Kapitola 2
2.
V chodbě vedoucí k její soukromé studovně táhlo a osvětlovala ji jen lampa, kterou si vzala s sebou. Královna Oterness se cítila jako zloděj, jak se tak plížila vlastním palácem pod rouškou noci, kdy rozumní lidé už dávno spali. Bylo brzy ráno, v tu hodinu obvykle vzhůru nebývala, ale od chvíle, kdy počala, se jí skutečný spánek vyhýbal.
A teď mě děsí každý stín, pomyslela si unaveně, a bojím se zavřít oči bez ohledu na to, kolik stráží mě hlídá. Stala jsem se stejně paranoidní jako manžel.
Přitáhla si šál blíž k tělu a zastavila se na rohu chodby, odkud viděla oběma směry. Slyšela, jak do okenic buší déšť a šplíchá na dláždění balkónu někde nad ní. Bílý palác v Narkangu byl v tu roční dobu studený. Podzim přešel v zimu a od oceánu vál chladný noční vzduch, takže byla vděčná za teplý šál, který jí král Emin před lety daroval.
Oterness se přinutila usmát. Jak typický dárek. Šál byl dost dlouhý na to, aby se do něj mohla celá zabalit, a zdobil ho nádherný vzor − podobný styl nikdy dřív neviděla, ale podle Emina pocházel z Arothu, odkud se před dvěma, třemi sty lety přistěhovala rodina její matky. Od Emina to nebyl typický dar kvůli měsíčním kamenům a topazům, které zdobily lilie a kolibříky ve vzoru, nýbrž proto, že ukrýval nůž, jenž ji tlačil do vystouplého břicha, kdykoli si šál upravila.
Přesto jí zbraň poskytovala útěchu, měla se čím bránit v případě, že by se jí někdo pokusil ublížit, když byla nejvíce zranitelná. Oterness se při tom pomyšlení zachvěla, přitiskla si ruku na břicho a na jizvy, které ho hyzdily. Pro případ, že by se to stalo znovu.
Pro Emina byla zpočátku cenná hlavně kvůli schopnosti ovlivňovat nejvyšší společnost, což s elegancí dělala dlouhá desetiletí. Ponuře se usmála. Štěbetající matróny narkangské elity by dozajista užasly nad tím, co by se stalo muži, který by se nyní pokusil jejich královnu napadnout, protože po Ilumenově zradě, poté co jí do břicha vyryl jméno, se Oterness zatvrdila a rychle se od nejlepších členů Bratrstva naučila, co mohla.
Znovu se jí zvedl žaludek, zahnal všechny myšlenky na boj a připomněl jí, proč je vzhůru uprostřed noci. Každou noc, když si šla lehnout, ji silně rozbolelo břicho, a jakmile bolest polevila, ozval se močový měchýř. Snažila se nevšímat si toho, protože i ranní nevolnost, o které byla přesvědčena, že snad nikdy neskončí, byla nyní pouhou mamou vzpomínkou. S bolestí břicha si poradila − uklidnila žaludek bylinkami a začala si užívat i samotu nočních procházek. Když se Oterness vyškrábala z postele, komorná Jorinn otevřela oči, aby zjistila, jestli královna nepotřebuje pomoc, ukázalo se ale, že ne, proto se zachumlala zpátky do peřin a spala dál.
Drazí bohové, nečekala jsem, že se budu takhle kolébat, pomyslela si Oterness s ironickým úsměvem. Cítím se jako hroch. A když se nepotácím jako opilý námořník, potím se jako Eminův strýc a − ach, u Kitarových zubů! Odkud se berou všechny ty větry? Když teď prdím víc než královský gardista, je trochu nefér, že mi to nepřipadá tak humorné jako jim? Ne že by královna prděla, samozřejmě…
Byla už jen několik yardů od dveří studovny, když přes šumění deště uslyšela v dálce zvuk: třesknutí hlavní brány a dunění podkov. Nocí se neslo tiché zvonění ohlašující návrat šlechty.
