Kapka lásky je víc než vodopád zlata.

Děj: Mladému Fujimu umřeli rodiče při havárii letadla, když se vraceli ze služební cesty. Strýc s tetou ho dali do Dětského Domova s důvodem, že je nezvladatelný. Fuji tam nikoho neznal, neměl tam žádné přátele, a vlastně o to ani nestál. Až jednou když se byl, projít po parku zahlédla ho mladá dívka jménem Kasumi. Hned na první pohled se do něj zamilovala. Seznámila se s ním, a pokaždé když přišla domů, o něm vyprávěla svým rodičům. Ti, si ho zhruba po dvou měsících, kdy je přestalo bavit poslouchat otravné řeči svojí dcery, vzali k sobě od rodiny. Tak se seznámil s celou jejich rodinou…

Matka: Hisako Hiroshi (41 let.)
Otec: Daichi Hiroshi (45 let.)
1. (o rok starší) Bratr: Hikaru Hiroshi (17 let)
2. (o rok starší) Bratr: Arata Hiroshi (17 let.)
3. (o pět let starší, Seme) Bratr: Ryuu Hiroshi (21 let.)
4. (o dva roky mladší) Sestra: Kasumi Hiroshi (14 let.)
5. Hlavní hrdina: Fuji Izayara (16 let.)

Bíle namalované stěny, teda spíše šedivě. Teda, ony byly namalované na bílo, ale postupem času zšedly. Jedno velké okno, s šedivými záclonami a těžkými černými závěsy. Jedna velká, tmavá, mahagonová skříň, dvoudveřová. Psací stůl, postel, s tmavým povlečením a noční stolek. Za prvními dveřmi, taktéž z tmavého mahagonu, byla koupelnička. Malinká. Bylo tam malinké umývadlo, celkem prostorná vana a záchod.

Všechno sladěné do tmavých barev. Já vím, přijde vám to možná uhozené, ale od smrti mých rodičů, je pro mne všechno tmavé. Jmenuju se Fuji Izayara, je mi šestnáct let, a moji rodiče umřeli zhruba před rokem. Možná se vám to zdá uhozené, ale tak to prostě je. Berte to z té lepší stránky, moc toho k životu nepotřebuju…
„Fuji-kun…“ To je zase ta otravná, mrňavá bloncka. Myslím, že to bylo 14. Února. Den kdy jsem ji poprvé potkal. Teda vlastně potkala ona mně. Srazila mně na svém růžovém kole. Nesnáším ji.

Je jako štěnice, ale hodí se mi. Prý o mě povídá rodině, pokaždé když mne vidí, mi nese něco k jídlu a co víc, dává mi peníze na oblečení. Díky ní, sem si mohl dovolit vyzdobit si svojí temnou dírku podle sebe.
„Ahh, to jsi ty Kasumi-chan…“ Stačí se usmát, a jde do kolen. Typická holka. Ona podle mně ani netuší co je to láska, a to mi pořád tvrdí, jak moc mě má ráda. Ach jo, co jsem komu udělal.
„Nesu ti nějaké jídlo… A taky nějaké peníze…

A rodiče posílají, tohle.“ Podala mi malou krabičku a já si ji vzal. Byla malinká, vešla by se do ní tak maximálně myš od počítače.
„Co je to Kasu-chan?“ Kouknul jsem se na ni. Hned se usmála a vytrhla mi tu krabičku z ruky a začala jí otevírat.

Zprvu jsem si myslel, že mám halucinace, ale po chvilce mi došlo, že je to

reálné.
„To je Ajpod… Rodiče říkali, abys, se tu v Domově, nenudil…“ Usmála se. „Zítra se na tebe prý přijdou podívat.“ Přijdou, podívat? Nechápal jsem. Ale po chvilce mi to došlo.

„Vážně? No to je úžasné!“ Oči se mi ihned rozzářili radostí. Ne že bych chtěl, aby byla moje sestra, ale aspoň bych s ní nemohl chodit! Bylo by to úžasné. Ale, co by na to řekli naši. Nebrali by to jako zradu, kdyby mě vychovával někdo jiný, někdo kdo by se stal moji novou rodinou, těžké to rozhodnou ale chtěli pro mě vždy to nejlepší a nová rodina jiné myšlenky, pryč z tohohle Dětského Domova jak tomu tady říkají,

rozhodně bych proto  našel jiné mnohem vhodnější jméno ale alespoň mák kde být i když to není žádný  luxus. Myslím, že podle toho co Kasumi-chan říká, jsou její

rodiče milí lidé a za zkoušku by to  stálo a vždy se sem můžu ještě vrátit a ona aspoň pochopí, že spolu nebudeme.   Bude fajn mít zase někoho blízkého , ale kdyby si mě k sobě vzali tak jim nikdy nebudu říkat Mami a Tati nikdy bych si to neodpustil a už ted mi je to lito raději bych byl s mojí rodinou ale chci to zkusit, doufám že kdybych se mohl našich zeptat tak by byli pro. „Fuji-kun , Fuji-kun“ ……mluví na mě Kasumi-chan

a mává mi rukou před obličejem. „Promiň , zamyslel jsem se“ řeknu abych ji uklidnil na to v jakém je věku má až moc energie.   „Fuji-kun , byla bych rada kdyby si tě vzali aspoň bychom to k sobě neměli tak daleko a byli by jsme sourozenci , ale ne

pokrevní takže bychom spolu mohli být , snad to naši pochopí jak moc se milujeme“ Tahle holka je opravdu blázen, ale její rodiče jí to určitě zatrhnou jak to tak vidím, na její chování budou zvyklí. „Kasumi-chan , ano bylo by hezké kdybych mohl bát u vás , ale neříkala jsi že máš sourozence ?“ když už tady je tak se zeptám , přeci jen je na mě milá, a tahle informace se hodí.  Chvilku se na mě zamyšleně podívá a pak mi odpoví „ Mam tři bráchy , Hikaru a Aratu těm je 17 , pak Ryuu tomu je 21 , a máme dost velký dům takže se tam určitě vejdeš zlatíčko, to se neboj, a myslím že už jsem ti to jednou říkala.“ Podotkne Kasumi-chan a já si uvědomím že má pravdu , asi jsem zapomněl, tak ted se kvůli tomu cítím trochu hloupě. „Jo máš pravdu zapomněl jsem na to ,

to víš no já a moje paměť“ řekl jsem, omlouvat jsem se jí za to nehodlal je to jen prkotina , ale pro ni asi ne trochu se zamračila jako by věděla na co myslím , ale pak se usmála a z trochu posmutněla  a už vim proč, pohlédla na hodiny a řekla. „ To je škoda je hodně hodin už budu muset jít, ach jo, neboj zítra, přijdu, ale nevím  jestli s rodiči nebo někdy později, ale uvidíme se tak se zatím měj zlatíčko“ řekne, a  něž stihnu zareagovat tak mi dá rychle pusu na tvář, a zaklapne, za sebou dveře pokoje.

