Jiná zjištění II. - Miroslav D.
Mirek D. - kdo vlastně byl tento člověk, o kterém se Olga Hepnarová ve svých dopisech, ale například i ve výpovědích zmiňovala jako o svém jediném příteli? Byl skutečně tou osobou, která byla Olze oporou v těžkých situacích, nebo to byl jen obyčejný hochštapler, asociál a podivín, který to na Olgu "uměl" a přitom ji jen využíval? Jedno je jisté - byl to člověk "mnoha tváří". Osud se s ním nijak nemazlil, většinu života prožil na okraji společnosti, v převážné většině si však za spoustu svých problémů mohl jen a jen on sám.
Olga byla intelektuálka, také on se častokrát zasazoval do této roviny, což bylo pravděpodobně i příčinou, že si k němu postupně vybudovala takovou důvěru a přízeň, jako k nikomu jinému. Často používal vznostné fráze a citáty, povětšinou však působily velmi lacině a jakoby "naučeně". Opovrhoval "mamonem a rouchy té doby", sám však mimo pracovní oděv metaře nosil převážně obleky. Snad si myslel, že to k intelektuálovi tak nějak patřilo.
"Píši o tobě knihu", napsal v jednom ze svých dopisů Olze do vězení. Bylo z toho nakonec jen několik strojopisných stránek formátu A4, které posléze zaslal vyšetřovateli. Chtěl dělat kresliče, dispečera, ale opět skončil jen u metaře. Vinu za to dle něj nesli ti ostatní, "ty kreatury, ta konzumní společnost". Chtěl odjet pracovat a žít mimo Prahu, práci - zajistí NVP, zaměstnání - zajistí NVP. Velmi často ve svých dopisech o sobě hovořil jako o rovném a upřímném člověku, pravdou však je, že stále větší a větší neshody mezi ním a Olgou vznikaly hlavně z důvodu, že postupně přicházela na určité rozpory mezi tím, co říkal a tím, co dělal. Mluvil o tom, že by chtěl, aby se začal stavět domek. K zajištění finanční stránky věci však počítal hlavně s penězi, které by utržil poté, co by na něj Olga převedla svého Trabanta, aby jej posléze prodal. Možná by prodal. K tomu už však nedošlo, Olga na něj automobil přepsat odmítla. Ani to autorádio, na které mu dala peníze, nakonec nekoupil. Peníze (cca 1.500,- Kčs) skončily neznámo kde ....
Každopádně fakt, že se s Olgou Hepnarovou stýkal velice často, byl všeobecně známý a tak není divu, že si ho vyšetřovatelé pozvali k výslechu prakticky ihned po nejbližších rodinných příslušnících, po rodičích a sestře. Vypovídal hned nazítří, dne 11.7.1973, výslech trval něco málo přes hodinu:
Jmenovaný byl před započetím výslechu řádně poučen podle shora uvedených zákonných ustanovení. Poučení porozuměl a vypověděl následující:
Olgu H e p n a r o v o u znám asi tak od listopadu 1972. Seznámil jsem se s ní v zaměstnání. Bylo to tak, že já jsem šel v pracovní době na svačinu, a Olga nabírala vodu u hydrantu, neboť u Pražských komunikací jezdí s kropicím vozem. Dohodli jsme se na tom, že pracujeme u stejného podniku. V té době bydlela na chatě na Olešku, asi 30 km od Prahy, přesně nevím, ale je to asi 4 km od Davle. Tato chata byla jejím majetkem, říkala, že si ji sama stavěla. Začal jsem s ní udržovat známost, a žádal jsem ji, aby šla bydlet do penzionu, kde bydlím já. Také jsem jí tam sháněl ubytování. Pak jsem zjistil, že již tam bydlí, aniž bych o tom věděl, a bydlela a bydlí až dosud přes jeden pokoj na stejné chodbě. Od té doby jsem s ní již udržoval známost skutečnou. Vzhledem k tomu, že měla ubytování v Praze, chatu pak prodala, a to asi před třemi měsíci. Kolik za tuto chatu dostala nevím, s tím se mně nesvěřila, a za tyto peníze a ještě za nějaké peníze, které měla ušetřené (to bylo asi 15.000,- Kčs) si koupila auto TRABANT. Pamatuji si, že toto její auto mělo SPZ ABO 48-25. Garážovala s ním v Praze 10 před pensionem. Dnešního dne ráno jsem byl na VB a bylo mi řečeno, že s tímto autem havarovala. Naposledy jsem toto její auto viděl dne 9. 7. 1973 v 21.30 hod.. Jezdil jsem s ní autem venku po okolí Prahy. Kde to přesně bylo nevím, neboť to po okolí Prahy neznám. Bylo to také kolem Davle, kde to částečně znám, v Modřanech a podobně. Jak shora uvedeno, o 21.30 hod. jsme přijeli domů. Já pak šel spát, a jak jsem se včerejšího dne dozvěděl od její spolubydlící Pavlíny, Hepnarová opět odejela pryč. Kam jela nevím, a neví to ani její spolubydlící. Od té doby se již nevrátila. Měl jsem domnění, že Hepnarová odejela do Plzně. V Plzni se zdržuje její kamarádka Michaela S., která bydlí přechodně také na naší ubytovně. Na Hepnarovou jsem včerejšího dne po celý den čekal doma. Byl jsem také na jejím pokoji asi po dobu 2 hod.. Bylo to asi tak od 16.00 hod do 18.00 hod. až 18.30 hod.. Její spolubydlící říkala, že neví, kde Hepnarová je, že ji od té doby, co přijela se mnou, a pak opět odejela, neviděla.
Podle mého byla nějak duševně vyčerpána anebo snad nějak zklamána. Proč, nevím. To u ní trvalo asi tak měsíc, možná že i déle. Asi před měsícem mně říkala, že byla u lékaře, a že jí předepsal nějaké prášky. Jaké to byly prášky nevím, pravděpodobně na spaní. U kterého lékaře byla se mi nesvěřovala. Byla také nemocná s krkem, ale co s krkem měla nevím. Měla snad nějaký zánět mandlí.
Proč byla nešťastná, proč se trápila, se mi nesvěřovala, i přesto, že jsem s ní vycházel velice dobře.
Já jsem jí nikdy žádné prášky nedával. Já používám barbituráty a to od lékaře od MUDr. B., zdravotní obdov 24 v Malešicích, neboť mám žaludeční vředy, vředy dvanácterníku. Jinak žádných prášků, drog a podobně nepožívám. Doma sice mám větší množství různých prášků, jedná se všechno o prášky, které mi předepisuje shora uvedená lékařka. Nic jiného doma nemám. Hepnarové jsem skutečně nikdy žádné prášky nedával, a domnívám se, že Hepnarová požívala jen tyto prášky, které měla předepsané lékařem, o ničem jiném nevím.
Chtěl bych ještě dodat to, že Hepnarová se nesnáší s rodiči. Snad proto se také trápí, to je sice ale jen moje domněnka.
Původně jsem s Hepnarovou chtěl odejít z Prahy pryč, neboť mně to v Praze nesvědčí a Hepnarová s tím byla svolná. Původně jsme chtěli jít do Ústí nad Labem, chtěli jsme tam stavět.
Hepnarová se mi svěřovala jen s rodinnými poměry, tedy že nevychází s rodiči. S ničím jiným se mi nesvěřovala. S tím, že by se byla dopustila nějaké trestné činnosti, o tom nevím. Říkala mi, že měla nějakou havárii s podnikovým vozem, ale snad vinna nebyla, bylo tam zavinění jiného řidiče. Není mi také známo to, že by byla někdy za něco trestána.
Více již nemám, co bych k případu uvedl, vypověděl jsem vše podle pravdy, nic jsem nezamlčel, protokol jsem si po napsání přečetl, tento souhlasí s mojí výpovědí a nežádám již doplnění ani oprav.
Skončeno o 14.15 hod..
