Kapitola 3
V |
ěže opevnění se Isakovi zblízka zdály ještě větší, když oběhl fontánu na náměstí U věží. Uklouzl na deštěm ohlazených dlažebních kostkách a žuchnul na zem jako vodou nasáklý kus hadru. Ten náraz mu vyrazil dech a bolest v pomlácených žebrech se ozvala novou silou. Překulil se na záda, zíral do temnoty noční oblohy a mžoural, jak mu do očí padaly velké kapky. Ze rtů se mu vydralo zaúpění a z posledních sil vztyčil hlavu. Uviděl, jak se jeho pronásledovatelé rychle přibližují.
Vstávej, ty blázne, překonej bolest a utíkej. Ta myšlenka ho donutila k pohybu a pomohla mu znovu vstát. Chybělo mu už jen pár desítek metrů, takže sklonil hlavu a vyrazil k padacímu mostu tak rychle, jak jen to šlo. Naštěstí byl spuštěný, a když ho přebíhal, zamumlal slova díků k Nartisovi. Ve světle probleskujícím škvírami střílen viděl, jak kapky deště bičují hladinu vody v příkopu. Ve svém zoufalství neuvažoval, co bude dělat, až se k věžím u brány dostane. Teď se vší silou opřel do okovaných vrat, ale ta ho odmrštila zpátky. Zoufale šmátral po něčem, co by mohlo vrata otevřít.
Odhrnul si mokré prameny vlasů z čela a otřel si z očí směsici vody, krve a bahna. Liják zesílil a Isak znovu pohlédl k nebesům. Tentokrát ne s modlitbou k Nartisovi, ale spíš s němou výčitkou někoho, kdo se cítí v koncích. V tu chvíli ho pronásledovatelé dohonili.
Mladík se schoulil do klubíčka a zkrvavenýma rukama si chránil hlavu, když se do něj muži pustili. Každý úder doprovázelo triumfální zamručení. Jeden kopanec ho převalil na záda a Isak bezděčně na chvilku otevřel oči. Zahlédl tvář, která se k němu skláněla – zkřivené rysy vypadaly nelidsky. Pak náhle zmizela, jak ji cosi odhodilo stranou, a výprask ustal. Isak sebou škubnul v očekávání další rány, ale ta nepřicházela. Opatrně vzhlédl a viděl útočníky, jak tam mrzutě stojí a oči mají zarudlé hněvem, který v sobě dusili. Jeden se zrovna sbíral se země. Nebyl zraněný, ale pořádně zmatený.
Nyní si Isak všiml i dvou příslušníků Palácové stráže, kteří mu stáli každý po jednom boku, ruce nachystané na jílcích dlouhých mečů. Měli černé brnění přepásané mrazivě bílou livrejí svého pána. V tlumeném světle vypadali hrozivě. Byli vystrojeni jako do bitvy a tváře měli skryté pod přilbou. Isak pohlédl vlevo na dveře ve zdi. Byl v nich vzpříčený štít – černý orel s roztaženými křídly na bílém pozadí. Erb lorda Bahla.
Poryv větru se přehnal podél zdi a muži natěsnanými na padacím mostě otřásla zima. Ošívali se, už už se chtěli otočit a utéct, když v tom přišel Horman a rázně se protlačil před skupinku.
„Tenhle bělookej právě zabil chlapa,“ zakřičel. „Je to můj syn a já znám zákon. Ustupte.“
Jeden z Duchů učinil krok vpřed. Mlčky pokynul Hormanovi, aby přišel blíž. Zdvihl ruku z jílce a sáhl po helmě, aby ji mohl sejmout. V Isakovi narůstala panika. Do osmnácti let bylo každé dítě vlastnictvím svých rodičů, pokud se nerozhodli, že se stane dospělým o něco dříve. Většina rodičů nechávala své děti prohlásit za dospělé už v šestnácti nebo sedmnácti letech. Ne tak Horman. Stačilo, aby nic neudělal, a měl z Isaka otroka. V očích zákona byl Isak stále dítě. Teď ho mohli na základě jediného otcova slova za zabití toho muže pověsit.
