DUCH SVATÝ
Je velmi těžké mluvit pouze o Duchu svatém bez toho, aniž by byla dotčena celá Boží trojice. Když jsem se na povídání o Duchu sv. připravoval, pročítal všemožné texty a přemýšlel o nich, stále více a více jsem si uvědomoval, jakou simbiozou jsoucno Boha ve své trojjedinosti je a také to, jak Bůh do člověka v úžasné plnosti tuto svoji trojjedinost vtisknul. Původně jsem měl představu, že celé povídání o D. sv. postavím na třech pilířích. Chtěl jsem rozebrat " lidskou trojjedinost" v pojetí hebrejského myšlení, které vnímá člověka jako basar, ruach a nefeš a řeckého myšlení, které je nám mnohem bližší a představuje člověka jako soma, psyche a pneuma, kdy tvůrčím a oživujícím prvkem v člověku je právě D. sv. Jako střed pojednání mělo být povídání o D. sv. a třetím pilířem mělo být působení D. sv. v evangelizaci. Nakonec jsem se rozhodnul, abych téma zbytečně netříštil, psát jen o Duchu svatém a jeho působení. Než začnu mluvit o D. sv., tak jak nám jej popisuje Katechismus, vypůjčím si několik myšlenek z přednášky Vojtěcha Kodeta - Boží oheň: Zde on říká velmi zásadní věc. Křesťanství bez Ducha neexistuje, existují pouze prázdné formy. Tam, kde není Duch, tam není život, tam není láska, tam není nic. Dále potom pokračuje citátem pravoslavného patriarchy Ignáciose IV. z r.1968, kterým předchozí myšlenku rozvíjí: Bez D. sv. je Bůh vzdálený, evangelium je mrtvou literou, církev pouhou institucí, autorita se stane nástrojem ovládání lidí, misie budou pouhou propagandou, liturgie vzpomínkovým rituálem a z křesťanství nám zbude zotročující morálka. Už pouze tyto body by stačily a stály za rozebrání a mohly by vhodně posloužit jako osnova pojednání o D. sv. Pro oživení bych ale ještě rád zmínil jednu citaci z Vojtěchovi přednášky, jak je popisována v životopise sv. Serafíma Sarovského, kdy rozmlouvá z Motovilovem, který se jej přišel zeptat, co je v křesťanském životě nejdůležitější: že chce poctivě žít a následovat Krista, že opustil všechno a chce konat skutky pokání a už je koná, skutky milosrdenství, modlí se, čte Písmo, co má ještě dělat? A ten Serafím mu říká: konat skutky pokání, to je dobře, všichni jsme hříšníci. Konat skutky milosrdenství je důležité, bez modlitby už to vůbec nejde, číst Písmo, to je slovo Boží na každý den, ale to, na čem nejvíc záleží, je, abychom získali Ducha svatého, protože to je cíl našeho pozemského života. Motovilov mu říká, aby teda mu pomohl, otevřít se tomu D. sv., společně se modlí, je to v zimě, Serafím je zcela proměněn, jako by proniknutý Ohněm Ducha svatého, sníh kolem taje a prožijí to setkání v obrovské radosti.
V úvodu tedy již vlastního pojednání zmíním několik možná trochu suchých faktů o Duchu svatém, tak jak se o Něm píše v Katechismu. Z podstaty Boží Trojice je vlastním jménem označován jako Duch svatý. V Písmu potom je nazýván různými jinými jmény: sv. Jan jej nazývá utěšitelem nebo přímluvcem, sám Ježíš jej nazývá Duchem pravdy, u sv. Pavla pak nalézáme pojmenování D. zaslíbení, D. Kristův, D. Páně, D. Boží a u sv. Petra potom D. slávy. Symboly, které nám Ducha svatého představují a to ať už v Písmu nebo v umění potom jsou: Pomazání, oblak a světlo, pečeť, ruka, prst, holubice a mě osobně nejbližší vyjádření Ducha svatého jako přírodních živlů, tedy voda oheň a vítr.
