Kapitola 17
17.
Večer na městské ulice těžce dolehl. Soumrak přinesl jen chabou úlevu od prudkého žáru a z dlažebních kostek sálalo teplo jako z chladnoucí pece. Vzduch nečeřil ani vánek a Mayel se ochable opíral o cihlovou zeď hospody a usrkával teplé pivo, které nijak neulevilo jeho žízni. Vedle něj si Shandek bedlivě prohlížel všechny kolemjdoucí a občas si prohrábl dlouhé, mastné vlasy, jako by ze sebe dokázal setřít horko.
Brohm s nimi nebyl. Shandek ho poslal se Shynem, dalším z hrdlořezů, splnit nějaký úkol, Mayel netušil jaký a nezeptal se. Shandek si nechával podobné věci pro sebe, aby Mayelovi ukázal, že ještě nepatří ke kruhu nejvěrnějších a nebude k němu patřit, dokud Shandek neuvidí něco ze zisku, který mu nasliboval. Se Shandekem bylo nezbytné jednat opatrně, ať už jste patřili k rodině, nebo ne. Mayel viděl, že mu začíná docházet trpělivost.
V Scree zavládlo léto a město se uchýlilo k jinému způsobu života. Rozpálené slunce nutilo žít občany za šera. Snažili se spát za nocí a během nejžhavějších částí dne a práci ponechávali na úsvit a soumrak. Vzduch byl parný a lepkavý, vysával z lidí sílu a Mayel zjistil, že má potíže zvednout korbel. Za posledních několik týdnů se muselo město vyrovnat se strašlivými bouřemi, a sotva se jedna rozplynula, už se schylovalo k další. Jako právě teď.
Mayelovi připadala podobná existence vyčerpávající. Podivně rozkouskované dny unavovaly každého. Majitelé stánků v okolí divadla už na sebe nepokřikovali, nýbrž hleděli nešťastně do poloprázdných ulic. Předchozího dne napadl jeden kupec druhého nožem a Mayel netušil proč. Jediný zvuk vydával špatně přichycený plakát ohlašující název předchozí divadelní hry. Program se dnes změnil, měla se hrát komedie s názvem Králova mula, ale jeden plakát ohlašující pochmurnou tragédii Nářek per zůstával.
„Nerozumím,“ zachraptěl Mayel, „jak je možné, že ještě neuschly kytky.“
„Kytky?“ řekl Shandek a slova mu splývala jak apatií, tak alkoholem. Otočil hlavu a upřel na Mayela skelný pohled, takže vypadal jako oživlá mrtvola.
Mayel zvedl prst a mávl jím neurčitě na divadlo. Stěny zdobily dlouhé snítky blínu. Jejich ostré, tmavé listí se zlověstně lesklo ve světle pochodní. Během několika dní od chvíle, kdy byly rozvěšeny, se na nich objevila poupátka a rozkvetla v žluté zvonečky. Navzdory horku a nedostatku vody i zeminy rostliny jen vzkvétaly. Během dne je obléhaly roje bzučících včel.
„Ty velké smradlavé věci. Úroda na polích schne, jak je tedy možné, že ty kytky ne?“
„Kolik toho víš o kytkách?“
„Moc ne,“ připustil Mayel.
„Tak sklapni. Podívej, akrobati.“ Shandek ukázal na otevřené brány divadla, z nichž vyšlo šest pestře oděných postav. Tři z nich byli albíni, s nimiž už se Shandek a Mayel setkali, stále byli bosí, jen se oblékli do plášťů z dlouhých pásů barevné látky. Dále tu byli dva muži, jeden štíhlý a šlachovitý s kosočtvercovým tetováním na pažích a krvavou slzou na tváři – výsměch kostýmu harlekýna (i když byl oděn do černé, kterou by si skutečný harlekýn nikdy neoblékl), druhý byl ve tváři bledý a vypadal spíše jako žebrák než herec. Měl špinavé, mastné vlasy a vyzáblý, nezdravě žlutý obličej, jako by už celé měsíce nespal. Rozhodně nebyl žádný akrobat, v rukách ale držel dlouhou dřevěnou flétnu a hrál ostatním do tance.
Šestá členka skupiny byla jedním z důvodů, proč se tu Mayel se Shandekem zdržovali. Měla dlouhé, rezavé vlasy, byla o dobrých několik palců vyšší než její společníci a pohybovala se uprostřed skupiny. Každý její krok byl svůdný a elegantní. Mayela napadlo, že je na člověka až příliš ladná. Když se pustila do tance, pohybovala se tak rychle, že bylo těžké sledovat její kroky, ale její hbitost a přesnost braly dech.
„Náš přítel je zpátky,“ poznamenal Shandek a kývl na divadlo. Za komínem na střeše divadla, který ho skoro ukrýval, zahlédl Mayel postavu. Na okamžik spatřil žhavý konec cigára.
„Je to stejný muž?“
„Jo, vsadil bych na to prachy. Říká si Ilumene a tak rychle na něj nezapomenu. Na ulici už jsem viděl spoustu hrubiánů, ale s někým takovým bych se raději nezapletl.“ Shandek ukázal na střechu a ušklíbl se. „I kdyby na mě nemířil kuší.“
„Proč myslíš, že je tady?“
„Čekají nás potíže,“ řekl Shandek. „Stačí se projít po ulici a vidíš, jak jsou lidi napjatí. Nevím, co se tu děje, ale něco je ve vzduchu, a nejenom obyčejná bouře.“
„Co tím myslíš?“
„Zašel jsi v poslední době do chrámu?“
„Sotva,“ vysmál se mu Mayel. „Stačí, že mě opat nutí k modlení, kdykoli jsem doma, nechci ztrácet další čas v chrámu.“
„Kdybys tam zašel, zjistil bys, že nejsi jediný, kdo tak smýšlí. V tuhle roční dobu by měl být Belarannarův chrám skoro plný, ne poloprázdný.“ Natáhl se, aby si znovu nalil, a zjistil, že džbánek je prázdný. S nadějí do něj zamžoural, ale pak se s povzdychnutím opřel o stěnu.
