Karlovy Vary a Karlovarsko
Legenda o založení Karlových Varů
O založení Karlových Varů už psalo mnoho slavných i méně slavných autorů. Pojďme se seznámit s legendou, kterou zachytil renesanční lékař Dr. Fabian Sommer, rodák z Karlových Varů ve své knize o užívání karlovarských vod z roku 1571:
"Vypráví se, že Karel IV. kdysi podnikl loveckou výpravu do lesů v hornatých končinách a údolích, kde nyní vyvěrají horké prameny. Zdejší lesy oplývaly zvěří. Při lovu jeden ze psů počal štvát kus divoké zvěře. Při jeho pronásledování spadl do tůně, odkud nyní prudce tryská horká voda. Pes začal bolestí výt. Lovci, kteří uslyšeli psí nářek, přispěchali v domnění, že jej poranila pronásledovaná zvěř. Podívaná, jež se jim naskytla, je velice udivila. Přistoupili blíže, vytáhli psa z tůně a pak sami ochutnali horkou vodu, jež tolik vyděsila psa. O celé události byl zpraven císař Karel IV., který se pak s četnou družinou vydal k onomu místu, aby tam sám obdivoval nevšední dílo přírody. Za přítomnosti svých lékařů moudrý panovník poznamenal, že takováto horká voda může zažehnat mnohé těžké nemoci a jest velmi užitečná a posilující. Poté vodu sám užil, (říká se, že měl nemocnou nohu) a seznal úlevu a zlepšení. Nad tím se panovník radoval a brzy nařídil, aby celé místo bylo osídleno a kol pramene zřízeny domy. Místo, na kterém císař užíval vodu, bylo podle údajů tam, kde před časem stávaly obecní lázně a nyní tam vystavěna jest radnice. Při té vyvěrá pramen, jehož voda neprýští příliš prudce a je pouze vlažná. Vypráví se, že před dávnými lety tam býval do skály vytesán stolec, na kterém sedával panovník a byl proto nazýván stolcem císaře Karla.
To místo však již zaniklo a je na něm zbudována radnice. Poté, co jej voda zhojila, dal císař Karel na onom místě postavit nové městečko. Chtěl je také opevnit zdí, leč jeho plány byly zkříženy jinými naléhavými událostmi. Že tomu tak bylo, o tom až dodnes svědčí četné zbytky opevňovacího zdiva, které lze spatřit pod Jelením kamenem. Na Jelením kamenu lze rovněž najít mnohé propadlé sklepní klenby. Staří obyvatelé říkají, že císař Karel měl v úmyslu postavit na zmíněné hoře hrad k opevnění Karlových Varů. I pojmenování městečka upomíná na svého objevitele – je nazýváno lázně císaře Karla, Karlovy Vary."
Přesné datum založení města není známo. Vznik stálého osídlení u Vřídla je kolem roku 1350. V roce 1370 udělil Karel IV. městu privilegia svobodného královského města. Nejslavnější české lázně Karlovy Vary jsou dnes, stejně jako v minulosti, oblíbeným dostaveníčkem lidí z celého světa, čímž pokračují v tradici započaté již před staletími za panování moudrého krále Karla IV.
O Richardovi a Albíně - Hrad Andělská hora
Kdysi dávno zachránil anglický král Tristan na lovu život malému chlapci, jehož matku zabil medvěd. Dítě dostalo jméno Richard Medvědí pracka a vychováváno na královském dvoře společně s královskou dcerou dcerou Albínou. Když jinoch dospěl, zamiloval se do Albíny. Neměl ale dost odvahy, aby požádal krále o její ruku. Přemluvil ji a tajně uprchli do míst, kde dnes stojí Andělská hora. Zde si nechali postavit pevný hrad. Albína si svou dobrotou a laskavostí získala místní obyvatele, kteří ji začali přezdívat Anděl a hradu Andělská hora.
Ale ani četnými dobrými skutky nemohla Albína utišit své svědomí. Stále tíživěji pociťovala vinu a přála si usmířit se svým otcem. Richard o návratu nechtěl ani slyšet a jednal s hradní paní stále popudlivěji a hruběji. Po dlouhém pátrání objevil král Tristan s pomocí jasnovidce místo, kde oba uprchlíci přebývali a vydal se tam se svým vojskem, aby dceru osvobodil. Zvědové jej informovali, že Albína si přeje usmíření, ale Richard jí v tom zabránil.
Rozhněvaný Tristan obléhal se svým vojskem hrad. Když Richard viděl, že sídlo neudrží, pokusil se svou ženu otrávit vínem. Nedopatřením však poháry zaměnil a sám padl mrtev k zemi. Tristan Albíně odpustil a vzal ji i s dětmi zpět do Anglie. O hrad se po jejich odjezdu staral spolehlivý správce.
Dochované prameny na rozdíl od legendy vypovídají, že hrad na vrcholku čedičové homole byl založen šlechtickým rodem, a to pány z Oseku (Rýzmburka), pravděpodobně koncem 14. století.
