Moc pěkné pohádky - O bílé laňce
O bílé laňce
( ze ŠPALÍČKU POHÁDEK )
Mladičkou královnu tížily přísné zvyky na královském dvoře.
Jak mohla, odběhla si na kraj lesa a tam se
bavila po svém: zula si střevíčky a brouzdala se v potoce,
z pomněnek si pletla věnečky a z bílých křemínků
skládala obrázky květin a zvířátek.
Jednou seděla u lesní tůňky a ze sítí si dělala zelenou
kolébku, že do ní položí kytičku sedmikrásek jako
panenku a bude ji houpat.
Tu vyskočila z tůňky žába. Sedla si proti královně
a upřela na ni oči jako dva lesklé korálky.
„Pleteš si vlastní starost, královno,“ zaskřehotala.
„Nerozumím ti, žabičko,“ odvětila královna.
„Brzo porozumíš,“ řekla žába. „Narodí se ti dcerka,
hezká a skromná jako ty sedmikrásky, a budeš s ní mít
velké trápení.“
Královna večer vyprávěla králi, co se jí přihodilo.
Král se mračil, proč prý pořád ze zámku utíká, venku že
ji kdeco jen poblázní.
Ale nedalo mu to, druhý den šel k tůňce sám. Do
ruky si připravil kámen, že žábu zabije. Sotva tam přišel,
z tůňky vystrčila hlavu žába a zaskřehotala:
„Vím, co držíš v ruce, králi. Zahoď to, brzy ještě
těžší kámen poneseš v srdci.“
Král se zarazil a pustil kámen z ruky.
„Udělals dobře,“ pravila žába, „jednou bude tvá
dcera ráda, žes mi neublížil. Až se ti narodí, dobře ji
střež. Do jejích šestnácti let nesmí na ni dopadnout ani
paprsek denního světla. Neuchráníš-li ji, budete všichni
naříkat!“
Žába se potopila pod vodu a král se zamyšlen vrátil
domů. Zavolal nejlepší stavitele a dal zbudovat velký
zámek. Když jej dostavěli, královští manželé se tam
s celým dvorem odstěhovali. Byl to zvláštní zámek: neměl
dveře ani okna a dovnitř se chodilo podzemními
chodbami. Dohadovali se, co to znamená, měli krále za
blázna, nikdo však se mu do očí neodvážil nic říci.
Za čas se královně narodila hezká dcerka. Král musil
aspoň před ženou s pravdou ven, i pověděl jí, jak se věci
mají a co mu žába z lesní tůňky řekla. Teď byl celý dvůr
na krále rozhněván ještě víc: král dal přísný rozkaz, že
princezna nesmí ze zámku ani na krok ven a že musí žít
a být vychována tak, jako by zámecké komnaty byly
jediným světem.
Princezně dali jméno Jitřenka. Žila a rostla bez
denního světla v záři nespočetných svic. Ale co je sta
a sta nejskvělejších svic proti jednomu slunci! Rodiče ji
zahrnuli vším možným, aby jí aspoň trochu život
zpříjemnili. Opatřili jí loutky a ty se pohybovaly jako živé
a předváděly Jitřence veselé kousky. Z dalekých zemí jí
obstarali hrací strojky a ty hrály všechny možné písničky,
co jich na světě je. Písničky však byly beze slov, aby se
nic nedověděla o světě.
Jitřenka s léty dospívala a s léty rostl zármutek
rodičů. Jitřenka jim často dávala všetečné otázky.
„Z čeho kuchař udělal tuhle dobrotu?“ ptala se,
zakusujíc se do krásného jablka.
„Nejsem přece kuchař,“ odvětil král. „Neptej se
a jez!“
„Z čeho je ta voňavá věc?“ ptala se matky, která jí
přinesla kytičku fialek. „Nauč mě, jak se dělá!“
„Jednou tě to naučím, dceruško,“ odbyla ji matka.
Viděli, že dlouho nemohou před Jitřenkou tajit, jaký
velký, zázračný a krásný svět se rozprostírá mimo
zámecké zdi, a byli z toho den ode dne sklíčenější.
