Kapitola 34
O |
chromený ležel v prázdnotě. Cítil, jak ho po tváři něžně pohladila něčí ruka. Před očima mu začaly vyvstávat obrazy – lidé a místa, která nepoznával, a přeci se zdálo, že jsou zasutá v jeho vzpomínkách. Jen trpělivý dotek drobných prstů je zahnal. Uklidňující dotyk mu postupně vracel teplo do tváří, krku, hrudi a končetin. Pomalu si začínal uvědomovat zbytek svého polámaného a pokrouceného těla. Jizva na hrudi zářila jasným bílým světlem a vysílala do temnoty jeho paprsky.
„Isaku, musíš se vzbudit.“
Hlas v něm probudil vzpomínku tak hluboko zakořeněnou jako jeho instinkty, ale nic víc. Nevadilo mu to. Tiché slabiky zahnaly bolest a po ničem jiném netoužil. „Isaku, musíš bojovat.“
Slyšel to jméno a v zádech ho příjemně zamrazilo. Odolával, ale něco hluboko uvnitř něj se pohnulo. Ústa mu zaplavovala chuť krve.
„Isaku, hned se vzbuď. Pomoc už je na cestě.“
Jeho hrudník se neočekávaně zvedl a on nasál vzduch tak moc, jak jen to šlo. Zatuchlé teplo, které cítil na kůži, se někam vytratilo a do očí ho začalo bodat denní světlo. Poznával opět své jméno, stejně jako bolest, která se začala znovu ozývat. Krev v ústech mu zhoustla.
* * *
„Já myslím, že se věštci spletli.“
Isak ležel bezvládně někomu v náručí a mžoural v náhlé záplavě světla. Smysly ho pomalu zase začaly poslouchat a uvědomil si, že přízvuk ženy, která zrovna promluvila, nepoznává – její farlanština zněla skoro ošklivě, jako by vyslovovala každou slabiku s pohrdáním.
„Co tím myslíte, paní?“ ozvalo se kňouravě.
„Jak by se to mohlo nechat tak snadno chytit, kdyby to byla zbraň, ve kterou jsme doufaly? Ostie?“
„Myslím si to samé, co vy, paní.“ odpověděl třetí hlas. Isak se donutil otevřít oči. Na jedné straně stála vévodkyně Forellová a ruce si úzkostlivě tiskla na prsa. Žena, která právě promluvila, Ostia, stála vedle vévodkyně jako oáza klidu uprostřed rozmetaných trosek pavilónu. Jsme uvnitř kolbiště, pomyslel si Isak, nic se ani nepohnulo. Dokonce i několik zbývajících vojáků stálo bez hnutí a sledovalo, co se bude dít.
Všechny tři ženy měly na sobě jednoduché bílé pláště Bílého kruhu a pod nimi přepychové šaty – fialové a modré – vyšívané zlatem a stříbrem a posázené drahokamy.
„Je to mladé. Dost mladé na výcvik.“
Isak zaostřil na ženu, která právě promluvila. Překvapeně zamrkal, když viděl, jak je nápadně vysoká a jakou barvu má její kůže. Byla bělooká. Bílou kápi měla nasazenou, ale Isak zahlédl rezavohnědou barvu její pleti. Připomněla mu trochu Xeliathinu hladkou kaštanovou pleť, ale s přídechem červené.
„Nech to stát bez opory,“ přikázala žena. Isak cítil, jak už ho nic pod pažemi nedrží, a zakolísal. Když si ženu prohlédl od hlavy k patě, překvapeně ztuhnul. V rukou držela Křišťálovou lebku. Svírala ji ochranitelsky dlouhými prsty, takže oční důlky nebyly vidět. Lebka samotná byla malá, nenápadná a povrch měla matný. I tak ale Isak cítil, jak mu její tíha pulsuje ve spáncích.
Takže takhle ho přemohli. Lebka byla mocnější než cokoli, co si kdy dokázal představit. I teď ho držela pod kontrolou s děsivou jednoduchostí.
