Tajemná Praha - část 5. - Vyšehrad a okolí
Čertův sloup – Na Vyšehradě si můžete povšimnout tří do jehlanu sestavených úlomků mohutného sloupu tzv Čertův sloup. Legenda praví, že jeden vyšehradský kanovník propadl karbanu. Aby splatil dluhy, vsadil se s čertem jménem Zardan, že odslouží mši svatou dříve, než čert přinese na Vyšehrad sloup z chrámu sv. Petra a Pavla v Římě. Čert však švindloval a popadl sloup z bližšího chrámu Santa Maria in Trastevere (v jehož sloupořadí skutečně dodnes sloup chybí!). Za to jej sv. Petr několikrát srazil do moře, takže Zardan dolétl nad kostel, právě když mše skončila. Zlostně mrštil sloup na střechu kostela sv. Petra a Pavla, až propadl do chrámové lodi, kde zůstal dlouhá léta. Pravdivost pověsti byla na Vyšehradě dlouho tvrdě hájena. Ještě v roce 1861 píše vyšehradský převor tato nekompromisní slova: „Čert přinesl ten sloup z Říma a jinak se nedá mluviti ani věřiti. Zardan, jenž ho nesl, to musil nejlépe věděti.“
Ono toto místo je vůbec trochu tajemné, protože vlastně nikdo neví, kde se tu sloup vzal a neexistuje o tom žádný záznam. Podle některých zkoumání zde může být několik stovek až tisíc let a sloužil jako časoměrný sloup starých Slovanů, nebo mohl označovat i pohanské kultovní místo.
O vodnících v Podskalí -Podskalí je zaniklá vesnice připomínající již jen celnice na Výtoni, ve které je také muzeum o této kdysi velice malebné vesničce. Legenda praví, že v jednom chudém domku se dlouho nedařilo porodit syna, nástupce řemesla rybářského, když se konečně zadařilo chlapec si hrál u plaveckých vorů, spadl pod trám a vodník ho stáhl do hlubiny. Zoufalý otec se zhroutil, jeho žena volala s pláčem hastrmana a snažila se ho obměkčit. Vodník však synáčka nevydal. Na to rybářka vyřkla strašlivou kletbu: „I ty poznáš zoufalství a beznaděj, krutý hastrmane! Navěky proklínám tvé děti, jakmile vyjdou z vody na suchou zem, slunce je bude nemilosrdně pálit, až vypustí duši!“ Jak řekla tak se také stalo, vodníčci když si v noci hráli na vorech, jejich nohy jako by se přilepili a nemohli se vrátit zpět.Rozednilo se a slunce začalo vodníčky vysoušet, pokud jim přestane kapat voda ze šosu bude konec. Hastrman nemohl nic dělat, když tu najednou u rybářů zaklepala stará babička, objala rybářku a dlouho s ní rozprávěla o osudu milovaného synka a nakonec přísně pravila: „Bolest každého otce či matky je stejná. Nikdo nemá právo mstít se na nevinných dětech, to si pamatuj! Vezmi synkovu košilku, kterou jsi po smrti zmáčela slzami a hoď jí na hastrmánky, ať se křivda dále nešíří.“ Matka nejdříve odmítala ale pak přiznala moudrost staré ženy. Hastrman už z dálky prosil o smilování. Rybářka mlčky hodila synkovu košilku na vodníčky, na hastrmana ani nepohlédla a odešla. Hastrman z Podskalí však na velkomyslný čin nezapomněl. Život rybářčině synkovi již vrátit nemohl, ale slavnostně vyhlásil, že v Podskalí se již neutopí žádné dítě – a svůj slib splnil. Tuto legendu nám nyní připomíná socha vodníčka na domu U Tunglů ve Vyšehradské ulici. Tato ulice je mimochodem na místě prastaré cesty, jež spojovala Vyšehrad se Starým Městem ještě před vznikem Nového Města.
Na Vyšehradě stojí zbytky gotické strážní věže zvané Libušina lázeň, název vznikl z pověsti Pražských Němců, kteří se snažili snížit její důstojnost a vyprávěli, že se tu koupala se svými milenci a poté je svrhávala ze skály dolů.
Co se skrývá v podzemí Vyšehradu?
