Kapitola 22
22.
Doranei se naklonil blíž a zadíval se na Leganu. Nedala nijak najevo, že ho vidí; rozhlížela se po místnosti jako slepec a instinktivně reagovala na sebemenší zvuk. Kněz Antil o ni pečoval jako milenec.
To pomyšlení Doraneie zarazilo. Z hrdla mu vybublal hořký smích a musel si odkašlat, aby ho zakryl.
Ach, ty ubohý bastarde, propadl jsi jí, pomyslel si. Všichni jsme otroci svých srdcí.
Kněz požádal, zda by mohli rozsvítit jen jedinou svíčku. Doranei musel napínat zrak, aby viděl, co Legana píše na tabulku.
Kde jsem?
„V bezpečí,“ odvětil Sebe ode dveří, „dneska v noci tě k obchodníkovi s vínem neodvedeme.“
Zaplatili si pokoj v nejbezpečněji vypadající hospodě, jakou dokázal najít. Byl vybavený třemi postelemi připevněnými ke zdi, čtyřmi židlemi a stolem, který byl příliš lehký, než aby se jím daly zabarikádovat dveře. Hostinskému stačil jediný pohled na ně a zdvojnásobil cenu. Nemohli si dovolit plýtvat penězi, ale Doranei věděl, že musí co nejrychleji pryč z ulice. Kdyby došlo na nejhorší, mohl peníze ukrást. Dětství mezi zločinci obnášelo jisté výhody.
„Pověz nám, co se stalo?“ přerušil je Doranei. „Co to máš na krku?“
Legana neodpověděla, jen se otočila ke knězi. Antil se pod tíhou pohledu tří zabijáků schoulil. Doranei si všiml, že jako většina kněží má obličej samou vrásku a pod šaty spíše tuk než svaly − a ocitl se ve společnosti, které asi obvykle neholdoval. Pravděpodobně byl na pokraji nervového zhroucení.
„Našel jsem ji ve své ložnici,“ začal Antil a zrudl při zvuku, který vydal Sebe u dveří. U země natáhli drát, přes který by každý, kdo by se pokusil vplížit dovnitř, zakopl, ale Sebe se přesto postavil na hlídku.
„Prolétla oknem, když vybuchl Alteřin chrám.“
Doranei zamrkal. „Cože?“
„Vy jste to neslyšeli?“
„Ne, že zatraceně vylétl do povětří!“ řekl Doranei a nevěřícně se zasmál. „Jsme tu teprve několik dní, takže víme jen o povstání kleriků a zmatcích ve městě. Někdo se zmínil o zničeném chrámu, ale ne o něčem tak drastickém.“ Pohlédl na Seba a ten kývl.
„Vlastně jinak nic moc nevím. Ale ať už se tam Legana střetla s čímkoli, bylo to tak silné, že to zabilo bohyni − a zpřeráželo to polovinu kostí v Leganině těle.“
„Bohyni? Kterou?“
„Paní,“ řekl smutně.
Oba muži zalapali šokem po dechu. Na to je nic nepřipravilo. Doranei předpokládal, že lidé mluví o nějakém nižším aspektu − ale Paní patřila k Hornímu kruhu!
„Takže Legana přežila, zatímco bohyně zemřela?“ Neobtěžoval se skrýt skepsi; nedávalo to smysl.
Bledá žena kývla.
„Ale jak? Viděl jsem tě bojovat − a jsi zatraceně dobrá − ale když zemře bohyně, smrtelník nemá šanci přežít. A když už o tom mluvíme, pokud sis zpřerážela kosti, jak to, že už chodíš?“
„Ach,“ pípnul Antil. „S tím jsem trochu pomohl já, ale dotkla se jí Paní a zbytky moci v ní pořád zůstávají.“
„Ale je jen obyčejná věřící!“
„Och.“ Kněz sklapl ústa a zadíval se dolů.
„Co?“ obořil se na něj Doranei.
Legana mu věnovala dravčí úsměv. Pohled měla pořád rozostřený, ale dokázala sledovat zvuk jeho hlasu. Poprvé od chvíle, kdy do nich vrazili, mu připomněla sebejistou ženu, kterou poznal v Scree. Doraneiovi bylo nepříjemné sledovat, jak nejistě a trhaně vchází do hospody, proto se vydal prozkoumat okolí, aby se na ni nemusel dívat. Nikdy se s ohnivou farlanskou agentkou nespřátelil, ale obdivoval její ladnost a cílevědomost. Když viděl někoho sobě rovného tak zranitelného a zničeného, roztřásly se mu ruce a začal prahnout po pití.
Legana naškrábala něco na tabulku a podala mu ji.
Smrtelný aspekt.
„U všech démonů,“ vydechl Doranei a ignoroval výraz vrchního kněze. „Nikdy jsem neslyšel o… Milosrdný Smrti! A Osud je mrtvá? Znamená to, že ty jsi…?“ Vydechl úlevou, když zavrtěla hlavou.
„Co Ostie?“ zeptal se opatrně a ovládl ho strach. Ach, bohové, prosím, ať za to nemůže Zhia.
Legana znovu zavrtěla hlavou, ale zvážněla. Opět napsala něco na tabulku. Až o samotě.
