Kapitola 21
21.
Fordan Lesarl, vrchní správce Farlanu, sloužil celý život svému pánovi. Od narození byl vychováván k tomu, aby převzal otcovo místo a naučil se používat lidi jako nástroje. Díky své předvídavosti si v každém městském státě vytvořil síť zvědů, jaká neměla v Zemi obdoby. Vedl ji Šept, jeden z Lesarlovy kotérie neoficiálních ministrů, a byla založena na místních agentech, kteří si zvykli na tmavooké muže a ženy vystupující ze stínů se seznamem požadavků.
Farlanským agentem v Scree byl obtloustlý kupec jménem Shuel Kenn, který dobře skryl své překvapení, když se před ním objevil sám lord Isak a požádal o útočiště. Kennovi sice ihned zajiskřilo v očích a jeho mysl si rychle spočítala, kolik vytěží z toho, že bude hrát pozorného hostitele, nijak ale nešetřil a splnil svému pánovi všechna přání. Dům, který Isakovi nabídl, nebyl jeho hlavním sídlem, byl ale velký a přepychový, stál v tiché ulici jen kousek od domů skutečně bohatých, takže si mohli užívat ochrany městské stráže, aniž by přišli o soukromí. Ze tří stran obklopovalo sídlo nádvoří obehnané vysokou zdí, velký kaštanovník zastíral výhled pro případ, že by chtěl někdo sledovat dům zezadu, a dveře na ulici by odolaly všemu až na válečné beranidlo.
Tila s Vesnou seděli na zakrytém balkóně v zadní části domu, tváře nastavovali dopolednímu slunci a popíjeli teplý čaj ochucený citrónem a medem. Po hrůze předchozích dvou večerů vládlo v Scree zvláštní ticho.
„Kdykoli jsem v noci zavřela oči, viděla jsem zakrvácené jeviště,“ zašeptala Tila a sevřela pevně šálek. Stíny pod očima prozrazovaly neklidný spánek a Vesna si dělal starosti, že ji krátký odpočinek ještě víc vyčerpal.
„Já vím,“ řekl. „Zúčastnil jsem se veřejných poprav už dřív a nikdy jsem na nich neviděl nic zábavného. Popravit vězně na jevišti jako součást hry je odporné, ale zavraždit kněze před očima celého města? Tomu se nedá ani uvěřit. Nemám pro to slov.“ Vesna si stiskl kořen nosu, protože cítil, jak se mu za očima šíří bolest z únavy. Byl zkušený voják a vlastní neklid ho překvapil. „Kdysi dávno se mě smrt nijak nedotýkala,“ řekl zadumaně. „Co se stalo?“
„Vyrostl jste,“ řekla Tila a láskyplně mu stiskla ruku. „Pochopila jsem, že přežít jako voják znamená žít jako dítě – vidět všechno očima dospělého by prostě bylo příliš.“
Vesna se na ni s láskou zadíval. „Možná máte pravdu. V Tor Milistu mi jeden seržant řekl, že moc přemýšlím. Podobná věc může vojáka zabít, ale já dokázal myslet jen na vás. Nechtěl jsem zemřít na tak ponurém místě a v boji za muže, kterého bych s radostí zabil. Zemřelo tam tolik mužů… Poprvé jsem se cítil provinile. Odvlekl jsem je na místo, kde neměli co dělat.“ Odmlčel se a ztišil hlas. „Byl by to vskutku nehezký způsob, jak vás ztratit.“
„Tak o tom nepřemýšlejte,“ řekla Tila. „Plnil jste rozkazy. Já sice s lordem Isakem nesouhlasím, ale on věří, že to bylo v nejlepším zájmu kmene, a podobná rozhodnutí jsou teď na něm. Musíme našeho pána poslouchat.“
Navzdory malomyslnosti se Vesna Tilinu nenadálému zápalu usmál. Často zapomínal, že je od sebe dělí dvacet let, ale pak mu to nějaký drobný detail připomněl a věkový rozdíl mu tíživě dolehl na ramena, i když mu Tilin úsměv zároveň dal křídla.
