Kapitola 22
N |
ad městem visela pokrývka mraků a vzduch se díky nim zdál méně mrazivý a nepříjemný. Isak slyšel zpoza zdi zvuky města. Lidé si vychutnávali odpočinek, který s sebou chladné počasí přinášelo. I uprostřed zimy to ve městě žilo. Zejména v zastřešených uličkách a na zastřešených mostech. I když se na trhu nedaly sehnat čerstvé potraviny, na několika tržištích přidružených ke skladištím pod městem se stále čile obchodovalo. Průzračné odpolední světlo už nemělo dlouho trvat a město se pak opět uloží k spánku.
Isak se rozvalil na kamenném schodu. Tréninkový meč nechal skutálet dolů po schodišti a toužebně se zahleděl na Eolis. Visel v pochvě na blízkém sloupku. Isak věděl, že meč je v bezpečí, ale nemohl si pomoct. Toužil ho mít neustále po ruce. Ke svému brnění, které momentálně hlídala stráž ve Vévodské kapli, tak jednoznačně pozitivní vztah neměl. Siulents byl nasáklý osobností krále, který ho nosil jako poslední. I jeho kouzly. Od bitvy už se v něm Isak nikdy necítil tak dobře jako předtím. Eolis, to bylo něco jiného. Byl jako Isakova součást. Ne nástroj jeho hněvu, ale hněv samotný.
Zatímco Krann seděl a lapal po dechu, skupina gardistů si mnula modřiny a společně s Kerinem se smála. Velitel stráže se opíral o kopí s tupou špicí a přitáhl si vlněný přehoz těsněji kolem ramen. Ostatní Duchové v kompletním brnění si sundávali přilby a také lapali po dechu. Zimní vzduch je v plicích bodal, ale za ten výprask, který uštědřili Isakovi, to stálo. Mnozí měli v brnění čerstvé důlky, ale Isak z toho vyšel rozhodně nejhůř a všichni si to pěkně vychutnali.
„Takže se, pane, konečně učíte, jak udržet rovnováhu,“ komentoval trénink Vesna z řad přihlížejících. Hrabě se do výcviku nezapojil, ale pohrával si se dvěma rapíry pro případ, že si bude chtít Isak odpočinout.
Vesna pohlédl na Mihna, stojícího před Eolisem. Chlapík souhlasně přikývl. Dvakrát přerušil výcvik, aby opravil Isakovu pozici. Vesna přemítal, jak asi vypadal zbytek skupiny, tvořící návnadu na Charra. Pokaždé když Mihn Isaka opravil, naskytla se Krannovi možnost udeřit nejefektivněji, ale pokud bylo Vesnovi známo, nepoužíval Mihn jinou zbraň než svou hůl…
Z myšlenek ho vytrhla Tila. Seběhla po schodech, pokynula Vesnovi na pozdrav a sedla si vedle Isaka. Tiše se ho zeptala: „Slyšel jste, co se včera v noci stalo?“
„Myslíš hraběte Vilana? Nemilá věc,“ odpověděl Isak líně a opřel se o kamenný schod. Ten posunul jeho hrudní pancíř do takového úhlu, až se zdálo, že se mu hruď vzdouvá ještě mocněji. Zamručel, vstal a upravil pancíř do pohodlnější polohy.
