Kapitola 8
N |
ejde to. Vnímám to, ale nic se neděje.“
„Nic?“
„Nic. Copak to nevidíte?“ Isak se nudil a snažil se, aby to na něm nebylo znát. Stačil vojenský dril, který si pro něj poslední dva týdny vymýšlel Kerin. Teď už hodinu stál a zíral na dřevěný kůl, a to bylo ještě mnohem horší.
„Mně připadá, že se prostě neuvolníš a nenecháš to plynout.“ Bahlův hlas byl až provokativně klidný. Jako by byl zvyklý takhle trávit celé dny. Byli venku na cvičišti. Poblíž eskadra kavalerie nacvičovala několik komplikovaných formací. Při téhle byl klín vojáků Palácové stráže obklopen točícími se řadami lehkého jezdectva. Kavalerie sice nebyla složená z profesionálních vojáků jako jednotky Duchů, ale musela si také roční žold tvrdě vysloužit.
„Proč bych to nenechával plynout? Myslíte, že se tím bavím?“
Bahl po něm šlehl pohledem. „Dávej si pozor, jakým tónem se mnou mluvíš. I kdybys uměl používat magii, která v tobě dříme, i tak tě můžu přemoci jako malého kluka. Myslíš, že se tě tu snažím naučit nějaké kouzelnické triky? Magie dokáže zvrátit průběh bitvy. Musíš ji umět ovládat vůlí, jinak na bitevním poli zemřeš a tvoji muži s tebou.“
Isak při zvuku Bahlova hlasu vzhlédl a viděl, jak muž mírně zaťal pěsti. To bylo poprvé, kdy se mu v hlase ozvala stopa vzteku. Isak se otočil a sklonil hlavu. „Omlouvám se, pane. Nechtěl jsem být hrubý. Jen nechápu, co mám vlastně dělat.“
Bahl neodpověděl ihned a rozhostilo se rozpačité ticho. Když znovu promluvil, znělo to opět naprosto klidně. Isak věděl, že tohle by se velice nutně potřeboval naučit.
„Tak na to budeme muset jít jinak. Pozvu Vrchního kněze boha Larata, aby přišel a zkusil nám objasnit, co se děje.“
„Larata? To ne, to ani náhodou…“
„O tom se nebudeme dohadovat,“ řekl Bahl pevně.
„Ale co to světlo v mém snu?“
„Řekl jsem žádné dohady. Vrchní kněz je dobrý člověk a rozumí podstatě magie stejně dobře jako jiní kněží. Když se obrátím na Akademii magie, pokusí se tu informaci zneužít. Laratův chrám je chudý a budou rádi, když jim poskytneme laskavost.“
„Ale…“
„Dost. Máš štěstí, že nejsem Atro. Ten tak snadno neodpouštěl, když někdo zpochybňoval jeho rozhodnutí.“
„Štěstí? Nevím, jestli ještě v něco takového věřím.“ Isak pohlédl vzhůru a protáhl si ramena. Svaly ho bolely z nepohodlných nocí a každodenního výcviku se zbraní. Zachytil Tilin pohled a usmál se. Seděla stranou a byla tak zachumlaná, aby se k ní nedostal ledový vítr, že z ní byly vidět jen oči.
První týden se k němu dívka chovala odměřeně. Při každém náhlém pohybu nadskočila. Ale Isakovo neformální chování brzy rozpustilo její předsevzetí mít stále na paměti Dirassovu smrt. Isak ji dokonce uměl rozesmát – když se to stalo poprvé, nebyl si jistý, koho z nich to překvapilo víc. Ale vykouzlit jí úsměv na rtech se mu dařilo často.