Převzato a upraveno: Burachovič, S. Pověsti Karlovarska, Median, Karlovy Vary 1992, s. 40–42
Literatura: Durdík, T. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Libri, Praha 2000 http://hrady.dejiny.
Jak Pluh z Rabštejna zachránil hrad - Bečov nad Teplou
Podivná příhoda se stala v době poslední velké přestavby hradu v 19. století. Poté, co střelmistři odstřelili mohutnou hradbu u kaplové věže hradu, z oblak prachu se začala vynořovat temná mužská postava ve splývavém plášti a starobylém klobouku. Když se postava pohnula a toporně se otočila, v cínově šedém zachmuřeném obličeji žhnuly oči a prskaly jiskry jak z otevřených dvířek tavící pece, zděšení dělníků přerostlo v hrůzu. S křikem všichni prchali po kamenité cestě dolů k zámku, padajíce jeden přes druhého. Majitel hradu, vévoda Beufort, právě v zámecké knihovně projednával s architektem Zítkem plány stavebních úprav hradu, když k nim zvenku dolehl podivný zmatek a hluk, který se přibližoval. Tu se za velkého dunění rozlétly dveře a v nich stanula mohutná postava, které z očí sršely jiskry až na plány na stole . Aniž pohnula ústy, vydala postava tak hrůzný skřek, že oběma pánům zalehly uši. Beaufort omdlel a padl na podlahu.
Zítek se k němu sklonil s pomocí, když vzhlédl, postava byla pryč, zůstaly jen popálené a potrhané plány. Když se oba vzpamatovali, pochopili, že je navštívil někdejší majitel panství, Kašpar Pluh z Rabštejna, s varováním, aby hrad, který vybudoval a který byl svědkem jeho nesmírné moci a bohatství i náhlého pádu, nechali na pokoji.
Tak se i stalo. Přestavbu Beaufort bez vysvětlování zastavil a hrad tím byl zachráněn do dnešních časů. Jenom rozštípané dveře knihovny museli opravit.
Pověst se váže k posledním stavebním úpravám bečovského hradního a zámeckého areálu, které se uskutečnily v letech 1861 - 1865 podle projektu J. Zítka a J. Mockera. Naštěstí se při tom nerealizovala zamýšlená komplexní romantická přestavba starého hradu, která by zničila právě to, co je na něm nejcennější - jeho původní pozdně středověký ráz
Převzato a upraveno: Drhovský, K.: pověst o Pluhovi z Rabštejna, in: Unikátní encyklopedie na pokračování – památky, Bečov nad Teplou, Fraus, Plzeň 2003
Literatura: Anderle, J. – Kyncl, J: Vývoj horního hradu v Bečově nad Teplou, In: průzkumy památek II., 2002
O zabitém - Horní hrad
V hradních zdech ze 13. století je přítomna i minulost zcela nedávná. Před několika lety pod okny jižního paláce před Rytířským sálem bylo nalezeno bezvládné tělo mladíka s hlubokou ranou na temeni hlavy, kterou si pádem nemohl způsobit. Byl to ještě mladý člověk, který žil v nedaleké vsi a v opuštěném chátrajícím hradu trávil mnoho času. Prý také chránil hrad před drancováním divokých trempů, vandalů a nenechavců z širokého okolí. Stala se mu snad jeho dobrovolná služba osudnou? Kdo ví.
Na hrad jezdil na motorce a ta byla po jeho smrti nalezena v polích daleko odtud. Jisté však je, že za některých nocí kočky, které se jindy v jižním paláci s oblibou scházejí, odtud bez zjevného důvodu prchají s drásavým jekotem. Někteří pomocníci, co zde často střechu nad hlavou na noc vyhledávali, druhý den líčili své těžké sny a neklidné spaní.
Někteří lidé také vyprávějí o tom, že slyšeli kroky, nesoucí se několikapatrovým kamenným schodištěm. A volají-li, který z jejich druhů se tudy v hodině pokročilé ubírá, odpovědí je jim jen ozvěna vlastního hlasu.
Původně středověký hraj je zřejmě hradem královským z konce 13. století. Byl vybudován na strategicky velmi výhodném místě k ochraně stezky, která vedla nedalekým údolím řeky Ohře.
O Permonovi - Horní Slavkov
Dědičnou štolu nechal roku 1539 razit majitel bečovského panství Kašpar Pluh, za účelem odvodnění dolů slavkovského a krásenského revíru. Do Pluhovy štoly byli často vídání vstupovat lidé, kteří pak beze stopy zmizeli. Jednou tam jeden havíř spatřil vstupovat jakéhosi cizince a zavolal na něj: „ Zdař Bůh!“. Odpověď ale nedostal.
Cizinec oděný po způsobu havířů, zmizel za temného hřmění ve skále a k smrti vyděšený muž onemocněl tak, že teprve po několika dnech nabyl vědomí. Všem pak vyprávěl o svém setkání s všemocným vládcem podzemí Permonem.