„Jak vám to může být tak jedno? Přímo tady na schodech včera večer někdo zemřel.“
„Já vím, ale nikoho to nepřekvapuje. Hodně toho vypil a tyhle schody jsou namrzlé i teď, během dne.“
Tila přimhouřila oči. „Nic víc za tím nebylo? Chováte se divně. Nemá v tom prsty Lesarl? Panebože…“
„Pšt,“ zarazil ji Isak. „Tuhle teorii bys neměla moc šířit. Pokud si chceš zaklevetit se služkami, podpoř je v tom, že toho Vilan včera opravdu hodně vypil. Řekněme, že ta nehoda přišla vhod, ale nikdo nesmí rozhlašovat, že to nehoda nebyla.“
Tila vykulila oči. To bylo poprvé, kdy přičichla k méně etickým politickým praktikám. Hleděla na schody, na kterých stála, a přitáhla si plášť těsněji k tělu. Zkontrolovala, zda vojáci nejsou na doslech, a zeptala se: „Víte proč?“
„Hrabě byl zrádce,“ odpověděl Isak krátce. „Pozůstatek Malichovy aféry.“
„Ale proč jste ho nezajali? Bylo moudré shodit ho ze schodů? Kdyby Vilan přežil, zažaloval by toho, kdo to udělal, pro pokus o vraždu a lorda Bahla by skandál poškodil.“
„Já vím. Proto jsem tomu prevítovi nejdřív zlomil vaz.“
Tila si zakryla rukou ústa. Tlumeně vyjekla. Šokovalo ji nejen Isakovo přiznání, ale i to, jak nevzrušeně záležitost komentoval. Isak se vsedě napřímil a napřáhl raku, aby se dotknul její paže. Plácla ho přes ni. Polkla a zhluboka se nadechla. Snažila se zahnat nevolnost, která se jí zmocnila. Zvedla raku, aby Isaka zarazila, kdyby chtěl ještě něco říct.
„Vesno,“ otočil se Isak přes rameno. „Odveď Tilu a vysvětli jí to.“
Isak četl Tile ve tváři, jak je zhnusená, a přepadl ho provinilý pocit. Hrabě přikývl a jemně chytil Tilu za loket. Ta ho ale odstrčila, zamumlala, že to zvládne sama, a otočila se zády. Když za ní zaklaply dveře, sledoval Isak chvíli chvějící se dubové listí a pak vzhlédl na Vesnu. Hrabě zavrtěl hlavou a obrátil se zpět ke cvičišti.
„Zvládne to. Je citlivá, to je všechno. Zabíjení pro ni není tak přirozené jako pro nás. I vojáci se na vraždu dívají po svém.“
„Ale…“
Vesna zvedl raku a Isak větu nedokončil. „Vy dva jste si blízcí. Ona, stejně jako já, zapomíná, že jste bělooký. Člověk snadno zapomene, že jste jiný než my a že je těžké vás soudit. Nechte ji trochu vyvztekat. Já si s ní promluvím později. Večer už vás bude zase milovat.“
„Milovat?“ Ta poznámka Isaka zaskočila, ale Vesna se jen uchechtl.
„Jistě, můj pane. Ale jen jako bratra. Myslím, že ji milujete jako vlastní sestra, jen jste nikdy podobný cit nepoznal, abyste byl schopný ho pojmenovat. Samozřejmě doufám…“ Teď se zarazil Vesna. Zbledl, když si uvědomil, že se může nepěkně mýlit. Velice se mu ulevilo, když zjistil, že má pravdu.
„Neboj,“ řekl Isak. „Viděl jsem vás dva spolu. Vlastně se mi ulevilo – o starost míň.“
„O starost míň?“ Vesna nevěřil vlastním uším. Isak se usmál a káravě zakýval prstem.
„Už zase zapomínáš, že jsem bělooký. Jen si to zkus představit, můj věrný příteli: ani ne za rok se mi život změnil k nepoznání. Jen bohové vědí, kolik lidí se mě chystá zabít, a to nepočítám ty, kteří by jen chtěli. Ani největší čarodějové netvrdí, že plně chápou dary, které jsem dostal. Včera večer jsem zabil muže kvůli něčemu, o čem mám jen mlhavou představu a žádný důkaz. Pokoušet se pochopit moje nebo Tiliny pocity je prostě…“ Vesna očividně porozuměl a Isak větu nedokončil.
„Ale nemrzí vás, že…“ Vesna pohlédl k nebi a přemýšlel, jak to říct, aniž by to znělo blahosklonně.
