Kapitola 19
19.
V soumraku tančily ohně, horko ho štípalo na kůži. Úlomky kamení a cihel pod nohama mu znesnadňovaly chůzi. Někde za sebou uslyšel výkřik, dobře známý hlas – manželka, milenka, přítelkyně? To nedokázal říct. Vzpomínky měl plné hlasů, které mu rvaly uši a přehlušovaly se navzájem, než je stačil rozeznat. Každý v něm zvedl novou vlnu viny, ale zmlkl dřív, než mu stačil přidělit jméno nebo skutek.
V dálce se ozývaly další zvuky. Lidé křičeli, dřevo se lámalo, stěny praskaly a sténaly, ocel řinčela. Hlas za ním znovu vykřikl, a tentokrát se otočil a spatřil netvora se zakrvácenými drápy a mrtvolami u nohou.
Ovládla ho zuřivost, proto nechal zářící meč v pochvě, napřáhl ruce v kovových rukavicích a vrhl se obludě po krku. Srazili se, zatočili a dopadli na stěnu budovy, která se pod jejich tíhou vyvrátila. Zřítili se spolu s ní do mračna prachu a stále se pevně svírali. Cítil, jak se nad nimi sbírají mračna a nabývají na intenzitě a moci. Vlévaly mu do paží sílu. Zkroutil netvorova zápěstí v prstech a uslyšel prasknutí. Zabořil palec hluboko do protivníkova vyschlého masa.
Tvor zavyl, pustil ho a pokusil se utéct, nedokázal ale uniknout jeho bušícím pěstem. Udeřil a díval se, jak se nepřítelova hruď hroutí a propadá jako suchá omítka zasažená kladivem. Vykopl, srazil ho na zem a vrhl se na něj celou svojí vahou.
Vítězoslavně zařval, když prsty sevřel jako papír suchou kůži na hrdle a mačkal a mačkal. Netvor se marně vzpínal, tloukl mu do širokých ramen a fňukal strachy.
Zesílil stisk, zlámal kosti, rozdrtil průdušnici a tvor se přestal hýbat – teprve v tu chvíli spatřil v jeho očích strach. Teprve v tu chvíli mu pohlédl do tváře a uvědomil si, že někdy během boje přijal protivník jeho tvář, která byla uštvaná a vyděšená dokonce i po smrti. Uvolnil stisk a v hrůze vrávoral pryč od mrtvoly ve zbroji pod sebou. Jak couval, zakopl, půda mu zmizela pod nohama a on padal a padal a kolem se zvedaly vysoké břehy zeminy. Světlo ohňů se vzdalovalo, jak se propadal do temnoty hrobu.
* * *
Isak sebou trhl a uvědomil si, jak rychle mu buší srdce. Poprvé se mu ten sen zdál a narušil mu spánek, když se odpoledne ukryli před neodbytným sluncem do sklepení domu, který obsadili. Pamatoval si ho i nyní, několik hodin po příchodu tmy. Poznával pachuť strachu v ústech, živé obrazy v mysli a pozůstatky vjemů na špičkách prstů. Nebyl to obyčejný sen. Až příliš se podobal opakující se noční můře o smrti lorda Bahla. Dokonce i v horkém nočním vzduchu cítil na kůži ledový dotyk Smrti. Přemýšlel, jestli sen nebyl proroctvím.
„Ale co znamená?“ zašeptal. „Jak jsem mohl bojovat sám se sebou? Zemřel jsem, ale černý rytíř u toho nebyl. Je vůbec něco dáno, nebo mě pozměněný osud odvrátil úplně od všeho?“
Rukou si utřel čelo a pod prsty cítil krůpěje potu. Byli ve městě sotva den a už ho nenáviděl. Dokonce ani na chetské pláni mu nebylo takové horko. I bez pomoci Křišťálových lebek věděl, že to není normální. Věděl to z hloubky svého bytí. Ve vzduchu se vznášela magie a její hořký, špinavý opar nad městem mu působil bolest hlavy. Trpěl závratí a cítil se lehký, zároveň ale spoutaný tíhou Země. Nedokázal oddělit jednu zmatenou myšlenku od druhé a jeho špatná nálada se zhoršovala.
Obořil se na Tilu jen proto, že se zeptala, jestli je v pořádku, a pak se nedokázal omluvit. Jeho slova, jež začala omluvou, ji zahnala pryč v slzách a Vesna ji s rozzlobeným výrazem následoval. Jen nepřítomný výraz na tváři majora Jachena ho přinutil všechno napravit.
Bahnem jeho myšlenek proniklo zašoupání. Někdo přešlapoval ve stínech těsně pod kamenným chodníkem, na němž stál a který asi býval součástí starých městských hradeb. Isak přesunul ruku k boku a sevřel prsty rukojeť palcátu, kterým se ozbrojil. Eolis zabalil do látky a přivázal si ho k zádům. Nemohl riskovat, že zbraň někdo pozná, a žoldák, za kterého se Isak vydával, by si nemohl podobný meč dovolit.
Vyklonil se opatrně přes okraj zdi. V okolí panovalo té noci napjaté ticho. Možná to byl jen přelud Isakovy nedočkavosti, ale připadalo mu, jako by místní věděli, že se něco stane. Ať už pod ním stál kdokoli, byla to první osoba, již Isak té noci zahlédl, tedy až na své vojáky a dva členy Bratrstva, kteří mu oznámili, co král Emin plánuje.