„Jak jste to dokázal?“
„Hmmm?“
„S Atrem – jak jste dokázal žít vedle takového parchanta?“
„Byl jsem zticha a nevšímal jsem si toho, co dělá. Když jsem přišel do paláce, nebyl jsem jako ty. Já jsem se dostal ke Stráži, když jsem byl ještě dítě – jakmile se mě rodina mohla zbavit. Bylo mi dvacet čtyři, když se krutovládce z Mustetu objevil u věžní brány a prohlásil, že jsem Vyvolený Nartise. Vzhledem k tomu, že jsem nijak netoužil stát se Atrovým nástrojem, ani jsem si moc nevšímal, jak ničí náš kmen. Byl jsem spíš jako generál Lahk než jako ty.“
Isak přikývl. Vídával zasmušilého bělookého muže pochodovat kolem paláce, ale generál se s ním nikdy nedal do řeči, natož aby se s ním snažil spřátelit. Strážní říkali, že před dvaceti lety vzal Bahl Lahka do Nartisova chrámu. Lahk byl jediný další bělooký kromě Bahla, který dosáhl nějaké mocenské pozice. Ale Nartis ho jako Kranna odmítl. Na těle měl jizvy od toho, jak ho zasáhl blesk, a v kasárnách se šeptalo, že mu to spálilo i duši. Generála totiž nezajímalo nic jiného než služba svému pánovi.
„Dokud jste nepotkal Ineh?“
Záblesk bolesti se mihl Bahlovi obličejem, ale jen smutně přikývl. „Ineh.“ Vychutnával si to jméno, jako by mu nechávalo na rtech sladkou chuť. Isak zoufale toužil dozvědět se víc, ale bál se, že by zašel moc daleko.
„Je pravda, co se říká?“
„A to je?“
„Že je lepší poznat lásku, i když ji pak ztratíte?“
Bahl se hořce zasmál. V očích ale žádný humor neměl, když odpověděl: „Jsi opravdu zvláštní. Žádný jiný bělooký by takovou otázku nepoložil. Ne, nevadí to. Jen si dávej pozor, ať do určitých věcí nešťouráš příliš. Je to lepší? Možná. Tenkrát jsem se cítil víc naživu. Dala mi důvod chovat se lidštěji. Atro byl jako nádor v břiše našeho národa, ale teprve když jsem potkal Ineh, přestalo mi to být jedno. Teprve tehdy jsem si uvědomil, kolik škody Atro páchá. Žít s takovou ztrátou bych nepřál nikomu, ale žít a nepoznat tu radost, která předcházela… Pokud muž stane před bohy a přeje si, aby nikdy nepoznal svou lásku, tak skutečně nemiloval.“
„Je mi líto, co se stalo.“ Ta slova zněla směšně, plytce, a Isak sebou skoro cuknul, jakmile je vyslovil. Bahl neodpověděl. Jen si unaveně povzdechl. Na minutu vypadal jako smutný starý muž. Pak opět nasadil neproniknutelný výraz a veškeré city pohřbil hluboko v sobě.