„Možná trochu. Ale jak mi může chybět něco, co jsem nepoznal? Myslím, že bělookým lítost nepřísluší. Ale nechme toho. Jak jdou přípravy na náš výlet do Narkangu?“
„Všechno je, jak má být. Jen nebyl čas ke králi Eminovi vyslat posla. Do týdne, myslím, vyjedeme. Dnes ráno dorazili ze Siulu dva koně. Vrchní podkoní tvrdí, že taková zvířata neviděl už léta. Až tady skončíme, půjdeme se na ně podívat. Už jsem vybral doprovod, Tilina průvodkyně přednesla své požadavky…“
„Tila bude mít garde?“
Vesna se zasmál. „Jistě. Zapomínáte, že její otec je význačná postava. Čeká ji cesta do ciziny v doprovodu vojáků… no, její matka z toho moc nadšená není. Ale paní Introlové jsem řekl, že Tila jede, protože jste to nakázal. Trochu ji uchlácholilo, když jsem dodal, že Tila bude vaše poradkyně při vyjednávání s Narkangem a Třemi městy.“
„A před kým ji ta průvodkyně bude chránit? Před bělookým barbarem, nebo nechvalně proslulým hrabětem Vesnou?“ Isak se usmál, napřímil se a s heknutím si upravil olověné brnění. „Tak kolik nás tedy bude?“
„Doprovod třiceti vojáků, dva zvědi jako předsunutá hlídka, vy, já, Mihn, slečna Tila, ta stará bréca, která jí poveze make-up, a Carel. Celkem třicet osm.“
Isak si přes hlavu přetáhl náramenní pláty a hodil je na zem. „To je moc. Budeme pomalí.“
„Naše rychlost bude záviset na Tilině průvodkyni a na tom, zda bude k dispozici loď na přepravu po řece. Počet lidí nehraje roli. Průvodkyni je přes čtyřicet a pochybuji, že umí jezdit na koni.“
„Nehodlám na ni čekat,“ prohlásil Isak. „Až uvidí, jak mizíme za obzorem, naučí se na koni jezdit velice rychle.“
„Můj pane, v diplomacii skutečně ještě máte mezery,“ promluvil Vesna líně a pobaveně se usmíval.
Isak se zašklebil. „Lesarl mi o tom něco říkal. Nemysli si, že bych s tím chtěl mít něco společného.“
„Jako třeba s taktem a dobrými způsoby?“
Isak se usmíval od ucha k uchu. „Přesně tak. Jak dlouho nám to tedy bude do Narkangu trvat?“
Vesna si sedl několik schodů nad svého pána, aby při hovoru s ním nemusel zaklánět hlavu. Mihn přišel a postavil se k patě schodiště. Mírně se naklonil ke cvičišti. Stál dost blízko na to, aby slyšel, o čem se baví, a přitom mohl nadále tiše hlídkovat. Mihn určitě nebyl hloupý, ale zcela jistě byl skoupý na slovo.
„Když budeme mít štěstí, méně než měsíc. Několik úseků chceme překonat po řece – jeden nás zavede k pevnosti Nerlos na hranici, dalším překleneme většinu území Tor Milist, přes které musíme přejet. Poslední nás dostane skoro až do Narkangu. Není moc lodí, které nás unesou i s koňmi, takže budeme muset podplatit kapitány.“
„Méně než měsíc?“ Isaka to potěšilo. „To nic není. Vozem by to trvalo skoro půl roku. Neznám nikoho, kdo by stejnou cestu už někdy podnikl. Ale to je zřejmě jeden z důvodů, proč jedeme. Lesarl nám dnes večer dá instrukce na cestu. I o problematických krajích, kterými budeme projíždět. Bahl si ale stejně myslí, že moje dary všechny od útoku spíš odradí než naopak.“
„Lord má pravdu. Pochybuji, že by dal někdo dohromady dost mužů na to, aby nám mohl nějak uškodit. Duchové všem nahánějí hrůzu a tam, kudy pojedeme, budou stejně jen potulní lupiči. Kdybychom jeli bez vás, přemohli bychom i dvojnásobné množství jezdců, a ještě víc pěších. S vašimi magickými schopnostmi nám nehrozí už vůbec nic.“
Z hovoru je vyrušilo bouchnutí dveří, které někdo prudce otevřel. Všichni tři muži se otočili a uviděli Carla, jak k nim sestupuje po ošlapaných schodech. „Isaku, hledá tě švadlena,“ houknul.