Dědičná štola Kašpara Pluha se nachází nedaleko Horního Slavkova. Zhruba 1,5 km vlevo od silnice směrem do Lokte se nachází její ústí. Ve své době patřila tato štola k nejdelším českým i evropským důlním dílům. V roce 1655 dosáhla své konečné délky 5,9 km.
O slavnostní mši duší horníků - Hrušková
Vždy jednou v roce, k večeru v den zrození Pána, se kostel sv. Mikuláše vynoří z podzemí. Pomalu stoupá ze země, je jasně ozářen jako kdyby na něj svítilo slunce, až dosáhne své plné velikosti a krásy . Poté začnou zvony v jeho věžích vyzvánět a svým jasným a působivým zvukem svolávají duše nešťastně zahynulých horníků . Z různých koutů Slavkovského lesa se pomalu začnou vynořovat temné stíny a potichu se vydávají směrem ke kostelu. Pokaždé v tento čas se kolem osvětleného oltáře shromáždí. Vepředu stojí mladí horníci, kteří na stříbrných mísách drží drahé kamení. Nad oltářem jsou z něho postaveny jesličky. Před oltářem pak na stolečku, pokrytém rudým suknem leží symboly černých horníků, a sice kladivo, mlátek a hrábě. Po stěnách okolo pak visí znaky okolních měst. V prvních řadách sedí vousatí starci ve vysokých krajzlících. Jejich jména se objevují jako jména feudálních majitelů měst. Za nimi jsou bývalí radní a vedoucí horních cechů a v další řadě černí horníci, kteří zaplňují kostel do posledního místa. Za slavnostního zvuku varhan celebruje mši duchovní s dlouhým, bílým vousem, oděný do zlatého roucha. Když zazní píseň "Gloria in exelcis deo", rozzáří se prý celý Krudum a dolů ke kostelíku se snese anděl, zvěstující narození Páně. Za zpěvů díkuvzdání pak končí mše, horníci se vracejí zpět do štol a kostelík se pomalu noří do podzemí. Po celý další rok je kostel schován před zraky žijících lidí, aby se znovu mohl v tonto čas vynořit. Také se říká, že v době konání mše není radno se ke kostelu přibližovat. Kdo z lidí by jej viděl v plné kráse, byl by tak unesen jeho nádherou, že by neodolal nutkání se ke mši připojit. Jeho duše by se ale po jejím skončení přidala k duším ostatních horníků a spolu s nimi by zmizela v podzemí.
Ve Slavkovském lese nedaleko obce Hrušková se při archeologickém průzkumu v roce 2002 našly zbytky kamenné stavby, které s největší pravděpodobností patří kostelu sv. Mikuláše. Středověký kostelík je prvně v listinách zmiňován k roku 1253, kdy jej český král Václav I. předal řádu Křížovníků s červenou hvězdou
O statečné hradní panně - Hrad a zámek Hartenberg
V čase husitských válek vytáhl do boje proti husitům i pán Hartenberka. Z bojů už se ale nevrátil. Zůstala po něm dcerka – Zdeňka, dívka spanilá, nebojácná, hrdá jako její otec. Stalo se, že husité přitáhli také před Hartebeg. Zdeňka se rozhodla hrad bránit. Hradby osadila udatnými muži a poručila zvednout padací most. Statečně a úspěšně se bránila bojovníkům pod vedením hejtmana Petříka. Vždyť "Hart" znamená tvrdý a tvrdí byli i obránci hradu. Hrad dlouho odolával. Husité se proto rozhodli jeho posádku vyhladovět. Když v komíně zbyla poslední uzená kýta, ukázala se ve věži hrdá Zdeňka a se slovy, že husitské vojsko maří čas, když si myslí, že je vyhladoví, a vyhodila směrem k rozzuřeným husitským obléhotelům poslední kýtu. Aby zamezila zbytečnému krveprolití, rozhodla se, že vojsko do hradu pustí, pokud bude dovoleno jejímu lidu odejít. Husitský hejtman souhlasil pod podmínkou, že ho Zdeňka bude na hradě očekávat. Obránci pobrali šperky a zlato a odcházeli k západu. Zdeňka zatím čekala v hradním sklepě. Petřík vešel, ale hned v překvapení ustrnul. Před sebou spatřil svátečně oděnou hradní paní. Stála uprostřed klenutého sklepa a v ruce držela hořící pochodeň. Ukazovala jí na sud střelného prachu. Ve chvíli, kdy hejtman vykřikl „zadrž“, zalehl do sklepa ohlušující křik. Pod hradbami nastal zmatek a shon. Do hradu vpadla očekávaná pomoc a husitské vojsko se dalo na úprk.
Hartenberg neboli Hřebeny je středověký hrad vystavěný na strmém ostrohu nad říčkou Svatavou, později přestavěný na zámek. První zmínky o pánech z Hartenberka pocházejí ze 13. století. Dále prameny uvádějí, že v době husitských válek, hrad dobyl a vyplenil roku 1426 husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic.
