Kapitola 16-20
16.
Miloval ji. Nebyl pro ni dost dobrý.
Vždycky věřil, že se začnete podobat těm, s nimiž trávíte čas. V tom to možná bylo. Miloval na ní všechny vlastnosti, které sám neměl. Otevřenost, čistotu, soucit. Byla samý úsměv a sluneční svit, zatímco on patřil noci. Přál si být dobrý člověk, trpěl pro ni, ale možná bylo některým lidem souzeno narodit se lepší než ostatní.
Po té první noci si přísahal, že už znovu nezabije. Bude chodit ven a cvičit, ale nezabije. A tak zbytečně cvičil a zdokonaloval schopnosti, o kterých přísahal, že je nebude používat. Výcvik byl jen chabou imitací boje, ale uspokojovalo ho to.
Jeho odhodlání vydrželo šest dní, pak ale procházel doky a narazil na piráta, který zuřivě tloukl plavčíka. Kylar je chtěl jenom odtrhnout, ale pirátovy oči si žádaly smrt. Odplata jim vyhověla. Sedmou noc cvičil skrývání se kolem hospody v centru města, snažil se vyhýbat místům, kde by mohl narazit na pasáky, zloděje, násilníky nebo vrahy. Muž, který kolem něj prošel, vedl skupinu dětských kapsářů − tyran, jenž si poslušnost vynucoval brutalitou. Odplata si našla mužovo srdce, dřív než se Kylar dokázal zastavit. Osmou noc trávil ve šlechtické čtvrti, doufal, že tady narazí na méně násilí, když zaslechl šlechtice, který bil svou milenku. Noční anděl se zneviditelnil a zlomil muži obě ruce.
Kylar měl Odplatu položenou v klíně, díval se na Elene. Každý den si sliboval, že znovu nezabije, a nezabil už šest nocí. Ale něco v něm vědělo, že za to mohlo jen čiré štěstí. Nejhorší na tom bylo, že za vraždy necítil žádnou vinu. Pokaždé, když zabíjel pro Durza, se cítil příšerně. Tahle zabití s ním nedělala nic. Provinile se cítil jen kvůli lhaní.
Možná se ze mě stává Hu Gibbet. Možná zabíjení potřebuji. Možná se stávám monstrem.
Každý den pracoval s Tetou Meou. Durzo Kylara pochválil jen zřídka, proto si nikdy neuvědomil, kolik se toho od starého wetboye naučil. Jak ale trávil čas s Tetou Meou, katalogizoval její byliny, přebaloval je, aby vydržely déle, vyhazoval ty, co už ztratily účinek, a zbytek označil daty a poznámkami o jejich původu, začínal si uvědomovat, jak moc toho ví. Ani zdaleka se neblížil Durzově dokonalosti, ale ten měl oproti němu několik století náskok.
Musel však být opatrný. Teta Mea používala jako léky spoustu bylin, ze kterých by on udělal jed. Jednou dala stranou kořeny akantu a řekla, že jsou příliš nebezpečné a měly by se používat jenom listy. Bez přemýšlení sestavil tabulku smrtících dávek z listů, kořenů a semen té rostliny podle typu přípravy − jestli šlo o tinkturu, prášek, pastu nebo čaj − s odkazy na výšku, pohlaví a věk… málem napsal „mrtvoly“ a teprve v poslední vteřině to změnil na „pacienta“. Když vzhlédl, Teta Mea na něj zírala.
„Tak detailní tabulku jsem nikdy neviděla,“ vrtěla hlavou. „Tohle je… velmi působivé, Kylare.“
Potom se snažil být opatrnější, ale neustále narážel na stejný problém. Durzo Blint při své profesi tisíckrát experimentoval se všemi druhy rostlin. Když měl mrtvolu, na jejíž smrt mu nestanovili pevnou lhůtu, vyzkoušel pět nebo šest bylin. Kylar si začínal uvědomovat, že Durzo pravděpodobně věděl o bylinách mnohem víc než kdokoliv jiný − obvykle ho však najímali na zabíjení zdravých lidí, proto byla část toho, co Kylar věděl, nyní k ničemu.
Jednoho dne přišel do obchodu Tety Mey pro pomoc zoufalý muž. Jeho mistr umíral a čtyři jiní léčitelé mu nedokázali pomoci. Teta Mea občas dělala i víc než jen porodní bábu a sluha za ní přišel jako za poslední nadějí. Ale Teta Mea byla pryč. Kylarovi připadalo příliš nebezpečné jít za nemocným mužem domů, ale po důkladném vyzpovídání sluhy mu namíchal medicínu. Později se doslechl, že se muž zotavil. Zvláštně ho to potěšilo. Právě zachránil život.
I tak se cítil provinile, že žije z milodarů Tety Mey. Několik dní strávil tím, že dával její obchod do pořádku, protože navzdory daru vycházet s lidmi byly její organizační schopnosti příšerné. Ale nedělal pro ni nic důležitého. Nevydělával jí peníze. Elene si našla práci jako služka, ale její plat stěží pokryl náklady na jídlo. Braen začínal být víc a víc mrzutý, mumlal něco o vyžírkách a Kylar mu to nemohl vyčítat.
Kylar přejel prsty po Odplatě. Pokaždé, když si meč připnul, jednal jako soudce i kat. Čepel se stala symbolem porušovaného slibu.
Ale ne dnes. Kylar ji uložil zpátky do truhlice a s pomocí Talentu vyskočil z okna. Běžel po střechách, aby našel dům zlatovlásky, a na nic víc nemyslel. Strachoval se celé dny, nemínil si zničit i noci.
Byla tam celá rodina, spali v malém domku s jedinou místností. Kylar se otočil k odchodu, ale něco ho zadrželo. Dívka a její otec spali. Matčiny rty se pohybovaly. Kylar si nejprve myslel, že sní, ale potom otevřela oči a vstala z postele.
Nerozsvítila svíčku. Krátce se podívala úzkým oknem, kde stál neviditelný Kylar. Vypadala neklidně, tak moc, že raději zkontroloval svou neviditelnost. Ale její oči se neupíraly na něj. Podíval se za sebe, na ulici nikdo nebyl. Zlatovlásčina matka se zachvěla a poklekla u postele.
Ona se modlí! Do hajzlu. Kylar se najednou cítil trapně a podrážděně, že se stal svědkem něčeho tak osobního. Nebyl si jistý proč. Tiše zaklel a otočil se k odchodu.
Ulicí šli tři ozbrojení muži. Kylar ve dvou poznal chlapy, co tehdy v noci pronásledovali zlatovlásku.
„Říkám vám, že je to čarodějka,“ řekl jeden z hrdlořezů muži, kterého Kylar nepoznával.
„Je to pravda, Shingo, přísahám,“ přidal se druhý.
To si děláte srandu. Caernarvonský Shinga si jde osobně zkontrolovat historku párku násilníků o čarodějce? Čarodějce! Jako by čarodějka muže srážela k zemi, místo aby je zabila.
Kylar něco zahlédl a podíval se znovu dovnitř. Žena vzbudila manžela, teď se modlili oba. Bylo to divné, protože ze své postele nemohla zabijáky Sa’kagé vidět. Ta žena možná měla nějaký Talent.
Modlí se za ochranu. Kylar si odfrkl a jedna jeho menší část chtěla odejít. Ať jejich problémy vyřeší Bůh. Kylar se dokázal jen otočit zády, ale víc nemohl.
„Baruši,“ zašeptal jeden hrdlořez Shingovi. „Co uděláme?“
Shinga mu vlepil pohlavek.
„Omlouvám se! Omlouvám se!“ vyjekl muž. „Chtěl jsem říct, Shingo Hnojáku, co uděláme?“
Dobří bohové. To bylo neskutečné. Místní Sa’kagé byla tak neskutečně špatnou parodií, až se Kylarovi chtělo smát. Až na to, že to nebylo směšné. Shinga dal muži pohlavek, aby si získal jeho respekt? V Cenarii se Pon Dradin na muže jen nesouhlasně podíval a ten hned zmlknul. A to ani nebyl opravdový Shinga.
Kylar málem odešel jen z čirého zhnusení. Takoví hlupáci.
I tak je pořád nemusel zabíjet.
Och, nevzniklo nám roztomilé dilema? Máme tady možná jednoho z nejlepších zabijáků na světě. Mohl by zabít všechny tři muže dřív, než vydají jedinou hlásku. A přesto je nemohl ani zranit. Před ním stála spodina podsvětí, a ti muži zabíjet mohli, zatímco on ne. Úžasné.
Dělilo je jen dvacet stop. „Co když… co když na nás zase použije magii, Shingo?“ Samozřejmě se ani neobtěžovali vypracovat plán, než dorazí k cíli.
Baruš Hnoják zavrčel a zamířil ke dveřím. „Já se toho svinstva nebojím.“
Když se mu Kylar podíval do očí, ruka se mu natáhla k zádům − ale Odplata tam nebyla. Jeho chvilkové překvapení stačilo, aby se oprostil od nutkání zabíjet. Přísahal. Ať ho zatratí, ale přísahal. Musí být jiný způsob. Dnes to udělá jinak.
A tak se Kylar zhmotnil přímo před Shingou. Nebo spíš částečně. Nechal ka’kari, aby propouštělo trochu světla, takže to vypadalo, jako by se vynořil z kouře. Zviditelnily se obrysy olejově černých bicepsů, pak křivka širokých ramen, véčko jeho trupu, linie hradních svalů − schválně přeháněl, vypadal proto větší než ve skutečnosti. Zviditelňoval se a znovu mizel jako duch.
Baruš Hnoják ztuhl a pak Kylar vše završil mistrovským kouskem. Ka’kari nad jeho očima ztuhlo, leskly se teď ve vzduchu jako dva šperky z černého kovu. Nakonec se objevil zbytek obličeje, zakrývala ho maska z černého blýskajícího se kovu přichyceného ke kůži. Bylo to hrozivé. Bylo to víc než jen hrozivé. Byla to tvář samotného Soudu, Odplata z masa a kostí, a při tom, co Kylar viděl v Shingových očích − hněvzávistlakotavraždazrada − se maska rozzuřila. Kylar musel zatnout nehty do dlaní, aby to s ním neskoncoval.
Malátný Shinga upustil obušek. Kylara to nepřekvapilo, věděl, co muž vidí − protože, no, protože si to zkoušel před zrcadlem.
„Tahle rodina,“ řekl Kylar hlasem uhlazeným jako vykračující si kočka, „je pod mojí ochranou.“
Zvedl levou paži a natáhl ji. Ka’kari se zasyčením vyjelo jako dlouhá kouřící dýka. Z očí mu vytryskl malý namodralý plamen. Bylo to naprosto zbytečné − kazilo to noční vidění, o nepříjemném pocitu ani nemluvě, ale vyvolalo to zamýšlený efekt.
Shinga se třásl, byl ztuhlý hrůzou a spadla mu čelist, a Kylar uviděl šířící se skvrnu na mužových kalhotách a rozlévající se kaluž u jeho nohou.
„Utíkej,“ řekl Kylar a nechal v ústech problesknout modrý oheň. Teď na celý týden přijdu o chuť.
Hrdlořezové se rozutekli a zahazovali zbraně, ale Kylar necítil žádné uspokojení. Zrovna když si myslel, že se dostal do bezvýchodné situace, se mu podařilo dosáhnout brilantního úspěchu. Co mu víc než před deseti lety řekl Durzo Blint? „Hrozba je slib, hochu. Na ulici můžeš lhát o všem s výjimkou výhrůžek. Planá výhrůžka se rovná kapitulaci.“
Kylar se cítil příšerně, když nakouknul do domu. Žena a muž stále klečeli u postelí a drželi se za ruce. Nic neviděli ani neslyšeli. Když však Kylar nahlédl dovnitř, žena stiskla manželovu ruku.
„Budeme v pořádku,“ řekla konečně žena. „Vím to. Cítím se teď mnohem lépe.“
Jsem rád, že alespoň někdo.
* * *
„Není to dlouho, co jste vy tady v místnosti byli ženami, matkami, hrnčíři, sládky, švadlenami, kapitány lodí, foukači skla, dovozci nebo směnárníky,“ řekl Jarl.
Tohle bylo Jarlovo šesté kázání a stále to nebylo o nic lehčí. Když se rozhlédl po nevěstkách a ranařích od Zbabělého draka, kteří se tu před prací shromáždili, viděl u nich rozpaky. Ženy teď byly děvky − a nevybraly si to. Většině se nelíbilo připomenutí, že bývaly něčím jiným. Bylo to příliš těžké.
