Kapitola 23-24
22.
K vědomí ho probralo pleskání malých nohou. Byl to divný zvuk na to, že byl mrtvý, ale jinak si to Azoth vysvětlit nedokázal. Malé bosé nohy na kameni. Musel být venku, protože zvuk se neodrážel od stěn. Pokusil se otevřít oči a selhal. Možná je to po smrti takové. Možná nikdy neopustí své tělo. Možná bude ležet ve svém mrtvém těle a budecítit, jak se pomalu rozkládá. Doufal, že se k němu nedostanou psi. Nebo vlci. Míval děsivé sny o vlcích, jak na něj cení zuby, žluté oči jim plály. Jestli uvízl ve svém těle, co se stane, jestli z něj začnou vytrhávat kusy masa? Nalezne klid a konečně usne, nebo se rozdělí na mnoho kusů vědomí a pomalu se ztratí v zemi, až projde žaludky tuctu bestií?
Něco se dotklo jeho tváře a on otevřel oči. Zaslechl překvapené vydechnutí, než dokázal zaostřit na tu, která ho probrala. Byla to malá holka, možná pět let stará, oči tak vytřeštěné, že zabíraly polovinu její tváře.
„Nikdy jsi neviděla mrtvolu?“ zeptal se.
„Tati! Tati!“ zaječela s překvapivou silou, jakou v sobě dokáží malé děti nashromáždit.
Zasténal, když se mu zvuk zařízl do hlavy jako nože, a padl zpátky do polštářů. Polštářů? Takže nebyl mrtvý. To by měl asi považovat za dobrou věc.
Když se znovu vzbudil, musela uběhnout nějaká doba, protože místnost byla světlá a vyvětraná. Široká okna dokořán, nábytek z třešňového dřeva a mramorová podlaha se leskly ve slunečním světle. Azoth poznal dřevěný strop, už se na něj díval dřív. Byl v pokoji pro hosty v domě hraběte Drakea.
„Zpátky mezi živými?“ zeptal se hrabě Drake. Usmíval se. Když uviděl výraz na Azothově tváři, dodal: „Promiň, omlouvám se. Už na to nemysli. Nemysli na nic. Jez.“
Postavil před Azotha talíř plný vařených vajec a šunky spolu se sklenicí právě nalitého vína. Jídlo si promluvilo přímo s Azothovým žaludkem, zcela obešlo jeho vyšší mozkové funkce. O pár minut později byl talíř i sklenice prázdné.
„To je lepší,“ pochválil ho hrabě. Seděl na okraji postele a roztržitě si leštil cvikr. „Víš, kdo jsem a kde jsi? Dobře. Pamatuješ si, kdo jsi?“
Azoth pomalu přikývl. Kylar.
„Mám tu pro tebe pár vzkazů, ale jestli se na to necítíš…“
„Ne, prosím, pokračujte,“ požádal ho Kylar.
„Mistr Tulii vzkazuje, že teď bude tvou prací připravit se na nový život a dát se dohromady. Abych citoval − ‚Ať tvůj zadek zůstane v posteli, očekávám, že budeš v pořádku, až si pro tebe přijdu.‘“
Kylar se zasmál. To byl celý mistr Blint. „Kdy přijde?“
Na tváři hraběte se objevil znepokojený výraz. „Chvíli to potrvá. Ale ty si o něj nemusíš dělat starosti. Teď bydlíš tady. Nastálo. Budeš samozřejmě pokračovat v lekcích u svého mistra, ale my uděláme, co bude v našich silách, abychom z tebe dostali ty pouliční manýry. Tvůj mistr chtěl, abych ti vyřídil, že se nevzpamatuješ tak rychle, jak bys čekal. Je tu ale ještě něco dalšího, co bych ti chtěl říct. O tvé malé přítelkyni.“
„Myslíte…?“
„Daří se jí dobře, Kylare.“
„Opravdu?“
„Její nová rodina jí dala jméno Elene. Má pěkné šaty a tři jídla denně. Jsou to dobří lidé. Budou ji milovat. Teď bude mít opravdový život. Ale jestli jí chceš být k nějakému užitku, musíš se dát do pořádku.“
Kylar měl pocit, jako by se vznášel. Sluneční světlo pronikající okny vypadalo jasnější, ostřejší. Na parapetu zářily naaranžované levandule a oranžové růže. Takhle dobře se naposledy cítil, než se stal Krysa Pěstí Černého draka.
„Dokonce ji vzali k magae a ta řekla, že bude v pořádku, i když s jizvami nic nezmůže.“
Jako by mu v tu chvíli někdo umazal veškeré štěstí dehtem.
„Je mi to líto, synu,“ řekl hrabě Drake. „Ale udělal jsi pro ni to nejlepší, co jsi mohl, a já ti slibuji, že bude mít lepší život, než by kdy měla na ulici.“
Kylar ho skoro neslyšel. Díval se z okna, daleko od hraběte. „Zatím vám nemůžu zaplatit. Až zase začnu dostávat mzdu od mistra… od svého mistra.“
„Není proč spěchat. Zaplatíš mi, až budeš moct. A ještě jedna věc, kterou ti mám od mistra vyřídit. Řekl: ‚Nauč se od těchto lidí to, co tě učiní silnějším, zbytek zapomeň. Naslouchej hodně, mluv málo, uzdrav se a užívej si to. Možná to budou jediné šťastné chvíle ve tvém životě.‘“
* * *
Kylar strávil na lůžku celé týdny. Snažil se spát tak často, jak hrabě Drake chtěl, měl ale příliš mnoho volného času. Nikdy dřív volný čas neměl, nelíbilo se mu to. Když žil na ulici, každou chvíli strávil obavami o další jídlo, bál se, že ho Krysa nebo jiní starší kluci a dívky budou terorizovat. U mistra Blinta ho zaměstnával trénink, na přemýšlení neměl čas.
Když celé dny a noci seděl na posteli, neměl nic jiného než čas. Trénovat nebylo možné. Mohl si číst, ale pořád to pro něj bylo utrpení. Chvíli Azoth trávil čas tím, že se stával Kylarem. S pokyny, které mu zanechal mistr Blint, a fakty, která by si někdo mohl zjistit, si vymýšlel historky o své rodině, místě, z kterého pocházel, a dobrodružstvích, která zažil. Dával si pozor, aby byly neškodné, takové, jaké lidé očekávají u jedenáctiletého kluka.
Brzy je dovedl k dokonalosti a většinu času o sobě uvažoval jako o Kylarovi. Také poznal dcery hraběte Drakea. Ilena byla pětiletá dívenka, kterou k smrti vyděsil, když se probral; vytáhlé Mags bylo osm a dvanáctiletá Serah byla střídavě mrzutá a odměřená. Postaraly se mu o trochu rozptýlení, ale hraběnka jim bránila v „obtěžování“ Kylara, aby mohl „odpočívat“.
Hrabě a hraběnka ho fascinovali, ale hrabě Drake většinu času pracoval a hraběnka měla o jedenáctiletých chlapcích jasnou představu − která se příliš neshodovala s tím, co o jedenáctiletých klucích věděl Kylar. Nedokázal se rozhodnout, jestli ví, co je zač, a předstírá opak, aby ho předělala, nebo jestli ji hrabě Drake drží v nevědomosti.
Byla štíhlá, měla světlou pleť a modré oči a smyslný pohled nebeské bytosti, již hrabě Drake uctívá. Stejně jako hrabě zastávala názor, že by se o Kylara měla postarat osobně, jako by chtěla dokázat, že se nepovažuje za něco lepšího než on. Nebyla to ale žádná falešná skromnost. Když se Kylarovi první týden udělalo příšerně zle a pozvracel celou podlahu, přišla a držela ho, dokud se nepřestal třást. Pak si vyhrnula rukávy a sama zvratky uklidila. Bylo mu tak zle, že se dlouho nedokázal ani pořádně bát.
