Kapitola 8
8.
„Jmenuji se Mikiss, můj pane, armádní kurýr Koden Mikiss.“ Na okamžik pohlédl Styraxovi zpříma do očí, pak znovu sklopil zrak. Jeho koně obklíčili svalnatí oři kavalerie, kterým na statnosti ještě přidávaly pancíře, takže zvíře uprostřed vypadalo křehké a umocňovalo nešťastný vzhled vyčerpaného, vyděšeného posla.
Styrax se v duchu usmál. Dnes v noci překvapí nečekaným milosrdenstvím nejednoho muže.
„Pojďte. Musíme jet,“ řekl a družina vyrazila rychlým klusem prázdnými ulicemi Thotelu. Vysoké kamenomy vrhaly dlouhé černé stíny na menší budovy lemující dlouhé, široké ulice. Nad říčním údolím se tyčil jediný útes, a sice daleko vlevo, a křemen zdobící staré chrámy v jeho stěně se třpytil ve svitu luceren a měsíce.
„Nosil jsi všechny Salenovy vzkazy,“ řekl Styrax a obrátil pozornost zpět k Mikissovi. Nebyla to otázka.
„Ne všechny, můj pane, ale mnoho.“ Zdálo se, že se Mikiss smířil s nevyhnutelným. Od chvíle, kdy poznal generála, očekával, že mu podříznou krk.
„Pak máš štěstí, že jsem si všiml, že tě očaroval,“ řekl Styrax klidně, „jinak bych tě musel prohlásit za zrádce.“
Mikiss vzhlédl, protože ho slovo „zrádce“ překvapilo. V rudé čapce vojenského kurýra a v příliš velkém šedém plášti vypadal podivně. Jeho mosazný chránič byl obřadní a jinou zbroj neměl.
Určitě je to zdatný posel, pomyslel si Styrax, jinak by ho Salen nevyužíval. Mikiss měl ve tváři ztrhaný, nervózní výraz, který se zdál jeho trvalou součástí. Možná rodina mladíkovi koupila místo posla, protože by jako velitel bojové jednotky nebo setniny nepřežil ani týden. Zdálo se, jako by si ještě neuvědomoval, že nebude popraven.
„Dávám ti milost, chlape.“ Mávl nad jeho díkem rukou a pokračoval. „Kde je Quistal? Předpokládám, že čeká, až se vrátím k Bráně tří sluncí, a teprve pak zakročí.“
Mikiss kývl. „Jeho vojsko se utábořilo na Sloupové pláni a Salenovy osobní oddíly pak v sadech. Kde je kotérie, to netuším.“
Generál Gaur se tázavě otočil ke Styraxovi, ale bělooký zavrtěl hlavou. Jen zřídkakdy potřebovali slova, protože se znali už mnoho let.
„Na nich nezáleží,“ prohlásil Styrax nahlas. „Larim je už určitě zabil. Kotérie musela vycítit smrt svého pána.“ Zmlkl a uvažoval o terénu, v kterém budou muset bojovat. Brána tří sluncí byla pozoruhodná stavba. Masivní kamenná stěna se rozkládala na tisíci yardech rovné země mezi jedním z kamenomů a dlouhou, skalnatou náhorní plošinou. Tři kulaté brány v ní sloužily jako hlavní vstup do města. Krátká prohlídka mu napověděla, že zeď byla postavena prostým způsobem, ne za pomoci magie.
Promyšlený zavlažovací systém sadů byl druhým překvapením toho dne – propána, byli přece v poušti. Styrax od Chetsů podobnou vynalézavost neočekával, ale nemohl popřít, že zde využili obrovských dovedností. Dospěl k názoru, že udělal dobře, když se rozhodl získat si důvěru tohoto kmene. Mezi nemytými divochy tu očividně žili pozoruhodní lidé.
„Než si promluvíme o Quistalovi, musíme ještě něco zařídit,“ oznámil Styrax jednotce.
„Zařídit?“ zopakoval Kohrad. Hlas mladého bělookého zněl v tichých ulicích nepřiměřeně hlasitě.
