Kapitola 27
27.
Tor Salan bylo městem kroků a klapajících podkov. Protékaly jím dvě říčky, ale žádná nebyla dost velká pro obchod a město tak existovalo jen díky šťastné poloze v srdci Západu, ve středu pavučiny obchodních cest, jež přinášely jak bohatství, tak rozmanitou populaci.
Major Jantar seděl v tmavé strážnici u severní brány Tor Salanu a uvědomoval si, že ulice už možná celá desetiletí nebyly tak tiché.
Město nikdy nespalo; ani v noci tu nepanovala úplná tma − a jediným krutým manévrem Meninové zbavili město pověsti, takže z něj zůstal jen shluk budov a lidí, kteří v šoku upadli do vystrašeného mlčení. Bez mágů se Tor Salan krčil jako zbitý pes čekající na další ránu. Bez mágů zůstávaly ulice tmavé a prázdné − jediné světlo, které Jantar viděl, vycházelo z obrovských olejových lamp okolo pomníku, který postavili na oslavu vítězství lordu Styraxovi. Čety vojáků, jež zajišťovaly dodržování zákazu vycházení, byly sotva potřeba, ale lord Styrax je využil k tomu, aby vnutil rutinu nejnovějšímu přírůstku své armády. Tachreni Deseti tisíc prozatím nenahlásili žádný neklid. Jantar věděl, že každý den, kdy chetští vojáci hlídkují jménem lorda Styraxe a s jeho znakem na hrudi v ulicích, jsou o krok blíž k tomu, aby si získali jejich plnou loajalitu.
Jsme prosťáčci, pomyslel si a zapátral jazykem v ústech po chuti vína, které pil. Dejte nám rutinu, jídlo a ženské a přestane nás zajímat, kdo nám poroučí.
Seděl ve tmě půl hodiny, než prázdnou ulicí kolem otevřených dveří prošel někdo jiný než hlídky. Když konečně dorazili, přišli ve dvou skupinách. Jasně je viděl, a to navzdory šeru, které v ulicích bez kouzelných světel panovalo. První skupina se nijak výrazně nelišila od meninských stráží u brány, nevědomky totiž pochodovala do rytmu, jak to vojáci vždy dělávají. Druhá skupina se objevila o několik minut později; jejich tiché hlasy a kradmé pohledy by vzbudily podezření, kdyby hlídky nedostaly přesné rozkazy.
Jantar si povzdychl. Byl tu jako chůva, měl popohánět skupiny tiše ven z brány a udržovat klid mezi vojáky. Když vyšel ze strážnice, první skupina mu zasalutovala. Druhá, čtyři muži a žena, ani nepřerušila rozhovor, jen na něj zběžně pohlédla.
Velký voják se neurazil. Vzhlédl, krátce hvízdl a hlídka nad branou odpověděla stejně. Vykoukla hlava, podívala se dolů a zase zmizela. Za okamžik se ozvalo tiché cvakání ozubených kol a brána se pomalu otevřela. Jakmile se mezi křídly objevila dostatečně široká mezera, protáhla se jí malá postava a vydala se k Jantarovi.
„Vše připraveno?“ zeptala se žena a nedbale zasalutovala. Jantar kývl. Ve tmě sotva rozeznal Kirlin úsměv, který před lety zkřivila zlomená čelist. Jednoho líného večera si uvědomil, že zná Kirl déle než kteroukoli jinou ženu v Zemi. Nikdy mezi nimi nic nebylo a Jantar byl přesvědčen, že je to velká škoda; pokaždé, když viděl její úsměv, spadla mu z ramen tíha několika let, ale patřila k chemské Třetí déle než on.
„Jak tomu říkáte?“ vyplivl člen druhé skupiny. Ostatní zmlkli a pohlédli na Jantara.
„Říkám jí podkoní Kirl,“ zavrčel Jantar, „a vy byste měl taky, jinak půjdete do Kruhového města pěšky.“
Muž přikročil k Jantarovi a ocitl se dost blízko na to, aby vojákovi ještě víc zkazil náladu. Byl oblečený do cestovních šatů ze špatně střižené pytloviny. „Tak se postarejte o to, ať ví, jaký je její úkol,“ řekl a znechuceně na Kirl pohlédl. Měl vyzáblý, bledý obličej a vypadalo to, že na něm není ani kousíček masa nazbyt. Přesně podle rozkazu si oholil hlavu i obočí. Bez vlasů nepřipomínali tolik Meniny; a byl to dobrý převlek, vypadali totiž sotva lidsky. Muž byl pravděpodobně mladší než Jantar, ale působil nepřirozeně staře, což ještě přispívalo k jeho nadpřirozenému vzhledu.