Neuměl spočítat, kolikrát mu přinesla jídlo, zkontrolovala, jak se má, nebo mu předčítala z těch hloupých dětských knih. Knihy byly plné chrabrých hrdinů, kteří zabíjeli zlé čarodějnice. Děti se nikdy nemusely přehrabovat hromadami odpadků a zvratků za hospodou, jestli v nich nenajdou trochu poživatelného jídla. Starší kluci se je nikdy nepokoušeli znásilnit. Nikdy neopouštěli své přátele. Princezny, které zachránili, neměly tváře pořezané k nepoznání. Nikdy nikoho nezmrzačili tak strašně, že mu nedokázal pomoct ani mág.
Kylar ty příběhy nesnášel, ale chápal, že hraběnka pro něj chce jen to nejlepší, a tak přikyvoval, usmíval se a radoval, když hrdinové vyhráli − a oni vyhráli pokaždé.
Není divu, že všechny děti šlechticů chtějí vést armády. Kdyby to bylo jako v knihách, které jim četla matka, byla by to zábava. Byla by to zábava, kdyby vám stačilo, že zloduch zemřel, a ne když se vám chtělo zvracet při pohledu na odhalenou chrupavku a stříkající krev v místě, kde jste mu uřízli ucho. Krev ve vodě unášená miliony vířících vírů, když vykrvácel k smrti, lapený pod hladinou kvůli provazu, co jste mu uvázali ke kotníku.
Hraběnka si vždy vysvětlovala jeho třas a nevolnost, když skončila s příběhy, tím, že potřebuje spát, a poté co vyvolala v Kylarově pokoji vzpomínky, odešla a nechala ho ve společnosti jeho děsivých přízraků.
Každou noc se Kylar stával Azothem. Každou noc se Azoth odvracel od obchodu s čluny a sledoval Krysu, jak se k němu blíží, nahý, chlupatý, obrovský a s chlípným pohledem v očích. Každou noc Azoth pozoroval Krysu, jak sebou plácá ve vodě, jak bojuje se závažím uvázaným ke kotníku. Každou noc viděl Krysu, jak řeže do Panenčiny tváře.
Noční můry ho vzbudily a on ležel v posteli, bojoval se vzpomínkami. Azoth byl slabý, ale Kylar bude jako mistr Blint. Nikdy se nebude bát. Bylo to lepší. Bylo lepší ležet v posteli a mít noční můry než poslouchat, jak znásilňují plačícího Jarla.
Když znovu usnul, jen se přesunul z jedné noční můry do druhé. Den mu přinesl trochu úlevy a vzpomínky bledly jen pomalu. Každé ráno si namlouval, že udělal, co musel, že musel zabít Krysu, že musel opustit Panenku a že musel opustit Jarla, že bude nejlepší, když je už neuvidí, když se nedozví, co se s Panenkou děje. Namlouval si, že život je prázdný, že nebere nic cenného, když vezme život.
Nezvládl by to nebýt návštěv Logana Gyra. Každý den se za ním Logan přišel podívat, střídavě v doprovodu Serah Drakeové. Kylar si nejprve myslel, že chodí, protože se stále cítí vinný, ale to ho brzy přešlo. Vítal jeho společnost a rychle se stali přáteli. Logan byl zvláštní. Byl chytrý jako Jarl a přečetl stovky knih. Kylar by se vsadil, že v Doupatech by nepřežil ani týden, ale v tu samou chvíli Logan začal mluvit o politice u dvora tak sebejistě, jako by o nic nešlo. Znal jména, historii i přátele a nepřátelé dvořanů a věděl o každé významné životní události a důležité motivaci u všech výše postavených šlechticů v království. Polovinu času Kylar netušil, jestli nerozumí, protože se to všechno týkalo života u dvora, který nepoznal, nebo prostě proto, že Logan rád používal složitá slova. Sám sebe nazýval slovíčkářem. Ať už to znamenalo cokoliv.
Jejich přátelství fungovalo i tak a Serah Drakeová tomu napomáhala, když se často zastavila, jen aby byla s Loganem. Vyplňovala tak mezery v konverzaci. Kylar nedokázal spočítat, kolikrát jen tiše seděl, protože nerozuměl nějaké narážce, kterou Logan udělal. Ticho se natahovalo, ale než se mohl Logan zeptat, proč tomu nerozumí, Serah se začala cítit nepříjemně a spustila o něčem úplně jiném. Její štěbetání by Kylara dohánělo k šílenství, kdyby jí za ně nebyl tak vděčný. Možná jsou vznešené dívky prostě takové.
Kylar jednoho rána seděl na posteli, poté co celou noc strávil převalováním pod dekou. Zdálo se mu, že je jedním z těch, co zbili Panenku, že to byla jeho noha, co do ní kopala, a jeho oči zářily radostí, když její krása tála v žáru jeho zuřivosti.
Do pokoje vešel hrabě Drake. Na prstech měl stopy inkoustu a vypadal unaveně. Přitáhl si židli blíž k posteli.
„Myslíme si, že nebezpečí už je zažehnáno,“ řekl.
„Prosím?“ zeptal se Kylar.
„Je mi líto, že jsme tě drželi v nevědomosti, Kylare, ale museli jsme mít jistotu, že neuděláš nějakou zbrklost. V uplynulých týdnech došlo k několika pokusům o zabití tvého mistra. A následkem toho je teď ve městě o čtyři wetboye méně. Po třech pokusech dal tvůj mistr vědět králi, že jestli to ještě zkusí, král zemře jako další.“
„Mistr Blint zabil krále?“ zeptal se Kylar.
„Pšt! To jméno nevyslovuj. Ani tady ne,“ varoval ho hrabě Drake. „Jeden z Devítky, Dabin Vosha, muž v čele pašeráků Sa’kagé, se doslechl o výhrůžkách tvého mistra králi. Usoudil, že nastal čas rozjet svou vlastní hru o moc, a poslal na Durza wetboye. Myslel si, že Durzo buď zemře, nebo na oplátku zabije krále. Durzo na to přišel a zabil jak wetboye, tak Voshu.“
„Chcete říct, že tohle všechno se stalo, zatímco jsem ležel v posteli.“
„Nebyl způsob, jak bys mu mohl pomoci,“ řekl hrabě Drake.
„Ale co měl Dabin Vosha proti mistrovi − mému mistrovi?“ Kylar to jméno nikdy neslyšel.
„Já nevím. Možná nic. Takhle Sa’kagé pracuje, Kylare. Spiknutí uvnitř spiknutí a většina jich nevede nikam. Většina udělá jeden krok a zemře. Když si budeš dělat starosti s tím, že každý něco chystá, staneš se divákem a ne hercem.“
„Král se nějak dozvěděl o posledním útoku na tvého mistra a velmi ho to vyděsilo. To by obvykle byla dobrá zpráva, ale on se teď dost neohrabaně pokouší upevnit svou moc. Logan bude muset strávit nějaký čas mimo město.“
„Právě začínal být mým přítelem,“ povzdechl si Kylar.
„Věř mi, synu, že muž jako Logan Gyre zůstane tvým přítelem po celý život.“
23.
Někdo Kylara plácnul. Ne zrovna jemně.