Těžko říci, co ho vedlo k tomu, že si teď najednou na nic nevzpomínal a formuloval své odpovědi tak, jako by Olgu Hepnarovou znal pouze letmo a o jejích problémech téměř nic nevěděl. Možná to byla pouhá zbabělost či obava, že by následky spáchaného činu mohly dopadnout i na něj, snad o připravovaném činu věděl více, než se tehdejším vyšetřovatelům podařilo dokázat. Připomeňme si jen, že tato výpověď vznikla dlouho poté, co se dle svých vlastních slov uvedených v dalších dokumentech několik měsíců snažil Olze pomoci s jejími problémy, se kterými se mu svěřovala a které vedly nakonec i k tomu, že Olgu přivedl za psychiatrem MUDr. N. a jen čtyři dny předtím, co ve svém prvním dopise Olze do vězení slavnostně oznamoval, že o ní "píše knihu". Přestože si tedy ve středu 11.7.1973 "pamatoval" ze života Olgy Hepnarové jen velmi málo, hned o čtyři dny poté , jak již bylo výše zmíněno, oznamuje Olze svůj záměr napsat o ní knihu, aby pak o další dva dny později, tedy následují úterý, odevzdal vyšetřovateli to, co z původního velkého plánu zbylo - šest strojopisných stránek formátu A4, který nazval Olga Hepnarová - Život, fakta, svědectví (uvedený elaborát začal psát 14.7.1973 - pozn. autora). Důvod tohoto náhlého osvěžení paměti zůstal neznámý.
O L G A H E P N A R O V Á
Život, fakta, svědectví
Chci pravdivě vylíčit život své snoubenky Olgy Hepnarové, dle vyprávění jejích rodičů, mých vlastních poznatků i názorů a vyprávění Olgy.
Chci psát pravdivě, bez jakékoliv glorifikace či naopak zlehčování a také bez suchých názorů, neboť těch jsem dalek.
Chci vypsat sled událostí v posledních dnech než Olga Hepnarová překročila meze zákonů uznávaných na tomto světě a vypsat dle názorů Olgy co ji k překročení všech mezí okolního světa i jejích mezí vlastních vedlo.
Každý ať si učiní svůj úsudek o jejím životě, chce-li, může jej konfrontovat se sebou samým, neboť není moje poslání posuzovat člověka nebo LIDI.
Kdybych náhodou popustil lítostivé či něžné slovo, je to proto, že Olgu jsem velmi miloval a vždy ji milovat budu bez ohledu na svět. Promiňte mi proto mou lidskou slabost, pokud slabostí vůbec je.
Olga Hepnarová, dnes 22letá dívka se narodila 30.6.1951 v Praze. Její matka je lékařka, otec pochází z početné rodiny rolníka. Rodina není zámožná, ale paní doktorka Hepnarová je energická žena, která si dovede s rodinným rozpočtem poradit a vzorně vede celou domácnost. Paní Hepnarová těžce zkusila svůj úděl matky, když jí zemřely dvě malé děti. Pak se narodila Eva a těsně před porodem Olgy její matka těžce onemocněla ochrnutím pravé části těla. Organizmus matky byl chorobou oslaben a tak si Olga přinesla na svět vínkem mimo jiných, vnitřních defektů, také malou postavu a sražená ramínka.
Olga však byla velmi živá a později se u ní projevil velký sportovní talent, závodně plavala, ve Svazarmu se pokoušela o 2. výk. třídu ve střelbě z malorážky, na bicyklu procestovala celé Slovensko a ještě později měla zájem o letectví. Vyrovnala se s těžkým příchodem na svět, nikoliv s lidmi. Učila se výborně a měla radost ze svých jedniček až do období dospívání dívek, kolem 13 let. Náhle se v ní něco zlomilo, propukla u ní jakási rozptýlenost. Začala chodit za školu, byla někdy zadumaná, jindy vzpurná a neklidná. Sotva dosáhla jednoho cíle či spíše jen o něj zavadila, přestal ji zajímat a hledala cíl nový. Byla snílek, stávala se zasmušilou a libovala si v imaginárních objektech.
Na návrh psychiatra byla dána na dětské oddělení na Karlově. Při jedné z vycházek se pokusila utéci a také se jí to zpočátku dařilo. „Utekla holka, jen tak v županu, chyťte ji, držte ji! Ale kdepak Olga, letěla jako vítr. Přivezli ji zpět policajti.“
Po třech útěcích byla převezena do Opařan na oddělení pro děti s vadnou výchovou. Opět se pokusila o útěk. Za trest byla zbita ošetřovateli, pak jí byly dány injekce Plegomazinu, což je preparát, po jehož požití člověk nemůže spát ani bdít, je úplně bez vůle, v tomto stavu byla s lhostejností ošetřovatelů odvlečena skupinou sexuálně zatížených sadistických dívek do sprch, tam přivázána a tři z dívek – sadistek z rodu tzv. „světských“ (lidé od kolotočů a houpaček) jí rozbily obličej. Byly přerušeny teprve příchodem lékaře, který je přistihl, jak se ukájejí pohledem na krev.
Často na to s odporem, záští a hrůzou vzpomínala a oči jí hněvem plály. Často vyčítala rodičům, že ji dali do ústavu a ti to nechápali. Olga se jim nikdy nesvěřila, co zakusila. „Možná, že za pár století budou tyto ústavy ukazovat turistům, jako dnes mučírny a hladomorny na hradech“.
Když se Olga vrátila z Opařan, zjistilo se, že drastické prostředí mělo vliv zcela opačný, než jako se očekávalo. Olga střídala školy jednu za druhou, avšak nikde nenavázala přátelství ani spolupráci s kolektivem. Pobyt v ústavu ji hrozně zatvrdil vůči lidem, zvláště vůči dětem a toto přetrvalo až do poslední doby: „Kdybych tak převálcovala nějaké fakany. Jsou zlí a krutí a dospělí je vychovávají ke svému obrazu“. „Děti jsou od malička poučovány o „správných“ návycích vhodných k nejpohodlnějšímu „proplutí“ životem a když dospívají, mají již stejné konvence jako ti dospělí“. „Když potomek dospělých nemá dosti vtipu (inteligence) je první starostí dospělých, zda se bude potomek umět alespoň dobře přetvařovat“. „Děti jsou malé bestie“. Olga přetvářku nenáviděla a pro svou přímost byla spolužáky často vysmívána. „Vyhýbala jsem se jim. Byli zabednění“. Olga se nestýkala příliš s děvčaty. Zato se více prala s kluky a často je přeprala. Byla uzavřenou a nemluvnou. Počala klopit oči k zemi, neodpovídala učitelům a nerada se učila. Dá se říci, že o tyto školy ztratila povšechně zájem. Byla opět dána do ústavu v Opařanech, který ačkoliv při prvním pobytu nenáviděla, nyní prý dobře snášela. Nyní také nebyly zjištěny žádné poruchy. Školu dokončila s vyznamenáním.
Po ukončení školy se učila v podniku TOMOS. Vyučila se vazačkou knih. Ačkoliv měla značné IQ a byla také pracovitá, manuální práce jí nevyhovovala. Nebyla zručná. K tomu ještě, jak to dnes bývá, podnik naučí dělníky i učně jen své přímé výrobní náplni a v učňovské škole je jen dobrá vůle mistrů, zda učňům alespoň ukáží, jak vypadá celé řemeslo. Olga odjela do Chebu, do knihařské dílny. „Patřilo to komunálu, vedoucí (mistr) byl němec jako poleno, jeho paní byla účetní, pak tam pracovalo pár dělníků. O domácnost jsem se panu mistrovi a paní nestarala a za pár dní mě dali zlatit knihy, což mě v učňáku neučili, tak jsem se to musela učit sama a nešlo mi to. Tak jsem to měla na draka. Slíbili mi 1.300,- Kč a já dělala poskoka za 700,- Kč a jednou mistr špatně rozřezal kartony a tak mi šel radit, jak mám držet nářadí apod.. Já se s ním chytla a on mě chtěl mlátit. Sprostě německy nadával, tak napůl česky, napůl německy. Já jsem šla na hodinu pryč. Nejsem žádný otrok.“
Olga pak přijela do Prahy a u poštovní správy absolvovala řidičský kurz. Jezdila pak jako řidička dodávky a byla velmi zdatná. Po nějaké době však měla konflikty opět a byla propuštěna ze zaměstnání. V té době se její sestra Eva vdávala. Olina se nepohodla s rodiči a odjela na chatu u Davle. Tuto chatu pomáhala stavět. Bylo jejím přáním, aby něco dokázala sama. Nechtěla se vidět s rodiči, vyčítala jim (ze známých nám důvodů) pobyt v Opařanech a nechtěla od rodičů žádnou podporu. Později se bez ní stejně neobešla. „Je mi taková hanba, že jsem na nich závislá“. Tak Olga bydlela v Olešku u Davel, práci si našla v Pražských komunikacích a byla šťastná, že mohla jezdit na těžkých speciálních vozech. Byla však velmi plachá a zdá se, že zanevřela na celý svět. Eva dokončila vysokou školu a Olga, ačkoliv hodně četla a dokonale uvažovala o všem, co přečetla, věnovala se raději povolání řidičky. Dělala si také přípravku k maturitě na gymnásiu. Na přípravku však nedocházela, byl jí však udělán pardon a Olga udělala přijímací zkoušky bez přípravy – na výbornou. Po půl roce studia na gymnásiu zanechala. Dosáhla svého cíle, dokázala si, že je schopna studovat a věřila si, že by udělala dobře i maturitu. Ovšem ještě jedna věc silně ovlivnila to, že Olga studia zanechala: Začaly se projevovat sexuální poruchy hormonálního původu (pravděpodobně) následkem komplikací při porodu u její matky – (facea mortalis) zesílená ještě pobytem v ústavu. Jak známo, ve všech takovýchto ústavech kvetou tyto věci. A nikdo, žádný lékař ani sociolog se tomu nediví, zkrátka mravy jak ve starověkém Římě.