Jitřence stálé živoření v ponurých komnatách nesv
ědčilo. Byla bledší a bledší, slabší a slabší, jen ji mezi
ty svíce mrtvou položit. Těžce se rozstonala a lékař
usoudil, že ji uzdraví jen čerstvý vzduch. Král svolal
ministry, přiznal se jim, proč Jitřenku vězní, a žádal je
o radu. Svěsili hlavy a dumali.
„Řekl jsi, králi,“ pravil po chvíli nejstarší a nejmoud
řejší ministr, „že na princeznu nesmí dopadnout ani
paprsek denního světla, aby ji nepotkalo neštěstí. Proč
by však nemohla být venku v noci?“
Král se divil, že na takovou jednoduchou věc už
dávno nepřišel sám. Bohatě ministra obdaroval a hned
dal udělat kočár, dobře uzavřený, se střechou, která se
dala odkrýt.
V tom kočáře Jitřenka se svými rodiči jezdila noc co
noc po kraji, odkrytou střechou vdechovala svěží vzduch
a těšila se pohledem na zářivé hvězdy a bledojasný měsíc.
Rychle se uzdravovala. Rodiče před ní už nic netajili.
Povídali jí o světě, o potocích se zpěvavými vlnkami,
o květinách, zrána se třpytících rosou, o skřiváncích,
zpívajících nad zlatými lány, a o slunci na modrém nebi.
Jak se blížilo k úsvitu, střecha kočáru se zatáhla
a Jitřenka se s rodiči vracela do zámku. S jídlem roste
chuť: ty noční vyjížďky byly Jitřence málo. „Kdybych
aspoň jednou směla uvidět slunce na modrém nebi,“
vzdychla si nejednou, „život bych za to dala!“
Na jedné noční vyjížďce zatáhli po půlnoci střechu
kočáru a král s královnou si na chvilku zdřímli. Nebyli
dnes zvlášť opatrní, byla to předposlední vyjížďka: zítra
v noci bude Jitřence šestnáct let, pozítří ráno navždy
opustí zámek bez oken a bez dveří a poprvé uvidí, jak je
svět krásný ve dne. Nedočkavá Jitřenka využila toho, že
rodiče spí, vyndala si z vlasů jehlici a udělala do střechy
kočáru dírku.
Už byli blízko zámku. Slunce zrovna vyšlo a dírkou
ve střeše pustilo do kočáru tenounký růžový paprsek.
Dotkl se Jitřenčina líčka, Jitřenka zaúpěla a vyrazila
z kočáru v podobě bílé laňky.
„To panstvo má divné rozmary,“ šeptali si kočí. „Vozí
s sebou po nocích bílé laně. Viděl to kdy někdo?“
Vtom už vyskočil z kočáru rozčilený král a sháněl
se po princezně.
„Opravdu jsme ji neviděli,“ dušovali se kočí. „Jen
bílá laňka běžela k lesu.“
Král měl co dělat, než vzkřísil omdlelou královnu,
nedbal o to, co kočí povídají o bílé lani.
Tryskem dojeli do zámku. Král svolal všechny rytíře,
postavil se jim v čelo a prohledávali až do noci celý kraj.
Po princezně však nebylo nikde ani památky. Královna
se z toho těžce roznemohla. Na celý zámek padl smutek,
tomu, kdo šel kolem, bylo, jako by šel kolem velké
hrobky.
Bílá laňka vběhla do lesa a schovala se v hustém
křoví. Srdce jí bušilo strachem. Nevyznala se ve světě
a ze všech těch krás kolem sebe a nad sebou pranic
neměla. Co jí bylo platné, že sluníčko mezi listím pouští
do mechu zlatá kolečka, že tráva a kvítí se třpytí v rosných
krůpějích. To všechno už neměla nikdy spatřit jako lidský
tvor. Je z ní bezbranná, k tomu ještě bílou barvou
poznamenaná laň. V srdci jí zbyl jen lidský cit, o to
nešťastnější a opuštěnější se cítila.