„Ano, budete se řídit jeho vůlí, i když je jen chlapec a vy nejste o moc starší! Bohové, být zas tak mladý.“ Ukázal na kaštanovník na nádvoří. „Připomíná mi dětství. U Narolské síně rostl podobný a já na něj vyšplhal pokaždé, když jsem provedl nějakou lotrovinu.“ Vesna se zasmál. „Stávalo se to tak často, že mi otec pohrozil, že nechá strom skácet.“
„A udělal to?“
„Ne, byla to planá hrozba. Když byl ještě kluk, dělal úplně totéž.“ Zavrtěl hlavou. „V poslední době se mi po našem domě začíná stýskat, i když už v něm nežiji celé roky.“
„Co se stalo?“ zeptala se Tila. „Je to vaše rodové sídlo, ne?“
Vesna znaveně pokrčil rameny. „Zdědil jsem otcovy dluhy. Byl dobrý otec, ale špatný hospodář, a já po jeho smrti nadělal taky pár dluhů. Myslím, že jsem si toho místa v mládí dostatečně nevážil. Části Anvee jsou skutečně nádherné, proto tam tolik veteránů odchází na odpočinek. Potřebují samozřejmě jíst, proto cvičí chlapce, jako jsem byl já, jejichž rodiče chtějí, aby přežili první bitvu. Teprve teď si uvědomuji, že tam staří vojáci našli něco opravdového. Jako kluk jsem prostě toužil dostat se do města a vstoupit do armády.“
„Takže jste musel dům prodat?“
„Skoro. Místní smírčí soudce byl starým přítelem mého otce a našel kupce, kterému se líbila představa bydlet v rodovém sídle. Kupec byl dobrý muž. Nabídl za dům poctivou cenu a slíbil, že pokud někdy dokážu dluh a pozoruhodně skromné úroky splatit, dostanu ho zpět.“
„Ale vy jste to neudělal?“
Zahanbeně se začervenal. „Nějak se mi nikdy nepodařilo našetřit dost peněz. Musel jsem splatit spoustu dluhů, ale protože jsem po otci zdědil elfskou čepel a byl jsem nejlepším studentem svého šermířského mistra, rozhodl jsem se, že ani splacené dluhy mi domov nevrátí, a tak jsem si objednal v Akademii magie zbroj a rozhodl se raději vydobýt si slávu na bojišti. O obchodování jsem nic nevěděl, tak kde bych získal peníze?“
„A penězi, které jste vydělal na bojišti, jste splácel zbývající dluhy,“ dokončila Tila. Byl to běžný příběh. Dluhy mohly být prodány nebo postoupeny. Byl to krutý systém, protože jediná nedodržená splátka, kvůli nemoci nebo z jiného naléhavého důvodu, mohla vést k bankrotu. Jakmile někdo v podobné pasti uvízl, jen těžko z ní nacházel cestu ven.
„Většinu,“ přiznal Vesna. „Když mě pasovali na rytíře, obdržel jsem samozřejmě pozemky, ale nejsou natolik cenné, abych jejich prodejem splatil víc než třetinu dluhu. Možná bych se měl pustit do obchodování, když se teď cítím na boj příliš starý.“
„Nesmysl,“ řekla Tila. „V kmeni není nikdo, komu by lord Isak důvěřoval víc. Nejrozumnější by bylo, kdyby vás jmenoval na místo generála Elierla v Lominu. Nemají tam vévodu, takže východní hranice v tuto chvíli víc než kdy jindy potřebuje zkušeného velitele.“
„Co když něco podobného nechci?“ zeptal se Vesna smutně. „Co když jsem ztratil nervy a zbyla mi jen nechvalná pověst. A nemám ani dítě, kterému bych mohl odkázat zbraně.“
„Ale to není pravda,“ trvala na svém Tila. „Nervy jste neztratil, jinak byste tady nebyl. Zemřel byste v Tor Milistu. Pochybovat je lidské, ale jsem si jistá, že byste ani nezaváhal a postavil byste se mezi letící dýku a svého pána. A když už jsme u toho, myslíte si, že o sobě lord Isak nikdy nepochybuje? Je jen o trochu starší než já, vyrostl v karavaně a my od něj očekáváme rozhodnutí, která ovlivní celé národy! Lenní pánové, vévodové i vrchní kněží se na něj obrací s otázkami teologie a proroctví. Isak musí být zděšen životem, který najednou žije.“ Hlas jí zjihl. „Musíte pochopit, že pochybovat je lidské, jinak mu nebudete stát po boku, až vás bude skutečně potřebovat.“
Na schodišti vedoucím z nepoužívané pracovny v přízemí se ozvaly kroky. Otočili se a spatřili majora Jachena. Velitel Isakovy osobní stráže se vždy tvářil ostýchavě, když je měl vyrušit. Očividně se právě vykulil z postele a ještě se nepodíval do zrcadla, protože vlasy měl na jedné straně hlavy zplihlé, na druhé mu trčely všemi směry. Na sobě měl volnou plátěnou košili a chetskou válečnickou suknici.
Bylo to poprvé, kdy Vesna spatřil Farlana v chetském oděvu. Suknice mu byla ušita na míru, o tom nebylo pochyb, protože Jachen byl vyšší než většina Chetsů, a přesto mu sahala ke zjizveným kolenům. Další znamení toho, kam až Jachen zašel, aby unikl minulosti?
Vesna se v duchu usmál a vdechl lehkou vůni Tiliny kůže. Když se připojil k okruhu Isakových nejbližších, byla mu odpuštěna jeho minulost. Možná měl Jachen spásu na dosah.
„Hrabě Vesno, lady Tilo. Lord Isak si vás žádá.“ Jachenova slova zněla divně, jako by si stále nemohl zvyknout na své formální postavení. „Máme návštěvu,“ dodal. „Prý jednu z agentek vrchního správce.“
Vesna vstal a nabídl Tile rámě.