Přesunul se blíž a připravil se skočit a udeřit, pak ale uviděl, že je to jen nějaký mladík a je tu sám. Zvláštní bylo, že očividně pozoroval stejný dům jako Isak. Jakou roli v celé věci hraješ? přemýšlel Isak. Pracuješ pro Emina? A pokud ne, proč, u Temného místa, sleduješ ten dům?
Doranei a jeho společník Sebe mu oznámili, že si král potřebuje vyřídit účty s jedním z mužů, kterého viděli do domu vstoupit. Isak zažertoval, že zase přitahuje problémy – koneckonců byl ve městě teprve několik hodin, když spatřil Doraneie, jak pospíchá se zprávou za pánem – ale ani jeden z členů Bratrstva se neusmál, a to mluvilo za vše. Doranei a Isak spolu strávili víc než týden a Isak ho považoval za přítele. To odpoledne byl ale Doranei příliš zaměstnaný, takže spolu promluvili jen krátce, podělili se o novinky a jejich rozhovor skončil, sotva přišla řeč na Ilumena.
Isak se pozorně zadíval na chlapce, který se opíral o zeď. Byl hubený a na asi patnáctiletého mladíčka průměrně vysoký. A neozbrojený.
„Zvláštní noc na procházku,“ řekl Isak tiše. Chlapec se vyplašeně otočil. Napřed si Isaka nevšiml, když ale spatřil jeho tvář, zalapal po dechu. „Utekl jsi na chvíli rodině?“ Isak sice nemluvil zdejším jazykem dokonale, ale dost dobře na to, aby mu bylo rozumět.
„Ne, pane,“ odvětil chlapec mrzutě. Pane, pomyslel si Isak se zájmem, to je na místního mladíka zvláštní způsob, jak mluvit s cizincem, pokud ovšem nevypadám starší, než si myslím.
„Tak co tady děláš? Tohle není dobrá noc na to být venku.“
„V Scree není žádná noc dobrá,“ opáčil mladík, „ale myslím, že tady v ulicích jsem v bezpečí. V každém případě víc než vy.“
Isak se zazubil. „Opravdu? Slyšel jsem, že tohle je jedna z nejhorších čtvrtí, plná darebáků.“
„Zdejší lidi jsou jenom chudí, nejsou to darebáci – tedy pokud nepovažujete chudobu za zločin.“ Mladík na něj vzdorně pohlédl. „Ale dnes v noci jsou v ulicích skuteční zločinci a na ty právě čekám. Nemají bělooké zrovna v lásce, takže být vámi šel bych pryč.“
Isak se zamyslel. Mladík skutečně sledoval onen dům, ale byla to ruina, nic, co by zajímalo obyčejné zločince.
„Jaké je tvé jméno?“
„A jaké vaše?“ odsekl mladík.
„Moje? Ach, Horman,“ odpověděl Isak. Proč jsem to řekl? Na tomhle jménu jsem se s Vesnou nedohodl. Co mě přimělo vzpomenout si na otce?
„Dobrá, když to říkáte. Já jsem Mayel.“
Isak napřáhl ruku. „No, Mayele, nechceš vyšplhat nahoru a povědět mi o těch zločincích?“ Mayel ucouvl, když k němu Isak napřáhl statnou paži. „No tak, podělíme se o dýmku.“
Příslib tabáku, jak se zdálo, rozhodl. Mladík udělal krok vpřed a chytil se Isakovy ruky. Bělooký ho vytáhl lehce nahoru a postavil ho na chodník.
„Bohové, vy jste ale velký bastard,“ vyjekl Mayel, když se Isak napřímil.
„Ještě před chvílí jsi mi říkal ‚pane‘.“
„Promiňte, zlozvyk,“ omluvil se Mayel, ale neřekl, jaký zlozvyk má na mysli. „Jenom jsem to nečekal. Jste větší než jakýkoli jiný bělooký, kterého jsem kdy viděl.“
Isak poznámku ignoroval. „Co to máš za přízvuk? Jsi místní? Zdá se, že se ti dostalo výchovy, ale nejsi oblečený jako kupecký synek.“
Mayel zatahal za rozedrané oblečení, které měl na sobě. „Byl jsem novicem v klášteře, tam jsem získal vzdělání. Proč vás to zajímá?“
„Jen se snažím zjistit, s kým mám co do činění,“ odvětil Isak lehce. „Je vždy lepší vědět to předem. Tady, posluž si.“ Nabídl mladíkovi dýmku a váček s tabákem a Mayel s radostí přijal.
„A co tady děláte vy?“ zeptal se Mayel, jakmile nacpal dýmku a zažehl ji. „Nechal jste se naverbovat do armády paní Ostie?“
„Ne, eskortujeme slečinku jednoho šlechtice.“ Tila trvala na tom, že je doprovodí, a Isak jí to nedokázal rozmluvit. Věděl, že kdyby jí to rovnou zakázal, nikdy by mu to nezapomněla, proto nakonec souhlasil, že Bílý kruh pravděpodobně neublíží ženě, a přijal její návrh, že bude hrát šlechtickou děvku, kterou v těžkých časech doprovází jednotka žoldáků.