Generál Gaur zavrčel. „Ztiš se. Chceme se za každou cenu vyhnout hlídkám. Salen se postaral o to, aby v nočních hlídkách sloužili jen jeho vlastní muži. Nepotřebujeme, aby se na Sloupové pláni dozvěděli, co plánujeme, dřív než budeme připravení.“
„Zařídit,“ potvrdil Styrax. „Mikissi, kde drží generála Deva?“
Kurýr překvapeně zamrkal. „Velitele Lví stráže? Je pod zámkem v kamenomu svého rodu. Před bitvou byl zraněn a nemohl být bezpečně převezen. Lord Salen si chtěl být jist, že se generál dožije popravy.“
„Samozřejmě. Vezmi nás k němu.“
„Otče…“ začal Kohrad, ale zmlkl, když Styrax zvedl ruku.
„Žádné otázky, měj víru.“
„Ano, otče.“
Styrax neviděl synovi do tváře, protože mu ji halila krví potřísněná ocelová přilba. Dalo se těžko říct, jestli Kohrad zuří. Odpověděl úsečně a klidně, ale to nic neznamenalo. Chlapec se učil ukrývat emoce, i když zároveň podléhal šílenství.
„Děkuji,“ řekl Styrax. „Mikissi, střeží kamenom Salenovi muži?“
„Myslím, že ano, můj pane.“
„Přirozeně. Veď nás. Budeme tě následovat, jako bychom byli pod tvým velením. Pokud nás stráže odhalí, uhni doleva. Pokud se dá někdo na útěk, jakmile se představíme, ty a tvůj elegantní kůň ponesete zodpovědnost za jejich polapení. Gaure, uděláme to rychle a efektivně.“ Po celou dobu přitom sledoval Kohrada a zdálo se mu, že syn trhl ramenem, když poznal, komu to připomíná.
„Tak, pokud si někdo z vás ještě pamatuje, jak jet ve formaci, zařaďte se do dvou zástupů a zbraně nechte schované.“ Veteráni ve Styraxově doprovodu se zachechtali. Možná byli elitním oddílem a v zástupu už nejeli celá léta, ale žádný voják nezapomene na výcvik. Rychle se rozestoupili, aby Mikiss mohl projet, poté se zařadili za Styraxe a Kohrada. Skřípání oceli napovědělo, že jsou připraveni na problémy.
„Plížím se nocí jako zloděj,“ poznamenal Styrax náhle, „městem, které ovládám, a ukrývám se před jednotkami vlastní armády. Zapomněl jsem, jaká je to zábava.“ Jeho slova odnesl lehký vánek. Nad hlavami jim prolétl netopýr a vylekaný Mikiss se přikrčil v sedle.
Styrax poplácal Kohrada po rameni a zazubil se do noci.
* * *
O patnáct minut později spatřili rodové sídlo generála Deva. Tvořil ho vysoký, válcový kus žuly vysoký asi osmdesát stop a posetý černými dírami, které představovaly okna. V horních patrech plápolalo světlo, ale spodní dvě byla úplně tmavá. U brány hořel jasný oheň a zřetelně osvětloval stráže.
„Idioti,“ zavrčel Gaur. „Celé týdny čelí potížím, a přesto ze sebe udělají snadný terč.“
„Salenovy nejlepší oddíly čekají u Brány tří sluncí. Město je plné vojáků, takže asi očekávali klidnou noc.“
Kohrad odpověděl jen úsečným kývnutím. Generál Gaur byl ve službě důsledný a stejnou důslednost očekával od každého vojáka, ať už na bojišti nebo v kasárnách, ve službě, či mimo ni.
Bránu tvořila deset stop vysoká oválná štěrbina vytvarovaná do lvího chřtánu. Byla napůl otevřená. Několik vojáků dřepělo okolo ohně a jeden pomalu otáčel rožněm, na kterém byla napíchnutá koza. Jak se jezdci blížili, další voják vyšel z pootevřené brány. Zastavil se, zahleděl se do tmy a vyštěkl něco na muže u ohně. Vyskočili a rychle sáhli po zbraních. Do noci se rozprskly jiskry, jak jeden nakopl poleno, a po kamenných schodech se rozlétly žhavé uhlíky. Styrax se zašklebil, když uslyšel zvuk, který unikl Kohradovi ze rtů.