„Majore, jak v poslední době spíte?“ zeptal se znenadání. Jachenovy zarudlé oči a bledost způsobily, že vypadal, jako by se poslední dny utápěl v alkoholu. „Na muže, který se právě probudil, nevypadáte zrovna odpočatě.“
„V tomhle vedru se mi špatně spí a od chvíle, co jsme sem dorazili, mě bolí hlava,“ přiznal.
„Určitě jste na horko zvyklý, ne?“ Vesna ukázal na suknici. Chetsové žili daleko na jihu a velkou část jejich území tvořila poušť. Jachen tam musel sloužit, když si zvykl nosit suknici.
„Tohle horko není přirozené,“ řekl Jachen, „ale máte pravdu v tom, že by mi nemělo bránit usnout. Mám pocit, jako by ve vzduchu něco bylo, nějaká píseň těsně za hranicemi slyšitelnosti. Budu rád, až odsud vypadneme.“
„A co vaše sny?“
Jachenovi přelétl přes obličej uštvaný výraz. „Co je s nimi?“
„Nevypadáte, jako by se vám v poslední době zdály normální sny.“
Velitel sklopil oči a tiše řekl: „V poslední době? Už celé roky.“ Odkašlal si a obrátil se k odchodu. „Lord Isak čeká dole.“
„Už jdeme, ale… veliteli?“ Jachen se zastavil, Vesna ho dohonil a plácl ho do ramene. „Napřed se slušně oblečte. Už nejste žoldák.“
Jachenovi se vzdorně zablesklo v očích, ale rychle se ovládl. Kývl a omluvil se.
Otevřenou přijímací komnatu v srdci domu lemovalo tolik sloupů, že by vystačily na Nartisův chrám. V mezipatře se nacházel balkón a nad ním už jen otevřené nebe. Lord Isak obcházel dokola mladou ženu, která seděla pohodlně na polštáři a pozorovala svého pána. Ty tam byly honosné šaty, lord Isak se namísto toho oblékl do volné košile bez rukávů a krátkých kalhot, takže vypadal spíše jako mladík, kterým býval před rokem. Jen meč v pochvě, který si přehazoval z ruky do ruky, a bílá kůže na levé paži sežehnuté stovkami žhavých blesků, prozrazovaly, že je někým víc.
U hlavních dveří stáli dva Isakovi strážci ozbrojení glévy s krátkou násadou, oblíbenými zbraněmi tiražských Duchů. Po balkóně se procházel sir Kelet a krásný, stříbrem vykládaný luk měl připravený k výstřelu. Na okraji balkónu pak seděla Shinir, Lesarlova agentka s kyselým výrazem, a klátila nohama nad volným prostorem. Na prstě si pohrávala s kopisem, srpu podobnou brutální zbraní s jedním ostřím, a přes ramena měla přehozený řemdih s dlouhým řetězem. Nikdy neskrývala odpor k Vesnovi, ale on si jí nevšímal, když ji míjel. Shinir byla užitečná, ale také labilní, a podle jeho názoru se až příliš podobala Raylinům. Věděl, že pokud se s ní dostane do křížku, bude muset být připraven ji zabít.
Na rozdíl od lorda Isaka, který se vrtěl jako chlapec před první bitvou, byla žena sedící se zkříženýma nohama ve středu místnosti dokonale klidná. Vlasy měla narudlé jako ženy Bílého kruhu, ale nepochybně byla čistokrevná Farlanka.
Vesna sebou trhl, když si uvědomil, že už se s ní setkal. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl kde. Bylo to ve stanu lorda Bahla po bitvě na Chirských pláních. Stála mlčky stranou a on ji považoval za obyčejnou nájemnou vražedkyni. Vypadalo to, že je mnohem víc.
„Vesno, Tilo, tohle je Legana,“ představil je lord Isak. „Vnikla do Bílého kruhu. Na Lesarlův rozkaz.“ Kysele se zasmál. „A přestože jsme draze zaplatili za odhalení jeho plánů, ona odkryla ještě temnější tajemství.“
„Můj pane?“ Vesna se zastavil. Za Isakovým rozrušením tedy nestály jen dusné noci a magie, která se předchozí noci rozlila po městě.
„Pravdu o smrti lorda Bahla, jak tvrdí.“ Isak se zastavil a opřel se o sloup před Leganou.
„Můj pane, myslela jsem, že si budete chtít tuto část hlášení poslechnout napřed sám,“ řekla Legana.
