Kapitola 18
I |
sak se před Bahlovým stanem zastavil a pohlédl na praporec s orlem. Vzdouval se ve větru, jako by se orel snažil uniknout ze zajetí. Na obzoru se zpoza mraků draly oranžové paprsky a nad hlavou nebe přecházelo do růžové a purpurové. To vše zdobila oblaka se zlatavými okraji. Byla to úchvatná podívaná – ostrý protiklad šedého dne a všudypřítomného chladu.
Shrnul z hlavy kapuci těžkého pláště a vychutnal si pohlazení větru na čerstvě ostříhané lebce. Celý den se před mrazem skrýval. Připadalo mu správné okusit ho aspoň na chvíli, než se do tábora vkrade noc. Soumrak měl Isak vždycky rád. Byl zrádný, dokázal lidskou mysl pořádně zmást, a přesto ho Isak miloval.
Generál Lahk oznámil Isakovi, že bude večeřet s lordem Bahlem. To znamenalo, že se něco děje. Večeřeli spolu často a nikdy nebylo třeba formálně to oznamovat.
„Lorde Isaku,“ ozvalo se za ním. Isak se otočil a uviděl, jak se k němu blíží sir Cerse. „I z vaší společnosti se budu moci při večeři těšit?“
Zdálo se, že si Isak o mladém plukovníkovi Palácové stráže udělal správný úsudek. Věděl, že mladík je ambiciózní a zajímá se o politiku, ale předpokládal, že se siru Cersovi dá věřit. Pocházel z rodiny nižší šlechty z Amahu – jednoho z nejoddanějších regionů. Na večeři určitě nebyl pozván jen tak pro nic za nic. Kruh nejoddanějších služebníků pána Farlanu měl v rukou moc a Cerse dostal šanci ukázat, že si ji zaslouží.
„A ze společnosti mnohých dalších, předpokládám.“ Jak to dořekl, vynořili se z postupujícího šera lenní pán Ked a hrabě Vesna. Každý z jiného směru. Oba chránil před chladem jednoduchý, silný plášť. Byli sami a snažili se zůstat tak nenápadní, jak jen to šlo. Isak kývl na pozdrav a vešel do stanu první.
Uvnitř už seděli Bahl a lenní pán Torl. Generál Lahk stál u kotlíku, ze kterého se kouřilo, a nakládal do misek něco, co vonělo jako srnčí guláš. Isak se náhle zastavil, když spatřil ženu s měděnými vlasy stojící bokem. Poslední věc, kterou by zde, uprostřed ničeho, očekával, byla záhadná a velmi krásná žena. Ignoroval významné zakašlání sira Cerseho za sebou a pohlédl na Bahla. Doufal, že se dočká vysvětlení.
Bahl si nemohl nevšimnout, co jeho Kranna tak zaujalo. „Jedna z agentek vrchního správce,“ řekl chladně. „Přináší mi informace, které se tě netýkají.“
Isak si pamatoval, jak mu Bahl po bitvě řekl, že do některých věcí nemá strkat nos. Přikývl tedy a postoupil dále do stanu, aby mohli vstoupit i ostatní.
„Pánové,“ pozdravil je Bahl, jakmile byli všichni čtyři uvnitř a chlopeň stanu utěsnili proti větru.
Isak venku zaslechl šoupání bot. Dospěl k závěru, že to jsou Duchové na stráži proti zvědavcům.
„Prosím, pohodlně se usaďte. Musíme toho hodně probrat.“
Bylo tam dost stoliček pro všechny. Bahl seděl na vojenském křesle – dalo se snadno složit, ale bylo zároveň dost bytelné, aby obrovského muže uneslo.
Isak si vzal přetékající misku guláše, popadl tvrdý skrojek chleba a posadil se po Bahlově levici. Generál se zarazil a našel si jinou židli – tvářil se stejně lhostejně jako vždycky. Isak doufal, že ostatním nepřipadalo, že chtěl generála popudit naschvál. Bahl byl vždy skoupý na informace, a tak se Isak chtěl posadit tak, aby viděl všem přítomným do tváře. Nechtěl generála urazit. Vesna ukořistil židli po Isakově druhém boku.
„Sire Cerse, můžete zde promluvit jako nám rovný,“ řekl tiše Bahl a plukovník pokývl na znamení díků za ten ústupek. Byl ve stanu jediný bez dvorního titulu a nebýt Bahlova svolení, mohl by mluvit, jen kdyby byl tázán.