„Jednu z potvor z Bílého kruhu?“
„Asi.“ Isak se zazubil. „Ale měl by sis dávat pozor na to, co o nich v cizí společnosti říkáš.“
„Ach, vy k nim nepatříte. Slyšel jsem, že jediní běloocí, které Kruh má, pobíhají na vodítku. Bez svolení své paní nepromluví ani se nevyčůrají.“
To zahnalo Isakův úsměv. Sám se málem stal hračkou fysthrallské královny. Pomyšlení na to, jak by jeho život vypadal, kdyby uspěla, ho přimělo vystřízlivět. Hádali, že by ho přinutila táhnout na Tir Durii a oblehnout město, což by stálo desítky tisíc životů. A přitom by pravděpodobně zničil celý farlanský národ.
„A komu patří vaše slečinka? Někomu mocnému?“ zeptal se Mayel a užíval si dýmky natolik, že si nevšiml, jak se Isakova nálada změnila.
„Nevím. Proč se ptáš?“
Mayel se zatvářil vylekaně. „Byl jsem několik let pryč,“ řekl a nahrbil ramena. „Pořád se snažím zjistit, kdo je teď u moci.“
„Nemyslím si, že je to někdo mocný, prostě má moc rád svoji pěknou milenku.“ Isak si v duchu představil hraběte Vesnu a skoro se znovu usmál. Od chvíle, kdy se setkali na hranicích, byl hrabě plný úzkosti. On i jeho družina byli zakrvácení, zasmušilí a vyčerpaní týdny bojů za věc vévody Vrerra. Jejich shledání proběhlo v tichosti a Vesna od té doby jen zřídkakdy opouštěl Tilu.
Isak ukázal na temné sídlo. „Nepovíš mi, proč se tví zločinečtí přátelé zajímají o ten dům?“
„Proč bych měl? Co tady děláte?“
„Vyhlížím přítele. Potřebuje si něco vyřídit s někým uvnitř.“
Mayel se zamračil. „Vyřídit co?“
„Osobní spor.“
„A vy tady prostě sedíte a díváte se?“
„Je to osobní,“ odvětil Isak vážně. „Kdyby potřeboval moji pomoc, požádal by o ni, ale nebude to nutné.“
„Bude, až dorazí muži mého bratrance,“ vyhrkl Mayel. „Taky si tady potřebují něco vyřídit a vy se jim nechcete připlést do cesty.“
Isak naklonil hlavu na stranu. „A co by mohli v takovém domě pohledávat?“
„Ve městě se beze stopy ztrácejí lidé. Doslechli jsme se, že to má něco společného s mužem, který v tom domě bydlí. Bratranec má tuhle čtvrť na starosti a nelíbí se mu, když šílenci zneužívají jeho lidi. Chce se podívat dovnitř a zjistit, o co tu jde.“
Isak zíral na dům. Byl neosvětlený a tichý a ani na pozemcích okolo neviděl žádný pohyb. To mu připadalo trochu divné. Doranei mu sice úplně nevysvětlil, o co tu jde, ale Isak očekával, že muž, o kterého se zajímá král, postaví stráže nebo aspoň jednou či dvakrát zkontroluje své území. Sledoval dům už nějakou dobu, ale zdálo se, že je úplně opuštěný.
Brzy se objeví Emin a pak se uvidí.
Jen pro jistotu sebral Isak ze země několik oblázků. Ignoroval Mayelův zvědavý pohled, hodil je přes rameno a poslouchal, jak tiše rachotí ve tmě. Během okamžiku se vedle Isaka objevil major Jachen. Přítomnost cizího mladíka ho očividně nijak nepřekvapila.
„Kde jsou ostatní?“
„Většinu jsem poslal zpátky s tou ženskou,“ odvětil Jachen a držel se role. „Ale vím, že máte sklon dostávat se do potíží, tak jsem si tu nechal Leshiho, Tiniqa a Jeila.“
Isak se zazubil. Lesarl připojil k jeho doprovodu zvědy Leshiho a Tiniqa. Byli to Asketi, muži jejichž latentní magický talent se nikdy nevyvinul, schopnostmi a dovednostmi ale předčili normální lidi. Dvojice se uměla pohybovat stejně jako Mihn a byla skoro stejně rychlá a silná jako běloocí v Palácové stráži. Tiniq byl dvojče bělookého generála Lahka, což prý bylo nemožné, a Leshi měl obdivuhodnou schopnost stát tak nehybně, že úplně splynul se stíny. V lese ho dokázal i jiný zvěd minout ve vzdálenosti sotva několika yardů, aniž by si ho všiml.
Isakova osobní stráž utrpěla ztráty a vstoupit do Scree s tak málo vojáky představovalo velké riziko, takže bylo jen moudré doplnit volná místa vojáky s nadpřirozenými schopnostmi. Připojil se proto k němu i podsaditý, vousatý vojenský mág, který se Isakovi představil jako Mariq a od té doby už nepromluvil, rytíř z Torlu, jehož obdivuhodné dovednosti s lukem napovídaly, že také musí být Asketa, a Shinir, jedna z Lesarlových agentek, která si při šplhání z gravitace naprosto nic nedělala – byla to ta nejzáludnější, nejkrutější žena, jakou kdy Isak poznal.
Jejich přítomnost měla také jednu nečekanou výhodu. Zatímco se snažili přijít na způsob, jak propašovat Mariqa a Isaka kolem kouzelnice Bílého kruhu u brány, Asketi prošli okolo a jejich zvláštní schopnosti ji tak dokonale zmátly, že dostala příšernou migrénu, opustila místo a Isak tak mohl bez problémů vstoupit do města.