Konečně mám od ní pokoj. Je sice milá, ale já… Nejraději bych ji uškrtil. Ale teď. Od zítřka to bude krásný život. Věřím tomu. Budu mít svůj pokoj, sourozence. Mamka s taťkou by to tak určitě chtěli. Vím to. Vždycky chtěli mít hodně dětí. Bohatí jsme byli celkem dost, a díky taťkovy jsme si mohli dovolit koupit vilu. Ale, po smrti vše připadlo tetě a strýci, a ti mně doslova nesnášeli. Byl jsem jim spíš na obtíž. Tři bráchy, kteří mě budou určitě chápat. Už se těším…

Plácnul jsem se na postel a zavřel oči.
„Bude to paráda.“ Usmál jsem se pro sebe. Každý má svůj dne, kdy si pro něj někdo přijde, ten můj teprve nastane, ale já už se ho nemůžu dočkat. Převalil jsem se z boku na bok, a zamyslel se, jak by asi mohl vypadat ten můj nový pokoj. Bude vymalován tmavou šedí, s těžkými černými závěsy a tmavě hnědými záclonami. Bude tam velký letiště, přesně uprostřed pokoje. Vedle něj bude psací stůl, s notebookem od Apple jako ten I pod.  Byl by v černém podání. Takové to matné černé podání. K tomu by tam byla jedna maximálně dvě černé, suché růže ve skleněné váze.

A všechno by mělo takový mlhový nádech. „To je ono… Dokonalé“ Usmál jsem se pro sebe znovu, a zvedl z postele. „Asi si budu číst.“ Zamyslel jsem se nahlas, a pak přešel ke psacímu stolu, vzal z něj knížku, a zase se vrátil k posteli. Usmál jsem se pro sebe, opět. Jsem asi jediný v tomhle pasťáku co tu čte. Ostatní si naháněj holky, a nabízej se jim jak nějaký laciný děvky. To já nedělám, mám rád samotu. Nesnáším větší společnost. Prostě se v ní necítím dobře. Jednou se mi na jednom večírku, kde jsem byl ještě s rodiči udělalo špatně, a já z něj musel odejít. Byl jsem za to tak vděčný.

Konečně jsem otevřel knížku, na založené stránce. Tohle je velmi zajímavá knížka, a pro mně, jakožto pro Gaye, je to hrozně inspirující. Jmenuje se „Zabij, nebo Budeš Zabit.“ Zápletka spočívá v tom, že jeden mladík, vynikající ninja, který se zamiluje do svého protivníka. Jejich klany jsou naprosto odlišné, a oni mají zákaz se vídat.

Problém ale je, že lásce se nedá poručit, a tak, mladík milující svého soupeře, utíká každou noc ze sídla, aby se s ním mohla vidět alespoň jednou denně jinak než při souboji. Zkráceně řečeno, je to o zakázaný lásce, něco jako Romeo a Julie… Nesnáším Shakespiera. Nevěřím tomu, že by se na konci oba dva zabili, ale je to možný. Nikdy si nečtu poslední stránku, pak by měn to totiž nebavilo číst od začátku.

Musím si pořádně pročíst každé slovo, řádek po řádku, písmenko po písmenku. Jsme hrozný puntičkář. Prostě mám rád, všecko tak jak to má být. Nikdy nedělám věci polovičatě, a když mi někdo něco zakáže, udělám to i tak. Na první pohled vypadám nevině, ale prý jsme malý satan. Nevím o co těm lidem jde. Když na mě někdo narazí, má hned plnou pusu keců k mojí osobě. Posuzují mně, ale na sebe se ani nekouknou.Ale tak to v tomhle světě prostě chodí , nenávist , láska , smrt..Doufám že až odtud jednou odejdu tak to bude jine než tady.

Za dveřmi zaslechn hlas pracovnice co ohlašuje že je večeře.Loudavým krokem položím knížku spátky na stůl a vydám se do jídelny.Tam si vezmu svůj přídel , "dva chleby s pomazánkou" a jdu si to sníst k sobě na pokoj abych měl klid.Pak až dojím sevezmu ještě na chvíli knihu , po nějake době se kouknu na hodiny a usoudím že je pozdě a navíc mám zítra návštěvu a s kruhy pod očima bych nevipadal nejlépe. Knihu uklidí, převlékne se , lehne si a usíná s těžkými myšlenkami.

Hisako Hiroshi

Dneska ráno jsem vsala z dobrým ale i špatným pocitem.Dneska se jedeme podívat na Fujiho-kun toho kloučka co oněm pořád básní moje dcera Kasumi.Bylo by hezké ho tu mít, aspon se Kasumi zbaví té poblázněnosti , na to aby se obravdu zamilovala je moc mladá a doufám že si to uvědomí brzo, aby se ji něco nestalo.Ale to bude v pořádku doufám.Bude hezké moct někomu pomoci zvlášt když jsme se s Daichim dozvěděli co si prožil. Už mám v plánu jít ale najednou uslyším ránu a tak se tam jdu hned podívat , na zemi sedí Hikaru a Arata, mé další děti , taky je s nimi radost. A na zemi se válí střepi z rozbité vázi.

"Není vám nic kluci , a co se tu stalo , proč je ta váza rozbitá ?" Oba se na sebe podívají a na ráz vystřelí.

"Mi nic , za to může Kasumi" řeknou a utečou do pokoje. Na to přijde Kasumi a Ryuu ,snad ma dobre vysvětleni, vymluvi nehodlam poslouchat něco se mohlo stát.

" tak děti moje co se tady stalo, kluci říkali že za tom můžeš ty Kasumi, ?" Ta se na mě podíva pohledem , zase já a už chce začit nadavat , ale Ryuu ji předběhne a řekne

"Kluci si za to můžou sami posmívali se jí kvůli tomu klukovi co ho má ráda a tak je zašala honit , utekli a při cestě srazili vázu " dořekne prolog a mě nezbide nic jiného než mu věřit .

"No dobře , Kluci hned pojd´te sem " zavolam je , jen co příjdou tak spustím

" Takže mi ted s tatou pojedeme, a vy tady budete hodní , a kluci vy se nebudete posmívat Kasumi neb něco podobného a Ty Ryuu, " dodám s důrazem" se chovej výjmečně rozumně  máš  svš chvilky , už si dospělí tak bys to mohl zvládnou,a ne Kasumi nepojedeš s námi už jsem ti vysvětlovala proč , tak se mějte děti a nezničte dům Pa" Zrovna přijd Daichi a mi odcházíme k autu , a ze dveří se ozve jeste zbor těch dáblů , já vím neměla bych tak mluvit o svých dětech ale někdy je to hrozné.

