Kapitola 31
31.
Král Emin se zastavil pod schodištěm v polorozpadlé budově a vypadalo to, že si poprvé uvědomil, kde je. Poté co sourozenci Vukoticovi odešli a spolu s nimi zmizela i armáda nemrtvých válečníků, byl král jako omámený, viděl všechno, a zároveň nic, protože se zcela soustředil na nadcházející střet. Chladnýma očima se rozhlédl po domě.
Jako by královo zaváhání bylo znamením, vystoupil z temného vchodu Coran a ocelový hřeben přilby se mu málem zasekl do nízkého překladu. Tvářil se vražedně.
Stál vzpřímeně a všechny svaly v těle měl napjaté vzteky, jak se snažil ovládnout přirozené instinkty, kterými ho bohové obdarovali. Rukama svíral palcát tak silně, až se zbraň třásla. Dorazil sem tryskem spolu s půltuctem Králových mužů, ale nahoru jít nemínil, dokud nedorazí sám král. Nevěřil si.
Z ulice viděli, že na ně dolů někdo hledí, avšak pod takovým úhlem, že z dálky Doranei poznal jen Rojaka. Očividně tam seděl a čekal na ně.
Coran upřel oči na krále a mlčky ho prosil, aby vydal rozkaz zabít. Bělooký Ilumena obzvláště nenáviděl. Nenáviděli se s Ilumenem už předtím, než ho zrádce málem zmrzačil. Ale po zvrhlých hrách, které Ilumene pro svého pána hrál, po hrůzách, které naplánoval, bylo pro všechny členy Bratrstva nemožné cítit k Rojakovi cokoli kromě nenávisti.
„Nenašli jste v domě nikoho živého?“
Coran zavrtěl pomalu hlavou.
„Tak dobrá,“ pronesl král do ticha místnosti, ve které se nacházeli jen Coran, Doranei a mág Cetarn. Sebe postával na prahu a jeho obvyklý úsměv byl ten tam. Úzkostně hleděli na schodiště, které je odvede k Rojakovi, a na krále, jemuž sloužili.
Emin zavěsil sekyru na poutko u opasku a s taseným mečem se vydal nahoru po schodech. Výhružně mu vrzaly pod nohama, a jeden se dokonce propadl, takže se musel rychle chytit.
Doranei kryl králi záda a meč držel před sebou. Věděl, že král očekává, že půjde za ním. Doranei nemohl v žádném případě nahradit Ilumena na místě prvního mezi Královými muži, ale byl panovníkovým oblíbencem a vztah se Zhiou jeho postavení ještě zvláštně upevnil. Bratrstvo nebylo jen šedými muži ve stínech. Prolévali pro krále krev, když to bylo nutné. Doranei se tomu ale nyní vzdálil a stál napůl ve světle. Král to přijal jako znamení, že možná není jen užitečnou zbraní, že má možná větší význam. Bez vlastního přičinění kráčel Doranei najednou v Ilumenových šlépějích a šlo se mu jimi velmi špatně.
Král se zastavil na vrcholu schodiště. Nic se nepohnulo. Možná Koezh všechny zabil a mrtvolu minstrela tu nechal jako lekci v pokoře.
Doranei vyhlédl zpoza krále a spatřil na horním schodě mrtvého akolytu, který na něj hleděl jedním viditelným, prázdným okem. Jeho otlučená maska visela nakřivo a odhalovala půlku tváře, řezná rána na hlavě však obličej tak zohavila, že se nedalo poznat, zda se jedná o muže či ženu. Akolyta měl rozcuchané, stříbřitě šedé vlasy podobně jako mrtvý v ruinách opatova domu, ale tento je měl dlouhé a bohaté, ne ostříhané nakrátko.
Znovu zavětřil a instinkt vojáka ho nabádal, aby zápach prostě potlačil. Dům prostoupil ostrý puch výkalů, z něhož se zvedal žaludek, a měkčí pach popela a uhlíků, který působil hořce a suše. Ale pod tím vším bylo cítit ještě něco jiného, co by vůbec nepoznal, kdyby to nečekal.