„Není to dlouho,“ řekl Jarl, „co má vlastní prdel byla k pronajmutí.“
Nad tím někteří pozvedli obočí, přestože by se Jarl vsadil, že všichni vědí o jeho minulosti prostituta. K vulgaritě se uchýlil záměrně, aby jim ukázal, že už to nad ním nemá žádnou moc. I mezi děvkami byli prostituti druhořadí. Dívky je možná obdivovaly, ale klienti s prostituty zacházeli jako se šmírou. Děvka byla stále ženou, ale prostitut byl méně než muž. Že Shinga byl jedním z nich, nebylo něco, u čeho byste čekali, že to připustí, natož aby to vyhlašoval.
„Není to dlouho, co Sa’kagé pašovala hlavně konopí, tabák a whisky,“ pokračoval.
Jarl spolu s Mámou K. od invaze založil mnoho nových nevěstinců. Některým sice hrozil bankrot, ale o peníze tady nešlo. Udělali to, aby ochránili co nejvíce žen a mužů. Zbabělý drak však patřil k lukrativnějším, protože se specializoval na exotiku. Byla tu Daydra, která by až na jizvy mohla být dvojčetem Elene Cromwyllové. Ta vystupovala jako nevinná panna. Její společnice Kaldrosa Wynová hrála sethijskou pirátku. Byly tu v hedvábí zahalené Ladešianky, Modainky se silně začerněnými tvářemi a ymmurské tanečnice ověšené zvonky.
„Teď,“ řekl Jarl a chvíli se odmlčel, „jste děvky, já jsem Shinga a Sa’kagé dál pašuje ty samé zatracené věci. Jako by se nic nezměnilo. Ale já vám něco řeknu − já jsem se změnil. Dostal jsem se z toho. Jsem jiný. Chytil jsem druhou šanci a něco se sebou udělal, a vy můžete taky.“ To byla jediná pasáž jeho kázání, o které Jarl věděl, že by mohla být lež.
Ptal se na to Mámy K. „Proč se lidé nehádají, že je země plochá?“ zeptala se ho.
Jarl pokrčil rameny „Protože to každý ví.“
„Přesně tak,“ řekla. „Vášně vzbuzují věci, u kterých si jistí nejsme.“
„Aha. Jako bohové,“ došlo Jarlovi.
„Nezáleží na tom, jestli si jsi jistý, že vše, co říkáš, je pravda. Záleží na tom, že si v hloubi srdce přeješ uvěřit, že to pravda je − protože pak tě to přesvědčí. A co bude na konci záležet na tom, jestli holky tvým argumentům uvěřily. Podstatné je, aby uvěřily v tebe.“
Přesně něco takového by řekla stará Máma K. Jarla to trochu zklamalo. Zdálo se, že se od převratu změnila, co ji Kylar otrávil a nechal jí protijed. Možná to byl tíživý pohled do tváře neúprosného zla, který zničil její naději.
Jarl s nikým nespal od chvíle, kdy se stal Shingou. S mužem nebyl, co v noc invaze opustil Stephanův dům, ale nevyspal se ani se žádnou ženou. Vždy přežíval díky tomu, že dělal, co bylo nezbytné, neustále si budoval síť přátel a vlivu a díval se do budoucnosti, kdy už se nebude muset prodávat.
Ta budoucnost přišla tak náhle, že nevěděl, co si s ní má počít. Svoboda mu nečinně ležela v dlaních. Netušil, jak by se měl cítit. Připomínalo mu to haranské železné býky. Jistě, nikdy žádného neviděl, ale říkalo se, že je chytali jako malá telata a přivazovali ke kůlu tlustým železným řetězem. Časem železní býci vyrostli − mohutná, patnáct stop vysoká zvířata − a dokázali by řetězy přetrhnout, ale neudělali to. Jejich hlídači je přivazovali tenkým lanem. Železní býci si byli tak jistí, že se nemůžou osvobodit, že to nikdy nezkusili.
Jarl byl připoutaný k sexu a potěšení klientů tak dlouho, že se teď cítil jako bezpohlavní. Nikdy dřív si vybrat nemohl. Většina jeho klientů byli muži, ale našly se mezi nimi i ženy od nejatraktivnějších až po ty ošklivé. Když si teď mohl zvolit, neudělal to. Nedokázal s jistotou říct, jestli by dal přednost mužům nebo ženám, kdyby ho život nedonutil stát se prostitutem.
Dívky v nevěstincích s ním nyní jednaly jinak. Dívaly se na něj jinak. Flirtovaly.
Bylo to děsivé. S flirtováním přicházely požadavky. Musel se naučit, jaká reakce na flirtování je přirozená, a jaká ne, pravidla sexu mimo nevěstinec vůbec neznal. Jeho pravidelní zákazníci o něm vždy mluvili jako o neuspokojivém − ale jejich zkušenosti nemohl brát za typické, protože jinak by každý normální člověk chodil do bordelu, no ne?
Ztrácel soustředění. Teď na to nesměl myslet. Naději jim musel prodat v celku.
„Ze všech žen v Doupatech,“ řekl Jarl, „jste vy nejšťastnější. Měly jste štěstí, že jste se tady staly děvkami.“ Zavrtěl hlavou. „Štěstí, že jste se staly děvkami. Před šesti měsíci by většina z vás raději přešla ulici, než by prošla kolem děvky. Teď jste děvky, já jsem Shinga a Sa’kagé stále dělá ty samé zatracené věci.
Král Ursuul si myslí, že jste na dně. Má v plánu nechat zimu, ať v Doupatech všechny zabije. Myslí si, že až začnou nepokoje kvůli jídlu, budou všichni tak slabí, že s námi jeho vojáci nebudou mít problémy. Myslí si, že Sa’kagé je příliš netečná nebo chamtivá, aby to zastavila. Má v plánu nás rozdělit, když nám dá zbytky ze svého stolu, abychom se kvůli nim navzájem pozabíjeli. Legrační na tom je, že má pravdu. Zjistili jsme, že na jaře přivede další armádu a pár tisíc kolonistů, samých mužů. Plánuje zabít v Doupatech všechny až na vás. Znovu budete ty šťastné. Provdáte se za Khalidořany, co si vás koupí.
Khalidořané se pak možná změní a přestanou vás v ložnicích bít a ponižovat, až budete jejich ženami. Ursuul předpokládá, že jste tak zbabělé, že se k té zvrácené naději upnete. Očekává, že vás scestná naděje ochromí, dokud nebude příliš pozdě, dokud vaši muži nebudou mrtví, přátelé rozprášení a síla Sa’kagé zlomena. Za rok novým khalidorským manželům porodíte syny a budete radostně sledovat, jak vyrůstají v netvory, kteří se budou ke svým ženám chovat stejně, jako se jejich otcové chovali k vám. Bude to normální. Porodíte dcery, které budou považovat za normální, že do nich kopou, plivou na ně a nutí je k − no, všechny víte, k čemu by je nutili. Vaše dcery nebudou odporovat. Podívají se na vaši zbabělost a uvěří, že takový je úděl žen. Bude to normální. Král očekává, že se to takhle stane, a zatím měl ve všem pravdu.“
Teď si je Jarl získal. Viděl hrůzu v jejich očích. Většina prostitutek myslela jen na dnešek. Nebyly hloupé. Věděly, že se nebudou moci prodávat věčně, ale protože do budoucna neviděly lepší možnost, rozhodly se na ni nemyslet. Bylo to příliš depresivní.
Tyhle ženy přežívaly. Vyvolané přízraky jejich vlastních dcer, které by vychovaly do stejného života, je donutily myslet víc než jen na sebe, dál než jen na dnešek. A Jarl jim nelhal. Tyhle ženy se budou prodávat nejlépe. Pokud prodáte ženu, která už o většinu života přišla, máte válku z poloviny vyhranou.
„V posledních měsících se věci pro každou z vás změnily, pro každou z vás i pro mě. Teď vám říkám, že musíme společně něco udělat. Říkám, že nastal čas, aby se změnila i Sa’kagé. Jsme ve válce a prohráváme. Víte proč? Protože nebojujeme. Khalidořané chtějí, abychom tu v tichosti pošli? Nasrat. Budeme s nimi bojovat způsoby, o jakých nikdy neslyšeli. Khalidořané nás chtějí nechat vyhladovět? Nasrat. Když můžeme pašovat konopí, můžeme pašovat i obilí. Chtějí zabít vaše muže? Schováme je. Chtějí pořádat nájezdy? Budeme o nich vědět dřív, než k nim dojde. Chtějí hrát? My budeme podvádět. Chtějí pít? Nachčijeme jim do piva.“
„Co můžeme udělat?“ zeptala se jedna dívka. Byla to připravená otázka.
Usmál se. „Právě teď? Chci, abyste snily. Chci, abyste přemýšlely − ne o návratu k tomu, co bylo před příchodem Khalidoru − chci, abyste snily o něčem lepším. Chci, abyste snily o dni, kdy vám narození v Doupatech nezaručí, že v Doupatech také zemřete. Chci, abyste snily, že dostanete druhou šanci, a co by se mohlo stát s tímhle městem a zemí, kdyby druhou šanci dostali všichni. Sněte o vychovávání dětí ve městě, kde se nemusíte pořád bát. O městě bez zkorumpovaných soudců a vydírání Sa’kagé. O městě s tuctem mostů přes Plith, u kterých nestojí stráže. O městě, kde se věci změnily − díky vám.
Vím, že se teď bojíte. Za pár minut vám začíná služba a vy budete muset znovu čelit těm hajzlům. Vím to. Je v pořádku mít strach, ale říkám vám, zůstaňte odvážně uvnitř. Ten čas přijde, až vás bude potřeba. Pokud chce šlechta tuhle válku vyhrát a získat zemi zpět, bude nás potřebovat, a naše pomoc bude něco stát. Naší cenou bude změněné město a vy a já rozhodneme jak. Vy a já máme moc. Proto se prozatím budeme chovat jako dřív, nebo budeme snít a připravovat se. Ze všech lidí v Doupatech jste vy, dámy, ztratily nejvíce.“ Přistoupil k pirátce Kaldrose Wynové a dotkl se její tváře pod zčernalým okem.
„Ale pověz mi, pro tohle ses vzdala manžela? Pro korunu za monokl a další, když tě zraní tak moc, že nebudeš moct příští den pracovat? Zasloužíš si to snad?“
Z Kaldrosiných očí se vyřinuly slzy.
„Já říkám, sakra, ne! Přišla jsi sem, protože to bylo to nejlepší, co jsi mohla udělat. Dostáváš korunu za monokl, protože to je to nejlepší, co Máma K. dokázala vyjednat. Jako váš Shinga jsem vám sem přišel říct, že to nejlepší nestačí. Myslíme příliš přízemně. Snažíme se přežít, a tentokrát už mi je z přežívání zle. Až příště uslyším bolestný výkřik, ať vyjde z khalidorského hrdla.“
„Sakra jo,“ zašeptala jedna dívka.
Teď jim v očích viděl planout vášeň. Bohové, vypadaly tak zuřivě!
Jarl pozvedl ruku. „Zatím se jen dívejte a vyčkávejte. Buďte připravené. Buďte statečné. Protože až příště přijde řada na nás, abychom hodili kostkami, budeme podvádět a hodíme tři šestky.“
* * *
„Miláčku,“ řekla Elene a lehce s Kylarem zatřásla. „Miláčku, vstávej.“
„Zmiz,“ zabručel.
„Cože?“
„ZMIIIZ.“
Elene se zasmála. „Vypadáš, jako by si na tebe někdo sedl,“ řekla a objala ho. Začichala a zašklebila se. „A páchneš jako…“
„Zmiz,“ zaprosil ublíženě.
„Miláčku, dneska jdeme nakupovat, pamatuješ?“
Vzal polštář a přetáhl si ho přes hlavu. Elene se naklonila, aby mu polštář vzala, ale Kylar ho nepustil. Tak zazpívala píseň dobrého rána. Sestávala ze slov dobré a ráno, která sedmatřicetkrát zopakovala. Tahle byla Kylarova oblíbená. „DOBRÉ rá-no, dobré RÁ-NO, dobré ráno, DOBRÉ ráno…“
„ZMIZ zmiz, zmiz. Zmiz, zmiz zmiz,“ přizvukoval jí pod polštářem Kylar.