O nedostavěné hradní věži - Cheb - kostel sv. Mikuláše
Stavitel Erhard byl pověřen velkolepým dílem, jemuž podobné mělo být nejblíž až v bavorském Řezně nebo v královské Praze - stavbou vysoké věže k lodi chrámu. Ke stavbě získal plnou podporu měšťanů: přístup do všech řemeslných dílen v Chebu i okolí, ale především příslib štědrého financování stavby z městské pokladny. Dílo pomalu přibývalo, do vyhloubených jam byly vsazeny kamenné kvádry, které měly nést tíhu věže , do výšky prvního patra přibyly první dva pilíře napojené na západní stěnu chrámu. Náhle se však do Chebu donesla zpráva, že se k městu blíží žoldnéřská vojska. Stavitel Erhard ač nerad byl radními pověřen k ukončení prací na věži a byla mu svěřena práce na zesílení a vylepšení opevnění města. K Chebu naštěstí žádné vojsko nedorazilo, a tak Erhard čekal na pověření od radních, aby mohl pokračovat v započaté práci na výstavbě věže. Místo toho se ale dočkal nemilého překvapení. Radní totiž přikázali zasypat základní kameny hlínou a kamením. Stavbu věže začali považovat za příliš odvážnou a přepychovou a navíc se obávali možného zřícení stavby. Z urážky radních se Erhard nikdy nevzpamatoval, žádnou velkou stavbu už nepostavil. Dnes odvážnou stavbu připomínají jen západní vchod do kostela a mohutné kamenné kvádry, které jsou stále zasypány na západní straně kostela.
Kostel prošel ve své historii mnohými přestavbami. Původní pozdně románská a časně gotická bazilikální stavba, která byla takřka zničená požárem, prošla v letech 1456 - 1470 zásadní gotickou přestavbou. I v pramenech se ve spojení s touto přestavbou objevuje zmínka o západní věži. Vybudováno však bylo pouze přízemí, stavba nikdy nebyla dokončena.
Zázračná soška v lískovém keři - Chlum - sv. Máří
Prastará legenda vypráví, že za dávných dob jednoho letního dne usnul ve stínu ořeší na svahu Chlumského kopce unavený řeznický tovaryš. Když se probudil, spatřil uprostřed lískového keře sošku Panny Marie s dítětem a vzal si ji sebou domů. Když se chtěl druhého dne na sošku podívat, nemohl ji nikde najít. Teprve po dlouhém hledání se tovaryš dostal k lískovému keři, kam se soška opět sama vrátila. Tovaryš chápal tuto událost jako boží znamení, sošku ponechal na místě a nechal nad ní zřídit dřevěnou stříšku, která ji měla chránit před nepřízní počasí. Brzy nato upadla soška v zapomenutí. Koncem 13. století ji pak objevil tovaryš bednářský, kterému se zjevila Panna Maria, když zabloudil v těchto končinách. Ukázala mu cestu domů, poté co slíbil, že se bude kát za své hříchy. Tentokrát nad soškou vznikla dřevěná kaple, ke které putovali věřící.
Dřevěnou kapli nahradil pravděpodobně koncem 14. století kamenný kostelík, který byl postupem času přestavován a rozšiřován. V 60. letech 17. století byla před tímto kostelem představěna kaple, která sloužila k uchování mariánské sošky. Protože byl Chlum jako poutní místo velmi oblíben, byla tamní fara v roce 1688 povýšena na proboštví.
Elixír mládí a věc Makropulos - zámek Chýše
Na zámku v Chyši našel své první zaměstnání Karel Čapek. Roku 1917 zde působil v rodině lažanských jako domácí učitel. Zámecký pobyt jej výrazně inspiroval v jeho literární tvorbě. Většina Čapkových prací inspirovaných jeho pobytem v Chyši vychází z prožitých událostí na zámku v té době. jedna z nich, "Věc Makropulos," vychází ze staré pověsti, kterou si po celé generace předávalo zámecké služebnictvo. Za Karlem Čapkem přijel na Chyši jeho kamarád Jiří Foustka, který zde působil, řečeno velmi zjednodušeně, jako učitel tělocviku. Jednou procházeli celý zámek a objevili třetí místnost ve věži, která je přístupná pouze z půdy, ale zato je z ní krásný rozhled. Dovolili se starého pana hraběte, zda-li by se tam nemohli na pár dnů nastěhovat. "Jedna ze služebných Mařenka Havránková, která si Karla Čapka údajně velmi oblíbila a on zase ji, mu říkala: "Pane doktore, a vy se tam v té věži nebojíte?" A on se divil, proč by se měl bát a ona mu vyprávěla pověst o tomto zámku, která se váže k době vlády Rudolfa II. Pojednává o stále přítomném duchu jedné zámecké šlechtičny. Ta chtěla být věčně mladá a nesmrtelná, proto vypila elixír věčného života. Přirozeně ve stáří zemřela, ale vlivem zázračného elixíru je její duch stále živý a dodněs straší v menší zámecké věži, kde šlechtična žila.