Morghien pach kdysi přirovnal k hnijícím, přezrálým broskvím. Doprovázel Rojaka, kamkoli šel, a připomínal, odkud pochází. Po osudné výpravě do Keriabralu, kterou přežili jen Cordein Malich a Morghien, opustila ruiny pevnosti ještě jedna osoba, ale ta už nebyla člověkem. Minstrel, který požádal, zda by je mohl doprovodit, protože toužil slavný hrad spatřit. Dny trávil v sadu divokých broskvoní před hradbami a zpíval si písně z dětství. Byl to něžný, štědrý muž – dokud ho jednou v noci, kdy měsíce stály vysoko na nebi a ve vzduchu silně voněly broskvové květy, neoslovil stín.
Doranei přenesl váhu dopředu a chystal se vyrazit za králem, ten ale zůstal nehybně stát a Doranei měl co dělat, aby neztratil rovnováhu a nevrazil do něj. Corana měli těsně za zády a šoupání jeho bot se v uzavřeném prostoru hlasitě rozléhalo. Doranei se nemohl pohnout, aniž by do jednoho nebo do druhého strčil, takže vrávoral ze schodu na schod, dokud se král konečně nepohnul.
V patře našli čtyři těla, další dva akolyty, posledního gentra a ženu v kožené zbroji. Doranei ji znal z divadla, byla to ona pozoruhodně rychlá a ladná tanečnice. Připadalo mu zvláštní vidět ji tu ležet mrtvou vedle gentra se slonovinově bílou kůží. Oba utržili strašlivé rány a také akolyti, kteří byli v konečném důsledku jen lidé, byli zohaveni. Doranei věděl, co je potřeba k zabití člověka, ale tohle zašlo mnohem dál.
Rojakovi strážci byli rozsekáni na kusy a minstrel jen seděl v křesle a přihlížel zkáze, kterou pomáhal napáchat. Doranei z minstrela zatím viděl jen zpocené černé vlasy shrnuté na stranu, takže propůjčovaly jeho lebce znetvořený tvar. Možná byl přece jen mrtvý.
Doranei potřásl hlavou, jako by tak dokázal zahnat hrůzu před sebou. Podobnou bezcitnost poznal už dřív. Rojak se pravděpodobně smál, když jeho stoupenci umírali, přestože věděl, že sám brzy zemře. Doranei viděl tragické ruiny Bodlákové Kotliny, vesnice, kterou se ti, kdo přežili, pokusili vymazat ze světa z hanby nad tím, k čemu je Rojak dohnal. Věděl, že pro minstrela není nic sladšího než utrpení. Pochyboval, že se Rojak v tu chvíli zajímal o Azaerův cíl. Ovládala ho radost z toho, že může páchat nové hrůzy jen pro své pobavení.
„Nepůjdete dovnitř?“ Po zachroptěné otázce se komnatou rozlehlo sípání, smích nemocného starce užívajícího si poslední radost.
Král neodpověděl, vykročil ale přes místnost a Doranei zatím obešel komnatu z druhé strany. Coran vystoupal po schodišti a zastavil se. Nevěřil si a nechtěl jít dál, dokud ho nebude potřeba. Ozvalo se tiché šustění a tupá rána, jak mu palcát sklouzl mezi prsty a bouchl ocelí pobitým hrotem o zem.
Doranei se vzpamatoval a znovu se rozhlédl. Nebylo tu žádné místo, kde by se mohl někdo ukrýt, ale on přesto celou místnost dobře zkontroloval, a dokonce se vyklonil ven přes pahýly trámů, které zbyly ze zdí. Nebyly tu žádné římsy ani výklenky, stěna padala rovnou dolů do ulice, kde polovina Bratrstva stála nebo dřepěla v hrubém půlkruhu kolem tří schodů vedoucích k hlavním dveřím a střežila je před případným útokem. Když Doranei pohlédl dolů, Endine s Beynem nervózně vzhlédli. Blonďatý voják na Doraneie s chladnou věcností kývl, malému mágovi se naopak úlekem málem podlomila kolena.