Carel sám vypadal, jako by se právě vrátil od krejčího. Měl na sobě dlouhý elegantní kabát zelený jako jarní tráva, lemovaný sobolí kožešinou, se slonovinovými knoflíky se zlatými ornamenty. Jen bílá hliněná fajfka připomínala jeho dřívější způsob života. Ale i ta byla nová.
„Co to má znamenat?“ zvolal Vesna. „Neříkejte, že je tu šance přimět našeho pána, aby vypadal jako šlechtic?“ To, že se Isak oblékal podobně jako poustevnický lord, kterému všichni sloužili, se stalo zdrojem veselí u celého dvora.
Isak udělal neslušné gesto a odpověděl: „Já jsem pro ni neposlal. Co chce?“
„Předpokládám, že vám ji objednal někdo jiný. Pravděpodobně Tila.“ Ukázal dýmkou na vojáky, se kterými Isak předtím trénoval. „Má s sebou služky a všechny nesou balíky látky. Zřejmě uniformy pro tvoje stráže.“
„Uniformy?“
„Jistě. Nemůžou mít na sobě obvyklé uniformy, až se setkáte s králem Eminem.“ V tu chvíli se dveře znovu otevřely. Objevil se balík bílého plátna a překotně hovořil ještě dříve, než k nim došel. Tváří v tvář takové umíněné odhodlanosti muži o pár kroků ustoupili.
„Můj pane Isaku, konečně jsem vás našla. Tyhle ještě nejsou úplně hotové a jezdecké oděvy přijdou později. Ale mám pro vaše muže přehozy přes brnění. Řekněte jim, prosím, ať se seřadí, a já začnu brát míry.“
Isak zmateně stál a zíral na červeňoučkou tvář vykukující zpod zářivě bílého šátku. Švadlena byla sice oblečená jako služka, ale nesla se jako vévodkyně. Isak, o tolik vyšší než ona, si uvědomil, že se pod tíhou toho netrpělivého pohledu hrbí a zmenšuje. Za švadlenou stálo pět služek a každá si k hrudi tiskla proutěný košík. Nespouštěly ze své představené oči.
„Kdo jste?“ užasle se ozval Isak. Vesna se tvářil stejně zmateně, zatímco Carel se usmíval. Líbilo se mu, že se krejčová nechová podlézavě jako většina ostatních sloužících. Jen na Mihna žena neudělala zřejmě žádný dojem a lhostejně si ji i její pomocnice prohlížel.
„Já, můj pane? Já jsem vrchní krejčová. Řekli mi, že vaši muži budou potřebovat uniformy s vaším znakem a barvami. Už je máme skoro hotové, ale teď potřebujeme vzít míry. Pokud vám to ovšem nevadí, můj pane.“ Z tónu jejího hlasu bylo jasné, že kdyby mu to vadilo, bude chtít vědět proč.
Isak se obrátil na Vesnu a při pohledu na jeho výraz musel potlačit výbuch smíchu. „Hrabě, co myslíte, bude nám to vadit?“ Vojáci se mezitím srovnali do dvou řad. Jako vždy to vypadalo, že celý palác ví, co Isaka čeká, dříve než on sám. Kerin někam zmizel – zřejmě se vydal hledat zbývající vojáky, a ti, kteří předtím Isakovi udělili lekci, si začali sundávat brnění.
Služky se mezi ně rozptýlily, pomáhaly jim odložit si a ignorovaly jejich poznámky. Z košíků vytahovaly krémové kožené haleny a kalhoty, zdobené zeleným lemováním. Isakův drak vyvedený v zelené a zlaté se skvěl na ramenou a na hrudi. Byl mnohem působivější než strohá černobílá kombinace Duchů. Neuměl si představit, že by si tu uniformu oblékly celé dvě legie Duchů, ale vidět tak svou osobní jednotku mu dělalo dobře.