Zde na chvíli opustím Katechismus a zastavím se u již zmiňovaných symbolů D. sv. jako živlů. Dobře víme, že jak voda, tak oheň a vítr mohou mít sílu jak tvůrčí, tak i ničivou. A úplne stejné je to z působením D. sv. a Zlých duchů. Je tedy zřejmé, že je třeba dobře rozpoznávat, zda jde o vodu očišťující a uzdravující nebo vodu otrávenou. U ohně potom bych použil přirovnání, kdy oheň jako symbol D. sv. dává člověku teplo a světlo. Člověk, který má v sobě oheň D. sv. dokáže zapalovat další k dobru, vychází z něj láska, která hřeje. Oheň, pod kterým k nám promlouvá Zlo, je ohněm zničujícím a tento zničující oheň se velmi rychle šírí, zvláště pokud mu přijde na pomoc silný vítr, který rozšíří oheň do širokých dálek, tak jak to vidíme v dnešní době, kdy je Zlo na vzestupu. Vítr v podobě D. sv. je pouhým slaboučkým vánkem, který nechce nikomu ublížit, ale který chce znaveného pouze jemně ovlažit, přichází a odchází v tichosti, takže jej mnohdy ani nezaregistrujeme, protože jsme zaneprázdněni světskými starostmi, kdežto vítr v podobě Zla je ničivým tornádem . Jen pro připomenutí zde zmíním úryvek z První knihy králů:" Tam vstoupil do jeskyně a zůstal v ní na noc. Bylo mu řečeno, vyjdi a postav se před Jahva na hoře. A hle Jahve přešel. Nastala velká smršť, tak silná, že štepila hory a tříštila skály před Jahvem, ale Jahve v té smršti nebyl a po té smršti zemětřesení, ale Jahve v tom zemětřesení nebyl a po zemětřesení oheň, ale Jahve v tom ohni nebyl a po ohni šum lehkého vánku. Jakmile jej Eliáš zaslechl, zahalil si pláštěm tvář, vyšel a postavil se u vchodu jeskyně. Tu k němu dolehl hlas, jenž řekl: Co tu děláš Eliáši? On odpověděl: Jsem plný žárlivé horlivosti pro Jahve Sabaot.....19,9-14.Jenže kéž by to bylo pro první rozpoznání tak jednoduché. Zlý je opicí Boží, takže se nám snaží mnohdy dostat do blízkosti pod důmyslnou přetvářkou, tak abychom nabyli dojmu, že jde o záměry a vnuknutí Boží.
Jak tedy správně tyto duchy rozlišit? Ze zkušenosti svatých a církve můžeme vyvodit obecnou zákonitost: To co přichází od Božího Ducha, přináší radost, pokoj, vnitřní mír, jednoduchost a světlo. To co přichází naopak od ducha zla, působí smutek, nepokoj, obavy rozrušenost, zmatek a temno. Pokoj, radost, atd. jsou jistě ovocem D. sv., ďábel je není schopen vytvářet v trvalé podobě. Nepokoj a smutek jsou naopak spolehlivými známkami působení zlého ducha, Duch svatý sám o sobě nemůže být jejich původcem. Jakousi vyjímkou je "smutek vedoucí k pokání", který je od D. sv., ale ten se rychle mění v radost. Navíc tento smutek nepochází přímo od Ducha svatého, jeho příčinou jsou zlé věci v nás, na něž D. sv. vrhá světlo, neboť potřebují změnit. A zase, aby to nebylo tak jednoduché, vnuknutí může přijít od Boha a přitom v nás vyvolávat velký neklid. Ten ale není způsoben vnuknutím, to je samo o sobě jemné a pokojné. Zdrojem nepokoje je náš odpor. Jakmile přestaneme vnuknutí odporovat a přijmeme je, v srdci se nám rozhostí hluboký pokoj. Pro obrazné přiblížení si představme velkou řeku, která je sama o sobě klidná, ale když narazí na překážky, hned se objeví víry a protiproudy. Takže ještě jednou důležité pravidlo k zapamatování: Boží vnuknutí, nás sice může z počátku znepokojit, ale když je neodmítneme, otevřeme se mu a souhlasíme s nín, postupně nás naplní pokojem. Praktické použití tohoto kriteria může být ztíženo situacemi, v nichž jsme vystaveni zkouškám a existencí různých lidských povah. Přesto je to kriterium základní a setkáváme se s ním v celé tradici církve. Na závěr těchto technických dat o Duchu svatém jen ještě zmíním a připomenu sedmero darů D.sv.: jsou to moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží. Společným jmenovatelem všech jmenovaných darů je láska. A na úplný závěr ještě vyjmenuji plody D. sv., kdy