„Mým úkolem,“ odvětila Kirl klidně, „je poroučet vám, kdy a jak se mi zachce.“ V hlase jí nezaznívalo nepřátelství; byla podkoní už dlouhá léta, byla zvyklá jednat s vojáky a nenechala se od nich vyprovokovat.
Jantar spolkl slova, která se mu drala na jazyk; Kirl se o sebe uměla postarat.
„Brzy zjistíte, že už tomu tak není.“
„Ne, nezjistím,“ řekla znuděně. „Vy nemáte žádnou vojenskou hodnost a tohle je vojenské tažení. Mým úkolem je doprovodit vás na hranice a vrátit se zpátky. Pokud se vrátím dřív, protože jste se cestou rozhodli hrát hry, ohrozíte celé tažení.“
„A pak zjistíte, že na postavení vašeho mistra nezáleží. Budete ztrestán stejně jako kdokoli jiný,“ dodal Jantar a otočil se k muži. I na Menina byl vysoký a urostlý. Jantar nechtěl pokoušet štěstí v souboji − muž sice vypadal jako trouba, ale on i jeho společníci byli Laratovi adepti, mágové. Jejich vůdce by možná skolil, ale ostatní by ho určitě zabili.
„Vyhrožujete knězi?“ řekl mistr s krutým úsměvem. „To je stejně hloupé jako popírat moc mého mistra.“ Aby zdůraznil svá slova, zvedl ruku, vykasal si černý rukáv a odhalil prsten na prostředníku, který ho označoval za kněze Smrti.
„Vím přesně, kdo jste, a ani váš kostým na tom nic nemění, mágu.“ Jantar se naklonil blíž a využil svou výšku k tomu, aby donutil muže couvnout. Adepti Larata, boha magie, nebyli kněží, nýbrž mágové, akolyti Laratova Vyvoleného. Lord Larim zmasakroval všechny nejbližší věrné svého předchůdce, neztrácel čas a vybudoval si vlastní kotérii, aby rozšířil svoji mocenskou základnu. Tvořili ji mladí, ctižádostiví mágové, kteří toužili po moci stejně jako Larim. Ale na rozdíl od bělookých očividně nevěděli, kdy přestat. Nebylo neobvyklé, že pohrdali ženou s vojenskou hodností, přesto to Jantara překvapovalo, protože magie byla otevřená oběma pohlavím.
„Držte jazyk za zuby a dělejte, co se vám řekne,“ varoval je Jantar a zadíval se na čtveřici za sebou. Pokud to vůbec šlo, hleděla žena na Kirl ještě jedovatěji než její společníci. „Dostanete deset dnů náskok; jakmile vás podkoní Kirl vysadí, půjdete dál pěšky, takže bych vám radil, abyste si koní užili, dokud můžete. Ať už jste sami nebo před svědky, nezapomeňte se chovat jako kněží Smrti, za které se vydáváte − a to se vztahuje i na drogy, které máte u sebe. Vezměte si s sebou jen ty, které nezbytně potřebujete pro splnění úkolu, jasné?“
Adepti se tvářili trucovitě, ale nehádali se.
„Dobrá, do sedel,“ vyštěkl.
Pětice adeptů beze slova poslechla, všichni se ale na Jantara zaškaredili. Nevšímal si jich a pokynul druhé skupině, která vše mlčky sledovala.
„Totéž platí i pro vás,“ začal Jantar, „ale jste vojáci, takže vám to doufám nemusím říkat.“
Muži kývli. Byli oblečeni jako novici Smrti a měli vystupovat jako sluhové adeptů, to si aspoň mysleli. Nevěděl, ke které legii patří, jen to, že jsou věrní a neví o svém úkolu všechno. Jen s věrností se nikdo daleko nedostane, a to ani v meninské armádě.