Vesnovi se zdálo, že v jejím hlase slyší slabý severský přízvuk. „Napřed spojitosti,“ řekl. „Chci vědět, kde ses o tom doslechla. Jak podobná tajemství vyplula na světlo.“
Legana kývla a prameny rezavých vlasů jí spadly do tváře. „Paní Siala mě přidělila paní Ostii, což je jméno, které přijala upírka Zhia Vukoticová, jak jistě víte. Siala nemá o její skutečné identitě ani zdání. Předevčírem v noci se paní Ostii, Zhii, podařilo při útoku na nekromantikův dům zajmout několik jeho společníků. Jeden byl nekromantikovým pomocníkem a prozradil nám, že jeho pán je původem Menin a studoval u samotného lorda Salena. Poslali ho na západ, aby tam působil potíže. Seznámil se i s Cordeinem Malichem a stal se jeho učněm.“
„Malich?“ vydechl Vesna. „Meninové plánují invazi už tak dlouho?“
„Ale jak nekromantikův učeň přivodil lordu Bahlovi smrt?“ ozval se Isak.
„Zmínil se někdy lord Bahl o svých snech?“
„Nepamatuji se. Proč je to důležité?“
„Protože použili jeho sny, vzpomínky na jeho ztracenou lásku proti němu. Lord Styrax plánuje invazi už dlouhá léta. Jak jinak by se mu podařilo překročit Pustinu s celou armádou? Jediná věc, se kterou nepočítal, jste vy, lorde Isaku.“
„Samozřejmě,“ řekl Vesna a začal přecházet sem a tam po komnatě. „Jak mohl, když plánoval na tolik let dopředu? Věděli jsme, že nekromantici pomohli lordu Charrovi sesadit lorda Chalata. Stejná moc porazila i Chetse. Lord Styrax použil naši vlastní slabinu proti nám. Farlané měli jen jednoho Vyvoleného a prosluli sklony rebelovat, zatímco Chetsové naopak horlivou poslušností. Thotel padl proto, že se nikdo nepostavil rozkazům lorda Charra, i když všichni zkušení vojáci viděli nebezpečí.“
„A paní Zhia věří, že lord Styrax mohl ovlivnit i činy Bílého kruhu,“ dodala Legana.
Vesna se zastavil, otočil se a zadíval se na Leganu. „A obrátil ho proti dalšímu velkému vůdci na západě?“ zeptal se.
„Myslí si to.“
„Neznám nikoho jiného, kdo by dokázal vymyslet tak ďábelský plán, a v tuto chvíli existuje jen málo věcí, které bych nepřipsal lordu Styraxovi na vrub. Mám dojem, že by zahanbil i našeho drahého vrchního správce.“
„Udělal na tebe dojem, Vesno?“ zeptal se lord Isak.
„Dost na to, abych ho respektoval jako nepřítele,“ odvětil hrabě. Položil ruku na jílec meče a pokračoval. „Důležitější ale je, že nesmíme zapomenout na nebezpečí, které hrozí lordu Isakovi. Musíme si dát pozor na zabijáky a přikázat Mariqovi…“
„Ne.“ Tichý hlas lorda Isaka hraběte okamžitě umlčel. Vesnu zamrazilo u páteře, když spatřil uštvaný pohled v očích svého pána. Rozhlédl se po místnosti a všiml si, že změnu vycítili i ostatní, jako když slunce nečekaně zakryje mrak.
„Můj pane?“
„Nepošle zabijáky.“
„Jak to víte?“
„Vím a nechme to být.“
Vesna potlačil nutkání vyptávat se dál. Isak jim pověděl o svých snech, o yeetatchenské dívce jménem Xeliath, o duši Aryna Bwr, kterou uvěznil ve své hlavě, i tom, co mu mrtvý elf pověděl o Kastanu Styraxovi, že se narodil jako Spasitel, dokud si nezvolil vlastní cestu. Isak se zmínil o tom, že mezi nimi existuje pouto, nezašel ale do detailů – a i to věděla jen hrstka lidí. V přítomnosti Jachena a Legany očividně víc neřekne, i když mu oba přísahali věrnost.
Vesna svedl řeč zpátky. „Legano, co nekromantik provedl se sny lorda Bahla?“
„Mučil lorda Bahla vidinami o jeho ztracené lásce a zahnal ho na Bílý ostrov, kde ho napadl lord Styrax.“
„Můžeme předpokládat, že Zhia ví, komu jste ve skutečnosti věrná?“ zeptala se Tila náhle a odstoupila od paty schodiště, odkud rozhovoru naslouchala.
Legana kývla.
„Takže ví, že podáte lordu Isakovi hlášení?“
Legana se usmála. „Doufá, že lord Isak nekromantika zabije, protože uzavřel nějakou dohodu s paní Sialou a těší se teď její ochraně.“
„Takže by to mohla být jen lest, aby nás přiměla udělat, co chce?“
„Tomu nevěřím,“ řekla Legana prostě a pohlédla na mladou ženu. „Paní Zhia dospěla k závěru, že paní Siala působí jen problémy, ještě předtím, než jsme se dozvěděli o tom, že je lord Isak ve městě.“
Vesna je obě sledoval. Bylo zvláštní vidět ženu úchvatnější, než byla Tila. Legana dokázala ovládnout místnost skoro stejně jako Isak, který byl bělooký a o stopu a půl vyšší. Vesnovu zkušenému oku neušlo, že se Leganě nelíbí, jakou pozornost její krása přitahuje. Běloocí, jak věděl, považovali za zcela přirozené, že jim lidé věnují pozornost, a Isak ze sebe rychle setřásl zvyky pramenící z izolovaného dětství, ale Legana si očividně nikdy nezvykla na to, jak působí na komnatu plnou mužů.