Nešťastná Olga zjistila, že je bisexuálně založena. Po krátké známosti s chlapcem se rozešla, neboť se pravděpodobně dozvěděl, že takováto hormonální porucha je neléčitelná současnými prostředky. Začala se zajímat o jiné objekty lásky, které by jí lépe konvenovaly. Její rodiče o tom nic nevěděli…. Olga nepoznala asi nikdy přitažlivost domova, ačkoliv byla hmotně zajištěna. Zakrývala své zoufalství mlčením, zátěžové situace zdánlivě lehce překonávala, urážky spolkla často bez komentáře, hněv se u ní projevoval málokdy a zakrývala jej cynickým smíchem. Ve skutečnosti byla inteligentní a když nebyla stižena svou chorobou, měla velmi rozumné úsudky, které by mohly být příkladem na filosofické fakultě. Obávala se lidského výsměchu, lidské hlouposti a bezočivosti. Některé její názory bych chtěl uvést:
„Psychiatři hledají za vším a všude nežádoucí patologické jevy, mohou člověka zničit nebo prohlásit za Boha aniž sami znají exaktní směr vědy.“
„Létá se na Měsíc s vypětím všech sil člověka na směšných přežitých strojích, co stojí fůru peněz a přitom jsou lidé, kteří neznají ani svoje bytí na tomto světě.“
„Prožijeme-li život špatně a těžce a není-li hezký, snažme se alespoň, aby náš konec byl dobrý a důstojný.“
„Není na světě nic krásnějšího, co by člověka povznášelo, než jeho utrpení. Ovšem čeho je moc, toho je příliš.“
„Pravý mučedník je ten, komu upírají tento titul.“
„Lidé odkojení konvencí potírají vše ostatní ve jménu normálnosti.“
„Od třinácti let mně ubližují, a když mlčím, mají mne za nějakého panáka. Vím, že jsem psychopat, ale směrem nahoru a jednou se o mne doví něco jiného a zaplatí za mou krev a za mé slzy. ONI se nudou zodpovídat, protože já budu jejich svědomí.“
Olga trpěla přecitlivělostí, ale nedávala to najevo. Najevo dávala pravý opak. Bála se pohledů lidí, při své tichosti byla bystrá, pokud ovšem neměla své období zádumčivosti. Olinka mě měla ráda a značně jí na mne záleželo. Ačkoliv věděla o své pohlavní úchylnosti, mám-li to tak bez obalu nazvat, snažila se mi přizpůsobit a o svých problémech hovořila málokdy a vždy cudně. Nevyhledávala rozkoše, ale potřebovala se odreagovat. Byla schopna normálního styku, ale bez svého uspokojení a mohla být i matkou, ale nechtěla. Měla pravděpodobně obavy, jak by dítě vychovávala, zda by nezdědilo nějaké negace. Také říkala: „Rodiče dají život dětem, ale sami umírají“. Což je ovšem logické.
Olga byla pracovitá, měla svou práci ráda. Byla vždy ochotná pomoci každému, kdo získal alespoň trochu hlubší důvěru. Byla k sobě velmi nesmlouvavá, šetrná, ale nikoliv lakomá. Snažila se, přes svůj negativní postoj k širokému okruhu lidí, pomáhat jedincům, kteří měli nějaké problémy a jež ona mohla řešit. Avšak ani s těmito lidmi nezaváděla příliš hovory. Když byla chválena za pomoc, s úsměškem zakrývajícím nitro lidi hrubě odbývala, že není žádný zaopatřovací ústav. Což si někdy chvalitelé špatně vykládali. Ješitná byla jen na svou práci. Občas byla zadumaná, zatrpkle myslela na minulost a s budoucností si nevěděla rady. V této době byla vždy nepořádná a dokázala se orientovat jen v momentální přítomnosti. „Nejhorší jsou pro mne soboty a neděle. Dříve jsem hodně četla a teď už ani tohle nemohu“. Vždy se snažila splnit pracovní program a i ve svých zhoršených mentálních stavech pracovala alespoň průměrně. V těch dnech po práci ležela v chatě v Olešku zcela bez vůle, aby ráno mohla jít opět do práce. V zimě měla někdy pozdní příchody do zaměstnání: 4 km pěšky na autobus do Davle, přes most a z práce se dostala až kolem desáté večer. Zima se s ní nemazlila a doprava byla zaměřena především na letní období, o sobotách a nedělích.
V této době jsem Olgu Hepnarovou poznal. Šel jsem z pracoviště na opravě libeňského mostu na svačinu do blízké hospody a uviděl jsem děvče drobné postavy s ofinkou zastřiženou „na kluka“, jak do samosběrného vozu, které jezdí po pražských ulicích, nabírá u hydrantu vodu. Pod nějakou záminkou jsem tam zašel a snažil se zavést s děvčetem hovor. Vypadalo ustaraně a klopilo oči k zemi. Zeptal jsem se: „Slečno, vy se zlobíte?“ a zasmál jsem se. Zahlédl jsem, že můj smích děvče z nějakého, mně neznámého důvodu, bolí a omlouval se. Děvče tiše odpovědělo: „To nic, nezlobím se, to já tak koukám vždycky.“ Představil jsem se, a když se děvče zpříma podívalo, doslova mně uhranuly krásné tmavé oči. Ale byla v nich nějaká bolest. A byl to jen okamžik, neboť děvče oči opět sklopilo a s nějakými obavami, jako dítě, které něco provedlo a neznalo východisko, odešlo spěšně a beze slova do kabiny vozu. Za chvíli se vrátilo a přineslo dvě vyklepané cigarety. „Nemáte zápalky?“ Viděl jsem, že to děvče je energických rysů, ačkoliv se zdálo velmi plaché. Všiml jsem si také, že to děvče není nějaká tuctová zjemnělá pražská slečinka, ale hrdé a přirozené děvče, které však něco trápí a touží po dobrém slově a přátelství, avšak velmi se bojí navázat nějaké kontakty. Další den jsem se dověděl, že se jmenuje Olga a že bydlí v chatě v Olešku, kde je moc hezky, blízko k Vltavě a asi hodinu cesty k Sázavě. Má to však i své nevýhody, v zimě musí nosit naftu do kamen 4 km pěšky a kanystry táhnout až na vrcholek kopce nad Vltavou. Přiznala se, že je sama a z těchto důvodů je jí v poslední době zle. Navrhl jsem Olze, aby se přestěhovala do penzionu v Praze 10, Malešicích, kde také bydlím a poradil jí, aby se ohledně toho informovala na podniku. Neslibovali jsme si přátelství, ale oba jsme viděli, že bychom si mohli rozumět. Jak jsem však již uvedl, Olga se z nějakých důvodů bála navázat hovory a dá se říci, že naše dohoda byla spíše mluvená očima, taková nonverbální. Teprve později jsem pochopil, že se Olga nestraní mne, ale lidí okolo, že je psychicky úplně na dně. Snažil jsem se jí pomoci, neboť jsem ji měl velmi rád. Později sama řekla: „Když jsem byla v Olešku a už si nevěděla rady, ležela jsem (zvláště v sobotu a neděli) oblečená na válendě, nic mě nebavilo, nemohla jsem, kouřila jsem cigarety jednu za druhou a plivala na podlahu a koukala do stropu.