4.10.2011
Tak a bylo to tady, Honzíkovi se chtělo na svět... :-) Celé dvě noci se hlásil o slovo, ale stále to nebylo ono.. a pak, k ránu 4.10 se už jelo do porodnice v Nymburce... s trochou váhavosti v nohách, s trochou obav, ale s oporou ve Vaškovi jsme popadli sbalenou tašku a vyrazili připraveným roomstrem o půlkilometru dál... vyšlapali dvě patra schodů a odevzdali se do péče porodních asistentek.. díky jim! Po vyplnění nekonečného dotazníku to už šlo jako po másle a byť to byly chvíle, kdy jsem si myslela, že už to dál nevydržím, to, co bylo na jejich konci, byl neskutečný pocit štěstí... A ikdyž jsem si tuhle chvíli představovala několikrát předtím, nic se těm představám nevyrovnalo... Byl to souhrn pocitů jako úleva, radost, štěstí, únava... Když jsme ho poprvé spatřili, první co Vašek řekl bylo: "Petru, je krásnej! Ale je blonďatej...?!?" A pak už jsme jen volali a psali sms :-) - dvě hodiny,co jsem ještě ležela na sále utekly jako voda...