„To neříkej. Lítost je pánovi Farlanu k ničemu – to mi připomíná, že Lesarl říkal, že máš problém nechat si během shromáždění svoje názory pro sebe. To je další dovednost, kterou bys klidně mohl začít trénovat.“
„Co máte na mysli?“
„Mám na mysli to, jak jsi nazval maršála z Queteku. Ať už si o tu poznámku jakkoli koledoval, tvůj postřeh přišel Lesarla draho.“
„No, ten chlap už tak dostává dost peněz, a ještě chtěl, aby mu Lesarl pomohl domluvit sňatek. Úplně při té představě slintal.“
„Ta dívka je služebná v paláci, ne? Viděl jsem ji. Taky bys asi slintal.“
„Té dívce je čtrnáct! Maršálovi z Queteku je přes šedesát a už má dospělého dědice. Nepotřebuje další manželku.“
„Ale dostane ji. Ať se ti to líbí, nebo ne. A kdyby se ti nějak podařilo mu v tom zabránit, bude si bezpochyby tahat do postele násilím služtičky, a až se jich nabaží, vykopne je z domu. Když se ožení, bude se muset trochu ovládat. Ta dívka se stejně vdát musí, a když si vezme starého maršála, bude z ní brzy bohatá vdova. Příště se zamysli, než začneš kritizovat morálku starších.“
„Nechtěl jsem moralizovat. Jen se mi ten chlap nelíbil. Proč bych měl držet jazyk za zuby?“
„To je přesně to, co by ses měl naučit.“
Isak se zamračil. „Možná bych měl, ale vůbec se mi nechce. Celý život jsem jen polykal, co jsem chtěl říct. I když jsem byl v právu, musel jsem mlčet a snášet urážky od mužů, které bych snadno zabil. Lidé mě můžou dál nenávidět, ale teď si alespoň na mě budou muset dát pozor.“
Bahl se chvíli zdál znepokojený, jako by mu Isakova slova připomněla nějaký obtížný rozhovor, a pak zamumlal: „Dobře, jen se ale nesnaž nadělat si další nepřátele. Ti přijdou sami, i když tomu nebudeš pomáhat. Teď jdi a uklidni se, než přijde kněz. Čím klidnější budeš, tím jednodušší to bude pro vás oba.“
* * *
„Isaku, už je čas.“
Isak neodpověděl, ale zvedl ruku, aby naznačil, že ji slyšel. Seděl na podušce ve svatyni paláce, vysoko, skoro pod střechou. Na stěnách se skvěly výjevy z Nartisova lovu a strop znázorňoval noční oblohu. Sloupy v místnosti byly ozdobené jako stromy, které na stropě promítaly proti obloze své větve.
Ta místnost byla oázou samoty, daleko od ruchu paláce. Jen bohatí si mohli dovolit tam přijít. Dokonce i v Isakových oficiálních komnatách – luxusních vzdušných místnostech ve druhém patře, byl vždycky hluk. Bylo slyšet dupání sloužících a strážných. Obyvatelé paláce otřásali chodbami a zvenčí zazníval dusot kopyt a hlasité rozkazy ze cvičiště.
Sem nahoru mělo přístup jen pár lidí a Isak si zde mohl užívat samotu v těch několika vzácných volných chvílích, které měl. Pokud zrovna netrénoval nebo nesledoval Lesarla při nespočetných schůzkách, prokousával se horou zaprášených textů a učil se být zároveň politikem i představitelem církve. Pod tíhou obou rolí se hroutil.
Isakovy myšlenky se vrátily k muži, který na něj čeká dole. Lesarl ho učil nikdy za nikým nespěchat. Snad jen za dobrým přítelem. Dokonce i za lordem Bahlem šel Lesarl, teprve když si na něj v klidu udělal přestávku mezi svými úkoly, a vždy chodil na místo, kde se měli setkat, s chladnou hlavou. Ani v naléhavém případě za ním Bahl neposílal sluhu.
I když uplynuly zatím jen dva týdny, Isak dokázal ocenit, co se naučil. Nemohl tvrdit, že by měl Lesarla v oblibě, ale jeho respekt k němu každým dnem rostl. Ten muž dokázal rozzuřit úsměvem a podáním ruky. Isak už dostal lekci toho, jak se nevyplácí nechat se vyprovokovat k zlosti různým popichováním. Lesarlovi teď patřila pěkná usedlost v Anvee – příklad toho, jak řekl lord Bahl, že nemá smysl domlouvat ve vzteku cokoliv, a obzvláště ne sázku.
Lesarl se procházel po paláci a obklopovala ho aura téměř hmatatelné sebedůvěry. Proto se mu muži podřizovali skoro tak ochotně jako lordu Bahlovi. Isak musel uznat, že královské vystupování je další dovednost, kterou by měl vypilovat.
„Tilo, když jsi byla menší, slyšela jsi někdy příběh o Amavoqově poháru?“ zeptal se.