tradice církve jich vypočítává dvanáct: láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost,čistota. Vyjmenované plody D.sv. jsou jakoby šňůra perel a o každé zvlášť by se jistě dalo dlouho hovořit. Tolik tedy teorie a nyní bych rád přešel k praxi. Nejdříve se letmo dotknu působení D. sv. v době Starého Zákona. V této době, tedy před Kristem, zůstává D. sv skrytý, ale přesto mluví ústy proroků a připravuje půdu pro příchod Mesiáše. Proroky jsou rozuměni všichni, které D. sv. inspiroval v živém kázání a při sepisování knih Písma. Pro trochu vysvětlení si vypůjčím úryvek z knihy Řehoře Naziánského, který zde vysvětluje Boží pedagogiku. Starý zákon jasně hlásal Otce, matněji Syna. Nový ukázal Syna a dal zahlédnout božství Ducha. Nyní má mezi námi Duch domovské právo a dává nám, abychom jej viděli mnohem jasněji. Nebylo totiž prozíravé vyhlašovat otevřeně Syna, dříve než se vyznalo Otcovo božství a přidávat D. sv. jako další břemeno - lze -li tak říci - dříve než se vyznalo Synovo božství. Kromě proroků mohl lid staré smlouvy vidět působení D.sv. samozřejmě ve stvoření. Dech Boží je na počátku stvoření každého tvora a pokud jde o člověka, Bůh do utvořeného těla vepisuje svoji vlastní podobu. V plnosti začíná D. sv. působit početím P. M., která jak vyznáváme, počala z D.sv. Navštěvuje Alžbětu a toto navštívení je vlastně navštívení D. sv., který působením samotného Krista, naplňuje svého předchůdce sv. Jana, a to už od mateřského lůna. Hovořit na téma P. Marie a D. sv. by bylo na úplně samostatné téma, protože celý život P. M. je pro nás názornou školou života prožívaného ve splynutí s D. sv. Jen letmo se ještě vrátím k Janu Křtiteli.Jan je Eliáš, který má přijít, přebývá v něm oheň Ducha a vede ho, aby šel před Pánem, který přichází. Jak můžeme číst u evangelisty Lukáše: Jan je víc než prorok. V něm D.sv. dovršuje promlouvání ústy proroků. Jan vlastně uzavírá cyklus proroků zahájený Eliášem. Protože se dostáváme postupně k plnému působení D. sv. v novém zákoně, jako úvod opět kousek citace a to od sv. Ireneje: Křest nám uděluje milost nového zrození v Bohu Otci skrze jeho Syna v D. sv. Vždyť ti, kteří mají Božího Ducha, jsou vedeni ke Slovu, to je k Synu, ale Syn je představuje Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost. Proto bez Ducha není možné vidět Božího Syna a bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci, protože poznání Otce, to je Syn a k poznání Božího Syna se dochází skrze Ducha sv.
K tomuto citátu ještě něco málo z Katechismu:
Jenom pod vlivem D.sv. může někdo říci: Ježíš je Pán.Bůh poslal nám do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá Abba Otče! Toto poznání víry je možné pouze v D. sv. Aby se člověk dostal do styku s Kristem, musí se ho nejprve dotknout D.sv., přichází nám vstříc a vzbuzuje v nás víru. V síle svátosti křtu, nám D.sv. v církvi niterně a osobně předává život, který má svůj zdroj v Otci a který nám nabízí v Synu. Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží. Duch pravdy, který nám odhaluje Krista, nemluví sám ze sebe. Svět nemůže přijmout Ducha, protože jej nevidí, ani nezná, kdežto ti, kdo věří v Krista, ho znají, protože s nimi zůstává. Místem našeho poznání D.sv. je církev, která nám toto poznání předává: - v Písmu, které inspiroval - v tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní otcové
-v učitelském úradu církve, který doprovází svou pomocí
-ve svátostné liturgii, v níž nás Duch svatý prostřednictvím jejich slov a symbolů uvádí do společenství s Kristem
-v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá
-v charismatech a službách, jimiž je budována církev
-v projevech apoštolského a misionářského života
-ve svědectví svatých, v němž církev projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy