stovky lidí, na kterých se díváš a ani nevidíš. A cítíš se sám a jediné, co tě tu drží je sen. Sen, který sníš jen ty. Je ti v něm dobře, chceš ho žít. A představuješ si, co by mohlo nebo nemohlo být. Stojíš nad kruhem svých vzpomínek a vracíš se zpět, i když sám víš, že jít dopředu a žít je důležitější. Ale stále hledáš všechny nesmyslné chyby, které jsou smyslem tvých budoucích snů. Přemýšlíš nad vším, co tě jen napadne a usmíváš se nad věcmi, které ti přijdou neskutečně vtipné. Sedíš sám na lavičce ve městě, venku a směješ se. A lidé na tebe dívají jako na idiota. A ty jen sníš a nic jiného tě nezajímá, pokud tě někdo, něco nepřeruší. Tehdy se vrátíš zpět do reality. Opět si sám i když máš kolem sebe lidi. Vidíš prázdno a jediné, co tě naplňuje je samota. Každý vidí jak se usmíváš, ale nikdo nevidí jako uvnitř pláčeš. Chtěl by si vykřičet celému světu co cítíš, ale nenachází slova. Chtěl by si milovat, ale bojíš se zklamání. Najednou si uvědomíš skutečnost, přemýšlíš nad tím, proč si zde. Určitě tu musíš být z nějakého důvodu. Ale z jakého? což je tvým posláním? Má tě někdo rád? Jsi zlý? lidé tě často kritizují a pomlouvají, ale na sebe se nikdo nepodívá. Podobné je to i se mnou. Každý vidí na tváři úsměv, ale uvnitř nikdo nevidí křik a pláč. Takové smíšené pocity. Ale naučila jsem se, že lidé jsou jimi jen tehdy, pokud si uvědomují realitu, umí s ní žít, vědí milovat a odpouštět. Nejlepším přítelem člověka je zdravý rozum a optimismus. . . . .