Tři mohutné chrámy, několik kaplí, rozlehlý královský palác, přepychové domy kanovníků a měšťanské budovy. Takto před rokem 1420 vypadal Vyšehrad, než ho vydrancovali Husité. Ti pobrali vše, co mohli. Vyloupili
kostely a část jich i rozbořili, některé až do základů. Měšťanské domy byly vypáleny, stejný osud postihl i královský palác.
Na několik let se Vyšehrad stal jen pustinou, ve které přebývali tuláci a hladoví psi.
Většina církevních hodnostářů včas uprchla. Některé cennosti si vzali s sebou, otázkou je co udělali s těmi, které již pobrat nestačili?
Na Vyšehradě je ukryto něco posvátného
Psychotronici, kteří se zajímají o Vyšehrad a chtějí přijít jeho záhadám a tajemstvím, které ukrývá na kloub, zjistili nezávisle na sobě, že pod Vyšehradskou půdou je několik tajných prostor. Jistá psychotronička z Prahy cítila pod povrchem v parku na východní straně od kostela sv. Petra a Pavla přítomnost jakýchsi cenných předmětů a svatých ostatků, jež by se měly nacházet přibližně v hloubce 5-7 metrů. Tyto předměty by měly být ukryty v nevelkých prostorech a vyzařují silnou energii.
Na tom se shodl i jiný psychotronik. Jeho pátrání však nabralo konkrétnějšího rázu. Zjistil, že přibližně v hloubce pěti metrů pod povrchem se ukrývají zlaté drobnosti, z nichž nejvíce vyniká zlatý kalich, který byl do podzemí umístěn přibližně okolo 14. století. V hloubce přibližně pěti metrů se mají nacházet zlaté šperky ukryté v kamenné nádobě. Přineseny do podzemí byly okolo roku 1420. Dále se pod povrchem v hloubce šesti metrů má nalézat kovová truhlice se zlatým obsahem. Tento poklad sem má být přinesen roku 1485.
V hloubce šesti metrů se podle psychotronika také má nacházet okovaná truhlice se zlatými církevními předměty a spisy. A posledním objevem je místo pod povrchem, kde mají být uloženy ostatky panovníka.
Ostatky by mohly odpovídat ztraceným ostatkům prvního českého krále a panovníka Vratislava II, který sídlil na Vyšehradě a údajně tu měl být i pohřben v chrámu.
Zvláštní je, že objevy obou psychotroniků se naprosto shodují.
Je zcela neuvěřitelné, jak se oba psychotronici, kteří se spolu nikdy nesetkali, nespolupracovali a ani neměli žádnou jinou možnost se nějak ovlivňovat, shodují v nálezech.
Rotunda sv. Martina
Na Vyšehradě se také nachází nejstarší rotunda v Čechách – rotunda sv. Martina. Byl synem římského vojáka a později se vojákem rovněž stal. Ovšem za nějakou dobu přijal křest, neboť se mu údajně zjevil Ježíš a vrátil mu část pláště, který kdysi daroval chudákovi, který neměl peníze. Již se nechtěl bojů účastnit. Před jistým tažením, na které měl se svou družinou vyrazit, k němu přišel velitel a chtěl mu dát peníze. Avšak Martin je odmítl s tím, že do boje nepůjde a že chce vojsko opustit, protože jeho křesťanská víra mu bojovat zakazuje. Velitel to nepochopil a označil ho za zbabělce a zrádce. Martin na to odpověděl, že bojovat sice nepůjde, ale bude kráčet s křížem před jejich vojáky. A to také udělal. K boji nakonec vůbec nedošlo, nepřátelé totiž přijeli s nabídkou na smír. Všichni to považovali za zázrak a Martinovi bylo dovoleno odejít z vojska
Pověsti
Pověst vypráví, že u rotundy sv. Martina se můžeme setkat s ohnivým psem, se studeným ohněm, který září modrou barvou či s kostlivci, kteří radostně tančí okolo rotundy.
Dále tu však také můžeme potkat průvod dávných obyvatel Vyšehradu. Tvoří ho rytíři ve starodávné zbroji a kněží směřující po staré, dnes již zrušené cestě do rotundy. A protože tato stará cesta bývala výše než dnešní silnice, průvod se vznáší nad zemí. Nakonec vstoupí do svatyně zdí v místě, kde kdysi bývaly dveře.