Zvedla polštář a Kylar ji chytil a přitáhl k sobě na postel. Byl tak silný a rychlý, že se mu nebránila. Odstrčil polštář, překulil se na ni a políbil ji.
„Uhm, uhm!“ zaprotestovala. Och, její rty byly tak příjemné.
„Co?“ zeptal se o třicet vteřin později.
„Ranní pusa,“ zašklebila se. Samozřejmě to byla lež. Kvůli pocitu z jeho rtů by jí bylo jedno, jestli mu páchne z pusy. Ale jemu nepáchlo. Jeho dech nikdy nepáchl. A to nejen ve špatném slova smyslu. Mohl by žvýkat lístky máty nebo sireček a z jeho dechu by to nebylo cítit. Se zbytkem těla to bylo stejné. Když na ně nanesl parfém, prostě zmizel. Předpokládal, že to má něco společného s ka’kari.
Teď se usmíval svým dravčím úsměvem. „Já ti ukážu ranní pusu,“ řekl. Protlačil se přes její ruce a políbil ji na krk, potom o trochu níž, pak se posunul k límci noční košilky a ona už nemávala rukama, protože jeho rty…
„Ach! Přestaň!“ vykroutila se z jeho objetí. Nechal ji.
Kylar sebou plácl zpátky na postel a ona předstírala, že si urovnává šaty, zatímco obdivovala svaly na jeho nahé hrudi. Teta Mea vzala Uly přes den ven. Dům byl prázdný. Kylar byl tak roztomilý, když měl spánkem rozježené vlasy, byl prostě skvělý a jeho rty byly nejúžasnější věcí na světě. O rukou nemluvě. Chtěla cítit jeho kůži na své. Chtěla mu pohladit hruď. A naopak.
Někdy ráno se objímali, když ještě napůl spal, a to byla její nejoblíbenější část dne. Někdy v noci se jí košilka při spaní vyhrnula a zjistila, že se k němu tiskne holou kůží. No, možná se košilka nevyhrnula sama od sebe a ona by se toho neodvážila, kdyby nevěděla, že bude mimo ještě několik hodin, než se probudí.
Rozpalovalo ji, jen když na to pomyslela. Proč ne? − ptala se jedna její část. Byly tu náboženské důvody. Můžeš snad spolu zapřáhnout býka a vlka? Ani nevěděla, jestli Kylar v Boha věří. Vždy mu bylo nepříjemné, když o tom mluvila. Její pěstounka jí pověděla, že si musí rozmyslet, než do toho zapojí srdce. Ale to byla voda pod mostem, která už odplula za ohyb řeky. Uly ji potřebovala. Kylar ji potřeboval a nikdy dřív takhle potřebná nebyla. Díky Kylarovi se cítila krásná. Připadala si jako dáma. Jako princezna. Miloval ji.
Prakticky byl její manžel. Tvrdili, že jsou manželé, žili spolu, spali ve stejné posteli a k Uly se chovali jako otec a matka. Pravděpodobně jediný důvod, proč se s Kylarem ještě nepomilovala, byl ten, že když se jí v noci dotkl, byla většinou tak unavená, že se mohla sotva pohnout. Kdyby to, co dělal v noci, zkusil ráno, vzdala by se panenství za pět vteřin. Na uchu téměř cítila jeho dech. Představovala si, že s ním dělá některou z těch věcí, o nichž tak lehkovážně mluvila Teta Mea − věcí, kvůli kterým vždy zahořela ve tváři, i když zněly tak úžasně. Hrozně se styděla, protože už dokonce věděla, co zkusí jako první.
Neříkalo písmo „nechť tvé ano je ano a tvé ne je ne“? Tvrdila, že je Kylarova žena. On tvrdil, že je její manžel. Vezme ho do šperkařství, o němž jí vyprávěla Teta Mea, aby vše mohli po waeddrynsku zlegalizovat. Později.
Kylar se v posteli posadil a ona se k němu naklonila, ruce jí sklouzly k tkanicím noční košilky. Rozvázala je.
„Bohové,“ prohlásil Kylar a rychle ji políbil na tvář, neotočil se dost, aby z ní viděl víc, „musím močit jak válečný kůň.“
Vstal a začal se oblékat. Elene na chvíli ztuhla. Košilku měla rozhalenou, tělo nahé.
„Co jdeme koupit?“ zeptal se Kylar a přetáhl si přes hlavu tuniku.
Košilku sešněrovala dřív, než jeho hlava vykoukla z tuniky.
„No?“ zeptal se.
„Cože?“ Připadalo jí, jako by ji právě polili studenou vodou.
„Och, Uly má narozeniny, že jo? Pořídíme jí panenku nebo tak něco?“
„Ano, tak něco,“ řekla.
17.
Muže, z jehož vraždy byl Tenser obviněn, barona Kirofa, se nepodařilo nalézt. Ale po svědectví cenarijského kapitána stráží, který Tensera viděl, když zločin spáchal, byl Tenser rychle shledán vinným. Vyhlášení rozsudku z Bohokrálových úst vyvolalo mnoho zalapání po dechu. Cenarijská šlechta čekala pokutu, možná uvěznění jako uznání za odsloužená léta a deportaci do Khalidoru. Na svržení do Díry se pohlíželo jako na trest horší než rozsudek smrti. A o to samozřejmě šlo.
Tenser by jen stěží infiltroval Sa’kagé, kdyby byl mrtvý nebo deportovaný. Když stráví nějaký čas v nejhorším žaláři v zemi, získá si u Sa’kagé jedinečné uznání. Až předvedou barona Kirofa − živého − Tenser bude očištěn a znovu získá všechny výsady khalidorského vévody − ale hlavně pak bude moci předstírat přetrvávající zášť k Bohokráli za nespravedlivé uvěznění. Vévoda Tenser Vargun nabídne Sa’kagé vše, co si budou přát. A pak je zničí zevnitř.
Bohokrál měl jako vždy víc než jeden plán. Tak přísným potrestáním khalidorského vévody ukázal, že je spravedlivý vladař. Váhající Cenarijci získali další výmluvu, proč se podřídit. Vrátí se ke svým životům a smyčka kolem rebelů se utáhne ještě víc, až je přátelé opustí.
V tu samou chvíli, kdy zprávy o Tenserově uvěznění zastínily vše ostatní, propustili ze Chřtánu desítky kriminálníků a uvěznili stovky lidí podezřelých z podpory rebelie. Díky šokujícím novinkám o Tenserovi si toho skoro nikdo nevšiml.
Po vyhlášení rozsudku Neph doprovodil Tensera a stráže k Díře.
Tenser se na něj podezřívavě podíval. Mnoho Khalidořanů nemělo příliš v lásce dávno poražené sousedy, ale u Tensera se antipatie zdály být obecnými i osobními zároveň. „Co chceš?“
„Jen se podělit o pár novinek, které by vám mohly pomoct,“ řekl Neph. Nedokázal skrýt potěšení. „Baron Kirof zmizel. Zjevně ho někdo unesl.“
Z Tenserovy tváře se vytratila veškerá krev. Jestli se baron ztratí, nikdy se z Díry nedostane.
„Najdeme ho,“ ujišťoval ho Neph. „Pokud ale bude mrtvý…“ Neph se zahihňal. Jestli je Kirof mrtvý, Tenser bude nepoužitelný. Pokud bude nepoužitelný, selhal. Pokud selhal, zemře. Neph magií otevřel železnou bránu oddělující tunely pod hradem od Chřtánu. „Můj pane? Vaše cela čeká.“
* * *
Jarl si mnul spánky. Celý den vyslýchali vězně propuštěné ze Chřtánu. Vězni se o převratu dozvěděli jen díky tomu, že se tam objevili čarodějové a po něčem pátrali. Čarodějové odešli s prázdnou, tak se to nezdálo důležité.
Důležitější však bylo, že bývalého provozovatele nevěstince jménem Whitey probudili dva strážní odvádějící vězně k Díře. Vzbudili ho a on vzhůru zůstal. Přísahal, že ani jeden ze strážných nebo jejich vězeň, vysoký nahý muž s blond vlasy, z vězení neodešli.
Whitey navíc poznal strážného, odpudivého chlapa, který byl na Jarlově výplatní listině a jehož Jarl poslal do hradu s velmi specifickým úkolem. Za nimi do Chřtánu vešlo několik čarodějů, ale neozvaly se zvuky boje nebo cokoliv, co by naznačovalo, že na někoho narazili. Bylo to nemožné a Whitey v tom neviděl smysl.
Jarl Whiteyho propustil. „Bylo by to možné?“ zeptal se Mámy K.
„Co myslíš?“ odpověděla mu otázkou.
„O čem to mluvíte?“ chtěl vědět Brant Agon.
„Dokazuje to, že přežil déle, než jsme si mysleli,“ řekl Jarl.
„A my víme, že hlava, kterou vystavili, není jeho,“ dodala Máma K. „To je svůdná myšlenka.“
„Bohové,“ vydechl Jarl.
„Co?“ zeptal se Brant. „Cože?“
„Logan Gyre,“ řekl Jarl.
„Co? Toho přece zabili v severní věži,“ nechápal Brant.
„Co byste udělali, kdybyste právě hluboko v Chřtánu zabili strážného, převlékali si šaty a zahlédli šest čarodějů, jak jdou vaším směrem? Ven vede jen jedna cesta a tu blokují čarodějové,“ řekl Jarl.
Branta jako by zasáhl blesk. „Netvrdíte tady, že Logan skočil do Díry?“ Jednou u Díry byl.
„Já tvrdím, že Logan Gyre může být stále naživu,“ řekl Jarl.
„Zpomal,“ klidnila ho Máma K. Vstala a prolistovala stoh papírů. „Pokud si to vybavuji dobře… ach, tady. Připomeň mi, že té dívce musíme dát příplatek. Má stálého zákazníka, který se rád chlubí. ‚Gorkhy hodil chleba do Díry a díval se, jak se ho snaží chytit, než tam spadne. Tvrdil, že nejméně tři vězni byli…‘“ Máma K. si odkašlala, a když pokračovala, mluvila odměřeně. „‚Tři z vězňů byli snědeni ostatními, když je Gorkhy držel o hladu.‘ Dále popisoval ‚obřího muže téměř sedm stop vysokého. Několikrát se mu podařilo dosáhnout na chleba, který chtěl Gorkhy hodit do Díry. Gorkhy toho chlapa, co mu říkají Král, obzvlášť nesnáší.‘“ Máma K. vzhlédla. „Tohle hlášení je jen tři dny staré.“
„Nikoho, na koho by se ten popis hodil, do Díry za posledních deset let nesvrhli,“ poznamenal tiše Brant.
Všichni tři se posadili.
„Pokud tenhle Gorkhy řekne nadřízeným o obrovi jménem Král…“ začala Máma K.
„…Logan ten den zemře,“ dokončil Jarl.
„Musíme ho zachránit,“ řekl Brant.
Jarl a Máma K. si vyměnili pohledy.
„Musíme si promyslet, jak tohle zapadne do naší strategie,“ poznamenala Máma K.
„Nepřemýšlíš o tom, že ho tam necháš?“ přimhouřil Brant oči.
Máma K. si prohlížela své krvavě rudé nehty.
„Protože taková možnost tu není,“ řekl Brant. „Je to jediný muž, který dokáže sjednotit zemi. Jarle, pokud vážně chceš udělat to, o čem jsi mluvil, tohle je tvoje šance. Zachraň Logana a on ti dá půdu, tituly a milost. Takže mi teď neříkej, že tě jen na chvilku napadlo nechat našeho krále v tom pekle.“
„Skončil jsi?“ zeptala se Máma K. Na to Brant nic neřekl, jen zatnul zuby. „Promýšlíme to. Promýšlíme to, protože promýšlíme všechno. Proto vyhrajeme. Já přemýšlím i o tom, jak ho vysvobodit, pokud budeme chtít. Už jsi o tom začal přemýšlet taky, nebo tu jenom povykuješ, jak vznešený a dobrý bys mohl být?“
„Sakra, já povykuju pořád,“ řekl, ale úsměv se mu vytratil. Máma K. zavrtěla hlavou a nechtíc se usmála také.
„Jak si vedou tvoji muži, Brante?“ zeptal se Jarl.
„Udělám z nich dobré vojáky, když mi dáš deset, možná dvacet let.“
„Kolik jich máš?“ zeptal se Jarl.