V případě, že by byl příběh pravdivý, zřejmě by šlechtična toužící po nesmrtelnosti patřila k prvním obyvatelům chyšského zámku, který přestavbou hradu vybudoval v renesančním slohu Mikulášem z Lobkovic.
Půlnoční jezdec - Jáchymov - kostel sv. Jáchyma
Před mnoha lety jezdíval o půlnoci kolem kostela v Jáchymově nejprudším cvalem jezdec na koni. Nikdo se nikdy nedozvěděl, odkud vyjíždí a kam jede. Protože se vyskytla domněnka, že vyjíždí z kostela, zavírali tam na noc zločince odsouzené k smrti, aby jezdcovo tajemství pomohli objasnit. Byla jim za to slíbena milost. Ráno je ale vždy nalezli všechny mrtvé. Jeden k smrti odsouzený byl také zavřen na noc v kostele a ukryl se pod oltářní pokrývku. V kostele byla hrobka, v níž odpočívali zemřelí duchovní. Když odbila půlnoc, zvedla se kamenná deska hrobky, vyšla z ní postava muže, který se svlékl a zmizel za vraty kostela. Pak zvenku zaznělo tiché zavolání a hvizd a jezdec už uháněl kolem kostela. Odsouzenec vyšel z úkrytu, popadl jednu jezdcovu punčochu a zase se schoval. Jezdec se po chvíli vrátil, oblékl se, ale do hrobky musel jen s jednou punčochou. Ráno se přišli lidé podívat, co se stalo s odsouzencem. Byl živý a vyprávěl všem, co se stalo. Hrobku otevřeli a našli v ní mrtvé tělo s jednou punčochou. Teď už jich na jezdce čekalo víc. Když se znovu objevil, ptali se ho, čeho si žádá. On odpověděl: „Nejsem hoden!“. Jeho tělo pak pohřbili na hřbitově, kde našel konečně klid. Odsouzenec podle slibu dostal milost.
Katolický farní kostel byl původně postavený jako luteránský. Jednalo se o jednolodní stavbu, která vznikla v letech 1534 - 1540. Kostel byl zničen při velkém požáru města v roce 1873 a znovu postaven za použití dochovaných obvodových zdí v novogotickém stylu. Kostel byl hrobkou ostrovské větve Šliků a jáchymovských horních hejtmanů.
O kočce barona Lützowa - vila barona Lützowa
Významný občan Karlových Varů, baron August von Lützow, který si nechal ve svahu nad městem postavit nádhernou vilu, byl zřejmě podivínem. Byl znám svými neustálými spory s radními. Byl to on, kdo osadil na místě známém pod názvem Jelení skok sochu kamzíka, údajně na protest s tradovanou pověstí objevení Karlových Varů díky skoku jelena do Vřídla. Jiný příběh je spjatý se soškou kočky umístěnou pod baronovou vilou. Vypráví se, že po postavení pomníku Karla IV. nedaleko Lützowovy vily v sadu na Vyhlídce, si nechal baron na terasu zahradního pavilonu postavit na vysoký podstavec sochu sedící kočky. Původně hleděla kočka ke středu města, později však byla otočena směrem k ulici Na Vyhlídce. Údajně ji výstřední baron schválně osadil pozadím k městské radnici v údolí, aby zesměšnil radní. Kočka je současně v protipólu s instalovaným pomníkem Karla IV., čímž chtěl baron radnici říci, že je to pro kočku. Do polopusté stráně prý patří kočka, ne císař, navíc ve špatných rozměrech. další historky praví, že sochu Karla IV. dal se souhlasem města psotavit sám Lützow. S podobným přitakáním radních byla údajně postavena socha kamzíka, šlo prostě jen o důmyslné spiknutí s baronem.
Vila barona Lützowa je jedinou empírovou vilou v Karlových Varech. Udává se, že byla postavena roku 1844 podle projektu berlínského architekta. Baron kolem ní nechal zřídit terasovitou zahradu. Bronzová kočka na umístěná na rondelu vznikla někdy po roce 1858, kdy byl vztyčen v nedalekém sadu pomník Karla IV. Nyní je vila v soukromém vlastnictví.
Ostrovská Černá madona - Karlovy Vary – zaniklý kostel sv. Linharta
Na vršku u kláštera stojí nádherná kaple Panny Marie Einsiedelnské. Socha Panny Marie s dítětem tam trůní uprostřed zlatých oblaků. Její tvář a ruce jsou černé. Žádný div, že tuto jedinečnou sochu obestírá svým pláštěm pověst.
Když byla kaple budována a na vršek musely být vláčeny těžké kameny na sloupy a schody, nabídl se staviteli ku pomoci ďábel, a to za cenu stavitelovy duše. Práce pak pokračovaly velmi rychle, jakoby těžká břemena vynášely neviditelné ruce a brzy stála kaple před očima stavitele v celé kráse. Když splnil svůj úkol, dostavil se ďábel a žádal svou odměnu. V hrůze a strachu se stavitel utekl k soše Matky Boží a ukryl se za ní. Když chtěl ďábel uchvátit svou oběť, dotkl se milostné sochy a hle! Tvář a ruce Matky Boží i dítěte rázem zčernaly, ďábel však zbělel.
