Kapitola 1
1.
Azoth si v uličce dřepl, prsty bosých nohou se zabořily do studeného bahna. Zíral na úzký prostor pod zdí a snažil se uklidnit. Slunce nevyjde ještě hodiny a hospoda zela prázdnotou. Zatímco většina hospod ve městě měla podlahu z udusané hlíny, tuhle část Doupat zbudovali nad bažinami a ani opilci nechtěli pít a stát při tom po kotníky v bahně, takže místnost postavili na několik palců vysokých sloupech a podlahu udělali z tlustých bambusových prutů.
Mezerami mezi bambusem občas propadly mince a prostor pod ním byl pro většinu lidí malý na to, aby si pro ně mohli dojít. Výrostci v gildě byli příliš velcí a mrňata se příliš bála vplížit do dusivé temnoty obývané pavouky, šváby, krysami a hrozivým polodivokým jednookým kocourem, který patřil majiteli. Nejhorší byl tlak bambusu na záda, prohýbal se pokaždé, když nad vámi prošel zákazník. Tenhle rok to bylo Azothovo oblíbené místo, ale už nebyl tak malý jako dřív. Posledně se zasekl a hodiny panikařil, než zapršelo a zem pod ním dostatečně změkla, aby se mohl vyhrabat ven.
Teď tam bylo bahno, žádní zákazníci a Azoth viděl kocoura odejít pryč. Mělo by to být v pořádku. Kromě toho Krysa bude zítra vybírat gildovní poplatky a Azoth čtyři měďáky neměl. Neměl ani jeden, takže nebyla jiná možnost. Krysa neměl pochopení a neuvědomoval si svou sílu. Mrňata už po jeho výprasku i umřela.
Azoth odrhnul stranou hroudy bahna a lehl si na břicho. Vlhká hlína se mu lepila na tenkou špinavou tuniku. Musel pracovat rychle. Byl hubený, a jestli nastydne, vyhlídky na uzdravení nebyly nejlepší.
Rychle se plazil temnotou a hledal zrádné kovové odlesky. Pár lamp v hospodě ještě hořelo, jejich světlo pronikalo mezerami a vytvářelo na blátě a stojaté vodě podivné obdélníky. V paprscích světla stoupala z bahna mlha, jen aby znovu a znovu klesala zpátky k zemi. O Azothův obličej se otřela a zpřetrhala pavučina a on ucítil zašimrání vzadu na krku.
Ztuhnul. Ne, byla to jen jeho představivost. Pomalu vydechl. Něco se zalesklo a on chňapl po svém prvním měďáku. Odplazil se k nedokončenému borovému podpůrnému trámu, kde se minule zasekl a musel odhrnovat hlínu, dokud prohlubeň nezaplnila voda. Mezera byla stále natolik úzká, že musel otočit hlavu do strany, aby se tudy protáhl. Zadržel dech, strčil obličej do slizké vody a pomalu se plazil dál.
Protáhl tudy hlavu a ramena, ale pak se tunikou zachytil o suk, který trhal látku a bodal ho do zad. Málem vykřikl a byl neskonale šťastný, že to neudělal. Skrz širší mezeru mezi bambusovými tyčemi zahlédl muže u baru, jak stále popíjí. V Doupatech bylo nutné lidi odhadnout rychle. I když jste měli ruce rychlé jako Azoth, museli vás jednou chytit, pokud jste kradli každý den. Všichni obchodníci bili gildovní krysy, které je okrádaly. Museli, pokud chtěli, aby jim zbylo nějaké zboží na prodej. Trik byl v tom vybrat si ty, co vám jen dají facku, a vy to pak u jejich stánku příště nezkusíte. Byli však i tací, co vás zbili tak, že žádné příště nebylo. Azothovi vychrtlý muž připadal laskavý, smutný a osamělý. Bylo mu asi třicet, měl řídkou světlou bradku a u boku obrovský meč.
„Jak jsi mě mohla opustit?“ zašeptal muž tak tiše, že Azoth sotva rozeznával slova. V levé ruce držel džbánek a v pravé něco svíral, Azoth neviděl co. „Po všech těch letech, co jsem ti sloužil, jak jsi mě teď mohla opustit? To kvůli Vondě?“
Azotha něco zasvědilo na lýtku. Nevšímal si toho. Byla to jen jeho představivost. Natáhl ruku k zádům, aby si uvolnil tuniku. Potřeboval najít mince a zmizet pryč.
Něco těžkého dopadlo na podlahu nad Azothem, zatlačilo mu obličej do vody a vyrazilo vzduch z plic. Vyjekl a málem vdechl vodu.