Strážný stojící proti Hormanovi beze spěchu sklonil hlavu, aby si mohl sundat přilbu. Dělal to tak pomaličku, že Horman málem netrpělivě vztáhl ruce, aby mu přilbu odebral. Z pod helmy se rozvinul jediný cop. Strážný vzhlédl a do Hormanových očí se upřely oči tak bílé, jako měl Isak. Když ho strážný udeřil, měl Horman stále ještě ústa otevřená překvapením.
Druhý strážný vykročil kupředu a se skřípěním vytahoval meč z pochvy. Isakovi pronásledovatelé couvli a už pelášili zpátky přes padací most. Na místě zůstal jen Carel. Strážný k němu vykročil s mečem v ruce, ale všiml si bílého límce. Pokynul hlavou a vrátil se na své místo. Carel kývl také a popadl Hormana za ramena, aby mu pomohl na nohy. Horman stál nejistě. Bělooký Duch byl vysoký jako Isak, ale mnohem svalnatější a jeho úder zanechal Hormana omámeného a roztřeseného.
Horman se dotkl rtu a pak si třesoucí se prst prohlížel. Setřásl Carlovy ruce a houkl na Isaka: „Tak dobrá. Už se nevracej. Pro mě jsi mrtvý.“
Ta slova Isaka ranila víc, než dokázal pochopit. Svého otce přeci nenáviděl. Nevěděl, co na to říct. Horman si odplivl na zem a otočil se k odchodu. Odrazil vztaženou ruku, kterou se ho Carel snažil zadržet. Carel pohlédl na Isaka a pokrčil rameny.
„Vzpomeň si na mě, až budeš generál, Isaku,“ řekl a také se otočil a odcházel. Isak otevřel ústa, aby na něj zavolal, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Za pár vteřin čelisti sklapl. Sklopil zrak a viděl, že má ruce zakrvácené. V podpaží ucítil čísi paže, které mu pomáhaly zpátky na nohy. Bělooký strážce na něj upřeně hleděl, ale Isak byl příliš zesláblý, než aby na to nějak reagoval.
„Můžeš chodit?“ zeptal se ho druhý strážce a mračil se.
Isak kývl a obezřetně tápal bosýma nohama, než se odvážil došlápnout plnou vahou.
„To byl opravdu tvůj otec?“
Další přikývnutí.
„Víš, proč jsi tady?“
Tentokrát pokrčil rameny. Isak se nedíval na strážného. Sledoval, jak otec rychle mizí ve tmě.
„Kdo ti řekl, že máš přijít?“
„Nikdo. Vyhnali mě ze stáje. Nevím proč. Říkal jsem si, že když najdu stráže, otec mě neumlátí. A připadalo mi, že tady je najdu určitě.“
„Zabil jsi toho muže, jak říkal?“
Isak nastavil muži pořezanou dlaň. „Zabil. Snažil se mě podříznout.“
„A jsi si jistý, že tě sem nikdo neposlal?“
Isak na něj znepokojeně pohlédl. „Samozřejmě. Proč se mě na to pořád ptáte? Kdo by mě sem posílal?“
Muž další vyptávání vzdal. Rozzlobeně mlaskl a otočil se ke strážnici. Pokynul Isakovi, aby šel za ním. Jeho kolega stál dál na místě a se znepokojivým výrazem upřeně Isakovi hleděl do očí. Když se Isak napřímil a pohled opětoval, kdesi kolem žaludku mu vzplála jiskřička hněvu. Překvapivě to byl strážný, kdo se v tu chvíli otřásl a odvrátil pohled.
Řadový strážný, o dobrých patnáct centimetrů nižší než jeho kolega, znovu Isakovi pokynul, aby vešel do strážnice. Chlapec vykročil za teplem a mihotáním ohně a vstoupil dovnitř.