Protože se s bílou tváří nemohl vrátit, nabídl staviteli, že mu ponechá jeho duši, když vrátí Matce Boží bílou barvu, aby opět zčernal. Mistr se pokoušel stále znovu nabílit sochu, ale k ďáblově úleku zůstávala stále černá stejně jako ďáblova tvář bílá. Plný vzteku a hněvu vyběhl ze dveří a vrazil do kaple, aby ji pobořil. Ale jakkoliv ďábel zuřil, dokázal jen to, že se jeho ruka otiskla do kamene a krvácela. Plný zlosti zaryl tvář i ruce do černé hlíny a zmizel. Stavitel byl zachráněn.
Ještě dnes však můžeme spatřit otisk krvavých prstů ďáblovy ruky nad vstupními dveřmi kaple. Svatá Matka Boží je černá a černá zůstane, i kdyby byla tisíckrát přemalována na bílo.
Na památku a jako dík za uzdravení svého nejstaršího syna dala markraběnka bádenská Františka Sibyla Augusta postavit v letech 1709 - 1710 na svahu v blízkosti ostrovského piaristického kláštera kapli, která je kopií kaple ve švýcarském poutním místě Einsiedeln. Byla to právě einsiedelnská Panna Maria, k níž markraběnka konala pouti a která prý její prosby vyslyšela. Od opata benediktýnského kláštera v Einsideln dostala plány kaple, a také kopii sochy oné milostné madony, která dnes zaujímá místo na oltáři ostrovské kaple ve věnci zlatých oblaků a blesků.
Zakletý purkrabí - Hrad Loket
Mezi purkrabími, kteří vládli na Lokti, požíval nejhorší pověst markrabě Vohburgský. Nutil nemilosrdně lid k těžkým robotám, neměl slitování s chudými ani s nemocnými. A stejně tvrdě vymáhal na poddaných daň. Kdo nemohl včas zaplatiti, byl bez milosti jat panskými dráby, odveden na hrad a vsazen do temného vězení, vytesaného ve skále.
V té době žila ve vetché chaloupce na břehu Oharky chudá žena, která měla zaplatiti purkrabímu značný dluh. Muž se rozstonal a zemřel, ona sama stižena byla nemocí, z níž se jen těžko pozdravila. Zbyly jí jenom hladové děti, prázdná chalupa a oči pro pláč. A tak doufala jen v pomoc boží a v slitování markraběte, který snad přece poshoví, až mu o svém neštěstí poví…
Byla srpnová neděle, horký, parný den, kdy se vypravila na Loket, aby se tam v kapli pomodlila a poprosila purkrabího o milost. S děckem v náruči vstoupila do hradu, stírajíc co krok s čela pot, neboť byla vysílena nemocí a bídou. A jak tu kráčí okolo mázhauz, velká síň, paláce, vystoupil purkrabí na arkýř a pohlížel pánovitě na lid, který se před ním kořil. Žena si dodala odvahy, padla před purkrabím v prach a vznesla k němu svou prosbu.
Vyslechl ji ledabyle a odmítavě máchl rukou: „Nemarni slov, zaplatit musíš, sice budeš uvržena do vězení!“ Tu počala žena srdcervoucím hlasem naříkati a prositi, by se pro milosrdenství boží nad ní, nešťastnicí, slitoval. A když se ani potom jeho srdce nepohnulo, tu jata zoufalstvím zahrozila na purkrabího a vzkřikla pohnutým hlasem: „Za to, že máš kamenné srdce, nechť se celý proměníš v kámen!“
V tu chvíli se snesl nad hrad černý mrak. Zaburácel hrom, až se celá hora otřásla, a do arkýře, na němž stál purkrabí, udeřil blesk. Lidé, jdoucí do kostela, upadli na zem, pojati strachem, že nastává konce světa a s ním soudný den. Po chvíli se rozjasnilo, mrak se rozprchl – a po bouři nebylo sledu. Jen pod arkýřem paláce válel se při zemi kouř, páchnoucí sirou, a na dně jámy, která tu zela v zemi, spočíval velký, žhavý kámen.
„Purkrabí byl zaklet v kámen!“ volali lidé zděšeně a křižujíce se spěchali do kostela poděkovati Bohu, že je zbavil ukrutného pána.
Historické prameny však na rozdíl od tohoto přípběhu původ kamene vysvětlují jinak. Jisté je, že na Loket dopadl meteorit - balvan velikosti koňské hlavy. Jeho pád je spojován s rokem 1422. V minulosti mu byla připisována čarovná moc. Za třicetileté války, když švédská vojska plenila naši zem, z obavy, aby nebyl odvezen, hodili loketští občané kámen do hradní studně. Teprve když nastal mír, někdy v roce 1670, studnu vyčerpali a kámen vyzdvihli. Meteorit se bohužel do dnešních dnů nedochoval v původní velikosti. Kámen byl rozřezán pro vědecké účely a jeho kusy se nacházejí v muzeích po celém světě.