„Vstávej, chlapče.“
Kylar si proklestil cestu z noční můry a spatřil obličej mistra Blinta, jen stopu vzdálený, jak se ho chystá znovu plácnout. „Mistře…“ zarazil se. „Mistře Tulii?“
„Jsem rád, že si mě pamatuješ, Kylare,“ řekl mistr Blint. Vstal a zavřel dveře. „Nemám moc času. Už je ti dobře? Nelži, abys mě potěšil.“
„Ještě jsem trochu slabý, pane, ale lepší se to.“ Kylarovi se rozbušilo srdce. Týdny chtěl mistra Blinta zoufale vidět, ale když už byl tady, vzplál v něm nepochopitelný hněv.
„Pár posledních týdnů ses asi cítil hrozně. Buď dětská zhouba reagovala na avoridovou pastu způsobem, jaký jsem nepředpokládal, nebo to možná mělo něco společného s tvým Talentem.“
„Co tím myslíte? Talent?“ zeptal se Kylar. Jeho tón byl ostřejší, než zamýšlel, ale zdálo se, že si toho mistr Blint nevšiml.
„No, pokud to tím vůbec bylo,“ pokrčil mistr Blint rameny. „V prvé řadě tělo někdy na magii nereaguje příliš dobře.“
„Já myslel, co to pro mě znamená? Dokážu…“
„Létat? Stát se neviditelným? Šplhat po zdech? Vrhat oheň? Chodit mezi smrtelníky jako bůh?“ Blint se ušklíbl. „Pochybuji.“
„Chtěl jsem se zeptat, jestli se dokážu pohybovat tak rychle jako vy.“ Znovu se mu do hlasu vplížilo ostří.
„To zatím nedokážu říct, Kylare. Dokážeš se pohybovat rychleji než většina mužů bez Talentu, ale jen nemnoho je obdařeno jako já.“
„Tak co tedy dokážu?“
„Jsi slabý, Kylare. Promluvíme si o tom později.“
„Ale já nemám nic na práci! Nemůžu ani vstát z postele. Nikdo mi nic neřekne.“
„Dobře. Znamená to všechno a nic,“ podvolil se mistr Blint. „Ve Waeddrynu nebo Alitaeře by tě nazvali mágem a šest různých škol by spolu bojovalo o to, kde a co budeš studovat a jakou barvu róby budeš nosit. V Lodricaru nebo Khalidoru by tě nazývali meister a ty by sis nechal na rukou narůst viry, nosil je jako tetování a uctíval svého krále jako boha, zatímco bys plánoval, jak ho bodnout do jeho královských zad. V Ymmuru bys byl stopařem, uctívaným a ctihodným lovcem zvířat a někdy i lidí. Ve Friaku by se z tebe stal gorathi, neporazitelný Běsnící válečník klanu a jednoho dne i jeho král zběhlý v umění útisku a zotročování. Na západě, no, tam bys skončil v oceánu.“ Zazubil se.
Kylar ne.
„Mágové si myslí − oni by to nazvali hypotézou, aby to mělo lepší zvuk − že různé země rodí různé Talenty, a proto se muži s bledou tváří a modrýma očima stávají čaroději, zatímco snědí muži bývají válečníky gorathi. Tvrdí, že kvůli tomu jen z Gandu pochází mágové − Léčitelé. Uvidí muže se žlutou kůží, který umí léčit, a prohlásí, že žlutá kůže znamená léčení. Ale oni se mýlí. Náš svět je rozdělený, ale Talent je jeden. Všichni lidé uznávají nějakou podobu Talentu − kromě Lae’knaughtu, kde magii nenávidí a zároveň v ni nevěří, ale to jsem odbočil − a každý člověk od magie očekává něco jiného. Z Gandu kdysi vzešlo několik arcimágů nadaných tou nejničivější magií, jakou kdy svět poznal. Viděli hrůzy, jaké si nedokážeš představit, a právě proto se rozhodli odvrátit od válečné magie. Jediná magie, které si váží, je magie léčebná. Jak plynula staletí, rozšiřovali své znalosti léčebné magie a o většinu ostatních přišli. Gandián, který by měl velký Talent pro oheň, by zostudil sebe i svou rodinu.“
„Takže bychom o něm nikdy neslyšeli,“ domyslel si Kylar.
„Správně. Je tu rozdíl mezi lidmi, kteří toho znají dost, aby tě mohli vzdělávat v tom, v čem jsi přirozeně lepší, a těmi, co tě budou učit to, co by ses mohl naučit. Takže Talent je zároveň tím, čím je, i tím, čím by mohl být. Jako tvoje mysl.“
Kylar se na něj zahleděl.
„Podívej se na to takhle − někteří lidé si dokáží v hlavě uchovávat dlouhé řady čísel. A někteří umí mluvit tuctem jazyků. Abys to dokázal, tak musíš být chytrý, že?“
„Ano.“
„Ale to, že si umíš zapamatovat dlouhé číselné řady, neznamená, že to uděláš. Jenže žena, která vede účetní knihy a má smysl pro čísla, ano. Nebo diplomat může mít cit pro jazyky, ale dokud se nějaký nenaučí, bude znát jen ten jeden.“
Kylar přikývl.
„Žena s hlavou na čísla by se možná dokázala naučit jiný jazyk, kdyby se dost snažila, ale nedokáže plynule mluvit dvanácti, a ten muž nikdy nedokáže řadit čísla jen ve své mysli. Chápeš, kam tím mířím?“
Kylar se zamyslel. Mistr Blint počkal. „Víte, že mám Talent, ale ne jaký a jak silný, a proto mi nemůžete říct, co jednou dokážu.“
„Správně,“ souhlasil mistr Blint. „Když jsem tě cvičil, určitě ses něco naučil. Potřebuješ se ukrýt? Tvůj Talent trochu odkloní světlo. Chceš chodit tiše? Ztlumí tvé kroky. Ale jako každý talent to má své limity. Když se budeš procházet na poledním slunci, tak tě uvidí. Když stoupneš na suché listí, tak tě uslyší. Máš Talent, ale nejsi bůh. Můžeš mít ten nejmrštnější jazyk na světě, ale když budeš nadávat králi, potkáš se s popravčím.“
„I když budu znát dvanáct jazyků, a vy na mě promluvíte třináctým, nebudu vám rozumět.“
„Někdy mě opravdu posloucháš,“ řekl mistr Blint. „Teď musím odejít. Hrabě Drake se o tebe postará. Je to dobrý muž, Kylare. Příliš dobrý. Můžeš mu svěřit svůj život, ale nenech ho, aby si začínal s tvou duší. A vždycky o sobě uvažuj jako o Kylarovi. Azoth je mrtvý.“
„Mrtvý?“ To vypustilo všechny vzpomínky, strach a hněv, které v sobě jako Kylar nahromadil, jako kdyby stiskl spoušť natažené kuše. Jako by ta maska spadla a on se znovu stal Azothem.
Azoth chytil mistra Blinta za paži. „Já… já opravdu um…“
„Ne! Ne, nezemřel jsi. Vypadá snad tohle jako peklo?“ Blint rozhodil rukama. „Ha. A do nebe by mě na návštěvu nepustili.“
Ale Azoth si pamatoval pohled na nůž, který mu vytahoval z hrudi − vypadalo to tak opravdově.Jak je něco takového možné?