Bahl neztrácel čas. „Záležitost s Malichem ještě neskončila. Všichni jste si jistě všimli, že někteří nereagovali na výzvu, aby se dostavili do bitvy, a naší kavalerii se nedostává koní. Někde nemá moje slovo takovou váhu, jak bych si představoval.“
„Můj pane,“ vložil se do toho Ked nesměle, „dal jsem svému nejlepšímu muži za úkol mladého vlka sledovat. Nic důležitého zatím nenahlásil. Certinse dnes odjel do Lominu.“
„Také jsem neslyšel o ničem, co by naznačovalo, že ti podezřelí…“ začal Torl.
Bahl zvedl ruku a zarazil ho. „Já také ne, ale že by se mohli samou ochotou přetrhnout, se také říct nedá. Některé bude třeba přesvědčit, a přesně to uděláme.“
„Lesarl?“ zeptal se Isak, pousmál se a pohlédl na ženu, která se uvelebila u stěny stanu. Všiml si, že se Ked tváří rezignovaně a mrzutě. Bezpochyby si myslel, že k řešení problémů násilím už nebude muset dojít.
„Legana má jiné věci na práci,“ řekl Bahl. „Vrací se do Helrectu, kde se připojí k Bílému kruhu. Moc toho o nich a o jejich plánech nevíme, protože je velice obtížné se mezi ně dostat. Máme málo tak schopných agentů, jako je ona. Nebylo by rozumné plýtvat jí na tohle. Nicméně Lesarl bude muset svou nenávist k vévodovi Certinsemu ještě udržet na uzdě. Neničím mocné rody jen tak. To by se nám mohlo vymstít.“
„A hrabata?“ napověděl tiše Vesna.
„Kinbe a Solsis by měli zmizet. Nepochybně se dopustili kacířství a vraždy. Jen nemáme dost důkazů na veřejný proces. To by mělo vévodovi Certinsemu jasně napovědět, co se děje. Počkáme, jak zareaguje. Až se Certinse ožení, budu už mít lenního pána Nelbova, otce jeho nevěsty, omotaného kolem prstu. Ten se k Malichovi znal jen proto, aby si mohl víc nahrabat.“
„Hrabě Vilan a ti jeho maršálové,“ doplnil sir Cerse. „Hrabě mému předchůdci poslal dopisy, které by se daly vykládat všelijak. Dopisy se cestou zpozdily, a když přišly, byl plukovník už mrtvý a jeho osobních dokumentů se zmocnil nějaký jeho příbuzný z města. Vilan nemá důvod se domnívat, že dopisy neshořely jako ostatní. Znám ho už roky a pochybuji, že by hrál nějakou důležitou roli ve velkém spiknutí, ale bylo by to varování pro všechny, kdo si myslí, že můžou tahat za provázky.“
Šedovlasý Torl překvapeně zamrkal. Vilan patřil mezi jeho poddané – ty nejdůležitější. „O tom jsem neměl ani tušení,“ řekl a hleděl na Bahla. „Je pravda, že jsem se s ním nikdy nepřátelil, ale nenapadlo by mě, že je to zrádce. Jeho rodina moji vždy podporovala. Je to můj bratranec z druhého kolene.“ Lenní pán si třel kořen nosu a těžce vzdychl. Isak fascinovaně sledoval, co odhalení udělalo s vojákem, který na sobě obvykle nedal nic znát. „Byl byste, sire Cerse, tak laskav a ukázal mi ty dokumenty?“
Rytíř přikývl. „Jistě, sire. Jsou v Tirahu pod zámkem. Pokud vám to pomůže, zmiňuje se v nich o vašich tajných zbrojnicích v lovecké chatě a usedlosti Riverbree. Předpokládám, že ty informace si měl nechat pro sebe.“
„Vilan byl jediný mimo rodinu, kdo o nich věděl. K čertu s ním. Vypořádám se s ním sám. Ale chci, aby to vypadalo jako nehoda. Vilanové celá léta mé rodině dobře sloužili. Nechci, aby se kvůli jednomu muži ty vztahy pošramotily.“
„Můžu se na něco zeptat?“ ozval se Isak. Rozhlédl se po zvědavých tvářích a v krku se mu udělal knedlík, když si vzpomněl, co předvedl na bitevním poli. Od chvíle, kdy nabyl vědomí, se vyhýbal tomu, aby se stal středem pozornosti. „Určitě jste všichni zvyklí se o takových záležitostech bavit, ale já ne. Chápu, že se objevili zrádci, že jsou problémy s kultem Nartise, ale pořád nevím, co vlastně udělal Malich. Mohl by mi to někdo krátce vysvětlit, než rozhodneme, koho je třeba zavraždit?“
Lenní pán Ked se hlasitě rozesmál. Neposmíval se Isakovi, znělo to spíš bratrsky. Jako by Isakovi ta otázka znovu přidala na lidskosti. Přítomní se usmívali a ponurá nálada byla ta tam.