„Proč mě nikdy nepřestaneš překvapovat, Durzo Blinte,“ promluvil ten nad Azothem. Kromě vytažené dýky z něj mezerami neviděl nic. Musel seskočit z trámoví. „Hele, já nemám nic proti blufování, ale měl jsi vidět Vondu, když jí došlo, že ji nepřijdeš zachránit. Skoro jsem se z toho rozbrečel.“
Čahoun se otočil. Mluvil pomalu, zlomeně. „Dneska jsem zabil šest mužů. Jsi si jistý, že to chceš zvýšit na sedm?“
Azothovi pomalu docházelo, co právě řekli. Čahoun byl wetboy Durzo Blint. Wetboy byl něco jako nájemný vrah − asi jako byl tygr něco jako kotě. Mezi wetboyi byl Durzo Blint bez debat nejlepší. Nebo, jak by řekla hlava Azothovy gildy, ty debaty by přinejmenším netrvaly moc dlouho. A já si myslel, že Durzo Blint vypadá laskavě?
Další zasvědění na Azothově lýtku. Nebyla to jen jeho představivost. Něco se mu procházelo uvnitř kalhot. Cítil, že je to velké, ale ne až tak velké jako šváb. Azoth to podle váhy poznal a dostal strach − bílý vlčí pavouk. Jeho jed rozkládal maso v pozvolna se šířících kruzích. Když vás kousne, tak i s pomocí léčitele bylo to nejlepší, v co mohl dospělý doufat, ztráta končetiny. Gildovní krysy takové štěstí nemívaly.
„Blinte, po tom všem, co jsi už vypil, si se štěstím sám neusekneš hlavu. Zatímco jsem tě sledoval, měl jsi…“
„Osm džbánků. A čtyři předtím.“
Azoth se nepohnul. Kdyby srazil nohy dohromady, aby pavouka zabil, mohla by vyšplouchnout voda a muži by zjistili, že tady je. I když Durzo Blint nevypadal nebezpečně, jeho meč byl až příliš velký a Azoth věděl, že dospělým je lepší nevěřit.
„Blufuješ,“ řekl muž, ale v hlase mu zazněl strach.
„Neblufuji,“ řekl Durzo Blint. „Proč své přátele nepozveš dál?“
Pavouk vylezl na vnitřní stranu Azothova stehna. Otřásl se, vyhrnul si tuniku a nadzvedl opasek kalhot. Modlil se, aby pavouk vylezl vytvořenou škvírou.
Zabiják nad ním si strčil do pusy dva prsty a hvízdl. Azoth neviděl, že by se Durzo pohnul, ale hvízdnutí se změnilo v zabublání a o chvíli později se zabijákovo tělo svalilo na podlahu. Ozval se křik, když rozrazili přední i zadní dveře. Podlaha se prohýbala a poskakovala. Azoth se soustředil, aby do pavouka náhodou nestrčil, nepohnul se, ani když další padající tělo na okamžik zatlačilo jeho obličej pod vodu.
Pavouk přelezl zadek a zamířil Azothovi na paži. Pomalu odtáhl ruku, aby na ni viděl. Jeho obavy byly oprávněné. Byl to bílý vlčí pavouk, nohy dlouhé jako Azothův prst. Trhnutím ho odhodil stranou a pak si promnul prsty na ruce, aby se ujistil, že ho nekousnul.
Natáhl se k naštípnutému suku, který držel jeho tuniku, a ulomil ho. Prasknutí v náhlém tichu zaznělo příliš hlasitě. Azoth škvírami nikoho neviděl. O stopu dál z podlahy něco kapalo do kaluže. Byla příliš tma, než aby viděl co, ale nebylo zapotřebí velké představivosti, aby to uhodl.
Ticho mu nahánělo hrůzu. Kdyby některý z mužů přešel po podlaze, sténající prkna a prohýbající se bambus by ho upozornily. Celý boj trval možná dvacet vteřin a Azoth si byl jistý, že z hospody nikdo neodešel. To se pozabíjeli navzájem?
Zamrazilo ho, a nejen kvůli vodě. Smrt nebyla v Doupatech ničím zvláštním, ale Azoth nikdy neviděl zemřít tolik lidí tak rychle a tak snadno.
I když si dával velký pozor kvůli pavoukům, během několika minut získal dalších šest měďáků. Kdyby byl odvážnější, mohl by okrást těla v hospodě, ale Azoth nevěřil, že je Durzo Blint po smrti. Možná je to démon, jak tvrdily ostatní gildovní krysy. Možná čekal venku, aby Azotha zabil za to, že ho sledoval.
S hrudí sevřenou strachem se Azoth otočil a uháněl ke své díře. Šest měďáku bylo dobrých. Poplatek byl jen čtyři, takže bude moct zítra koupit chleba, o který se pak rozdělí s Jarlem a Panenkou.
Od otvoru ho dělila jediná stopa, když mu něco lesklého prolétlo před nosem. Bylo to tak blízko, že mu chvíli trvalo, než na to zaostřil. Byl to velký meč Durzo Blinta, projel podlahou a zarazil se do bahna, bránil Azothovi v útěku.
Přímo nad Azothem na opačné straně podlahy Durzo Blint zašeptal: „Nikdy o tomhle nemluv, rozumíš? Už jsem dělal horší věci než zabíjení dětí.“
Meč zmizel a Azoth se vydrápal do tmy. Nezastavil se celé míle.