Pětice mužů zasalutovala, následovala adepty a Jantar s Kirl zůstali na ulici sami.
„Chudáci,“ poznamenal tiše, když se za nimi díval.
„Nechci to vědět,“ řekla Kirl.
„Pravda,“ souhlasil Jantar, „opravdu nechcete. Ale je to tak nejlepší, nakonec to zachrání životy. Jen o tom nesmíme přemýšlet.“
Věnovala mu krásný, křivý úsměv, zasalutovala a odvrátila se. „Uvidíme se na hranicích, příteli.“
* * *
Seděli v sedle a mlčeli. Ticho bylo znepokojivé. Odněkud v dálce za nimi zazněl truchlivý křik osamělé poštolky, ale z ruiny před nimi se nic neozývalo. Zčernalé kamení na zemi zarůstala tmavá tráva, jako by se Země snažila skrýt tu příšernou pošetilost.
„Nezůstala stát jediná budova,“ vydechl hrabě Vesna po Isakově boku. „Když jsme odjížděli, ještě pořád to tu hořelo; aspoň zdi pořád stály.“
Ocitli se nedaleko místa, kde dříve stál Podzimní oblouk, kterým sotva před několika měsíci vnikla farlanská armáda do Scree. Teď… teď Isakovi jen silnice prozradila, kde brána dříve stávala. Ostatní stopy lidského úsilí byly vyhlazeny.
„Udržovali tu velký žár,“ řekl Isak tupě, jako by opakoval něco, co se kdysi naučil. „Zdi stály, dokud ohně neuhasly, a jak vychládaly, zeslábly.“ Cítil okolo sebe pohyb, šustění ve stínech pláště, které nemělo přirozený původ. Byli pořád s ním, čtyři aspekti, jež vyrval z bohova sevření ve stínu jeho chrámu. Smrtky místo poznávaly − pamatovaly si masakr, který v těchto ulicích před nedávnem rozpoutaly.
Nebe nad nimi bylo temné a hrozivé. Jasné ráno nahradily dlouhé pásy těžkých mračen, které se přivalily ze severu a slibovaly hustý déšť.
„Nic tu nezůstalo,“ zachraptěl vrchní kardinál Certinse. Pohled na zkázu, kterou nikdo nedokázal náležitě popsat, ho šokoval. Možná byl starý a vypočítavý, ale jeho reakce prozrazovala, že není netvor. Už před lety přerušil své pouto s Nartisem a necítil tak děsivou pomstu a zuřivost bohů nad tím, že je lidé v Scree zavrhli. Kněží-mágové, kteří byli součástí jeho osobní stráže, stále cítili v kostech ozvěnu vzteku, kardinála ale ovládala jen hrůza.
Certinse hleděl na ruiny skoro hodinu, pak přikázal postavit mohylu na památku zemřelým a ignoroval přitom všechny protesty. Ať už se občané Scree dopustili jakýchkoli zločinů, věděl, že jejich bezbožnost nebyla nijak výjimečná. Nezasloužili si nic podobného. Nikdo si nic podobného nezasloužil.
Město se proměnilo v prach a ty, kdo přežili, zmasakrovali běsnící věřící. Městské hradby se zhroutily, takže viděli přímo do města; hromady suti bez života se táhly do dálky. Dokonce ani vrchní správce Lesarl nevěděl, kolik lidí tu zemřelo. Jen málokoho zajímala přesná čísla.
„Byl už někdo uvnitř?“ zeptal se velitel Jachen. Ztratil se ve vlastních vzpomínkách na poslední noc bojů. Po tom dni se stáhl z Isakova nejbližšího okruhu. Pořád velel jeho osobní stráži, ale nezajímalo ho nic jiného než plnění rozkazů. Isak se mu nedivil; v jeho stínu bylo jen málo místa a po poslední noci v Scree ho neprovázela právě příjemná společnost. Vzpomínka na poslední bitvu u Chrámu Smrti, kdy Smrtky zmasakrovaly jejich nepřátele, nebyla nijak zářivá.
„Komu by se chtělo?“ řekl Certinse a nikdo se nezmohl na odpověď. Klerici v Certinsově suitě si mezi sebou šuškali, ale Isak žádného nepoznával. Nikdo neřekl nic nahlas, takže Isak neslyšel, o čem se baví, ale věděl, že se zničeného města bojí. Asi necítili, že by hrůza, která na město dopadla, očistila jeho ulice od kacířství.