„Ať dávají dobrý pozor,“ řekl Isak a ukázal na prázdnou ulici vedoucí do středu města. „Mám z toho špatný pocit. Pověz jim, ať se připraví vyhlásit poplach.“
* * *
Mikiss se posadil na rozlámanou židli a opatrně se opřel o polstrované opěradlo. Ocitli se ve sklepení domu, ve vlhké, stísněné spleti komnat, která sloužila za domov Isherinu Purnovi a jeho sluhovi Naiovi. Pach plísně a kamene překrýval zápach mrtvé vegetace a zatuchlé zeminy, který dovnitř pronikal mřížkou u stropu. Mikiss tu nikoho jiného neviděl, ale přesto se nedokázal zbavit pocitu, že nejsou sami. V šerých chodbách a tiše vrzajících pokojích nad nimi jako by někdo prodléval. Mikiss o nekromanticích nic nevěděl a ani vědět nechtěl, ale jeho představivost přicházela s dalšími a dalšími děsivými nápady.
„Na co myslíte, pane?“ zeptal se Shart Mikisse. „Vypadáte trochu vylekaně.“
„A vy se nebojíte? Copak už jste zapomněl, čím se náš hostitel zabývá?“
„Vůbec ne,“ zachechtal se Shart.
„A vás to neznervózňuje?“
Voják se zazubil, protože ho Mikissův neklid pobavil. „Celé tohle démonské svinstvo je dost divné, když ale sloužíte v chemské Třetí legii, na podobné věci si brzy zvyknete.“
Cestou na sever mu vyprávěli spoustu příběhů a Mikiss dospěl k podobnému závěru. Lord Styrax měl chemskou Třetí legii nejraději, protože ji tvořili muži, kterým věřil ještě víc než Krvopřísežným a Plenitelům.
„A kromě toho,“ zavrčel major Jantar z kouta, kde seděl s hliněnou lahví pevně sevřenou v klíně, „v Třetí legii si rychle zvyknete i na zápach smrti. My tři jsme se nejednou zahrabali do pěkné hromádky mrtvol, která nás udržela v teple. Museli jsme, jinak by nás zajali a vykuchali.“ Upíral oči na láhev před sebou a podle toho, jak z ní upíjel, Mikiss hádal, že už musí být skoro prázdná. „Když se musíte dívat, jak vám chlápek, kterého jste dobře znal, hnije před očima, ze smrti se stane prostě další kamarád.“
Mikiss se díval, jak se plamen olejových lamp chvěje. Knoty měly natolik stažené, že sotva rozeznal stěny a kouty místnosti. Dveře komnaty byly otevřené v marném čekání na vánek. Z místa, kde Mikiss seděl, viděl tlumené světlo v kuchyňce, kde Nai připravoval něco pro svého pána. Někde vzadu ve stínech se pak nacházely dveře do pracovny Isherina Purna, kterou Mikiss nikdy nechtěl vidět zevnitř.
„U Karkarnova rohu,“ zvolal Shart, „vy jste dneska večer nudní patroni – bez urážky, pane. Zapomeňte na smrt a démony, máme jídlo, které aspoň zčásti poznáváme, a dost pití na to, aby mě nezajímalo, co vlastně jím, a Keneg bude spát v jiném pokoji než my. Podle mě jsme na tom líp než včera.“
„Tenhle dům mě znervózňuje. Celé tohle zatracené město mě znervózňuje.“ Major se zašklebil. „Copak to necítíš?“
„Co? Já cítím jenom horko.“
„Ten…“ Jantar se odmlčel a zamával neurčitě rukou. „Nevím přesně, o co jde, ale je tu něco…“
Dál se nedostal, protože noční ticho prořízl výkřik. Všichni vyskočili a sáhli po zbraních, které opřeli o stěnu. Mikiss se zadrhl o područku židle, na které seděl, spadl na Sharta, ale ten ho prostě srazil stranou a vrhl se pro sekeru. Zvenku k nim doléhal křik mužů, a ne několika, a hlubší zvuky, které Mikiss nepoznával. Zvuky, z nichž se mu stáhly útroby.
„Sharte, zůstaň s Mikissem,“ rozkázal Jantar. Jeho žluté oči ve slabém světle zářily.
„Raději bych byl venku, pane,“ poznamenal Shart, aniž by odtrhl oči od Kenega, který stál ve dveřích a v rukách svíral jílec krutého meče. „Tady nemám dost místa.“ Shart zvedl sekyru a bouchl s ní do nízkého stropu. Rámus venku sílil, ozývaly se další výkřiky, další jekot. Od mřížoví k nim dolehlo hlasité syčení připomínající šustění suchého listí nebo seschlé kůže.
„Dobrá, ale drž se poblíž,“ řekl major. „Vypadá to, že Purn má venku hlídací psy, takže se raději do ničeho nezapleť, protože nemusí rozeznat spojence od nepřítele. Padací dveře jsou zatarasené, takže půjdeme domem. Vy dva jděte první, dostaňte se ke dveřím a zjistěte, co se venku děje. My se vydáme o patro výš a podíváme se dozadu. Dobře poslouchejte a nezatoulejte se.“
Bratři vyběhli na chodbu a prosmýkli se kolem Naie, který něco mumlal a divoce gestikuloval na prázdnou stěnu. Mikiss si překvapeně uvědomil, že ještě před chvílí se v ní nacházely dveře do Purnovy pracovny.