„Poslední týdny byly divné,“ pokračoval. „Pavouk se neozval, i když vím, že jeho chlapi měli plné ruce práce. Po celém městě dochází k rvačkám a městská stráž a Sialiny jednotky kolem sebe nebezpečně krouží. Šílenci, kteří prorokují zkázu a zatracení, se už ani nezabývají. Slyšel jsem, že Oddaní čenichají kolem hranic na východě a brzy zasáhne i sám Farlan.“
„Co myslíš, že se stane?“ zeptal se Mayel úzkostně.
Shandek říhl a oči upíral na ženu, která se pustila do hypnotického tance, zatímco žebrák připomínající krysu začal hrát pomalou, tesknou melodii.
„Myslím, že Farlani odkládali útok příliš dlouho. Paní Ostia prý vycvičila vojáky tak dobře, že nezdrhnou, sotva zahlédnout Duchy, tak jako dřív. Pochybuju, že město snadno obsadí. Všichni ví, že Farlani nemají na dlouhou válku žaludek.“ Pokusil si odplivnout, ale ústa měl tak vyprahlá, že mu troška slin jen stekla po bradě.
Mayelův výbuch smíchu ukončil ostrý štulec do hlavy. Promnul si bolavé místo a zamračil se na bratrance, ale změnil téma. „O čem je ta nová hra, kterou ohlásili?“
„Jmenuje se Králova mula,“ mumlal Shandek opile. „Prý v posledním dějství popraví opravdového zločince, proto sem přišli všichni ti lidi.“ Mávl kolem a Mayel sebou trhl, protože si uvědomil, že jsou obklopeni davem lidí, kteří spolu hovořili a vášnivě si šeptali.
Vypadá to, že smrt davy skutečně baví, pomyslel si Mayel s hořkým úsměvem. Dokonce i bohatí na ni mají chuť. „Jsou tu všichni,“ šeptal, „šlechtici, mágové, a dokonce i kněží.“ Ukázal na muže v bíle pruhovaném hábitu boha řek Vasleho, který hučel do tří žen, z nichž dvě na sobě měly šat Bílého kruhu. „Všichni se přišli podívat. Možná dnes v noci najdeme kupce.“
„Kněz si nepřišel užít smrt. Vasle je něžný bůh. Vsadím se, že přišel protestovat. Má odvahu, protože spílá paní Ostii.“
Mayel zamžoural do davu. „Jak to víš? Tvář má zakrytou závojem.“
„Vidíš tu ženskou vedle ní? Na sobě má šaty, ale u boku meč.“
„Tucet žen z Bílého kruhu se obléká podobně,“ namítl Mayel, který stále nerozeznával tváře.
„Jo, ale tuhle tvářičku jen tak nezapomeneš. Celý měsíc budeš snít o tom, jak ji líbáš!“ Shandek se zazubil. „Říkají, že nemá ráda muže, ale tomu nevěřím. Vsadím se, že bych roztáhl ty její kysele zkroucené rty do úsměvu.“
„A co Ostia? Lidi říkají, že je mág a chystá se sesadit Sialu. Nechtěla by to od nás koupit ona?“
Shandek pokýval zamyšleně hlavou. „Ostia by mohla. Slyšel jsem o ní, ale prozatím vydává rozkazy Siala. Napřed je budeme chvíli sledovat. Musíš zjistit, s čím si pohrává tvůj opat, už žádné čekání. Nestačí, že si myslíš, že jde o nějaký starý magický artefakt. Nemůžeme vyjednávat, když nevíme, co máme na prodej!“
„Je to těžké,“ oponoval Mayel. „Pokud začne něco tušit, sebere se a zmizí.“
„Dochází ti čas, bráchanče,“ zavrčel Shandek. „Buď odvážnější, jako támhle náš přítel kněz.“
Mayel se otočil a uviděl, že kněz divoce gestikuluje, hrozí ženám pěstí a křičí tak hlasitě, že se všichni na ulici zastavili a zírají.
„Pokud je tohle odvaha, budu radši zbabělý,“ řekl. „Když toho nenechá, zavřou ho. Jestli se některé z nich dotkne, bude v pořádném maléru… Ach, říkal jsem to!“
Dav zamumlal, protože se rozpoutala rvačka. Dva strážci zasáhali a jeden utržil za svoji snahu ránu loktem do obličeje. Druhý chytil kněze zezadu za krk a nevšiml si přitom pěsti, kterou se po něm ohnal mladý šlechtic. Poté bylo dobrou půlminutu vidět jen mávající údy a slyšet zlostné výkřiky, než zaškrábání tasené čepele přinutilo všechny ztuhnout.
„Šlechtici,“ zabručel Shandek a chystal se vstát. „Žádný z těch bastardů nemá smysl pro humor. Je čas na další džbánek.“
* * *
Zhia znechuceně hleděla na postavu na zemi. Kněz byl statný muž, ale Legana ho přesně mířenou ranou pěstí skolila. Nyní ležel na zádech, nohy měl rozhozené a omámeně si prohmatával zhmožděnou tvář. Legana stála s taseným mečem nad ním a držela zpátky muže, kteří se k rvačce přidali.