" Neboj mami , vždyt´ nás znáš." No právě pomyslím si hořce.Ale je škoda že Kasumi bude první láskou zklamaná už v tomlhe veku ale jeto moje drzá dcera to zvládne , protože vnoučat se mlžu dočkat jenom od ní, no hold mame pestrou rodinu., ale přesto své děti miluji.Doufam že se k Fujimu budou chovat slušně je to vlastně ještě díte a tak doufám že s ním budeme vycházet a kluci ho nechají být, a budou se chovat rozumně.Už jsme nějakou dobu na cestě a tak si prohlížím krajinu kterou míjíme.

Kasumi

Hned jak naši odjedou, si usmyslím že kluky poučím předem až sem Fuji přijede.Sice ne dnes ale brzo je lepší připravit to dopředu.

"Takže kluci , Pár pravidel dopředu , Fuji jemůj takže mi ho nebudete okukovat a osahávat a cokoli jineho jasné " nečekám na odpověd " fajnt jsm rádá že jsme si to ujasnili.

" no jasně neboj segra mi se jenom přesvědčíme že je pro tebe ten pravý , neboj nic mu neuděláme a buch ví jak vypadá" řekne Hiraki , a myslí to i za Arata , a tak si jejich vtipku nevšímám , podívám se na Ryuu aby mi odpověděl i když Fuji bude semnou takže si nemyslím že je gay ale lepší se ujistit.

"V klidu sestřičko, ani na něj nesáhnu , jenom obhlídnout jak říkala kluci, jsme přece starostlivý bratři" no to určítě

"Asi tak starostlivý jako vlci o jehně" opáčímma jdu do pokoje mam jich dost a ještě z nich budu mít vrásky  navíc tomu tak budu věřit mama ho považuje za dospělého ale podle mě neni vůbec dospěli spýš jako malé dítě. Ale na mého Fujiho sahat nebude nebo jednu schytá.

Fuji , jsem zvědavá jak semu bude líbit to video s mími obrázky co jsem mu dala do Ijpodu.

No nemám co na práci tak so začnu připravovat věco které si vezmu až půjdu později za Fujim, Nemůžu se dčkat co bude říkat na naše.

Fuji Izayara:

„A hotovo, přečteno, dočteno. Prostě hotovo.“ Usmívám se a zavírám knihu, kterou jsem právě dočetl. A netrvalo i to ani dlouho, sotva dva dny. Jo, tohle mně baví. Čtení. Miluju ho. Člověk se při něm může zavřít kamkoliv, kde má klid. Je to něco co mi nikdy neseberou.

„Pan Fuji Izayara nechť se dostaví do ředitelny! Děkuji!“ A jé. Zase sem něco provedl, a ani o tom nevím. To bude něco. Vstanu z postele a dobelhám se ke dveřím. Tam si nazuju svoje starý kecky, a jdu směrem k ředitelně. Tuhle trasu znám z paměti. Ze dveří do leva, pak zhruba dvacet metrů rovně a pak dvakrát vpravo, pak jednou po deseti metrech do leva, a po schodech až do nejvyššího patra. Tam je ředitelna, hned první dveře na levo. Konečně stanu před těmi ohromnými dveřmi. Jsou z nějakého kovu. Prý kvůli zlodějům. Zaklepu na dveře, které se asi po dvou minutách s hlasitým vrznutím otevřou. Stojí tam Řiditelka Domova.

„Paní řiditelko, měl jsem se sem ihned dostavit.“ Usměju se mile, a ona mi uhne, abych mohl vejít.

„Ano Pane Fuji. Jsou tu manželé Hiroshi, kteří vás chtějí poznat. Mají o vás zájem.“ Aha. Tak Kasumini rodiče už přišly. Super. Konečně odsud vypadnu.

„Pane Hiroshi, paní Hiroshi…“ Usměju se mile když vejdu do místnosti o velikosti jedné třídy na normální škola. Sedí tam, krásná žena a pán. Kasuminy Rodiče, jsou ještě hezčí, než sem očekával. Oba byli vysocí, pan Hiroshi měl tmavé vlasy, a jeho manželka krásné oči.

„Nás taky moc těší, Fuji…“ Pronesla sladkým tónem paní Hiroshi. Usmál jsem se a sedl si vedle nich, na židli.

„Slyšeli jsme o tobě moc pěkných věcí.“ Aha… Takže Kasumi o mně mlela asi dost.

„A co například?“ Můj milý, a nevinný úsměv nemizel. Bylo super vědět že Kasumi o mně doma pískala.

„Například, že jsi velmi milý hoch, a že by Kasumi chtěla aby, jsi patřil do naší rodiny. Chápeme, že se asi nebudeš chtít nastěhovat ihned, a taky že si nebudeš chtít změnit příjmení, ale to je opravdu pochopitelné. Až se budeš chtít nastěhovat, stačí říct paní Řiditelce a ona nám zavolá, a mi si pro tebe ihned přijedeme.“ Dokončil svůj prolog pan Hiroshi. „Jo, a málem bych zapomněl. Říkej mi Daichi, a tady kojí ženě Hisako.“ Usmál jsem se a přikývl. Nevím jak si mohou myslet, že bych se k nim nechtěl ihned nastěhovat.

„Pane Daichi, paní Hisako, bude mi ctí se k vám nastěhovat.“ Usmál jsem se jako měsíček, a měl jsem je v kapse. Bylo mi jasné, že teď už necouvnou.

„Opravdu?! Výborně, tak si tedy jdi sbalit, a mi to tu zatím dořešíme jako dospělí.“ Paní Hisako byla opravdu milá paní.

„Dobře, už jdu. Jen, to příjmení, mohl bych si nechat?“ Koukl jsem se na něj a oni nic nenamítali. Naopak, to vypadalo že jsou rádi, že se k ni chci nastěhovat už dneska. Vlastně balení ani nedá tolik práce, dohromady tu mám asi deset kusů oblečení, a jinak jednu středně velkou krabici knížek, a pár věcí jako jsou nějaké stolní hry, a podobné. Víc nemám. Takž zase celou setu zpět, tu už ale nejdu tak v klidu jako předtím. Teď se doslova řítím po chodbě, div nesmetu jednu ze svých kamarádek. Teda, jak se to vezme: Kamarádek.

To je taková ta kamarádka, která chce být kamarádka jenom kvůli popularitě. Ale já to neřeším, aspoň něco. A když se o mně zajímá víc holek, tím líp. Aspoň si nepřipadám tak jinej, jak jsem. Doběhnul jsem do pokoje, a zamířil ke skříni, vyházel jsem z ní všechny věci, a začal je cpát do středně velkého, a tmavě modrého kufru. Vešli se tam a zbila tam ještě fůra místa, tak jsem tam dal knížky, a na ně položil krabičku s “Ajpodem“. Do tašky hodil jeden pár nových bot, které jsme si předvčírem koupil, a šel jsem zpět k ředitelně. Zaťukal zase na ty těžký kovový dveře, a chvilku počkal. Otevřel mi pan Daichi.