Plukovník si odkašlal, aby na sebe přitáhl Bahlovu pozornost. „Myslím, že bych pro ten úkol mohl být nejvhodnější osoba, můj pane. Vím toho dost na to, abych to mohl stručně nastínit.“ Mluvil uctivě, ale bylo vidět, že mu otrnulo a začal si v kruhu Bahlových důvěrníků zvykat. Rychle pochopil, co od něj jeho pán očekává.
Bahl pokynul siru Cersemu, aby pokračoval.
„Na ten skandál upozornil kardinál z kultu Nartise – kardinál Disten,“ řekl. „Byl kdysi vojenským knězem v jízdním regimentu v Amahu. Zjistil, že se objevují uctívači démonů a vytvářejí kult zasvěcený bytosti jménem Azaer. Objevovali se nejvíce v kardinálově skupině, ale získávali pomalu kontrolu nad celým kultem Nartise. Šeptalo se, že v čele spiknutí stojí zámožná vdova, vévodkyně Certinse, a dostává pokyny přímo od Malicha. Slyšel jsem, že muži, kteří našli tělo lenního pána Suila, ho původně přišli zatknout pro velezradu. Chystali totální vzpouru, ale kardinál Disten je loni v létě odhalil.“
„Ale jak se může nějaký Farlan postavit na odpor Vyvolenému Nartise?“ zajímal se Isak. Nemohl si pomoct a nevyrušovat.
„Předně, pokud mi dovolíte malou připomínku, můj pane, ani takový bělooký, jako je lord Bahl, nedokáže čelit celé armádě. Nekromantika a vojenská podpora od šlechticů, které měli pod kontrolou, činily to nebezpečí velice reálným.“
„Ale většina jich určitě zachovala věrnost…“
„To snad ano. Ale zmanipulovali volby a prosadili svého člověka na post kardinála Nartise. Tím získali velký vliv na lidi a mohou teď prohlásit lorda Bahla za Opuštěného.“
Isak byl zmatený. „Co to znamená?“
„Opuštěný znamená, že se od něj bohové odvrátili. Pokud bohům věrně sloužíme, jen málokdy si nás všimnou. Nartis je stejný jako ostatní bohové Horního kruhu. Vyvolený musí být schopen se ubránit a obhájit svou pozici – jinak si svá požehnání nezaslouží. Kdyby kardinálové prohlásili lorda Bahla za Opuštěného, mohou pak jeho věrným rozkázat, aby se k nim buď přidali, a nebo zůstali mimo hru. Ne všichni by se k nim přidali, ale bylo by jich dost. Lord Bahl sice stojí v čele Nartisova kultu, ale ke kardinálům se vzhlíží jako k mluvčím bohů. Když využijí magii a svou inteligenci, umí ovlivnit davy – můžou je poštvat i proti Vyvolenému pánovi Farlanu.
Polovina kmene je pod vlivem nějakých klepů. Většina jich je smyšlených – vznikly díky malicherným sporům mezi rody – ale některé budou pravdivé. Jsem přesvědčen, že je do toho zapletena i velká část Oddaných.“
Sir Cerse pohlédl na Bahla v očekávání nějaké reakce, ale setkal se jen s jeho nepřítomným pohledem. Zakašlal a rychle pokračoval. „Aby lorda Bahla v bitvě přemohl, potřeboval by Malich spolupráci alespoň jednoho vévody a pěti mocných lenních pánů. Jenom tak by mohl porazit jednotky těch, kteří zůstali věrní. Asi se nedozvíme, kolik se jich k němu skutečně přidalo, ale už jen všudypřítomná podezřívavost kmen oslabila. Mnohým se nepodařilo nastřádat předepsané množství zásob, dost vycvičených vojáků, proviant…“ Umlkl a přítomných se opět zmocnila ponurá nálada.
Isak se rozhlédl a viděl jen tváře hledící do země. Bahl se tvářil zasmušile vždy, ale nyní jeho výraz kopírovali i Torl, Vesna, sir Cerse, a dokonce i krásná vražedkyně Legana. Lenní pán Ked, obyčejně klidný a přemýšlivý muž, nyní pevně svíral čelisti a vzteky vraštil čelo.