„Ne, ne,“ povzdechla si Máma K.
„Stovku,“ řekl Agon. „Možná třicet by se jich dalo použít v boji. Deset jich je slibných. Pár skvělých lučištníků. Jeden, co by mohl dělat třetiřadého wetboye. Všichni jsou nedisciplinovaní. Navzájem si nevěří. Bojují jako jednotlivci.“
„Tohle jsme ještě neprobrali,“ připomenula Máma K.
„Ber to tak, že jsme to probrali teď,“ řekl Jarl.
Máma K. otevřela ústa a Jarl se na ni upřeně díval, dokud nesklopila zrak. „Jak si přeješ, Shingo,“ řekla.
„Předpokládám, že náš zdroj nedokáže přesvědčit Gorkhyho, aby nám pomohl?“
Máma K. se podívala na papír, ale nečetla ho. „Ne.“
Zatímco Brant a Máma K. probírali možnosti, jak se dostat do Chřtánu, Jarl přemýšlel. Odhalil se před dvěma týdny a neustále ho žádali o audience. Lidé v Doupatech − Králíci, jak jim posměšně říkali pro jejich počet, strach a bludiště uliček, kde žili − chtěli naději. Jeho zpráva byla vodou pro jejich vyprahlé jazyky. Rebelie zněla skvěle lidem, co neměli co ztratit. Když však promluvil, hovořil zároveň i ke špionům Bohokrále.
Jednomu pokusu o atentát už unikl. Bylo nevyhnutelné, že přijdou další. Dokud Jarl nezíská na ochranu nějaké wetboye, dřív nebo později ho dostanou.
„Odjíždím do Caernarvonu,“ oznámil Jarl.
„Utíkáš?“ zeptal se Brant.
„Když budu cestovat nalehko, jsem do měsíce zpátky.“
„Dejme tomu, ale co ti to přinese?“
„Další měsíc života?“ odvětil s úsměvem Jarl.
„Myslíš, že se vrátí?“ zeptala se Máma K.
Brant vypadal zmateně.
„Kvůli Loganovi? K rozhodnutí mu bude stačit jeden úder srdce,“ odpověděl Jarl.
„Pokud může někdo dostat Logana ven, tak on,“ prohlásila Máma K.
„Kdo?“ zeptal se Brant.
„A až se Hu Gibbet a ostatní doslechnou, že tě chrání, nepřekvapilo by mě, kdyby se stáhli,“ řekla Máma K.
„Kdo? Kdo?“
„Po smrti Durzo Blinta možná nejlepší wetboy ve městě,“ vysvětlil mu Jarl.
„Až na to, že už ve městě není,“ dodala Máma K,
„No dobrá, tak nejlepší v oboru.“
„Až na to, že už v oboru nepůsobí.“
„To se změní,“ tvrdil Jarl.
„Vezmeš s sebou někoho?“ zeptala se Máma K.
„Vy se mě snažíte naštvat, že jo?“ ozval se Brant.
„Ne,“ řekl Jarl, ignoroval ho a odpověděl Mámě K. „Propašovat ven jednoho muže vzbudí méně podezření.“ Jarl se otočil na Branta. „Brante, zatímco budu pryč, mám pro tebe úkol.“
„Vy mluvíte o Kylaru Sternovi, že jo?“
Jarl se usmál. „Ano. Jsi čestný muž, Brante?“
Generál si povzdechl. „Pokud pominu bojiště, tak vždycky.“
Jarl ho poklepal po rameni. „Pak po tobě chci, abys vykoumal, jak by mohla Loganova armáda porazit Bohokrálovu.“
„Logan armádu nemá,“ poznamenal Brant.
„To je problém Mámy K,“ řekl Jarl.
„Prosím?“ ozvala se.
„Terah Graesinová ji má. Chci, abys přišla na to, jak by se mohla stát Loganovou.“
„Cože?“ zeptala se Máma K.
„Teď mě omluvte,“ rozloučil se Jarl. „Mám schůzku v Caernarvonu.“
18.
„Co je to? Sen?“ zeptal se Kylar.
Zahalený muž se otočil a Kylarovo napětí se uvolnilo. Nebyl to Vlk. Byl to Dorian Ursuul.
„Sen?“ zeptal se Dorian. Mžoural přes mlhu na Kylara. „Předpokládám, že ano, i když ve velmi svérázné formě.“ Usmál se. Byl to pohledný muž, ale teď byl napjatý. Černé vlasy měl rozcuchané, modré oči inteligentní a rysy symetrické. „Čím to je, můj ve stínech kráčející příteli, že se nebojíme snů? Ztrácíme vědomí, ztrácíme kontrolu, věci se dějí bez zjevné logiky a řídí se neznámými pravidly. Objevují se přátelé a mění se v cizince. Prostředí se nečekaně přetváří a my o něm jen vzácně pochybujeme. Nebojíme se snů, ale bojíme se šílenství a děsíme se smrti.“
„O co tady sakra jde?“ chtěl vědět Kylar.
Dorian se pousmál. Prohlédl si Kylara od hlavy až k patě. „Úžasné. Vypadáš úplně stejně, ale jsi úplně jiný, viď?“
Bohové, je to jen pár měsíců, co jsem se potkal s Dorianem?
„Naháníš teď hrůzu, Kylare. Máš moc. S tvou silou se musí počítat, ale mysl to ještě nepochopila, že ne? Změna identity tě stála čas. To je pochopitelné. Jen málo lidí v ten samý den zabije otce a stane se nesmrtelným.“
„K věci.“ Dorian toho vždy věděl příliš mnoho. Znervózňoval ho tím.
„Tohle je sen, jak říkáš. A ano, přivolal jsem tě. Je to pěkná ukázka magie, kterou jsem právě objevil. Doufám, že si ji budu pamatovat, až se vzbudím. Pokud se vzbudím. Nejsem si jistý, jestli spím. Právě se nacházím uprostřed jednoho ze svých přeludů. Už to trvá dost dlouho. Mé tělo je ve Kvílivých větrech. Khali přichází. Pevnost padne. Já přežiji, ale horší dny mě teprve čekají. Sledoval jsem vlastní budoucnost, Kylare, a dělat něco takového je velmi nebezpečné. Viděl jsem pár věcí, co mě chytily za srdce a donutily přestat se dívat. A zatímco jsem sbíral odvahu, sledoval jsem tebe. Viděl jsem, že potřebuješ někoho, ke komu se můžeš chovat upřímně. Hrabě Drake nebo Durzo by byli lepší, ale ti tu zjevně být nemohou, tak jsem přišel já. I zabijáci potřebují přátele.“
„Já už zabiják nejsem. Vzdal jsem se toho.“
„V mých vizích,“ pokračoval Dorian, jako by Kylar vůbec nic neřekl, „jsem se viděl přicházet na místo, kde se nachází mé štěstí. Podívám se do očí ženy, kterou miluji a jež miluje mě, a budu vědět, že ať jí zalžu nebo řeknu pravdu, tak ji to zničí. V tomhle jsme bratři, Kylare. Obyčejným mužům dopřává Bůh jednodušší problémy. Jsem tu, protože mě potřebuješ.“
Kylarův hněv se rozplýval. Podíval se do mlhy. Celé místo vypadalo jako příhodná metafora jeho života − trčet v šeru, kde nic není určité nebo pevné, kde není jednoduchá cesta.
„Já se změnit snažím,“ řekl Kylar, „ale nedaří se mi to. Myslel jsem, že můžu skoncovat s minulostí a pohnout se vpřed. Vejdu do místnosti a hned ji zkoumám. Dívám se po východech a jak vysoké jsou stropy, kontroluji potenciální hrozby a jak bude podlaha tlumit kroky. Když na mě z uličky někdo zírá, přemýšlím, jak ho zabít − a cítím se pak dobře. Mám pocit, že mám věci pod kontrolou.“
„Dokud?“ zeptal se Dorian.
Kylar zaváhal. „Dokud si nevzpomenu. Donutil jsem se považovat své instinkty za špatné. A pak jsem nenáviděl to, čím jsem se stal.“
„A čím ses stal?“ zeptal se Dorian.
„Vrahem.“
„Jsi lhář a zabiják, ale nejsi vrah, Kylare.“
„No, díky.“
„Co je Noční anděl, Kylare?“
„Nevím. Durzo mi to nikdy neřekl.“
„Hloupost. Proč si nevěříš? Proč nepožádáš Elene, aby ti věřila? Proč se jí nesvěříš s pravdou?“
„Nikdy by to nepochopila.“
„Jak to víš?“
Co kdyby to pochopila? A co kdyby ho po tom, co by ho poznala do hloubky, odmítla? Co by to s ním udělalo?
„Vy dva jste tak mladí, že nerozeznáte vlastní zadek od lokte,“ ušklíbl se Dorian. „Ale ty už sám sebe poznávat začínáš. Elene svou víru přijala jako malou truhličku, ale ty se nacházíš mimo vše, co o Bohu ví. Naslouchá aroganci mládí, která jí tvrdí, že to, co o Bohu ví, je vše, co je o Něm známo. Miluje, proto chce, abys v té truhličce zůstal s ní. Ale ta truhlička je pro tebe malá. Nedokážeš pochopit Boha, který je samé milosrdenství a žádná spravedlnost. Ten milý, neurčitý Bůh by v Doupatech nepřežil ani dvě minuty, že? No, nerad ti to říkám, ale Elene je osmnáct. Ona toho o Bohu mnoho neví.
Kylare, já si nemyslím, že by tě Bůh shledal odporným. Je strašlivé mít v jedné ruce neskutečnou moc a v druhé silné morální cítění, a nemít žádné základy, o které by ses mohl opřít. Posledních pár týdnů ses snažil přijmout Eleniny morální soudy, přestože odmítáš její předpoklady. A ty tvrdíš, že nemyslí logicky? Jak si stojíš ty, Stíne příšeří?
Musíš učinit rozhodnutí, ale je tu jedna tvrdá pravda − nemůžeš být vším, čím bys chtěl být. Seznam toho, čím být nemůžeš, je dlouhý − i kdybys žil věčně. Chceš vědět, co je na začátku? Mírumilovný bylinkář. Jsi asi tak mírumilovný jako vlk, Kylare − a právě to na tobě Elene miluje, a zároveň se toho bojí. Nemůžeš jí neustále říkat, že je vše v pořádku, že tenhle převlek jsi opravdu ty. Nejsi to ty. Proč Elene nedůvěřuješ natolik, abys ji požádal o lásku pro muže, kterým opravdu jsi?“
„Protože ho nenávidím!“ vykřikl Kylar. „Protože miluje zabíjení! Protože ona nerozumí zlu, a on ano. Protože se nikdy necítí víc naživu, než když se koupe v krvi. Protože je virtuózem meče a miluje, co s ním dokáže. Protože je Noční anděl a anděl patří noci, a ta noc je v něm. Protože on je Kráčející stín. Protože věří, že některé lidi nelze spasit, že se musí zastavit. Protože když zabije zlého člověka, necítí jen potěšení z mistrovské práce, cítí v té odplatě radost celého světa − zlý člověk byl urážkou světa a on tu skvrnu vymazal. Vyvažuje nerovnováhu. Miluje to − a Elene by ztratila nevinnost, kterou na ní zbožňuju, kdyby takového muže pochopila.“
„Tenhle muž,“ řekl Dorian a píchl prstem do Kylarovy hrudi, „a tenhle…“ dotkl se Kylarova čela „…jsou na nejlepší cestě k šílenství. Přijmi to od někoho, kdo o tom něco ví.“
„Já se můžu změnit,“ bránil se Kylar, ale v jeho hlase zaznívala beznaděj.
„Vlk se může stát vlkodavem, ale nikdy se nestane palácovým psíkem.“
* * *
„Jsme ve válce,“ prohlásila Mluvčí Istariel Wyantová. Měla nosový hlas, s přízvukem Velké Alitaery. Milovala projevy.
Ariel složila mohutné tělo do příliš malého křesla v pracovně Mluvčí vysoko uvnitř Alabastrové Seraf. Funěla vyčerpáním po výstupu do schodů. Jedno jídlo denně, dokud sem nedokážu vyjít bez sípání. Jedno.