Jakmile Nai dokončil zaklínadlo, otočil se k nim s cílevědomým výrazem ve tváři a zvedl železem pobitý obuch. „Pochybuji, že se dostanou až k domu,“ prohlásil s ponurou jistotou, protáhl se kolem vojáků a zamířil ke schodišti do domu. Rámus venku přehlušilo dlouhé a hlasité zasténání, po němž následovala dvě těžká bouchnutí, a křik zesílil.
„To by nemuselo dopadnout dobře,“ pronesl Nai. Vojáci si vyměnili pohledy, ale mlčeli a následovali ho do staré kuchyně. Jedinou připomínkou původního účelu místnosti byla velká železná kamna, která zrezivěla dlouholetými přívaly deště vnikajícími dovnitř rozbitým oknem. Někdo ho zatloukl prkny a škvíry mezi nimi nebyly dost velké na to, aby se jimi někdo protáhl, poskytovaly ale výhled ven. Mikiss vstoupil do komnaty jako poslední a spíše pro útěchu tasil meč.
Nai vykoukl skulinami mezi prkny ven a řekl: „Vypadá to na místní. Pánovi mazlíčci je brzy zaženou. Ach, utíkají všemi směry. Několik jich míří na dvůr.“
„Jsou ozbrojení vidlemi a pochodněmi?“ zeptal se Shart. Nai střelil po vojákovi nevlídným pohledem, bratři se zachechtali a vyrazili ven zadními dveřmi.
Mikiss slyšel vyplašený křik, který umlkl, když Keneg zařval. Ozvalo se řinčení oceli a jekot.
Major Jantar chytil Mikisse za rameno a postrčil ho ke dveřím. „Pojďte, pane, je to obyčejný rozzuřený dav. Vy máte výcvik, oni ne. Držte se blízko u mě a budete v pořádku.“ Mikiss neměl čas protestovat, i kdyby se odvážil, a tak se nechal strhnout na nádvoří, kde Keneg se Shartem čelili asi půltuctu mužů. Dva už leželi na zemi, ruce si tiskli na rány a křičeli.
Mikiss si uvědomil, že Jantar má pravdu, proto zvedl meč a rozběhl se k nejbližšímu nepříteli. Meče potřebovaly výcvik, kyje ne. Muž zvedl zbraň, aby Mikisse srazil, zjistil ale, že má Mikissův meč vražený do břicha. Vpravo se Jantar oháněl se smrtící účinností šavlemi, jednou zachytil kyj, druhou sekl útočníka do kolene, a když muž padal k zemi a ječel jako dítě, ťal ho ještě do krku.
Náhle dvůr ozářil jasný plamen. Všichni zaváhali a otočili se, aby se podívali, co se děje.
Mikiss se rozhlédl po osvětleném pozemku a uviděl, že v prostorech mezi křovinami se pohybují skupiny mužů a ze všech sil se snaží odrazit děsivé tvory, kteří je napadali. Na jednu takovou skupinku útočily tři krvavé, kostnaté postavy v rozedraných hadrech. Mikiss neviděl, že by měly zbraně, ale jedna zastavila kyj uprostřed úderu a uhodila muže dlaní do obličeje takovou silou, až se otočil a zhroutil se na jednoho z kamarádů.
Ale neobvyklost těchto obránců bledla v porovnání s tím, co se dělo uprostřed zahrady. Tvor podobný obrovskému medvědovi bez chlupů tam sekal po všem, co se přiblížilo, sekerami s dvojím ostřím. Když se mu podařilo prostor vyklidit, odskočil o dobrých deset yardů dál a pustil se znovu do práce.
Mikiss se začal nekontrolovatelně třást, když spatřil muže, který visel ve vzduchu a zběsile sebou házel, zatímco ho neviditelné drápy rvaly na kusy, až kolem stříkala krev.
Meninští vojáci si hrozivé scény vůbec nevšímali a využili rozptýlení nepřátel k tomu, aby se zbavili posledních mužů na dvoře.
„Odkud se vzalo to světlo?“ zeptal se Jantar vztekle a rozhlédl se.
Shart ukázal doprava. „Odtamtud, je mezi nimi mág.“
Velká skupina mužů utvořila na hranici pozemku kruh a prosekávala si cestu zraněnými a mrtvými k domu. Jedna z chodících mrtvol vzplála a odpotácela se stranou.
„Tihle nejsou místní. Bojují jako jednotka,“ všiml si major Jantar. Cizinci teď byli jedinou hrozbou. Všichni ostatní byli mrtví nebo umírali.
Mikiss uviděl, jak někdo ukázal jejich směrem, a otevřel ústa k výkřiku. Zase je ale zavřel hrůzou, když se nedaleký keř divoce otřásl a šlehl nadpřirozeně dlouhými větvemi po muži, který na ně předtím ukázal. Přes světlo se mihl stín, větve se stočily do stran, chytily namísto toho muže vedle a vtáhly bezmocnou postavu do nitra keře. Tři útočníci se rozběhli, aby příteli pomohli, ale větve je tloukly do tváří a hnaly je zpátky.