“ To bylo koncem listopadu 1972. Na jaře, v únoru 1973, se Olga přestěhovala do penzionu OPBH v Malešicích. Nevyhledala mne však, neboť trpěla fobií ve styku s lidmi a tenkrát ani mně příliš nevěřila. Když jsem s ní mluvil koncem listopadu 1972, řekl jsem jí, že je v penzionu dobrá parta, že bude mít několik dobrých kamarádů a kamarádek a kdyby měla nějaké potíže, než se v penzionu zařídí a já nebyl doma, aby se u těchto mých přátel ozvala, že jí jistě pomohou. Olgu jsem potkal jednoho březnového dne na schodech, když šla za mojí kamarádkou, která pracuje na lince důvěry a Olga nešťastným hlasem říkala, že tu kamarádku (Míšu) hledá od té doby, co se přistěhovala, ale že Míša není nikdy doma. Jak jsem zjistil, Míša měla v té době zápal plic a byla hospitalizována. Byla už delší dobu nemocná, a přesto chodila do práce na linku důvěry na Karlově, až musela skutečně ulehnout. Vzal jsem tedy Olgu k sobě a s radostí jsem zjistil, že je mojí sousedkou ve vedlejším bytě. K Olince jsem si ovšem zpočátku nic nedovolil, neboť jsem si jí velmi vážil a obával jsem se, že bych ji mohl nějak ztratit. Po nějaké době jsme se však poznali jako muž a žena. Za delší čas jsem si všiml, že Olga nemá ze styku buď žádné uspokojení, nebo jen nepatrné. Byl jsem nešťastný. Olgu jsem nechtěl ztratit. Ona když viděla, jak se trápím, tak se mi přiznala, že ačkoliv mě má ráda a udělala by pro mne všechno na světě, v tomto případě je bezradná. Doznala se mi, že orgasmus může vykonat pouze s nějakým děvčetem, s takovým, které je jako ona. Když se Míša uzdravila a vrátila se na Karlov na psychiatrickou kliniku do zaměstnání, vyhledal jsem ji po domluvě s Olgou, která mi řekla, že z tohoto důvodu právě chtěla Míšu vyhledat. S Míšou jsem se domluvil, že pomůže, aby Olga byla přijata a léčena na klinice. Olga však později léčení odmítla, byla zadumaná a zcela na dně. Míša opatrně vyslovila podezření, že Olga trpí schizofrenií, ovšem skutečný, platný posudek mohl vypracovat jen odborný lékař, nebo celé koncilium lékařů a k tomu nedošlo…. Kamarádka Míša Olinku varovala, že to takhle vydrží nejdéle dva roky a snažila se ji přimět k nástupu léčení. Olga si však postavila hlavu, že žádné řeči doktorů nepotřebuje, ale skutečnou pomoc, a to lékaři nedokáží. Možná, že měla pravdu. (Hormonální porucha u žen je těžko léčitelná). Kdysi měla svého lékaře sexuologa ….
Olga se sama se sebou vyrovnala, ovšem do konce června měla ještě asi tři závažné recidivy v této věci. Mimo toho, že její mentalita ji bránila ve styku s lidmi, měla tedy ještě další, nemenší problém. Když to s ní „šlo z kopce“, říkávala: „Jsem tak zoufalá, že nejsem schopna ani se zabít.“ Asi v dubnu 1973 prodala Olga chatu v Olešku, přidala k tomu své ušetřené peníze a koupila auto s dvoutaktním motorem „Trabant“, s jakým jezdila u pošty. To ji na čas bavilo, jezdila výborně, solidně, bezvadně reagovala, ale naříkala za čas, že vůz je pomalý a všiml jsem si, že před duševní krizí začala velmi milovat rychlou jízdu. V krizi (recidivě) nechodila do práce ani nejezdila TRABANTEM. Vydržela celé dni ležet bez hnutí. Léky, které jí byly na Karlově předepsány neužívala pravidelně, někdy vůbec a v krizi si vzala nadměrnou dávku a „spala, jako když ji do vody hodí“. Nebyla ani schopna uklidit byt a pokojské si v této době na ni stěžovaly vedení penzionu. Když jsem to zjistil, snažil jsem se dát věci do pořádku a uklidil jsem tedy sám a dbal na pořádek, neboť po této stránce jsem znám v příznivém světle.
Olga tvrdila občas, že nemá žádné deprese ani velké problémy. Tím se ovšem přepínala. Stále častěji vyjadřovala atavistické myšlenky. Atavismus pravděpodobně dle mých pozorování zdědila, za prvé svým těžkým příchodem na svět, za druhé ze strany otce, či obou rodičů mentálními transformacemi, které se projevily u Olgy mutantními poruchami.
Po čase jsem šel do nemocnice a nemohl se Olze věnovat. Olga mě o návštěvách během mého pobytu v nemocnici vyprávěla, že nemůže už dál, že jí několik prodavačů z obchodů v přízemí penzionu sprostě nadávalo do děvek, krav a kurev a že se zkrátka lidem nelíbí, ačkoliv jim neudělala nic zlého. Toto byl pro ni a její citlivost hrozný šok, podobný tomu v Opařanech. Míša, která ji svou psychologií držela nad vodou nebyla doma a Olze se samotné na Karlov na léčení nechtělo.
Když jsem se za měsíc vrátil z nemocnice, byl jsem zcela bez prostředků, neboť jako svobodný jsem dostával velmi nízké nemocenské dávky. Olga však něco ušetřila a dostala něco též od maminky, já počkal na svou nepatrnou výplatu, vzali jsme auto (Trabant) a jeli na dovolenou na Slovensko. Byli jsme oba velmi šťastní, řekl bych, že to byly nejšťastnější chvíle našeho života. Navrhl jsem Olze, abychom zůstali pár dní u mých příbuzných na středním Slovensku. Olgu však pořád něco pudilo dál a dál. Domluvili jsme se, že ukončíme dovolenou dříve, aby si Olga odpočinula a neštvala se za nějakým dobrodružstvím. Na to ona rozumně přistoupila. Na Slovensku měli Olgu všichni rádi. Na zpáteční cestě do Prahy, když jsme jeli přes Havířov (v noci), dostala Olga strašný, šílený záchvat vzteku, křičela, spílala, byla úplně rudá a měla skelné oči. Okamžitě jsme zastavili před Orlovou a trvalo půl dne, než jsme se z toho oba vzpamatovali. Potom měla Olga útlum, byla velmi klidná, rozvážná a přes Ostravu, Olomouc a dále na Prahu jsme urazili za půl dne 360 km a Olga měla tu výdrž jet těch 360 km bez odpočinku a skutečně nebyla unavená. V Praze říkala: „Nevěřila jsem, že ještě někdy po tom výstupu budeme spolu.“ Za týden nato začala vést hrozné řeči, že něco provede a já ji chtěl od toho odvrátit, jako již v dřívějších záchvatech nenávisti, které byly způsobeny jejím nešťastným životem. „Lidé mně nemají rádi, proč bych já měla mít ráda je?“ Navrhoval jsem jí, abychom se přestěhovali někam pryč z Prahy, že si vezmu půjčku a postavím domek. Vzpomínal jsem na dobu, kdy Olga neměla vůz a přesto ještě mohla žít. Slibovala si zřejmě, že se bude moci jízdou odreagovat. Olga nechtěla stavět, ale byla svolná odejít někam pryč, do okolí Ústí nad Labem, nebo do okolí Mostu. Zprvu chtěla na domek ušetřit, ale v časové tísni (vůči jejím stavům) byla ochotna prodat vůz a zakoupit na venkově domek. Já chtěl zase stavět domek z Veloxu a jel jsem do Ústí nad Labem za kamarádem, projektantem. Ten však byl na dovolené a já se s nepořízenou vrátil do Prahy. Olga byla v tyto dny strašně zoufalá, chtěla jít na Karlov na léčení, ale zároveň se toho kroku bála. (Před časem jsem ji přiměl k návštěvě u Dr. N. na psychiatrické ambulanci v Praze 10. Když Olga řekla, že by si chtěla odpočinout v nějakém ústavu, řekl tento „lékař“: „Hm, to je divné, to je ale divné.“ A Olgu bez komentářů vyhodil a tím ji zničil docela.) (Květen 1973)
V neděli 8. Července Olga prohlásila, že něco provede. „Já už nemohu žít, lidé mi musí zaplatit za moje utrpení.“ „Olgo, a na mně nemyslíš, co chceš udělat, vždyť tě mám rád, já bych se musel zbláznit.“ „Ale Mirku, to já jen tak, no co mám tedy dělat?“ „Vždyť já nevím, co budu dělat zítra, já se už nemohu ani zabít.“
V pondělí 9. Července 1973 Olga souhlasila s tím, abych odjel do míst na severu Čech, jak jsme se před pár dny domluvili, že tam najdu bydlení a práci pro nás oba. Olga chtěla auto v tom případě přepsat na mne, abych jej později v Ústí nad Labem prodal a stavěl domek. Byli jsme na dopravním inspektorátu ohledně převodu a když jsme zjistili, jak je to drahý, řekl jsem Olze, že zítra auto někomu prodáme, aby si nedělala hlavu a navrhl jsem jí projížďku po okolí Prahy. To Olga přijala a jeli jsme do Oleška u Davle, do Modřan a po okolí, které sám dosti dobře neznám.