Poustevník Linhart - Karlovy Vary – zaniklý kostel sv. Linharta
Podle pověstí se někdy ve 12. století usídlil v lesích nedaleko Karlových Varů bájný poustevník Linhart. Ten údajně přišel na karlovarsko až ze vzdálené Itálie, jako kajícný hříšník Leonardo , který svou sobeckostí zavinil smrt nevinné dívky. Po zbytek života žil v dnešním lesním zákoutí Linhart a dobrými skutky se snažil odčinit svůj zločin. Stal se vyhledávaným moudrým mužem a léčitelem. Při léčbě nemocných lidí i zvířat používal karlovarskou termální vodu a byliny. Jeho poustevna prý byla předchůdcem kostela sv. Linharta.
V lesích na severním svahu Abergu u Karlových Varů stávala ve středověku vesnice Obora s románským kostelem sv. Linharta. Kostel byl velmi starého založení, písemné zprávy o něm jsou z roku 1246. Při archeologickém výzkumu v letech 1989 - 2001 byly odkryty ruiny kostela
Legenda o blahoslaveném Hroznatovi - Teplá – klášter premonstrátů Starý Hrozňatov – hrad
Hroznata pocházel z významného českého rodu, který měl v západních Čechách bohaté državy. Narodil se mrtvý. Jeho zoufalá matka v slzách tak prosila nebesa, aby dítě oživlo, až byla její vroucná prosba vyslyčena. Ještě dvakrát byl Hroznata v dětských letech zázračně zachráněn před smrtí. Z vděčnosti pak zasvětil svůj život Bohu a založil klášter v Teplé. jednou byl Hroznata pověřen opatem, aby navštívil tepelské statky v Hroznětíně. Vybral si mezi mnichy společníka a vydal se na cestu. Po cestě však byla dvojice zajata loupeživým rytířem, který byl zapřísáhlým nepřítelem kláštera. Rytíř odvedl zajatce na svůj hrad Kinsberg u Chebu (dnes Starý Hrozňatov) a vymáhal za Hroznatu od kláštera vysoké výkupné. Tepelští mniši by byli tuto velkou částku shromáždili, Hroznata však nedovolil opatovi kláštera výkupné zaplatit. Loupživý rytíř ho za to krutě trestal. Krutému mučení Hroznata 14. července 1217 podlehl. Jeho spoluvězeň začal horečnatě pomýšlet na útěk. Jedné noci se žalářní kobka zaplnila jasným světlem a před vězněm stál v bílém rouchu Hroznata. Pokynul rukou a z vězně spadly okovy. Dveře žaláře se otevřely a mnich se mohl bez překážek vrátit do kláštera. Hroznatovo tělo pak bylo převezeno do Teplé a pohřbeno v klášterním kostele. Loupeživý rytíř byl den ode dne trudnomyslnější, zcela jej opustila radost ze života. Nakonec beze stopy zmizel a nikdo o něm již neslyšel.
Tradiční úcta k Hroznatovi byla posílena jeho blahořečením 16. září 1897. Svátek blahoslaveného Hroznaty je dodnes slaven 14. července. V září roku 2004 byl zahájen jeho kanonizační proces. Dodnes je Hroznata uctíván jako patron politických vězňů
Jak Vladař poroučí větru i dešti - vrch Vladař
Na Žluticku se od nepaměti traduje, že o tom, jaké bude počasí, se rozhoduje na Vladaři. O daleko nejvyšší horu se zastavují těžké mraky a na úrodnou krajinu pod Vladařem tak padá blahodárný déšť.
Starý pastýř Matěj Václavík, který kdysi na statku ve Vladořicích pásal stádo, objevil pravý důvod, proč mračna u Vladaře tu odbočí (jako na nějaké křižovatce), tu se vrátí, tu se pohnou dopředu. Jednou, když pásl na jižní, nejvoňavější stráni Vladaře své ovečky, slyšel, jak jeho ovčácký pes podivně štěká. Často jeho Vlk, jak mu pro obávanou divokost říkal, přinesl zajíčka nebo nějakou škodnou. Když se ale dneska Vlk vrátil, držel v zubech podivné vousaté stvoření. Vyděšený vousáč Matěje úpěnlivě prosil, aby ho zachránil z tlamy toho zlého psa a sliboval královskou odměnu. Když ho tedy Matěj vyprostil, prozradil mu ten mužíček, že je králem všech hospodáříčků v kraji a že má hrad v podzemí hory Vladaře, odkud ovládá mračna a blesky a kroupy. Matějovi dal za své vysvobození opravdu velký dar: pastýřskou píšťalu s čarodějnou mocí. Když na ní zapíská, pošle mu mužíček deštivé mračno, aby mělo jeho stádo, nad kterým bude držet ochrannou ruku, vždy šťanvaté pastviny. Píšťalka už je dnes dávno spálená, ale mužíček hospodáříček se dál stará o šťavnaté pastviny pro Matějovo stádo.