„Drahá, má úcta k tobě neustále roste,“ zašeptala Zhia koutkem úst a oči upírala na vládkyni Scree Sialu, která se hnala jejich směrem. Doprovázeli ji dva fysthrallští vojáci s rudohnědou kůží. V pableskujícím světle se jejich zbroj zvláštně leskla, jako by ji někdo polil lampovým olejem. Zhia si v duchu povzdychla. Sialu dozajista urazí, že si kněz vybral zrovna Zhiu, aby jí sdělil svoji stížnost. Siala si začínala uvědomovat, že Zhiina moc ve městě je skoro stejně velká jako ta její, a rozhodla se využít této příležitosti ke konfrontaci. Skutečnost, že upírka pokaždé zdvořile ustoupila, jako by ještě podněcovala její zlost.
„Paní Ostie, co má tahle výtržnost znamenat?“ Vládkyně Scree vypadala přepadle a vyčerpaně. Neustálé politické pletichaření mezi screejskými šlechtici si na ní vybíralo svoji daň. Zhia věděla, že Siala pracuje dnem i nocí na tom, aby si udržela podporu města a zabránila opozici sjednotit se.
„Kněz mi předložil stížnost, paní Sialo, nic důležitého,“ chlácholila ji.
„O co jde?“
„O to, že na pódiu popraví skutečné zločince.“ Odpovídala smířlivě a s očima sklopenýma.
„A co s tím mám podle tebe dělat?“
Zhia pokrčila rameny. „Třeštil, a vy sama jste dala minstrelovi svolení. Předpokládám, že pil, ani to ale neomlouvá, že vztáhl ruku na sestru Kruhu. Jsem si jistá, že najdeme nějakou pěknou, tichou celu, kde bude moct vychladnout.“
Siala úsečně kývla. „Postarej se o to. Pochybuji, že to zkusí znovu. Legano, sice tě chválím za to, jak rychle jsi zareagovala, nezapomeň ale, že jako sestra Kruhu by ses měla chovat vznešeněji. Pro takové účely chováme psy.“ Mávla rukou na stráže a Legana schovala meč do pochvy a uklonila se.
„A teď mě, Legano, doprovodíš na představení. Od chvíle, co si tě paní Ostie vzala pod křídlo, tě sotva vidím. Myslím, že je načase, abychom si promluvily.“
Legana zachytila Zhiin pohled a upírka lehce kývla. Očekávaly, že Siala Leganu vyslechne, proto ji na to připravily. Po krátké úkloně společnicím se Legana otočila a následovala Sialu.
Jakmile odešly, pokynula Zhia Haipar. „Vsaď ho do cely a dej mu tak den na to, aby se uklidnil.“
„Ano, paní,“ odvětila Haipar s posměšnou vážností. Zhia tušila, že Haipar připadá odporné, že se musela převléct do slušných šatů, aby mohla navštívit divadlo. Potlučení strážci zvedli kněze ze země, odvedli ho a okolostojící poznali, že tato část představení skončila, proto se pomalu vydali dovnitř. I Zhia cítila, že ji nějaká síla lehce pobízí, aby vešla.
Zůstala stát a ohlédla se, aby zjistila, jestli to Haipar cítí také, ale ta se tvářila nevšímavě. Nebyla si jistá, jestli žena z Pustiny lidi okolo vůbec vnímá. Haipar byla ztracená v myšlenkách, hleděla na bránu a tvář měla prázdnou.
Náhle se přes ně přelil pach z jídelních kár, přepálený tuk, tamaryšek a med. Zhii se z vůně medového masa začaly sbíhat sliny, dál se ale soustředila na Haipar. Vánek na měňavkyni zapůsobil jako studená sprcha. Trhla sebou, zmateně se rozhlédla a vydala se k branám divadla, po několika krocích se ale zastavila, protože si uvědomila, že ji Zhia nedoprovází.
Zhia hleděla na střechu divadla a na mračna nad ní. Nervy jí ožily zvláštními pocity a pod nehty ji mrazilo, i když netušila proč. Cítila něco povědomého, ale zároveň podivně cizího, což bylo u nesmrtelného vzácné, ale tak protichůdné pocity Zhiu mátly.
Něco mi uteklo, ale co? Cítím, že budovu obklopuje magie, ale její podstata mi uniká. Zastavila se. V noční tmě totiž na střeše náhle spatřila tvář muže. Pozoroval ji a zubil se nad tím, co se dole odehrálo. Viděla jen obličej, zář cigára a obrys něčeho, co vypadalo jako kuš. Kdo jsi a k čemu je ta kuš? Náměstí je plné vojáků, takže tady určitě nejsi kvůli bezpečnosti. Vypadalo to, jako by otázku pronesla nahlas, protože postava rázem zmizela. Zůstal po ní jen obláček kouře, který se brzy rozplynul.
„Možná bych měla být při svém pátrání přímočařejší,“ prohlásila.
„Co očekáváš, že najdeš?“ zeptala se Haipar, když se vrátila k Zhii.
„Odpovědi, drahá.“ Než mohla říct víc, někdo si za nimi diskrétně odkašlal.
„Tvůj mazlíček je zpátky,“ řekl Haipar sžíravě, „a tentokrát má ve vlasech mašle.“
Zhia se otočila a zářivě se usmála na muže za sebou. Král Emin stál v jejich středu a tvář mu zakrýval nádherný klobouk se širokou střechou. Po jeho boku stál Doranei ve formální tunice s vysokým límcem a tvářil se mnohem méně uvolněně. Klopil oči, špulil rty a nedokázal – nebo odmítal – odpovědět na její úsměv.
Zhia sklonila hlavu. Vládl tu Bílý kruh a většího projevu úcty se žádný muž nedočká. „Je pro mne potěšením znovu se s vámi setkat, pane,“ řekla a dávala si pozor, aby na veřejnosti nepronesla jeho skutečný titul.