Isak se pokusil nenápadně rozhlédnout po aréně. Po jeho přátelích nebylo nikde ani památky. Viděl jen změť těl, pravděpodobně mrtvých. V dálce slyšel řinčení zbraní.
„Opustili tě.“ Zvláštní bělooká žena se na Isaka zašklebila. „Probojovali se ven a utekli. Ale daleko nedoběhnou. Podíváme se, kdo z nich přežil?“
Pohlédla na ženu, o které si Isak myslel, že je to Ostia, a ta přikývla. Dívala se tázavě k městu a Isak cítil, jak shromažďuje magickou energii. Zamračila se.
„Co to…?“ Náhle vyjekla a chytla se za hlavu. „U Ghenniny jámy, co to bylo?“ vykřikla.
„No? Co se stalo?“ vyptávala se vztekle bělooká. Její schopnosti byly očividně omezené, i když jí Křišťálová lebka dodávala sílu. Isak se zaměřil na Ostii. Byla schopná slídit u městských bran, což byl úžasný výkon. Jenže se k nim dostala tak blízko, že jí mohl ublížit démon. Její schopnosti byly neuvěřitelné. Isak si pomyslel, jestli by něco takového dokázal Bahl.
„Ten vychytralý hajzl,“ špitla si Ostia sama pro sebe. Ignorovala bělookou, která se dožadovala vysvětlení. O chvíli později řekla: „Pochybuji, že se někomu podaří zavřít bránu králi před nosem. Ve vrátnici se právě zjevil démon.“
Isak se uchechtl. „Nejste tak chytré, jak jste si myslely? To je ale smůla.“
Za trest ho zkroutil bolestivý záchvat. Bělooká vztekle zasyčela: „Nebudeš si to myslet, až se staneš mým poddaným. Pak se budeš chtít s králem vypořádat stejně dychtivě jako cvičený pes.“
Zatímco mluvila, Isak zbledl a pohled se mu rozostřil, jako by se něčeho bál. Měl pocit, jako by sledoval šíp, který se k němu blíží. Najednou ho zkroutila nesnesitelná křeč a dva vojáci ho museli chytit v podpaží, aby se nezhroutil k zemi. Zvláštní bělooká žena pohlédla tázavě na Ostii.
„Nevím, ale navrhuji, abys přestala, ať už mu děláš cokoli.“
„Já nic nedělám,“ odsekla bělooká rozzlobeně a ustoupila o krok dozadu, protože jí Isak padl k nohám a rozklepal se.
Isaku.
Svět se mu rozhoupal pod nohama. Bez varování začal zvracet. Rozstříkl obsah žaludku po zbrázděné zemi. Bělooká znechuceně škubla látkou, když jí zvratky znečistily lem šatů. Ale neuhnula. Zamyšleně hladila Křišťálovou lebku. Isak to na ně nehrál. Tím si byla jistá.
Isaku, cítíš to? Proboha, cítíš to? Xeliathin hlas se mu rozléhal v hlavě.
„Co je to?“
Nad Zemí se sem blíží bouře. Sám Nartis přichází, aby ti požehnal. V hlase jí zaznívala panika, ale i euforie. Lord Bahl odešel do paláce na Bílém ostrově. Odešel do náruče Smrti.
Isak cítil, jak se mu Země pod dlaněmi chvěje. Cítil sluneční paprsky na kůži a chlad kamenných chodeb v konečcích prstů. Když se mu chlad zahryzl i do prstů na nohou, až příliš dobře poznával, kde se ocitl.
* * *
Opřel se o kamennou stěnu, aby našel rovnováhu. Byla chladná jako led. Vyhlédl ven na nepřirozeně prázdnou pláž a pochopil, kde je. Na hladkém písku stál jediný, sluncem vybělený balvan. Daleko od hranice lhostejného přílivu. Odvrátil se od okna a dovolil vánku, aby ho unášel chodbami jako semínko pampelišky. Myslel na muže, o kterém věděl, že zemře. Na muže, kterého nazýval přítelem a jemuž se bál svěřit se svými sny.