„Říkáte jí ‚paní‘,“ všimla si Tila, jako by sdílela Vesnovy myšlenky, ale zašla o krok dál. „Takové titulování vyžadují členky Bílého kruhu. Sblížila jste se se sesterstvem?“
Leganu otázka překvapila. „Stal se z toho nezbytný zvyk. Bylo by příliš snadné udělat chybu, kdybych si nedávala dobrý pozor a nedržela se za všech okolností správných titulů – a Bílý kruh nečeká budoucnost, kterou bych chtěla spojit se svou. Bílý kruh utrpěl v Narkangu těžké ztráty. V tuto chvíli nemá v plánu se rozpínat. Jeho jediným cílem v tuto chvíli je vybudovat silnou obranu a ubránit se Narkangu a Farlanu. A Zhia velí čtyřem z pěti screejských armád. Jejich moc v Zemi skončila.“
Tila neodpověděla, tvářila se chladně a oči upírala na Leganu. Když se agentka odvrátila, kývla Tila na Isaka a opět se stáhla z rozhovoru.
„Takže máme ve městě Malichova společníka, který se podílel na smrti lorda Bahla a zůstává agentem Meninu.“ Isak pokrčil rameny. „Je to prosté. Zabijeme ho.“
„Můj pane, je pod Sialinou ochranou a nekromantik se má neustále na pozoru. Útok na jeho dům určitě ještě zesílil jeho bdělost.“
Isakovi zableskly oči. „To je mi jedno. Nekromantik je nepřítelem Farlanu a hrozbou pro nás pro všechny.“ Ukázal prstem na Tilu. „Až půjde po mně, ublíží napřed těm, kdo nemají žádnou obranu proti magii.“
Rozhovor přerušilo zuřivé bušení na vchodové dveře. Venku na ulici řvaly rozzlobené hlasy a osoba, která na dveře tloukla, přes rámus zaječela. „U Vellerna, pusťte mě dovnitř, jinak mě zabijí!“
„To je Mayel,“ řekl Isak překvapeně, „kluk, kterého jsme sem tehdy v noci přivedli. Pusťte ho dovnitř.“
Strážci zvedli gléve a jeden koncem násady otevřel západku a nadzvedl petlici. Bývalý novic rozrazil dveře dokořán, vběhl dovnitř a Isak zahlédl postavy, které ho pronásledovaly. Byl to asi půltucet měšťanů ozbrojený kyji, holemi a něčím, co vypadalo jako sekáčky na maso. Šílenství, které lidi ovládlo, se očividně zhoršovalo.
Jeden ze strážců zabouchl své křídlo dveří, druhý ale vyběhl na ulici, aby se podíval, co se děje. Když uviděl řítící se dav, ustoupil a zvedl zbraň. Vesna zakřičel na Tilu, ať uteče nahoru, a tasil meč. Isak si připravil ten svůj, a když dovnitř vtrhl první útočník, otočil se s lehkostí tanečníka a uťal mu hlavu. Z hrdla vystříkla krev a mrtvola se zhroutila na podlahu.
Ostatní měšťané vrazili dovnitř, nesmyslně vřeštěli a zjistili, že jsou obklíčeni ze všech stran. Strážci u vchodu zabouchli dveře a zamkli je, aby už nikdo další dovnitř nevnikl. Ve chvíli, kdy se připojili k boji, už bylo skoro po všem. Lord Kelet skolil dva šípy a třetí hleděl tupě na Leganinu dýku, která mu trčela z hrudi. Hrabě Vesna srazil stranou kyj a probodl jeho majitele a Shinir zatím seskočila z balkónu, zhoupla se kolem sloupu a skočila rovnou do šarvátky. Využila řemdih i kopis, zachytila tlustého muže, který vypadal jako řezník, a rozsekla mu klíční kost. Kopis nechala v ráně, řetězem řemdihu zachytila jednoho ze dvou zbývajících lidí a trhla. Řetěz zasáhl šokovanou ženu do brady a s nechutným prasknutím ji přirazil ke sloupu.
Poslední muž, který se ještě držel na nohou, zvedl nejistě zakrvácený sekáček a ucouvl. Ani si nevšiml, když po něm strážci za ním sekli glévy. Komnata ztichla. Zaposlouchali se do hlasů venku a Vesna vzhlédl ke Keletovi, který vložil do luku další šíp a připravil se k výstřelu.