Zbývající vojáci přiklusali a Isak jich většinu poznával. Buď šlo o strážné ode dveří jeho pokojů, a nebo o vojáky, kteří jídávali s Carlem. Očividně členy jeho jednotky vybíral veterán s Kerinem. Vybrali ostřílené vojáky i nadějné mladé Duchy. Jednotka působila semknutě a sebevědomě. Vojáci byli očividně potěšeni svým úkolem – žertovali spolu a ukazovali nové uniformy Duchům, kteří šli kolem. Isak se cítil nesvůj při pohledu na muže odkládající uniformy s Bahlovými barvami.
Vstal a svlékl si propocenou halenu, kterou měl pod brněním. Tělo měl samou modřinu a bolel ho každý pohyb. Z mrazivého vzduchu mu naskočila husí kůže. Tlustou vlněnou košili předtím nechal srolovanou u paty schodiště. Spěšně si tmavě modrou tkaninu navlékl přes hlavu a zastrkal ji do kalhot tak rychle, jak jen to šlo. Nevadil mu chlad. Nerad se ukazoval do půl těla, protože tak ještě víc vynikl rozdíl mezi ním a jeho vojáky. Svaly měl vypracované tak, že bylo jasné, že Vyvolení nejsou jen obyčejní lidé. Jizvu na hrudi pečlivě skrýval, ale upřeným pohledům se vyhnout nemohl. I lidé zvyklí na jeho rozměry byli ohromeni křivkami jeho těla.
Isak byl teď o hlavu vyšší než většina jeho strážců a vážil minimálně dvakrát víc než každý z nich. O kolik byl silnější, mohl jen odhadovat, ale radši na to nemyslel. Byl zvyklý žít s vědomím, že je jiný než ostatní, ale nově nabytá síla ho znepokojovala, stejně jako plnila nadšením. Bylo snadné zapomenout, o kolik mocnější je. Jednou zapomněl a od té doby se bál, že se mu to stane znovu.
Urovnal si košili a vzal si od Mihna Eolis. Láskyplně přejel prstem po pacičkách, jež držely na místě smaragd. Povytáhl meč z pochvy a kochal se pohledem na jeho povrch. Prohlížel si runy, které se zdály měňavé a nestálé, i když se na ně zrovna díval jejich pán.
Probral se z transu a pohlédl na shromážděné strážné. Většina již měla na sobě nové haleny a producírovali se před přihlížejícími, zatímco se služky snažily zkontrolovat, jak jim šaty padnou. Zarazil se, když mezi nimi uviděl i Carla. Veterán se na něj ovšem podíval tak vzdorovitě, že bylo jasné, že Isakův názor na věc není vítán. Isak se zamračil na celý svět a vyrazil ke kovárně, Mihna v patách. Zevnitř se ozývaly tlumené hlasy. Když vzal za kliku a otevřel dveře, ztichly.
Sehnul se, aby mohl projít dveřmi, a stoupl si dovnitř. Mžoural v šeru. Vzhlédly k němu tři tváře a dvě se beze slova zvedly a odešly. Třetí patřila vrchnímu kováři – mlčenlivému chlapíkovi, který na svém území toleroval jen málo vetřelců. Když do kovárny vstoupil Isak poprvé, obdařil ho kovář takovým pohledem, že bylo jasné, že si z Isakových titulů moc nedělá. Když na sebe tak hleděli minutu, pokrčil kovář rameny a pokračoval v práci. Isak ho sledoval a fascinovalo ho, s jakou přesností se dá použít kladivo. Při třetí návštěvě si vzal Krann vlastní kladivo a napodoboval kovářovy údery na druhé kovadlině.
Přešel kovárnu a ze stojanu na jejím vzdálenějším konci si vzal kus černého železa. Kovář sledoval, jak po obdélníkových kusech surového železa přejíždí prsty a u jednoho se zastavil. Kusy byly vyrobeny z nejkvalitnější oceli, kterou v Akademii magie ukuli nějakou přísně tajnou metodou. Každý čekal, až ho někdo přemění na meč z černého železa. Byly tak drahé, že se kovaly málokdy.