„No, asi se konečně vrátil můj drahý manžel,“ zamumlala a otočila se, aby se vrátila zpět do ložnice. Emin ji určitě přijde zkontrolovat, sotva sesedne z koně. Dneska v noci už se nevyspím.
Cestou zpátky k posteli si Oterness všimla, že ji Jorinn ze svého lůžka sleduje jako kočka. Dala jasně najevo, že nemá zájem o přehnanou péči, ale Jorinn ji neočekávala zpátky ještě aspoň půl hodiny.
„No tak, děvče, vstávat,“ řekla královna bryskně. „Vrátil se náš pán a vládce. Rozdmýchej oheň v krbu, zapal lampu a dej vědět v kuchyni − vypadá to, že se vrátilo celé Bratrstvo.“
Jorinn vyskočila z postele, šaty si natáhla přes noční košili, vlasy si svázala zelenou stužkou a zamířila ke krbu. Zkušeně probudila mosazným měchem uhlíky k životu a větvičkou z dříví na podpal zapálila lucernu u paty spirálového schodiště vedoucího do královy malé soukromé studovny. Pak si pospíšila ke dveřím, na poslední chvíli se však upamatovala, prudce se zastavila a vysekla královně Oterness pukrle. Královna ji mávnutím propustila, usadila se v křesle u ohně a přes nohy si přehodila přikrývku.
Jorinn trhnutím otevřela dveře a překvapeně vyjekla, když dovnitř vrazil král. Komorná jen taktak uskočila stranou. Stačil jí jediný pohled na jeho tvář a vzala nohy na ramena, aniž by čekala na propuštění. Rychle za sebou zavřela dveře.
Oterness se snažila rozluštit manželův výraz, ale do obličeje měl stažený klobouk, který ho chránil před deštěm. Zprudka se zastavil uprostřed pokoje, kapala z něj voda a mlčel.
„Bohové úsvitu!“ zvolala Oterness. „Emine, co se stalo?“
Zdálo se, že si jí král Oterness sotva všiml. Hleděl na podlahu u jejích nohou, jako by jí nedokázal pohlédnout do očí. Odhodila přikrývku a vyškrábala se na nohy, protože ji jeho chování vylekalo. Natáhla se pro jeho ruku, ale Emin ucukl. Přesto obemkla jeho prsty svými a ucítila, že je prokřehlý na kost a třese se.
„Já… já…“ Králův hlas zněl neohrabaně a zlomeně, což se mu vůbec nepodobalo. Zdálo se, jako by ho i tato dvě slova naprosto vyčerpala.
„Emine, pojď a sedni si k ohni,“ řekla Oterness a táhla ho ke křeslu. „Jsi úplně zmrzlý.“
Emin se neposadil, ale pevně jí stiskl prsty. Chvíli hleděl do plamenů, pak se otřásl.
„Děsíš mě. Co se stalo? Městem se nesou strašlivé zvěsti…“
„Jsou pravdivé,“ ozval se ostře, „všechny jsou pravdivé.“ S povzdechem klesl na kolena před ohněm a manželčinu ruku nechal vyklouznout ze své.