Před týdnem jsem prodal několik svých cenných věcí, neboť Olga si přála ve voze autorádio. Když jsem však viděl, že se Olga trápí, nechal jsem záležitostí s rádiem a Olgu jsem vodil po lepších restauracích, kde nebylo mnoho lidí. Do kina jsme šli po dlouhé době, když jsem opatřil lístky, jinak už nechtěla jít ani do svého oblíbeného Filmklubu.
Z Oleška jsme se vrátili ve 21.30 hod.. Viděl jsem, že je Olga v pořádku. Rozloučili jsme se a šli spát, každý do svého bytu. Olga potřebovala nějaké peníze a říkala mi, že mne ráno vzbudí. Druhý den, v úterý 10. Července 1973 jsem Olgu čekal až do noci a v noci se též doslechl hrozné zvěsti. Po týdnu mi došlo, že Olga se šla do Oleška rozloučit …. V noci z 9. na 10. července prý již nespala doma. Vzkázala mi, že jela za Míšou do Plzně, aby jí zařídila přijetí na psychiatrické klinice na Karlově. Do Plzně však již nikdy nedojela ……. Teprve za čtyři dny po tragédii jsem se od náhodných lidí dozvěděl, že mi Olga nechala ten vzkaz o cestě do Plzně na vrátnici. „Díky“ bdělosti vrátných bych dodnes nevěděl nic, nebýt těchto náhodných informátorů. Ve středu jsem si koupil ranní noviny (Práci) a mohl jsem za pár dní domyslet celou tragédii.
Člověk, který je šťastný i kdyby neměl auto a svůj osobní majetek by toto nikdy neudělal. Olga chtěla strašně žít a tiše jako myška, ale bezočivostí světa učinila pravý opak. Když nemohla splnit touhu žít, splnila touhu zabít. Zešílela.
Před procesem chci ještě uvést některá fakta, která by nyní mohla být ovlivněna lidmi, jichž se týkají.
Žádám, aby toto bylo předloženo ke spisům a všem odborníkům, kteří by mohli vnést do případu jasno.
V Praze dne 17. Července Miroslav D.
Ještě před odevzdáním spisku vyšetřovateli připojil ještě další vyjádření, tvz. "podání k procesu".
PODÁNÍ K PROCESU
Jak jsem již ve spisku uvedl, chci nyní uvést některá fakta, jichž se někteří lidé bojí a proto jsem je nemohl uvést dříve, aby nebyla mařena osobami, jichž se týkají.
ad 1. Olga Hepnarová byla silně ovlivněna svou přítelkyní Mílou H.. V březnu či počátkem dubna, na přesné datum se již nepamatuji, roku 1973 jsem se jednoho dne dozvěděl od Míly H., že Olga šla v noci po vnějším okenním parapetu (římse domu). Šla k oknu Míly a volala: „Že nejsem kriminálník, Mílo, že to není pravda?!“ To, co tomu předcházelo, jsem se dověděl mnohem později. Olga Hepnarová byla kýmsi napadena, že prý byla zavřená a Míla H. jí toto nevhodným způsobem (nevkusnými dotazy) předhazovala. Tím se stalo, že Olga byla dohnána až na pokraj sebevraždy. Pokud je mi známo, Olga Hepnarová nebyla nikdy trestána nějakým odnětím svobody.
ad 2. Asi čtrnáct dní před tragédií (viz proces) dala Míla Olze facku a spílala jí. Tím byla Olga Hepnarová, která již v té době byla dle svých slov „zcela ubita“ hrozně otřesena, neboť se jí to stalo od člověka, kterému důvěřovala, byl to otřes poslední.
ad 3. Olga Hepnarová v noci před kritickým dnem čekala prý do 02.00 hod. na Mílu. Potom mi nechala ve vrátnici vzkaz, že jede do Plzně. (Pravděpodobně ohledně svého léčení). Do Plzně jak se zdá nedojela. Došlo k tragickému zvratu událostí, rychle po sobě jdoucích v kratším časovém úseku (od 21.30 či 02.00 hod do 14.00 hod dne 10. Července 1973).
ad 4. Mám za to, že rodičové Olgy Hepnarové se stydí za její čin více, nežli by jím byli zarmouceni. Jsou rodičové též chudí, avšak své vlastní děti vychovávají i s obtížemi a průvodními zjevy puberty doma. Nesvěřují své děti ústavům, pokud to není zcela nevyhnutelné (úmrtí některého z rodičů, etc.). Olga Hepnarová zažila v ústavu hrozný šok, který si od 13ti let nesla životem (bití ve sprchách, mučení od sadistických dětí). Tento šok bych dle toho, co jsem od Olgy slyšel a dle svých laických úvah srovnal tak, že byl mnohem horší, než kdyby se u Olgy vyvinul odpor jakéhokoliv druhu, například po znásilnění v nedospělosti či úder dítěte přes obličej. Jak je všeobecně známo, může v takovém případě dítě ztratit řeč či být do nejdelší smrti zbaveno důvěry ve své okolí. Zda se dítěti dává potom dosti peněz není sice zanedbatelné, ale jistě neovlivní hrozný stres a fobii dítěte, přerůstající v obecné odsouzení objektů, které ji toto způsobily.
Viz: „Všichni rodičové patří za mříže a děti do ústavů.“
Za správnost vyhotovení: Miroslav D.
V Praze dne 17.7.1973
-(sic)-
Zdroj: osobní archiv autora
Plno velkých slov, prohlášení a frází. V podobném duchu píše i své dopisy Olze do vězení.
15.7.1973
Drahá, milovaná Olinko!
Předem mého dopisu přijmi ode mne mnoho pozdravů a sladkou pusu. Přejeme Ti všichni k Tvému svátku všechno nejlepší! Jsem tady s Pavlínou, oba na Tebe vzpomínáme a chci abys věděla, že nejsi sama. Teď teprv vidím, jak Tě mají lidé rádi. Já o Tobě píši knihu, o Tvém životě. Víš, že jsem Tě miloval a miluji Tě stále, a čekám a budu čekat. Máš zde hodně přátel, o kterých jsi nevěděla, ale inženýr Tě pomlouvá a Míla také. Smrdí na dálku svým "dobrým vychováním" a ještě více svým pokrytectvím. Budu se snažit, abych něco ušetřil a chci stavět dům pro nás.
Tvůj chladný otec plakal a Tvoje maminka je lepší, než si myslíš. Jistě jsi svědomím lidí, co Ti ublížili. Nesmíš myslet jen na sebe, chci, aby jsi věděla, že máš mne, že Tě nikdy nezradím. Hrozně mi na Tobě záleží. Prosím tě, jez pořádně a spi, netrap se, moje srdce je pořád u Tebe. Řekni vše o svém životě, aby pochopili. Ta kniha co píšu se dostane do rukou kriminalistům, sociologům, právníkům, novinářům, kteří dělají vysokou školu ve svém oboru a lékařům.
Olinko, je na mne, abych obhájil Tvou čest a Ty mi musíš pomoci svým postojem.
Pozdravují Tě rodiče a přátelé a Pavlína
a Tvůj stále Tě milující
Mirek a Pavlína.
24.7.1973
Drahá Olinko,
přijmi ode mne mnoho pozdravů se stálou, krásnou vzpomínkou na Tebe!
Píši Ti jako otrok tohoto bizarního pařeniště. Formálně je tomu jinak než u Tebe ... . Hledám únik. Přišel jsem dnes z práce a "doma" na mne čekal Tvůj dopis. Měl jsem hroznou radost, že jsi mi napsala. Teď večer sedím u stolu a píšu Ti hned odpověď.