„Výborně, už jsi tu. Zrovna jsme skončili. Nyní jsi náš adoptovaný syn. Dneska s námi teda pojedeš domů. Pro tvé věci pošleme nějakého sluhu v domě.“ Usmál se. Byl to upřímný úsměv, ne ten hraný, nebo nucený. Prostě byl upřímný. Přikývl jsem, a vydal se s panem a paní Hiroshi k jejich autu, kde mne čekal další šok. To auto bylo dokonalé. Mercedes SLK5 z řady GT. Krásné auto.

Ale nesmím na něj civět moc dlouho, je to neslušné a navíc bych se cítil nanejvýš trapně.
„tak pojď a nastup si , neboj mi tě neukousneme“ řekne paní Hisako, tak jdu k autu a sednu si dozadu , poté se připášu.Hned potom nastoupí pan Daichi , paní Hisako je už v autě.
„Pořádně se připoutej a za chvíli tam budeme, a moc se nelekni , mam kromě Kasumi , další tří děti syny , ale to ti Kasumi jistě už řekla „ souhlasně jsem zakýval na informaci Paní Hisako.Jeli jsme a já se zakoukal na okolí a tak jsem jeli a já koukal , jeli jsme a ja zase koukal a koukal a koukal a koukal až sem se ukoukal ke spánku.
    
Daichi

No tak zatím to vypadá slibně , doufám že Fujimu nevadí Gayové aby se s kluky nehádali ale vypadá jako fajn kluk.Sem rád že jsme ho odvezli, jinak by jeho psychika klesla na bod mrazu a taky to Kasuminino povídání o něm a jak ho má ráda , musel jsem poznat první lásku mé dcery ale v Fujiho zájmu doufám že ji to brzo přejde , nepřeji jí nic zlého , je to moje dcera ale přece jenom musí mít nějaké hranice.když jsem viděl jak Fuji vypadá , nebude to mít s klukama lehké přeci jenom vím co mám doma.Brzo tam budeme asi bych měl začít přemýšlet kam ho uložíme.
Úplně jsem an to zapomněli.
„Hiroshi, když o tom tak přemýšlím , tak Kasumi bude chtít mít Fujiho co nejblíže ale k ní do pokoje nemůže a vedle jejího pokoje nejsou žádné kam bychom ho mohly ubytovat, tak mě napadlo že bychom ho mohli dát do pokoje vedle Ryuua co myslíš ?“ zeptám se ženy , je to holka ta bude vědět jak na dceru.

"ano myslím že je to dobrý nápad , snad mezi kluky zapadne"no myslím že o to se nemusíme bát . HMM Tak za 5 minut budeme u domu podívám se na zadní sedačka a on nám Fuji usnul.No to nevadí , zaparkovali jsem vysotupilo a ja jsem toho malého vzal do náruče a nesl ho do jeh nového domova.

Ryuu

No bezva , novej kluk do tohle domu , jetli to bude nějakej zhíčkanej kluk , tak to bude terno jako by nestačila Kasumi která si dokonce i jeho přivlastnila , a to musí mít člověk nervy aby sní vydržel v jednom pokoj 24hodin denně,no kluci se budou chovat přeci jenom nechcem toho kluka nějak vyděsit.

Z balkonu vidím že naši už přijeli , a  náš nový bratr usnul a táta ho nese, no dojdu pro segru zamiřimkni do pokoje ale na klepání nikdo neodpovídá , tak vejdu a co nevidím segra , je rozvalená na celý postely a spí , nemám to srdce jí budit , tak jí nechám a jdu obhlídout Fujiho-kun , jak jsem si myslek Hikaru a Arata už běží po schodech aby obhlídli nový život v domě hm, takže Fuji a jemu 16 ,achjo se segro nebylo k vydržení takhle když  něm pořád mluvila, a ted je taky s ní bude horor když vypadne z domu jenom do školy.Už ted toho kluka Lituju.

Sejdu dolů po schodech a hned se nozvým novinky, od mámy  že bude v pokoji vedle mě a když  bude Kasumi  zacházet daleko se zbližováním mám jí zastavit a tak , hlídat je , sem prý rozumný, super ani ho neznam a už ho musím hlídat , stačí že hlídám brachy aby nezničili dům.

"tady je náš nový přírůstek  , Ryuu vezmi ho nahoru ,víš kam a hlavně dávej pozor, nevzbuď´ ho díky."  ......"Jasně tati "    Nemyslel jsem si to ale to co jsem videl mi trochu vyrazilo dech ,   ten kluk byl roztomile hezkej má                                                                                                                                                                           

Ted ještě zjistit jakou brvu mají jeho očí a ....., a sakra ne , prostě ne , toho kluka má ráda moje sestra a já na to nesmím zapomenout i když je to můj typ.Ale není jediný na světě řeknu si ,otevřu dveře jeho pokoje a položím ho něžně na postel , aby se nevzbudil ale ten jeho roztomiloučký obličej , naposledy , abych to věděl , jsem mu tal letmý polibek na rty, něco začal mumlat tak jsem se radši zdejchnul k sobě.

 Kasumi 

Začnu mžikat očima , a rozhlédnu se , mrknni po pokoji , tolik hodin zděsím se když uvidiím hodinu , hodím na sebe slušné oblečený s sejdu dolů abych se dozvěděla že je moje zlato tady, sice mě moc nepotěší když se dozvím že má pokoj veld eRyuua  , což je docela daleko od mého ale přežujito, později se nastěhuje ke mě jenom to zatím nikdo neví, Chci se na něj jít podívat ale dřív se ozve táta.

" zatíčko rpo teď  ho nech určitě ještě spí , vypadal unaveně, ano až se vzbudí tak přijde , určitě , "

"No tak dobře kdyby přišel dejte mi vědět až se ukáže , zatím budu v obívacím pokoji" oznámím jim , a odejdu , do obíváku , kde jsou mí sourozenci.

Hikaru a Arata , se hned připomenou

"Ahoj ségramáš hezý objev i když jsem si nechtěli připustit na malou chvíli že je opravdový."

" Jo kluci maj pravdu je opravdu pěkný , přejuti hodně stěstí, a neboj je jenom tvůj , i když musím přiznat že kdyby byl gay dal bych si říct" dořekne můj bratr jak nejtišeji umí , na to mu můži říct jenom jedno

"no to si piš že není , je jenom můj a hotovo, a nechci o tom slyšet už ani slovo" řeknu paličete , a zamračeně bráškové jenom přikyvují  a tak se spokojeně usměju.