„Prosím, dovolte, abych se představil,“ řekl Rojak najednou.
Doranei se překvapeně otočil a málem klopýtl, zachytil se ale a obešel křeslo, aby mohl minstrelovi pohlédnout do tváře.
„To nebude nutné,“ zavrčel král Emin tiše. Zastavil se přímo před Rojakem, chvíli ho pozoroval, pak zasunul meč zpátky do pochvy.
„Ne? No, alespoň jste schoval zbraň, to bude muset jako projev zdvořilosti stačit.“
„Nevidím důvod být zdvořilý,“ řekl král a sáhl do kapsy, „ale s ním po boku meč nepotřebuji a doutník mi pomůže zahnat tvůj smrad.“ Emin kývl na Doraneie, sáhl do tuniky a vytáhl balíček z vyztužené kůže. Králův muž pokynul kamarádům v ulici, a když král Emin vytáhl doutník a opět pouzdro schoval, hodil Beyn Doraneiovi nahoru kousek dřeva, který Endine zapálil na jednom konci magií.
„Hezké, máte své psy dobře vycvičené,“ zachroptěl Rojak. Aniž by Doranei spustil oči z minstrela, natáhl se, aby si král mohl zapálit. Rojakovo tělo bylo ztuhlé a jen jeho oči a čelist se pohybovaly, Doranei ale přesto nepustil sekyru z ruky.
Opatrnost jen zřídkakdy přivodí muži smrt, řekl mu kdysi zločinec, u kterého byl v učení.
Plamínek odhalil další podrobnosti, zároveň ale prohloubil stíny okolo Rojaka. Kůže na obličeji mu ochable visela a hyzdily ji stařecké skvrny a odporné boláky, které prozrazovaly, že je prolezlý nějakou chorobou. Doranei hořící dřevo zvedl a posvítil si na Rojakovo špinavé oblečení. Minstrel se pokálel, a ne jednou, a kdysi zelená tunika byla promáčená potem, oči mu ale i nadále hořely záští. Vypadal zároveň odpudivě i uboze.
„A ty musíš být Doranei,“ chraptěl Rojak. „Ilumene říkal, že budeš stát králi po boku. Nový oblíbenec, kterému se dá věřit, že zůstane krotký a poslušný.“
„To, že se Ilumene považuje jen za neposlušného,“ ozval se král, „mluví za vše.“
„Máte bezpochyby pravdu.“
Sípavý chechot Doraneie překvapil, králův výraz se ale nezměnil. Dál upřeně hleděl na Rojaka.