Ariel své tělo někdy nenáviděla, protivilo se jí, že je připoutaná k něčemu tak slabému a nuznému. Vyžadovalo si tolik péče, tolik otrockého opečovávání a rozmazlování. Bylo neustálým rozptýlením od mnohem důležitějších věcí, třeba těch, které od ní chtěla Mluvčí.
Istariel Wyantová byla vysoká, majestátní žena s patricijským nosem a obočím vytrhaným na tenké linky. Měla sukovité klouby, kvůli kterým vypadala spíš vychrtle než štíhle, a navzdory pobledlé tváři ženy středního věku se honosila nejkrásnějšími dlouhými blond vlasy, jaké Ariel znala. Istariel své vlasy zbožňovala. Nemálo Sester si šeptalo, že musela znovuobjevit nějaké ztracené zaklínání, díky kterému vypadaly tak pevně a leskle. Tak to samozřejmě nebylo, Istarielina matka měla úplně stejné vlasy. To byl jeden z důvodů, proč si ji otec po smrti Arieliny matky vzal. Kromě toho Istariel až tak Talentovaná nebyla.
„V této válce nejde jen o to, co znamená být maja, ale co znamená být žena.“
Když uviděla Arielin neskrývaný ironický pohled, změnila téma. „Jak se ti daří, sestro?“
Jistě, každou plnoprávnou maju oslovovali jako „Sestru“, ale Istariel do toho slova vložila vřelost. Když tak oslovila Ariel, přeneslo ji to do idylických časů společného mládí nějakých padesát let zpátky. Istariel nepochybně něco chtěla.
„Dobře,“ řekla Ariel.
Istariel to statečně zkusila znovu. „Jak pokračuje tvé studium?“
„Poslední dva roky života jsem úplně promarnila,“ řekla Ariel.
„Stále ta stejná stará Ariel.“ Istariel se to pokusila říct nenuceně, jako by ji to pobavilo, ale nesnažila se dost, aby ji o tom přesvědčila. Pravděpodobně si myslela, že když Ariel nepoužívá jemné konverzační triky, tak si toho nevšimne.
Když byly mladší a Ariel víc záleželo na tom, co si o ní její malá aristokratická sestra myslí, připadalo jí to jako hořká ironie. Ariel se vždy nacházela na Istarielině slepé straně. Zatímco mužům a ženám kolem sebe Istariel rozuměla téměř dokonale, nikdy se to nevztahovalo na Ariel, se kterou trávila tolik času. Když se na ni Istariel podívala, viděla Arielin široký vesnický obličej a tlusté vesnické rty, její nedostatek společenského taktu a zájmu o důležité věci − privilegia, moc a pozice − viděla vesničanku. Istariel se domnívala, že Ariel rozumí, tak na ni úplně přestala myslet. Teď dokonce dovolila svým očím, aby sklouzly dolů.
„Já vím, ztloustla sem,“ připustila Ariel.
Istariel zrudla. Jak ta musí nesnášet, že ji stále dokážu přinutit se cítit jako dítě. „No,“ začala opatrně Istariel, „já… já mám dojem, že jsi trochu přibrala…“
„A jak se máš ty, Mluvčí?“ zeptala se Ariel. Jak si jen mohla osvojit s dokonalým načasováním, strukturou a intonací čtyřiaosmdesát symbelinských zaklínadel, když nezvládá konverzaci? Krátký rozhovor by se dal jistě zredukovat na pár stovek běžných otázek a zaznamenat do konverzačního schématu podle reakcí odpovídajícího, jak dobře dotyčný odpovídajícího zná, o jakou událost jde a jaký k sobě mají vztah.
Načasování otázky a trvání odpovědi by se mohlo studovat také, ale většina zaklínání potřebovala přesné načasování a Arielin rytmus byl perfektní. Jeden by mohl vzít v potaz fyzické uspořádání − někdo bude jinak mluvit v pracovně Mluvčí a jinak v hospodě. Téma studie by mohlo zahrnovat, jak se vypořádává s rušením, přiměřenost očního nebo fyzického kontaktu, v úvahu by se vzaly kulturní odlišnosti a samozřejmě i rozdíly v tom, jestli se mluví se ženou nebo s mužem, dále rozdělené podle pohlaví mluvčího. Ariel předpokládala, že by do studie mohla zahrnout i děti, a bylo by důležité zapracovat, jak mluvit s těmi, se kterými nás pojí různé stupně přátelství či zájmu, ať už romantického nebo jiného. Mluvil by někdo jinak se ženou, o které si myslí, že by se s ní mohl spřátelit, než se ženou, o kterou zájem nemá? Existuje společensky přijatelný způsob, jak zkrátit hloupý rozhovor?
Při tom se Ariel usmála. V její knize by zkracování hloupé konverzace bylo velkým přínosem.
I tak by měl celkový projekt pramálo společného s magií. Asi vůbec nic. Jistě, usoudila, studie, pokud by za něco stála, by jí při jejích darech stejně moc nepřinesla.
„Ty mě vlastně neposloucháš, že?“ řekla Istariel.
Ariel si všimla, že sestra už chvíli mluví. Jistě nešlo o nic významného, ale Ariel zapomněla předstírat, že dává pozor. „Omlouvám se.“
Istariel nad tím mávla rukou a Ariel došlo, že Istariel se téměř ulevilo, že se Ariel zase chová tak, jak od ní očekává − roztržitá, nepozorná a geniální, velký mozek a ještě větší Talent, a nic víc. Istariel se proto cítila nadřazená. „Kvůli mně ses nad něčím zamyslela, viď?“ zeptala se Istariel.
Ariel přikývla.
„O co šlo?“
Zavrtěla hlavou, ale Istariel povytáhla obočí. Byl to ten pohled, říkající: „Já jsem Mluvčí!“ Ariel se zašklebila.
„Myslela jsem na to, jak špatně si vedu v nezávazných konverzacích, a přemýšlela jsem, čím to je,“ řekla Ariel.
Istariel se zazubila − klidně mohly být znovu děvčaty. „A připravila sis studii?“
Pořádně se zamračila. „Usoudila jsem, že se pro takový úkol nehodím.“
Istariel se nahlas zasmála. Bylo to nepříjemné. Istariel hýkala. „Co jsi to říkala?“ zeptala se Ariel. Snažila se vypadat zaujatě. Istariel, přestože se chovala nabubřele a hýkala, byla Mluvčí.
„Och, Ariel, tebe to nezajímá a nejsi moc dobrá v předstírání, že ano?“
„Ne, nezajímá. Ale tebe ano, a proto ti budu ze zdvořilosti naslouchat.“
Istariel zavrtěla hlavou, jako by si myslela, že se Ariel nedá věřit, ale usadila se a − milosrdně − přestala hýkat. „Zapomeň na to. Válka, o které jsem mluvila? Některé mladší Sestry chtějí vytvořit nový řád.“
„Další skupina, co chce odmítnout Alitaeranskou dohodu a stát se válečnými magae?“ Jaká škoda. Ony tráví čas snahou změnit pravidla, místo aby je ignorovaly a vyvolaly tak o nich diskuzi.
„Nic natolik jednoduchého. Tyhle dámy navrhly, abychom se přejmenovaly na nevolnice.“
„Aha.“
Mnoho Sester se časem rozhodlo vdát. Většina z nich se pak vrátila na místa, odkud pocházely nebo kde žili jejich manželé. Některé zůstaly v Kapli, ale jen pár jich dosáhlo vyšší úrovně. Často to prostě byla záležitost volby − ženy usoudily, že se raději budou věnovat dětem a manželům.
Některé ambiciózní Sestry však chtěly vše. Chtěly se vdát za Kapli i za muže. Nikdy nedosáhly tak vysoko, jak by si podle svého mínění zasloužily, protože od určité úrovně chtěly ostatní Sestry vůdkyně, pro které by Kaple byla jedinou rodinou. Ženy, které pro Seraf obětovaly rodinu, viděly jako své právo, že je povýší nad ty, které pracovaly jen napůl, bez ohledu na to, jak dobře. Ten přístup se dokonce rozšířil i na vdané Sestry bez dětí, protože o těch se předpokládalo, že by byly po čase ochotné vše zahodit, aby se postaraly o manžela a budoucí děti stejně jako ženy na vesnici. Sestry jim potají říkaly nevolnice, hospodyňky nebo chovné kusy a tvrdily, že nevolnice marní čas Kaple, její peníze a − což bylo nejhorší − vlastní Talenty.
Tyto komentáře se většinou obešly bez námitek, protože drtivá většina Sester v Kapli byla svobodná. Ať už šlo o instruktorky nebo studentky. Bylo považováno za hrubé říkat vdaným Sestrám nevolnice do očí, ale stávalo se to.
Kdyby vdané Sestry vytvořily řád − a Ariel neviděla způsob, jak jim v tom zabránit − získaly by hrozivou moc. Jejich počty zahrnovaly víc než polovinu všech Sester. Kdyby se začaly politicky angažovat, věci by se radikálně změnily.
„Samozřejmě jde o provokaci,“ řekla Mluvčí. „Většina… vdaných Sester není dost bojovná, aby se pod takovým jménem shromáždila. Je to jen varovný výstřel, aby nám ukázaly, že to myslí vážně.“
„Co chtějí?“ zeptala se Ariel.
Istarieliny oči sebou zaškubaly, promnula si je. „Spoustu věcí, ale jedním z hlavních požadavků je založit novou školu. Školu, která porušuje naše tradice.“
„Jak moc je porušuje?“
„Mužská škola, Ariel.“
To bylo víc než porušení tradic. Tohle by byl seismický otřes.
„Věříme, že některé z nich už se provdaly za mágy.“
„Co chceš, abych s tím udělala?“ zeptala se Ariel.
„S tímhle?“ podivila se Istariel. „Nic. Proboha ne. Odpusť mi, sestro, ale ty jsi ta poslední, kdo mi s tím může pomoci. Vyžaduje to jemný přístup. Pro tebe mám něco jiného. Vdané Sestry vede Eris Buelová. Já se jí přímo postavit nemůžu. Potřebuji někoho ambiciózního, respektovaného a mladého, kdo by vyhovoval našim standardům.“
Což samozřejmě vylučovalo Ariel. „To jsi popsala asi třetinu Sester, kdybys přidala i bezskrupulózní.“
Istarieliny oči zaplály a potom zchladly. Ariel si uvědomovala, že překročila hranici, ale Istariel to řešit nebude. Potřebovala ji. Kromě toho to Ariel řekla nejen proto, že to byla pravda, ale i kvůli zlomku vteřiny, kdy by Istariel mohla vypadat provinile.
Vypadala.
„Ari, takhle se mnou nemůžeš mluvit ani ty.“
„Co po mně chceš?“ zeptala se Ariel.
„Chci, abys přivedla Jessie al’Gwaydinovou zpátky do Kaple.“
Ariel se nad tím zamyslela. Jessie al’Gwaydinová bude ideální kámen, kterým budou moci rozdrtit Eris Buelovou. Snoubilo se v ní vše, co Kaple milovala − výřečnost, krása, inteligence, vznešený původ a ochota platit za svůj postup na vrchol. Nebyla přehnaně Talentovaná, ale jednoho dne by z ní mohla být dobrá vůdkyně, pokud jí to někdo navrhne.
„Studuje Temného lovce v Torrasově Zátočině,“ řekla jí Istariel. „Já vím, že je to nebezpečné, ale důrazně jsem ji varovala a jsem si jistá, že neudělá nic ukvapeného.“ Istariel se usmála. „Vlastně jsem jí pohrozila, že když nebude hodná, pošlu na ni tebe. Jsem si jistá, že ji hrozně potěší, až tě uvidí.“
„A pokud je po smrti?“ zeptala se Ariel.
Istarielin úsměv povadl. „Najdeš mi někoho, koho nevolnice nemůžou ignorovat. Někoho, kdo udělá, co je zapotřebí.“
Ve významu těch slov se skrývala příšerná dvojsmyslnost. Ale dvojsmyslnost se dala využít oběma směry a Ariel byla vlastně ráda, že se toho může zúčastnit. Och, sestřičko, hraješ si s nebezpečným ohněm. Proč sis na to vybrala mě? „Dobře,“ souhlasila Ariel.
Istariel jí naznačila, že je propuštěna, a Ariel odešla ke dveřím. „Ještě něco,“ ozvala se Istariel, „ať přivedeš kohokoliv, ujisti se, že je vdaná.“
19.
Ne kvůli chybějícím zbraním. Wetboy je zbraň. Zranitelný se cítil kvůli své přísaze. Žádné zabíjení, žádné násilí. Co mu tak zbylo?