Pozůstatky mohutného pravěkého hradiště nacházejícího se na dominantní stolové hoře Vladař jsou významnou archeologickou památkou Karlovarského kraje. Nejstarší nálezy keramiky počátky hradiště datují do mladší doby bronzové, s trváním do období halštatského, z něhož pochází většina fortifikačních zařízení.
O založení Nejdku - Nejdek - Černá věž
Kdysi dávno zabloudil v krušnohorských lesích lovec z loketského hradu. Večer na pokraji zoufalství, lovec vyšplhal na vysokou jedli, aby se rozhlédl kudy z lesa ven. Ke své radosti spatřil v údolí vysokou kamennou věž s novou šindelovou střechou. S úlevou se zbloudilý vydal směrem k věži. Jak byl ale vyděšen, když zjistil, že je svědkem hrůzného činu. Na ochoz věže byl vyvlečen spoutaný člověk, probodnut mečem a poté vržen do hlubin. Co nejrychleji pak otřesený lovec pospíchal údolím Rolavy na Loket, aby tam podal zprávu o zločineckém hnízdě v lesích hradního pána. Ten neprodleně vydal svým ozbrojencům příkaz hrádek dobýt, zničit a lupiče zajmout. Zlotřilci však zpozorovali včas blížící se vojenskou družinu a uprchli, takže jejich pevnost byla dobyta bez krveprolití. Aby místo již nikdy nemohlo skýtat útočiště loupeživým bandám, byly v údolí vykáceny lesy a na příkaz loketského purkrabího založena usedlost, nazvaná podle nově pokryté střechy hradní věže NEJDEK, z německého Neudek.
Nejdecká Černá věž je pozůstatkem královského strážního hrádku vystavěného na strmé skalnaté ostrožně v ohybu údolí, jež umožňovala téměř dokonalou kontrolu zemské stezky vedoucí podél říčky Rolavy do Saska.
Čarodějnice nebo bílá paní? - Skalná - hrad Vildštejn
Při návštěvě hradu Vildštejn můžete vstoupit do hradní krypty, kde je uložena lebka s několika dalšími kostmi jakési ženy, které byl nalezeny při bourání hradního komínu. Kosterní pozůstatky byly uloženy ve schránce a byla k nim přiložena skleněná baňka, pár stébel trávy a rybářský háček. Někteří lidé z podhradí vyprávěli, že by mohly patřit jedné z dcer majitele hradu z rodu Trautenbergů, která byla velmi ošklivá, znala sílu bylin a připravovala z nich všelijaké nápoje a masti. Jednoho dne však záhadně zmizela a nikdy se nenašla. Jiní zase vyprávěli o bílé paní, procházející se za jasných měsíčních nocí hradem. Nikdy nikomu neuškodila a ti, kteří ji spatřili se dušovali, že vypadala velice nešťastně. Dokonce ještě dnes najdeme ve Skalné dost lidí, kteří odpřisáhnou, že bílou paní skutečně viděli...
Hrad Vildštejn představuje v největší úplnosti dochovaný románský hrad v Chebu. Byl založen kolem roku 1200. Současnou podobu získal hrad v průběhu 15. a 16. století. Nyní je hrad v soukromém vlastnictví, část hradních prostor byla upravena na dobovou hodovnu.
O rytíři Šebestiánovi - Sokolov -kašna se sochou sokolníka
Bylo to v čase křížových výprav. Někde na horní Ohři žil rytíř, zvaný Šebestián, a ten se zúčastnil tažení proti Turkům, kteří tenkrát znesnadňovali přístup k Ježíšovu hrobu ve Svaté zemi. Když se pak po létech vrátil do své vlasti, našel místo své tvrze jen spáleniště a zarostlý hrob své ženy a dítěte. Poklekl, pomodlil se a rozhodl se, že odejde z míst, která mu připomínala ztrátu lidí nejdražších. Pustil se po řece a po krátkém putování lučinatým údolím, došel až k soutoku Ohře a Svatavy. Tam si v pustých lesích postavil chýši. Živil se lovem ryb, zvěře a medem divokých včel. Do té krajiny zajížděli často loketští hradní páni na lov se cvičenými sokoly. Rytíř, prošlý těžkými boji, byl prý i dobrým ranhojičem. I vyhledávali ho proto obyvatelé okolních slovanských vsí. Brzy vznikla kolem poustevníkova srubu osada, kde cvičili lovčí sokoly, a jíž bylo dáno jméno po sokolech - Sokolov. Obraz sokola později přišel do městského znaku.
Pověst ztvárnil jakýsi chebský sochař v postavě sokolníka na městské kašně, instalované roku 1717 uprostřed dnešního Starého náměsti. Legendární zakladatel města drží na dlani cvičeného sokola a u nohou mu sedí pes.
:(
(Ovečka bez těla, 21. 7. 2017 9:00)