držely vlasy nahoře, a dlouhé tmavé prameny jí nyní padaly až do pasu.
„Čekali jste na mě?“
„Stráže u brány nám daly vědět, že jste zpátky,“ řekla Tila, vešla dál do pokoje a vrhla pohled po Hormanových dveřích.
„Je v pořádku.“ Isak viděl, že se touží zeptat, kde byl, věděla ale, jaké postavení má v kruhu jeho nejbližších. Isak byl tiražským vévodou, jeho slovo bylo zákon a ostatní se museli přizpůsobit.
„Můj pane?“ řekl Vesna stejně jako předtím Tila a také upřel oči na bělookého.
Komorná zachytila Vesnův tón, vysekla Isakovi pukrle a odešla, aniž by počkala, až ji Tila požádá. Když se za ní zavřely dveře, svlékl si Isak tuniku, odložil Eolis a přihodil několik polen do ohně.
„Isaku,“ řekl Vesna. Jakmile osaměli, odložil formality. „Vypadáte ustaraně.“
„Příteli, kdy jsem naposledy vypadal jinak?“
„Dost,“ řekl Vesna pevně. „Co se stalo na schůzce?“ Hrabě si s sebou nevzal meč, ale tuniku měl jako vždy zapnutou až ke krku.
Bělooký zaváhal. Na slavném válečníkovi bylo něco jinak. Chvíli o tom uvažoval. „Nemáš v uchu náušnice,“ poznamenal a ukázal na Vesnovo levé ucho, kde obvykle nosil dvě zlaté náušnice označující postavení. „Doufám, že tě můj návrat nevyrušil od něčeho důležitého.“
„Ne, můj pane,“ prohlásil Vesna rozhodně.
„Dobře. Pořád je svobodná, nezapomeň.“
„Ano, můj pane,“ odvětil Vesna a odmítl se nechat vyprovokovat Isakovým popichováním.
„Isaku, co se stalo?“ zeptala se Tila a vrátila se zpět k tématu. „Je všechno v pořádku?“
Bělooký těžce dosedl do křesla tváří ke dvojici. Kvůli chaosu po událostech v Scree ještě nestačili oznámit zasnoubení. Ve městě panovala ponurá nálada, kterou zhoršovala i nadcházející zima. Věděl, že by se rádi vzdali státní svatby, kterou jim slíbil lord Bahl − i on sám − ale nechtěli o tom mluvit, dokud neskončí období truchlení. Farlan ztratil spoustu vojáků, mužů i žen, a v Narcisových chrámech se hromadily urny s popelem. A kněží nepřišli se žádnou chlácholivou řečí, která by rozptýlila zlost a odpor vznášející se nad městem jako černý mrak.
„Víte o mých snech,“ řekl Isak nakonec. „Připomnělo mi je to.“
„Jak?“ řekla Tila polekaně.
„Důrazně. Ale na tom dnes večer nezáleží − důležitější je, že Xeliath vstoupila do města.“
„Xeliath? Jsou s ní Morghien a Mihn?“
Isak zavrtěl hlavou. „To nedokážu říct, ale doufám, že ano. Rád zase Mihna uvidím.“ V duchu si představil úhledného malého muže s klidným výrazem a akrobatickými dovednostmi, kterého vypověděli z klanů harlekýnů, protože mu při poslední zkoušce selhala paměť. Od chvíle, kdy Mihn vstoupil do Isakových služeb, se jeho schopnosti stejně jako nenáročné přátelství ukázaly být neocenitelné. Ano, bude dobré mít Mihna zpátky v mém stínu.
„Chcete, abychom byli při vašem prvním setkání?“
„Nejde tu o dohodnutou svatbu. Nejednáme o podmínkách,“ řekl Isak unaveně. „Určitě budou aspoň týden spát. Nepotřebujeme vědět nic naléhavého a cesta určitě nalomila Xeliathino zdraví.“
„Takže máme odejít?“
Isak si povzdychl, natáhl nohy a opřel si podpatky bot o štíhlý mahagonový stolek, který se pod jeho tíhou znepokojivě zakymácel. „Mohli byste zůstat?“ Naklonil hlavu na jednu, pak na druhou stranu, aby si uvolnil a protáhl krk. „Nechci o dnešním večeru mluvit. Rád bych prostě poseděl s přáteli a předstíral, že mě Země nechce zabít.“
* * *
Osamělý strážce pochodoval chladnou nocí dlouhými, odměřenými kroky sem a tam po padacím mostě a čekal, až se město probudí k životu. Bylo dlouho po půlnoci a v ulicích panoval klid. Alterr se schoval za mrak a Kasi už dávno zapadl za obzor. Voják odolal pokušení otočit se a zamračit na strážnici, kde jeho partner seděl v teple. Když dorazil na konec mostu, ihned se vydal zpět k bráně a ani na okamžik nespustil oči z prázdné silnice.