„Všechny?“ vydechla Oterness. „Scree je zničeno? Bohové vymazali za trest ze světa celé město? Opess Antern říkal, že se kněží v Narkangu chovají velmi divně, a dokonce i umírněnci hlásají, že přichází čas zúčtování.“
„Bohové do pádu Scree nijak nezasáhli,“ zašeptal Emin zdráhavě, jako by sotva dokázal uvěřit tomu, co říká. „Objevili se příliš pozdě, než aby mohli komukoli pomoct. Příliš pozdě, než aby mohli někoho potrestat − to jim ale nezabránilo pomstít se.“
Zhluboka se nadechl, jako by sbíral sílu o strašlivých událostech mluvit. „Den po ohnivé bouři, která zničila Scree, jsme strávili tím, že jsme se zotavovali a ošetřovali raněné. Lidé zešíleli. Skoro všichni obyvatelé města se proměnili v krvežíznivá monstra. Přesně jako v Bodlákové Kotlině − ve vesnici, kde ti, kdo přežili, zničili všechny pozůstatky její existence. Ale v mnohem větším měřítku.“
Zalapala hrůzou po dechu, ale on ji ignoroval a pokračoval: „Lord Isak odvedl jednotky do nového tábora na sever od města a opustil Oddané, kteří se s ním spojili předchozí noci. Bránili Chrámovou čtvrť před šílícím davem. Byl to pošetilý čin a přežili jen proto, že povolal na pomoc bohy. Tomu chlapci se nějak podařilo povolat kruté Smrtky a ty si při masakrování nevybíraly.
Isak se poté odmítl třeba jen sejít s vyslanci Oddaných, kteří přežili. Přišli o všechny vyšší důstojníky. Major, myslím, že se jmenoval Ortof-Greyl, byl jediný velitel, který přežil. Nezvládl svůj úkol, byl jako chlapec, který se ztratil na otcově člunu na moři. Myslím, že očekával, že dostane rozkazy od Farlanů, ale nestalo se. Seděli jsme tam celý den v dešti, který dlouho do noci neustával, nic jsme nedělali, nic neříkali. Nikdo se neobtěžoval postavit hlídky, modlit se ani vařit.“
Emin zvedl ruce a přitiskl si dlouhé prsty ke spánkům, jako by se snažil vytlačit vzpomínky z hlavy. Oterness si opatrně klekla vedle něj a vzala jeho ruce do svých.
„Pokračuj,“ pobídla ho něžně, protože věděla, že musí příběh dokončit.
„Ráno mě probudila strašná bolest hlavy, jako by mě přes ni Coran praštil palicí. Major to cítil taky. On i nižší důstojníci Oddaných. Léčitelé měli spoustu práce s vážně zraněnými a moji mágové ze sebe vydali všechno, aby nás dostali z města, takže byli stále v bezvědomí. Byla to strašlivá bolest, horší než jakékoli zranění, které jsem kdy utrpěl − ale až ve chvíli, kdy jednomu z kaplanů Oddaných prasklo něco v mozku, jsme si uvědomili…“
„Co se mu stalo?“ vydechla Oterness v hrůze.
„Mrtvice,“ řekl Emin a znovu se chytil za hlavu. „Ovládla mě zuřivost, jakou jsem nikdy nezažil, doslova mě požírala nenávist.“ Vzhlédl a žena spatřila v jeho očích prosebný pohled, jaký u něj za dvacet let manželství ještě neviděla. „Celý den se to stupňovalo a… ach, bohové!“ Na okamžik zmlkl, pak hořce pokračoval: „Moji muži mě nezastavili. Nemohli mě zastavit.“
„V čem?“
„Uprchlíci,“ zašeptal. „Tisíce lidí, které šílenství nezasáhlo, se utábořily na opačné straně města. Chránila je jen hrstka vojáků městských milic. Důstojníci Oddaných jsou vysvěcení kněží, žádá si to řád, a já, já hlupák, jsem taky. Cítili jsme, jak nám žilami koluje zuřivost bohů a nedokázali jsme ji ovládnout. Ani jsme nezaváhali.“
„Ach, Emine, co jsi udělal?“ Oterness nedokázala skrýt hrůzu, když si manžela přitáhla blíž a on jí s pláčem klesl do náruče.
„Zabili jsme je! Všechny jsme je zabili. Cítili jsme, jak nám po boku kráčí bohové, Smrtky a další, a planuli vztekem, jaký nedokážu ani popsat. Uprchlíci byli nevinní a členové městské milice jen vyděšení hlupáci, poctiví lidé, kteří odmítli opustit bezbranné tváří v tvář krutosti Osudu. Nenechali jsme nikoho naživu. Pořád slyším jejich křik − slyším ho každou noc a cítím na sobě jejich krev.
