Po další půlhodině se řada konečně začala zkracovat. Najednou přišel kluk se stříbrnými vlasy vyčesanými vysoko nahoru.
„Jméno?" začal Robin.
„Sascha Stink."
„Máš rád školu?"
„V žádnym případě."
„Myslíš, že jsi nějak zvláštní?"
„Umím vypouštět hroznej smrad. Zakryjte si obličej, ukážu vám to!"
Robin s Brianem si jen tak tak stačili zakrýt ústa a nos. Tělocvična se ve chvilce zalila štiplavým smradem zkažených ryb. Štípal oba do očí. Museli si úplně drtit nosy, aby z toho neomdleli. Ovšem všichni ostatní v řadě se jen bezvládně zkáceli na zem. Najednou to ustalo a Robin s Brianem mohli opět volně dýchat.
„To byla síla co?" zeptal se očekávaně Sascha.
„To jo," přiznali oba kluci svorně. „Jsi náš!"
„Přiď zítra v jedenáct před vchod do sklepení, bude první porada," oznámil mu Robin.
Sascha jen zavýskal a vyběhl z tělocvičny ven.
„Přežil někdo?" zeptal se Brian zkolabovaných studentů.
„Já!" ozval se z chodby malý rozčepýřený klouček.
„Tak pojď," vyzval ho Robin. „Ty jsi ten smrad vydržel?"
„Ne, byl jsem zrovna na záchodě," vysvětloval.
„Řekni nám něco o sobě," vyzval ho Brian.
„Jmenuji se Robert de Bill. Kluci mi říkají debile, ale maminka mi říkala Robertek." A zatvářil se úplně sladce.
„Opravdu?" zeptal se nevěřícně Robin. „Tak to radši nechci vědět, jak říká tvojí sestře Vibře."
„Nemám sestru Vibru!" ohradil se Robert.
„Zapomeň na to, on jen tak blbne," uklidnil ho Brian. „Máš rád školu?"
„Ne!"
„Jak moc?"
„Snažím se jí jakkoliv ublížit," řekl Robert.
Najednou se otočil doprava, rozběhl se a vší silou vrazil do zdi.
„Ou," řekl Robin a představil si tu bolest.
Robert se probral a malátně se zeptal:
„Ublížil jsem škole?"
„My tě bereme!" řekli oba kluci svorně a ukázali na něj zdvižený palec.