Prošel kolem dvou širokých mečů s krátkou rukojetí, které byly opřené o stěnu, a usadil se co nejblíže k ohni. Uprostřed místnosti stál malý stůl, na kterém ležela hromada hadrů a prázdný talíř. Probíral se hromádkou, dokud nenašel nejčistší hadr, a ovázal si ho tak pevně, jak jen to šlo, kolem poraněné dlaně.
Bělooký strážný vstoupil dovnitř a zavřel za sebou vnější dveře. Byly z masivního dubového dřeva s mohutným železným zámkem. Přede dveřmi byla ještě žulová deska pohybující se v železné kolejnici – tu zřejmě používali v dobách obléhání. Když byla místnost bezpečně uzavřená, otočil se strážný zpět na Isaka a zkoumavě si ho prohlížel. Isakovi se nedařilo rozpoznat, jestli se muž tváří spíš nepřátelsky nebo zmateně, ale řekl si, že je příliš hladový na to, aby to řešil.
Druhý strážný se přesunul ke vzdálenému konci místnosti, kde se rýsovala podobná kamenná deska. Zatahal za řetěz visící z díry ve stropě a krátce zahvízdal. Seshora mu někdo hvízdnutím odpověděl, a to byl signál, který způsobil, že se ve zdi začala objevovat tmavá škvíra. Isak bosýma nohama vnímal, jak se kameny třou o sebe.
Strážný vytáhl pochodeň z držáku na stěně a protáhl se rostoucí škvírou. „Tudy,“ řekl úsečně.
Třicet metrů dlouhá úzká chodba je přivedla k dalším okovaným dveřím, zasazeným do zdi v podivném úhlu. Strážný je otevřel a ustoupil, aby Isak mohl projít první. Isak přikrčeně prošel a nahlédl do hlučné síně. Sestoupil z několika ošlapaných schodů. V ohništi naproti hučel oheň a do něj kapala šťáva z pořádných kusů masa, o které se staraly dvě dívky. V místnosti stálo na dvacet dlouhých stolů a někteří z mužů – podle strohých uniforem je Isak odhadoval na řadové gardisty – se otočili na nově příchozí a hned se zase vrátili k jídlu. Z trámů na vysokém stropě visely vlajky pluku a zdi byly pokryty závěsy. Na nich byly naaranžovány štíty, meče a polámané korouhve – bezpochyby trofeje z minulých bitev. Ve vzduchu visela mučivě lákavá směs vůně tabákového kouře, spáleného tuku, čerstvého chleba a hustého guláše.
Isak zkoumal místnost a prohlížel si ozdoby na stěnách. Některé znaky poznával ze svých cest. Pravděpodobně je ukořistili ve vyhraných bitvách, které byly znázorněny na gobelínech na stěnách. I když byly vybledlé a umazané, vojenské oddíly a nepřátelské formace se na nich stále daly rozpoznat. Otočil se na strážného. Ten ukázal na jednoho ze sloužících, zmizel zpátky v úzké chodbě a zaklapl za sebou dveře. Isak zíral jeho směrem. Očividně nikomu nevadilo, že právě někoho zabil. Nedávalo to smysl. Ale toho večera nedávalo smysl nic a Isak mrtvého rozhodně oplakávat nehodlal.
Sluha měl na sobě tradiční farlanský oděv, sestávající ze širokých kalhot, u kotníků svázaných, a hrubě tkané košile, pečlivě upravené a přepásané koženým opaskem silným jako mužská dlaň. Vypadal, jako by se chystal do chrámu na noční modlitby při svíčkách, až na to, že na opasku měl orla lorda Bahla místo posvátných symbolů.
Sluha se na Isaka nasupeně podíval, taktéž beze slova ukázal na prázdný stůl a odešel. Za chvíli se vrátil s miskou horkého zvěřinového guláše, přikrytou chlebovou plackou. Isak se na jídlo vrhl jako vlk a hltal tak rychle, jak jen mohl, pro případ, že by to celé byl omyl a oni mu misku odnesli dříve, než skončí. Sotva začal zbytky šťávy vytírat chlebem, přinesli mu další plnou misku a k ní džbán piva. Tentokrát jedl pomaleji, ale vzhledem k tomu, že už teď měřil přes metr osmdesát a stále rostl, bylo zapotřebí ještě jedné misky, aby se cítil spokojený.