Mikiss si znovu vykasal rukáv a zvedl paži vysoko do vzduchu. Nebylo jisté, jestli muži ve svitu ohně rozpoznají mosazný chránič, všichni do jednoho ale poznali jeho gesto. Nikdo po nich nevystřelil, a všichni se naopak pokusili seřadit pro případ, že by se Mikiss ukázal být někým důležitým.
„Kdo jste? Co chcete?“ zavolal muž, který si jich všiml jako první. Hlas měl drsný a hovořil s meninským přízvukem.
„Máš zprávu pro generála Deva,“ zamumlal Styrax. Mikiss jeho slova zopakoval.
„Seru na vaši zprávu,“ zakřičel muž, a jak se družina blížila, přesunoval ruku k meči. Styrax hádal, že je to poručík. „Lord Salen rozkázal, abychom dovnitř nikoho nevpouštěli, ani samotného lorda Styraxe, ne bez svolení Laratových adeptů.“
Už byli jen čtyřicet yardů od sídla. Vojáci se instinktivně pohnuli vpřed. Jeden si přehodil přes rameno sekyru. Styrax rozpoznal jejich uniformy. Bílé tuniky s pestrobarevnými pruhy na rukávech je označovaly za stráže Ukryté věže, členy Salenových osobních legií. Byli po právu obávaní. Byli tak věrní, že bez otázek vykonávali jakékoli rozkazy, a Laratovi adepti si lidského života cenili méně než troli. I kdyby byli spodinou legie a svěřili jim jen hlídání vězňů, představovali by tvrdý oříšek – tedy pro většinu vojáků.
„Mám svolení. Sám lord Salen mě poslal se zprávou. Mám ji tady v brašně.“ Mikissův hlas zněl nejistě, ale jak se blížili, stráže viděly, že je skutečný armádní kurýr.
„Přibližte se, ale vaše stráže ať zůstanou stát.“
„Moje stráže?“
„Jo. Zastavte, kde jste, a sesedněte. Přistupte po svých.“
„Myslím, že už jsme dost blízko,“ zamumlal Styrax. „Mikissi, uhni.“
Posel strhl koně ostře doleva a vojáci ho na okamžik sledovali. Když ale Styrax kopl koně do slabil a tasil Kobru, překvapeně se k němu otočili. V očích poručíka zahlédl záblesk poznání. Vyrazil ke strážím a Kohrad po jeho boku zavyl. První padlý nestačil ani tasit, než se do něj zasekla Styraxova široká, ozubená čepel. Jeho muži byli nejlepší z Chemské legie. Byli mu v patách, bušili do lehce vyzbrojené pěchoty sekyrami s dlouhými topůrky a pohybovali se v dokonalé harmonii jako stokrát předtím.
Ti rozumnější prchli do kamenomu a zoufale se snažili zavřít těžké dveře, ale Kohrad sklouzl ze sedla a rozběhl se ke vchodu. Hodil mečem po muži, který za dveře táhl, probodl ho v záblesku žlutého světla a vrhl se do otvoru, než se mohly dveře zavřít. Jeden z mužů si všiml, že bělooký nemá meč, proto se otočil a sekl po něm, ale Kohrad před padající sekyrou uhnul, otočil se, chytil zbraň a trhl.
Kohrad kopnutím dveře znovu otevřel, uvolnil si tak nohu, nakopl muže do žeber a srazil ho na zem. Druhý voják ho napadl zrovna ve chvíli, kdy Kohrad vytrhl muži sekyru a ťal vzhůru, takže zasáhl útočníka pod bradu.