Vrchního kardinála doprovázela suita kleriků z různých kultů. Navzájem si nedůvěřovali − všichni měli po ruce kurýry, kteří předávali jejich hlášení − ale velitelem byl Certinsův muž. Představili mu ho jako plukovníka Yerena, i když Certinse doprovázely jen dva oddíly, ne legie. Isak si všiml, že hrabě Vesna i velitel Jachen ztuhli, když jméno zaslechli, a Yerena potěšilo, že ho pověst, ať už jakákoli, předchází.
Isak slyšel, jak koně za nimi začínají neklidně přešlapovat. Otočil se v sedle a zadíval se na zástup vojáků táhnoucí se do dálky. S plným nasazením Palácové stráže i armády měl s sebou sedm tisíc kavaleristů a pět tisíc pěšáků − většina ale byla příliš daleko, než aby mohla zasáhnout, kdyby narazili na nepřítele. Předsunutý voj, tisíc lehkých kavaleristů pod velením generála Lahka, jel před nimi a snažil se dohonit vojsko lenního pána Torla.
Isaka doprovázeli lenní pánové Fordan, Selsetin, Foleh, Lehm a Nerlos a následníci Tebran a Cormeh, zatímco Saroc, Torl a nově povýšený mladý lenní pán Tildek jeli s vojskem v čele. Každý lenní pán a následník s sebou vzali přesně podle rozkazu kopiníky a alespoň jeden oddíl vojáků. Isak napočítal tři tucty vozů, které vezly jen těžkou zbroj kavaleristů, pak toho nechal.
Jeho pozornost upoutali vojáci v červenožlutých livrejích: dva pluky lehké kavalerie, které doprovázely asi dva tucty mágů z Akademie magie. Lesarlovo zvláštní nařízení uvedlo v platnost dohodu s akademií, na jejímž základě jim akademie zapůjčila čtyři nejschopnější věštce, šestnáct vojenských mágů a dva léčitele, kteří měli pomoci asi dvaceti buclatým Shotirovým kněžím, kteří jeli vzadu v průvodu.
A čekali další vojáky z Lominu, až patnáct tisíc mužů. Projedou jediným dost velkým horským průsmykem, ocitnou se v patách lordu Chalatovi a cestou budou přibírat zvědy. V hornatém pásu mezi Lominem a Scree ležela spousta vesniček, jež se v úzkých, zkroucených horských údolích věnovaly chovu koz. Díky odloučení a divokým tvorům, kteří se toulali horskou divočinou, byli zdejší vesničané nesmírně houževnatí − a nejlepší zvědové v celém Farlanu.
„Je to dobré vojsko,“ řekl si Isak a setřásl ze sebe tíživou náladu, „a mě čekají naléhavé záležitosti. Kde je přední voj?“ zeptal se Certinse.
„Odhadujeme, že u Dvojčat, pokud už je neminul,“ řekl Certinse a odtrhl oči od mrtvého místa před nimi.
„U Dvojčat? Torl musel muže nemilosrdně hnát.“ Isak si představil vyschlé koryto řeky, kterým dříve cestoval s karavanou. Dvě hory se tyčily ve dvou třetinách cesty mezi Tirahem a Kruhovým městem a žádná armáda z jihu nedokázala protáhnout zásobovací linie dál. Na řídce zalidněných pláních na jih od Dvojčat a na sever od Kruhového města se nacházel jen asi půltucet větších měst.
„Moudrý krok,“ řekl Vesna. „Když se budou pohybovat rychle, nebudou mít čas přemýšlet − a vesnická lůza, která se k nim připojila, odpadne. Chátra fanatiků, šílenců a banditů by v boji neměla šanci a jen by se pletla pod nohy kavalerii, až by se za ní pokoušela schovat. Torl ví, že je na sever od Dvojčat nikdo nenapadne, a náboženské tažení žene vpřed vlastní zápal. S trochou štěstí z nich vymáčkne až třicet mil za den − i když uštve pár koní.“
Isak kývl. Lenní pán byl tvrdý velitel, ale každou noc procházel táborem a mluvil s muži. Trocha uznání od generála dokáže v armádě zázraky. Potlučenou zbroj či šedivou hlavu lenního pána Torla možná nebylo mezi stany snadné rozeznat, ale jeho zlaté náušnice, které označovaly titul, se určitě zalesknou v záři ohně, až zažertuje s vojáky nebo se s nimi napije.