Skutečnost, že byl bělooký a nemusel tudíž hlídkovat a udržovat pořádek v mrazivých ulicích, jeho náladu taky nijak nezlepšilo. Když v dálce konečně zahlédl pohyb, podrážděně zasyčel a ještě víc ho rozzlobilo, že koňmi tažený kočár, který mířil k Věžnímu náměstí, jede krokem.
Na kozlíku seděly dvě postavy a na střeše kočáru nebyla naskládaná žádná zavazadla. Kočár byl prostý, nepatřil žádnému šlechtici, nýbrž kupci, který neměl peněz nazbyt. Obě postavy byly zabalené v plášti, choulily se před zimou a tváře jim ukrývaly kápě. Kdyby nebylo rozkazu lorda Isaka, přivolal by už z principu jednotku stráží, tak ale zůstal nehybně stát a trpělivě čekal, až se k němu kočár dokodrcá. Zastavil na poslední chvíli, předními koly už se dotýkal okraje padacího mostu. Pasažér seskočil z kozlíku, zamířil si to rovnou k němu, shodil si z hlavy kápi a odhalil známý obličej.
„Skoč pro svého partnera a přines nosítka, prosím,“ přikázal.
Bělooký přimhouřil oči, protože se mu nelíbilo, že na něj rozkazy štěká cizinec. „Nemůžu nechat bránu nestřeženou,“ odpověděl, „a pokud vím, propustili tě z vévodových služeb.“
„V obou případech se mýlíš,“ odvětil Mihn. V hlase neměl nepřátelství, ale bělooký se přesto naježil, protože si nemínil nechat rozkazovat od muže bez postavení, hodnosti či zbraně, který byl ještě k tomu o víc než půl stopy menší.
„Koho máš ve voze,“ zeptal se bryskně.
„Copak jsi nedostal od pána rozkazy?“ zeptal se Mihn.
„Dostal.“
„Tak se se mnou přestaň hádat a dostaň hosta k lordu Isakovi. Potom vezmeš tady dámu k vrchnímu správci, který jí vyplatí zlatou korunu, kterou jsme jí slíbili.“ Mihn ukázal palcem na kočí, která zůstala schoulená na kozlíku. Než mohl voják odpovědět, dveře kočáru se otevřely a ven vyhlédl muž.
„Proč nás zdržuješ, vojáku?“
Bělooký na dvojici chvíli hleděl, pak se rozhodl, že bude lepší zachovat se rozumně. Ustoupil a mávl na kočí. Ta mlaskla jazykem, koně vykročili a vydali se tunelem pod strážní věží do Tiražského paláce. Když je kočár míjel, oba muži se na něj vyhoupli, aby se svezli, a Mihn vyskočil jako kamzík zpátky na kozlík. Když vjeli do tunelu, bělooký krátce hvízdl a brána se za nimi ihned začala zavírat.
Nezastavili před Velkou síní, zajeli s kočárem až k zadní straně hlavního křídla, kde se nacházela jiná cesta do státních apartmánů, zadní dveře, které byly obvykle zamčené a dobře střežené. Bělooký poslal pro nosítka a díval se, jak Mihn s Morghienem pomohli poslední cestující ven z kočáru. Jeho pomoc očividně nechtěli a dávali si dobrý pozor, aby její tvář zůstávala ve stínu. Na jejich opatřeních nezáleželo, jakmile se bělooký dostal do její blízkosti, všechny nervy v těle se mu rozdrnčely.
Chřípí se mu instinktivně zachvělo, jak nasál její pach: byla jako on, a víc. Když bělooký zvedl nosítka, dal si dobrý pozor, aby se jí nedotkl. Sám byl silný, ale ruce se mu roztřásly a hrdlo se stáhlo nad mocí, která jí vibrovala. Vydali se nahoru po tmavém schodišti a on upíral oči na schody pod nohama, protože nevěřil, že by neudělal nějakou hloupost, kdyby měl hledět na zahalenou hlavu jen několik palců od sebe. Po celou dobu cítil, jak jej sleduje, cítil ve vzduchu hrozbu.
Isak vyskočil na nohy dlouho předtím, než se přiblížili ke dveřím jeho komnat. Vesna s Tilou mu stáli po boku a po tvářích se jim rozlily široké úsměvy, když spatřili Mihna kráčejícího vedle nosítek.