Přešel přes balkón k oknu a chvíli se rozhlížel po ulici. Nakonec zavolal: „Vzduch je čistý, můj pane.“
„Shinir, jdi ven a zkontroluj to vzadu,“ řekl Jachen chraptivě. Tasil sice meč, ale nemusel zasáhnout. Lord Isak mu dal jasně na vědomí, že má v osobní stráži velice efektivní zabijáky, takže to nebude jeho práce. On měl sledovat, co se děje kolem a případně chránit Tilu.
„U Karkarnových černých zubů,“ vydechl Mayel, když uviděl, jak Shinir s neuvěřitelnou lehkostí vyšplhala po sloupu a vyhoupla se na balkón. „Takové žoldáky jsem ještě neviděl.“
„Byl jsi novic v klášteře. Kolik žoldáků jsi za svůj život viděl?“ obořil se na něj Jachen a přikročil k němu.
„Možná jsem novic, ale nejsem úplně pitomý,“ odsekl chlapec a ukázal na Shinir. „Tohle žádná normální ženská nedokáže. Možná harlekýn, ale ne zatracený voják.“
„Blahopřeji, právě jsi to viděl zatraceného vojáka udělat,“ řekl uštěpačně.
„A já říkám, že nejste žádní obyčejní žoldáci. Žádná šlechtická běhna… Ach, promiňte, slečno,“ dodal rychle, když si všiml Vesnova výrazu, „ale žádná šlechtická milenka není tak cenná, aby ji chránil tak velký bělooký,“ ukázal špinavým prstem na Isaka, „a ženská s magickými schopnostmi, ne oba dva. Ne když se město děsí, že se před hradbami objeví celá farlanská armáda.“
„Proč jsi tady?“ přerušil ho lord Isak. „Myslel jsem, že ses chtěl podívat, jestli tvůj bratranec přežil?“ Poté co okolo nekromantikova domu vypukl chaos, se Isak raději rychle stáhl, než aby se zapletl do šarvátky s městskou stráží. Zahlédl některé z tvorů, kteří porazili plot, a rozhodl se, že by bylo příliš kruté nechat chlapce o samotě, proto ho odvlekl s sebou. Mayel se půlku následujícího dne choulil šokovaně v koutě, než se vzchopil a získal zpět něco ze své bezstarostnosti. Otřásl se jako pes, prohlásil, že musí najít bratrance, ukradl kus žvance a zmizel dřív, než ho mohli přesvědčit, že není moudré opouštět bezpečí domu.
„Taky jsem chtěl, ale neuvědomil jsem si, v jakém stavu město je. Kdybych tak dobře neznal zdejší ulice, nikdy bych se sem zpátky nedostal. A přesto…“ Mayel ukázal na mrtvoly. „Šli po mně, protože jsem byl sám. To je všechno.“
„A tvůj bratranec?“
„Mrtvý.“ Schoulil ramena. „Zemřel spolu s většinou svých mužů, když se na ně vrhly obludu z toho Temného místa.“
„A nikoho jiného ve městě neznáš?“ zeptal se Vesna a vzpomněl si na to, co Ilumene, rádoby Králův muž, řekl Isakovi. Kněz na útěku. Začalo mu docházet, že to není shoda náhod, že Mayel byl novic v klášteře. Město se řítilo krkolomnou rychlostí do chaosu a Vesna se začínal bát, že se nic neděje jen tak náhodou. Podle Doraneie je Ilumene nepřítelem Narkangu a Morghien naznačil, že do Isakova osudu zasáhla stínová ruka. Co když je tohle jen další krok? pomyslel si Vesna.
„Koho jiného bych tu měl znát?“ odvětil Mayel rozhorleně. „Posledních pár let jsem strávil v klášteře.“
„A co třeba někoho z kláštera?“ naléhal Vesna. Neschoval meč a vydal se k mladíkovi. Něco tu nesedělo.
Mayel ucouvl.
„Možná někoho, kdo se potřeboval ve městě ukrýt, kdo potřeboval místního průvodce?“
„Nevím, o čem to mluvíte,“ vyhrkl Mayel, ale prozradily ho oči.
„Nelži! Přesně víš, o čem mluvím,“ obořil se na něj Vesna rozzlobeně. Velmi pomalu utrhl jedné z mrtvol z oblečení kus látky, utřel si čepel a vrátil zbraň do pochvy. Než si Mayel stačil uvědomit, co se děje, Vesna k němu přiskočil a popadl ho pod krkem.
„Lhal jsi,“ řekl, „takže bys nám teď měl raději říct pravdu, než z tebe vytluču duši.“
Mayel se vzepřel Vesnovu stisku. „Já ne…“
Zmlkl, protože ho hrabě uhodil pěstí do břicha a vyrazil mu dech z plic.
„Ne co?“ zařval a zatřásl mladíkem jako pes krysou. „Nepovíš mi pravdu?“
„Já ne…!“
Vesna umlčel Mayelovy sípavé protesty tím, že ho přirazil ke zdi. Vyděšený mladík se schoulil a zvedl ruce jako zoufalý prosebník.