Během několika vteřin bylo po všem a znovu se rozhostilo ticho. Styrax se rozhlédl po oddíle a souhlasně kývl. Plenitelům se nikdo v Zemi nevyrovnal, ale většina patřila k bělookým a jejich divokost se aktivně podporovala. Chemské oddíly tvořili obyčejní muži – i když většina z nich rozhodně nebyla obyčejná – ale disciplína pro ně byla stejně důležitá jako síla. Mohl se spolehnout, že tito muži budou rychlí a efektivní. Bez rozkazu sklouzli z koní a začali tahat těla dovnitř. Styrax se rozhlédl a zjistil, že Kohrad zmizel. Otevřel ústa, aby Gaura požádal, ať nevypočitatelného mladíka přivede, když tu se chlapec znovu objevil a z taseného meče mu kapala krev.
„Strážnice je čistá,“ oznámil Kohrad tichým, klidným hlasem. Styrax úsečně kývl. Jeho syn se ze všech sil snažil ovládat a on ho neurazí tím, že by se o tom zmínil.
„Dobře. Majore, zůstaň tady s muži. Pochybuji, že by se někdo objevil, ale pokud ano, vypořádejte se s ním, nebo se stáhněte. Gaure, Kohrade, se mnou.“
Major kývl, vytáhl dýku a odřízl jednomu z mrtvých barevný šat – když už se mají za stráže vydávat, mohou tak i vypadat. Styrax se od muže odvrátil a prošel dveřmi. Teď záleželo především na rychlosti. Třetí armáda čekala před městem na znamení k útoku. Čím déle budou čekat, tím větší bude pravděpodobnost, že je Salenovy oddíly odhalí a oni tím ztratí okamžik překvapení. Běžel tiše nahoru po schodech a slyšel vyděšený šepot. Před ním se nacházela ostrá zatáčka – šarvátku dole určitě někdo slyšel a teď čeká, aby zjistil, kdo se blíží. Jistě očekávají vraždu, rychlou smrt za temné noci, protože poprava by mohla rozpoutat povstání.
Styrax zpomalil pro případ, že by po něm někdo naslepo sekl, pak se vrhl za roh. Překvapené zabručení předcházelo bodnutí těžkého oštěpu. Styrax byl připraven, chytil proto zbraň za násadu, trhl a vytáhl mladíka ze stínů. Gaur, který mu byl jako obvykle v patách, udeřil do nechráněného předloktí ruky držící oštěp chlupatou pěstí. Mladík vyjekl, upustil zbraň a snažil se odplazit z dosahu, zvířecí generál ho ale popadl zezadu za krk.
„Budeš stačit,“ zamumlal Styrax. Vzal si chlapce od generála a zatřásl jím. Překvapený mladík zvedl oči k obrovskému bělookému a ztuhl. „Rozumíš mi?“ obořil se na něj Styrax v chetštině.
Chlapec sebou trhl, otevřel ústa a pokusil se promluvit. Nedokázal ale najít slova, proto rychle pokýval hlavou.
„To bylo pěkně pošetilé. Lord Salen by to použil jako výmluvu. Takže máš štěstí, že ses pokusil probodnout mě, a ne jednoho z jeho mužů, nemyslíš?“ Styrax cítil, jak se z chlapce, kterému nemohlo být víc než třináct let, začíná linout štiplavý zápach – byl příliš mladý na to, aby vstoupil do armády nebo získal svaly, které potřeboval každý chetský válečník. Usmál se, postavil chlapce na zem a sundal si přilbu, aby mu chlapec mohl pohlédnout do tváře a nemusel se dívat na znepokojivě andělský obličej Karkarna na hledí.
„Chci, abys pro mě něco udělal, chlapče,“ řekl. „Slyšel jsi, co se stalo u brány?“
Chlapec kývl.
„Zabili jsme vaše hlídače. Měli počkat do rána, pak se zbavit generála Deva. Jsi jeho příbuzný?“
Další kývnutí. Potom chlapec suše zachraptěl: „Je můj prastrýc, pane.“
Styraxovi připadalo zvláštní slyšet chetštinu pronesenou tak vysokým, skoro dívčím hláskem. Zněla lehčeji, poetičtěji, než si myslel – doposud jí slyšel hovořit jen vojáky. „Myslel jsem si to. Jak se jmenuješ, chlapče?“
„Esech, pane.“
„A víš, kdo jsem já?“
Chlapec kývl, protože opět nebyl schopen promluvit.