„Jistě,“ přitakala. „Proč?“
„Protože já ne. Neznám žádné staré příběhy. Ten pohár je namalovaný na támhleté stěně. Už jsem ho na stěnách v chrámech viděl předtím, ale nikdy mě nenapadlo se zeptat. Dnes jsem viděl Lesarla, jak vysílá vůz plný zlata do Merlatu, a to všechno kvůli tomu zatracenému poháru.“
„No, Amavoqův pohár nebyl jen původce konfliktu s Yeetatchenskými. Mezitím se přihodila ještě spousta věcí.“
„Problém je, že jsem o tom neměl ani páru, a když jsem se zeptal, vypadal jsem jako naprostý blbec…“
„Isaku!“
Otočil se k ní, když uslyšel pohoršení v jejím hlase. Pak si uvědomil, co jí vadí. „Ale, neboj. Nartis neposlouchá.“
Tila rozčilením celá zčervenala. „Isaku, nemůžete říkat takové věci, a obzvláště ne v chrámu! Co kdyby to někdo slyšel? Dokonce i Kranna můžou obvinit z bezbožnosti a bohové…“
„Přestaň si tím lámat hlavu. Jsi jediná, kdo to slyšel. S Nartisem mě váže dost blízké pouto na to, abych poznal, když se objeví v některé ze svých svatyní. A jak by mě asi mohli obvinit z bezbožnosti? Jsem přeci v Nartisově kultu vysoce postavená osoba a lord Bahl je jeho hlava. Předpokládám, že žaloba za moji bezbožnost by vyžadovala minimálně jeho podpis. A i kdyby ne, tak mě několik postarších kněží povleče před soud?“
„A co temní mniši?“
„Kdo? Někdo další, o kom bych měl vědět? Kolik toho ještě je?“
„Já… já toho moc nevím. Moc vám toho o nich povědět nemůžu. Nikdo skoro nic neví. Říkají si Bratrstvo svatého učení a prý vyhledávají a vraždí kacíře po celé Zemi.“
„Skvělé! Náboženští fanatici, a vrazi k tomu – to je praktická kombinace. Nicméně nikdo z nich není na doslech, takže jsem v bezpečí.“ Zvedl se z podušky a maně se zamyslel nad tím, jaký mýtus asi zavinil, že je ve všech Nartisových svatyních tak málo míst k sezení. Žádné vysvětlení ho nenapadlo, a tak myšlenku rychle zase opustil. Už nechal lorda Bahla čekat dost dlouho.
Upravil si dlouhý háv – tmavě modrý, jaký nosili všichni Nartisovi mniši. Na tom jeho se ovšem skvěla brož s drakem připevněná na hrudi. Šlechtici museli nosit znak v nějaké podobě neustále na sobě. Teď, když to věděl, více si všímal nenápadných výšivek či šperků, které nosili ostatní muži v paláci. Tila mu jich nechala zhotovit tolik, aby to odpovídalo jeho vysokému postavení. On sám by se tím jako bývalý chuďas z vozu neobtěžoval, ale to „vysoké postavení“, jak říkala Tila, mu zabránilo odmítnout.
Přejel si rukou po ostříhaných vlasech a usmál se, když si představil, co by asi řekl Carel, kdyby ho tak viděl. Líbilo se mu, že mohl vejít do jakéhokoli krámu a hned kolem něj všichni začali poskakovat, jako by byl princ. Nicméně Tilina snaha obrátit ho k nejnovější módě uvázla na mrtvém bodě. Každý den mu přinesla k posouzení jinou kombinaci oblečení. On však upřednostňoval jednoduchost formálních oděvů, které většina šlechticů jeho věku zavrhovala. Měli raději křiklavý styl se spoustou ozdob. Při tom všem se mu stále dařilo skrývat jizvu. Sice pořád nevěděl, proč mu na tom tak záleží, ale teď, když mu sloužící byli ustavičně v patách, si chtěl uchovat alespoň nějaké tajemství před zbytkem paláce.