„Nemohl jsem pro ně pracovat,“ řekl mistr Blint. „Stal bych se jejich krvavým mečem. Nedokázali by mě otřít ani vrátit do pochvy. Nakonec by mě museli zabít. Své nepřátele si ohlídáš snáz než své přátele.“
„Takže jste zabíjel wetboye?“ zeptal se Azoth, snažil se zůstat klidný. Celé týdny v sobě držel myšlenky na to odpoledne, ale teď už je zadržet nedokázal. Pamatoval si výraz v očích lorda generála, to naprosté zděšení. Pamatoval si, jak sledoval ten pohled na vlastní hruď…
„Nikdo dobrý by zakázku na mě nevzal. Mužům jako Wrable, Gibbet nebo Severing platí příliš dobře za běžné zakázky, než aby riskovali život proti opravdovému wetboyovi. Teď si pamatuj, že jsi Stern. Jsi na to hrdý, i když jsi chudák. Sternové jsou baroni, takže vyšší šlechta, ale té nejnižší úrovně…“
„Já vím,“ přerušil ho Azoth. „Já vím.“
Byla to jen jeho představivost, nebo se teď mistr Blint zatvářil provinile? Wetboy zalovil v kapsy a vhodil si do úst stroužek česneku. Azoth by mohl odpřísáhnout, že se ho tím snaží rozptýlit, spěchal pryč z pokoje, než na něj Azoth zatlačí. Proč jsem byl tak dychtivý potěšit muže, který byl ochotný mě zabit?
Myslel jsem si, že mu na mně záleží. Týdny, jež zůstával v posteli, strávil o samotě. Ztratil celý svůj starý život. Měl opravdové přátele jako Jarla a Panenku. Těm na něm záleželo. Teď měl předstírat přátelství s Loganem Gyrem − a dokonce i on odešel. Ani Máma K. ho nepřišla navštívit.
Téměř mu to působilo fyzickou bolest, když hrabě a hraběnka přišli společně. Bylo vidět, že se navzájem milují; byli v bezpečí, šťastní a zároveň skuteční. Dokonce i Logan a Serah si někdy vyměnili pohled, z kterého bylo jasné, že se mají rádi. Ty pohledy, ta láska, Azotha to naplňovalo touhou tak hlubokou, až měl pocit, že se jeho hruď mění v jeskyni. Nebyl to pouhý hlad; gildovní krysa věděla, co je hlad, stejně dobře, jako že stoka, kde se schoulila, ji v zimě zahřeje. Hlad nebyl příjemný, ale on ho znal a nemusel se ho bát. Tohle byla žízeň, jako by celé jeho tělo bylo vyprahlé, vysušené, svraštělé. Umíral žízní na břehu největšího jezera na světě.
Nic z toho pro něj nebylo. Pro něj bylo jezero oceánem. Z jeho slané vody by dostal ještě větší a větší žízeň, až by z toho zešílel a zemřel. Láska byla pro wetboye smrtí. Šílenství a slabost a zranitelnost a smrt, nejen pro wetboye, ale i pro ty, které miloval. Vše v Azothově životě bylo mrtvé. Přísahal, že nebude milovat, ale nikdy neviděl něco takového jako to, co spolu sdíleli hrabě a hraběnka, když tohle sliboval. Dokázal by to přijmout, kdyby alespoň někomu záleželo i na něm.
Za dobu, kterou strávil s mistrem Blintem, si začínal myslet, že ho má wetboy rád, že mu na něm záleží. Věřil, že by na něj jednou mohl být mistr Blint pyšný. I když byl ten šedovlasý lord generál Azothovi naprosto cizí, něco na pobouření a nevěřícnosti, jež měl v očích, bylo pravé, když mistr Blint Azotha bodl. Neměl to dělat.
Azothovi vytryskly slzy z očí. „Jak jste to mohl udělat? Kdo vlastně jste? To nebylo správné.“
Blinta to zastihlo nepřipraveného, pak se najednou rozčílil. Chytil Azotha za tuniku a zatřásl s ním. „Zatraceně! Používej hlavu! Jestli nejsi chytřejší, měl bych tě zabít. Uvěřil mi, když jsem řekl, že je mi jedno, jestli tě zabijí?“
Azoth uhnul pohledem. „Vy jste to celou dobu plánoval.“
„Samozřejmě! Proč myslíš, že jsem ti odbarvil vlasy? Byl to jediný způsob, jak tě zachránit. Azoth musel zemřít, aby Kylar mohl žít, jinak by tě měli v hrsti. Každého, s kým by tě v tamtom životě něco poutalo, by použili proti tobě. Proto jsem tak silný. Proto mě čtyři wetboyové nedokázali zabít. Protože mě k nikomu nic nepoutá. Proto se nesmíš zamilovat. Učiní tě to slabým. Jakmile najdeš něco, co nebudeš moct opustit, jsi v pasti, zatracený. Kdyby někdo uvěřil, že mi stojíš třeba jen za chlup z krysího zadku, stal by ses terčem. Pro každého.“
Jak jen to dělá? Proč je tak silný?
„Teď se podívej. Podívej se na ty moje zatracený ruce!“ Blint zvedl otevřené dlaně. Byly prázdné. Sevřel jednu v pěst a do druhé s ní praštil. Na opačné straně vyjela zakrvácená dýka. Trhnul rukou a nůž zajel zpátky do masa. Pak se rozkmital a zmizel jako dým.
„Mám malý iluzionistický Talent, Kylare. S tebou jsem odvedl lepší práci, protože jsem tu iluzi musel dobře prodat. Neudělal jsem však nic jiného, než že jsem tě bodl do zad omračovací jehlou a udržel iluzi, dokud nezačala působit.“
„Ale já to cítil,“ namítl Kylar. Vracela se mu vyrovnanost. Slzy zmizely. Znovu o sobě přemýšlel jako o Kylarovi.
„Určitě jsi to cítil. Cítil jsi, jak jsem tě udeřil, a viděl jsi dýku vytaženou ze své hrudi. Ve stejnou chvíli se tvé tělo pokoušelo bojovat s tuctem slabších jedů. Měl jsi cítit, co jsi cítil. Byl to risk. Ta iluze spotřebovala skoro všechnu energii, kterou mohu za den použít. Kdyby Agonovi muži vzali hostinec útokem, bylo by po nás. Jedy, které jsem použil, zpustošily tvé tělo. Mohlo tě to zabít. Další riziko, které jsem musel podstoupit.“
Mistru Blintovi záleží na tom, co se se mnou stane. Zasáhlo ho to jako blesk. Mistr Blint riskoval použití své moci, aby Azotha zachránil. I kdyby to bylo jen prosté zalíbení, které může mistr nalézt v talentovaném učedníkovi, Blintovo uznání se jako vlna převalilo přes Azotha − Kylara! − jako by ho teď wetboy objal.
Žádnému dospělému nikdy nezáleželo na tom, co se s ním stane. Jedinou osobou, která kvůli němu něco riskovala, byl Jarl, a ten patřil do jiného života.
Pravdou bylo, že Azoth Azotha nenáviděl. Azoth byl zbabělý, pasivní, slabý, ustrašený, neloajální. Azoth zaváhal. Mistr Blint to nevěděl, ale jed na jehle měl Azotha zabít. Teď byl Kylarem a Kylar bude vším, čím se Azoth neodvážil být.
V tu chvíli se Azoth stal Kylarem a Kylar se odevzdal Blintovi. Jestli před tím svého mistra poslouchal jen na půl srdce nebo ze strachu, jestli snil o tom, že se jednoho dne vrátí a zabije ho za to, jak tvrdý trénink byl, to všechno se teď změnilo v prach a odválo pryč. Mistr Blint byl na Kylara tvrdý, protože život byl tvrdý. Život byl tvrdý, ale Blint byl tvrdší, silnější a houževnatější než cokoliv, co proti němu z Doupat mohli poslat. Zakázal mu lásku, protože láska by mohla Kylara zničit. Mistr Blint to věděl lépe než Kylar. Byl silný a silným učiní i Kylara. Byl nelítostný a Kylar se také stane nelítostným. Ale to všechno dělal pro Kylara. Aby ho chránil, aby z něj udělal toho nejlepšího wetboye, jakým může být.