Mrtvé jsme nechali napospas mrchožroutům a prostě jsme odešli. Z následujících dnů si moc… si moc nepamatuji. Země okolo Scree byla stejně mrtvá jako město. Dívali jsme se, jak z posledních ohňů stoupá kouř, a zamířili jsme do Chrámu Smrti, kde lord Isak vybudoval poslední obrannou linii, ale vyhnal nás zápach. Celé Chrámové náměstí bylo plné mrtvol a většina byla stejně neozbrojená a ubohá jako lidé, které jsme zabili den předtím. A bohové, pomozte mi, modlil jsem se uprostřed toho masakru spolu s důstojníky Oddaných a cítil jsem se svatý − dokonce spravedlivý. Neviděl jsem hrůzu, kterou jsme napáchali. Cítil jsem jen zadostiučinění, protože první krok byl vykonán.“
„První krok?“ zeptala se a snažila se potlačit strach.
„První krok k očištění Země.“ V hlase měl bolest a objal svoji královskou manželku ještě pevněji, jako vyděšené dítě. „Po celé roky jsem bojoval proti fanatikům a teď jsem horší než oni.“
„To není pravda,“ naléhala Oterness. „Nejsi jako oni. Nejsi zbabělec, který si vykládá písmo podle vlastních předsudků nebo ho uplatňuje způsobem, k němuž nebylo nikdy určeno. Král našeho národa takový není. Otec mého dítěte takový není.“
„Moje dítě,“ vydechl Emin, napřímil se a očima mu probleskl život. „Jak je našemu dítěti? Jste oba v pořádku?“
Oterness ho objala. „Jsme, Emine, silní a zdraví.“
S posvátnou úctou pohladil její břicho a užasle otevřel oči, když si uvědomil, jak narostlo. „Ach, mé dítě, do jaké Země se to narodíš?“ zeptal se rozechvěle.
„To se teprve uvidí,“ odpověděla Oterness něžně. „Dvacet let za tuto Zemi bojuješ, Emine, a nemůžeš to teď vzdát. Znám tě lépe než ti, kdo pracují ve tvém stínu, dokonce lépe než Morghien. Celé roky se snažíš držet fanatiky na uzdě a nové zprávy kněží, kteří se dožadují větší úcty, jsou jen eskalací dávného problému. Tví agenti stále pracují, tvá síť je na místě. Třeba včera přinesl hrabě Antern dopis od jednoho ze zvědů zapečetěný zeleným voskem.“
„Zeleným voskem?“ Narovnal se. Státní záležitosti byly pečetěny červeným voskem, záležitosti národní bezpečnosti bílým a Emin vybídl královnu, aby i v jeho nepřítomnosti obojí četla − existovaly ženy stejně vznešené jako bývalá lady Oterness Bekashay, ale ona intelektem předčila všechny ostatní potenciální manželky a její pomoc při správě království zůstávala neocenitelná. Ale zelený vosk byl jiný. Označoval zprávy týkající se války s Azaerem, se stínem, a to byla věc, které ji chtěl ušetřit.
„Máš ji na stole,“ řekla Oterness a kývla na spirálové schodiště za ním. Kazatelně podobný mezanin halily stíny, protože Jorinn nesměla vstoupit ani na schodiště, natožpak jít nahoru, a to ani třeba jen zapálit lampu na králově stole.
Emin pomohl manželce do křesla, pak zašel pro dopis složený do tak malého čtverečku, že se dal ukrýt v dlani. Otevřel ho, přečetl si zprávu a zalétl pohledem k Oterness. Mlčky přistoupil ke šňůře zvonku u ohniště a ostře za ni trhl, aby přivolal Corana, bělookého osobního strážce.