Když sestoupil z hlavního schodiště, ucítil v žaludku záchvěv nervozity. Vedle něj se Tila snažila udržet s ním krok a šoupala botami o kamenné schody. Na znamení úcty vůči Vrchnímu knězi si ovázala hlavu bílým šátkem a vlasy svázala do jednoduchého copu, který jí splýval na záda. Když došli na vrcholek dalšího schodiště, zeptala se ho Tila, jestli jsou jí vidět nějaké ozdoby ve vlasech.
Isak nevěděl, jaká tradice stojí za tímhle zvykem, ale chápal, že nechce nepokrytě ukazovat runy jiných bohů před Vrchním knězem, i když dospělí mohou takových ozdob nosit, kolik chtějí. Tila po babičce zdědila čtyři starožitné kousky, které milovala.
„Lorde Isaku,“ zavolal strážný od paty schodiště, „očekávají vás. Tudy.“ Pokynul vlevo k Velké síni, kde již byly dveře vedoucí k hlavnímu vchodu do síně otevřené. V nich stál velitel stráže Kerin a zdálo se, že se ve formální uniformě cítí nesvůj. Měl na sobě slavnostní verzi černo-bílé uniformy Palácové stráže. Velitel se uklonil, když se Isak přiblížil. To Isaka překvapilo, až se zamračil – ještě toho rána na něj Kerin na cvičišti chrlil nadávky.
„Dovnitř,“ zamumlal. „Uklidněte se a dělejte, co vám řeknou, i když se vám nebude chtít. Ten muž se vám dostane až do hlavy. Je to nebezpečné, takže se mu nebraňte nebo něco ‚nezkoušejte‘ sám. Jasné?“
Isak přikývl a Kerin zacouval dveřmi dovnitř, aby Kranna nechal projít do vévodské přijímací síně. V patnáct metrů dlouhé místnosti nebyl žádný nábytek kromě ceremoniálního trůnu pána Farlanu. V poslední době se příliš nevyužívala, protože většinu soudních pří a požadavků řešil Lesarl. Vrchní správce měl kanceláře v Tiražském paláci i ve Studených síních – dříve to byl palác a nyní městská administrativní budova na severní straně Iriennova náměstí. Vědělo se o něm, že nechává lidi čekat ve frontě v příšerném počasí, jen aby se ujistil, že je jejich záležitost dostatečně naléhavá. Řada jeho osobních kanceláří měla pěkný výhled na náměstí.
Shluk mužů uvnitř se přestal dohadovat a otočil se. Lord Bahl měl na sobě slavnostní háv a na hlavě s maskou stříbrné okruží. Seděl na masivním vévodském trůnu. Vedle něj, na méně honosném křesle, seděl Vrchní kněz. Na tmavomodrém rouchu se střídaly pruhy rudé a žluté a naznačovaly, že je následovníkem Larata. Vedle židle Vrchního kněze stál ještě jeden kněz v podobném rouše.
Navzdory Isakovým obavám muž – Afger Wetlen, jak ho Tila informovala – nevypadal tak, jak si Isak představoval potměšilého Laratova uctívače. Vrchní kněz byl starý a vyzáblý. Kůži měl scvrklou a oči ulepené. Zdálo se, že i vzpřímené sezení na židli mu dělá potíže, natož pak intrikaření ve jménu obojakého boha. Kněz s pichlavýma očima, stojící svému pánovi u lokte, to bylo něco jiného. Ale Isak si uvědomil, že na bělookého se takhle dívá většina lidí, takže není třeba tomu přisuzovat význam.
Čtyři novici, kteří kněze doprovázeli, stáli namačkaní ve vzdáleném koutě místnosti. Bezpochyby je děsila přítomnost lorda Bahla. Pravděpodobně je vzali s sebou, protože vykazovali známky nadání pro magii – obvykle se to začne projevovat v pubertě. Pokud byli schopni pocítit přítomnost moci alespoň na nejzákladnější úrovni, museli se v Bahlově přítomnosti cítit velice nesví. Isak se na ně široce zašklebil a oni se semkli ještě těsněji. Isak vykročil k sedícím mužům.