„Odneste ji do mé ložnice a odejděte,“ poručil Isak, pak popadl Mihna do medvědího objetí. „Rád tě zase vidím, příteli. Ale proč ta nosítka? Potřebuje léčitele?“
Menší muž se na pána usmál a zavrtěl hlavou. „Je v pořádku, jen unavená. Cesta ji vyčerpala, ale nechtěl bych být v kůži toho, kdo by se jí pokusil vnutit léčitele!“ Vypadal hubenější než v den, kdy se rozešli, ale byla to jediná známka toho, že se vrátil z drsné poutě.
Mihn Tilu a Vesnu objal, pak následoval vojáky do Isakovy ložnice. Mladý lord chytil Morghiena za zápěstí, když je následoval dovnitř, ale vyčerpaný poutník jeho zdvořilosti umlčel. „To může počkat. Teď musíte jít a představit se. Promluvíme si, až usne.“ Zdálo se, že si cesta vybrala daň i na Morghienovi, který vypadal unaveně a přepadle, ale stisk měl stejně silný jako dřív. Isak si musel připomenout, že Morghien, muž mnoha duší, jak mu říkali, je mnohem starší, než se zdá − měl právo vypadat vyčerpaně.
Isak ho poplácal po rameni a vešel do ložnice. Vojáci položili nosítka na lůžko a chystali se ho zpod dívky vytáhnout, ale Isak se k nim přihnal.
„Nechte to být,“ řekl. „Poradíme si sami. Kuchyň už by měla mít připravené jídlo pro hosty. Podívejte se, jestli už ho poslali nahoru, pak se vraťte na svá místa.“
Ani nepočkal, aby se ujistil, že opustili pokoj, a sklonil se nad postelí. Něžně odrhnul Xeliathinu kápi. Mladá žena zamrkala a Isakovi se sotva podařilo skrýt šok. Zdravá, rozzářená dívka z jeho snů byla pryč. Místo ní před sebou viděl téměř parodii oné krásky. Pot jí stékal po škubajícím se obličeji a svraštělá kůže obočí a očního víčka jí visela přes levé oko. Kromě trvalého poškození těla si všiml i červených skvrn na jejích snědých tvářích, které v něm vzbudily obavu, že má horečku.
„Isaku,“ zašeptala Xeliath. Rty se jí na jedné straně zkroutily, na druhé zachvěly. Snažila se usmát. Vyslovila jeho jméno s těžkým, chrčivým přízvukem yeetatchenského dialektu.
„Xeliath,“ odpověděl tiše a usmál se na bledý obličej pod sebou. Přesunul jí nohy na lůžko a vsunul pod ní paže, aby ji mohl zvednout z nosítek. Její křehké údy mu připomněly holuba, kterého kdysi zastřelil. Mrtvý pták mu ležel v rukou a zdál se příliš lehký, jako by z něj spolu se životem něco zmizelo.
I zabalená do těžkého vlněného pláště vypadala Xeliath maličká. Vzal ji za ruku, dvorně ji políbil na dlaň a sevřel jí ruku lehce v pěst, pak řekl: „Teď spi, potřebuješ si odpočinout. Později ti přinesu trochu polévky.“
„Počkej, poslouchej,“ zašeptala Xeliath a vší silou se snažila formulovat neznámá slova. Isak si vzpomněl na první setkání s ní na pusté, zvlněné pláni, kde mu řekla, že ani nehovoří jeho jazykem. Tu noc, a kdykoli se potkali, mu vždy promlouvala rovnou do mysli. Teď se snažila pronášet slabiky zničeným hrdlem a on si uvědomil, že ji Mihn musel cestou učit farlansky.
Vyprostila pravou ruku ze záhybů přikrývky a Mihn se přiblížil, ještě než mu mohla pokynout. Isak se o kousek přesunul, aby ji Mihn mohl vzít za ruku, a najednou z její levé ruky stále ukryté v plášti ucítil záblesk moci. Odstrčil plášť stranou a zalapal po dechu, když uviděl Křišťálovou lebku přilepenou na její dlani. Dlouhé, hubené prsty měla okolo ní zaťaté jako drápy a částečně vnořené dovnitř. Isak jí prstem přejel po palci. Kůže tak dokonale splynula s Lebkou, že mezi nimi neexistoval žádný přechod.
„Seber jí to, vyřízni jí to z masa,“ zasyčel hlas vzadu v jeho mysli.
Isak potlačil zavrčení a vypudil ducha Aryna Bwr z myšlenek. To bylo jedno malé požehnání, kterého se mu v posledních měsících dostalo. Hlas se ztišil, téměř se schoulil, a Aryn Bwr se stáhl, kdykoli na něj Isak zatlačil. Bylo to smíšené požehnání, protože jen zvýšilo Isakovo podezření, že za vše mohou Smrtky pohybující se po okraji reality.