Fuji Izayara:

"Co to je…?" Koukám na čistě bílý strop? To je asi sen. Co si pamatuju? Naposled, jsem jel tím autem Kasumininých rodičů, a pak. Pak jsem usnul! To je ono. Bingo! Otevřu oči pořádně, a rozhlédnu se po pokoji. Je světle vymalovaný. Má dvě krásná, obrovská okna, a dvě šatní skříně. Má krásný noční stolek, a velikou postel: letiště. Je černě povlečená… konečně černá! Pod jedním z oken je psací stůl, se spoustou šuplíků a jedním velikým, asi na věci do školy.

Paráda. Jak já se těším… Sednu si na posteli, a nohy shodím dolů. Jsem v normální oblečený, takže předpokládám, že mně sem někdo donesl. Ještě jednou si prohlédnu celý pokoj. Je krásný, ale až ho předělám, bude ještě hezčí! Vstanu a vrávoravým krokem vyrazím ke dveřím. Projdu jimi, jsou otevřené. Asi mně nechtěli budit zavíráním. Na chodbě, na kterou jsem se dostal, dveřmi je několik dalších dveří. Jedny, hned ty první jsou otevřené, a ty druhé za nimi jsou zavřené, zatím co ty další dvoje za nimi, jsou opět otevřené.

Vjedu hned od těch prvních, ale co se mi nestane. Zakopnu o práh, na který jsem v domově nebyl zvyklí a letím do pokoje po hlavě. Dřív než ale stihnu dopadnout na zem, mně zachytí něčí ruce. Dotyčný mně postaví, a usměje se. Je pěkný, dlouhé černé vlasy má svázané v ohonu. Jsou krásné, jemné a rovné. Ruce má velmi svalnaté, asi to nebude žádný nicka. Je vysoký, má krásně stavěné tělo. Určitě se mu pod svetrem s košilí na něm rýsuje krásná, svalnatá hruď.

"Jsi celý?" Mrkne na mě. Jsem najednou jako hadrová panenka. Sevře mně pevněji.

"J-jo… Děkuju… a-a omlouvám se." Špitnu tiše.

"Mně se nemusíš bát, nejsme Kasumi…" Zasměje se. Jeho hlas. Ten smích. Zvoní mi v uších, jako by na betonovou zem dopadal nějaký kov. Je tak chladný.

"Já se ale,… Kasumi?" Zasměju se. "Já se jí nebojím, jen nejsem ten, co si myslí."mrknu.

"Nejsi její vysněný princ na bílém koni, bez jediné poskvrny?" Koukne na mně tázavým pohledem. Hned vím, kam tím míří. A ano, vlastně má pravdu.

"Tak… se to dá taky říct." Špitnu, a nemůžu uvěřit, že sem to řekl někomu, koho znám asi deset sekund, a ještě ani nevím jeho jméno. Jako by mi snad četl myšlenky, usměje se a pustí mně. Na to mi podá ruku a já ji stisknu.

"Jsem Ryuu." Řekne. Já jenom polknu.

"Fuji." Promluvím tak tiše, že mám dost pochyb o tom, že to slyšel.

"Já vím, kdo jsi…" Usměje se "Nemohl jsem se dočkat, až poznám toho co s Kasumi vydrží déle jak deset sekund v kuse." Taky se usměju "Prý ti do toho Ajpodu od našich nahrála video se svými obrázky. Upřímnou soustrast." Jen jsem zamrkal.

"Sakra Ryuu! Ber si ty svoje týpky někam jinám! Vyplašíš mi Fujiho!" uslyším hlas té malé, blonďaté stíhačky. Opět jako by mi Ryuu četl myšlenky, protočí oči, a chytne měn za ramena. Strhne si mně k sobě a zakloní. Vášnivě políbí. On, mně políbil!

"Ryuu sakra, ber si ty svoje děvky jinám, tady na to není nikdo zvědavej!" Prskne naštvaně Kasumi, a hned jak si nás všimne, se mi naskytne dokonalý pohled na tu její odpornou tvářičku. Zkřivý ji ve znechucené grimase. "Odporné! Dva líbající se kluci! Fuj!" Udělá, že je jí špatně a zabouchne dveře, pak slyším ty její sloní kroky směrovat kamsi… Nevím jak. Ryuu mně pořád líbá. Pootevřu ústa, a on se do nich hned pustí a začne je plenit svým jazykem. Po chvíli, co mu dojde, zásoba vzduchu se odtáhne. Lapu po dechu, a je vidět, že i on má co dělat ho popadnout. Koukl se na mně, a já byl pořád zasněný. Kdyby to trvalo jen o chvilinku déle.

"Jsi v pohodě Fuji?" Zasmál se, když viděl můj okouzlený pohled. "Vypadáš jak kdyby, jsi potkal nějakou sudičku…" podotkl rozesmátě, a já měl co dělat abych ho nepraštil. S tím si budu rozumět. Víc než rozumět. Jen jsem zmateně přikývl, a on se opět usmál. Ten úsměv, ve mě vyvolával mnoho pocitů. Kladných i Záporných.

"Já… Jen mně ten polibek zaskočil." Řeknu a kouknu na dveře. "Ale díky… Asi by mi hned vynadala, že sem nešel za ní. Bože, to bude život. Nešlo by jí z něj nějak vymazat?" Mrknul jsem na něj a on vypadal pobaveně.

"Hele, povím ti to takhle. Buď rád že ji máš, například já, bych o tebe tolik jako ona nikdy neusiloval. A už vůbec bych tě nechtěl do rodiny." Ouuu… Rána pod pás. Tohle jsem opravdu nečekal. Myslel jsem že bude milej. "A, ještě jedna rada pro začátek, ke klukům do pokoje. Raději tam nelez, nemuselo by se ti líbitn co by ti mohli provést. A já tu věčně nebudu." Mrknul na mně a nahodil tvář drsňáka. Já jsem si sedl vedle postele a začal si prohlížet nějaký knížky, které mi dal. Na Kasumi jsem nebral ohled.

Ryuu Hiroshi:

Ten polibek. Ten polibek. Ten polibek! Políbil jsi ho! Líbal jsi se s ním! Ochutnal jsi ho! Ten by stál za hřích. Ještě jeden takovejhle polibek, a budeš z toho chlapečka na kolenách. Ale teď musíš bejt tvrdej. I když bys ho chtěl ojet, a pak nechat, musíš se krotit.

"Ty, Fuji… Nechceš si ten svůj pokoj nějak… ehmmm, pozměnit?" Kouknul jsem na něj, a on se jakoby rozzářil. Přikývl, a vstal. Také jsem se zvedl od notebooku, a přešel po pokoji ke skříni. Otevřel jsme ji. Na tuhle skříň jsem hrozně pyšnej, jsou v ní jenom takový věci, který by se nikomu z naší rodiny krom mě nelíbili. Vidím, jak se mu ty jeho krásný očka rozzářili ještě víc. Ta barva je tak rajcovní. Tak dokonale, hnědé oči, s nádechem bronzové. Je dokonalej. A jeho tělo musí být taky k sežrání. To se ovšem dozvím za chvíli.