„Naučíte mě něco novýho?“ zeptal se kovář.
Když na Isaka doléhal zmatek spojený s jeho novým životem, nekomplikovaná a poctivá kovárna mu sloužila jako útočiště. Nikdo tu jalově nežvanil a nekul pikle. Kovář měl v úctě lidi, kteří to uměli s kladivem, a nic jiného ho nezajímalo. Rád Isakovu přítomnost toleroval. Isak s ním nemluvil, a nebylo třeba. Ani kovář si na řeči nepotrpěl.
Isak neodpověděl. Upíral zrak na černé železo. Kovář mu okamžitě uvolnil místo u výhně. Četl mu v očích konkrétní záměr a nehodlal Isaka rušit. Tajně doufal, že Isak jednoho dne ukuje něco magického. Snil o tom, že proces uvidí na vlastní oči. Zatím neměl štěstí.
Kovář popadl měch a začal rozdmýchávat oheň. Isak se posadil před něj a čekal, zahleděný do měňavého žáru. Viděl před sebou Carla, jak si rozzářeně prohlíží halenu s drakem. Isak věděl, že si Carel mezi osobními věcmi schovává i halenu Palácové stráže. Šetřil si ji na den své smrti. Isak si ho neuměl představit v ničem jiném. Na tom arogantním symbolu draka nebylo nic špatného do doby, než si jej oblékl Carel. Pak to vypadalo jako nechutný vtip, který se jednou obrátí proti Isakovi. Isak byl v pokušení vydat se za klíčníkem a zeptat se, jakou mu předpověděl budoucnost. Něco mu ovšem říkalo, že by to bylo zbytečné.
Kovářovo tiché zakašlání vrátilo Isaka do reality. Vzal dlouhé ocelové kleště, vytáhl rozžhavenou surovinu z plamenů a držel ji před sebou. Zahleděl se na její barevný světélkující povrch a oči mu ze žáru začaly slzet. Jak se mu obraz rozmazal, uviděl, jaký tvar zbrani náleží: štíhlá, zahnutá šavle s vyrytými symboly, které neznal, vykládanými zlatem. Zaoblenou rukojeť ukončí jestřábí hlava. Temná ocel bude kontrastovat s Carlovou smetanově bílou rukavicí.
Isak si povzdechl, pokýval hlavou a položil kov na otlučenou kovadlinu. Váhavě párkrát udeřil, ale pak našel rytmus. Kovář stál a díval se, jak odlétají jiskry. Zvonění kladiva o kovadlinu ho uchvacovalo. Teprve když Isak přestal, aby vložil kov zpátky do ohně, uvědomil si kovář, že od chvíle, kdy Isak rytmus našel, pracoval se zavřenýma očima. I když kováře mučil plný močový měchýř, nemohl se donutit z kovárny odejít. Když konečně vyšel ven, vyčerpaný z pouhého pozorování, byla už venku neproniknutelná tma. Isak si ani nevšiml, že odešel.
* * *
Po večeři si Carel našel v kovárně stoličku, pokuřoval dýmku a sledoval Isaka při práci. Švadlena chtěla Isaka přeměřit kvůli uniformě, ale ten odmítl přerušit práci a švadlena se z kovárny vyřítila velice rozmrzelá. Carel chlapce nevyrušoval, ale i tak si Isak jeho přítomnost uvědomoval. Tak blízko výhně bylo nesnesitelné horko. Carel si všiml, jak má Isak rozpraskané rty a pot mu teče po tváři. Věděl ale, že by doušek vody odmítl. Když Isak vložil meč opět do ohně, nabídl mu Carel dýmku. Usmál se a přijal. Několikrát potáhl, vyndal meč z plamenů a začal do něj znovu bušit. Vyfukoval při tom na rozžhavenou čepel kouř a střídal to s údery kladiva. Tak pokračoval, dokud nedošel tabák.