„Esechu, já nevydal rozkaz ke generálově popravě ani ke spoustě jiných věcí, které lord Salen provedl od chvíle, co jsem odjel. Víš, co dělám s muži, kteří neuposlechnou rozkazy?“
„Ano, pane.“
„Dobře. Teď mi pověz, kolik meninských mužů v sídle ještě je.“
„Jen čtyři, pane. Dva ve strýc… v generálově komnatě a dva u dveří.“
„Děkuji ti, Esechu. My teď půjdeme a osvobodíme tvého prastrýce. Chci si s ním promluvit.“
„Vy ho… Zabijete ho?“
„Ne, nezabiju. Věříš mi, ne?“
Chlapec nejistě ztuhl, protože nebyl schopný obrovskému bělookému říct, že mu jako meninskému lordovi nevěří. Po chvíli sklopil zrak a kývl.
„Dobře. Teď se vrať ke své rodině a pověz jí, že za pár minut už bude sídlo bez stráží. To znamená, že budete moct dělat, co se vám zlíbí, ale dnes v noci to v ulicích nebude velká zábava. Raději byste měli zůstat zticha a v bezpečí. Můžeš to udělat?“
„Ano, pane.“
„Já teď půjdu nahoru po hlavním schodišti. Kývni, pokud vede ke generálovým komnatám, pak se vrať do svých pokojů.“ Styrax se díval, jak chlapec rychle kývá hlavou a dává se na útěk. Narovnal se a znovu si nasadil přilbu.
„Správně, žádný zbytečný povyk. Kohrade, vezmi si Gaurovy kuše a jdi napřed. Vidíš dost dobře na to, abys dostal oba strážce?“
Kohrad kývl a schoval meč. Plameny z čepele ještě chvíli olizovaly pozlacenou pochvu, pak se rozplynuly. Přijal jednu z Gaurových kuší a lehce ji nabil, zatímco generál se postaral o druhou, pak se otočil, vydal se tiše vzhůru po schodech a kuše držel před sebou. Styrax ho v těsné blízkosti následoval a prostým kouzlem zahalil syna do stínů chodby.
Temně pableskující zbroj splynula se šerým okolím a Kohrad bez zaváhání zabočil do poslední chodby. Styrax zahlédl přes synovo rameno dva ospalé strážce těsně předtím, než je Kohrad zastřelil, a to tak rychle, že druhý voják neměl ani čas podívat se, proč první zasténal, než se mu šíp zabodl do krku. Styrax mrtvoly překročil a přistoupil k železem vyztuženým dveřím.
Další nedbalost, pomyslel si, když si uvědomil, že dveře jsou příliš silné, než aby přes ně bylo cokoli slyšet. Od své armády bych očekával něco lepšího. Copak se nechali od toho starocha přesvědčit, že by se nastudil, a rozdělili proto noc před jeho popravou síly? To je ani nenapadlo, že by se ho mohl někdo pokusit zachránit?
Zhluboka se nadechl a zvedl Kobru. Zvláštní ozubená čepel byla smolně černá – jen když zabíjela, získala temně rudý odstín. Styrax ji vždy považoval za nenávistnou zbraň, která až příliš dychtivě pije krev umírajících. Naneštěstí to byl rovněž nejmocnější meč, jaký znal. Jedinou výjimku tvořil meč Koezhe Vukotice, poslední zbraň, kterou vykoval elfský král Aryn Bwr a vložil do ní všechen žal nad smrtí syna.
Styrax si mohl meč vzít, když se mu Koezhovo tělo rozpadlo před očima, ale zbraň ho odmítla. Tušil, že v jeho srdci nenašla dost žalu. A když se jí Styrax dotkl zjizvenou rukou, už ji ani nechtěl. Tolik bolesti dokázalo člověku rozežrat duši a ani podobná moc za tak vysokou cenu nestála. Kdysi dávno mu řekli, že si bude muset všechno vzít sám, že Spasiteli, kterým se měl stát, nikdo nedá nic zadarmo. To se Styraxovi hodilo, a to i poté, co pochybnou čest stát se Spasitelem odmítl. Vydobyl si své „dary“ sám a bohům tedy nic nedlužil.