Lord Bahl Isaka formálně představil: „Vrchní knězi Wetlene, dovolte mi představit vám mého Kranna, Vyvoleného boha Nartise, lorda Isaka.“
„Můj pane.“ Stařec se s největším úsilím a s pomocí mladého kněze vyškrábal na nohy. „Předpokládám, že vám lord Bahl řekl, jaké s vámi mám plány.“
„Vlastně ne. Ne podrobně,“ namítl Isak a snažil se v sobě potlačit strach.
„Je celkem těžké to vysvětlit. Jistě považoval za moudřejší nechat to na mně. Vše vysvětlím, až se usadíme.“ Stařec pokynul ke dveřím ve stěně hlavní komnaty, kterých si Isak předtím nevšiml. „Lord Bahl byl tak laskav a poskytl nám předpokoj, protože bude třeba, abychom zůstali o samotě.“
„Vaše Eminence?“ Mladý kněz po jeho boku vypadal znepokojeně, ale Vrchní kněz Wetlen jen mávnul rukou.
„Budu v pořádku. Tvoje přítomnost by všechno jen zkomplikovala,“ řekl stroze. „Nejsem tak starý, abych bez tvé pomoci nemohl chvíli sedět.“ Chtěl asistenta odehnat rukou, ale jeho snahu překazila bolest, až zasykl. Musel kapitulovat. „Dobře, pomůžeš mi tam, ale pak nás necháš o samotě.“
Isak slyšel, jak je muž znechucený tím, že ho vlastní tělo zrazuje. Pomocný kněz neřekl nic, ale mávl na jednoho novice, aby donesl židli. Chlapec vyběhl splnit úkol, a když míjel lorda Bahla, těkal očima z jednoho bělookého na druhého. Všichni čtyři prošli dveřmi vpravo.
„Pojď, chlapče, postav to sem – ne, čelem ke stolu. Přines přikrývku a polož ji před židli. Lorde Isaku, navrhuji, abyste si sedl na přikrývku a soustředil se na malbu nad stolem. Všechno půjde lépe, když se budete mít na co soustředit.“ Vrchní kněz se uvelebil v křesle a slastně si při tom povzdychl. Začal prohledávat řadu kouzelných předmětů zavěšených na opasku.
„A teď, můj pane – ano, Unmene, už můžeš jít a zavři za sebou dveře – a teď, lorde Isaku, musíme zajistit, aby naší seanci nebyl přítomen můj aspekt-průvodce. Tak si to výslovně přál lord Bahl. Pokud rozsypete kolem nás v kruhu tento prášek, podmínku splníme.“
Isak si vzal mosaznou lahvičku, kterou mu starý muž podával, ale neodzátkoval ji. Místo toho se zeptal: „Aspekt-průvodce?“
„Ano – ach, jistě, vy žádného nemáte. To je pro vás, podle mého názoru, trochu omezující, ale asi to tak bude nejlepší. Víte o nich něco?“
„Vím, co je aspekt.“
Vrchní kněz se uchechtnul, ale znělo to spíše jako zakašlání. „Předpokládal jsem, že to budete vědět. Ptal jsem se, jestli něco víte o aspektech-průvodcích. Ale hádám, že ne. Mágové si pochopitelně nepřejí, aby se o nich obecně moc vědělo. Funguje to asi takhle: když je mladý mág dostatečně slibným učedníkem, najde si průvodce, který se k němu připojí a pomáhá mu bádat a rozšiřovat osobní knihu zaklínadel.