Ať už to byl kdokoliv, zůstávali ve stínech uličky za obchodem. Kylar nepochyboval, že vyčkávají, až půjde k předním dveřím, které od uličky dělilo pár kroků. Mohl by se ke dveřím rozběhnout s pomocí Talentu a zamknout je − a prozradit tak své schopnosti. Nebo mohl utéct − a nechat Uly nechráněnou.
Vážně, než si do života pustil ženy, věci byly mnohem jednodušší.
Kylar šel ke dveřím. Muž byl rozcuchaný a oblečený v hadrech, měl krví podlité oči a chyběly mu zuby, příznaky závislosti na konopí. Nože, které Ladešian držel, však vypadaly použitelně. Vyskočil z uličky. Kylar čekal, že bude požadovat peníze, ale ne.
Místo toho okamžitě zaútočil a ječel jako šílenec. Znělo to jako: „Nezabíjej mě! Nezabíjej mě!“ Kylar uhnul a muž se natáhl na zem. Kylar se zmateně opřel o zeď. Muž se zvedl a vrhl se na něj. Kylar čekal. Čekal. Pak náhle uhnul. Závislák narazil do zdi.
Když od krvácejícího muže odkopl dýky, otočil ho.
„Ještě mě nezabíjej,“ prosil muž, prskal přes krev, co se mu řinula z nosu. „Prosím, nesmrtelný. Ještě mě nezabíjej.“
* * *
„Přinesla jsem ti dárek,“ řekla Gwinvere.
Agon vzhlédl od papíru, na který psal. Šlo o seznam silných a slabých stránek jejich taktické situace v Doupatech. Zatím to byl dost depresivní seznam. Vstal od stolu a následoval Gwinvere do další místnosti jejího domu, snažil se nemyslet na to, jak příjemně voní. Bolelo ho z toho u srdce.
Jídelní stůl zakrývalo plátno, pod ním bylo deset vypouklin.
„Otevřeš si ho?“ zeptala se Gwinvere.
Agon povytáhl obočí. Zasmála se. Stáhl plátno a zalapal po dechu.
Na stole leželo deset krátkých luků bez tětivy. Byly zdobené jednoduchými, téměř primitivními siluetami mužů a zvířat, převážně koní.
„Gwinvere, to jsi nemusela.“
„To mi vždycky říkali moji zákazníci.“
Jeden vzal a pokusil se ho ohnout.
„Opatrně,“ varovala ho. „Ten, kdo mi je… sehnal, říkal, že se musí hodinu a půl nahřívat nad ohněm, než na ně natáhneš tětivu. Jinak se zlomí.“
„Opravdu to jsou ymmurijské luky,“ žasl Agon. „Nikdy dřív jsem je neviděl.“ Luky patřily mezi divy světa. Jen Ymmurijci znali tajemství jejich výroby, i když Agon viděl, že kromě dřeva používají také rohy a lepidlo z vařených koňských kopyt. Na dvě stě kroků dokázaly prohnat šíp těžkou zbrojí, s jejich výkonem se mohly srovnávat jen alitaeranské dlouhé luky. A tyhle luky byly navíc dostatečně krátké, aby je mohli používat na koních. Agon slyšel příběhy o pánech koní v lehkých zbrojích, kteří jezdili v kruzích kolem těžce obrněných jednotek, mimo dosah tradičních lučištníků, a rozstříleli celou jednotku na kusy. Pokaždé, když pikenýři vyrazili do útoku, se drobní Ymmurijci dali na útěk a celou dobu stříleli šípy. Nikdo zatím nevymyslel, jak takovému útoku čelit. Bohům dík, že se nepodařilo Ymmurijce sjednotit, protože jinak by obsadili celý Midcyru.
Luky se perfektně hodily pro Agonovy lovce čarodějů. Pohladil luk, co držel v ruce.
„Ty víš, jak se dostat k mužskému srdci, Gwinvere,“ řekl, radoval se jako dítě nad novou hračkou.
Usmála se a on se v tu vzácnou chvíli usmál taky. Gwinvere byla tak krásná, tak chytrá, tak schopná a tak hrozivá, a když se jí teď díval do očí, byla i křehká, zdrcená smrtí Durza, kterého patnáct let milovala. Gwinvere byla tajemná a záhadná, a přestože si o sobě myslel, že je příliš starý, aby ho takové věci nějak zasáhly, stejně ho její krása vzrušila. Její vůně − bohové, nebyl to ten samý parfém, co používala před lety? Otřáslo to s ním až k jeho nitru. A tam uviděl svou ženu. Nevěděl, jestli je živá nebo mrtvá. Nikdy netruchlil, nikdy se nepohnul dál, nikdy se nevzdal naděje, protože tím by se vzdal i jí a zradil ji.
Jeho úsměv povadl a Gwinvere si toho všimla. Dotkla se jeho paže. „Jsem ráda, že se ti líbí.“ Odešla ke dveřím, pak se otočila. „Jenom svým mužům řekni, že každý z těch luků stojí víc, než vydělají za celý život.“ A usmála se. Byl to vědoucí úsměv. Říkal, že viděla a ví, a přestože jeho zájem neopětuje, nepoužije to proti němu.
Agon se štěkavě rozesmál, přistoupil na její hru. „Když tak je sedřu z kůže.“
* * *
Překvapivější než lupičova slova byla jeho tvář. Kylar by přísahal, že je to ten samý muž, kterého viděl za oknem u hraběte Drakea v den, kdy se ho Vi pokusila zabít.
Kylar do muže nalil makové víno a vzal ho do pečovatelského domu pro závislé. Samozřejmě šlo o závislé z bohatých rodin. Samotná léčba byla prostá − většinou čas. Ošetřovatelé podávali čaje a další bylinky pochybného účinku, drželi závislé stranou, uklízeli po nich moč a zvratky a čekali. Zdi tu byly tlusté, cely oddělené a pro jednoho. Kylar neměl se strážnými potíže, jednou se na něj podívali, uviděli závislého a nechali je jít.
„Prosím, svaž mě,“ požádal ho Ladešian, když vešli do malé cely. Byl tu psací stůl, židle, umyvadlo se džbánem a postel, ale zdi byly úplně holé. Úmyslně to zařídili spartánsky. Čím méně věcí v místnosti, tím menší riziko úspěšné sebevraždy.
„Nemyslím si, že bys v příštích pár hodinách nad sebou ztratil kontrolu,“ uklidňoval ho Kylar.
„Tím bych si nebyl tak jistý.“
Kylar ho tedy připoutal k posteli tlustými koženými popruhy, zdálo se, že se při tom muži ulevilo. Usmál se chudozubým úsměvem závisláka. Kylarovi se z toho zvedl žaludek. Nemíval ten muž dokonalý úsměv?
„Kdo jsi?“ zeptal se Kylar. „A co si myslíš, že o mně víš?“
„Vím, že máš ka’kari, Kylare Sterne. Znal jsem Durzo Blinta a vím, že jsi byl jeho učedník, a vím, že tohle je tvá druhá inkarnace. Říkávali ti Azoth.“
Kylarovi poskočil žaludek. „Kdo jsi?“
Muž se znovu usmál, od ucha k uchu, jako by předváděl dokonale bílé zuby a neodpuzoval úšklebkem závislého. Zvláštní, po připoutání působil arogantně. „Jsem Aristarchos ban Ebron, shalakroi z Benyurienu z Hedvábné provincie Ladeše.“
„Není shalakroi ladešianské označení pro závislého na konopí?“
Domýšlivost z mužovy tváře spadla jako náklad cihel. „Ne. Mrzí mě to. A mrzí mě, že jsem ti usiloval o život. Nekontroloval jsem se.“
„To jsem poznal.“
„Nemyslím si, že rozumíš,“ řekl Aristarchos.
„Závislé jsem viděl už dřív.“
„Já nejsem jen závislý, Kylare.“ Vykouzlil pokřivený úsměv, který odhalil ještě víc zahnívajících zubů. „Neříkají to samé všichni závislí? Snažil jsem se dostat z Cenarie, když město padlo, ale ladešianská kůže mě zradila. Khalidořané mě zastavili a vyslýchali kvůli obchodu s hedvábím. Nenávidí jeho monopol stejně jako ostatní Midcyřané. Výslech proběhl klidně, ale pak mě zahlédl vürdmeister jménem Neph Dada. Měl Vidění. Nevím, co viděl, ale začali mě mučit.“ V očích se mu objevil vzdálený pohled. „To bylo zlé. Horší bylo, že do mě pokaždé nacpali nějaká semena. Zahnala bolest. Všechno pak bylo lepší. Ani jsem nepoznal, co to je. Khalidořané mě nenechali spát. Mučili mě, nakrmili semeny a znovu mučili. Ani se mě na nic neptali, dokud nepřišel on.“
„On?“ Kylar cítil, jak se mu dělá zle od žaludku.
„Já… bojím se vyslovit jeho jméno,“ zašeptal Aristarchos, styděl se za svůj strach a stejně se bál mlčet. Začal bubnovat prsty.
„Bohokrál?“
Přikývl. „Cyklus pokračoval, dokud mi semena nemuseli nutit. Žebral jsem o ně. Když přišel podruhé, použil na mě magii… Fascinuje ho vyslýchání. Magické, chemické a od obojího trochu, řekl bych. Byl jsem jen další experiment. Po chvíli jsem… jsem jim dal tvé jméno, Kylare. Seslal na mě nutkání tě zabít. Měl jsem kazetu se semeny, která se otevře jen v případě, že ho poslechnu.“ Roztřásl se. „Chápeš? Zkusil jsem konopí, abych to překonal. Zkusil jsem makové víno. Nic nezabralo. Myslel jsem, že když se sem dostanu dost rychle, dokážu tě varovat. Pár věcí jsem jim zamlčel. Neví, že se vracíš z mrtvých. Neví o Společnosti ani o tvých inkarnacích.“
Na Kylara to bylo příliš rychlé. Následky mu vybuchovaly v hlavě a rozbíhaly se stovkou různých směrů. „Jaké Společnosti?“ zeptal se Kylar.
Aristarchos se na něj nevěřícně podíval, jeho prsty dokonce přestaly bubnovat. „Durzo ti to nikdy neřekl?“
„Ani slovo.“
„O Společnosti druhého úsvitu.“
„Nikdy jsem o ní neslyšel.“
„Společnost druhého úsvitu je zasvěcena zkoumání známých nesmrtelných, popisu jejich schopností a odnímání uvedených sil těm, kdo je zneužívají. Jsme tajné společenství rozptýlené po celém světě. Proto jsem tě dokázal najít. Založili nás před stovkami let. Tehdy jsme si mysleli, že jsou tu desítky nesmrtelných. V průběhu let jsme dospěli k názoru, že je jich nanejvýš sedm, možná dokonce jen jeden. Muž, kterého znáš jako Durzo Blinta, byl také Ferric Ohnivé srdce, Vin Craysin, Tal Drakkan, Yric Černý, Hrothan Lamželezo, Zak Eurthkin, Hbitý Rebus, Qos Delanoesh, Xlrutic Ur, Mir Graggor, Pips McClawski, Garric Stínobijec, Dav Plíživec a pravděpodobně měl tucet dalších jmen, o kterých nevíme.“
„To je polovina legend Midcyru.“
Aristarchos se začal třást a potit, ale tlumeným hlasem pokračoval. „Úspěšně se maskoval jako příslušník mnoha různých národů. Mluvil více jazyky, než o kolika jsem slyšel − nejméně třiceti, a to nespočítám dialekty − a mluvil jimi tak plynně, že ani domorodci nepoznali žádný přízvuk. Byla období, kdy zmizel na dvacet, někdy i padesát let − nevíme, jestli žil v ústraní, nebo jestli se oženil a usadil v nějaké odlehlé oblasti. Objevuje se však v každém významnějším konfliktu za posledních šest století, a ne vždy na straně, kde bys ho čekal. Před dvěma sty lety bojoval Hrothan Lamželezo prvních třicet let Stoleté války na straně rozpínající se Alitaeranské říše, pak ‚zemřel‘ a bojoval proti ní s Ceurany jako světec meče Oturo Kenji.“
Teď to byl Kylar, kdo se zachvěl. Vzpomněl si, jak se jeho gilda pokusila přepadnout Durza. Když zjistili, kdo to je, úplně se před legendárním wetboyem scvrkli. Legendárním wetboyem! Jak málo toho věděli. Jak málo toho věděl Kylar. Ucítil nesmyslné píchnutí nelibosti.