„Pán bude mít radost,“ poznamenal Nai vesele, zatímco se útočníci marně snažili muže zachránit. Brzy bylo po všem, křoví se naposledy otřáslo, přestalo se hýbat a muž klesl s posledním zasténáním na zem. Ozvalo se zvolání a keř vzápětí vzplál fialovým plamenem. Nocí se rozlehlo strašidelné vytí.
„Co to, do pekel, bylo?“ zeptal se Shart.
„Jen jeden z pánových mazlíčků,“ odvětil Nai lehce. „Zatím jsme neměli šanci ho vyzkoušet.“
„Musím říct, že jsou pořádně odhodlaní,“ poznamenal major. „Vaše obrana je, zdá se, nezastaví a nás není dost, takže bychom se měli raději stáhnout zpátky dovnitř.“
Cizí jednotka se blížila k domu, i když jí postup na každém kroku znesnadňovaly nestvůry. Obrovská obluda zabila všechny muže v dosahu a teď se obrátila ke zbývající skupině. Z ostrého světla slzely Mikissovi oči, takže rozpoznal jen to, že má tmavou kůži, jizvy a tetování, povislou čelist s neobvykle ostrými špičáky a rohy stočené dopředu kolem očí.
„No tak, bastarde,“ vrčel Jantar, chytil Mikisse za paži a vlekl ho zpátky dovnitř. „Sharte, zkontroluj druhou stranu domu. Dej mi vědět, pokud jsou i tam. Naii, tvůj pán by měl raději zasáhnout, jinak jsme v průšvihu. Venku musí být víc než jeden mág.“
Shart se rozběhl do předních pokojů. Ozvalo se zapraštění, jak se pod ním něco propadlo. „U brány jsou vojáci, možná kyrysníci,“ zavolal. „Nebo městská stráž. Jsou s nimi ženy v bílém. Ale ještě nevešli dovnitř.“
„Zatraceně, kouzelnice Bílého kruhu? Jak se sem, u Nejnižší jámy, tak rychle dostaly?“ Jantar se zadíval na muže, zvážil možnosti, pak rozkázal: „Naii, jdi říct pánovi, že potřebujeme, aby je rozptýlil.“
„To nebude nutné,“ ozvalo se ze schodiště do sklepa a všichni vyskočili. Isherin Purn vystoupil nečekaně ze stínů v kuchyni a vešel do chodby. Po tváři se mu rozlil spokojený úsměv a oči se mu rudě blýskaly. „Naii, přines mi prosím knihy ze stolu ve studovně.“
„Obklíčily nás aspoň tři skupiny se dvěma mágy. Máte nějakou únikovou cestu?“ obořil se na něj Jantar.
Purn se zamračil a major i kurýr ucukli. Nekromantik byl hubený, holohlavý a ne větší než Mikiss. Říkalo se, že je mu asi šedesát let, jeho tvář ale zůstávala bez vrásek. Mikiss hádal, že díky nějaké temné smlouvě. Nekromantik tak vyzařoval nadpozemskou, nadčasovou krutost.
„Majore, dávejte si příště pozor na jazyk, když se mnou mluvíte.“ Purnův hlas zněl nepřítomně, jako by fyzický svět byl jen jednou částí toho, na co se v tu chvíli soustředil. „Spustil jsem ochrany na plotě a uvedl do chodu všechna zaklínadla na pozemcích.“
„Ona ještě nebyla všechna spuštěná?“ zeptal se major trochu šokovaně.
„Jejich magie je složitá, nerozuměl byste jí,“ řekl Purn. „Stačí, když budete vědět, že zatímco tu spolu mluvíme, zjevují se další tvorové, které přilákalo zdejší vraždění. Mohou teď kdykoli opustit pozemek a vy byste byl stejně dobrým cílem jako kterýkoli jiný smrtelník poblíž.“
„Neztíží to jen celou situaci?“ zeptal se Jantar a snažil se ovládnout zlost.
„Vůbec ne, dokud se budete držet v mé blízkosti. V nastalém zmatku bude snadné bez povšimnutí zmizet.“ Purn se otočil, když se sluha vrátil s napěchovaným plátěným vakem přehozeným přes levé rameno. „Ach, výtečně, Naii. Opravdu jsi je posbíral všechny?“
„Ano, pane,“ odvětil Nai, „a zapomněl jste Chalemovo Experimentování s ohněm, takže jsem si dovolil vzít i to.“
Purn zafuněl. „Každé knihy je asi škoda.“ Ukázal na prázdné přijímací komnaty s vysokým stropem za Jantarem. „Pojďte, majore, tudy prosím. Připravte se prolézt oknem, ale neopouštějte dům, dokud se k vám nepřipojím.“
Purnův úsměv zmizel, když se prsty dotkl rozštípnutých veřejí a soustředil se. Tiše si pro sebe začal šeptat. Jantar popadl Mikisse za límec, táhl ho za bratry a cestou spatřili, jak strop olízl ohnivý jazyk a okamžitě se rozšířil všemi směry. Proběhli dvěma pokoji, a když konečně dorazili k vysokým oknům se zavřenými okenicemi, dveře za nimi už ozařovalo tmavě oranžové světlo a Mikiss slyšel, jak plameny hladově požírají budovu.
Shart s Mikissem rychle odklidili suť pod oknem a s námahou otevřeli okenice. Zvenku k nim doléhaly zvuky magie. Ozvalo se ostré zapraskání blesku a zvedl se silný vítr, kterým se nesl panický křik. I přes hluk však Mikiss zaslechl Purnovy kroky. Nekromantik rázně zamířil jejich směrem a jeho silueta byla temně vykreslená na pozadí narůstajících plamenů.