Opět ucítil z Lebky chvění moci. Isak odtáhl ruku s omluvným výrazem ve tváři, pak si ale uvědomil, že necítí vztek. Xeliath zírala zdravým okem do prázdna, někam za něj, a z jednoho prstu na druhý jí po povrchu Lebky tančily zbloudilé magické jiskry. Cítil, jak jí paží plynou silové pulsy.
„Co… co se děje?“ zeptal se tiše.
„Nechává se unášet,“ odvětil Mihn rychle. „Stalo se to už několikrát, obvyklé poté, co se s vámi spojila ve snu. Žádné starosti, je to jen důsledek jejího propojení s vaším osudem.“
„Vzpomínám si,“ řekl Isak. „Když byla Vyvolena, roztříštilo jí to mysl, protože se najednou spojila s tisícem osudů, a se žádným, nebo něco takového.“
Mihn ji pohladil po ruce. „Pořád tomu tak docela nerozumí, ale mělo to na ni prorocký vliv, možná jako na Proroka z Ghorendtu − nedokáže předpovídat, jen občas zahlédne úlomky budoucnosti, které nedávají úplně smysl. Neupadá do transu ani nic podobného − a někdy si vůbec nepamatuje, že se to stalo.“
„Pověděla ti něco, co by smysl dávalo?“
Malý muž pokrčil rameny. „Jednou říkala, že vás vidí chodit okolo sochy muže, který si k hrudi tiskne meč, byla z obsidiánu. Sledoval vás muž se dvěma stíny, jeden byl zbarvený krví doruda, druhý měl oči bílé. Její popis mi připomněl zvěda Tiniqa.“
„Bratra generála Lahka?“ řekl Isak překvapeně. „No, asi žije ve stínu bělookého dvojčete.“
„Isaku,“ zaskřehotala Xeliath najednou.
Oba muži pohlédli dolů. Mihn stále držel mladou ženu za ruku.
„Děkuji,“ vypravila ze sebe.
„Za co?“ zeptal se Isak.
„Za to, že jsi mě dostal do bezpečí, hlupáku,“ řekla a přinutila rty zkroutit se do podoby úsměvu. Vyprostila ruku z Mihnovy a láskyplně poplácala malého Seveřana po tváři. „Máš štěstí, že máš tak věrného přítele. Věřím, že by tě následoval kamkoli.“
Isak se zachmuřil. „To neříkej, mohl by skončit na Temném místě.“ Pohlédl na Mihna, který se tvářil naprosto klidně, jako muž smířený se Zemí. Neúspěšný harlekýn dával jen zřídkakdy najevo emoce, ale určitě musel přemýšlet o hrůzách, kterým bude muset čelit, pokud zůstane po Isakově boku.
Jak je možné, že mi slouží muž, který mě v každém ohledu překonává? pomyslel si Isak ne poprvé.
Ostrá bolest v zápěstí ho přivedla zpět do přítomnosti. Pohlédl dolů a uviděl, že mu Xeliath zaryla nehet hluboko do kůže a zanechala na ní červenou značku. „Hloupý kluku,“ zavrčela bělooká, pak přešla do yeetatchenštiny a vyhrkla další tucet rozezlených slov.
Mihn nezaváhal a ihned začal Isakovi překládat: „Tvrdíš, že já mám problém s proroctvím? Ty, osa dějin, bys neměl neuváženě plácat podobné věci.“
Isaka pokárání zabolelo. „Omlouvám se,“ řekl po chvíli ticha. „Chtěl jsem tím říct, že požadovat takovou věc po komkoli bez ohledu na hloubku jeho věrnosti by bylo příliš.“
„Pozdě,“ odpověděla Xeliath a zavřela oči. „Už to bylo vyřčeno.“
Isak pohlédl na Mihna, ale ten jen zavrtěl hlavou. „Všichni hrajeme své role.“
„Co když tě budu muset požádat o něco strašného?“ zeptal se Isak s hrůzou. „Přijímáš břímě tak snadno!“
„Jsem hrdý, že vám mohu sloužit, bez ohledu na to, oč požádáte,“ odvětil Mihn se vzácnou otevřeností. Barvou kůže i vlasů se Mihn podobal Farlanům, byl ale tmavší než většina lidí v Tirahu a postrádal ostré, výrazné rysy kmene. Ty jeho byly drobné a pěkné, s hranami ohlazenými.
„Copak je mým úkolem jen žádat věci od ostatních?“ řekl Isak tiše.
Mihn mrkl. „To vám nezávidím. Já jsem jen rád, že vám mohu sloužit.“
„Mihne, nenosíš ani pořádnou zbraň! Nenosíš zbroj. Žádal jsem tě…“
Zvedl ruku a přerušil pána uprostřed věty. „Udělám, co budu muset. A vy byste měl taky.“ Ukázal na dveře. „Teď bychom měli nechat Xeliath spát.“