„Každý velitel má vlastní způsoby,“ řekl Carel Isakovi. „Ty a generál Lahk jste jako skála, mocní a neochvějní, a vojáci vědí, že se na vás můžou spolehnout. Vesna je hrdina, kterým se v dětství všichni chtěli stát, a Torl je všem otcem − a věř, že muži se budou za otce rvát jako lvi.“
Isak se okamžitě naježil a Carel ho musel dalších pět minut přesvědčovat, že to nemyslel jako zastřenou výtku. Vzpomínka na vlastní křehké ego Isaka téměř rozesmála, a to navzdory pohledu na Scree.
„Mohu se zeptat, proč jste mě zavolal?“ zeptal se Certinse a vytrhl ho ze zamyšlení.
„Můžeš,“ řekl Isak a pomalu se vrátil do přítomnosti. „Jak víš, situace se změnila. Rozhodl jsem se zmobilizovat armádu a…“
„Proti komu?“ skočil mu do řeči jeden z Certinsových pobočníků. Vaslův kněz z nich byl nejmenší a na modré kutně neměl žádné označení svého postavení.
Isak ho vzal sotva na vědomí − rozhodně nepočítal s tím, že ho osloví nějaký mrzký nevolník.
Velitele Jachena vyrušení rozčílilo, ale jako první promluvil lenní pán Lehm. „Kdo, u smradlavých hlubin Ghenny, jsi?“ zavrčel a ruka mu sklouzla ke zbrani. Palcem pohladil zahnutý bodec na sekeře, který byl s odkazem na růže v jeho znaku vytvarován do podoby trnu.
„Jsem nevolník Eso Kass,“ řekl kněz, schoulil ramena a pohlédl vzhůru na lenního pána, „a moje otázka zní; proti komu jsme vlastně zmobilizovali armádu? O meninských kacířích jsem ještě nic neslyšel.“ Tenké rty měl tak křiklavě rudé, jako by mu je někdo namaloval.
„Obyčejný nevolník?“ řekl Lehm a překvapení na okamžik otupilo jeho vztek. „Zatracený venkovský kněžour se opovažuje zpovídat pána Farlanu? Táhni, než tě nechám zmrskat.“
Isak mlčel, protože věděl, že by neměl brát urážku na vědomí, přesto zaťal ruku v pěst.
„Kassi, zacházíš příliš daleko,“ vyštěkl Certinse konečně. „Odejdi.“
„Vrchní kardinále, jde o náboženské tažení; musí mu velet kulty a musíme bojovat s kacíři! Při náboženském tažení bychom se neměli zaobírat politikou!“ protestoval nevolník.
Okolo Isaka se rozkřikly zuřivé hlasy. Lehm nebyl jediný, kdo pobídl koně vpřed, ale Isak je všechny předběhl. Rychle tasil zpoza opasku dýku a hodil. Zabodla se nevolníkovi do oka, Kass trhl hlavou dozadu, čelist mu překvapeně klesla, pak sklouzl ze sedla.
Všichni zmlkli. Mrtvola padala k zemi tak pomalu, že se plukovník Yeren, který seděl hned vedle, stačil natáhnout a vyškubnout dýku z rány. Ignoroval krev, která se přitom rozstříkla po boku jeho koně.
„Pokud se ještě někdo odváží navrhnout, aby mi odebrali velení, bude potrestán za vzpouru,“ řekl Isak tiše. „Je to jasné?“
Klerici šokovaně zírali na tělo, které sebou na zemi škubalo a z oka mu vytékala krev. Vrchní kardinál přidušeně zakňoural a otřásl se, což se dalo považovat za kývnutí.
Naopak Yeren pečlivě utřel dýku a široce se usmíval, jako by vraždění kněží bylo v jeho světě na denním pořádku. „Naprosto jasné, můj pane,“ řekl vesele, pobídl koně vpřed a podal dýku jílcem napřed Isakovi. „A musím říct, že to byl nádherný zásah.“
Isak ho ignoroval. Jachen se pohnul vpřed, vzal žoldákovi dýku a podal ji pánovi.