Chvíli trvalo, než Antila přesvědčili, aby odešel, ale jakmile osaměli, přitáhl si Doranei židli blíž k Leganě, aby viděl, co píše.
Aracnan, napsala.
Doranei se zamračil. Znal jeho jméno i pověst, ale nečekal, že o něm uslyší v této souvislosti. „Víš proč?“
Zavrtěla hlavou a šedorusé lokny jí spadly do očí.
„Můžeš hádat? Co dělal v chrámu? Musela jsi se objevit v nesprávnou chvíli − nevěděl jsem, že Aracnan je dost silný na to, aby zabil boha, ale ani sám Smrt by se jen tak nepostavil Paní.“
Předstíral rituál, vyvolání.
„Předstíral?“ Doranei se podrbal ve strništi na tváři a přemýšlel. „Aby to vypadalo, že se kněz pokusil vyvolat démona? Nezáleží na tom, jestli tomu lidé uvěří, nebo ne, vyvolá to poprask. Buďto usiloval o to, aby lidé kleriky ještě víc nenáviděli, nebo chtěl, aby to vypadalo, že se je někdo snaží zdiskreditovat.“
Kdo by z toho těžil?
Doranei pokrčil rameny. „Záleží na tom, o jakého kněze šlo, jakou zastával pozici ve městě.“
Byl mocný, vévodkynin rádce.
„Takže za tím může být kdokoli; možná se ho někdo pokusil nahradit, podkopat postavení vévodkyně nebo poškodit reputaci kultů ve městě − anebo mohlo jít prostě o něco osobního.“
Azaer?
Zamračil se a utřel rukávem tabulku. „Doufejme, že ne. Stín by měl mnohem větší pole působnosti, kdyby jeden z jeho stoupenců dokázal zabít boha.“ Doranei se rozhlédl a znovu zkontroloval, jestli v místnosti nejsou zrcadla. Ulevilo se mu, že mu žádná neunikla.
Proč jste tady?
„Vlastně jsme hledali vás.“
Zhiu?
„Poslal mě král,“ řekl rychle. „Potřebuji s ní jeho jménem mluvit.“
Ještě tu není.
Doranei pohlédl Leganě zpříma do tváře a teprve teď si všiml, že její oči změnily barvu. Dříve bývaly obyčejně farlansky tmavohnědé, ale teď byly zářivě tmavozelené a člověk se v nich mohl utopit. Nepředstavovaly jedinou změnu v jejím vzhledu, ale byla nejočividnější a spojovala ji s Osudem. Jak se to nazvala, smrtelný aspekt? Nikdy o ničem podobném neslyšel a to asi bylo zlé znamení. Když se do něčeho zapletli bohové, připouštěli změnu jen v těch nejextrémnějších okolnostech.
Legana byla stejně krásná jako dřív, ale s alabastrovou pletí, dvoubarevnými vlasy a zelenýma očima působila děsivě. A teď seděl dost blízko na to, aby si všiml řady hrbolků pod jejím krkem a stínovým otiskem ruky, vypadalo to, jako by měla pod kůží ukrytý náhrdelník.
„Bohové, co se tu stalo?“ vydechl. Bez přemýšlení natáhl ruku, aby se hrbolků dotkl, ale Legana ucukla. Zrudl a začal mumlat omluvy.
Moje věc, napsala.
„Samozřejmě, promiň.“ Zavrtěl hlavou nad vlastní pošetilostí. „Vadilo by ti…? Promiň, ale právě jsem si uvědomil, že vlastně nevím, s kým teď mluvím. Jsi agentka bohů? Nebo lorda Isaka? Jak víš, že Zhia ještě není ve městě? Přece pořád nestojíš v jejím stínu, když teď jsi smrtelným aspektem Paní, že ne?“
Poklesla jí ramena, s nečitelným výrazem hleděla chvíli na zem, pak napsala.
Jsem teď sama.
„A co lord Isak?“
Musím mu poslat zprávu.
Doranei kývl. „Požádám Seba, aby ji odnesl tvému obchodníkovi s vínem. Jaké zprávy mu potřebuješ předat?“
O Meninech, Aracnanovi, o ztrátě kontaktu se Zhiou, o zraněních.
„Kde je Zhia?“
Dorazí.
„Nevíš, kde byla?“
Legana pokrčila rameny a trhla sebou bolestí. Hlava jí klesla dopředu a Doranei si uvědomil, že se třese a ruka s křídou se jí nejistě kolébá.
Něžně ji vzal tabulku a tiše řekl: „Jsi vyčerpaná. Potřebuješ se vyspat.“
Neodpověděla, proto svá slova zopakoval hlasitěji. Tentokrát pokynula na souhlas a dovolila, aby jí pomohl na nohy. Bývalá vražedkyně si nestěžovala, když ji Doranei objal okolo pasu a napůl ji odnesl k postelím. Podařilo se jí přesunout až ke stěně, kde zůstala zadýchaně sedět, zatímco Doranei jí zašel pro tabulku a zabalil ji do přikrývky.
Zariskoval úsměv. „Jaká změna! Kdybych tohle udělal v Scree, zlomila bys mi ruku.“
Pořád můžu.