Když dojedl, usadil se pohodlně, setřel si mastnotu ze rtů a rozhlédl se kolem sebe. Konečně měl možnost místnost prozkoumat důkladněji. Gobelíny, jak se teď mohl přesvědčit, skutečně zobrazovaly výjevy ze slavných bitev. Každý obraz měl v sobě nějak zakomponován i název bojiště. Jednou byl ukryt ve stínování stromů v pozadí, podruhé byl vyšit do generálského praporce. Isak si pamatoval, jak mu Carel o bitvách vyprávěl. Na většině obrazů byl lord Bahl v čele vojáků, seděl na drakovi nebo na vzpínajícím se hřebci a za sebou nechával jen hromady mrtvých těl.
Chronologicky seřazené gobelíny visely po celé místnosti. Nejstarší, vypodobňující bitvu, která se udála před více než dvěma sty lety, visel za nejvzdálenějším stolem v pravém rohu sálu. Nejčerstvější bitva byla vedle hlavního vchodu. Isak věděl, že se jí účastnil i Carel, krátce poté, co se přidal k Duchům. Pár minut se snažil najít mezi postavičkami bělovlasého žoldáka za mlada, ale většina vojáků na gobelínu byla namalována jen schematicky. Uklidnilo ho, když si představil, že někteří vojáci byli běloocí – z dálky vypadali všichni stejně – a bojovali všichni společně a jeden za druhého.
Usmál se, když si představil Carla jako mladíka, jako byl on sám. Mladíka, který přesně neví, co má dělat, a drží se proto poblíž zkušených bojovníků, aby mohl nasát všechny vědomosti a dovednosti, zatímco se snaží zůstat naživu. Teď když měl konečně trochu času na přemýšlení, znovu se musel pozastavit nad tím, proč Carel jen tak odešel od brány paláce. Jak mohl vědět, že tady Isaka přijmou? Dokonce i chlapci bylo jasné, že tohle nebyl standardní postup náboru nových gardistů. Co se to tu k čertu dělo? A co otce tak rozlítilo? Isak věděl, že se otec snadno rozčílí, ale nikdy ho neviděl takového jako dnes. Ani jeho přátele. Byli jako divocí psi, které někdo rozdráždil k nepříčetnosti. Muselo se přihodit něco, co to způsobilo. Isakovi přeběhl mráz po zádech. Nějak si byl jistý, že to má co do činění s podivným žoldákem Aracnanem.
Rozhlédl se po ostatních mužích v síni a pátral po nějaké přívětivé tváři. Byla to různorodá skupinka. Několik Duchů v čistých a upravených uniformách, ale většinou šlo o lesní zvědy, oděné do otrhaných zelených a hnědých šatů. I když jedli čistýma rukama, na šatech měli bahno a někteří se zjevně oblékali ve spěchu. Jeden z nich měl v zacuchaných vlasech zaschlou krev, která zanechala tmavou stružku i na jeho haleně. Zvědové byli všichni hubení, ztmavlí sluncem a ošlehaní větrem. Chyběly jim vypracované svaly palácových strážných, protože bitvy nebojovali pomocí brnění a oštěpů. Používali spíše lsti, maskování a hbité šípy vystřelené z korun stromů.
Ti, co se vůbec uráčili na Isaka podívat, mu věnovali jen chvilkový lhostejný pohled. Možná věděli, proč tam je, možná ne. Isakovi bylo jasné, že se bude muset ještě hodně snažit, aby ho přijali mezi sebe. Zdálo se, že barva jeho očí nikoho nijak zvlášť nezajímá – to byla velká změna, protože obvykle si lidé kvůli jeho očím zachovávali odstup. Ne všichni ho však ignorovali. Psi, kteří pobíhali po síni, ho přišli přivítat. Z bosých nohou mu olizovali bahno a krev a čichali k prázdnému talíři. Když zjistili, že na ně žádné zbytky nečekají, vrátili se ke krbu, kde polehávali, funěli a toužebně zírali na pečínku, kterou voněl vzduch v síni.