Ostatní v komnatě mlčeli a přihlíželi. Všichni viděli mnohem horší věci. Vesna se zatím krotil. Mayel nebyl zkušený lhář. Nebude trvat dlouho a dostanou z něj pravdu, kterou zoufale potřebovali slyšet.
„Věř mi, chlapče. Můžu pokračovat celý den,“ pohrozil Vesna něžným hlasem. „Brzy mi rád povíš pravdu.“ Zavrčel a tvrdě Mayela udeřil.
Mladík zavyl, upadl na zem a Vesna ho zvedl a znovu ho přirazil ke stěně.
„Už jsi připravený mluvit?“
„Dobrá!“ vydechl. „Prosím, nechte toho, všechno vám povím.“
Vesna ho ještě chvíli držel, pak nechal Mayela klesnout na kolena. Pustil ho, protože mu Isak pokynul a odvedl Vesnu do kouta, kde si mohli promluvit, aniž by je někdo slyšel.
Jachen to vzal jako znamení, začal odklízet těla a dělat co největší rámus.
„Cítíš se líp?“ zeptal se Isak tiše. „Už několik dní to v tobě vře, moc dobře to poznám, příteli. Teď jsi někomu ublížil. Ulevilo se ti?“
Vesna si povzdychl. „Chlapec není žádný lhář. Vypadalo to hůř, než to ve skutečnosti bylo. Nepraštil jsem ho zas tak tvrdě. Není vážně zraněný. Omlouvám se, pokud jsem zašel příliš daleko.“
„Sloužil jsi mi, jak máš,“ řekl Isak a položil hraběti ruku na rameno. „Jen je pro mě novinkou být tím, kdo se lépe ovládá. Měl bych něco vědět? Ne jako tvůj pán, ale jako přítel. Co se doopravdy stalo v Tor Milistu? Něco tebou otřáslo.“
„Já jen…“ Vesna zavrtěl hlavou. „Teď není správný čas, ale rád bych si o tom promluvil. Napřed se vypořádejme s chlapcem.“
Isak se vydal zpátky k Mayelovi, který seděl zády ke dveřím a šklebil se.
Postavil mladíka na nohy a prohlédl ho. „Budeš mít pěkných pár modřin, ale myslím, že tě nijak vážně nezranil. Já budu mít štěstí, když tak snadno uniknu z města.“
Mayel se prstem dotkl rychle otékající tváře. Muž, který ho uhodil, byl mnohem silnější a vyšší. „Ještě řekněte, že nevložil do ran všechnu sílu,“ zamumlal a zamračil se na Vesnu přes Isakovo statné tělo.
„A to dokazuje, že utrpěla spíše tvá pýcha než tělo. Jeden moudrý muž mi kdysi řekl, že je to malá cena za záchranu života.“
„Tohle by starocha určitě potěšilo,“ odplivl si Mayel.
„Určitě, ale ty mu do starochů nadávat nebudeš,“ odpověděl Isak a vlepil mu políček na zhmožděnou tvář.
Mladík vyjekl a ucukl.
„Dost her. Ztrácím trpělivost,“ zavrčel Isak, vztyčil se nad Mayelem a strašlivě se zamračil, aby mladíka vyděsil a přiměl k pravdomluvnosti. „Chtěl jsi mi něco říct.“
Mayel se roztřásl. Promnul si tvář a vzhlédl k obrovskému bělookému. Rázem si uvědomil, v jakém je průšvihu a že tito muži s ním nebudou jednat v rukavičkách jen proto, že býval novic. „Proč vás vůbec zajímá, že jsem byl v klášteře?“ zašeptal.
„Říkej tomu profesionální zájem,“ odvětil Isak a díval se, jak se Mayelovi míhají přes tvář emoce. Vesna měl pravdu. Nebyl to zkušený lhář. „Včera v noci zavraždili na jevišti za jásotu davu kněze. Slyšel jsem, že nebyl jediný, s kým dobří občané Scree nejednali zrovna s úctou, a já chci vědět proč.“
„O tom nic nevím,“ řekl Mayel rychle. „Přišel jsem do Scree s opatem. Schováváme se před odpadlým mnichem, převorem našeho řádu.“
„Jeho jméno?“
„Převor Corci, ale všichni mu říkají Kavka. Vzali jsme s sebou nějaké posvátné relikvie a Kavka je chce.“ Mayel se viditelně zachvěl a tiše pokračoval: „Zabil, aby se k nim dostal, proto se opat rozhodl uprchnout.“ To už se Mayel přestal docela chvástat a zůstal z něj jen vyděšený chlapec.
Isak ucouvl, aby mu poskytl trochu prostoru. „Víš, o jaké relikvie se jedná?“ zeptal se a jeho hlas už nezněl tak rozzlobeně.
Mayel zavrtěl hlavou. „Ne, opat si dal dobrý pozor, aby mi je nikdy neukázal.“
„Ani to netušíš?“ naléhal Isak.