Vykopl dveře, dramaticky vrazil dovnitř a málem se přitom srazil se strážcem, který vyskočil ze židle a nemotorně hmátl po meči. Styrax se rychle rozhlédl po komnatě, pak mávl Kobrou a zastavil sekyru druhého strážce, která mu mířila na bok. Síla úderu zatlačila muže zpátky a Styrax ustoupil dozadu, aby měl dost místa, mohl se dobře rozmáchnout mečem a setnout muži hlavu ve spršce krve a roztříštěných kostí. První strážce se konečně vyškrábal na nohy, sotva ale zvedl meč, nabodl ho Styrax na čepel. Magická zbraň se mu zabořila do hrudi, pronikla kyrysem a připíchla fňukajícího muže ke stěně. Styrax přistoupil blíž, trhnutím zlomil vojákovi vaz, aby ukončil jeho utrpení, a dychtivě sající meč nechal zabodnutý v kameni.
Rozhlédl se po živých. U postele se krčily dvě vyděšené ženy a u okna stál mladý, neozbrojený chetský voják, který ztuhl uprostřed kroku. Styrax je všechny ignoroval a přistoupil k lůžku, na kterém se na loktech zvedl starší muž. Jeho jedinou reakcí bylo pozvednuté obočí, efekt ale poněkud hatil silný šedý obvaz kolem hlavy.
„Ach, generál Dev,“ řekl Styrax milostivě. „Na zítřejší den prý naplánovali tvoji popravu.“
„Lorde Styraxi,“ pozdravil Chotě Dev. „Tušil jsem to, ale zdá se, že už k ní asi nedojde.“
Styrax se zastavil a zadíval se na něj. „No, to záleží na tobě,“ odvětil vážně. Přitáhl si židli a posadil se vedle postele, zrovna když se ve dveřích objevili Kohrad s Gaurem. „Nejsi žádný hlupák a vést partyzánskou válkou by ve tvém věku bylo dost vyčerpávající. Myslím, že bys radši odešel na brzký odpočinek. Popravdě by mi bylo velmi nepříjemné, kdybych musel zabít tebe i tvoji rodinu. Bylo by to hříšné plýtvání.“
„Tak co navrhujete?“ zeptal se Dev zmateně. Stárnoucí generál měl pramalou radost z toho, v jak nevýhodné pozici se při vyjednávání s mužem, který si podrobil jeho lid, ocitl, ale byl také, přesně jak Styrax předpokládal, rozvážný a prozíravý vůdce. Meninští agenti v Thotelu se shodli na tom, že generál byl jedním z mála mužů, kterým lord Chalat naslouchal.
Styrax se naklonil blíž. „Je to prosté. Předchází tě pověst válečníka a čestného muže. Tvá poprava není nutná a jen by tu podkopala mé postavení. Rozdrtil jsem thotelské legie. Brzy porazím i ostatní vojska svobodných měst.“ Obrovský bělooký zvedl ruku, když se generál chystal protestovat. „Mým plánem bylo vždy jen podrobení, ne masakr. Nijak netoužím vyhladit chetský lid – nejsem Deverk Grast.“
Styrax se neobtěžoval skrýt pohrdání a viděl, že na generála zapůsobil. Většina Meninů si Grasta velmi vážila, a to navzdory jeho hrůzostrašným skutkům – snaha vyhladit Litse nebyl jeho jediný zločin, jen ten nejznámější. Dějiny znaly mnoho netvorů, ale vně Ohnivého kruhu, domova Meninů, byl jen málokdo tolik nenáviděn jako Grast.