„No, rozpoutal jsem chaos,“ prohlásil Purn, „takže můžeme jít.“
Protlačil se kolem vojáků, vykoukl z okna a s pozoruhodnou mrštností vyskočil ven. Keneg se Shartem ho následovali a podrostem nedaleko se rozlehlo hlasité štěbetání.
„U Tsatachových koulí, co je to?“ zeptal se Shart a úzkostně pohlédl na Purna.
Nekromantik si upravil plášť. „To? Přízrak, který jsem naverboval.“ Další vysvětlení ukončil tvor, jenž vyrazil zpod keře a skočil na Purna. Prolétl ale nekromantikovým tělem, sklouzl po zemi a narazil do stěny domu.
Mikiss pohlédl dolů na přízrak, který se škrábal na nohy. Připomínal trochu pavouka, jen měl čtyři nohy a každou zakončenou dvěma velkými drápy. Obličej neviděl, protože byl zasazen hluboko do těla, ale nedalo se pominout, jak zuřivě na Purna zasyčel.
Nekromantik se na přízrak s mírnou zvědavostí zadíval. Nic neřekl, jen tvora dál sledoval, dokud nevzal Shart záležitost do svých rukou a nerozsekl démona v půli. „Vypadalo to, že vás nemá zrovna v lásce,“ poznamenal, když si uvolnil sekyru. „Mě si sotva všiml a raději přemýšlel, jak vás nejlépe vykuchá.“ Zmlkl, protože se za Purnem zvedl černý, člověku podobný stín a napřáhl spáry.
Když se ho fantom dotkl, nekromantik zmizel. Tvor se vrhl vpřed a sekl Shartovi drápy po obličeji. Shart zavyl a zhroutil se na zem. Kenega, který se postavil nad ležícího bratra, fantom zcela ignoroval, a když ho Keneg napadl, vypadalo to, jako by sekal do mlhy. Meč byl proti takovému stvoření k ničemu.
Jantar odstrčil Mikisse stranou, vyskočil z okna, ale než se mohl připojit k útoku, vystřelil z pokoje bílý zášleh a probodl útočící stín. Fantom zavrávoral, s vřískotem se vznesl do vzduchu, zmítal se a ječel, pak uprchl přes stromy a rozplynul se na nebi.
Mikiss se otočil, aby se podíval, kdo kouzlo použil, a šokovaně se zahleděl na Isherina Purna, který stál klidně vedle svého sluhy. Ohlédl se zpátky. Venku nezůstala po nekromantikovi ani stopa.
„Ale jak to? Já viděl…“
„Viděl jste iluzi,“ řekl Purn.
„Můj pán nenávidí fyzická zranění,“ vysvětlil Nai poněkud opovržlivě. „Poslal napřed svoji iluzi, aby zjistil, co ho venku čeká.“
„Už je nemám pod kontrolou,“ protestoval Purn, „a někteří z nich se mě určitě pokusí zabít za to, že jsem je uvěznil.“ Vypadal rozčileně, jako by ho Naiovo nevyslovené pokárání zasáhlo.
Nai si odfrkl, jako by s démony venku soucítil, a vylezl z okna. Mikiss střelil po Purnovi zmateným pohledem, ale nekromantik se opět plně ovládal a vrátil se mu temně podmračený výraz. V touze uniknout skoro vypadl z okna.
Shart ležel na zemi, major klečel nad ním a ruku mu tiskl na hruď. Mikiss viděl kaluž krve okolo.
Major se tvářil pochmurně, když vzhlédl. „Purne, může mu vaše magie pomoct?“
Nekromantik se dotkl Shartovy krví zbrocené tváře. Zavrtěl hlavou. „Je mrtvý. Do půl minuty bych ho dokázal postavit na nohy, ale pochybuji, že byste to ocenil.“ Nemusel zacházet do detailů.
Než se kdokoli stačil pohnout, vyšla zpoza domu skupina ozbrojených mužů. Očividně byla připravena na všechno. Když muži spatřili meninské vojáky, ztuhli. Očekávali démony, proto je pohled na šest mužů, z nichž jeden byl zjevně mrtvý, na okamžik zmátl.
Jeden z nich něco pronesl a ostatní se kolem něj semkli, pravděpodobně v očekávání útoku. Keneg jim s řevem vyhověl, major Jantar mu běžel po boku a Nai je následoval, upustil knihy a sebral ze země Shartovu sekyru. Keneg srazil stranou kopí a usekl jeho majiteli hlavu. Major udělal totéž, než ostatní mohli vůbec zareagovat.
Potom Mikiss zakřičel varování. Zpoza rohu vyběhla žena. Nechápal, čeho chce dosáhnout, protože nebyla ozbrojená… Zamířila rovnou ke Kenegovi, ten zvedl meč a připravil se. Žena nezpomalila. Její tělo se rozplynulo, pak s úžasnou rychlostí padlo na všechny čtyři a Keneg rozsekl jen vzduch. Vzápětí se na něj zespodu vrhla lvice a zaťala mu jako břitva ostré drápy do břicha. Zahryzla se Kenegovi do předloktí a vahou svého těla ho strhla na zem.