Isak si uvědomil, že se tak tváří ne proto, že by se báli úkolů, které je čekají, ale že je jim stydno z toho, jak si jejich vlastní lidé jdou navzájem po krku a jak se příčí vůli bohů.
Že sem tam došlo ke vzpouře, na tom nebylo nic divného, ale plánovat zkázu celého národa, to bylo neslýchané. Kmen si zachoval svou sílu proto, že se spoléhal na vlastní způsob života – i když to bylo možná arogantní a nenávistné. Přesto se ale udržel národ pohromadě.
„Děkuji,“ hlesl Isak. „Teď chápu, co je v sázce. Samozřejmě se zapojím a udělám, cokoli bude třeba.“
Přítomným se ve tvářích zračil souhlas a odhodlání. Dalších několik hodin sepisovali bolestně dlouhé seznamy, a zatím v horách, které nazývali domovem, utvrzovala svou vládu zima.
* * *
Na dveře jídelny někdo tiše zaklepal. Amanas tázavě pohlédl na svou ženu, ale v Jelanině obličeji vyčetl, že žádného hosta nečeká. Klíčník často trávíval celý den v Heraldické knihovně nebo na oficiálních setkáních. Čas večeře ale patřil jen jim – každý večer spolu pojedli a nepřáli si, aby je někdo rušil, pokud to nebyla otázka života a smrti. I když byl Amanas značně roztržitý, chápal, jak takové vyrušení jeho ženu rozčiluje. Nikdy si na večer žádné hosty nezval. Večery byly pro ně posvátné.
Vstoupil sluha, vrhl na paní domu znepokojený pohled a oznámil: „Pane, omlouvám se za vyrušení, ale máte hosta, který tvrdí, že vás musí vidět v naléhavé záležitosti.“
Amanas neměl ani čas odpovědět a zpoza dveří se ozval hlas. Návštěvník zároveň vstoupil do jídelny. „Omlouvám se, madam,“ pronesl, uklonil se a teatrálně jí políbil ruku. Muž byl vysoký a štíhlý a měl elegantně prošedivělé vlasy. Oblečen byl podle poslední módy, i když možná příliš mladistvě. „Obávám se, že ta záležitost by nesnesla prodlevu. Musím vám manžela na chvíli odvést.“
Jelana Amanasová přikývla, vstala, a jak procházela kolem, pohladila manžela po rameni. Návštěvníkovi neřekla ani slovo. Když odešla, posadil se host na její místo, naklonil se dopředu, prsty spletené, a prohlížel si Amanase. Tvářil se jako dravec dívající se na svou kořist. Klíčníkovi tím připomněl vrchního správce.
„Tak, Amanasi, jak jde život v Heraldické knihovně?“
„Jako vždycky, Tanečníku. Doufám, že jste nás vyrušil při večeři kvůli něčemu důležitému.“
Muž přezdívaný Tanečník se uchechtl, když slyšel, jak ho Amanas nazval. Byl jedním z Lesarlových osobních poradců, členem jeho osobní kliky. Jen málo lidí ho znalo pod tím jménem. To používal jen během plnění úkolů, o kterých se veřejnost nikdy nedozví.
„Máte dokumenty, které vám můj zaměstnavatel nakázal zhotovit před několika lety? Nezničil jste je?“
„Dokumenty?“ zeptal – se Amanas. Netušil, o čem Tanečník mluví. Ale pak si vzpomněl. „Ta záležitost s Malichem? Ano, pořád je mám. I když nemám rád, když mě vrchní správce využívá k vydírání. K čemu je potřebujete? Teď, když je Malich mrtvý, nám přeci občanská válka nehrozí.“
„Právě jsem dostal zprávy od armády v Lominu. Vévoda Lomin je mrtev.“
„Zabili ho?“ zeptal se šokovaně Amanas.
„Elfové, ne Farlanští. Problémy dělá jeho syn – následník Lomin. Začal si říkat vévoda Certinse.“ Tanečníkovy oči zpřísněly. „Rodina Certinse má teď pod kontrolou celé panství, vévodství, Rytíře chrámů, a možná bude brzy ovládat kardinálskou část Nartisova kultu.“
Amanas si povzdechl a vstal. Z příborníku sebral olejovou lampu a pokynul jí ke dveřím. „Dobrá tedy. Měl byste asi jít se mnou. Čeká nás dlouhá noc.“