Takže to nebyla láska. No a co? Bylo to něco jiného. Šlechtici možná dostali život na břehu toho jezera a napájí se jeho potěšením. Takový život ale nebyl určen gildovní kryse. Kylarův život byl životem v poušti. Ale i v poušti je život a malá oáza nesla Kylarovo jméno. Pro Azotha nezbylo místo. Oáza byla příliš malá a Azoth příliš žíznivý. Jenže Kylar to mohl dokázat. Kylar to dokáže. Postará se, aby na něj byl mistr Blint hrdý.
„Dobře,“ řekl mistr Blint. Samozřejmě nemohl vědět, na co Kylar myslí, ale Kylar neomylně poznal nedočkavost v jeho očích. „A teď, chlapče, jsi připravený stát se dýkou v temnotách?“
24.
„Vstávej, chlapče. Je čas zabíjet.“
Kylar se okamžitě probral. Bylo mu čtrnáct let a výcvik už se do něj dostatečně vryl, aby si ihned prošel pravidla přežití. Na každou otázku existovala jen jedna jasná odpověď. Na každý vjem musel reagovat v co nejkratší době. Co tě vzbudilo? Hlas. Co vidíš?Temnotu, prach, paprsky odpoledního světla, chatrč. Je tu něco cítit? Blint, stoka, Plith. Cítíš něco? Teplé přikrývky, čerstvou slámu, svou postel, žádné varovné signály. Můžeš se hýbat?Ano. Kde jsi? Bezpečný dům. Hrozí ti nebezpečí? Ta poslední otázka samozřejmě shrnovala ty předchozí. Mohl se hýbat, zbraně byly ve svých pouzdrech. Všechno bylo v pořádku.
Nic nebylo jisté, dokonce ani tady, v tomhle omšelém bezpečném domě ve stínu jednoho z mála stále stojících úseků akvaduktu. Nejednou Durzo uvázal ke stropu nad Kylarovou postelí meč a ta zatracená věc byla na první pohled téměř neviditelná. Durzo vzbudil Kylara, a kdyby do tří vteřin nerozpoznal nebezpečí, Durzo by lano přeřízl. Naštěstí ho na to poprvé a podruhé jen upozornil. Potřetí už to neudělá.
Jindy Durzo poslal Zjizveného Wrabla − jen Durzo mu říkal Ben − ať Kylara vzbudí. Zjizvený Wrable si dokonce oblékl Durzovy šaty a dokonale napodobil jeho hlas − to bylo součástí Talentu Zjizveného Wrabla. Tehdy se Kylar nachytat nenechal. Ani česnekové jídlo nemohlo napodobit pach někoho, kdo žvýká přímo česnek.
Rozluštil Durzova poslední slova. Čas zabíjet.
„Myslíte si, že jsem připravený?“ zeptal se Kylar, srdce mu bušilo jako o závod.
„Byl jsi připravený už před rokem. Jen jsem pro tvoji první samostatnou práci potřeboval vhodnou zakázku.“
„O co jde?“ Byl jsem připravený už před rokem? Blintovy komplimenty vždycky přicházely takhle, pokud vůbec přišly. A jako obvykle i ten zdráhavý kompliment následovala nějaká kritika.
„Je to na hradě a musí se to udělat dnes. Tvá mrtvola je dvacet šest let stará, žádný vojenský výcvik, neměla by být ozbrojena. Je ale dobře stavěná, malá pracovitá včelka. Velmi pracovitá.Asasín by mohl utrpět… vedlejší ztráty.“ Při slově asasín se zašklebil, jak by to udělal každý wetboy. „To ale kontrakt neovlivní. Mrtvola prostě musí zemřít. Jen dokonči práci.“
Kylarovo srdce bilo jako zvon. Tak takové to bude. Tohle nebyl jen pouhý test. Nebylo to o tom, jestli Kylar dokáže zabíjet. Šlo o to, jestli Kylar zvládne to co wetboy. Dokáže se Kylar rozhodnout pro vhodnou strategii, jak se k mrtvole dostat (nikam jinam než do samotného hradu), jestli ji dokáže zabít sám, jestli při tom nezabije nevinného, dokáže se po zabití dostat pryč? A také jestli dokáže použít svůj Talent, ten opravdový rozdíl mezi wetboyem a obyčejným vrahem.
Kam sakra Blint na tyhle věci chodí? Ten chlap měl neskutečný čich na odhalování a využívání Kylarových slabostí, zvláště pro tu největší slabost ze všech − Kylar nebyl schopný použít svůj Talent. Zatím ne. Ani jednou. Blint tvrdil, že teď by se to mělo urychlit. Neustále na Kylara tlačil novými a novými způsoby, doufal, že nějaký extrémní tlak, nějaká potřeba, by to z něj mohly dostat. Zatím nevyšlo nic.
Durzo nahlas přemýšlel, jestli by neměl Kylara prostě zabít. Místo toho se rozhodl, že dokud bude Kylar zvládat všechno, co by zvládl wetboy, bude s jeho výcvikem pokračovat. Prorokoval, že nakonec selže. Bylo to jisté, wetboy bez Talentu nebyl žádný wetboy.
„Kdo si to objednal?“ zeptal se Kylar.
„Shinga.“
„A vy mi v tom důvěřujete?“
„Dovnitř se dostaneš odpoledne. Jestli to poděláš, večer tam zajdu a přinesu Shingovi hlavy dvě.“ Kylar se nemusel ptát, komu by patřila druhá hlava.
„Co mrtvola provedla?“
„To nepotřebuješ vědět.“
„Nezáleží na tom?“
V Durzově ruce se objevil nůž, ale v očích neměl násilí. Přemýšlel. Přetáčel si nůž z prstu na prst. Prst, prst, prst, stop. Prst, prst, prst, otočit. Kylar viděl barda, který to jednou dělal s mincí, ale jen Durzo používal nůž.
„Ne,“ rozhodl Durzo. „Nezáleží na tom. Jméno je Devon Dorvi a řekněme jen, že když se většina lidí přeje ztratit ve tmě, chtějí si s sebou vzít pár nacpaných měšců. To je zpomalí. Nikdy to nezvládnou. Za celý život jsem poznal jen jediného muže, který se rozhodl zaplatit plnou cenu za opuštění Sa’kagé.“
„Kdo to byl?“
„Chlapče, za dvě hodiny máš schůzku se svou mrtvolou. Měl bys mi pokládat lepší otázky.“
* * *
„Devon Dorvi?“ zamračil se strážný. „Ne, toho neznám. Hej, Gamble, znáš Devona Dorviho?“ zeptal se jiného strážného, který právě procházel obrovskou západní branou hradu.
Bylo to skoro příliš snadné. Kylar už dávno ukradl tuniku a brašnu, které byly uniformou nejvyužívanější městské kurýrní služby. Lidé, kteří neměli vlastní sluhy, si najímali kluky − kluky z východního břehu, žádné gildovní krysy − aby doručovali jejich zprávy. Kdykoliv strážný vypadal, že by se chtěl začít vyptávat, Kylar k němu přišel a zeptal se ho na cestu.
Oni to neví? Oni to nevidí? Tihle muži byli strážci, měli chránit Devona Dorviho a všechny tady, a oni nasměrují vraha přímo k jeho cíli? Jak můžou být tak hloupí? Byl to znepokojivý pocit moci. Těšilo ho, že všechny ty hodiny strávené s Blintem opravdu k něčemu byly. Kylar se stal nebezpečným. A teď − jak by mohli poznat, co je zač?
„Jasně, to je ten, co tady celý víkend obchází, třeští oči a děsí se stínů. Myslím, že je nahoře v severní věži. Jestli chceš, abych mu tu zprávu donesl, tak můžu, za deset minut mi začíná služba a tam mám na obchůzce první zastávku.“
„Ne, díky. Doufám, že dostanu slušný dýško. Kudy se tam jde?“
Zatímco mu strážný popisoval cestu, Kylar se snažil vypracovat plán. Samotné zabití by nemělo být těžké. Dítě se k němu dostane mnohem blíž než dospělý, a než pojme podezření, bude příliš pozdě. Těžší bude muže najít. Devon neměl kancelář, pohyboval se. Z toho vyplývala mnohá rizika, zvlášť když ho měl Kylar zabít dnes. Severní věž vypadala dobře. Izolovaná. Příchod strážného už tak dobrý nebyl. Kylar s tím mužem právě mluvil a řekl mu, koho hledá.
S líčidly, která na něj Blint použil, Kylar vypadal úplně jinak a o celé roky mladší. Ale bylo by nejlepší udělat z té smrti záhadu. Po wetboyovi zůstávají mrtvoly, důkazy ne. Takže Kylar bude muset Dorviho najít, schovat se, než projde strážný, a pak ho teprve zabít.
Dovnitř a ven, bez problémů, dokonce i bez Talentu.
Hrad vzbuzoval úctu. Přestože o něm Blint vždy hovořil s pohrdáním, byla to nejúžasnější stavba, jakou kdy Kylar viděl. Postavili ho ze stejné černé žuly jako starý akvadukt nad Doupaty, vytěžené v horách na ceuranské hranici. Veškerý těžební průmysl ovládala Sa’kagé, takže dnes si jen bohatí mohli dovolit stavět z kamene. To byl důvod, proč zmizela většina pilířů akvaduktu. Chudáci z Doupat, kteří nepatřili k Sa’kagé, ukradli kámen pro vlastní účely nebo pro černý trh (ošidit Sa’kagé znamenalo vystavit se velkému nebezpečí), jejž využívala střední třída.
Hrad postavili před čtyřmi sty lety, kdy byla Cenarie v průběhu třicetileté vlády krále Abinazaea světovou velmocí. Sotva hrad dokončili, král se rozhodl táhnout dál na východ a ovládnout Kapli. Několik tisíc magae jeho ambice natrvalo ukončilo. První hrad postavili na pahorku o sto let dříve. Obklopený přirozeným vodním příkopem řeky Plith na ostrově Vos se zařezával do kopce, na jehož vrcholku stála pevnost. Tam, co je dnes severní hranicí Doupat, bývalo vnější zadní opevnění. Doupata se rozkládala na úzkém poloostrově ostře klesajícím do moře s výjimkou poslední půl míle, která se před pobřežím zplošťovala. To místo se bránilo tak snadno, že ani dřevěná pevnost, dokonce ani palisádou obehnaná Doupata, nebyla nikdy dobyta. Ale spolu s pýchou krále Abinazaea se rozrůstalo i město, takže hrad Cenarie postavili z kamene a město přeskočilo na východní břeh Plithu. Ale akvadukty zůstávaly záhadou. Byly tu dlouho před králem Abinazaem a zdálo se, že k ničemu nesloužily, když voda v Plithu ještě bývala čistá.
Kylar odešel z nádvoří tvaru kosočtverce a stoupal po kamenných schodech, po kterých v průběhu staletí prošlo tolik nohou, že prostředek každého schodu byl o pár palců níž než okraje. Stráže si ho nevšímaly, předpokládal, že ho mají za sluhu. Byla to jedna z jeho nejoblíbenějších masek. Blint rád říkal, že dobrý převlek ukryje wetboye lépe než stíny. Kylar by mohl proklouznout kolem většiny lidí, které znal, kromě hraběte Drakea. Tomu uniklo jen málo.
Brzy prošel přes vnitřní nádvoří a velkou halu, kde to nejvíc vřelo. Protáhl se kolem fronty lidí, co čekali na audienci v trůnním sále, minul otevřené dvoukřídlé dveře do zahrady a zamířil k severní věži. Ve všech sálech vládl ruch, dokud nevstoupil do předpokoje severní věže.
Devon Dorvi tam nebyl. Být potichu ho poprvé skoro až bolelo, Kylar otevřel dveře, které vedly ke schodům, a tiše po nich vystoupal. Schodiště bylo prázdné. Žádné dekorace, výklenky, sochy nebo ozdobné závěsy, nic, co by Kylarovi nabídlo místo k úkrytu.
Dorazil na vrchol věže. Vypadalo to tu jako velká ložnice, v současnosti ji nikdo nepoužíval. Mladý muž držící velkou účetní knihu se probíral zásuvkami komody, patrně dělal soupis úhledně složených prostěradel na velkou péřovou matraci a náhradních závěsů na velké zavřené okno. Kylar vyčkával. Devon byl ke dveřím otočený bokem a bez Talentu, který by zakryl Kylarův příchod, měl muž slušnou šanci ho zahlédnout, až vejde dovnitř.
Čekání bylo vždycky nejhorší. Uvězněný na místě bez možnosti odejít se Kylar začal bavit představami, že každou minutu přijde nahoru strážný. Když ho tady uvidí v tuhle pozdní hodinu, tak ho prohledá. Když ho prohledá, najde kapsu v Kylarových kalhotách. Když prohmatá tu kapsu, najde v ní dlouhý nůž připnutý k vnitřní straně Kylarova stehna. Ale k ničemu z toho nedošlo. Kylar čekal z dohledu, naslouchal, napínal uši, takže slyšel i škrábání pera v účetní knize.
Konečně, zkontroloval Devona a viděl ho mizet v komoře na opačné straně téměř kruhové místnosti. Kylar se vplížil do komnaty a rozhlížel se po místě, kde by se ukryl. Jeho nohy nevydaly jediný zvuk, dokonce ani zvuk kůže šoupající o kámen. Mistr Blint Kylara naučil, jak vařit mízu z kaučukovníku a vyrobit z ní podrážku, která bude měkká a tichá. Dovoz byl drahý a byla jen o trochu tišší než běžná vydělávaná kůže, ale mistr Blint říkal, že i na nejmenší maličkosti záleží. To proto byl nejlepší.
Žádné dobré místo, kde se ukrýt, tu nebylo. Ze skvělého úkrytu by Kylar viděl celou místnost, mohl by si v něm připravit zbraně a rychle z něj vyrazit k útoku nebo utéct. Z dobrého místa by měl slušný výhled a mohl by zaútočit nebo utéct jen s malými obtížemi. V místnosti nebyly žádné temné kouty. Byla prakticky kruhová. Byla tu plátna z rýžového papíru, ale složená a opřená o zeď. Naneštěstí jediné vhodné místo bylo pod postelí. Kdyby byl Kylar wetboy, mohl by vyšplhat na zeď a zavěsit se na řetěz od svícnu, ale teď neměl na výběr.
Pod postelí? Tohle mi bude mistr Blint připomínat roky.
Ale jiná možnost nebyla. Kylar si lehl na prsty na rukou a nohou a vplížil se pod postel. Dobře že byl stále drobný, protože neměl moc místa. Nepohodlně se tam vměstnal, když na schodišti uslyšel kroky.
Strážný. Konečně. Teď sem rychle nakoukni a pak sakra vypadni pryč.
Vybral si stranu postele s výhledem na komoru. To znamenalo, že neviděl na schodiště, ale podle zvuku kroků poznal, že to není strážný. Devon vyšel z komory, držel truhlici a ve tváři měl provinilý výraz.
„Neměla bys tu být, Bev,“ řekl.
„Odcházíš,“ obvinila ho žena.
„Ne,“ řekl. V koutcích očí mu začalo škubat.
„Okradl jsi je a teď okrádáš krále a já jsem z nějakého důvodu překvapená, že jsi mi lhal. Ty hajzle.“ Kylar ji slyšel, jak se otočila, a Devon pak přišel blíž k posteli a položil na ni truhlici, jeho nohy byly jen pár palců od Kylara.
„Bev, mrzí mě to.“ Zamířil ke dveřím a Kylara zachvátila panika. Co když půjde Devon za ní a ona odejde po schodech? Kylar by je oba zabil na schodišti, kdyby nevěděl, že může každou chvíli přijít strážný. „Bev, prosím…“
„Táhni do pekel!“ zaječela a bouchla dveřmi.
Přání splněno. Tohle byl ten nejčernější humor, Durzův humor. Rád by řekl, že ironie odposlechnutého rozhovoru byla tím nejlepším oživením jeho hořké práce, i když tvrdil, že význam posledních slov se přeceňuje. Přání splněno? Kylarovi se nelíbilo, že na to jen pomyslel. Všechno, co ten muž plánoval, mělo skončit, a Kylar se tím ještě zlomyslně bavil.
Devon sám sobě nadával, ale ženu nesledoval. „Kde je vůbec stráž? Už by tu měla být.“
Je to takové, jaké to má být, řekl Durzo Kylarovi. S tvým příchodem končí drama − ať už začalo nedávno nebo trvalo léta, tvůj příchod signalizuje jeho konec − a jen výjimečně potřebuješ vědět, o jaký příběh šlo. V jakém vztahu byla Bev k Devonovi? Jeho milenka? Spolupachatelka? Pouhá přítelkyně? Jeho sestra?
Kylar to nevěděl. Nikdy se to nedozví. Na schodech se ozvalo dveřmi ztlumené zařinčení. Devon zvedl svou knihu. Dveře se otevřely.
„Zdar, Deve,“ pozdravil strážný.
„Zdravím, Gamble,“ Devon zněl nervózně.
„Našel tě ten kurýr?“
„Kurýr?“
„Ten prcek se musel ztratit. Je tu všechno v pořádku?“
„Jistě, v naprostém.“
„Ještě se uvidíme.“
Devon počkal, dokud od strážcova odchodu neuběhlo třicet vteřin, pak přišel blíž k posteli a začal si něco cpát do kapes. Kylar neviděl co.
Je to tady. Strážný už je dost daleko, takže kdyby se Devon pokusil křičet o pomoc, neuslyší ho. Devon odešel od postele ke komodě a Kylar se z pod ní vyplazil jako brouk. Vstal a vytáhl nůž. Devon byl pár kroků od něj. Kylarovi se rozbušilo srdce. Připadalo mu, že slyší hukot krve ve svých uších.
Kylar udělal všechno správně. Nízký, připravený postoj; postupovat tiše, ale rychle; být vyrovnaný, takže kdyby mrtvola najednou zareagovala, Kylara tím nepřekvapí. Zvedl nůž do výšky očí, připravený chytit Devona za vlasy a udělat mu rudý úsměv, jak tomu říkal Durzo − hluboký řez přes krční žílu a průdušnici.
Pak si vybavil Panenčin pohled, kterým ho počastovala, když si nechal největší kus chleba. Co to děláš, Azothe? Ty víš, že to je špatné.
Vzpamatoval se příliš pozdě, jako by celý výcvik zapomněl. Kylara dělilo od Devona pár palců a Devon ho neslyšel, ale Kylar z té blízkosti zpanikařil. Bodnul Devona do krku, ale musel vydat nějaký zvuk, protože Devon se otočil. Nůž se zabodl do zadní části Devonova krku, zasáhl páteř a odrazil se. Protože svíral zbraň příliš pevně, Durzo by ho za to zbil, nůž mu to vyrazilo z ruky.
Devon se otočil a zaječel. Vypadalo to, že ho víc překvapilo Kylarovo nečekané zjevení než bodnutí do krku. Ustoupil o krok zpátky stejně jako Kylar. Sáhl si na krk, podíval se na své prsty a uviděl krev. Pak se oba podívali na nůž.
Devon se pro něj nenatáhl. Kylar sebral nůž, a když vstal, Devon padl na kolena.
„Prosím,“ žebral. „Prosím ne.“
Bylo to neuvěřitelné. Jeho vytřeštěné oči byly plné strachu − Kylarovi, který vypadal díky převleku ještě menší a mladší, se zdál být zvláštně malý. Na něm přece nic děsivého nebylo. Ale Devon připomínal někoho, kdo čeká na rozsudek. Obličej mu zbělel, oči vytřeštěné, žalostné, bezmocné.
„Prosím,“ zašeptal znovu.
Kylar ho vztekle sekl přes krk. Proč se nebránil? Proč se o to ani nepokusil? Byl větší než Kylar. Měl šanci. Proč se musel chovat jako ovce? Velké blbé lidské jehně, příliš hloupé, aby se alespoň pohnulo. Prořízl mu průdušnici, ale krkavici sotva škrábnul. Řez byl dost hluboký, aby ho zabil, ale nebude to rychlé. Kylar chytil Devona za vlasy a bodl ho znovu, dvakrát, zezdola, aby krev vytryskla k podlaze. Ani kapka nezasáhla Kylara. Udělal to přesně tak, jak ho to Durzo učil.
Zvuk na schodech. „Devone, je mi to líto,“ řekla Bev, než vstoupila do místnosti. „Právě jsem se vrátila. Nemyslela jsem tím…“ Vešla do pokoje a uviděla Kylara.
Viděla jeho tvář, viděla dýku v jeho ruce, viděla ho, jak drží umírajícího Devona za vlasy. Byla to prostá mladá žena v bílém stejnokroji služebné. Široké boky, vytřeštěné oči, ústa otevřená do malého O a nádherné havraní vlasy.
Dokonči práci.
Výcvik zapracoval. Kylar okamžitě přeběhl místnost. Trhnutím ji vtáhl do pokoje, podrazil jí nohu a ona skončila na podlaze. Byl neúprosný jako mistr Blint. Žena ležela před ním, obličejem ke koberci, který pokrýval tuhle část podlahy. Dalším krokem bylo vrazit jí nůž mezi žebra. Skoro to neucítí. Neuvidí její tvář.
Zaváhal. Byl to jeho život proti jejímu. Viděla ho. Jeho převlek fungoval, jen pokud se nikdo nedozví, že tu byl čtrnáctiletý vrah. Viděla jeho tvář. Vyrušila ho nad mrtvolou. Bude to jen vedlejší ztráta. Přidružená smrt, jak by řekl Blint. Wetboy udělá, co udělat musí. Bylo to méně profesionální, ale někdy nevyhnutelné. Nezáleží na tom, řekl by Blint. Dokonči práci.
Blint ho nechá žít jen tak dlouho, dokud dokáže všechno co wetboy, i když bez Talentu.
A tady byla práce, tváří k zemi, Kylar se nad ní na podlaze rozkročil, hrot dýky přitlačil na její krk, levou rukou jí zkroutil vlasy, snažil se nemyslet na rudý krvavý květ na jejím bílém stejnokroji služebné. Nedělala nic.
Život je prázdný. Život je bezvýznamný. Když vezmeme život, nebereme si nic cenného.Věřím tomu. Věřím tomu.
Musí být jiná cesta. Mohl by jí říct, ať uteče? Ať to nikomu neřekne? Ať opustí zemi a nikdy se nevrací zpět? Udělá to? Ne, samozřejmě ne. Poběží za nejbližším strážným. A jakmile se objeví poblíž nějakého statného hradního strážného, strach, který v ní mohl Kylar vyvolat, jí bude připadal malý a slabý jako gildovní krysa s nožem.
„Říkala jsem mu, co se může stát, když okrade Sa’kagé,“ promluvila, její hlas byl podivně klidný. „Ten bastard. Po tom všem, co mi vzal, neměl ani tu slušnost, aby zemřel sám. Přišla jsem se omluvit a ty se mě teď chystáš zabít, že ano?“
„Ano,“ řekl Kylar, ale lhal. Měl by posunout nůž na správné místo na zádech, ale nedokázal se pohnout.
Koutkem oka zahlédl stín stoupající po schodišti. Nepohnul se, nedal na sobě znát, že ho viděl, ale zamrazilo ho. Bylo pravé poledne, nehořely žádné pochodně, žádné svíčky. Ten stín mohl být pouze mistr Blint. Sledoval Kylara. Všechno pozoroval. Byla to zakázka od Shingy a nesměla se zkazit.
Kylar zabořil nůž mezi její žebra, trhl s ním do strany, cítil zachvění a povzdech ženy, která pod ním umírala.
Vstal a vytáhl nůž z masa, jeho mysl jako by se od něj najednou oddělila, odtáhla se od něj jako ten den, kdy zabil v opravně lodí Krysu. Otřel rudou čepel o její bílé šaty, zastrčil ji do pochvy na stehně a zkontroloval v zrcadle, jestli na sobě nemá krev, přesně jak ho to učili.
Jako by cítil zármutek celého světa, jakmile zjistil, že je čistý. Na rukou neměl žádnou krev.
Když se otočil, Blint stál v otevřených dveřích, ruce založené. Kylar se na něj podíval, stále se vznášel někde nad svým tělem, vděčný za tu otupělost.
„Nebylo to výborné,“ řekl Durzo, „ale přijatelné. Shingu to potěší.“ Sevřel rty, všimnul si odstupu v Kylarových očích. „Život je bezvýznamný,“ řekl Durzo, mezi prsty protáčel stroužek česneku. „Život je prázdný. Když vezmeme život, nebereme si nic cenného.“
Kylar na něj tupě zíral.
„Zopakuj to, zatraceně!“ Durzova ruka se pohnula, nůž zavířil vzduchem a zarazil se do komody za Kylarem.
Ani nemrkl. Mechanicky slova zopakoval, napínal prsty, znovu a znovu cítil to lehké vyklouznutí nože z masa. Bylo to tak snadné? Bylo to tak jednoduché? Jen zatlačit a přijde smrt? Není na tom nic spirituálního. Nic se nestalo. Nikdo neodešel do nebe nebo pekla hraběte Drakea. Prostě se zastavili. Přestali mluvit, přestali dýchat, přestali se hýbat, konečně se přestali třást. Zastavili se.
„Ta bolest, co teď cítíš,“ řekl téměř laskavě mistr Blint, „je bolest z toho, jak tě opouští deziluze. Deziluze má smysl, Kylare. Není žádný vyšší cíl. Nejsou žádní bohové. Žádní strážci práva a pořádku. Nežádám tě, aby se ti realita líbila. Žádám tě jen, abys byl dost silný a čelil jí. Nic za tím není. Je tu jen dokonalost, které můžeme dosáhnout, když se staneme zbraněmi, zbraněmi silnými a nelítostnými jako meč. Není žádná dobrá podstata života. Život sám o sobě nic není. Je to ukazatel, který odhalí, kdo je vítěz, a my jsme vítězové. My jsme vždycky vítězové. Není tu nic jiného než vítězství. Dokonce ani vítězství nic neznamená. My vyhráváme, protože by pro nás byla urážka prohrát. Výsledek neospravedlňuje prostředky. Prostředky neospravedlňují výsledek. Není tu nikdo, kdo by se měl ospravedlňovat. Není žádné ospravedlnění. Není žádná spravedlnost. Víš, kolik lidí jsem už zabil?“
Kylar zavrtěl hlavou.
„Ani já ne. Kdysi jsem to věděl. Pamatoval jsem si jméno každé osoby, kterou jsem zabil a nebylo to v boji. Pak už jich bylo příliš mnoho. Pamatoval jsem si jen počet. Pak jsem si pamatoval jen ty nevinné. Pak jsem zapomněl i na ně. Víš, jaký trest jsem si vysloužil za své zločiny, za své hříchy? Žádný. Jsem důkazem absurdity té nejcennější lidské abstrakce. Spravedlivý vesmír by mou existenci netoleroval.“
Vzal Kylara za ruce. „Na kolena,“ přikázal. Kylar poklekl u okraje krvavého jezera vyvěrajícího z ženina těla.
„Tohle je tvůj křest,“ řekl mistr Blint a strčil obě Kylarovy ruce do krve. Byla teplá. „Tohle je tvé nové náboženství. Jestli chceš někoho uctívat, uctívej toho jako ostatní wetboyové. Uctívej Nysa, boha krve, semene a vína. Alespoň se v nich skrývá síla. Nysos je lež jako všichni ostatní bohové, ale aspoň tě neoslabí. Dnes ses stal asasínem. Teď odejdi a neumývej si ruce. A ještě jedna věc − když musíš zabít nevinného, nenechávej ho mluvit.“
* * *
Kylar vrávoral ulicemi jako opilec. Něco s ním nebylo v pořádku. Měl by něco cítit, ale místo toho měl v sobě prázdnotu. Jako by krev na jeho rukou vytryskla z jeho zraněné duše.
Krev už zasychala, lepila, jasná červeň všude přecházela v hněď s výjimkou vnitřku jeho zaťatých pěstí. Skrýval své ruce, skrýval krev, skrýval sám sebe a svou mysl − méně otupělou než srdce − věděl, že k tomu měl důvod. Stane se wetboyem a bude se navždy skrývat. Samotný Kylar byl maskou, identitou, kterou přijal, aby si to usnadnil. Tahle maska a všechny další mu sednou, protože než výcvik skončí, budou všechny významnější rysy, které Azoth měl, vymazány. Každá maska mu sedne, každá maska zmate jakéhokoli vyšetřovatele, protože pod těmi maskami nebude nic.
Kylar si svůj kurýrský převlek do Doupat vzít nemohl − kurýři do Doupat nikdy nechodili − takže zamířil do bezpečného domu na východním břehu, kde se tísnily malé domky řemeslníků a služebnictva, co nebylo ubytováno v usedlostech svých pánů. Zatočil za roh a vrazil přímo do jedné dívky. Spadla by na zem, kdyby ji nechytil za ruce.
„Omlouvám se,“ řekl. Jeho oči vnímaly prosté bílé šaty služebné, dozadu sčesané vlasy a koš plný čerstvých bylin. Nakonec si všiml krvavě rudých šmouh, co jí zanechal na rukávech. Než mohl zmizet, rozeběhnout se ulicí, než si všimne, čím ji ušpinil, oblouky a kříže jizev na její tváři zapadly na své místo jako kousky skládačky.
Teď už byly bílé, jizvy, které si vpálil do paměti jako hluboké, rudé, zanícené řezy, jako potrhanou tkáň, z které odkapávala krev; surové rány a tlumené bublání polykané krve, krev praskající malými bublinkami kolem jejího rozdrceného nosu. Měl jen čas uvidět ty nezaměnitelné jizvy a nezaměnitelně velké hnědé oči.
Panenka se na něj rezervovaně podívala, nepoznávala v tom zabijákovi Azotha. Sklopila oči, odhalila krev na svých rukávech, a když vzhlédla, hrůza zkřivila ty její rysy, které už nepokřivily jizvy.
„Můj bože,“ polekala se, „vy krvácíte. Jste v pořádku?“
Ale on už běžel, bezhlavě se hnal tržištěm, a bez ohledu na to, jak rychle se vzdaloval, nemohl uniknout obavám a strachu v těch překrásných očích. Ty velké hnědé oči ho pronásledovaly. Nějakým způsobem věděl, že tomu tak bude vždycky.