Ukaž jim bouři, přinuť je bát se jejího návratu, pomyslel si, když si vzpomněl na to, co mu řekl lord Bahl. Řídit se tím však bylo těžší; musel se totiž hned vzápětí po výbuchu ovládnout, a Isakův vztek nechladl rychle. Ale byla to dobrá rada. Byl si vědom toho, že všichni očekávají, že se zachová vztekle, jak bylo u bělookých běžné, proto vší silou udržel hlas pod kontrolou.
„S Lesarlem si klidně hrajte své hry,“ pokračoval. „Vaše směšné morální tribunály, všechno ostatní, k čemu v poslední době v Tirahu došlo − tolerovali jsme to. Ale teď jsme ve válce, a kdokoli se odváží zpochybnit moji autoritu, skončí stejně.
Farlan je ve válce − vy jste ve válce − ujistěte se proto, že vaši podřízení vědí, co to znamená. Pokud zasáhnou do vojenských záležitostí, pokud neprokáží náležitou úctu, budou zbičováni jako každý jiný voják. Pokud zorganizujete vzpouru, všechny do jednoho vás povraždím.“
Isak slyšel, jak navzdory veškeré snaze zlost v jeho hlase sílí, proto se zhluboka nadechl a přinutil se uvolnit.
„My… ano, rozumíme,“ vypravil ze sebe Certinse a pak rychle, i když trochu opožděně dodal, „můj pane. Nedávno schválené zákony neomlouvají porušení protokolu a vy i nadále zůstáváte Vyvoleným boha. Nevolník Kass nemluvil jménem kultů.“
Isak kývl a schoval dýku zpátky do pochvy. „Dobrá. Jsem rád, že si rozumíme.
Zpátky k věci. Povolal jsem tě, protože se přeji co nejrychleji připojit k armádě kleriků, v Tirahu ale stále panuje napětí, chci proto, aby ses vrátil zpět a pomohl vrchnímu správci udržet ve městě klid.“
Podle výrazu mužů v Certinsově doprovodu Isak pochopil, že taktika funguje. V duchu si oddychl. Kulty předpokládaly, že za nepřítomnosti Isaka − a Palácové stráže − ovládnou město, ale Certinse jasně znal své pravomoci a Lesarl si byl jistý, že je vrchní kardinál nepřekročí. Riskovali, ale Isak věřil, že si Lesarl poradí. A co bylo důležitější, zbaví náboženské tažení nejfanatičtějších vůdců, kteří se s radostí vrátí zpátky do města.
„Tento dopis předáš Lesarlovi,“ pokračoval a pokynul Jachenovi, který podal Certinsovi zapečetěnou obálku. „Jeho obsah je záležitostí národní bezpečnosti; prosím, přečti si ho, znovu ho zapečeť a nikomu ho neukazuj.“
Certinse kývl, protože moc dobře věděl, co mu Isak říká. Dopis dopodrobna popisoval jejich dohodu a Certinse ho tak bude muset schovat před ostatními, jinak ho sesadí. Také se zabýval otázkou nástupnictví v případě Isakovy smrti; v tom budou potřebovat podporu vrchního kardinála, protože Isak žádného nástupce neměl. Jako hlava Synodu bude moct Certinse potvrdit vládce − nebo rozpoutat občanskou válku. Isak doufal, že Lesarl zašel do krutých podrobností, když Certinsovi vysvětloval, jak přesně ho zlikvidují, pokud poruší slib.
Na můj vkus až příliš riskujeme, pomyslel si Isak a díval se, jak Certinse schovává dopis před zvědavci v doprovodu, a nejen kvůli následníkovi, kterého jsem si zvolil. S minimálními formalitami se rozloučil a poručil armádě pochodovat dál.
Kněží vyrazili na cestu stejně rychle a všichni do jednoho okatě ignorovali mrtvolu na zemi. Dva kajícníci zůstali na místě, aby vykopali hrob. Isak si uvědomil, že se ani neobtěžovali najít řeku, vedle níž by Vaslova kněze pohřbili. Tak zoufale si přáli co nejrychleji opustit Scree, že zapomněli na všechny zvyky.