Carel vstal ze stoličky, aby si od Isaka vzal dýmku. Ten ji ale strčil pod chladnoucí kov a udeřil znovu kladivem. Kousíčky vypálené hlíny se rozletěly po místnosti. Carel otevřel ústa, aby se ohradil, a zase je zavřel. Isak pro to měl určitě důvod. Stejně tak mělo dozajista smysl to, jak chlapec opakovaně gestikuloval směrem ke Carlovi, jako by se mu snažil vzduchem poslat vůni meče.
Carel nechal Kranna pracovat a vyšel do mrazivého nočního vzduchu. Těžkou kožešinu si přehodil přes ramena. Posadil se na hrubě tesanou dřevěnou lavici a opřel se o zeď. Měl odtamtud dobrý výhled na vylidněné cvičiště, které se v měsíčním světle blyštělo námrazou.
Mihn veterána přelétl očima a vrátil se ke svým myšlenkám. Cizinec se ode dveří kovárny vzdálil jen jednou, když si šel pro kožich, aby ho chránil před lezavou zimou. Vypouklou Alteřinu tvář zakryl mrak a Carel zašmátral v kapse. Vylovil váček s tabákem a poškrábanou dřevěnou dýmku, která s ním prošla všechna válečná tažení. Naplnil ji a zapálil. Pak nabídl váček Mihnovi.
„Pojďte se posadit,“ řekl a poplácal lavičku. „Isak v tuhle noční dobu stráž nepotřebuje.“
Mihn se podezíravě na Carla zadíval. Zavrtěl hlavou, že tabák nechce, ale přešel ze svého stanoviště k lavičce. I když šlapal po namrzlé trávě, byl jeho krok naprosto neslyšný. Carel býval Duch – pracoval s největšími a nejlepšími Farlany, s muži, kteří ovládali perfektně všechny způsoby boje a vše dělali s lehkostí a grácií. Mihn byl menší než ostatní vojáci a také mnohem štíhlejší, ovšem Carel v něm viděl obrovský potenciál. Připomínal mu černého levharta, kterého jednou spatřil ve zvěřinci vévody Vrerra v Tor Milist. Zvíře ho úplně uchvátilo. Pohybovalo se s nadpozemskou elegancí. Jeden opilý voják se k jeho ohradě dostal příliš blízko a levhart ve zlomku sekundy přešel z líné letargie do smrtícího útoku.
„Sledoval jste ho?“ zeptal se náhle Mihn a Carel se s trhnutím vrátil zpět do reality.
„Já… ano. Nevím, co vlastně dělá, ale až skončí, bude to skvělá zbraň. Tvar už má, ale on do ní buší dál a dál.“
„Mluví u toho?“ V Mihnově hlase se ozvalo znepokojení, ale ve tváři mu Carel nemohl vyčíst nic.
„Nahlas neřekl nic. Ale všiml jsem si, že čas od času pohybuje rty. Proč?“
„Jen tak. Bude do meče něco vyrývat?“
„Když vás to tak zajímá, proč jste tady venku?“
Mihn mírně sklonil hlavu a Carel okamžitě litoval svého tónu.
„Promiňte, příteli. Ještě jsem se úplně neprobral. Mám pocit, jako bych se dostal do transu, když jsem ho sledoval. Myslím, že do meče něco vyryje. Má tam položené nějaké nástroje – i když jsem ho ještě nikdy nic podobného dělat neviděl.“
„Myslím, že také ještě nikdy nic takového nedělal.“
Carel důkladně potáhl z dýmky. „Vidím, že dnes v noci jste stejně záhadný jako vždycky. Nechcete mi říct, co se vám honí hlavou?“
Menší z obou mužů zavrtěl hlavou a zamrkal, protože ho dostihl kouř z dýmky.
„Pak vám tedy něco povím já,“ zamručel veterán. Mihn si okamžitě všiml změny v Carlově hlase a seděl bez hnutí, připravený na cokoliv. Kdyby to byl kdokoliv jiný, Carel už by ho dávno popadl za halenu, ale obraz levharta se mu znovu vynořil v hlavě. Ten opilý voják tenkrát zemřel.