„Mám dojem, že Ilumene na svého náhradníka trochu žárlí, protože si myslí, že má něco, co on ne.“ Rojak se odmlčel, nadechl se, čelist mu poklesla a odhalila zakrvácený jazyk plný puchýřů. „Ale co nás vystihuje lépe než naše chyby?“
„Mnoho věcí,“ odvětil král Emin bez váhání. „Ty se obklopuješ zlomenými slabochy, a už to je chyba. Slabí mají jen nedostatky. Ušetři nás svých jedovatých, prázdných slov. Nezajímají nás.“
„Prázdných? To v žádném případě.“ Rojak se opět zasmál a jeho křehké, žluklé tělo se otřáslo. „Po všem, co jste na tomto místě smrti viděl, jste stále slepý. Mám vás ušetřit lží, ale já říkám jen pravdu a ta už teď byla celá vyslovena. Vyslovena a zaznamenána. Opsána, zařazena, přeložena a rozebrána. Jsem posel soumraku a má slova byla připravena už dávno.“
„Dovolil jsi, aby tvé strážce zmasakrovali, jen proto, aby ses mi mohl naposledy vysmát?“
„Nejsou důležití. Jejich práce skončila.“ Šeptal už tak slabě, že se Doranei musel naklonit blíž, aby mu rozuměl. „Jsem tady, protože mě sem zavedl můj úkol, a baví mě sledovat vaše výrazy. Alespoň tucetkrát jsem kolem vás prošel a byl jsem tak blízko, že jsem se mohl dotknout vašeho vznešeného čela. Mám radost z toho, že se vám plně odhalím až tady, kde mi vaše pomsta, ať už bude jakákoli, jen prospěje.“
Pokusil se zvednout ruku z klína, ale zkroucené prsty se odmítly pohnout. Zalapal po dechu bolestí. „Vidíte, jak trpím?“ procedil skrz zaťaté zuby. „Vaše odplata jen ukončí moji bolest. Ilumene si nic nenechal pro sebe, vím, jak na vás zapůsobila zkáza oné vesničky… A teď tady stojíte a jste bezmocní.“ S vypětím všech sil se Rojakovi podařilo přece jen zvednout ruce. Držel je dlaněmi vzhůru jako kněz. „Takhle jste si představoval konec? Tváří v tvář zlomenému, bezmocnému nepříteli?“
Doraneiovi vyschlo v hrdle. Přinutil se polknout a navlhčil si rty. „Dokud byla vzpomínka na Bodlákovou Kotlinu stále živá, představoval jsem si tuto chvíli velmi často a vyprávěl jsem o tom Ilumenovi. Pocházela odtamtud rodina mé matky, já to místo ale neznal, dokud jsem se nevydal splnit první úkol jako Králův muž. Vrátil jsem se domů k ohlodaným kostem a krvavým skvrnám, k lesním duchům vypaseným dušemi dětí, jejichž tváře přijali, když jsme je s Ilumenem zabíjeli.
Ano, přemýšlel jsem o této chvíli, ale král mě naučil, že nenávist je jed. Viděl jsem, co dokáže s člověkem udělat, a já tak nechci skončit. Když jsem dorazil sem do města, král mě požádal, abych se postaral o to, že nevykoná jen obyčejnou pomstu. Říkáš, že na mě Ilumene žárlí, a mě to nepřekvapuje. Možná nejsem tak silný a chytrý jako on, ale mám jednu výhodu.“ Odkašlal si a ostře vnímal, že na něj upírají oči dva muži, kteří nejvíce ovlivnili jeho život. „Chápu, co znamená být člověk a dělat chyby. Ilumene to nikdy nepochopil, a proto je menší než já a stejně prázdný jako ty. Netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, že až nadejde tento den, nebudu ti mít co říct, protože nebude co říct. To, co jsi provedl, se nedá ospravedlnit a můj hněv, ať už jakkoli spravedlivý, nepřinese spravedlnost nevinným, které jsi zničil.“
„Souhlasím,“ řekl král Emin náhle. Vytáhl zpoza opasku dýku, na okamžik se zadíval na rytinami zdobený jílec a hodil ji Doraneiovi. „Stačí mi, že to teď skončí.“
Doranei se na dýku zadíval. Hrušku zdobily královy iniciály a znak, včela symbolizující úsilí a zbožnost.
A pokud nerozeznáme vlastní slabiny, pak doufejme, že nás před nimi ochrání naši přátelé. Hodil dýku zpátky. Královi problesklo tváří překvapení, jen ale kývl a nic nenamítal.
„Stačí, že to teď skončí,“ souhlasil Doranei a vydal se s králem zpět ke schodišti, kde čekal Coran.
Když Doranei míjel Rojakovo křeslo, hodil minstrelovi hořící kus dřeva do klína. Plamínek zaprskal a poskvrněný materiál se vzňal.
„Pozdravuj za nás stín,“ zavolal přes rameno, protože si byl jist, že je Azaer pozorně sleduje. „Až nastane správný čas, zastavíme i jeho.“