Duch vlků
Duch vlků
Vlci člověka odjakživa fascinovali, ale vzbuzovali též jeho strach. Vztah mezi vlkem a člověkem, který líčí mnohé mýti, legendy, bajky a vyprávění, je zároveň prastarý a krajně složitý. Ať se jedná o pohádky vzbuzující strach, jako o Červené Karkulce, nebo o strašidelné příběhy o lidech, kteří se při úplňku mnění na vlkodlaky, jsou tato zvýřata tradičně pokládána za skušenné loupežníky a za přímo nadpřirozené netvory.
Jak však vypadá mírnější stránka jejich povahy? V mnoha knihách se vypráví o vlcích, kteří vychovali ztracené sirotky. Tyto mýty, stejně jako novější vyprávění, jako je Kiplingova Kniha džunglí, dokládají, že vlci mají výrazné "vychovatelské schopnosti".
Takové přesvědčení dnes sdílejí též mnozí badatelé zabývající se chováním zvířat. Tvrdí dokonce, že vedle člověka tak pečlivě odchovává a vychovává své potomky jen několik druhů prymátů.
K nejstarším bájím vyprávějícím o takovém vztahu mezi vlkem a člověkem náleží pověst o Rumolovi a Removi ze starověkého Říma. Král Amulius prý vhodil oba syny své neteře, vestálky Rhey Silvie, a Boha Marta v košíku do Tibery, protože se bál o svůj trůn. Voda zanesla košík s dvojčaty ke břehu, kde jejich křik uslyšela vlčice a nakojila je. Později je vychoval králův pastýř a po sléze oba mladí muži založili město Řím.
V legendách se vypráví o mnoha Vlcích, kteří vychovali osiřelé nebo zbloudilé děti. Tyto pověsti jsou výrazem kladného postoje k nim. Bohužel jiná vyprávění je staví do méně příznivého světla. Jsou zodpovědna za obraz vlka budícího strach, který v Evropě v průběhu staletí způsobil, že byl vlk téměř vyhuben.
Tak například legenda o Gévandaovi vypráví o obrovské šelmě, která v prý polovině 18. století usmrtila ve francouzkém Auvergne během tří let více než 10 lidí. Byla prý tak hrozná, že král Ludmík XV. vyslal vojáky, aby je skolili. Skutečně zabyli vekého vlka, ale útoky pokračovaly, až se našli dva další vlci. Také oni byli pokládáni za netvory.
Dnes šíří hororové filmy obraz vlka jako ztělesnění zla. Předvádějí tvory podobné vlkům, kteří se o úplňku proměňují a lační po lidské krvy. Tradiční pověst vlka coby nebezpečného zabíječe se tedy šíří nadále. Novější studie jež se zaměřila na mínění dětí o vlcích, však překvapivě ukázala, že se bojí výce vytí než samotných zvířat. Zřejmně se s nimi kezitím lépe obeznímili díky moderním dokumentárním filmům a knihám o přírodě.
Neexistujé téměř žádné reálné doklady o útocích volněžijících vlků na lidi. Chovají li se zvířata vůči lidem agresivně, trpí zpravidla onemocněními, jako vzteklina. A vlci v zajetí napadají své chovatele především tehdy, když se s nimi zachází špatně.
Indiánské legendy vyprávějí o zlatém paktu mezi vlky a lidmi, v němž každý slíbil, že bude respektovat rodinu a území toho druhého. Vlci dodnes v podstatě dohodu dodrželi, zatímco člověk zvířata na některých místech sistematicky vybíjel.
Díky neúnavné práci velé řady ochránců a výzkumníků, kteří sledují chování zvířat, víme dnes o povaze vlka a jeho důležité úloze v přírodě mnohem víc. Jelikož se stále víc a víc oblastí divočiny stává přístupnými, ztrácejí zvířata svůj přirozený životní prostor. Na územích, kde byli vlci silně ohrožení, mohly přežít jen díky zřízení chráněných oblastí.