Přímo na hradbách nad Vltavou můžete spatřit bílou paní, někdejší kněžnu Libuši, která se prochází v dlouhém šatu. Někdy se i usadí v jednom z oken a dívá se na Prahu. Hlídá totiž své poklady, ukryté podle pověsti ve vyšehradské skále - zlato, drahokamy, říční perly, lýčené střevíce, mošnu svého muže Přemysla a mnoho dalšího. Pomáhá jí v tom černý pes. Kněžna obvykle sedává u bohatství, někdy však tajnou podzemní chodbou vyběhne ven, podívat se, jak je na světě. Podle legendy jí dělá společnost kníže Přemysl a jeho vojsko.
Poměrně nebezpečný je přízrak bezhlavého francouzského důstojníka, který zde padl jako první z celého francouzského ležení. Zemřel za trest, protože se neuctivě vyjádřil o Vyšehradu a o kněžně Libuši. Dříve, když na Vyšehradě sídlila vojenská posádka, tento přízrak škrtíval vojáky na stráži.
V Cihlové bráně může návštěvníka nepříjemně překvapit zjevení oběšence, pokud neví, že právě tady může narazit na ducha stavitele Boučka. Ten se v bráně kdysi skutečně oběsil z lítosti nad tím, na kolik peněz ho její stavba přišla.
Po Vyšehradě se mají pohybovat i strašidelné kočáry. Jedním z nich je černý záhrobní vůz tažený koňmi bez hlav. Jindy je kočár žhavý a zůstávají po něm vypálené koleje. Celý zlatý, jezdí jednou za 100 let o půlnoci na Pražský hrad. Sedí v něm kníže Přemysl a o hodinu později se vrací zpět. Snaží se zjistit, jestli je už čas vyrazit Čechám na pomoc s rytíři spícími ve vyšehradské
A další jevy, se kterými se možná někdo z nás setká…
Mše mrtvých - Mše mrtvých se slouží o půlnoci a občas prý může být navštívena nic netušícími smrtelníky.
Zakletá duše ve zvonici - Ten, jemuž duše patřila, se něčím prohřešil a teď musí až do soudného dne hlídat ve zvonici. Tato duše měla být každou noc roztrhána. Jen údajně jedna žena ji zachránila. Mezi umrlce hodila šátek, který byl roztrhán místo duše.
Šedivá postava u pomníku sv. Václava na Vyšehradě - Na pomníku sv. Václava se má zjevovat postava, která tiskne svůj obličej do dlaní a odchází směrem ke hřbitovu, kde zmizí. Na místě pomníku se zjevuje i po jeho přestěhování. Dívá se směrem na Prahu.
Poustevník Poustevník se má zjevovat u rotundy sv. Martina. Nemá u sebe nic, jen u pasu svazek klíčů. Hledí ke kostelu sv. Petra a Pavla a na cestě se rozplyne. Objevuje se i v poledne.
Duch kanovníka Byl prý vynikajícím hospodářem. Po smrti byla kapitula, o kterou se staral rozkrádána. Kanovník se potom vždy zjevoval a napravoval škody, které jiní napáchali. Dával za vyučenou těm, kteří v kapitule kradli. Jednou měl dokonce zachránit děvčátko, které si (z dnes již zaházené studny) nevědomky odneslo otrávenou vodu.
Podle výše uvedených pověstí je Vyšehrad místem, kde se můžeme setkat s nadpřirozenými bytostmi. Nejsou zde vyjmenované všechny, jen ty, které se mají objevovat nejčastěji a o nichž je známo, že Vyšehrad dosud obývají. Proto nezoufejte, nenajdete-li poklad. Je tu totiž při nejmenším šance, že alespoň spatříte kupříkladu Bílou paní, která se bude procházet po měsícem ozářených hradbách Vyšehradu, nebo že třeba vysvobodíte nějakou zakletou bytost a ta se Vám i třeba nějakou tou starodávnou mincí odmění.
http://pravdu.cz/tajemstvi/vysehrad-a-jeho-tajemna-zakouti
jop
(Kakuzu, 20. 2. 2013 15:56)