"Ale nejdříve, Fuji. Si půjdeme zaplavat, jo?" Mrknul jsem na něj a on kývl… "Máš plavky, Kluci ti když tak nějaký pujčej. Skočím pro nějaký." Usměju se a jdu ke klukům. Ti mi hned odkejvou že jdou s námi. Beru to, nevadí mi to. Zatím… Vrátím se od pokoje s trojema plavkama, hodím je po Fujim.

"Můžeš si vybrat, bejt by ti měli, pokud ti budou malý, jsou tu pak už jen moje nebo táty." Přikývne na souhlas a začne si stahovat ty svoje na několik místech prošoupaný džíny, a já něm visím pohledem. Je krásnej, stáhne si triko, a koukne na mně. "Jo promiň…" otočím se, ale v odrazu zrcadla, které je na chodbě, ho pozoruju. Asi si ho nevšiml. Je dokonalý. Když uvidím, že už má natáhlé plavky, otočím se, a mrknu na něj. Jo, padnou mu jako ulitý.

"Díky Ryuu…" Usměju se a on taky. Má krásný úsměv. Sejdeme dolů ze schodů, a pak do zimní zahrady, ve který je obrovskej bazén. Asi je neslušné se chlubit, jsme dost bohatí rodina. Usměju se a skočím šipku do vody. Kluci už se dávno koupou, asi jsem nás zdržel tím očumováním jeho tělíčka. Ale je krásnej. Stálo to za to.
"Kluci, vy se jdete koupat a mně nic neřeknete?!" Vřítí se do místnosti ségra a já ztuhnu. Jestli se teď provalí, že je tu i Fuji, jsme všichni mrtví. Klici hned ukážou na můstek, který vede na druhou stranu bazénu. Hned chytnu Fujiho za nohu nebo co to je a táhnu ho pod něj. Tam se zhluboka nadechnu, potopím jeho a pak sebe… přitisknu svá ústa na něj, a dám mu svůj vzduch. Pak vyplavu a nadechnu se, znovu to opakuju. Když k němu ale přitisknu rty tentokrát, chytne mě za krkem a přitáhne si mně blíž, aby mně mohl líbat…..

Kasumi

 „ to je vychování si užíváte zábavu a mě se nic neřekne, jste na mě zlí a ……áááááááááááááááá, „ už jsem jim chtěla vynadat ale stála jsem moc blízko hladiny a ty mizerové mě stáhli do bazénu, to jim nedaruji, vynořím , vylezu ven a seřvu je

„ no vy jste se snad zbláznili , sem teď celá mokrá a mám zničený účes,  jste úplně pitomí“ pak se otočím na patě a odejdu , tohle mi udělat vypadám hrozně a ještě že mě takhle nevidět Fuji co by si o mě myslel.

„ ale Kasu-chan , ty jsi  se přece chtěla koupat“ má tu drzost za mnou ještě zakřičet Arata , ts no počkej tě já vám dám tohle vám nedaruji , a už přemýšlím nad tím jak jim obarvím oblečení . A jdu se převléknout když v tom …..

Arata

Teď sme jí to nandali , chudák kluk , ale že je hezkej , no Ryuu ho sice viděl první ale měl by si na něj dávat bacha je jasný že Kasumi nemiluje když se teď cucá pod skokánkem s ním.Ale i jiní členové naší domácnosti si na něj budou chtít dělat nárok.Pomyslím si a podívám se na  Hikaru-kun a podle jeho výrazu usoudím že myslíme na to samé a v tom někdo začne příšerně ječet , oba kývneme hlavou na znamení že zdrháme

„ hele vypadáto že Kasumi ani potkala svoji noční můru“ řeknu když zapadnem do našeho pokoje , máme tam zadní schody tak bylo lehké se proplížít aby nás nikdo neviděl počkáme až se situace uklidní a pak si půjdeme ještě zaplavat.A poznat víc Fujui-kuna

Fuji

Bože můj co to dělám já se tady bezostyšně líbám s nějakým klukem kterého znám sotva úůl hodiny , to není možný , hmm ale když on je tak okouzlující a jak zatraceně dobře líbá , že to až není možný , dal bych si říct a ….ale sakra nad čím to přemýšlím já nejsem gay  nebo jo ? moc to na to že ne nevypadá když dělám tohle , jasně mám ,to jen že je to dlouho co mě takhle někdo držel , a už vůbec líbal. Vy noříme se a ti dva už tam nejsou , a já si uvědomím co jsem dělal , a určitě bych  teď mohl konkurovat jahodě . Tohle je poprvé co jsem se líbal s klukem , tak radši mlčím a neodvažuji se zvednout pohled. A  navíc mě líbal jen aby mě neviděla Kasumi. Z přemýšlení mě vytrhne to že mi někdo zvedne hlavu a já se stkám s těma očima co se  mi tak zalíbily.

„ Jsi v pořádku ?“ zeptá se a prolomí ticho jako první, jen kývnu nezmůžu se na slovo.

„ pojď půjdeme ven se osušit“ řekl , tím svým nádherným hlasem  , ale sám jsem se divil , nemohl jsem ani hnout a tak mě vzal , přivinul k sobě a vylezl se mnou ven .Hodil po mě osušku a já ji s tichým děkuji přijal.Nevěděl sem co říct natož co dělat.

„Omlouvám se neměl jsem to dělat asi tě to vylekalo , promiň „ řekl mi  tak blízko že jsem neodolal otočil se a políbil ho nenechal se moc pobízet a hned se přidal když jsme se odtáhli tak chtěl pokračovat ale jí ho odstrčil.

„ omlouvám se, t…t..t.o..to sem neměl j…j.á…já.. raději se půjdu převléct“ řekl jsem a utekl zbaběle do pokoje než abych mu řekl že se mi to líbilo ale  bál jsem se jeho odpovědi. Sundal jsem si plavky , vysprchoval se  , vzal si oblečení a s myšlenkami na něj jsem usnul blaženým spánkem.

Ryuu

No tak to bylo něco , takovou reakci bych  nečekal od někoho kdo je na holky, ale vypadá to že Fuji až tak na holky nebude , hm. Musím jít zaním a zjistit jak si u něj stojím ,ale pro dnešek toho mel od probuzení dost , takže následující plán vysprchuji se převléknu udělám si večeři , mám hlad celou dobu co je tady  jsem nic nejedl , vezmu to zepředu a rovnou se dozvím od koho byl ten uši rvoucí řev , ale radši ji nechám ještě mi utrhne hlavu a svede všechno na mě a proplížím se do pokoje.