„Proto…?“
„Proto nevidím důvod urážet zraněnou hrdost Chetsů tím, že zavraždím muže, který představuje ztělesnění jejich tradičních hodnot. Chci, abys mi dal své slovo, že proti mně nepovstaneš a že se nebudeš nijak podílet na podobných úkladech proti mé osobě.“
„A to vám bude stačit?“ žasl Dev a nijak neskrýval své překvapení. Výraz na starcově tváři jasně říkal: Být na vašem místě, nevěřil bych mi.
„Ano. Na oplátku se stáhneš do ústraní sídla za hranicemi města, řekněme za šest měsíců? V tuto chvíli potřebuje město tvé vedení.“
„Chcete, abych vaším jménem vládl Chetsům?“ Generál Dev si odfrkl. „Myslím, že rozhovor se Salenem se mi líbil víc. Ten mi alespoň nenabízel falešnou naději.“ Chetský veterán pohlédl na meninského vojáka přibodnutého ke stěně a na bezhlavého muže na podlaze.
„Za čas ustanovím stálého guvernéra,“ pokračoval Styrax, „ale nechci, aby město ovládly zmatky, protože jeho vůdci byli vyvražděni. Potřebuji pomoc nějakého Chetse a byl bych radši, kdyby to byl někdo, koho si vážím.“
„Budou mě považovat za vaši loutku.“
„Tak z toho něco vytřískej. Jsem ochotný vyjednávat, pokud máš zájem.“
„Co takhle odtáhnout z města?“ odvětil generál rychle a Styrax vybuchl smíchy.
„No, tohle asi ne.“
„Musel jsem to zkusit,“ povzdychl si Dev. „Pokud mám za vás vládnout městu, budu potřebovat nějaké ústupky. Žádné zabavování majetku ani otroků, žádné násilné odvody do armády a žádné čistky mezi šlechtou.“
„Otroků zabavíme jen tolik, kolik připouští chetské tradice,“ opáčil Styrax. „Žádné násilné odvody, to jsem nikdy nedělal. Pokud se muži chtějí připojit k mé armádě, mohou to udělat a získají stejná práva a plat jako meninští vojáci. Budu si muset doplnit truhlice, ale nezruinuji místní rody ani nevyprázdním Chalatovu pokladnici. Nijak mi nepomůže, když vás přivedu na mizinu. A žádné systematické čistky mezi důstojníky ani šlechtici. Ale nečekám, že se všichni tví lidé zachovají rozumně, a moji agenti jsou mimořádně efektivní. Nepochybuji o tom, že dojde k několika úmrtím.“
Generál zabručel. „No, to je asi rozumné. A co Lví stráž? Salen ji chtěl rozpustit.“
„Lví stráž zůstane zachována. Samozřejmě převezmu kontrolu nad zbrojnicí a muži budou odzbrojeni, ale uvědomuji si, že Lví stráž není obyčejná legie, která se může rozpustit a vojáci poslat zpátky domů. Až odejdeš na odpočinek, bude na tvé místo jmenován meninský velitel. Někdo s rozumem v hlavě.“
„Odmítnou meninského velitele přijmout. Žádná z legií Deseti tisíc by neměla být k něčemu podobnému nucena.“
„Gaure,“ zavolal tiše Styrax. Komnatou se rozlehly tiché kroky a generál Dev vytřeštil oči. „Generále Gaure,“ řekl lord Styrax, „mám pro tebe nové rozkazy. Od této chvíle jsi novým velitelem Lví stráže v Thotelu.“
„Bude mi ctí,“ zahřměl Gaur. „Tihle vojáci jsou aspoň schopní – jedni z mála, o kterých se to dá říct.“
„Jedni z mála?“ vyprskl Dev. „Bitvu jste vyhráli díky štěstí a špatnému velení na naší straně. Generál posedlý démonem je mizerný taktik a jeho zástupci vyměnili polovinu velitelů v armádě. Kdyby se to nestalo, zahnaly by vás naše šiky do pouště, kde byste umřeli žízní.“
Dev se zašklebil. Protože nemohl opustit lůžko, byl nucen tu jen ležet a vyslechnout si o pádu Thotelu od chlapce, který byl sotva dost starý na to, aby pozvedl sekyru. Meninové se přihnali přes Pustinu jako nečekaná jarní bouře a lord Charr nebo spíše démon, který ho posedl, se jim vyřítil v ústrety. Chetské legie tolik pospíchaly, že je nepřítel obešel a vpadl jim do zad. Jádro celé armády, Deset tisíc, bylo zdecimováno, ale podařilo se mu stáhnout, ostatní byli ale zmasakrováni na bojišti. U městských bran pak Deset tisíc zjistilo, že jim zatarasili cestu zpátky, a meninská kavalerie spolu s kentaury pozabíjela všechny, kdo byli příliš vyčerpaní a žízniví, než aby se vzdali.