„To věřím,“ řekl Doranei a sedl si na okraj postele. Najednou se cítil vetchý jako zarmoucený starý muž. „Když jsem vstoupil do služby, nic takového jsem nečekal.“
Legana chvíli seděla bez hnutí a sledovala ho, pak napsala: Ubožáčku.
Doranei se na ni zamračil. Zůstalo v ní hodně ze staré Legany, pořád to byla vzteklá divoška, kterou poznal v Scree. Když psala na tabulku, byly její pohyby nemilosrdné a ostré. Nejsi zlomený.
Vztek, který jí zářil ze smaragdových očí, mu vymazával jizvy z duše. „Bohové, ženská,“ zamumlal rozzlobeně, „není divu, že si o tobě lidé myslí, že jsi nemilosrdná potvora.“ Vstal, ale když se chystal odejít, na něco si vzpomněl. „Takže zpátky k práci; jak najdu Zhiu?“
Legana zavřela oči a neodpověděla, ale Doranei byl tak podrážděný, že ji hrubě šťouchl do jedné, pak do druhé nohy. Při třetím kopnutí otevřela oči a zamračila se na něj, ale on na ni neochvějně hleděl, dokud se nenatáhla pro tabulku.
Mince, náměstí Růžová fontána, modré dveře.
„Je tam?“
Zavrtěla hlavou.
Doranei se zamyslel. „Očekává, že tam budeš i s jejím upířím přítelem − jak se jmenoval? Mikiss? Zabila jsi ho?“
Kývla.
„Zhia pravděpodobně pozná, že tam nejsi, a to v ní vzbudí podezření. Takže budu muset někomu zaplatit, aby dům sledoval a předal jí zprávu, až ho načapá.“
Konečně měl nějaký plán a z ramenou mu spadla tíha. Zamířil ke dveřím. „Půjdu a prohlédnu si ten dům osobně. Měla jsi velké štěstí, že jsi na nás narazila, a možná se dneska večer přenese troška i na mě. Když na Seba zamrkáš, možná za tebe odnese zprávu.“
Sotva zavřel dveře, něco do nich bouchlo, a když se otočil, uviděl, že ze dřeva trčí hrot dýky. Zazubil se a zamířil dolů za ostatními.
* * *
Venku panovaly tma a ticho. Ulice byly téměř prázdné, chladná noc totiž zahnala většinu lidí dovnitř. Ze zvyku si zkontroloval zbraně. Po městě se toulalo tolik ozbrojených mužů, že hlídce nebude připadat podezřelý, a tvářit se jako snadný cíl by byl stejně dobrý nápad jako vypůjčit si kutnu vrchního kněze.
Nebe bylo tmavě modré, na západě, kde se třpytil poprašek hvězd, až černé. Lovcův měsíc stál v zenitu a jeho bledý svit ho pobízel kupředu. Město před ním se rozkládalo na svahu, bohatší čtvrtě shlížely dolů na ty chudší a rozeklané štíty vysokého Černého zubu se tyčily nad vším ostatním. Ruku si položil na jílec meče pod pláštěm a pospíchal dál.
Nebyl ve městě poprvé a Růžovou fontánu našel bez problémů. Do samotné čtvrti se dostal snadno; Zhia si pro svůj pobyt prozíravě vybrala nevýznamné zákoutí, slušné místo daleko od nepokojů. Když míjel brány Osmi Věží, všiml si, že je střeží jak vojáci Rubínové věže, tak byorské stráže.
Mincí pochodovaly ozbrojené hlídky, ale neomezovaly nikoho v pohybu. Většinu tvořili muži v livrejích najatí soukromými osobami a jejich úkolem bylo být vidět a předejít tak možným nepokojům. Doranei věděl, že ho nechají být, dokud se nezačne zajímat o nesprávný dům.
V místě, kde se ulice rozšiřovala okolo Růžové fontány, stály tři vysoké, kamenné budovy. V přízemí sídlili dva stříbrotepci a lichvář, pokud se nemýlil. Na opačné straně pak stály dražší domy, které zčásti schovávaly jilmy a osm stop vysoké kamenné zdi.
Když Doranei dorazil k fontáně, zpomalil a vylovil z kapsy měďák − v Byoře pro něj měli zvláštní jméno, ale jemu připadal jako obyčejný měďák. U otevřené brány na nádvoří jednoho z domů stáli na stráži dva muži a líně ho pozorovali. A co bylo pro Doraneie nejdůležitější, tvářili se znuděně a s tupými výrazy se opírali o halapartny. Se strážemi všude okolo bylo příliš riskantní sledovat cokoli ze stínů, proto se rozhodl neschovávat.
„Dneska člověk potřebuje všechno štěstí, které se dá získat,“ zavolal na stráže a ukázal na fontánu.
„Neslyšel jste?“ odpověděl jeden strážce. „Štěstí je v poslední době nedostatek.“ Byl mladší z dvojice, možná o deset let mladší než Doranei.
Doranei naklonil hlavu na stranu. „Co jsem měl slyšet?“
„Říkají, že Paní už není,“ odpověděl strážce samolibě. „Zatracení bohové se mezi sebou začali hašteřit a ji při tom zabili. To je mi pěkné štěstí − nebo spíše smůla, ne?“
„Do prdele, fakt?“ Doranei k nim vykročil a šokovaně kulil oči. Strážce se zazubil, očividně ho potěšilo, že zapůsobil tak dramaticky, jeho starší kamarád jen zamlkle přihlížel.