Kasumi

 Když v tom …. Projdu kolem nástěného zrcadla a  uvidím svůj odraz .

Daichi

Uslyším svou dceru  křičet a už vím že za to můžou kluci a taky vím že jsou už u sebe v pokoji , Dojdu za nimi aotevřu dveře a vidím jak spí na poteli tak si vezmu papír tužku a napíši jim vzkaz.:

Kluci , už jednou jsem vám říkal že máte nechat sestru být , takže abyjstese do příště

 Poučili. Žádný bazén , žádné vycházky a

 Tenhle výkend pojedete pomoct babičce …pak vám trest skončí.

            Nemáte zač . 

Táta a taky vás mám rád

Dopíši vzkaz a připnu jim ho na dveře pak spokojeně odejdu.

Ryuu:

Rozhodnu se zajít kouknout na mého andílka, který již asi spí. Neřeším to ale, a jdu se podívat. Vstanu z postele, na které jsem byl do teď natažený a dojdu ke dveřím. Potichu je otevřu, a vystrčím hlavu, abych zjistil, jestli na ní někdo je, nebo je vzduch čistý. A mám štěstí. Vyjdu jen v kalhotách na spaní na chodbu, a hned po dvou krocích zase zalezu do jednoho pokoje. Fuji už leží na posteli, oblečený, a klidně oddechuje. Je na něj krásný pohled, je takový roztomilý. Nechci ho budit a tak se k němu jen skloním a vtisknu mu do rtů polibek. Co čert ale nechce, on mi ten polibek začne opětovat. Nechtěl jsem, aby věděl, že tu jsem.

Otevře oči, a zadívá se na mně. Odtáhnu se.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ Řeknu omluvně a sednu si k němu. Usměje se a převalí z boku na záda. Je krásný. Moje ruka bezmyšlenkovitě vystřelí k lemu jeho kalhoty, vklouzne pod triko, a rozběhne se po jeho bříšku. A on se jen usmívá a sedá si, pak už jen zavíráme oči, a líbáme se navzájem. Je to tak… Krásné, cítit že je mi tak blízko. Povalím ho do peřin, a začnu vášnivě líbat na krku. Moje ruka hladí jeho bříško, je ještě tak dětské… Jak, jak on je mladý. Na jeho bříšku se mu začne tvořit jemná husina, jak po něm jezdí moje ruka. Já se stále svými rty věnuji jeho krku, a cítím, jak jeho ručka šmejdí u mích kalhot. Pak uslyším, jak křupnou nitě od knoflíku, a on začne zápasit se zipem. Zasměju se nad šikovností jeho ručky, ale v zápětí ztuhnu, když jí ucítím ve svých trenkách. Ihned se odtáhnu, a zvážním.

„Nerad bych ti ublížil Fuji, takže tohle dělat nebudeme, ano…“ Přejedu prstem po jeho tvářičce.
„Nejsem zas taková chudinka…“ Řekne dotčeně, zase se zasměju a líbnu ho na tvář.
„Já vím, ale jen bych se s tebou prostě nerad vyspal první den, co tě vidím, nejsem žádný děvkař… To snad chápeš.“ Otřu se svým nosem o ten jeho, nosík. Usměje se a přitáhne si mně pro polibek. Donutí mně lehnou si vedle něj, a obemkne mi ruce kolem krku, teď ležím já na zádech a on na břiše, na mně.
„Můj první den u vás, v nové rodině…“ usměje se a já též… „No, mohl by, jsi tu zůstat na noc.“ Podotkne a položí si na mně hlavu.
„Dobře…“ usměju se, je to úžasný jak si rozumíme a neznáme se skoro ani 24 hodin.

Fuji

Už jsem se rozhodl stejně , i k mé  nevěře musím uznat že mám Kasumi rád přece jenom se o mě staral i když byla otravná , ale dejme tomu že jsem se zamiloval do Ryuua . a to se nezmění , chci to s ním zkusit když mi ho osud přihrál do cesty a Kasumi si zaslouží někoho kdo jí bude milovat né mě , však až se to dozví že spolu rozhodně nebudeme tak mě nebude mít ráda ale vyroste z toho . Když rodiče umřeli byl jsem sám , pak přišla Kasumi ale ta je mladá a důvěřivá nic pro mě  a teď tady ležím v posteli s jejím starším bratrem , který je až prozíravě milí a já mu věřím ….

„miluju ho“ zašeptám svou myšlenku , a doufám že to neslyšel.Nějakou chvíli se nic neděje a tak usoudím že to neslyšel a oddychnu si .Bohužel předčasně .

„ Koho ? „ zeptá se  a já si zmučeně povzdechnu , zkusím to uhrát že má slyšiny.

„ Co  , o čem mluvíš , já nic neříkal „ snad to vyjde , prosím prosím, prosím , nic neříká vypadá to slibně,

„ ale jo to teda říkal vidím to až do duše , no povídej koho pak to miluješ , půjdu ho uškrtit ,a bych tě mohl mít jen pro sebe. „ řekne a laškovně se usměje , tak teď mu to spočítám

„ tak mi dej vědět až se budeš věšet , ale já ti pohřeb zařizovat nebudu , ti říkám rovnou“ odpovím mu a on mě „nejspíš za odměnu „ políbí .

„ dobře , beru zpět ale teď už spi je pozdě“

„fajn“ zachumlám se do deky a pohodlně se na něm uvelebím.

Ryuu

Okolo třetí hodiny ranní , jak jsem vyčetl z hodin mě probudí ruka co šátrá po mé hrudi a hladí mě , podívám se na toho rošťáka ale ten má zavřené oči a oddechuje ale jeho ruka né a né zastavit , říkám si že se mu něco zdá tak to nechám ale ta nezbeda se začne až moc přibližovat k mému pasu , tak jí chytnu a …ten malej rarach na mě kouká těma jeho očíčkama

„ neřekl jsem něco ?“ zeptám se ho , dá si prst na pusu dělá že přemýšlí a pak jen zakývne hlavou do stran  na znamení žene ,

„já ti dám žene „ a na to ho povalím pod sebe a začnu ho lechtat jako odplatu , po chvíli mě to unaví a jeho určitě taky , teď se nad ním sklaním a on si mě přitáhne k polibku .                                       

 Usmál jsem se a polibek mu oplatil. Stáhl jsme si ho do náruče, a líbnul do vlasů.
„A teď už spinkej zlato.“ Usmál jsem se, a hladil ho po jeho krásně tvarovaném bříšku.
„Když já nechci spát… Já si chci užít.“ Mrkl na mně tím svým oboíčkem, a já roztál.
„Ale já ti nechci ublížit Fuji, hmm?“ Pohladil jsem ho po lícní kosti, pak se k ní shýbnul a políbil ho na ni.