Tentokrát byl vzhůru a věděl, že se nemá vzpírat tomu, kam ho to táhne. Bosá chodidla jako by na hladké podlaze šeptala varovná slova. Nevšímal si jich a pokračoval dál ke klenutým dveřím. Když vstoupil do komnaty, dopadla na něj tíha věků a všechna síla ho opustila.
Dovlekl se rozechvěle k soše před sebou a z posledních sil si položil hlavu na podstavec. Z pohledu, který se mu naskytl, mu ztuhla krev v žilách.
Lord Bahl stál uprostřed, jak tomu bylo vždy v jeho snech, když pro něj byl ještě pouhou bezejmennou tváří. Vypadal mocně a majestátně a vztek a magie mu proudily tělem. Temný rytíř na něj útočil, Bahl se otáčel a tančil s dech beroucí a smrtící grácií. Každý úder ale narazil na rytířovo krytí. Komnatou otřásal hluboký smích a Bahlovy výpady se zrychlovaly a byly čím dál zoufalejší.
Pak přišel okamžik špatného krytí a neznámý rytíř vyrazil kupředu – rychleji, než Isak stačil vnímat. Známá tvář za maskou dopadla na zem a hlava se odkutálela v rudé záplavě. Isak zaúpěl – stejně jako pokaždé, když se mu zdálo o Bahlově smrti. Jenomže tentokrát to bylo doopravdy. Navzdory všemu se to skutečně stalo a on svého pána nikdy nevaroval…
Pocit viny se mu rozlil v žilách jako jed a slzy se mu kutálely po tvářích jako kapky kyseliny.
Rytíř zaúpění zaslechl a otočil se. Pozvedl zubatý meč, aby se postavil dalšímu protivníkovi. Černé brnění vypadalo starodávně. Bylo zdobené stříbrnými spirálami a do okrajů někdo vetkl ozdobné kuličky. Ruku měl rytíř holou. Naprosto nechráněnou a sinalou, jako by patřila mrtvole. Monogram u krku – propletené K a V – nenechal nikoho na pochybách o tom, komu brnění kdysi patřilo a který legendární válečník lorda Bahla zavraždil.
Isak se postavil a tentokrát zjistil, že drží v ruce Eolis. Když na něj ale pohlédl, zjistil, že je čepel tenoučká a nehmotná jako ranní mlha. Pokoušel se zbraň zvednout, ale i když jím zmítal vztek, nedokázal udělat ani krok. Vyčerpaný padl na kolena a třásl se žalem. Pohlédl na své ruce a viděl, že jsou v odraženém světle sotva viditelné, stejně jako meč, a mizí každou vteřinou.
Kastan Styrax se škodolibě uchechtl a přestal se krýt. Po kameni se rozstříkla krvavá stopa. Bahlova krev, pomyslel si Isak a potlačil vzlyk. Styrax Isakovi posměšně zasalutoval a otočil se, široký meč mu při odchodu spočíval na rameni.
Pak na Isaka přes místnost zavolal: „Jindy, chlapče.“
* * *
„Paní, pokud bude v bezvědomí, rituál nebude fungovat.“
„Tak to vzbudím. Á, už je to vzhůru.“
Isak otevřel dveře a viděl bělookou, jak na něj zírá. Vévodkyně stála shrbeně vedle ní. Ostia palcem nohy malovala na zemi kruh.
„Rituál?“ zamumlal ještě napůl nepřítomně.
„Ano, pse, rituál. Nebezpečná zvířata musíš nejdřív zkrotit, jestli z nich chceš něco mít.“
Do končetin se mu vlila nová síla. Zhluboka se nadechl a vzduch chutnal sladce. Cítil závratnou výšku sloupce vzduchu nad sebou a jistotu kamení a hlíny pod nohama. Navzdory smrti svého přítele a pána se mu na rty vkradl úsměv. Žíly mu překypovaly životem a mraky se přibližovaly každým okamžikem. Den byl do té doby jasný a svěží, ale s každým douškem lahodného vzduchu přitahoval Isak bouři blíže.