„Vím jen, že opat Doren i Kavka jsou mágové. Když jsem se vydal pátrat po bratranci, chtěl jsem navštívit i opata, ale nemohl jsem se k domu ani přiblížit. Přepadla mě strašná bolest hlavy. Ne, bylo to něco víc, bolest uvnitř hlavy, jakou jsem ještě nikdy nepoznal. Měl jsem pocit, jako bych ho najednou cítil všude kolem, ale byl děsivý, ne nemocný stařec, kterého jsem znal. Cítil jsem…“ Odmlčel se. „Připadalo mi, jako by zešílel a já cítil jeho strach.“ Mayel se mračil na podlahu a mnul si tvář. „Vím, že to zní směšně, ale cítil jsem ho ve vzduchu, ještě než jsem se k domu přiblížil. Přece jenom je mág.“
„Zešílel strachy?“ Isak se tvářil uchváceně a zároveň ustaraně a ostatní v místnosti měli v obličejích stejný výraz.
Mayel pokrčil rameny. „Dům stojí blízko nekromantikova. Možná relikvie přitáhla pozornost uprchlých démonů. Od chvíle, co jsme opustili klášter, se opat choval přímo paranoidně, a pokud dům napadl démon, mohl se z toho pomátnout.“
„A co máš v plánu teď?“
Mayel neodpověděl. Nervózně se rozhlédl a marně se snažil uhádnout, co si ostatní myslí.
Isak udělal totéž. Jediná osoba, která projevila nějaké emoce, byla Tila a ta se ze všech sil snažila potlačit starost nad Vesnovým nečekaným výbuchem. Prozradily ji jen sevřené rty a ztuhlý postoj. Ostatní prázdné tváře ho nijak nepřekvapily. Pro zvědy a vojáky bylo přirozené skrývat pocity.
„Nemám žádný plán,“ řekl Mayel zdráhavě. „Bratranec je mrtvý a k opatovi zpátky nemůžu. A město je v takovém stavu, že nevím, co dělat. Nikdo nebude najímat lidi, když se ulicemi plíží zuřivý dav. Zpustošili dokonce i bratrancův dům – jeho vlastní muži.“ V hlase mu zaznělo pohoršení a zvedl vzdorně bradu.
„Napadlo tě někdy, že by ses stal vojákem?“ zeptal se Isak a zazubil se.
„Vlastně ne,“ přiznal Mayel a slabě mu úsměv opětoval. „Představa, že se mě někdo bude snažit zabít, mě nikdy nepřitahovala. Dokonce i život v klášteře zní líp.“
„Jakmile vystrčíš nos ze dveří, lidé se tě pokusí zavraždit,“ řekl Isak otevřeně. „Když se přidáš ke mně, budeš mít aspoň meč a kamarády, kteří tě udrží naživu.“
Na Mayelově obličeji se svářila úleva s podezřením. „Meč jako je ten váš?“ zeptal se s nadějí a ukázal na Eolis.
„Haha, možná ne tak docela,“ zasmál se Isak a instinktivně mečem ucukl, „ale určitě ti najdeme něco, co bude vyhovovat tvým schopnostem. Jeden z mužů ti ukáže, jak se vlastnoručně nezapíchnout.“
„Proč mě chcete?“
„Ze stejného důvodu jako tvůj opat. Nejsme zdejší. Máme dobré stopaře, ale nikdo z nás nepochází ze Scree, a to už stojí za to, abychom tě krmili.“
Otočil se k Jachenovi. „Vezmi ho za Tiniqem a Leshim. Náš nejnovější rekrut jim poví, jak přesně se k opatovi dostanou, aby to tam mohli prohlédnout.“
„Zajisté.“ Jachen si vzpomněl, že nemá salutovat, a pokynul Mayelovi, aby ho následoval.
„Můj pane,“ řekla Legana, jakmile se Mayel vzdálil z doslechu. „Jaké jsou mé rozkazy?“
Isak naklonil hlavu na stranu a snažil se rozhodnout, jestli ji má poslat zpátky k Zhii Vukoticové. A jaký bude náš následný krok? uvažoval. Máme zůstat, nebo si najít bezpečnou cestu ven? Na cokoli jiného je už asi pozdě.
„Ví upírka, co se v Scree děje?“ řekl nakonec.
„Má podezření,“ odvětila Legana. „Věří, že herci, kteří provozují zdejší divadlo, použili nějaké kouzlo, které působí na celé město. A pokud se dá věřit mužům krále Emina, jsou to Azaerovi stoupenci.“
„Když se podívám ven, z města za chvíli nic nezůstane, takže jejich plán se musí blížit vyvrcholení.“
Legana přitakala.
Isak se poškrábal na krku. „Divadlo bude dnes večer určitě zase vyňato ze zákazu vycházení. Možná najdeme potřebné odpovědi tam.“ Rozzářil se a zvedl levou ruku. Kolem bílých prstů se mu začaly kroutit oranžové plamínky. „A pokud ne, tak tu boudu spálíme.“