KVĚT MAGNOLIE

Když se lidé chovají strašně, je to důsledkem něčeho, čemu věří. Proto se jich zeptej: "Co vás tak strašně bolí, že si myslíte, že musíte druhým ubližovat, abyste se vyléčili?"

Pokračuje a míří na náměstí, prochází okolo Krkonošského muzea ke hřbitovu a toulá se hřbitovem. Hřbitovy má ráda, miluje jejich osamocenou atmosféru. Pozoruje přírodu a staré osamocené náhrobky, ke kterým asi nikdo nechodí. Mají své kouzlo a uvědomuje si, že je jako ty náhrobky. Sama se sebou, že mají mnoho společného, tajemství, která se neříkají a čekají na někoho, kdo je starým klíčem otevře. Možná se bojí takového klíčníka potkat. Jsou to strachy ze sebe sama, ze svým skrytých pocitů a nevyjádřených emocí... Uvědomuje si, že okolo hřbitova denně chodila, ale nikdy dříve jej nenavštívila. Přesto se tu cítila dobře, jakoby chápána vlastními předky a dušemi, které tu přebývají. Možná jí dodávaly sílu, aby mohla pokračovat dál.

Nechápal, co to dělá. Tohle přece nechtěl, měl jí plnou hlavu. Bylo mu s ní moc dobře. Byla pro něj tak "kráááásná" a vzpomínal, když jí tato slova řekl. Neuměl si představit, že by nyní odešel od rodiny. Kam? Za ní? Nebyl si sám sebou jistý, co cítí, co vůbec chce a neví to vlastně doposud. Ví jen, že má rodinu, práci, přátele, ve kterých má jistotu a miluje svou rodinu. Přitom ví, že šťastný není. Vzpomíná, jak ji oslovil, co cítil a prožíval. 

Slyšela jsem otázku: "Kláro, víš, co je Ararat?". Nastala situace, kdy mám ze sebe udělat debila? OK. Celkem mi to jde a považuji se v tomto směru za přeborníka. Dal mi ochutnat ten lahodný nápoj. Netušíte, jaký to je požitek. Přivírám oči a prociťuji chuť, jemnou horskou vůni a kdoví co ještě. Jemná jedinečná chuť plná představ, spojená s příběhem Noeho a jeho Archy. Příběh, který je nekonečný, nevysvětlitelný a téměř pohádkový. Příběh, který má svou historii o přežití lidského a ostatních živých druhů. Už o tom bylo mnoho napsáno, ale tu "CHUŤ", tu musíš prožít "tady a teď", bez žádných intelektuálních řečí, nesrovnávat s ničím jiným, protože to se fakt soudit a hodnotit nedá!!!!

Byla jsem u ní do pozdního večera. Držela jsem ji za ruku a sledovala její mladou tvář, unavenou a zesinalou nemocí. Vzala jsem do ruky knihu, kterou moc milovala a v ní našla dopis. Nemohu vám sdělit co obsahoval, ale nesetkaly jsme se náhodou...

K tomu, stát se dobrovolníkem mě asi vedla vlastní touha seberealizace. O Dobrovolnickém centru jsem něco málo věděla, ale můj první impuls byl v době, kdy jsem pracovala s člověkem, který potřeboval psychosociální pomoc, já s ním chtěla pracovat jako dobrovolník pod záštitou neziskové organizace a byla potřeba mít vstupní proškolení na ochranu klienta a také sebe. V dobrovolnickém centru v Ústí nad Labem působím teprve od roku 2012, ale musím říci, že právě tady jsem si ujasnila, jakým směrem chci jít. Právě tady jsem mezi lidmi, kteří mi rozumí a díky různým sociálním programům rozvíjím nejen své kompetence, ale hlavně pomáhám druhým, kteří to přijímají a dávají mi zpětnou vazbu, že má činnost MÁ SMYSL...

A tak to asi bylo.... nejdříve jsem si ničeho nevšímala, byly jisté pochyby, kdy se ztrácely peníze. Byly to malé částky, které se časem zvyšovaly. Člověk raději ze sebe dělá blázna a pochybuje o svém psychickém zdraví, než aby podezříval vlastní dítě. A tak schovává a schovává, ani neví kolik a kam. Hledá a nenajde a pochybuje, zda někdy někam něco dal nebo nedal. Nechodí mi sem třeba soused od vedle? Určitě si udělal kopii našich klíčů a chodí do mých skrýší a bere mi peníze, možná i věci ....

Ačkoliv jsem název vybírala podle mého současného stavu, tj. ujištění se, že si opět uvědomuji, že Láska fakt trvá léta a proč se jí tedy bránit? Ale než se rozepíšu o tom, o čem jsem chtěla původně napsat, mě teď tak trochu láká více se zmínit o panu Fulghumovi a nejen o něm. 

 "Když se k vám někdo nechová s láskou a úctou, bude pro vás darem, když vás opustí. Pokud vás neopustí, nejspíš si s ním protrpíte mnoho let. Když ho opustíte vy, bude to nějaký čas bolet, vaše srdce se však nakonec uzdraví. Pak si budete moci vybrat, co doopravdy chcete. Zjistíte, že k tomu, abyste se dokázali správně rozhodnou, nemusíte ani tak důvěřovat druhým, jako mnohem spíš sami sobě." (Don Miquel Ruiz)