„Jo, to se říká. Kde jste byl, že jste o tom nic neslyšel?“
„Jel jsem s tou nejpomalejší karavanou, jakou jsem kdy viděl,“ zafuněl Doranei. „Celé týdny jsem neslyšel nic než prdění mul a vozků.“ Teatrálně se poplácal po plášti. „Ale mělo to i své výhody, to jo.“ Vytáhl z kapsy odřené kožené pouzdro. „Karavana vezla hlavně tabák a můžete si být zatraceně jistí, že se spřátelím s každým, kdo veze sto beden cigár!“
Doranei se s nadějí zadíval na stráže, pak do dvora za nimi. „Máte tu někde oheň?“
Mladší strážce se zazubil. „Máte nějaké cigáro navíc?“
„Ha, zas tak moc si zakouřit nepotřebuju,“ odpověděl Doranei dobrosrdečně a bedlivě přitom sledoval staršího strážce. Muž ho pozoroval, a kdyby byl příliš štědrý, vzbudilo by to u něj podezření. „Tyhle věcí stojí půlku denní mzdy.“ Odmlčel se. „Ale co kdybyste mi na oplátku udělali laskavost.“
„Tak bacha,“ zabručel starší strážce najednou. „Je zima a já nemám chuť nakopat někomu zadek, ale máme svoje povinnosti, takže si dejte dobrý pozor na to, co teď řeknete.“
„Nic takového; nejsem zloděj,“ protestoval Doranei a zvedl ruce. „Hlavní vozka mě o něco požádal, ale ten chlap je zasraný zlořád a lstivý hajzlík a já mu nevěřím. Ještě nikdy jsem v Byoře nebyl, a tak nevím, jestli za to, co po mně chtěl, dostanu peníze, nebo přes hubu.“
Doranei viděl, jak muž nabídku zvažuje. Čekal; mladší strážce se tvářil víc než dychtivě, a tak nechal staršího, ať dojde k nějakému závěru sám.
„Dobrá,“ řekl muž nakonec, zvedl zbraň a namířil na Doraneie. „Yanaii, jdi a řekni té hloupé holce v kuchyni, ať přinese svíčku.“ Kývl na Doraneie. „Pokuste se o něco pitomého, když bude pryč, a propíchnu vás, jasné?“
Usmál se, kývl a potlačil nutkání ustoupit z dosahu, zatímco Yanai odspěchal.
„Jmenuju se Kirer,“ prohodil. „A vy?“
„Seržant Loris,“ odvětil starší muž.
Ach, jeden z těch, pomyslel si Doranei. Trvá na hodnosti, i když je jenom zasraný strážce. A Loris? Je to dobré litské jméno, ale jeho vzhled mu neodpovídá. Strážce měl tlustý obličej a nevýrazné rysy: tenké rty a očka s převislými víčky. Samé tváře a čelo, jako nafouknuté dítě.
„Tak, seržo,“ pokračoval Doranei s neškodným úsměvem, „znáte město dobře?“
„Docela jo,“ zabručel.
„Co byste řekl na práci, kterou mi nabídli? Mám koupit dva pytle Královniny přízně − ať už je to, u Ghenny, cokoli − v domě kousek odsud. Jednou jsem vozku ukecal, aby mi dal dobrou cenu, a on si teď myslí, že se mi to povede i podruhé.“
„Královnina přízeň? O tom jsem slyšel,“ řekl Loris opatrně. „Je to bylina, která roste na horském svahu.“
„Jenom medicína? Takže žádný problém…“
Loris se vysmál Doraneiově naivitě. „Neřekl bych ‚žádný problém‘, synu. Čarodějnice a děvky s ní zabíjejí děcka přímo v břiše, zbavují se nechtěných fracků. Sbírat nebo nakupovat Královninu přízeň je zakázané, takže by vám radši měl za to riziko dobře platit.“
Yanai se vrátil a v ruce opatrně nesl doutnající svíčku. Doranei podal oběma cigáro, sám u toho svého odřízl nožem špičku a zapálil si. „Poslali ho koupit Královninu přízeň,“ řekl Loris společníkovi. Opřel si halapartnu o rameno, ukousl špičku cigára a vyplivl ji. Přiblížil k němu svíčku a hluboce potáhl, až se vzňalo, pak jím Doraneiovi zasalutoval a uznale pokýval hlavou. „Dobrá věc. Díky, příteli.“
„Královnina přízeň, co? To je zlé,“ řekl Yanai a snažil se napodobit zkušený způsob, jakým si cigáro připravil Doranei. „Tak co děláte tady?“
„Poslali mě sem.“ Doranei ukázal na modré dveře, o kterých mu řekla Legana.
„Kdepak, v Minci ne,“ řekl Yanai a zasmál se. „Pro to svinstvo musíte do Paliče. Tady žijou počestní lidi; tady by obchodník s Královninou přízní dlouho nepřežil.“
„Ale poslali mě sem,“ trval na svém Doranei. „Mám se prý ptát po mágovi Naiovi, chlápkovi s divnýma nohama.“
Popis ani jméno žádnému z mužů nic neřekly.
„Mág, co?“ Loris nafoukl tváře. „Nevěděl jsem, že se ta bylina dá použít i v magii.“
„Myslíš, že proto se tu motá to dítě?“ řekl Yanai najednou Lorisovi. „Nějaká holka se poslední týden noc co noc plíží náměstím,“ vysvětlil Doraneiovi. „Možná vyhlíží kunčafty, anebo ji poslala jedna z paličských tlup, která Královninu přízeň sama prodává a nelíbí se jí konkurence.“
„A dneska večer?“
„Byla tu asi před hodinou. Nikdy se nezdrží dlouho, protože ví, že jí pořádně natlučeme, pokud se nám dostane do rukou. Jenom nakoukne do oken na té straně a jde dál.“
Doranei kývl. Obyvatelům Mince by se asi moc nelíbilo, kdyby si zdejší domy prohlížel potenciální zloděj, ale strážci nebudou plýtvat časem na chytání děvčete, o kterém si ani nejsou jistí, jestli představuje problém, nebo ne. „Vrátí se ještě dneska v noci?“
„Možná − jisté ale je, že se objeví pokaždé se západem slunce.“
Mohlo by stát za to chytit ji, i když vás dva nezajímá, pomyslel si Doranei a potáhl z cigára.
Tabák byl přítelem každého zvěda. To mu řekl před lety král Emin. Sám v tom zvyku žádný požitek nenacházel a kouřil jen tolik, aby nevypadal s dýmkou nebo s cigárem v ruce jako hlupák. Všichni vojáci v Zemi byli stejní: často to byli prosťáčci se spoustou volného času. Jen zřídkakdy odmítli nabízené cigáro, a když se uvolnili, byli upovídanější než houf ženských nad pletením.
Královi muži nemuseli hrát dvorské hry; na to měl Emin aristokraty. Doranei získával informace od sluhů, stráží a děveček. Když mu bylo dvanáct, byl klukem pro všechno v kuchyni U Lehkého pírka a ta zkušenost mu nejednou prospěla. Jak říkal Sebe, i když kuchař nic neví, aspoň dostaneš najíst zadarmo.
Ten malý opičák udělá pro kus žvance cokoli, dodal a v duchu se usmál.
Zasalutoval cigárem strážcům. „No, radši teda půjdu. Nechci, aby si lidi mysleli, že jsem se zapletl do něčeho nezákonného, zdejší vojáci nemají v poslední době moc smyslu pro humor.“
„Jo, to máte pravdu,“ souhlasil Loris. „Jsem rád, že my tady jsme od všeho pěkně daleko. Město je tak plné sraček, že je nedokáže spláchnout ani sama Kiyer. Seberte prachy toho bastarda a radši si na noc kupte nějaké pěkné děvče. Když zmizíte, nebude vás hledat a vojáky bude vaše zmizení zajímat asi tolik jako úředníky.“
Doranei se zakřenil. „V tom byste mohl mít pravdu. Nechal jsem u hlavního vozky svoje věci, ale s tím, co mi dal, si koupím nové, a ještě mi zůstane na útratu. To ho naučí nevěřit lidem.“
Rozloučil se a odešel; strážcům to nevadilo − prohodit pár slov s kolemjdoucím, aby se ujistili, že nezpůsobí potíže, byla jedna věc, ale tlachat s ním příliš dlouho se dalo považovat za ulívání. Doranei se vrátil zpátky ke křižovatce, kterou si předtím dobře prohlédl; musel tudy jít každý, kdo přicházel z Paliče, i kdyby šel oklikou. Nemyslel si, že by měl problém identifikovat dívku, o které Yanai mluvil, ale chtěl se vyhnout pozdvižení − ulicemi se toulalo tolik znuděných vojáků a žoldáků, že bude určitě ozbrojená.
„Objevuje se po západu slunce,“ přemýšlel a pozoroval třpytivou jinovatku na střechách. „Hledá Mikisse, Naie nebo samotnou Zhiu? Nemůže to být vévodkynina agentka, jinak by dveře sledovala celý den.“
Opíral se o kmen starého popínavého keře, který šplhal vzhůru po vysoké obvodové zdi nádvoří a odtud na střechu přiléhajícího domu. I bez listí byly propletené větve dostatečně husté na to, aby za nimi byl Doranei téměř neviditelný.
Na keři u rohu hlavní ulice se v ostrém večerním větru třepotal asi tucet dlouhých bílých stuh − hádal, že je to malá obětina Sheredal, Paní mrazu. Kvůli studenému větru se v zimě na zemi rychle tvořilo náledí, které bylo skutečnou hrozbou pro starce a chromé, a dům tak asi patřil staršímu člověku. Vrchní kněz Antil a jeho tlusťoučká banda léčitelů byli možná dobří, ale ošklivý pád pořád mohl skončit smrtí. Doranei toho na cestách už hodně viděl, ale stuhy byly jediná svatyně, které se kdy Sheredal dostalo, a jediný obrázek něžného Ansennova aspektu se nacházel na vlysu v Narkangu. Nechal ho vytesat sám král Emin a tvořila ho podivná sbírka menších bohů a aspektů, kteří dokonale shrnovali královu vrtošivou povahu; Sheredal na něm představovala sehnutá stařena se střapatými vlasy a dlouhými, zahnutými prsty. Mezi vznešenějšími bohy působila smutně a osaměle, ale pokud Doranei věděl, byl obrázek zcela výplodem umělcovy fantazie.