Isak už cítil Nartise. Ne jako děsivého boha ze svých snů, ale jako bratra, otce. Vzduch se začal chvět a Nartisův božský pohled si našel cestu skrz mraky a spočinul Isakovi na hlavě jako koruna. Mohl nyní čerpat z boží síly. Nartisův hněv propůjčil oheň Isakovým vysíleným údům.
„Mí lidé mají rčení,“ začal Isak.
Ženy přerušily činnost a podezíravě se na něj zadívaly. Isak pohlédl z jedné na druhou a na Ostii spočinul zrakem nejdéle. Náhle si uvědomila, že se atmosféra změnila. Ucítila Nartise a znepokojeně se rozhlédla. Isak cítil, jak sílí, a poznal Ostii na očích, že to vidí také. Tvářila se ale, jako by se jí to netýkalo.
To potvrdilo Isakovu domněnku, že Ostia není nepřítel – a nebo si alespoň nechce udělat nepřítele z Nartise. Ať už tak nebo tak, znamenalo to o problém méně. Isakovi bylo jasné, jak si poradí s ostatními. Zašklebil se na bělookou nad sebou.
„Říkají, že jen blázen se pokouší nacpat vlka do klece.“
Bělooká na něj chvíli civěla a pak se pohrdlivě uchechtla. Vévodkyně se ihned přidala.
„Tupé zvíře,“ řekla bělooká. „Ty si říkáš vlk? Ha ha! Jsi bestie, to ano, ale tomuto rituálu nikdo neodolá. A můžeš si o sobě nabubřele tvrdit, co chceš.“
Isakova síla rostla každou vteřinou a on se nepřestával usmívat. Cítil dotek Nartise na každičkém místě na těle a duši mu plnila síla božího požehnání. Tohle znamenalo být bělooký – když každá buňka v těle vibruje záplavou energie. Ostia ustoupila vzad.
„Já jsem původem obyčejný rolník,“ řekl. „My nikdy nic nabubřele netvrdíme.“
„No a?“ Bělooká se snažila vypadat znuděně, ale poprvé zaslechl v jejím hlase nejistotu.
„Vlci nikdy nechodí sami.“
Neměla ani čas si jeho slova v hlavě přebrat. Vykulila oči, když jí tělem projela bolest, a ztuhla. Ústa napůl otevřela k výkřiku, který se už neozval. Mihn ani nezpomalil, protančil kolem jejího padajícího těla, vytáhl jí Arugin ze zad a rovnou se postavil strážnému po Isakově pravici. Isak se otočil vlevo a sekl napnutou dlaní druhému vojákovi do ohryzku. Cítil, jak něco pod jeho úderem povolilo a křuplo. Vytáhl vojákovi z pochvy meč. Muž měl kůži jako rezavý plech. Isak si letmo uvědomil, že má brnění nezvyklé barvy a tvaru.
Otočil se a viděl Ostii, jak skočila jako šelma a zmocnila se Křišťálové lebky z rukou mrtvé bělooké. Kotoulem se vymrštila zpět na nohy jako pouliční akrobat. Vévodkyně Forellová se jí pokusila vyrvat lebku z ruky, ale Ostia se jí zručně vyhnula a vévodkyni kopla.
Isak slyšel, jak se láme kost, vévodkyně se sesunula k zemi a ryčela bolestí.
Koutkem oka zachytil muže, možná žoldáka, jak proti němu vyrazil. Otočil se, bodnul, díky nadpřirozené síle snadno prorazil mužův štít a meč skončil žoldákovi v břiše. Divoce čepel vyškubnul z rány a zlomil ji při tom. Co zbylo, hodil po nejbližším vojákovi, aby získal čas vzít si žoldákův meč.
Ostatní zaváhali. Isak pohlédl na Mihna a viděl, jak mu u nohou leží dvě mrtvoly. Z očí se mu řinuly slzy a ze zbraně, o které přísahal, že už ji nikdy nepoužije, kapala krev.
Ostia cosi zamumlala a Isak ucítil impuls magické energie vycházející z Křišťálové lebky. Snažil se rychle najít nějakou obranu proti kouzlu, ať už to bylo cokoli, a teprve pak si uvědomil, že kouzlo nebylo mířeno na něj. Proudy energie vyrazily jako chapadla všemi směry a kolem zbývajících žoldáků se sevřely krvavě rudé pařáty. Zemřeli bez hlesu a ve změti škubajících se těl zůstaly stát tři postavy.