Mihn už prokázal, co v něm dříme. Kamarád vojáka, kterého si Mihn podal v tunelu strážní věže, zatoužil po pomstě. Bylo to takové mohutné zvíře, ale schopný bojovník. Skončil s tak ošklivě vykloubeným zápěstím, že museli povolat doktory z Akademie magie, aby mu pomohli. Zlomené žebro, do kterého se Mihn neomylně trefil kolenem, ho trápilo doteď. Carel dávno poznal, že Mihn nejde pro smrtící ránu daleko. Naštěstí nic takového zatím nebylo potřeba.
„Ať už se kajete za cokoli, je mi to ukradený, rozumíte? Já jsem mu dával na zadek a utíral mu slzy, naučil jsem ho, kdy bojovat, a kdy se stáhnout. I kdybyste za něj položil život, nic by to pro mě neznamenalo. Jestli něco víte, nebo jen máte podezření, ať vás ani nenapadne to přede mnou tajit. Možná jste do něho vlezl tak hluboko, že jste si nevšiml, že je bělooký. Většinu času je to umíněný zmetek, ale miluju ho jako vlastního syna a znám ho lépe, než zná on sám sebe. Umí se ubránit před ostatními, ale ne sám před sebou.“
Mihn pohlédl Carlovi do očí a náhle ve svém strnulém napětí ochabl. „Rozumím,“ řekl tiše. „A omlouvám se. Mlčel jsem, protože někteří od něj očekávají velké věci, a zároveň se jich bojí. Měl bych vám věřit stejně jako on.“
„Takže?“ odpověděl Carel, už ne tak nabroušeně.
„Takže věřím, že ten meč bude kouzelný. Ať už si to uvědomuje, nebo ne, je lord Isak kovář-čaroděj.“
„Jak by o tom mohl nevědět?“
„Jestli v něm ta dovednost dříme, dostaví se sama od sebe. Nejsou to složitá kouzla, jaká je třeba k výrobě Eolise. Ta by si vyžádala týdny příprav. Tohle je schopen zvládnout i bělooký. Slyšel jsem, že kováři-čarodějové se při práci dostávají do transu. Myslím, že lord Isak do té čepele vtlouká magii v její nejpůvodnější formě – buď aby byl meč odolnější, a nebo aby se snadněji ovládal. Vzhledem k tomu, že kovářství ho vždycky bavilo a že se jeho dovednosti stále rozvíjejí, není to všechno až tak překvapující, ale…“
„Ale lidé si to myslet nebudou,“ vydechl Carel. „Uvidí, že se největší kovář-čaroděj v historii znovu vrátil ke kovadlině.“
„Přesně tak. Má lord Bahl čaroděje, kterým může věřit? Mohli bychom jednoho zavolat? Nejlepší by bylo mít tu někoho, kdo na sebe vezme zodpovědnost, pokud se ukáže, že je meč kouzelný.“
„Určitě se někdo takový najde. Běžte vzbudit Lesarla – ten to zařídí.“
Mihn se vytratil do mrazivé noci a Carel se obrátil k zavřeným dveřím kovárny. Vzpomněl si, jak Isak se zavřenýma očima a úsměvem na rtech bušil do železa, a dal v duchu Mihnovi za pravdu.
„Chlapče, chlapče, ty budeš moje smrt. Měl bych být dávno v posteli, a místo toho si tu hraju na chůvu a čekám uprostřed noci na nějakého tlustého čaroděje.“ Carel se zachechtal, přitáhl si kožich těsněji k tělu a pomalu pokuřoval, dokud ho chlad nezahnal zpátky do kovárny. Isak byl tam, kde ho zanechal. Tentokrát si Carel sedl blíže a pozorně ho sledoval. Stále ještě nedokázal rozeznat, co si Isak mumlá, ale neznělo to farlansky.
Když si šel stařec konečně lehnout, čelo se mu samými starostmi krabatilo.