Emin se hluboce uklonil a smekl. Usmíval se. „Paní, je mi ctí, že si pamatujete svého poníženého služebníka.“ Zhia mu úsměv oplatila. Nebylo překvapující, že král Emin přesně věděl, jak se zachovat, ale přesto ji potěšil. Kdyby si našla čas a postavila se mu mysl proti mysli, tušila, že by nebyla zklamaná.
„Doraneii, jsi tak pohledný!“
Králův muž se zamračil a dál studoval dlažební kostky u jejích nohou.
Zhia se rozhlédla po zbývajících šesti členech Bratrstva oděných do tmavých tunik a vysokých jezdeckých bot. Rozhodně to byli osobní strážci. Král připomínal spíše bohatého obchodníka a díky tomu, že nehýřil módními výstřelky, vypadal skoro anonymně.
„A váš obvyklý společník? Nechal jste ho snad doma?“ zajímala se Zhia. Městem se toulala spousta bělookých, z nichž většina byla naverbována do Třetí armády, kde měli posílit fysthrallské oddíly a povýšit je nad zbytek vojska, které měla Zhia pod kontrolou, takže by Coran rozhodně nepřitáhl nežádoucí pozornost. Jeho nepřítomnost Zhiu překvapila a trochu podráždila. Doslechla se totiž o tom, že král a bělooký podstoupili nějaký tajemný rituál, který spojil jejich mysli nebo možná duše, ještě ale nedostala šanci vidět je pohromadě.
„Doba je napjatá,“ odvětil Emin, „a on je, obávám se, poněkud výbušný, obzvláště pak v tak nelidském počasí.“
„Povězte mu, že s ním soucítím. Doba je vskutku napjatá, proto svou přítomností velmi riskujete.“
Králova tvář zůstávala zdvořile prázdná a nečitelná, když odpověděl: „Bohužel to bylo nezbytné, paní. Pojistil jsem se pro případ, že mě někdo z Kruhu pozná, samozřejmě kromě vás, ale nejsem tu, abych pokračoval v boji. Musím tu vyřídit jistou záležitost, která nesnese odkladu.“
Zhia se na něj dlouze zahleděla a hlavu naklonila na stranu, jako by přemýšlela, jak odpovědět. Nakonec si povzdychla a řekla: „Radím vám, abyste si dával dobrý pozor. Ve městě se děje něco velmi divného, dochází tu k nějaké konvergenci. Vaše přítomnost ještě zvyšuje sázky.“
Emin kývl. „To mě nijak nepřekvapuje,“ prohlásil tajemně. Potom obrátil pozornost ke zdobené bráně divadla. „Podívejte, představení už asi začíná. Měli bychom si najít místa.“
„Jedna z mých společnic se musela připojit k Siale a má lóže tak bude strašlivě prázdná. Doraneii, poctil bys mě prosím svojí společností?“ zeptala se Zhia a rty jí rozechvěl úsměv. „Haipar není zrovna velkou milovnicí divadla a často si stěžuje.“
„Haipar? Měňavkyně?“ zeptal se Emin ostře a Haipar kývla.
„A není jediným Raylinem ve městě,“ dodala Zhia a nabídla Doraneiovi paži. Celý zrudl, když postoupil vpřed. Zhia se na něj zářivě usmála a s dívčí láskyplností ho poplácala po silném předloktí.
Obrátila se zpět ke králi a rozloučila se s ním. „Jako vždy mi bylo potěšením a doufám, že naše šťastné shledání bude jen prvním z mnoha. Udělal byste mi velkou radost, kdybyste přijal pozvání na večeři.“ Náhle se zazubila. „Členky Kruhu sice prosluly mnoha talenty, ale umění konverzace k nim nepatří.“
„Samozřejmě, paní,“ odvětil Emin pohotově. „A prosím, vraťte mi Doraneie živého a zdravého, je poněkud křehký.“
Zhia ignorovala pobavení Doraneiových společníků, usmála se a v doprovodu Doraneie a Haipar prošla branou.
* * *
Zhia získala jednu z nejlepších lóží v nově vybudovaném patře. Tmu chodby protínaly jen tenké linie světla pronikající těžkými plátěnými závěsy v úzkých dveřích. Slyšeli tlumené hlasy a drhnutí židlí, jak se diváci pohodlně usazovali v očekávání večerní zábavy.
Ke svému překvapení našla Zhia lóži obsazenou. Doranei jí zdvořile podržel závěs a ona spatřila, že lampa uvnitř ozařuje nějakou postavu – rychle si uvědomila, že je to muž – sedící zády k pódiu. Muž vzhlédl a Zhia spatřila jeho tetování, černá pera na lících, a ošklivou rudou jizvu na jedné straně obličeje. Tetování o něm říkalo jednu věc, prostá košile a krátké kalhoty druhou.
„Chlapec, který nás obsluhoval včera sice nebyl nejinteligentnější,“ poznamenala Zhia, když vstoupila, „ale přiznávám, že mě překvapuje, že ho nahradil mnich, i když s poněkud neobvyklými návyky.“
„Bývalý mnich,“ odpověděl muž. Jeho ostře řezaná tvář vypadala úskočně a podezřele. „Vellern a já jsme se rozhodli jít každý vlastní cestou.“
„A tak ses místo toho odhodlal dělat společnost mně. Stavíš mě snad nad bohy?“ Obrátila se k Doraneiovi, který hleděl na cizince, a tiše řekla: „Mohl bys nás nechat chvíli o samotě?“
Králův muž zabručel, tvrdě se na bývalého mnicha zadíval, pak ustoupil.