Ale na tom už nesejde. Polovina Narkangu si teď tak Paní mrazu představuje. Myslím, že král to dílo objednal, aby nám ukázal moc víry.
Doranei nemusel čekat dlouho. Nikdo z kolemjdoucích si ho nevšiml. Pak zahlédl, jak se ulicí plahočí sehnutá postava v kabátu z ovčího rouna, který očividně patřil někomu mnohem většímu, a okamžitě pochopil, že jde o dívku, o které mluvil Yanai.
Předem si naplnil kapsu malými kamínky. Hodil jedním po dívce zrovna ve chvíli, kdy dorazila do středu náměstí. Neškodně ji klepl do kabátu, ale přiměl ji zastavit se, přesně jak plánoval. Zmateně se rozhlédla. Ulice byla oběma směry prázdná a ona se tak soustředila na cíl, že si ho ani nevšimla, když vystoupil z křoví a hodil po ní kamenem.
„Promiň,“ zavolal, protože tušil, že většina zlodějů nebo vrahů v Byoře se obětem neomlouvá. Otočila se po zvuku a lehce se předklonila. Vešel do ulice a zamával.
„Proč jsi to udělal?“ zeptala se rozzlobeně. Hlas měla vysoký a drsný, a přestože Doranei neovládal místní dialekt nejlépe, poznal, že dívka pochází z nejchudší části města. Zdálo se, že je mladší, než její výška napovídala.
„Aby ses nevylekala.“
Dívka se ohlédla, aby se ujistila, že se k ní nikdo neplíží zezadu, ale poznala, že je až na podivína, který ji oslovil, pořád sama. Napjala se a připravila se dát na útěk.
„Tak co chceš?“
„Napřed chci, abys věděla jedno,“ řekl a zvedl ruku, aby umlčel její otázky. „Kameny házím dobře, ale noži ještě líp.“
„No a?“
„No,“ řekl a snažil se, aby jeho slova vyzněla co nejméně výhružně, „mohu tě zastavit méně přátelským způsobem.“ Zatímco mluvil, vytáhl z rukávu nůž, protočil ho mezi prsty a připravil se k hodu.
Dívka ztuhla a chystala se dát na útěk, ale Doranei věděl, že se k němu bojí otočit zády. „V další ulici jsou strážní a přiběhnou, když zakřičím.“
„Jo, mluvil jsem s nimi. Jeden je starý, druhý mladý. Ani jeden si o tobě nemyslí nic dobrého a raději věř, že je oba snadno zvládnu.“
„Co chceš?“ Byla zmatená. Doranei jí vyhrožoval, ale ještě se k ní ani nepřiblížil. Nebyl dost blízko na to, aby si mohl být jistý, že ji zasáhne nebo dohoní, ale věděla, že by bylo příliš nebezpečné to riskovat.
„Chci s někým mluvit.“
„Nemůžeš si dovolit štětku?“
Doranei se zasmál. „Připomínáš mi jednu známou. Ostrý jazyk ji celý život dostává do problémů; kdyby to nebyla jedna z nejhouževnatějších potvor, jaké znám, už dávno by bylo po ní.“ Popotáhl. „Tím chci říct, že pokud chceš takhle mluvit, měla bys umět taky zabíjet, jasné?“
Dívka zaváhala, pak rychle kývla.
„Neslyším tě.“
„Ano, pane,“ odpověděla trucovitě.
„Dobře. Teď poslouchej. Nezajímáš mě a nedostanu tě do žádných potíží. Míříš k Růžové fontáně, abys znovu zkontrolovala jeden z tamních domů − jestli uvnitř nezahlédneš světlo, pohyb nebo něco podobného − přesně podle rozkazu.“
„Nebude se jí to líbit,“ namítla dívka, „je pořádně vzteklá. Určitě poručí Vascovi, aby nám namlátil.“
„Kdo je Vasca?“
„Vyhazovač.“
„V bordelu nebo v hospodě?“
„V obojím.“
Doranei schoval nůž. „Ani na mě nesáhne,“ řekl sebejistě a vykročil k ní.
„Kdo si teď o sobě příliš myslí?“ obořila se na něj.
Pokrčil rameny. „Nezáleží na tom, jestli mi věříš. Není můj přítel, a pokud mu budu muset rozmlátit obličej, abych si mohl promluvit s osobou, která nechává sledovat ty dveře, udělám to.“ Tleskl s falešnou žoviálností rukama a přitáhl si plášť blíž k tělu. „Venku začíná být pěkná zima, takže pokud se chceš dál hádat, co kdybychom pokračovali při chůzi?“
„Co za to dostanu?“ obořila se na něj a ani se nepohnula, když se k ní vydal.
„Stříbrňák za námahu, co ty na to?“
„Předem.“
„Do pekel s tebou,“ vyštěkl a zastavil se od ní na vzdálenost meče. „Pokud sklapneš, dostaneš měďák hned a zbytek, až se setkám s tvým pánem.“
Nehádala se. Pořád jí mohl ublížit, kdyby chtěl. „Dobrá, tudy,“ řekla rozmrzele.