„Nemůže to počkat? Potřebuješ se najíst a odpočinout si. Výdrž aspoň hodinu,“ řekla Oterness ustaraně, i když věděla, že manžel bude ignorovat jak vlastní potřeby, tak bolest, a ze všeho nejdřív se postará o záležitosti vyplývající z jeho postavení.
Ale copak nikdy nedáš průchod svým citům? Vztek, který v tobě vzbudila Ilumenova zrada, jsi hluboko pohřbil, ale pořád tam je − a teď? Žádáš od sebe příliš mnoho, můj Emine, mnohem víc, než by kdokoli měl.
„Brzy si odpočinu,“ odpověděl král nakonec, sevřel opěradlo křesla a položil jí ruce na ramena. Coran vtrhl dovnitř jako obvykle bez klepání a ve tváři měl nečitelný výraz.
„Odnes ten dopis Anversisovi Chalsovi. Pověz mu, ať připraví plán na letní slunovrat.“
„Anversisovi? Tvému strýci?“ ozvala se Oterness zmateně. „Myslela jsem, že není součástí tvé války − copak netráví celé dny zkoumáním migračních vzorců?“
Emin se usmál. „Pravda.“
„Našel jsi snad způsob, jak jeho posedlosti využít? Ten chlap nedokáže udržet tajemství − přece mu nesvěříš své!“
„To je taky pravda,“ povzdychl si král, „ale aplikoval své teorie na chování harlekýnů a dopis je první známkou něčeho, čeho se obáváme už od události v Bodlákové Kotlině.“
„Obáváme?“
„Morghien a já. Vzpomínáš si, jak jsem se s ním seznámil?“
Oterness opatrně kývla. „Šlo o nějakého ducha v knihovně, kterou nechal postavit tvůj otec, a Morghien tě před ním zachránil.“
Emin se zamračil. „Nebyl to duch, nýbrž Azaer. Stín nedokázal odolat vábení knihovny otevřené veřejnosti, vědění, k němuž měli všichni přístup, a začal některé z knih přepisovat, měnit historii. Na konci toho týdne jsem vyhlásil válku nehmotnému nepříteli a pohřbil sestru. Existuje skupina lidí, která dokáže lépe než kdokoli jiný měnit dějiny, a Rojak v Bodlákové Kotlině ukázal, jakou mocí vládne minstrel.“ Zvedl dopis a podal ho Coranovi. „Je to hlášení z Helrectu. Harlekýn, který tamtudy za pozdního léta procházel, udělal při vyprávění příběhu chybu!“
„Chybu?“ řekla Oterness překvapeně. „Ale harlekýni mají dokonalou paměť, ne? O to tu přece jde.“ Ignorovala Corana, který se dvojici zběžně uklonil a pospíchal pryč.
„Přesně. A teď si musíme dát dobrý pozor a zjistit, jestli se neobjeví další podobné případy.“
Královna ztuhla. „Řekl jsi ‚ať připraví plán na letní slunovrat‘. Jaký plán?“
Emin si dřepl vedle ní a ochranitelsky jí položil ruku na břicho. „Pokud se stali služebníky Azaera, třeba i nevědomky, mohli by napáchat nepředstavitelné škody. V Scree obrátili Azaerovi stoupenci lidi proti bohům − co když to udělají s celou Zemí? Naskytlo se nám jen málo příležitostí zhatit stínovy plány, teď nesmím ustoupit.“
„Chceš je všechny zabít?“
„Zdá se,“ řekl Emin pomalu, „že neexistuje nic, co bych neudělal.“ Sklopil hlavu jako muž poražený vlastními činy.
„U Osudu, zapůsobilo tak Scree snad na všechny? Copak odtamtud nevzešlo nic dobrého?“
Král se chladně zasmál. „Nic dobrého?“ zopakoval, z tváře mu vyprchala tvrdost a nahradil ji nesmírně smutný výraz. „Doranei, chudák Doranei se zamiloval.“