Isak cítil, jak ho odněkud ze strany volají Eolis, jeho štít a přilba. Udržoval si od Ostie obezřetný odstup. „Kdo, u všech bohů, jste?“ zeptal se.
„Ne u všech bohů.“ Hladově se usmála a rozhlížela se po mrtvých tělech. Isak viděl za chvějícími se rty dlouhé špičáky. Rukou v rukavičce si stáhla šátek z hlavy. „Nepoznáváš mě?“ Něha v jejím hlase mu připomněla Xeliath.
„Měl bych vás znát?“ zeptal se znovu, ale jak to řekl, blesklo mu hlavou poznání. Ne kdo, ale co. Měla bledou pleť a tmavé vlasy, ale široký obličej a malý nos, oči a ústa vylučovaly, aby byla Farlanka.
Zuby a tmavé místečko na tváři, kde ji spálily sluneční paprsky, způsobily, že mu to došlo. Vzpomněl si i na jméno.
„Á, vidím ti to ve tváři,“ řekla. „Jsem Zhia Vukótová. Moji tvář neznáš. Myslela jsem, že ano, ale na tom nezáleží.“
„Proč jste zabila vlastní lidi?“
„Jestli jsi dokázal uhodnout, co jsem zač, pak jistě víš, že k zabíjení nepotřebuji důvod. Ani podle tvých měřítek.“ Vysmála se mu. „Jistě, chlapče, vím, že jsi to myslel jinak. Zabila jsem je, protože by s nimi byly problémy. Byli věrní Kruhu.“
„A vy nejste? To nechápu.“
„Očividně nechápeš. Uhodneš, kdo to je? Nebo jsi vážně tak natvrdlý? Tak to bych ti to možná měla objasnit.“
„Oni… Nikdy jsem nikoho takového neviděl.“
„Vysvětlím ti to tedy. Tvůj člověk právě zabil královnu fysthrallů. Je Věk naplnění a vyhnanci se vrátili. Hodně se změnili. Kdysi bývali nádherní…“ Odmlčela se a pak pokrčila rameny. „Ale na to teď není čas. Bílý kruh je jejich záležitost. Ne moje.“
„Tak proč jste se do toho zapletla? Protože jste kdysi byli spojenci?“
„Z nostalgie? Ha ha!“ V tom smíchu byla slyšet tíha let. Isak si znovu vzpomněl na palác na ostrově. Zhia vypadala stejně unaveně a mimo běh času. Potlačil vzpomínku na Bahlovu smrt. To až později. Zatím nenastal čas truchlit.
„Posedlost minulostí přenechávám bratrovi. Každopádně, příliš se nepodobají těm, které jsme kdysi znali. Netušili, kdo jsem. Věděli jen, že znám a umím víc než kdokoli jiný z Kruhu. Lebka byla dostatečnou motivací, abych si hrála na tichou a poslušnou služebnici. Nečekala jsem, že bude tak snadněji vzít.“
„To byl tedy jediný důvod, proč jste s nimi byla?“
„Je vidět, jak jsi nevinný. Mám před sebou celou věčnost. Politické hrátky mě baví a je jedno, jak to dopadne.“ Zhia znovu pokrčila rameny. Dávala si pozor, aby se jí šátek nesvezl a neodhalil kůži slunečním paprskům. „Pokud to bude v budoucnu k něčemu dobré, tím lépe.“
„V budoucnu?“
Bylo podezřelé, jak ochotně si s ním vykládá. Byl přeci přímo ztělesněním slova nepřítel – Isak byl požehnaný více než většina Vyvolených. Zhia a její sourozenci byli prokleti hůře než kdokoli jiný.