Major Jantar mu přiskočil na pomoc, ale lvice odtáhla Kenega vyjícího bolestí za paži z dosahu, jako by byl obyčejná hadrová panenka. Jantar zvedl meč a chystal se lvici napadnout, když zpoza rohu vyšla další jednotka vojáků vedená ženou se dvěma meči.
„Odhoďte zbraně,“ poručila žena a muži se rozestoupili. Vedle ní stál přepychově oděný šlechtic, jako jehla ostrý rapír ale očividně používat uměl.
„Zasrané zvíře,“ zařval Keneg, zoufale se ohnal volnou rukou a udeřil lvici vší silou do krku.
Major Jantar se postavil blížícím se vojákům, zatímco Keneg se škrábal na nohy. Snažil se pro ně získat čas a na vlastní bezpečí už dávno nemyslel. Jakmile vstal, zaútočil a divoce sekal po vrčící lvici, která ustoupila a nechala ho stát tváří v tvář druhé ženě. Vyzývavě zařval, rozběhl se, ale žena lehce odrážela všechny údery a její čepele sekaly v dokonalé harmonii.
Nakonec zalapal Keneg po dechu, padl na kolena a vztek z něj vyprchal v bolestivém zachvění. Žena se bleskurychle otočila a probodla mu plíce a srdce. Rozkašlal se, z úst mu vystříkla krev a klesl na zem.
„Pánové.“ Zpoza mužů vystoupila další žena oděná do šatu Bílého kruhu. Neměla zbraně ani zbroj, ale v jejím hlase se nesl pochmurný slib. „Raději ihned odhoďte zbraně. Nemám na vaše hry náladu.“
Purn postoupil vpřed. „A já navrhuji, abyste uhnuli z cesty, jinak povolám démony, kteří obývají toto místo, a zničím vás.“ Mikiss viděl, jak se nekromantikovy oči rudě rozzářily.
„Ušetři mě,“ zavrčela žena, shodila si z hlavy šál a odhalila bujné černé vlasy a elegantní rysy. „Možná jsou to démoni, ale nejsou hloupí.“
Purn vyjekl, zavrávoral a zvedl ruku, jako by chtěl odrazit ránu. Žena sotva potlačovala vztek, vykročila jejich směrem a zbraní se očividně vůbec nebála.
Purn nesrozumitelně vykřikl, dal se na útěk, sebral knihy, které Nai upustil, a schoulil se do stínů, které ho obklopily ze všech stran.
Když se rozplynuly, nezůstala po nekromantiku Isherinu Purnovi ani stopa.
Žena s krátkými meči se chystala vyrazit vpřed, kouzelnice Bílého kruhu ji ale zastavila zvednutým prstem.
„Ne, zapomeň na něj. Neutekl daleko a s trochou štěstí se postará o některé z oblud, které vypustil, a ušetří mi tak práci.“ Zářivě se na majora Jantara, Mikisse a Naie usmála.
Mikiss před jejím pohledem ucukl, protože mu mysl zaplavila hrůza a prsty, v nichž svíral meč, mu zchromly.
„Tak, pánové. Prosím, buďte tak hodní a tiše mě následujte.“
* * *
Nedaleko seděl opat Doren za zamčenými a zabarikádovanými dveřmi ve své studovně a vyděšeně sledoval divoce se třepotající světlo, které olejová lampa vrhala na stěnu. Ruce se mu třásly, když naslouchal těžkým krokům démonů kráčejících Zemí a ozvěnám hlasů nesoucích se na proudech magie. Navzdory nepřirozenému horku cítil, jak komnata chladne a stíny se prodlužují. Ve sklepě nevál ani větřík, ale plamínek v lampě se přesto třepotal tak silně, až skoro zhasl. Opat sáhl pod stůl a otevřel skříňku, kterou tam ukrýval. Vytáhl z ní Křišťálovou lebku a sevřel ji v rukách, přestože se bál její moci stejně jako stínů, jež se kolem shlukovaly.
Sotva se Lebky dotkl, uvědomil si, jakou chybu udělal. Všechny obludy v zahnívajících ulicích Scree si všimly změny v magické atmosféře města a vydaly se po jeho stopě.
„Vidíme tě.“ Šepot se rozléhal sklepením.
Opat Doren zafňukal, divoce se rozhlédl a snažil se odhalit, kdo to mluví, nic ale neviděl. Místnost byla zamčená a zajištěná, byl tu sám jen se stíny.
„Přijdeme si pro tebe.“
Opat vrazil do stolu a shodil na zem knihy a špinavé nádobí. Lebka, která byla na dotek skoro kluzká, mu málem vypadla z rukou. Přitiskl si ji k hrudi a pokusil se z ní načerpat moc. Stíny se stáhly, ale nezmizely. Cítil, jak se komíhají na okraji jeho mysli a kolem polorozpadlého domu.
„Počkáme,“ ujistil ho hlas se zlomyslným pochechtáváním. „Jsi sám a nemůžeš zůstat silný navěky.“
„Sám? Ne, mám Mayela,“ vykoktal opat Doren.
„Sám,“ pokračoval hlas chladně a sebejistě, „v nepřátelském městě, štván a samotný… Stačí, abychom počkali.“
Opat celou noc proplakal a v hlavě se mu neustále rozléhal tichý smích. Když nastal úsvit a Mayel se stále nevracel, opat pochopil, že hlas měl pravdu. Zůstal dočista sám a temnota čeká.