„Nejsem tady, abych se s vámi bavil o bozích,“ prohlásil muž kysele. „Minstrel chtěl, abych si s vámi promluvil. Nemohli jsme si nevšimnout, že se o nás zajímáte.“
„Přišel jsi mi pohrozit?“ zeptala se Zhia tiše. Téměř se mu vysmívala.
„Jsem tu, abych vám řekl, že už nadále nebudeme tolerovat vaše špehy.“
Zhia se sklonila a pohlédla muži do tváře. „Jak se jmenuješ, mužíku?“
„Moje jméno? Kavka. Jmenuji se Kavka.“ Jeho oči prozrazovaly sílící úzkost.
„Tak, Kavko,“ zavrčela a postarala se, aby si dobře prohlédl její zuby. Potěšilo ji, jak zezelenal. „Pověz minstrelovi, že pokud mě chce vyděsit, bude se muset trochu víc snažit.“
„On… o to mu nešlo,“ vykoktal mnich. „Doufal, že uzavřeme dohodu.“
„A na čem bychom se měli dohodnout?“
„Že nejsme soupeři,“ řekl mnich skoro prosebně. „Mohli bychom si pomoct, být spojenci.“
„A jakou pomoc bych od vás mohla chtít, mnichu?“ Její hlas byl tichý a hrozivý.
„Jakou potřebujete? Můj pán má mimořádný talent pomáhat ctižádostivým.“ Hlas už se mu tolik netřásl, když znovu získal pevnou půdu pod nohama. Ctižádosti dobře rozuměl.
Zhia bleskurychle popadla mnicha pod krkem. Kavka vyjekl a škubal jí za prsty, ale navzdory jejímu křehkému zjevu byl bezmocný. Cítila, jak se natáhl po magii, a ústa jí naplnila měděná pachuť, když mu vytrhla energie z rukou.
Muž zalapal šokem po dechu. Roztřásl se, jako by teprve teď pochopil, jakému nebezpečí čelí.
„Moje ctižádost je jen má. Co myslíš, že můžeš dát mně? Co si nemohu vzít sama?“
„Jak si můžete vzít něco, o čem nevíte?“ zachraptěl Kavka. „Co je v dobách, kdy budoucnost je nejistá, cennější než informace?“
Zhia se na něj hloubavě zadívala. Co ještě se ve městě dělo, o čem neměla tušení? Věděla, že se zvědové Rytířů chrámů uchází o přízeň screejské elity, ale ta jim jen sotva naletí. V chudinských čtvrtích provádí nějaký nekromantik čím dál složitější experimenty, ale nekromantici se obvykle o politiku nezajímají. Nic z toho ji v tu chvíli nezajímalo.
„Na odpadlého mnicha si o sobě moc myslíš,“ prohlásila Zhia pohrdavě. Představa, že by minstrel mohl vyplnit prázdná místa v čím dál komplexnější skládačce, byla tak svůdná, že ji ihned odmítla – znala své slabiny dost dobře na to, aby věděla, kdy se je snaží někdo zneužít.
„Jsem jenom posel,“ protestoval Kavka chraplavě.
„No, posle, táhni.“ Zvedla ho ze židle a smýkla s ním ke vchodu. „Pokud se mnou chce tvůj pán mluvit, ať mi prokáže tu zdvořilost a navštíví mě osobně.“
Mnich se vypotácel závěsem ven a Zhia za ním tiše zavolala: „A pověz mu, ať mi nabídne něco, o co můžeme doopravdy vyjednávat. Kdybych toužila po prázdných slibech šeptaných ve tmě, našla bych si milence.“
Doranei sledoval, jak tetovaný muž odchází, a s povytaženým obočím se otočil k upírce.
„Netvař se tak pohoršeně,“ obořila se na něj a mávnutím pozvala narkanského agenta do lóže. Doranei se uculil, protože ji konečně vyprovokoval k reakci, ale moudře se rozhodl mlčet, když zaujal místo vedle ní. Haipar jim všem nalila víno ze džbánku příhodně stojícího v koutě, potom zaujala místo za Zhiou. Odtamtud mohla oba sledovat.
„Tak, Doraneii,“ začala Zhia konverzačně, když si pohodlně upravila sukně, „co tady ty a tvůj král děláte?“
Povzdychl si. „Nemohl bych vám to říct, i kdybych to věděl.“
„I kdybys to věděl?“ zopakovala Zhia s lehkým smíchem. „Ach, drahý chlapče, jsi člen Bratrstva, ne tupý kopiník. Král Emin si dozajista nechává spoustu věcí pro sebe, ale že by přivedl své elitní stráže do nepřátelského města a ani se nezmínil o důvodu? Prosím, neurážej nás oba.“
Doranei zvedl ruce. „Co ode mě chcete? Mám vám prozradit králova největší tajemství? Ano, jsme tady z jistého důvodu, a ne, král neřekl, že by chtěl, aby se o tom mluvilo na veřejnosti.“
„Rozumím, Doraneii, ale nesmíš zapomínat, že nejsme nepřátelé. Situace v Scree je čím dál složitější, a dokonce i Siala už si toho musela všimnout. Dochází jídlo, Sialiny zákazy nedostatek ještě zhoršují a tíživé vedro probouzí v lidech neklid. Pořádek ve městě je na pokraji zhroucení, a pokud se dobří občané Scree rozhodnou vzbouřit se, ani se všemi vojáky v ulicích je nezvládneme.“
Pohlédla na Haipar, pak zpátky na Doraneie. Vzala ho za ruku a řekla: „Naše situace ti může připadat zvláštní, ale možná bychom se měli pokusit důvěřovat si. Téhle hry se účastní tolik hráčů, že k ovlivnění konečného výsledku bude potřeba společného úsilí.“
Doranei pokrčil rameny. „Zmíním se o tom králi.“
Zhia si všimla jeho výrazu a rozhodla se nechat to prozatím být, ale Haipar tak citlivá nebyla.