„Králi Narkangu teď jde o všechno. Měl bys ho najít a přidat se k němu.“ Mrkla a netrpělivě ohrnula ret, když se Isak stále tvářil nechápavě. „Podívej, hochu, fysthrallové jsou mnohem víc tvými nepřáteli než já. Jde jim jen o jedno. Pomstít se bohům, kteří je kdysi vyhnali. Pochopitelně, kvůli proroctvím o Spasiteli v tobě vidí někoho, kdo by mohl jejich plány zhatit. Navíc to vypadá, že se objevuješ i v jejich proroctvích. Ty jsi klíč k ukončení jejich vyhnanství. A nebo takový klíč vlastníš.“
„Takže Spasitel by měl bojovat s nimi?“ Isak si nebyl jistý, jestli chce slyšet odpověď. Jako většina ostatních dospěl k názoru, že se blíží nějaká pohroma, a dokud k ní skutečně nedojde, budou všichni žít v neustálém strachu z ní.
„Myslí si to. Ale jsou dost omezení. Radím ti, aby sis raději hlídal vlastní stín, než aby sis lámal hlavu s fysthrally. Na Spasitele se zeptej svého přítele krále. Napsal na to téma pár skvělých esejí. Ten člověk je historií přímo posedlý. A také jejím tvořením. Teď se vrať ke svým přátelům.“
Isak cítil, že ji zklamal. Nedokázal ale určit, zda je to tím, že nesplnil její očekávání, a nebo v ní jeho magická zbroj vyvolala nepříjemné vzpomínky.
„A jaká je vaše úloha v tom všem?“ zeptal se konverzačním tónem.
„Nesnaž se se mnou žertovat, chlapče. Na to jsi příliš malý pán.“
„Řekla jste, že jim šlo o něco jiného než vám,“ vysvětlil rychle. Jasně si uvědomoval vzteklé magické jiskření, které ji obklopovalo. „Co chcete vy? Moje smrt to očividně není.“
„Nic, co bys mi ty mohl dát. Ale jestli máš aspoň kapku představivosti, měl bys to snadno uhodnout. Ale dost už řečí. Běž.“
Nenechal se dvakrát pobízet. Jeho přátelé ho potřebovali. Isak viděl, že hlavní brána arény leží na zemi, jak Emin slíbil. Kolem se povalovala mrtvá těla – gardisté, žoldáci, obyčejní lidé. Urození i neurození. Nikde mezi padlými neviděl Vesnovo nepřehlédnutelné brnění, takže se nejspíš probojoval ven.
Skupinka koní stála přivázaná k zábradlí tribuny pro veřejnost. Hlídal je žoldák, ale jen tak, aby se neřeklo. Vyšel k nedaleké vyvýšenině, aby mohl sledovat, jak se boj vyvíjí. Isak stále ještě cítil v údech nadpřirozenou sílu seslanou z nebe. Hodil Eolisem, ten letěl třicet metrů, neomylně zasáhl cíl a muže probodl skrz naskrz. Mihn vyrazil pro meč neslyšně jako ohař. Když se vrátil, Isak si všiml, jak mu slzy na tvářích zanechaly cestičky.
„Děkuji,“ řekl, když mu Mihn Eolis podal. Chytil Mihna za rameno a přinutil ho, aby mu pohlédl do očí, i když se muž vzpíral třeba i pozvednout hlavu.
„Jsem váš poddaný,“ špitl. „Byla to moje povinnost.“
„To jsem nemyslel,“ řekl Isak. „Vím, že se nebojíš smrti, jak by se každý rozumný člověk bát měl. Tam jsi k hrdinské smrti neměl daleko, i když vím, jak jsi rychlý. Jsi skvělý šermíř. O to více tě to musí bolet.“
„Potřeboval jsem Arugin. Hrdinská smrt by moji hanbu nesmazala. Váš úděl je můj život i moje pokání.“
Bylo těžké se s ním dohadovat a čekaly je teď jiné úkoly. Isak si v duchu slíbil, že se k tématu ještě vrátí, a natočil koně k městu. „Pojď. Potřebujeme se dostat k lázním. Ten, kdo postavil jeden tunel, postavil jistě i další. Nikde nevidím Eminovy posily, takže situace může být vážná a já se nehodlám dívat zpovzdálí.“