* * *
Vysoko nad touto scenérií, na samém vrcholku Semarské věže, se lord Bahl procházel sem a tam po svém pokoji. Volání darů určených pro jeho nového Kranna, které k němu doléhalo nocí, mu nedávalo spát. Bahl byl ale disciplinovaný. Věděl, co magie dokáže dělat s lidmi. Nehodlal jí dovolit, aby ho ovládla stejně jako Atra, předchozího pána Farlanu.
Lord Atro kmeni vládl čtyři sta let, dokud ho Bahl nezabil. Už když Atro přišel do paláce, byl to zlý člověk. Nově nabytá moc zlo ještě více rozdmýchala a on vraždil, mučil a znesvěcoval podle libosti. Plenil hrobky i chrámy, a to jen posílilo jeho závislost na magických předmětech. Čím více je miloval, tím silněji ho k sobě vábily. Tou dobou, kdy spolu Bahl a Atro slavně bojovali, Atro už pozbýval zdravého rozumu. I tak ale souboj málem stál Bahla život.
„Můj pane, uklidněte, se, prosím. Ten chlapec je teď dole a může počkat. Je třeba, abyste se uklidnil, jinak můžeme o našeho nového Kranna během pár minut přijít.“ Lesarl, Bahlův vrchní správce, stál u stolu. Bahl si nepotrpěl na luxus. Jeho komnata na samotném vrcholku věže, nejmenší a nejopuštěnější, by nepřipadala zajímavá nikomu. Bahlovi vyhovoval jednoduchý, masivní nábytek – dubový stolek, dvě přeplněné knihovny a obrovská postel, která zabírala skoro všechen zbývající prostor. Do tohoto pokoje utíkal před životem i před okázalou nádherou přijímacích pokojů v nižších patrech paláce. Jedinou zjevnou výhodou pokoje byl výhled na hory. Žádný neměl lepší. To ale nesměla město halit mlha.
„Proč dnes?“ podíval se na správce.
„Netuším. Možná to má být pro vás zkouška?“
Na to Bahl jen cosi zavrčel. Lesarla reakce nepřekvapila. Ze džbánu na stole nalil do sklenice víno a tak dlouho stál s napřaženou rukou, dokud si Bahl nepovzdychl a sklenici si od něj nevzal. Když byl lord Bahl v takové náladě, Lesarl s ním mnoho nenadělal. Prolít hrdlem džbán vína mu ovšem mohlo pomoci.
„Už jsem si říkal, jestli se vůbec dnes večer vrátíte. Nikdy předtím jste se po lese tak dlouho netoulal.“
„Vždycky se vrátím.“
„Je to horší?“
„Vždycky je to horší.“
Lesarl si zahříval ruce u krbu a vzhlédl, aby se podíval na jediný obraz, který v místnosti visel. Ta malba byla pozoruhodná. Ne kvůli vytříbené zručnosti umělce ani kvůli nepopiratelně krásné ženě ležící u potoka, ale kouzlo tkvělo v jejím spokojeném úsměvu, protože takhle vypadaly rty bělookých. Lesarl nikdy nepotkal bělookou ženu a děkoval za to bohům. Vědělo se o nich, že jsou stejně sobecké a agresivní jako jejich mužské protějšky. Všem bělookým v krvi kolovalo násilí, a i když žena na obraze vypadala klidně a půvabně, bezpochyby uměla být velice nebezpečná, pokud ji něco popudilo.
„Lesarle, přestaň tak zírat. Nejsi tu proto, abys mi připomínal minulost,“ zamručel Bahl a dotkl se prstenu, který měl pověšený na filigránském řetízku kolem krku. Ineh, dívka na obraze, měla přesně ten prsten na ruce. Obraz a prsten byly jediné dvě věci, které si Bahl ponechal.
„Omlouvám se, pane,“ odvětil vrchní správce a otočil se zpět na Bahla. „Její tvář mě vždycky vyvede z rovnováhy. Přísahám, že mě ty oči pronásledují každou chodbou, jako by byla moje chůva.“
„Chůva? Měla se stát matkou vlastních dětí.“ Bahl na chvíli pozapomněl na chlapce i na dary bohů dole ve věži a octl se v myšlenkách ve šťastnějších dobách. Ale přítomnost – nebo možná spíše budoucnost – ho ze snění vytrhla a on se znovu zaměřil na Lesarla. „Tak řekneš mi konečně, co jsi tam dolů s lordem Ilitem odnesl? Cítím něco neobvyklého, něco, co ještě neznám. Je to…“ odmlčel se.
„Jste si jistý?“ začal Lesarl.
„Zatraceně jistý,“ zahřímal Bahl, „myslím, že sám nejlépe vím, kde mám slabé místo. A ty tu nejsi od toho, abys mě poučoval.“
Lesarl pokrčil rameny a napřáhl ruce v usmiřujícím gestu. Nemohl na to vůbec nic namítat. Právě díky schopnosti lorda Bahla využít slabé stránky ve svůj prospěch dosáhl farlanský lid takového rozvoje. „Je to brnění a meč.“
„A?“ dožadoval se bělooký. „Vím, že je tam ještě něco. Cítím to v kostech.“
„Vím toho jen málo, můj pane, ale v tomhle případě se nelze splést. Siulents a Eolis, zbraně Aryna Bwr, jsou zpět.“
Bahl bezděky vyprskl hlt vína a sklenici rozdrtil na prach. Aryn Bwr – poslední král. Jeho zločiny způsobily, že jeho pravé jméno bylo z historie vymazáno. Aryn Bwr, první smrtelník, který spojil všech jedenáct národů po staletích konfliktů. Bohové ho za to zahrnuli dary. Ovšem mír nebyl tím, oč elfímu králi skutečně šlo. Aryn Bwr nechal ukout zbraně mocnější, než si byl kdo schopen představit – tak mocné, že dokázaly zabít i bohy z Horního kruhu. A vedl lid proti jejich stvořitelům. Velká válka trvala jen sedm let, ale stopy hrůz napáchaných na obou stranách přetrvávaly tisíciletí.
„Bohové, žádný div, že Ilit nepřišel za mnou…“ Myšlenku nahlas nedokončil.
„Nemohl jsem tomu uvěřit. Držel jsem Eolis v rukou…“ I Lesarlovi se trošku třásl hlas.
„Je ten náš nový Krann tak požehnaný, nebo prokletý?“ zamyslel se Bahl.
„Kdo ví? Nejlepší brnění, jaké existuje, čepel, která zabíjela bohy – já bych je nechtěl za žádnou cenu. Ale požehnaný, nebo prokletý, proč to?“
„Kvůli těm darům se o něj bude zajímat každý, kdo jen trochu dychtí po moci, a každý šílenec z celé Země. To bych přál jen svým nepřátelům.“ Bahl se zamračil a sklepával skleněný prach do ohně.
„Kolik proroctví se o nich zmiňuje?“
„Copak, nestudoval jsi dost, Lesarle?“
Zasmál se. „Nestudoval. To nezapírám. Ale na svou obranu uvádím, že jsem spravoval celý národ, takže to malé opomenutí mi snad můžete odpustit. Navíc to téma je mimo moje pole působnosti. Umím využívat lidskou hloupost, ale s proroctvími to neumím, můj pane.“
„Je to ta nejsložitější věda. Trvá celý život, než se naučíš najít smysl v blábolech.“
„Takže čemu máme věřit?“
„Ničemu,“ zasmál se Bahl nevesele. „Žít život podle proroctví? To je dobré tak pro zoufalce a lidi, co si nedokážou poradit. Potřebuješ vědět, jen čemu věří ostatní: Shalstikův kult, proroctví Věrného, proroctví Květiny na rumišti, Zachránce, Opuštěného… Poznej nepřítele a předjímej jeho útok. Když teď náš nový Krann tak nečekaně přijel, celá Země bude sledovat, jak se zachováme. Čím déle se nám podaří dary udržet pod pokličkou, tím lépe.“
„A půjde to?“ zapochyboval Lesarl. „Když se Krann ukáže bez svých darů, polovina čarodějů z města se začne zajímat, co za tím je. Nevím, co jim budou schopni prozradit jejich pekelní poddaní, ale síla přitahuje pozornost. Někdo na to určitě přijde. Siblisové – ti dary ucítí z bůhvíjaké dálky…“
„Siblisové použili magii tak mocnou, že je to zabíjelo. Pochybuju, že by si někdo jiný dal tu práci. Ale máš pravdu. Dříve nebo později si někdo dá dvě a dvě dohromady. Čím později to bude, tím lépe pro nás. Když to první objeví mágové, přijdou alespoň nejdříve za tebou, abys jim jejich domněnku potvrdil. Pochválíš je, jak jsou moudří, a pak jim vysvětlíš, že jestli se z toho, že jsou Siulents a Eolis zpátky ve hře, stane veřejné tajemství, poteče krev. Co budeme dělat, když začnou mluvit kněží, to probereme později. Prozatím se pojďme podívat, jestli ten chlapec stojí za všechny ty problémy, které s sebou přinesl.“
* * *
I když se v síni rozléhal hlahol, usnul Isak na stole, hlavu položenou na pažích. Hořká vůně škvařícího se tuku k němu zavanula od ohně a i v polospánku si olízl rty. Znovu ucítil chuť zvěřinového guláše, kterým si předtím nacpal břicho. Masa si zatím moc neužil. To byla výsada těch, kteří si zaplatili povolení k lovu. Kočovníci, cestovatelé a chudí – ti si obvyklou skrovnou stravu občas obohatili sestřeleným ptákem, a to bylo obtížné zařídit i bez rachotu karavany vozů, který opeřence vždy zaplašil. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy Isakova vrozená mrštnost a bystrý zrak byly lidem k užitku. Když přinesl k společné večeři husu nebo divokou kachnu, stávalo se, že ho Horman skoro i pochválil.
Postupně si ve svém snění uvědomil, že se atmosféra v síni změnila. Hlasy umlkly. Chloupky na zátylku se mu zježily a páteří mu projelo vzrušení z očekávání. Vzhlédl a viděl, že všichni v místnosti povstali. Zvěd u sousedního stolu na něj vrhl významný pohled. Isak na moment zpanikařil a vyskočil na nohy. Octl se tváří v tvář hubenému muži, o půl hlavy nižšímu, než byl sám. Za ním stál obr, o hlavu vyšší než Isak, a tvář mu halila světle modrá maska.
„Takže vy jste ten nový přírůstek,“ řekl menší z mužů. Jak si Isaka prohlédl od hlavy k patě, usmál se. Isak si připadal jako dobytče na trhu a mermomocí se snažil zachovat chladnou hlavu.
„Vítejte v paláci Tirahu. Máte nějaké jméno?“
„Jmenuju se Isak, pane.“ Myslí se mu mihla mlhavá vzpomínka. Panebože, to je lord Bahl. Muž se stále ještě nepohnul ani nepromluvil. Jen se očima propaloval do Isakových a Isak měl pocit, že mu nahlíží přímo do duše a nezaujatě ji hodnotí a zkoumá.
Isak si uvědomoval, že všechny oči v místnosti zírají na bělookého obra. Lord Bahl vyzařoval takovou velitelskou auru, že mu chtě nechtě musel každý věnovat pozornost. Byl jako plápolající oheň v ohništi uprostřed místnosti – i zády k němu Isak cítil na kůži jeho přítomnost. Muž náhle napřáhl ruku. Isak chvíli na ty obrovské prsty zíral, jako by viděl lidskou ruku poprvé, a pak roztřeseně ruku uchopil a cítil, jak se jeho dlaň v objetí velké tlapy ztrácí.
Zatím dost dobrý!
(V.Č., 27. 3. 2012 21:37)