Jak mu to Durzo mohl zamlčet? Byl pro něj něco jako syn. Měl k němu blíž než všichni ostatní − a on Kylarovi nic neřekl. Kylar viděl jen zahořklou, pověrčivou skořápku muže a myslel si o sobě, že je něco lepšího.
Kylar Durza vůbec neznal. A teď byl hrdina z legend − z tuctů legend − po smrti. Zabitý Kylarovou rukou. Kylar něco zničil, aniž by věděl, jak velkou cenu to má. Neznal muže, kterému říkal mistře, a nikdy už ho nepozná. Měl pocit, jako by se mu v žaludku otevřela díra. Připadal si otupělý a rozzuřený, do očí se mu draly slzy, a to všechno najednou. Durzo byl mrtvý a chyběl Kylarovi víc, než by si kdy připustil.
Po Aristarchově tváři teď stékaly stružky potu. V rukou žmoulal prostěradlo. „Pokud máš ještě nějaké otázky, na které se mě chceš zeptat, o jeho inkarnacích, o sobě nebo čemkoliv jiném, prosím, ptej se rychle. Necítím se… dobře.“
„Proč pořád mluvíš o inkarnacích, jako bych byl nějaký druh boha?“ Nebyla to nijak skvělá otázka, ale ty vážné byly natolik složité, že Kylar ani nevěděl, jak se na ně zeptat.
„V pár odlehlých oblastech, kde tvůj mistr nebyl dost opatrný a ukázal své schopnosti v plném rozsahu, tě jako boha uctívají.“
„Cože?!“
„Společnost říká inkarnace, protože ‚životy‘ jsou příliš matoucí a my si nejsme jistí, zda-li máš tolik životů, kolik potřebuješ, nebo jestli jich je omezený počet. Nikdo z nás tě vlastně zemřít neviděl. I ‚inkarnace‘ mají své kritiky, především mezi modainskými separatisty, kteří věří v reinkarnaci. Povím ti, tvá existence jim teologicky pořádně zamotala hlavu.“ Aristarchovy nohy se třásly, téměř sebou škubaly v křeči. „Je mi to líto,“ řekl, „je toho tolik, co bych chtěl říct. Tolik věcí, na které bych se chtěl zeptat.“
Najednou mezi všemi otázkami o Durzovi, Kylarových schopnostech, Bohokráli a tom, co ví nebo by vědět mohl, Kylar spatřil obyčejného zpoceného muže, muže, který pro Kylara ztratil zuby a hezký vzhled, muže mučeného a změněného v závislého, jehož donutili jít zabít Kylara, a on se tomu ze všech sil bránil. To vše udělal pro muže, kterého ani neznal.
Proto se Kylar nezeptal na Společnost, magii nebo co by pro něj mohl Aristarchos udělat. Na to přijde čas později, pokud se toho dožijí. „Aristarchu,“ řekl, „co znamená shalakroi?“
Tohle Ladešian nečekal. „Já − je to o trochu méně než midcyrský vévoda, ale není to dědičný úřad. Ve Zkouškách občanské služby jsem dosáhl většího počtu bodů než deset tisíc dalších studentů. V celém Ladeši se jen stovka studentů umístila výš. Vládl jsem oblasti velké asi jako Cenarie.“
„Jako celé město?“
Aristarchos se navzdory potu a napjatým svalům usmál. „Jako celá země.“
„Bylo mi ctí se s tebou setkat, Aristarchu ban Ebrone, shalakroi z Benyurienu.“
„Ta čest byla na mojí straně, Kylare ban Durzo. Prosím, mohl bys mě zabít?“
Kylar se k muži otočil zády.
Pýcha a naděje z Aristarcha vyprchaly s příštím dechem. Klesl zpátky na postel, najednou vypadal tak malý. „Tohle není žádné milosrdenství, můj pane.“ Znovu ho zachvátily křeče, napjal se proti koženým popruhům. Na čele a vyzáblých pažích mu naběhly žíly. „Prosím!“ žadonil, když křeče pominuly. „Prosím, pokud mě nechceš zabít, mohl bys mi dát mou kazetu? Jen jedno semínko? Prosím?“
Kylar odešel. Kazetu vzal a spálil. Až na nastraženou otrávenou jehlu byla prázdná.
20.
„On neselhal,“ řekl Garoth Ursuul, ani se neotočil od výhledu na město.
Neph otevřel ústa, ale pak si vzpomněl, s kým mluví, a zase je zavřel. Nahrbil se ještě o trochu víc.
„Dal jsem mu úkol, který mohl překazit, aby splnil ten, u něhož jsem si to přál,“ řekl Bohokrál. Stále se díval na město, masíroval si spánky. „Našel Kylara Sterna. Náš ka’karifer je v Caernarvonu.“
Vytáhl z kapsy dopis. „Pošli tuhle zprávu tamnímu agentovi, ať ji předá Vi Sovari. Dorazí každým dnem.“
Neph divoce zamrkal. Byl přesvědčený, že ví o všem, co Bohokrál dělá. Myslel si, že jeho mistrovství v používání virů je jen o vlásek slabší než Bohokrálovo, a teď mu Garoth klidně oznámí tohle. To Nephovy ambice vrátí zpátky o celé měsíce. Měsíce! Jak toho muže nenáviděl. Garoth dokáže magicky vysledovat přesné místo pobytu? Neph o ničem podobném nikdy neslyšel. Co z toho vyplývalo pro něj? Věděl Garoth o táboře na Černé mohyle? Nephovi meisteři unášeli vesničany kvůli experimentům, ale Černá mohyla se nacházela daleko odsud a Neph byl tak opatrný. Ne, nemohl o něm vědět.
Ale Bohokrál mu sděloval zprávu. Naznačoval Nephovi, že ho sleduje, že sleduje všechno a bude vždy vědět víc, než by řekl dokonce i Nephovi. Že jeho síly vždy překonají Nephovu představivost. Když jste od Bohokrále dostali varování, přišlo nenápadně.
„Ještě něco?“ zeptal se Bohokrál.
„Ne, Vaše Svatosti,“ řekl Neph. Podařilo se mu udržet naprosto klidný hlas.
„Pak tedy jdi.“
* * *
Navzdory všem důvodům, které k nabručenosti měl, bylo těžké nebýt šťastný, když byla šťastná Elene. Po rychlé snídani a šálku ootai, aby zahnal ospalost, si Kylar uvědomil, že s ní bloumá ulicemi a drží ji za ruku. Oblékla si krémové šaty a hnědý květovaný korzet v barvě jejích očí. V tom prostém oblečení vypadala pohádkově. Jistě, Kylar nikdy neviděl Elene nosit nic, v čem by nevypadala úžasně, ale když byla šťastná, byla dvakrát krásnější než obvykle.
„Tahle je roztomilá, viď?“ řekl a zvedl z trhovcova stolu panenku. Proč byla Elene šťastná? Nevzpomínal si, že by udělal něco dobrého.
Pokaždé ode dne, kdy začal vyrážet na noční výpravy, očekával Rozmluvu. Místo toho ho jednou chytila za ruku − málem vyskočil z kůže − a řekla: „Kylare, miluji tě a důvěřuji ti.“
Od té doby neřekla nic. On také ne. Co by jí mohl říct? „Ehm, vlastně jsem zabil pár lidí, ale pokaždé to byla nehoda a všichni byli opravdu špatní?“
„Nemyslím si, že bychom si ji mohli dovolit,“ řekla Elene. „Jen jsem s tebou chtěla strávit den.“ Usmála se. Možná to nebyl výkyv nálady. Výkyv nálady by přece musel mít nějaký vrchol, ne?
„Och,“ řekl. Cítil se jen trochu nesvůj, že se s ní drží za ruku. Nejdřív měl pocit, že se na ně všichni dívají. Teď si však všiml, že jen pár lidí se na ně podívalo dvakrát, a většina vypadala, že to schvaluje.
„Aha!“ zavolal na ně malý zavalitý muž. „Dokonalé. Dokonalé. Dokonale roztomilé. Jste tak báječní. Ano, ano, pojďte sem.“
Kylara to tak polekalo, že se až v poslední chvíli zastavil, aby tlouštíkovi neupravil obličej. Elene se zasmála a dloubla do napjatých svalů Kylarovy paže. „Pojď, svalovče,“ řekla. „Tohle je nakupování. Bude zábava.“
„Zábava?“ zeptal se, když ho Elene táhla do malého, dobře osvíceného obchodu.
Tlouštík je hbitě předal půvabné dívce, možná sedmnáctileté, která se na ně zářivě usmála. Byla drobná, s útlou postavou, modrýma očima a velkými ústy, díky kterým měla opravdu široký úsměv. Byla to zlatovláska. Kylar zíral, jak se jeho denní a stínový svět proplétají.
„Ahoj,“ pozdravila zlatovláska. Sklouzla pohledem na jejich zásnubní stuhy na rukou. „Jmenuji se Capricie. Už jste někdy byli ve šperkařství?“
Když Kylar dlouho nic neříkal, Elene ho jemně šťouchla loktem do žeber. „Ne,“ řekla.
Kylar zamrkal. Elene zavrtěla hlavou, určitě si myslela, že Capricii svléká očima, ale nevypadala rozzlobeně, jen pobaveně. Zavrtěl hlavou. Ne, není to tak, jak to vypadá.
Povytáhla obočí. Jistě.
„No, v tom případě to vezmeme od začátku,“ řekla Capricie, vytáhla dlouhou zásuvku vyloženou černým sametem a položila ji na pult. Byla plná drobných prstenů ze zlata, stříbra a bronzu, některé byly zdobené rubíny, granáty, ametysty diamanty nebo opály, jiné byly hladké či s rytinami. „Určitě jste po celém městě viděli lidi, co je nosí, viďte?“
Elene přikývla. Kylar se na ni nechápavě podíval. Pak se zahleděl na Capricii. Žádné nenosila, tedy žádné neviděl. Byly to prsteny na prsty u nohou? Postavil se na špičky, aby přes pult zahlédl Capriciiny nohy.
Capricie si jeho pohledu všimla a zasmála se. Byl to ten druh smíchu, který vás láká se přidat, i když se smějí vám. „Ne, ne,“ smála se. „Já je nenosím! Já nejsem vdaná. Proč se mi díváte na nohy?“
Elene se plácla přes čelo. „Muži.“
„Aha!“ došlo Kylarovi. „To jsou náušnice!“
Capricie se znovu zasmála.
„Co?“ nechápal. „Tam, odkud pocházím, ženy nosí náušnice stejné. Tyhle mají rozdílné velikosti.“
Dívky se zasmály ještě hlasitěji a jemu se rozsvítilo. Náušnice nebyly určeny ženám, ale párům. Jedna pro muže, jedna pro ženu. „Aha,“ hlesl znovu.
To by vysvětlovalo všechny muže, co nosili náušnice. Zamračil se. Dokázal rozpoznat, který z mužů v oblečení schovává zbraň a jak to s ní přibližně umí, ale proč by ho mělo zajímat, co nosí v uších?
„Páni. Podívej na tyhle.“ Elene ukázala na lesklé kroužky ze stříbra a zlata, které vypadaly podezřele draze. „Nejsou překrásné?“ Obrátila se na Capricii. „Povíte nám o těch náušnicích? Nejsme, ehm, příliš obeznámeni s místními tradicemi.“ Bylo podezřelé, že se při tom nepodívala na Kylara.
„Tady ve Waeddrynu, když se chce muž oženit, koupí pár náušnic a daruje je vyvolené. Jistě, je tu i veřejný obřad, ale samotná svatba se odehraje v soukromí. Vy dva už jste svoji, správně?“
„Ano,“ potvrdil Kylar. „Jen jsme ve městě noví.“
„No, pokud se chcete vzít i po waeddrynském způsobu, ale nemáte příliš peněz nebo chuť k velkým oslavám, je to velmi prosté. Vaše manželství je uznáváno tak dlouho, dokud jste spíchnutí.“
„Spíchnutí?“ zeptal se Kylar a vytřeštil oči.
Capricie zrudla. „Chtěla jsem říct tak dlouho, dokud je vaše láska zpečetěna nebo dokud jste spojeni. Ale, no, většina lidí tomu říká spíchnutí.“
„Hádám, že tohle tu se zákazníky moc často neprobíráte,“ řekl Kylar.