Své záležitosti jsem dal do pořádku. Jsem teď už klidnější nikoliv ale spokojený - jak bych mohl také být - kde jsi Ty a kde já. Snažím se vykonat to, co jsem si předsevzal. Chci uniknout z tohoto prostředí konzumní společnosti, která je vředem veškerého pokroku, která je ztechnicizovaným středověkem. Chci za 3 roky odjet do Jižních Čech, do Bechyně. Už jsem o tom mluvil na NVP a konkrétní odpověď dostanu koncem září. Jsem to dlužen sobě samému i Tobě a také - Pavlíně. Chodím teď s ní ale ona ví, že Tě mám rád a že jsem si s Tebou rozuměl nejlépe. Vím, že jsi už nemohla dál. Já bych takto sám už nemohl žít jako poustevník. Chci proto Ti vše po pravdě napsat, jsem pořád rovný, jak jsi mne znala a na Tebe jsem, moje děvčátko, nezapomněl. Zda jsem tohle udělal správně, to jsem si rozmýšlel dle mého nejlepšího svědomí a chci aby sis udělala sama obraz o nynější době ve které žijeme a o mně a Pavlíně. Nejsem komediant a můžeš mi dále věřit jak jsi mi věřila dosud. Chceme s Pavlínou na jih, kde budeme mít oba slušné zaměstnání (zajistí NVP), domek a později si chceme koupit nějaké auto, Trabanta nebo Willyse, případně Gaz (Rumuna). Potom chceme stavět na půjčku (část bude v hotovosti složeno - bez dluhů) ten domek, co jsem kreslil, jak se Ti tolik líbil. Co je moje, to je Tvoje a tak až se po létech vrátíš, máš zázemí u LIDÍ, ačkoliv o sobě nemají tak velké mínění jaké se dnes rádo "nosí", mohou se snad psát s velkým L.
Poslali jsme Ti balíček. Celé dopoledne jsme sháněli to nejlepší a nejužitečnější, co by se hodilo pro realitu Tvého prostředí. Poslali jsme Ti především tabáky (20), papírky a cigarety. Doufáme, že jsi vše obdržela v pořádku. V Bruselu už nedělám ale mám tam pár přátel, kteří jsou jako žula a ti přispěli bez řečí na ten šíf 150 kaček. Pozdravují Tě!
Dělám teď o sobotách a nedělích brigády ale Láďa mi teď sehnal "old džob", montáž a demontáž a rekonstrukce amerických mašin, horizontálních vrtaček a egalizačních soustruhů. Láďu jistě znáš (karbid niobu). Budu mít tedy nějaké love. Pošli tedy zase v září a každý další měsíc povolenku (průvodku) na šíf. V Jižních Čechách chci farmařit. Je to důstojné zaměstnání. Vzpomínám na naši dovolenou na Slovensku a přísahám na to, že to byly nejkrásnější chvíle mého života. Drahá Oli, to je pryč a já nedělám ani kresliče, ani dispečera ale metu chodník ale můžou mi dát do ruky koště ale nemůžou mi vzít rozum. Ta krevní nemoc se lepší. Chci se uzdravit a těším se, že Tě uvidím s novou nadějí v nový, lepší život, mezi námi v Bechyni. Za tu Kalvárii, kterou jsi osm let prodělávala, v Opařanech i jinde ....
Loučím se s Tebou, milá Olinko, těším se na dopis od Tebe a za Tebou budu vždy stát. Bude-li to třeba budu stát i před Tebou, jako štít.
Zdraví Tě ten, který nezapomíná a nezradí,
Tvůj Mirek
P:S: Míla nezná naše jména a vykládala o Tobě jisté věci. Teď má ale strach. Je bídná. Upřímně Tě zdraví Pavlína a věří v Tebe stejně jako já. Mirek
4.9.1973
Drahá Olinko,
mnohokrát Tě líbám a stále na Tebe myslím. Jsem tady úplně nemožný. Všichni se ode mne odtáhli (až na pár čestných vyjímek) jako bych byl prašivý. Myslím, že by mi bylo lépe, kdybych byl tři metry pod zemí. Ty kreatury, co Ti tolik ubližovali teď kdákají jako poděšené slepice a dohadují se úplně okultní věci ačkoliv pravda je jiná ale tu nechtějí znát ačkoliv jejich černé svědomí z nich smrdí jako nebožtík. Chtěl bych stavět domek v Jižních Čechách, jak jsem Ti již psal ale je přede mnou tolik úskalí, že docházím k názoru, že chudý člověk, když se nemá státi hochštaplerem anebo dlužníkem, musí být živ jak se říká "z ruky do huby". Všechno je nekřesťansky drahé a tak se lidem nedivím, že než by stavěli dům, raději si pořídí něco na sebe, televizi, auto a psa a ostatní nějak dopadne ...
Takový omezený život mě už přestává bavit. Dříve jsem si udělal plán, že budu dřít a šetřit ale poznal jsem, že moje snaha je marná.
Rád bych byl s Tebou. Netoužím už po ničem. Nechci být dál otrokem tohoto obecného konzumu. Jestliže něčeho dosáhnu, tak k tomu budu používat jen rozumu a nebudu se za něčím pachtit jak v tom Čapkově "Hmyzu" ten hovnivál: "valím kuličku, valím kuličku," to jeho malé štěstíčko slepené z toho tentononc ....
Pokud se stane ten omyl a já nechcípnu na anémii nebo nebudu veřejně oběšen, chci odjet do Bechyně nebo okolí a chci farmařit. Co z toho budu mít zisku, to mne nezajímá, nejsem chrt a nějaké štěstí, honba za penězi a požitky je nesmysl. A štěstí jako vnitřní spokojenost - to je fátum! Přemýšlím nad ohavnou (ale pravdivou dnes již na celém světě) symbiózou "prasečího žraní" dle J. LONDONA, Giensbergovým "Greyhoundem" a Darwinovou teorií o druzích přemnožených, kde jedinci "požírají jeden druhého". Je to symbióza morbidní, bastard mezi bohem a ďáblem řekl by asi Voltaire - ale je platná víc než cokoliv jiného - protože morbidní je dnes celá tahle konzumní společnost.
Já, ačkoliv jsem obyčejný červ, mám společného s Voltairem a de Sadem: od toho prvního se všichni odvrátili jako ode mne současníci, Voltaira nechtěli ani pohřbít ... a mne taky nechtějí ... a de Sade, člověk který viděl a znal, skončil málem na náměstí de Gréve, kde měli skončit lumpové, šlechta, flanďáci, rentiéři a jiná tehdejší verbež. Mám také na mysli de Sadeho "Hříchy ctnosti" o té dívce, jak byla v klášterech a útulcích kde jí chlípní flanďáci převrátili duši v tom nejhorším slova smyslu a ona zklamána okolím, zanevřela na svět. Mám na mysli tu Justýnu a mám na mysli Tebe ....
Aby všem bestiím, které se přičinily o Tvé zklamání nad životem, aby jim zčernalo i nebe!
Drahá, milovaná Olgo, čekám na Tebe a dočkám se Tě! Nebo zdechnu v tom nejčernějším pekle a budu mít na to svědky!
Drahá Olgo, vrať se mi, líbá Tě
Tvůj Mirek
P.S. Ti o kterých jsem si myslel, že jsou charakterní, sice chtějí abych se vzpamatoval, abych žil ale chtějí abych zapoměl ....
Co to po mně chtějí? Ubozí blázni!
Vždycky TVŮJ Mirek
POŠLI POVOLENKU NA BALÍČEK KONCEM ZÁŘÍ.
15.10.1973 Litice nad Orlicí
Drahá Olinko,
konečně se mi podařilo dostat se z toho pražského babylonu a najít vyhovující zaměstnání a to v kraji ve kterém jsem toužil žít stebou. Jistě by se Ti tady líbilo a nalezla bys znovu smysl života a nedošlo by k tragédii. Nalezla bys zde svobodný život, klid a krásné prostředí, a ačkoliv by to zcela neřešilo Tvé problémy jistě by Ti to zde svědčilo. Nežiji zde jako poustevník - ne, že bych se takovému prožití života bránil ale dnes to již nikde není možné - ale užívám výtvorů civilizace s mírou, beze shonu a pachtění za nějakými chimérami, které dnes znamenají "společenské uplatnění". Bydlím v prosté ubytovně, sám, žiji skromně (hmotně) i když mám slušné výdělky. Chci si koupit džíp, za pár krejcarů ale budu z něj mít radost a užiji jej. I kdybych měl balík peněz, nekoupil bych si nějaké drahé monstrum. Raději bych založil takovou Komunu, kdy by lidé ubití, bez cílů, bez domova, nalezli znovu smysl života a zázemí, kde by se nemuseli doprošovat svého práva na život. Již kdysi psal Dostojevskij: ".... a pachtí se všichni za mamonem a každý pociťuje jako nutnou samozřejmost mít klenoty, sluhy a kočáry a když je mu to odepřeno, je schopen spáchat sebevraždu nebo vykonávat špinavá řemesla pod úrovní posledního slouhy. Přitom tito lidé (a je jich hodně) nechápou ani proč se zrodili".