„Nemůže tu být z politických důvodů,“ řekla Zhii. „Kdyby se chtěl král Emin vypořádat s Bílým kruhem, přitáhl by v čele vojska. Kdyby mu šlo o nájemnou vraždu, ať už kohokoli, proč by sem zamířil osobně? Je tady, protože někoho nebo něco hledá. Kdyby byl mág, řekla bych, že mu jde o nějaký artefakt, ale on není, takže co třeba zbraň?“ Zavřela na okamžik oči, snad aby viděla své úvahy jasněji, a pokračovala, jako by mluvila sama se sebou: „Možná Aenaris, ale nedokážu si představit, že by si Ostia nevšimla, že je ve městě. Takže to musí být nějaká osoba, ale kdo? Zvěd? Zrádce?“
„Zajímavá úvaha,“ prohlásil za závěsem hlas se silným přízvukem, „ale má chyby. Dokonce ani úžasná Ostie by Aenaris nevycítila, kdyby ho někdo zrovna nepoužíval.“
Haipar vyskočila a drhnutí židle o zem tak docela nepřehlušilo kovový zvuk taseného rapíru.
Zhia zavrtěla na Haipar hlavou, když se v lóži objevila štíhlá postava. Než se stačili vzpamatovat, muž k Haipar přikročil a bledýma rukama vrazil zbraň zpátky do pochvy.
„Nechovejme se necivilizovaně,“ zamumlal, položil Haipar ruku na rameno a posadil ji. Měňavkyně zbledla a nedokázala muži vzdorovat, ale ne proto, že by byl tak fyzicky silný.
Zhia sledovala, jak si Doranei nově příchozího měří. Očividně nepoznal styl oblečení, všiml si ale smolně černých vlasů a neobvykle tmavě modrých očí – v této části světa se jimi pyšnil jen málokdo. Doranei pohlédl na ni, pak zpátky na muže.
Drahý Doraneii, pomyslela si Zhia s jistou dávkou zadostiučinění, myslím, že by sis v tomhle světle jeho očí ani nevšiml, kdybys na mě pokaždé, když se na tebe zadívám, nehleděl jako motýl na špendlík.
„Radil bych vám, abyste zůstali sedět tiše jako myšky,“ nabádal muž.
Zhia si byla jista, že Doranei poznal, že by navzdory svým dovednostem neměl proti němu šanci. Aby přežil v podobných kruzích, musel umět odhadnout, kdy je lepší vůbec se nepouštět do boje.
Koezh si bedlivě prohlédl Doraneie i Haipar, a když dospěl k názoru, že žádný nepředstavuje hrozbu, uvolnil se a přijal pohár, který mu podala Zhia. „Zase si hraješ na paní domu?“ Pozvedl pohár v tichém přípitku.
Zhia se usmála. „Já jsem se pro to narodila, takže si na ni sotva můžu hrát.“
„Když jsme vyrůstali, nemyslela sis to. Stěží se nám dařilo vytáhnout tě ze stájí nebo ti zabránit v tom, abys zamilovaně běhala za sokolníkem.“
„Ach, ale já už jsem dospěla, víš?“ řekla Zhia. „Od té doby uplynulo pár let a mnohem víc pak od chvíle, co ses naposledy objevil v této části země. Copak tě přimělo poctít nás svojí společností, nejdražší bratře?“
Ztuhle sedící Haipar cítila, jak její oči nevyhnutelně přitahuje široký meč s černým jílcem u Koezhova boku. Masivní zbraň se v ničem nepodobala elegantním rapírům, které většina mužů považovala za vhodný doplněk pro noc v divadle.
Nebyla sama, kdo si meče všiml. Zhia ani nemusela zbystřit smysly, aby cítila, že Bariaeth doslova přetéká divokou mocí. Poslední král vlil do zbraně všechen žal a vztek, a dokonce i nyní vyzařovaly z meče dusivý smutek a bolest. Ach, drahý bratře, kletba, kterou na nás bohové uvalili, by měla být dostatečným trestem pro každého – ale tys nikdy nedokázal odmítnout břímě navíc, že? Nemusela pronést obavy nahlas, bratr znal dobře riziko, které na sebe vzal.
„Události nabírají spád,“ řekl Koezh. „Aracnan mi oznámil, že se objevil Spasitel, tak mě napadlo, že bych měl znovu vstoupit na jeviště.“
Zhia pokus o žert ignorovala. Koezh byl vážný muž, často dokonce zarputilý, a humor se k němu nehodil. „Chlapec z Farlanu?“ zeptala se. „Jak si tím může být Aracnan tak jistý? Není to tak dlouho, co jsi za Spasitele považoval Kastana Styraxe.“
„On tomu věří.“ Koezh pozvedl pohár, ale sotva v něm smočil rty. „Jsem jsi jist, že Aracnan je polobůh, takže jeho instinktům možná věřit můžeme, rozhodně víc než mým,“ dodal s hořkým úsměvem.
„Aracnan je tady?“
„Někde. Utábořili jsme se před hradbami a v noci někam zmizel.“
„Utábořili?“ Zhiu přepadla zlá předtucha. „Nepřišel jsi sám?“
Bratr se zamračil. „Ne. Je to snad problém?“
„Scree se stává svědkem nějaké konvergence,“ řekla Zhia. „Máš s sebou Radost?“
Koezh úsečně kývl.
Doranei rozhovor sledoval a snažil se tvářit nezaujatě, teď ale musel zakrýt bezděčné nadechnutí odkašláním – Radost byla Křišťálová lebka, kterou Koezh zdědil po otci.