„Já vážně něco vydržím, a vůbec… Vlastně spolu spát nesmíme, když jsem tvůj bratr.“ Nasadil škodolibý úšklebek, a já pochopil, že pokud mu nedám, co chce, budu mít útrum už navždy.
„Fajn.“ Přistoupil jsem na jeho hru. „Ale pod podmínkou, že půjdeme do vany.“ Špitl jsem mu do ouška a začal se zvedat, že se svléknu.
„Dobře.“ Mrknul na mně a taky vstal, hned ze sebe začal stahovat oblečení. Ani nevím jak, oba jsme se ocitli nazí. Bylo úžasné pozorovat ho, jak ho Bůh stvořil.

Když jsem se na něj natiskl svým tělem, trochu mu znachověly tváře. Bylo to tak… Dokonalé.
„Tak pojď, napustíme vodu… A půjdeme se umýt…“ Zasmál se, chytl mně za ruku a táhl do koupelny. Zacpal jsem ji špuntem a otočil kohoutkem. Naše koupelny jsou takové, jako zámecké. Mají mosazné kohoutky, jsou uprostřed koupelny… Mně se tenhle styl vždycky líbil. Do vany jsem nalil pěnu do koupele a chvilku počkal.

Zhruba po deseti minutách byla vana do poloviny napuštěná a tak jsem si do ní sedl, a Fuji lezl za mnou. Obmotal mi nohy kolem pasu, a začal se svým zadečkem třít o mou chloubu.
„Fuji…“ Zaúpím a stisknu jeho boky, začnu si ho na sebe tlačit. Tohle neměl dělat. Teď se neudržím a jeho to bude bolet, a pak. A pak zjistí, že mně nenávidí!
„Fuji… Já nevím, jestli to nebude bole…“ Špitnu mu do ouška, když mně začne bezostyšně a hladově líbat na krku.
„To nevadí… Jen dělej…“ Zašeptal hlasem zastřeným touhou. Jeho ruka se rozjela k mému údu a začala ho mnout. Natahoval ho, mnul ho, sem tam pevněji stiskl. Prsty přejížděl po špičce.

Byl jsem hotov. Sotva jsem popadal dech. Můj úd nabýval na velikosti, a já cítil, jak se Fuji začíná chvět. Taky jsem se chvěl, ale bylo to dokonalé. Mít ho u sebe, ani nevím, jak jsem, se do něj za ten necelí, den mohl takhle zbláznit. Přejížděl jsem rukou po jeho zádech, až k zadečku a vždy ho jemně stiskl. Cítil jsem, že už to nevydržím.
„Chci tě cítit v sobě, Ryuu.“Zašeptal zadýchaně a já ho poslech. Pevně jsem ho chytl a smýkl s ním pod sebe. Teď jsem byl nahoře já a on dole. Voda už nás obklopovala až po prsa. Byla tak příjemně hřejivá. Něžně jsem mu od sebe odtáhl kolena a políbil ho. Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Špičku svého penisu jsem nasměroval k jeho útrobám a zatlačil. Bylo zřejmé, že se zdráhá, muselo ho to bolet. Ale na přípravu nebyl čas. Každou chvílí ve mně stoupal adrenalin. Hrozilo, že do koupelny vtrhnou rodiče, Kasumi, či oba bratrové. Ale i přes to přese všechno jsem byl odhodlán to udělat. TEĎ HNED!

FUJI:
Byl to divný pocit. Takový neznámý, něco obrovského se do mě cpalo zadními vrátky, a já se nemohl uvolnit. Ryuu se mi zdál, jiný hned od prvního okamžiku kdy se dotkly naše rty. Pochybuji, že tohle bere jako něco závazného. Že by semnou zůstal. To nikdy. Cítil jsem jak se moje útroby bouří. Bolelo to, ale já se mu snažil pořád vycházet vstříc. Přirazím svým zadečkem proti jeho údu, a vyjeknu bolestí.

Tohle jsem nečekal. Bolelo to, a jak. Málem jsem omdlel. Ale pořád to bylo nic proti tomu, co jsem očekával, že přijde. Myslel jsem, jak nezačne divoce a tvrdě přirážet, ale on setrval, dokud jsem si na něj tam dole nezvykl. Nahl se ke mně a líbal. Dokud se mi z úst nevydral sten. Tichý ale jemu to zřejmě stačilo jako pokyn, že může pokračovat. Pohnul proti mně, svojí pánví a já zalapal po dechu, jak se jeho úd otřel o to správné místo. O mou prostatu.
„Ahhhh… Ryuu…“ Zavzdychal jsem, a on se pousmál, znovu se proti mně pohnul svojí pánví. Teď už to nebylo tak nepříjemné, bylo to… Bylo to spalující. Toužil jsem po tom víc. Chtěl jsem víc, než jsem byl schopen vydržet? Možná, ale v tuhle chvíli mi to bylo ukradené.
„Fuji…“ Zavzdychal on, a znovu přirazil. Cítil jsem, jak se mi celým tělem rozlévá pocit blaženosti. Znovu přirazil, znovu a znovu, ještě jednou. Jeho přírazy už nebyly tak dlouhé, ale krátké, a tvrdé.

Už to i bolelo. Svoje ruce jsem obtočil kolem jeho ramen, a přitáhl si ho k sobě jako útěchu. Moc to nepomohlo, jen to zapříčinilo lepší přístup do mně, a pro něj to znamenalo že může ještě přidat. Ještě několikrát přirazil, a pak přišel poslední příraz. Ten nejtvrdší. Málem jsem pod náporem bolesti omdlel. Udělali se mi mžitky před očima a pak nastala tma.

Po chvilce se všechno vrátilo k normálu, jen s tím rozdílem, jak zběsile jsme dýchali. Pořád byl zaražený ve mně tak hluboko, jak mohl. Bolelo to, teď už víc než na začátku. Cítil jsem, jak ze mně vyklouzl, a přetočil si mně v náruči.
„Já ti říkal, že to bude bolet.“ Zašeptal mi do ucha. „Zranil jsem tě.“ Pokračoval si tou svojí. Ale já byl rád, že to udělal.

Věděl jsem, že teď už se mně bude chtít zbavit, ale doufal jsem, že mně ještě chvilku nechá u sebe. V tom jeho hřejivém a příjemném objetí.
„To nevadí.“ Zašeptal jsem zadýchaně, a voda kolem nás už měla nachový nádech, od mého zranění. Věděl jsem, že to nebude nic hrozného, ale i že to pár dní bude bolet. Sakra bolet.
Ryuu Hiroshi:
Teď už bude můj Kasumi. Nenechám ti nic tak úžasného jako je on! Nikdy. I když jsi moje sestra, on už za tvůj tým kopat nebude. Už je můj, a já ho budu milovat dokud nezemřu!