Já z Prahy odešel zničený, naposledy jsem dělal v Praze metaře a po večerech jsem myl v kavárně nádobí. Nikoliv proto abych si přilepšil, ale proto abych mohl existovat. Pracuji v horách v panelárně. Dělají se tu zajímavé atypické věci a po delší době opět dělám své truhlářské řemeslo. Tolik o věcech vnějších.
S Pavlínou ještě pořád chodím ale nejsem měšťácky založený a tak jsem ji upozornil, že nemíním zalézt sám do sebe, do soukromého blahobytu, že chci žít skromně, když něco pořizovat, tak stavět domek. Pro Pavlínu a mne - a pro Tebe, Oli, až se vrátíš (asi značně vyčerpaná) abys měla kam jít, kde žít a zapomenout na své těžké životní zkušenosti. Kdyby se to Pavlíně nelíbilo, musel bych se s ní rozejít. Její rodiče jsou ke mne hodní, jednají se mnou jako členem rodiny, bez přehnané zdvořilosti. Pavlína má dva bráchy. Jezdí na trampy a když jsem řekl, že chci koupit džíp, tak to jasně schválili, ovšem Pavlínka potřebuje něco "lepšího". Je mi to někdy k zlosti, jindy k smíchu. Jako když chce abych si naplnil šatník různými "rouchy". Řekl jsem jí: "nepotřebuji mnoho věcí, je to kramářství této doby!"
Olinko, věřím v Tebe, ve Tvé čisté srdce. Pořád na Tebe myslím. Psala teta Elza ze Slovenska: "... nesmieš padať na mieste. My veľmi šanujeme Olgu, takove dobre dievčatko, napíš, čo je s ňou!!"
Kdybych měl někdy s Pavlínou děti, nikdy bych je nedal do ústavu. Vychoval bych z nich takové čestné lidi jako jsi Ty, ne nějaké pokrytce. Vzpomínám na naši krásnou a nezapomenutelnou dovolenou. Chtěl bych příští rok znovu projet tuto trasu. Budu přitom myslit na Tebe.
Vzpomínáš na M., na náš tábor? Jak jsme zapadli v U. do toho bahna a jak jsme "plovali" u té bystřiny při těch slejvácích? Na salaši nad H. už pastevci s tím starým bačou poženou stáda do doliny a na Tebe čeká ten vyřezávaný čerpák, co Ti nechal "zrobit" strýček Šaňo. To malé srnče není opuštěné a Ty také ne. Uvidíš Olinko, že se vrátí vše dobré a zmizí to zlé, trpké a těžké. Po dovolené jsem chtěl koupit to autorádio. Potom jsme chtěli jet z Prahy na venkov a žít ..... Ale dopadlo to vše jinak. Vím, že jsi byla nešťastná, žes to už nemohla unést. Se svým nitrem je člověk vždycky sám i mezi nejvíce lidmi i mezi přáteli, tím spíše, když se člověk někdy v životě zklame nebo je vysmíván a ponižován. Tvůj budoucí život musí být bez zármutku a bez starostí. Máš za sebou 22 let vykoupení a něco též před sebou.
Čekám na Tebe s přáteli, s Pavlínou nebo třeba i bez přátel a bez Pavlíny. To záleží již na nich ale já čekám! A vím, že se Tě dočkám. Jsi nejnešťastnější ale také nejlepší ze všech dívek co znám.
Kdybych nežil již pro nic jiného, pro Tebe vždycky. Ty musíš na mne také čekat, Ty musíš žít!!!
Kdybych mohl vyměnit Tvé utrpení za moji svobodu udělal bych to ihned ale svět to nikdy nepochopí. "Dura lex ..."
Vzpomíná na Tebe a čeká
Mirek
P.S. Obdržíš balíček.
4.11.1973
Drahá, milovaná Olinko!
Posílám Ti mnoho pozdravů a tisíc polibků!
Píšeš mi, že jsi našla únik před světem. Myslím si, že Ti tam bude alespoň nějakou dobu dobře. To je tak, když je už člověk na dně, hledá úkryt před nepohodou života. Dříve se o Tvé bolesti nikdo nezajímal a dnes každý hlupák do "toho vidí", každý "to cejtil" etc... Co mohou očekávat když je člověk smýkán životem, člověk, který příliš brzy zažil mnoho životních zvratů a přitom jsi si dokázala zachovat rovnou páteř. Rád bych Tě navštívil ale vím, že chci nemožné. Jsem v podobné situaci jako Ty. Ty jsi tam a já zase v blázinci. Všechno jsem opustil, rozešel se s Pavlínou a s většinou lidí. V Liticích n/O. už nejsem. Dopadl jsem tam tak, jako kdysi Ty v Chebu. Byl jsem týden bez zaměstnání a bydlel v ubytovně pro lidi bez přístřeší. Chodil jsem na brigády. Z práce jsem šel zmrzlý jako drozd a dvě hodiny jsem čekal až otevřou ubytovnu (v 17.00 hod.). Slíbili mě byt - jednu místnost. Ale já už na nic nevěřím. Když jsem se spálil s Pavlínou, už je konec. Chtěl jsem abys měla kam jít. Pavlína aspoň ví, že je až druhá. Čekám na Tebe, nechci žádnou společnost, zůstanu sám. Vzpomínám na šťastnější doby, kdy jsme byli spolu a když se Tvé problémy ještě nevyhrotily.
Nejvíc mě užírají pochybovači, od kterých slyším, že jsem Tě neměl "moc rád". Ale Ty víš, sama a nejlépe, kde je pravda, že Tě miluji. Ti co tvrdí opak jsou sami takoví jak tipují mne. Jsou to morální ztracenci, kam vítr, tam plášť. Já jsem z hmotné stránky žebrák ale mám ještě pořád pro koho dýchat. Vím co je to čtvrt století a kdyby jsi šla do nějakého ústavu, chtěl bych Ti být nablízku. Maloměšťáci mi radí abych "žil", co je to jejich "žití" jsem už poznal. Radí mi jiný život ale já chci žít svůj život. Jsem svobodný člověk a slušný člověk. Ne ovšem pokrytec a posera se slušnou škraboškou. Pracoval jsem poctivě od rána do noci což víš sama a chtěl jsem abychom byli šťastni. Jenže ke štěstí Ti scházelo mnoho věcí a vím, že jsi břemeno minulosti nemohla jen tak odhodit.
Lidé kolem mne se mi snaží předvádět laciné cetky jejich žití (ačkoliv nejsou všichni stejní). Připadá mi podobenství, jak ďábel pokoušel Krista na hoře Sinai. Nejsem světec, ale zjišťuji i tak, že jejich "pokušení" je příliš slabé.
Škoda, že jsme neměli prostředky na Komunu, kde by lidé bez možností tyto možnosti našli. Lidé schopni vytvořit něco krásného a nesobeckého. Jestliže se ještě zvednu, budu o to usilovat. Jinak, jak víš, čeká na Tebe
Tvůj Mirek
P.S. Někdy se uvolním a dojdu k Hepnarovým pro Tvé knihy, atd..
5.12.1973
Drahá, milovaná Olinko,
předem mého dopisu přijmi ode mne tisíc polibků a pozdravů se stálou vzpomínkou na Tebe.
Píši Ti také k Vánocím vše to, co si sama přeješ a já si ze srdce přeji aby ses ke mně vrátila, aby Tvá duše i Tvé srdíčko bylo uzdraveno a netrpěla jsi stíny minulosti a abych Ti v budoucnu mohl být oporou. Totéž by Tobě i sobě jistě přáli Míša i Jarda a těch dalších pár věrných přátel.
Doufám, Olinko, že můj dopis dostaneš ještě před svátky. Píši Ti z nemocnice v Obloukové ulici v Praze 10 - Vršovicích. Mám revmatizmus a nemocné srdce. A nejen od revma .... Jsem ještě pořád bez bytu, tato otázka se řeší ale asi to ještě nějakou dobu potrvá. Byl jsem 20 dní v Bohnicích abych se prý dal dohromady ale já potřebuji 1 místnost, kde bych mohl žít a ne "náplasti" v podobě nějakých útulků. Doufalo se, že ten byt dostanu, toto se však nesplnilo dle očekávání a tak mi zbývá jen trpělivost.