Připojil se k ní a ona musela na jeden jeho dlouhý krok udělat dva rychlé krátké. Asi po půlminutě zachrchlala a odplivla si na práh dveří. „Tak kde je můj měďák?“
„Bohové, nejmenuješ se Legana, že ne?“
Vydala znechucený zvuk a předběhla ho, takže ji Doranei musel dohonit. „Dej mi peníz a zjistíš to.“
* * *
Velikost hospody Doraneie překvapila. Kdysi to bývalo skladiště s pokoji personálu na jedné straně a majitelovými vzadu. Silné, dehtem natřené trámy splývaly se šerem, takže se zdálo, jako by se panely bíle natřených cihel vznášely. Na pozadí tenkého mračna prosvíceného měsícem se tyčily siluety dvou kamenných chrličů, kteří se krčili na rozích hospody a hleděli dolů na vchod.
Za hospodou zela v jinak stísněných uličkách najednou mezera, které místní říkali Cambreyho jazyk. Hladký, zvlněný kus spálené černé země, jediný nezastavěný prostor v Paliči, se táhl dobrých sto yardů po svahu. Doranei ho viděl jen na jaře, kdy se dolů z hory snesla semena a místo zarostlo vzácným, nádherným divokým kvítím.
K Doraneiovu překvapení mu dívka neutekla, nerozběhla se ke dveřím a nezačala křičet o pomoc, nýbrž odvážně vešla širokými dubovými dveřmi. Ještě než překročila práh, už si svlékala kabát. Zamířila k baru a tlustému muži, který se o něj opíral lokty, ukázala významným pohledem na Doraneie.
Nálada v místnosti se okamžitě změnila, když se Vasca zvedl a vykročil k němu. Doranei si pod pláštěm protáhl prsty levé ruky, zaťal je v pěst a vydal se naproti silákovi, který si z opasku vyhákl kyj.
Vasca neztrácel čas a ohnal se po Doraneiovi tak silně, že by mu roztříštil lebku, kdyby ho zasáhl. Doranei se ale včas zastavil a ucukl stranou. Pak už ho Vasca sotva viděl pohnout se.
Doranei chytil vyhazovače za zápěstí, trhl, vyvedl ho z rovnováhy a zasadil mu ránu do odhalených žeber. Vasca po úderu pěstí v ocelí vyztužené rukavici zachrochtal jako prase, ale Doranei ještě neskončil. Obrátil ho a nabral ho kolenem do ledvin. Vyhazovači se podlomily nohy, Doranei se zahnal a hospodou se rozlehlo hlasité prasknutí, když praštil Vascu pravým předloktím do nosu. Muž padl na podlahu.
Doranei se instinktivně otočil a zvedl meč pro případ, že by se k němu někdo plížil zezadu, ale nikdo se ani nepohnul, všichni užasle ztuhli. Sklonil lehce meč. U stolu u zdi vlevo seděla skupinka vojáků.
„Trochu dramatické, nemyslíš?“ ozval se hlas po jeho levici. „Pokud si pamatuji, nejsi zrovna milovník divadla.“
Doraneiovi málem vypadl meč, když poznal, kdo ho oslovil: u stolu v koutě se jako zahálčivý mladý šlechtic rozvaloval princ Koezh Vukotic. Upír byl jediný, kdo v místnosti nepil z hliněného poháru, a Doranei doufal, že rudá tekutina ve sklenici z broušeného skla je jen červené víno.
Koezh byl oblečený do jednoduchých šedých cestovních šatů a jeho jediným šperkem byl zlatý pečetní prsten na řetízku kolem krku. Upírovi pohrával na rtech shovívavý úsměv, ale Doranei už si zvykl na to, že se mu členové rodiny Vukoticů vysmívají. Kdyby se objevil sám Vorizh a vysmál se stavu jeho bot, Doranei si byl jistý, že by si jen povzdychl, potřásl hlavou a odmítl se nechat vyprovokovat. Tedy, skoro jistý.
Schoval meč do pochvy a obešel ležícího Vascu, který bezděčně zafrkal, když mu z nosu začala prýštit krev, a zakňoural bolestí jako zbitý pes. Pohlédl na svoji mladou průvodkyni, která sebou trhla, když ukázal na soudky za barem, a vydal se k vládci kmenu Vukoticů. Koezh přelétl pohledem místnost a lidé poslušně obrátili pozornost jinam. Ve chvíli, kdy ho Koezh vyzval, ať se posadí, se už okolo znovu rozproudil hovor.
Doranei si přitáhl židli a sedl si, aniž by se obtěžoval odložit plášť. Nepochyboval o tom, že nebude trvat dlouho a Koezh ho pošle pryč a on bude muset odtáhnout jako pes s ocasem staženým mezi nohama. Seděli tváří v tvář a mlčeli. Po půltuctu zabušení srdce se před Doraneiem objevil cínový korbel s pivem. Doraneiova průvodkyně odložila svrchní oděv a on uviděl, že je to křehká dívenka s kaštanovými kudrnami a hubenou tváří. Odhadoval, že jí bude nanejvýš dvanáct. V Koezhově přítomnosti působila bezvýrazně a mírně.
Dobře; bez ohledu na drzost bys musela být hloupá, aby sis nevšimla, jakou má moc.
„Copak nic neřekneš?“ ozval se Koezh, když dívka odešla. „Rád tě vidím? Scházel jsi mi? V té kazajce vypadáš dobře?“
„Ani nevím, jak ti mám říkat,“ zabručel Doranei a přemýšlel, do čeho se to vlastně namočil. Koezh ho toleroval, nic víc − a Doranei nemohl zapomenout na to, že je jedinou osobou ve městě, která Koezhe zná a již Koezh nemá pod kontrolou. A ještě tu byl jeho úkol. Chystal se šťourat v tajemstvích Vorizhe, Koezhova mladšího bratra.
„Co třeba Ostene?“ odvětil Koezh s úsměvem. „Sestra by určitě souhlasila. Promluvíme si napřed o obchodu, než se pustíme do vzpomínání?“
„O obchodu?“
Koezh se naklonil blíž a Doranei bezděčně ztuhl.
„Nepiješ,“ upozornil upír a ukázal na korbel. Místním dialektem hovořil precizně, i když trochu tvrdě, protože kombinoval zastřené meninské souhlásky a prodloužené litské samohlásky. Doranei mluvil ve srovnání s Koezhem plynuleji, ale zato jako dělník z doků.
Králův muž si odkašlal, aby zakryl nervózní smích. Koezh nebyl nijak vysoký, obklopovala ho ale aura, která budila u Doraneie hrůzu. Ani nemrkl safírovýma očima, když se natáhl pro pivo a dlouze se napil. Druhým douškem vyprázdnil korbel do poloviny a konečně se trochu uklidnil. Škoda, že v tom není brandy, pomyslel si.
„Takže obchod,“ řekl a utřel si ústa rukávem. „Povíš mi, co tu děláš?“
„Ne.“ Koezh se usmál. „Ty?“
„Možná.“
Jeho úsměv se rozšířil trochu víc, než bylo Doraneiovi příjemné. „Takže pokrok.“
„Hledám tvoji sestru,“ řekl Doranei opatrně.
„Proto tu nejsi. Sice bych tě rád považoval za pošetilého chlapce, ale nevyhledal jsi ji jako zamilované štěně.“
„Je tady?“
„Je ve městě,“ připustil Koezh, „ale dneska večer má práci. Mám jí předat zprávu?“
„Potřebuji, aby mi odpověděla na pár otázek.“
„Na romantická gesta je už trochu stará.“
Doranei se rozkašlal, a než mohl pokračovat, musel se znovu napít. „Připomínáš mi krále Emina.“
„Znamená to, že když poručím, předvedeš mi nějaký trik?“
Doranei přimhouřil oči, když Koezhův hlas ztvrdl. „To si o mně myslíš?“
„Myslím si jen to, že teď působíš mnohem nedůtklivěji a ponuřeji než tehdy za magické noci v divadle.“ Koezh se opřel, loket si položil na podničku židle a usrkával vína. „Ovládej se, štěně,“ varoval ho líně.
Pravda, pomyslel si Doranei, jeho bych radši dráždit neměl. Měl jsem se sebrat a odejít, jakmile jsem poznal, že je tu sám.
„Promiň. Mám za sebou divný den.“
Koezh na něj tázavě pohlédl. „Divnější než obvykle? Povídej.“
Doranei si vzpomněl na poloslepou Farlanku se stínovým otiskem ruky na hrdle a boží krví v žilách. Smrtelný aspekt mrtvé bohyně. Nechci vědět, co by se stalo, kdyby na sebe narazili. „Nemůžu, ještě ne.“
„Tak mi pověz, na co se chceš zeptat mojí sestry.“
Doranei zaváhal. Moc dobře věděl, že i když v Scree byli víceméně spojenci, nic to neznamenalo. Rodina Vukoticů byla nepřítelem bohů a to se nezmění, stejně jako jim žádné množství dobrých skutků nepřinese vykoupení.
„Chtěl jsem se jí zeptat na vašeho bratra.“
„Na Vorizhe?“ Na okamžik se zdálo, že Koezhe skutečně zaskočil. „Co po něm chceš?“
„Slyšel jsem zvěsti,“ řekl Doranei opatrně, „o jeho deníku.“
Koezh znovu usrkl vína a celou dobu hleděl přimhouřenýma očima na Doraneie. „O deníku? Uvědomuješ si, že můj bratr je šílený, že ano?“
„Ano. Proto jsem se přišel zeptat, proč by po jeho deníku někdo šel.“
Koezh našpulil rty. „Musí to být nějaký cvok − naše rodina podobné lidi přitahuje.“
„Víš něco o deníku?“ Doranei najednou ucítil, jak vzduch okolo zchladl a stíny se prodloužily.
„Ne. Ale povím ti jedno,“ řekl Koezh tiše a tmavé oči se mu zaleskly. „Pokud se chceš hrabat v minulosti, dávej si dobrý pozor. Velká válka byla plná hrůz, jaké si nedokážeš ani představit. Některá tajemství by měla raději zůstat zapomenuta.“ Naklonil se blíž. „Dopil jsi pivo − je čas, abys šel.“