„Ty bys možná představoval větší výzvu,“ souhlasil Styrax s úsměvem, „ale každý je svého štěstí strůjce, i generál.“
Generál Dev na Styraxe zíral. „Takže jste za vším stál vy?“
„Dá se tomu tak těžko uvěřit? Chalat byl možná omezený vládce, ale nebyl to hlupák a naslouchal mužům, jako jsi ty. Bylo by příliš riskantní pokusit se dobýt město s armádou, která právě překonala Pustinu. Jen šílenec by své vojsko rozdělil a půlku přinutil pochodovat vstříc neznámému nepříteli.“
„A v Charrovi jste takového šílence našel,“ povzdychl si generál Dev. V tu chvíli vypadal na svůj věk, protože mu už tak vrásčitá kůže zbledla týdny strávenými na lůžku.
„Ne nezbytně,“ řekl Styrax. „Moji agenti se shodli na tom, že Charr je idiot a dělá naší rase jen ostudu. Nikdy se neměl stát Vyvoleným, ale stále existovalo riziko, že poslechne své rádce a nevydá se na pochod. Dobrý generál si zajistí vítězství, ještě než se pustí do bitvy.“
„Ale pořád nerozumím, jak jste to udělal.“
Styrax mávl rukou. „Několik Laratových stoupenců si hrálo s mocí, která se vymkla jejich kontrole. Byla to odporná záležitost, ale já díky ní získal navrch. Co se týká detailů – no, bude lepší, když o nich nebudeš nic vědět. Ale teď hraje čas proti nám, takže musím jít. Ocenil bych, kdybys doprovodil generála Gaura a představil mu jeho nové důstojníky. Jsem si jist, že nejsi tak nemocný, jak si Salen myslel. Kdyby se obtěžoval zeptat, zjistil by, že tě objevili na Chrámové pláni, takže tě sem očividně přinesli, aniž by tě tím zabili.“
„Chcete, abych šel hned teď?“
„Jistě.“ Styrax se sklonil a promluvil tišeji. „Postarej se o to, aby se chovali zdvořile. To zvíře je mým cenným rádcem. Pokud se mu něco stane, neskončí to jen odvoláním slibů, které jsem ti dal.“ Bělooký se chladně usmál. „Gaur nemá obvykle zrovna smysl pro humor, ale pokud ho chceš rozesmát, pověz mu, že ho použiješ jako rukojmí při jednání se mnou. Rozumíš?“
Generál Dev kývl. „Ano. Pánovo přátelství je nestálé.“
„Takže pojďme. Kus cesty tě doprovodíme. Z kasáren je výhled na sady, že?“
„Ano.“
„Výtečně. Možná dokonce na tvoji počest něco předvedu.“ Styrax se postavil, obrátil se k odchodu, ale zaváhal. „Když jsi stráže požádal, aby zavřely dveře, protestovaly aspoň?“
Generál Dev se hrdelně zasmál. „Chtěly udržet starého, nemocného ubožáka naživu až do rána, takže ani ne. I když musím připustit, že jsem nečekal, že toho využijete zrovna vy!“
Styrax si odfrkl, pokynul Kohradovi, aby ho doprovodil, a vyšel na chodbu. Gaur přistoupil k posteli. Rukou s drápy ukázal na vyražené dveře. Pro generála Deva bylo nemožné číst v jeho tváři, protože výraz dokonale skrývala pocuchaná srst.
„Pojďte, generále Deve. Naše oddíly čekají.“