Zhia se v duchu pousmála. Málokdo by očekával, že bratr přinese nějakou radost. Někdy měla pocit, že jméno Lebky bylo vtípkem Aryna Bwr. „Takže před branami města táboří Legie zatracených? No, asi jsem to měla očekávat.“ Mysl jí horečnatě pracovala.
„Co je Legie zatracených?“ Doranei už to nedokázal vydržet.
Zhia na něj nazlobeně pohlédla, aby ho varovala, ať se do podobných věcí neplete, ale pak zjihla. Jeho nevinnost ji téměř proti její vůli přitahovala. Z nějakého důvodu jí připadal roztomilý. Existovalo jen málo mužů, kteří ji dokázali přimět zapomenout na staletí, která je od sebe dělila.
„Legie zatracených si své jméno dobře vysloužila,“ řekla mu. „Je to armáda žoldáků. Můj mladší bratr Vorizh udělal před několika staletími chybu a proměnil nekromantika v upíra. Ukázalo se to, hm, problematické.“ Jemně se ušklíbla. „Nekromantik si najal žoldáky, aby chránili jej i jeho země, a při jednom z nejúspěšnějších experimentů použil zaklínadlo, kterým je připravil o životní sílu a nahradil ji magií. Nepřijali to s povděkem – i když se díky tomu stali nesmírně mocnými a běh času se jich nijak nedotýká. Představ si Zatracené jako armádu nižších Raylinů a jistě pochopíš, jaké představují nebezpečí.“
Obrátila se zpět k bratrovi. „Něco přitahuje do města nejrůznější druhy moci – víc než tucet Raylinů, zbývající mágy Bílého kruhu, krále Narkangu a nekromantika, který podle mého názoru nestojí na žádné straně. Teď můžeme přidat Aracnana, vedle něhož Raylinové, které jsem najala, vypadají jako úplné nuly, dva z rodu Vukoticů a alespoň dvě Lebky. A existuje také nebezpečí, že Scree napadne buďto Farlan, nebo Rytíři chrámů, anebo možná obě strany.
Jaké další síly zůstávají skryty, to netuším. Pán Farlanu vlastní dvě Lebky a minstrel, který vede divadelní skupinu, nosí na krku prorokův řetěz.“
Doranei sebou vyplašeně trhl a zvolal: „Cože? Ne!“ Pak ztišil hlas a zašeptal: „Ach, bohové, jste si tím jistá?“
„Jsem,“ řekla. „Viděla jsem ho na vlastní oči.“
„Znáte jeho jméno?“
„Rojak.“
Doranei tiše zaklel a zaťal ruce v pěst. „Takže je to pravda.“
„Co je pravda?“ zeptala se Zhia překvapeně. Možná získá další kousek skládačky. „Znáš ho?“
Doranei se zahleděl na jeviště, kde flétnista vyhazoval z nástroje pomalé, truchlivé tóny. Zhia se natáhla a luskla mu před obličejem prsty, aby upoutala jeho pozornost.
„Doraneii, poslouchej mě! Znáš toho minstrela? Je tu král kvůli němu?“
Doranei zavrtěl hlavou. „Ne tak docela. Ale doufali jsme…“ Odmlčel se, zadíval se znovu na pódium, pak se zprudka otočil ke společníkům. „Musím ihned informovat krále.“
„Ještě ne,“ řekla Zhia pevně. Ukázala na vysokého muže v zeleném a zlatém hávu ozdobeném dvěma včelami, který se zrovna pustil do přednesu. Kostým doplňovala šaškovská čepice. „Představení začíná, a pokud teď odejdeš, jen vzbudíš pozornost. Jeden z herců stál předtím s kuší na střeše. Poznají tě Rojakovi společníci?“ Doranei kývl a podezřívavě se zahleděl na závěs ve vchodu. Koezh si všiml jeho obav a zavrtěl hlavou.
„Venku nikdo není, ani sluha.“
Ramena mu poklesla. „Tak najdu krále o přestávce. Tady ho nezabijí.“
„Jsi si tím jistý? Může to být příliš lákavé, než aby odolali.“
„Tak jistý, jak jen můžu být,“ řekl Doranei. Tvářil se nejistě, jak se snažil rozvážit, co ví a s čím by mu mohla pomoct Zhia. „Jejich svár trvá už dlouho,“ začal, „a prostá vražda postrádá…“
Nedokázal najít správné slovo, proto mu Zhia pomohla. „Osobní účast? Neuspokojí potřebu vrazit nepříteli nůž vlastnoručně do břicha.“ Povzdychla si. „Lidé se ani za dlouhá staletí nezměnili. Doufám, že až přijde čas, dokáže tvůj král, že je lepší, a nezaváhá. Nemohu si dovolit protivníka se sklony k velikášství – a velmi by mě tím zklamal.“
Doranei kývl, ale opět upřel pozornost na jeviště a zamračil se.
Zajímavé, pomyslela si Zhia, tenhle Rojak se králi opravdu dostal pod kůži. Zajímalo by mě, co provedl a proč? Otočila se a zadívala se stejným směrem. Prohlédla si barvu a střih vypravěčova šatu. Takže představení má vyprovokovat krále Emina? To znamená, že ví, že je tady. Ale o co jim jde?
Zhia odtrhla oči od pódia a vrátila se zpět k rozhovoru. „Budu muset posílit bezpečnost ve městě. Ulicemi se toulá tolik cizinců, že je jen otázkou času, než lidé začnou umírat.“ Zahleděla se na muže před sebou. Koezh měl ve tváři výraz bratrské náklonnosti, což byla vítaná změna, protože obyčejně se tvářil napjatě a vyčerpaně. Doranei uchváceně těkal pohledem od bratra k sestře.