Pátral jsem po Tvém otci ale moje úsilí bylo zatím marné. Dozvěděl jsem se ovšem věci, které mě bolely a teď chápu, proč jsi tyto věci nemohla už unést. S Pavlínou jsem se již dříve rozešel a nejsem schopen navázat jakýkoliv citový vztah k nějakému člověku. Nemohu a ani nechci na Tebe zapomenout, a vše ostatní kolem by mi připadalo jako znesvěcení lásky k Tobě. Byl jsem skoro u cíle, víš že jsem chtěl stavět, abychom oba našli svůj vlastní společný domov. Prožíval jsem po tom nešťastném 10. červenci hroznou Kalvárii. Musel jsem se dozvídat různé věci, fámy i pravdu, a tu jsem nemohl přijímat s lehkým srdcem. Doufám, že ještě najdu dost síly abych mohl dojít cíle. Jsem přesvědčen, že není věčně jen utrpení, že nelze žít s obavami, co bude zítra. Myšlenka na Tebe, Olinko, mně dává sílu k boji o svou existenci a o Tebe. Věřím, že se mi vrátíš i když třeba jako invalida nebo stařenka. Budu na Tebe stále čekat a věřím, že ti lidé, kteří Tě obětovali pro své obavy z maloměšťáckého skandálu nebo pro svoji lhostejnost, budou trpět za to mírou nejvyšší a spravedlivému trestu neujdou i když nebudou asi souzeni zákonem, nýbrž jen svým chabým svědomím. I MUDr. N. co tě vyhodil se snažil zapírat ale pak to vzdal a ustrašeně se ptal, zda prý jsi k němu, k "obvoďákovi", měla nějaké doporučení. Komediant.
Já také nesu svůj kříž a hořký kalich vypíjím až do dna. Ty jsi pro mne udělala hodně, než jsi ztratila vůli žít. Víš jak jsem tenkrát mohl přijít o oči a Tys mne přesto neopustila a pomáhala jsi mi i jindy. Psali mi ze Slovenska a vzpomínají na Tebe. Učiní pro mne vše ale Tebe mi může vrátit jen osud co mi Tě vzal. Já o to mohu usilovat jak se o to pokouší pouhý bezvýznamný člověk. Nechci tím říci, že nemám dost vůle abych Ti pomáhal alespoň tím, že chci napsat co si myslím, co cítím k Tobě. Víš, že Tě mám rád a chci abys věděla, že tomu tak bude vždy. Vzpomínám na tábor na M., na U. a Me. a T. a jiná místa, kde jsem s Tebou prožil nejkrásnější chvíle svého života. Mám zde Tvoji fotku a Ty se na mne usmíváš a já vzpomínám. Někdy je mi do pláče ale nestydím se za to.
Loučí se s Tebou, Tvůj milý - Tvůj Mirek. VZCHOP SE!
P.S. Piš na starou adresu, dopis dostanu.
(Poznámka autora: První z dopisů je opis z VS a byl proto gramaticky upraven. Ostatní pak jsou autentické dopisy M.D. a byly ponechány v původní verzi, včetně pravopisných chyb.)
To byl tedy Miroslav D., člověk mnoha lidmi a nakonec i samotnou Olgou chápán jako její nejbližší a opravdový přítel. Ten, který se velice často pasoval do role jejího ochránce, který jí chce pomoci řešit její problémy. Popravdě však ten, který si po celý život nedokázal vyřešit ani problémy vlastní.
Pro úplnost pak ještě uvádím tři záznamy ze zjištění prováděných k osobě Miroslava D.:
úřední záznam 11.7.1973
Dnešního dne v dopoledních hodinách bylo prováděno šetření na penzionu OPBH v Praze 10, ul. Plaňanská č.524, k osobě: D. Miroslav, nar. 1943 v Praze, tr. bytem penzion OPBH Praha 10, zaměstnán u Pražských komunikací Praha 7, v současné době je v pracovní neschopnosti.
Na uvedeném penzionu bylo hovořeno s vedoucím - s. B. Jan, nar. 1913 a vrátnou s. N..
S. B. uvedl, že Miroslav D. je zde uvytován trvale asi od roku 1971. Sám obývá jednu místnost v pátém patře. D. je často nemocen, údajně má rozklad krvinek a má být pod dohledem, jelikož má být narkoman. Asi před týdnem se vrátil z nemocnice, údajně z Vinohradské. Často bývá popudlivý až agresivní, a dle vedoucího penzionu mívá často rozšířené zornice. S. B. uvedl, že D. asi fetuje, a to v přítomnosti zdravotních sester na penzionu v 7. patře, kde jsou zdravotní sestry ubytovány.
D. má asi půl roku známost s H e p n a r o v o u Olgou, nar. 1951, přechodně bytem uvedený penzion, která má vedle Davida pokoj. V poslední době ale Hepnarová odmítala se s D. stýkat, proč, to nebylo zjištěno. Oba dva se chtěli odstěhovat někam na Ústecko, kde si chtěli postavit domek. Z tohoto důvodu chtěla Hepnarová prodat svoje auto značky TRABANT. K osobě D. bylo zjištěno, že od svých 13 let je sám, rodiče mu oba zemřeli, a údajně byl 3x soudně trestán pro pokus opuštění republiky, příživnictví a krádež. Jiných poznatků k osobě D. nebylo na penzionu zjištěno.
Zaznamenal ppor. T.
úřední záznam 13.7.1973
Dnešního dne bylo prováděno šetření ve Státní fakultní nemocnici v Praze 2, venerologické oddělení u prim. MUDr. K. k osobě Miroslava D., nar. 1943, bytem Praha 10, Plaňanská 524 (penzion). Šetřením bylo zjištěno, že jmenovaný je veden v evidenci uvedeného oddělení pohlavně nemocných, rovněž tak i v evidenci pohlavně nemocných v OÚNZ Praha 10, a to od r. 1972, kdy byl nemocný kapavkou. Od r. 1973 je veden ve výše uvedené nemocnici, kde je léčen na lues, a to od r. 1973.
Bližší informace nebyly bez souhlasu pacienta sděleny.
Rovněž bylo provedeno stejné prověření k osobě Olgy H e p n a r o v é, nar. 30.6.1951, bytem Praha 1, Konviktská 7, přechodně Praha 10, Plaňanská 524. Jmenovaná na uvedeném odd. nemá žádný záznam o provedeném ošetření ani léčení.
Zaznamenal kpt. N.
úřední záznam 17.7.1973
Dne 16.7. 1973 nylo provedeno šetření v zaměstnání a byddlišti k osobě: D. Miroslav, nar. 1943, Praha, zaměstnán jako dělník, Pražské komunikace v Praze 7, Bubenská č. 8, t.č. provozovna č. 112, Praha 3, Chelčického ulice č. 45.
Jmenovaný u uvedeného podniku pracuje od 7.4.1971, kdy nastoupil u závodu 02 jako metař. Od 15.3.1972 na vlastní žádost přešel k závodu 01.
Jmenovaný je zde znám jako člověk nevyrovnaný, sám uváděl, že je nervově nemocen, a že se léčí. Na osobním oddělení bylo také potvrzeno, že má častou nemocnost, a v poslední době, tj. od 10.7.1973 do 16. 7. 1973 byl rovněž nemocen. Uznán práce neschopen byl OÚNZ Praha 10.
U vedoucího ubytovny v Praze 10 bylo zjištěno, že zde bydlí na pokoji 504/I. Zde se měl také svěřovat, že je nemocen na rozklad krve. Je zde charakterisován jako zvláštní typ člověka, uvádí že trpí pocitem, že je mu ubližováno. Na ubytovně měl několik nesrovnalostí, kdy napadal jak uklízečky, tak vedoucího ubytovny. Jednalo se většinou o nedorozumění vzniklé ohledně ubytované Olgy HEPNAROVÉ, se kterou udržoval známost.
Vedoucí sdělil, že jmenovaný je pod dohledem NVP s. B., Praha 9, Skleněná 521.
Jiných poznatků se ke jmenovanému nepodařilo zjistit.
Zaznamenal kpt. N.
Pozn.: Všechny zde uváděné dokumenty pocházejí z osobního archivu autora.