Průvodci jsou magická stvoření, malincí démoni, kteří jsou příliš slabí na to, aby mohli svého mága nějak ovládnout, ale jsou dost vzdělaní na to, aby mohli neustále rozšiřovat sumu znalostí, které se na Akademii vyučují. Důležité je, že jsou také dost inteligentní na to, aby pochopili, že jejich vlastní moc poroste úměrně tomu, nakolik budou s mágem spolupracovat. Jsou to magická stvoření a jejich náhled na věc je velice hodnotný.
Z hlediska teologie je to velice komplikované téma. Proto si kněží, kteří složili podobné sliby, vybírají průvodce, náležejícího jejich bohu – jsou sice slabší, ale pro osobu činnou v církvi je to přijatelnější volba. Ducohs, můj vlastní průvodce, už je se mnou víc než šedesát let.“
„Má jméno?“
„Ale zajisté.“ Isakova otázka starého muže pobavila. „Jsem Vrchní kněz už přes dvacet let a čím větší je moje síla a schopnosti, tím mocnější je i Ducohs. Teď udělej kruh tím práškem.“
Tentokrát Isak udělal, co mu nařídil. Seschlý stařík ho zajímal čím dál víc – mluvil o Laratově průvodci jako o starém kamarádovi. Když skončil, zazátkoval lahvičku a vrátil ji knězi. Tomu se chvíli nedařilo připnout ji zpátky na opasek, ale sveřepý výraz ve tváři dával jasně najevo, že se nikoho o pomoc neprosí.
„Tak, a jsme připravení. Seďte přede mnou a soustřeďte se na obraz. Bude to trochu zvláštní pocit, takže radši nechte oči otevřené a soustřeďte se.“
Isak seděl a upřeně zíral na obraz, Vrchní kněz zatím nesrozumitelně sípal a cosi mumlal. Obraz – klasický výjev z Nartisova lovu – byl starý a ošklivý. Isak se zamračil. Ať už to maloval kdokoli, neměl ani ponětí o tom, jak se živí tvorové pohybují a jak vypadají, když stojí. Nartis sám vypadal jako karikatura – skoro nahý, tmavěmodrá kůže a příliš svalnaté tělo. Ta postava vypadala krutě – spíš jako démon než jako bůh. Nebyla v něm žádná grácie ani urozenost.
Isak soustředil pohled na malbu a Vrchní kněz se mezitím začal jemně dotýkat jeho hlavy. Přitahoval k ní magii, která se začala tvořit ve vzduchu kolem nich, a Isakovi v uších zvonilo a bzučelo. Cítil, jak mu tělem prochází energie. Bylo to, jako by se mu myslí jemně probíraly chladné, nehmotné prsty. Pak ucítil, že se síly uklidnily, a i on sám se uvolnil a přestal svírat pěsti.
Silou vůle utišil poplach, který se mu rozezněl kdesi vzadu v hlavě, zhluboka se nadechl a čekal, až bude Vrchní kněz pokračovat. Otřásl se, když chladné, neúprosné prsty prozkoumávaly obrysy jeho duše, a zavřel oči.
* * *
Velitel stráže Kerin pozoroval lorda Bahla, když mlčky čekali venku. Bělooký měl oči zavřené a těžkou hlavu si podpíral jednou rukou. Byl to skličující pohled – unavený král na trůně. Pro velitele stráže byl Bahl vždy člověk oplývající nekonečnou energií a silou. Nikdy nevypadal, že by se ho tíha jeho postavení nějak dotýkala.
Bahl prudce otevřel oči a napřímil se, když se z předpokoje ozval ohlušující třesk a vyšlehlo jasné světlo. Kerin uskočil před explozí. Tvář si chránil rukama, aby ho nezranily kousky dveří letící vzduchem.
V tichu, které následovalo, se jim naskytl pohled na to, co zbylo z Vrchního kněze Wetlena, a na Isaka, stále usazeného na podušce. Ve tváři měl výraz naprostého šoku a nad ostříhanou hlavou třpytivou a rostoucí svatozář.