„Prosím, neberte to jako urážku,“ spustil Doranei váhavě. Zhia okamžitě našpulila trucovitě rty a Doranei se zakoktal. „Ale předstíráte, že jste členkou Bílého kruhu, takže proč…“
„Proč se starám?“ dokončila za něj.
Doranei kývl a sklopil hlavu.
„Bratr a já, byli jsme prokleti, abychom se starali. O to se bohové při vynesení trestu postarali. Copak o nás nic nevíš?“
„Jen málo,“ přiznal Doranei. Rozhlédl se, aby se ujistil, že jim nikdo nevěnuje pozornost, a ztišil hlas. „Vím, že vás proměnili v upíry, v nemrtvé. Abyste přežili, musíte vysávat život lidem a sluneční světlo vám spálí kůži.“
„Dnešní mladí žijí jen pro přítomnost.“ Zhia káravě mlaskla. „Nebyla to jediná kletba, kterou bohové té noci pronesli. Podobnou předvídavost bych od boha nečekala, ale jeden si uvědomil, že stát se takovou nestvůrou by dohnalo každého člověka k šílenství, proto bohové rozhodli, že si ponecháme zdravý rozum, že nepropadneme šílenství a naší mysli se nedotknou ani ubíhající léta, ani odpuštění, aby hrůza trestu byla vskutku dokonalá.“ Sevřela prsty, když si vzpomněla na sžíravý pocit viny. Po dlouhá, nekonečná léta byla vina její stálou společnicí.
Odvrátila se, aby neviděla hrůzu v Doraneiových očích, a pokračovala: „Postarali se, abychom vnímali strach člověka, kterému vysáváme život, aby v nás soucit s ostatními vzbuzoval nevolnost. Nikdy si na to nezvykneme. Naši lidé byli potrestáni za to, že nás ze slepé věrnosti následovali. Na oplátku teď cítíme utrpení nevinných silněji, než si umíš představit.“
„A moje přítomnost může celou situaci ještě zhoršit,“ shrnul Koezh.
„Přesně,“ řekla Zhia znaveně. „Proto chci, abys odešel.“
„Odešel?“
„Ty a tvá Legie nedokážete zabránit tomu, aby město ovládl chaos. Ať už byste udělali cokoli, jen byste přiložili do ohně.“
„Takže se mám stáhnout a nic nedělat? Mám dovolit, aby Bílý kruh a Rytíři chrámů určili směr, kterým se následující věk vydá?“
„Náš čas přijde, ale ještě ne teď.“ Zhia si promnula paži v místě, kde se jí přiléhavé hedvábí v horku nepříjemně lepilo na kůži. „Nejlepší, co můžeš udělat, je vydat se na jih.“
Koezh naklonil hlavu na stranu. „Jsi přesvědčená o tom, že lord Styrax je hrozbou, i když ho od meninské domoviny dělí taková dálka?“
„Ano,“ řekla Zhia jistě. „Objevil se snad během tisíce let od Velké války bojovník, který by se ti vyrovnal? Sama jsem o tom pochybovala, a přesto tě Kastan Styrax porazil a vzal si tvoji zbroj jako trofej. Pokud v celé Zemi existuje někdo, kdo dokáže porazit Chetse a získat si srdce jejich válečnických řádů, pak je to Kastan Styrax.“
„A když toho dosáhne, nebude potřebovat posily z Ohnivého kruhu,“ dokončil Doranei. „Pokud si získá věrnost Chetsů, kdo ví, kam až může rozšířit svoje impérium?“
„Možná ho nic nezastaví. Pokud městské státy na západě ovládne chaos, a už to tak vypadá, nebudou na Vyvoleného boha války připraveny.“
„Narkang je připravený a Farlané jsou silnější než Chetsové,“ namítl Doranei.
Koezh se k mladému muži pobaveně otočil. „Narkang je připravený? Slyšel jsem, že ho zachránilo jen štěstí. Kdyby se Bílému kruhu podařilo zajmout krále a obsadit město, vaše drahocenná Tři města by vzápětí následovala. A co se týká Farlanu, oslabily ho dlouhé roky vnitřních svárů a jeho největší vůdce za posledních tisíc let je mrtvý. Na místo lorda Bahla nastoupil mladík, o kterém se říká, že mu žilami koluje zuřivost bouře, a přináší dary tak zatížené mocí a dějinami, že z toho musí být nervózní i jeho vlastní generálové.“ Koezh se naklonil k Doraneiovi a chladně se usmál. „Řekl bych, že vaše připravenost by potřebovala trochu doladit. Váš král by měl přinejmenším dokončit, proč sem přišel, a vrátit se za své hranice. Je pošetilé zemřít pro samolibost.“
Zhia se usmála, když bratr poplácal Doraneie shovívavě po rameni a ukázal na jeviště. „Teď mlč a sleduj hru. Trocha kultury ti jen prospěje.“
S lehoučkým dotykem prstů pak Koezh tiše odešel. Tak už to dělávali. Zkušenost je naučila, že by jejich setkání měla být krátká a láskyplná, jinak mezi nimi vypuknou hádky s velmi dramatickými důsledky. Zhia vlastně měla navrch, protože se jí podařilo bratra už třikrát zavraždit, ale oba se shodli na tom, že už je vzájemné zabíjení unavilo a uchýlit se k vraždě jenom ze zlosti bylo otravné.
Udělá, oč ho požádala. Scree teď bylo její záležitostí, proto do událostí nezasáhne. Země se řítila do záhuby, po nebi kmitaly blesky změn a oba věděli, že se možná blíží jejich šance.
Zhia se usmála.