Zámek Bílovec
Bílá paní
Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 obsadila vojska Ferdinandova Slezsko. Když potom císař přijel do Vratislavi, aby mu tam vzdali hold, chybělo na slavnosti mnoho příslušníků slezské šlechty, neboť byli většinou evangelíci a viděli ve Ferdinandovi, který chtěl v jejich zemi znovu zavést katolictví, nepřítele. Takovéto chování ale pobouřilo císaře a nechal všechny, kteří mu hold odepřeli, obvinit z velezrady. Tak mnohý urozený muž, než by skončil před císařským soudem, raději prchl do ciziny. Někteří však při vědomí vlastní neviny zůstali, doufajíce, že se před císařem obhájí. Učinil tak i Mokroš, majitel bíloveckého panství. Byl ale odsouzen k smrti a měli mu tudíž stít hlavu. Když se o tom dověděla jeho manželka, spěchala do Vratislavi za něj orodovat. Přišla však už pozdě. Sotva se dostala na náměstí, kde se poprava konala, hlava jejího manžela se právě skutálela do písku. Zvedla prý ji a políbila. Pak ji vzala pod levou paži. Jako by se nechtěla od svého manžela odloučit. Od té doby byla duchem mimo. Vrátila se domů, ale dlouho po světě nechodila. Protože to byla křehká bytost, záhy onemocněla a zemřela.
Avšak ani po smrti její duch nenašel klidu. V bílém hávu, s hlavou milovaného manžela pod paží bloudila každou noc od půlnoci počínaje zámeckými komnatami nebo se projížděla ve voze bez potahu ulicemi města. Teprve zbožné dary, které učinil později majitel bíloveckého panství, způsobily, že její duch došel pokoje.
Jestliže však rodině bíloveckých pánů hrozilo neštěstí, zjevila se prý i ve dne a procházela zámkem, patrná pouze jako závan vzduchu.
V dobách třicetileté války se většina rodiny Sedlnických dala k evangelíkům. Pronásledování vedoucích protestantů, které následovalo po Bílé hoře,se proto dotklo i hraběte Sedlnického. Po krátkém soudu byl sťat a jeho panství zabaveno. Jeho manželka, hraběnka Fragsteinová se pomátla a hlavu svého mrtvého manžela nosila pod levou paží. Od těch dob prý vždy od půlnoci, naříkajíc a s hlavou manžela pod paží, bloudila komnatami bíloveckého zámku a hledala tělo manželovo.
*
O “bílé paní” se vyprávělo v Bílovci ale i jinak. Základ této pověsti byl následující:
V sedmdesátých létech 19. století žil v bíloveckém zámku baron Karel Sedlnický, kterému se mezi lidem říkalo “ baron Luši”. Jeho pokoje byly v severním křídle zámku. Hospodyni mu dělala Běta. Děti ji neměly rády, spíše se jí bály a vyprávěly o ní různé strašidelné historky. Její život však měl tragický konec. Jednou prý v dobrém rozmaru na ni namířil baron svoji loveckou pušku v domnění, že není nabitá. Když zmáčkl, padla Běta mrtvá k zemi. Mnozí byli přesvědčeni, že tak neučinil náhodou, ale že se tak stalo v sebeobraně. Přesně to nikdo nevěděl, ale faktem je, že ji našli v baronově pokoji v tratolišti krve a s kuchyňským nožem v ruce. Po této hrozné události nenašel duch mrtvé klid a přebýval v místnosti, kde k zabití došlo. Nikdo nechtěl v této místnosti bydlet. Jednou se pokusil jakýsi zedník odstranit ze stěny krvavou skvrnu. Když skvrnu odstranil, najednou začal foukat jakýsi slabý vánek a místo se opět zbarvilo krví. Druhý i třetí pokus skončily stejně. ”Tu obchází Běta!” vykřikl prý zedník a za žádnou cenu už nebyl ochoten do začarovaného pokoje vstoupit.
Běta prý pak byla viděna jako “bílá paní”. Lidé, kteří někdy ze zvědavosti nakoukli skrze zámeckou bránu do temného nádvoří, viděli tam opakovaně jakousi postavu se světlem v ruce, jak bloudí hospodářskou budovou a pak ve chlévech zmizela z očí.
Přímo obávanou byla po dlouhý čas i zámecká zahrada, které se lidé raději vyhýbali. Tam prý dokonce byl vídán duch Běty i za bílého dne.
V horní části zahrady zcela u vchodu vpravo stály tehdy tři besídky, ve kterých hospodyně za svého života ráda pobývala. Tam prý strašíval také její duch, takže část zákazníků, kteří přicházeli za zámeckým zahradníkem, nebylo možné přimět, aby do zahrady vkročili. Přes laťkový plot pak volali na zahradníka a on musel, když chtěl zákazníkovi vyhovět, zeleninu nebo květiny ze zahrady přinést.
Také se dlouho vyprávělo, že jakmile se otevřela brána od zámecké zahrady, objevila se na cestě Běta, která se ztrnulýma očima a s nožem v ruce kráčela návštěvníkovi vstříc ke vchodu.
Jisté je, že pověst má historické jádro. Řada tvrzení však neodpovídá pravdě, jak u pověstí ostatně bývá. Tak především není historicky doložen jako majitel panství nějaký Mokroš. Pokud se týče toho, že postiženým šlechticem byl Sedlnický, pak by pověst nebyla autochtonní, protože Sedlničtí přišli do Bílovce až po Pražmech.
Podle H. Schuliga a jiných badatelů se odboje zúčastnila většinou vyšší šlechta, jako Vilém z Žerotína na St. Jičíně, Jan Skrbenský z Hřiště na Fulneku, Jan Baltazar Zedritz na Odrách a Studénce a Beneš na Slatině a Kyjovicích. Držitel panství Bílovec a statku Jistebník byl na počátku 30leté války Karel Pražma. Byl stejně jako jiní šlechtici obžalován za to, že byl v roce 1620 v Brně přítomen setkání s Fridrichem Falckým, kterého pozval do Slezska.Po vpádu Mansfelda (1626), se znovu postavil proti císaři, a proto mu nic nebylo zapomenuto a ztratil veškerý majetek, který mu byl zkonfiskován (1629). Podle některých zpráv se rozsudku nedožil, neboť zemřel v roce 1628, podle jiných zpráv byl popraven. Císařská komora pak zastavila za 30.000 zlatých jeho statky Hedvice Kräuterové z Rittersdorfu, manželce Jindřicha Vilímovského z Kojkovic.