„Kylare,“ sykla Elene a šťouchla ho loktem, zatímco Capricie znovu zrudla. „Mohla byste nám ukázat svatební nože?“ zeptala se sladce.
Capricie vytáhla další zásuvku vyloženou černým sametem. Byla plná zdobených dýk s tenkými hroty.
Kylar couvl.
Capricie a Elene se zahihňaly. „Bude to ještě strašidelnější,“ varovala ho Capricie. Široce se usmála. „Obvykle se před… och, před tím, než je manželství naplněno (snažila se, aby to znělo profesionálně, ale měla jasně růžové uši), omlouvám se, tohle jsem vlastně nikdy nevysvětlovala, já − mistr Bourary obvykle − no nic. Když se muž a žena vezmou, žena se vzdá velké části svobody.“
„Žena?“ zeptal se významně Kylar. Pohled, kterým ho Elene počastovala tentokrát, byl mnohem méně pobavený. Spolkl smích.
„Takže spíchnutí − spojení nebo zpečetění…“
„Říkejte tomu klidně spíchnutí,“ poradil jí Kylar.
„Já se přeřekla, neměla jsem tomu říkat…“ uviděla výraz na Kylarově tváři. „No dobře. Když se nevěsta a ženich odeberou do ložnice, muž dá nevěstě náušnice a svatební nůž. Ona obvykle…“ Capricie zamrkala a její uši znovu zrůžověly. Odkašlala si. „Obvykle ženicha trochu navnadi. Pak si na místě, které si vybere, propíchne levé ucho a připne si náušnici. Potom se na svatebním loži posadí obkročmo na manžela a propíchne jeho levé ucho.“
Kylarovi spadla brada.
„Není to tak zlé. Záleží na tom, kde se vaše žena rozhodne…“ Capricie se podívala na mistra Bouraryho, který právě vešel do obchodu, „…pečeť připnout. Skrz ušní lalůček to moc nebolí, ale některé ženy bodnou, no, jako žena mistra Bouraryho.“
Kylar se podíval na rozesmátého tlouštíka. Nosil lesklou zlatou náušnici osázenou třpytivými rubíny. Procházela vrškem ucha. „Byla to pekelná bolest,“ svěřil se mistr Bourary. „Říká se, že tak hlava přichází o panenství.“
Z Kylarových rtů uniklo tiché bolestné zasténání. „Cože?“
Elene se začervenala, ale oči jí zářily. V jednu chvíli by přísahal, že si představuje, jak ho spíchne.
„No, vždyť je to vlastně spravedlivé, ne?“ prohlásil mistr Bourary. „Když se má s bolestí a krví o svatební noci trápit žena, proč by nemohl i muž? Řeknu vám, že vás to donutí, abyste se k ní choval něžněji. Zvlášť když vám to připomene zakroucením ucha!“ Zachechtal se. „K takovým věcem dochází, když vám nepřetržitě vládne dvacet generací královen.“ Hořce se zasmál, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.
Tihle lidé, uvědomil si Kylar, jsou naprostí blázni.
„Ale to není ta kouzelná část,“ vyhrkla Capricie, když si uvědomila, že rychle ztrácí Kylarovu pozornost. „Když žena připne na ucho svého manžela náušnici, musí na šperk soustředit všechnu lásku, úctu a touhu, protože jen tehdy náušnice zacvakne. Pokud si žena svatbu ve skutečnosti nepřeje, nikdy náušnici nespojí.“
„Ale pokud se spojí,“ řekl mistr Bourary, „nic v nebi nebo v pekle ji znovu neotevře. Podívejte.“ Natáhl se, nasadil Kylarovi kroužek na prst a ten z něj hned sklouzl. „V kůži pod ní jste skoro necítil rozdíl, viďte? Neměl by tam držet déle?“
„S tím trikem byste mohl udělat skvělou kroužkovou zbroj,“ řekl Kylar, snažil se změnit téma.
„Och, miláčku, já snad omdlím,“ zaševelila Elene a povolila si korzet, jako by jí bylo příliš velké horko. „Ty jsi tak romantický.“
„No, popravdě,“ přiznal mistr Bourary, „naše umění jako první praktikovali zbrojíři. Ale podívejte,“ obrátil se na Elene, viděl v ní mnohem vstřícnější cíl, „prsten může sklouznout nebo sám spadnout. Manžel půjde do hostince, narazí na poběhlici, a jak ta pozná, že pytlačí na území jiné ženy? Ne že byste to chtěl někdy udělat, můj pane, to jistě ne. Ale s našimi náušnicemi se o ženatém muži neustále ví, že je zadaný. Vlastně to chrání i ženy, aby neflirtovaly s mužem, aniž by věděly, že je ženatý.
A pokud se chce muž nebo žena rozvést − no, musíte si tu zatracenou věc vytrhnout z ucha. Můžu vám slíbit, že vás chuť na rozvod rychle přejde. Ale to zpečetění nevzniklo kvůli strachu, aby muž nebo žena nezahýbali partnerům. Je v tom něco hlubšího. Když jsou muž a žena zpečetěni, probudí v náušnicích prastarou magii, která poroste spolu s láskou. Ta magie umožní cítit to samé co váš protějšek, prohloubí vaši lásku a vzájemné porozumění, díky ní spolu budete mluvit snáze, ta…“
„A nechte mě hádat,“ přerušil ho Kylar. „Čím dražší kroužek, tím silnější magie.“
Tentokrát bylo Elenino šťouchnutí cokoli, ale určitě ne jemné. „Kylare,“ procedila varovně mezi zuby.
Mistr Bourary zamrkal. „Mohu vás ujistit, mladý pane, že každý pár je obohacen magií, i nejjednodušší a nejlevnější měděný kroužek z mé dílny se nikdy nezlomí. Ale ano, skutečně strávím více času nad náušnicemi ze zlata a mitrilu. Nejen proto, že lidé, co si tyto náušnice koupí, zaplatí více, ale tyto kovy udrží kouzlo mnohem lépe než měď, bronz nebo stříbro.“
„Dobře,“ řekl Kylar. „Děkujeme vám, že jste se nám věnoval.“ Vystrkal Elene ven z obchodu.
Nepotěšilo ji to. Na ulici se zastavila. „Kylare, ty jsi příšerný idiot.“
„Miláčku, to jsi neslyšela, co právě řekl? Kdysi dávno měl jeden zbrojíř Talent, kterým dokázal spojovat kovové kroužky. Pro zbrojíře to bylo požehnání, dokázal tak udělat kroužkovou zbroj za dny, ne za měsíce. Protože byl chytrý, napadlo ho, že víc peněz vydělá prodejem jednotlivých kroužků za stovky zlatých, než aby prodával celou zbroj za dejme tomu padesát. A hleďme, zrodilo se nové řemeslo. Všechno jsou to blbosti. A to ‚vzrůstající vzájemné porozumění‘? To se stane každému, kdo se ožení. A ano, ty zlaté mají více magie… není to úplně jasné? Všimla sis, kolik jejich náušnic bylo ze zlata? Pravděpodobně se jim podařilo přesvědčit devět z deseti ubožáků v tomhle městě, aby spořili na zlaté, které si nemůžou dovolit, protože jaká žena by nosila bronzové kroužky, které stěží udrží kouzlo?“
„Já ano,“ řekla klidně.
To mu vzalo vítr z plachet.
Zakryla si tvář. „Myslela jsem si, že kdyby ses opravdu rozhodl oženit, tak tohle, no, víš, co myslím. Je to cesta, jak to udělat oficiálně. Kdybychom to někdy chtěli udělat. Chci říct, že si uvědomuji, že na to ještě nejsme připraveni. Nenavrhuji, abychom to udělali hned nebo tak něco.“
Proč se vždycky zachovám jako idiot?
Protože je pro tebe příliš dobrá.
„Takže jsi věděla, co je to za místo?“ zeptal se mnohem laskavějším hlasem, přestože byl stále naštvaný, i když nedokázal říct, jestli na ni nebo na sebe.
„Řekla mi o něm Teta Mea.“
„To proto jsi mi v noci oždibovala uši?“
„Kylare!“ ohradila se.
„Není to tak?“
„Teta Mea řekla, že to dělá zázraky.“ Elene se mu nedokázala podívat do očí, úplně ztuhla.
„Možná s těmi místními pošuky!“
„Kylare!“ Elene pozvedla obočí, jako by říkala − Jsme uprostřed trhu plného lidí, mohl bys sklapnout?
Rozhlédl se. Nikdy v životě neviděl tolik náušnic. Jak si jich předtím mohl nevšimnout? A měl pravdu, skoro všechny byly zlaté a všichni nosili vlasy tak, aby odhalovaly levé ucho.
„Tu dívku už jsem viděl,“ řekl Kylar.
„Capricii?“
„Byl jsem v noci venku a nějací výtržníci jí chtěli ublížit. Dřív bych je zabil, ale teď jsem je jenom vyděsil.“
Podívala se na něj, nebyla si jistá, proč jí to říká. „No to je skvělé. Vidíš. Násilí neřeší…“
„Zlato, jeden z nich byl Shinga. Takový pomstychtivý muž. A pomočil se kvůli mně před svými poskoky. Násilí bylo jediné řešení. Ta holka teď má větší potíže než předtím.“ Polohlasně zaklel. „Proč jsi mě sem vůbec brala? Nemáme ani dost peněz, abychom Uly koupili dárek k narozeninám. Jak bychom si mohli dovolit tohle?“
„Mrzí mě to, dobře?“ povzdechla si Elene. „Jen jsem chtěla vědět, jaké to je.“
„Jde o ten meč, co? Ty pořád chceš, abych meč prodal.“
„Nech toho! O meči jsem neřekla ani slovo. Nežádám tě, abys mi něco koupil.“ Teď už se na něj nedívala a nedržela ho za ruku. No, pořád to bylo lepší než slzy. Nebo ne?
Šel vedle ní, zatímco předstírala, že si prohlíží stánky, brala do rukou zboží, prohrabovala látky a dívala se na panenky, co si nemohli dovolit.
„Dobrá,“ řekl nakonec, „když už se hádáme…“
Otočila se a vzhlédla k němu, nesmála se. „Já se o sexu bavit nechci, Kylare.“
Zvedl ruce, jako by se vzdával. Stále se snažil žertovat. A pořád selhával.
„Kylare, pamatuješ si, jaký je to pocit zabíjet?“
Moc si vzpomínat nemusel. Bylo to triumfální, hrůzné potěšení z dokonalosti následované depresí, nepříjemnou prázdnotou v hrudi a uvědoměním si, že i nejhorší kriminálník se může změnit a on teď tu šanci už nikdy nedostane. Pochopila by, že jedna jeho část to miluje?
„Miláčku, my všichni máme tolik času a tolik darů. Ty jsi byl obdarován víc než většina ostatních a já vím, že chceš konat dobro. Já vím, že jsi vášnivý, a miluji to na tobě. Ale podívej se, co se stane, když se pokoušíš zachránit svět mečem. Tvůj mistr to zkusil a vzpomeň si, jaký zahořklý starý muž se z něj stal. Nechci se dívat, jak se to stane i tobě. Vím, že po tom bohatství, které jsi měl, a věcech, co jsi dělal, ti práce apatykáře připadá málo ambiciózní. Není to málo, Kylare. Je to ohromné. Můžeš pro svět udělat o tolik víc dobra, když budeš příkladným otcem, manželem a léčitelem, než kdybys to zkoušel jako zabiják. Myslíš, že se Bůh zmýlil, když ti dal schopnost léčit? Tohle je božská ekonomika. Je ochotný nahradit vše, co bylo zničeno, novými a nádhernými věcmi.
Podívej se na nás. Koho by napadlo, že se ty i já dostaneme z ulice a znovu se setkáme? Koho by napadlo, že adoptujeme Uly? Teď má šanci − přestože je dítětem vraha a bordelmamá. Tohle dokáže jen Bůh, Kylare. Já vím, že v něj nevěříš, ale jeho ruce už s námi pracují. Dal nám tuhle příležitost a já se jí chci držet. Zůstaň se mnou. Zavrhni předchozí život. V něm šťastný nebudeš. Proč by ses k němu chtěl vrátit?“
„Já nevím,“ řekl. Byla to jen poloviční pravda. Elene mu klesla do náručí, ale i když ji držel, věděl, že je to falešné.