Konečně se přece odvážila vyjít z houští. Klusala
trávou, až se zastavila u lesní tůňky, že se napije. Tu se
rozhrnulo velké kapradí a z něho vyšla stařenka v zelené
halence. Upřela na bílou laňku velké oči jako dva lesklé
korálky.
„Znala jsem tvou maminku,“ pravila, „chodila si sem
zamlada hrát. Říkala jsem jim, aby na tebe dávali pozor.
Ale poslechneš-li mě, nic zlého se ti v lese nestane.“
Vyzvala laňku, aby za ní šla. Vedla ji houštinami po
skrytých stezkách a došly k osamělé chýšce.
„Zde spolu budeme ostávat,“ pravila stařenka.
„Jakmile zajde slunce, nabudeš zase lidské podoby, ve
dne však budeš pořád laňkou. Zařiď se tu a daleko od
chýšky nechoď!“
Laňka si brzo na ten divný život zvykla. Když slunce
zapadlo, proměnila se v princeznu. Tu sedávala před
chýškou a dívala se na hvězdy. Vzpomínala na rodiče
a na domov, na projížďky v kočáru, kdy se také tak dívala
na hvězdné nebe. Jak tenkrát toužila uvidět aspoň jednou
slunce. Nyní však se ho bála. Se sluncem ztratila lidskou
podobu a celý den bloudila kolem chýšky jako bílá laňka.
Často ji lákalo proběhnout se lesem. Jednou neodolala
a zašla hlouběji do lesa. Tu z houští vyjel na koni
krásný mládenec, a jak ji spatřil, pobídl koně a začal ji
štvát. Ubohá laňka napjala všechny síly a skoro bezdechá
doběhla do chýšky. Sotva se za ní dveře zavřely, dorazil
k chýšce ten hezký lovec. Vidí chýšku, před ní na prahu
sedí stařenka v zelené halence, z kytičky rosičky plete
věneček a upírá na něj oči jako dva lesklé korálky.
„Nevidělas tudy běžet bílou laň, babičko?“
„Bílou laň? Kdo kdy viděl bílou laň? Tos měl mámení,
holečku, byls dlouho na sluníčku. Bílou laň hledáš? To
jako bys hledal bílou vlaštovičku.“
Co měl mládenec dělat. Obrátil koně a jel zpět.
Druhého dne se bílá laňka odvážila ven až k poledni.
Daleko od chýšky nešla, ale na mladého lovce stejně
narazila. Spal v trávě, hlavu si opíral o bok ležícího koně.
Bílá laňka se ani nepohnula, dlouho jej pozorovala, tuze
se jí líbil. Tu vidí, že mu na čelo sedla velká moucha.
Mladík se ze spaní po mouše ohnal, ale moucha mu pokoj
nedala, až ho probudila. Otevřel oči a spatřil bílou laňku.
Laňka se obrátila a jako vítr běžela k chýšce. Dveře za
ní ještě ani nezapadly, a už se sem přihnal mladý lovec.
Vidí jako včera, na prahu sedí stařenka a plete
věneček z kytičky rosičky. Podívala se těma divnýma
očima na lovce: „Zase hledáš bílou laň? Ale ty můj
holečku, kde by se v lese vzala bílá laň? Máš mámení,
příliš se vystavuješ sluníčku! Hledáš bílou laň? To jako
bys hledal bílou jiřičku!“
Mladý lovec se zamračil, neřekl nic a odjel. Třetí
den nevyšla laňka ven. Až navečer se odvážila, a že celý
den nejedla, pustila se do mladé trávy. U té trávy byl
úzký pramen, a jak si tak pochutnávala, tráva ji zavedla
hloub do lesa.
Vtom proti ní zaržál kůň. Zvedla hlavu a spatřila
svého lovce, jak na ni míří šípem. Obrátila se a prchala.
Najednou se jí zabodl do nohy šíp. Poklesla, ale hned
vstala. S posledními silami doběhla k chýšce, vpadla
dovnitř a zůstala ležet v mdlobách.
Mladý hezký lovec se přihnal vzápětí.
„Kde je ta bílá laňka?“ zahartusil na stařenku v zelené
halence. Stařenka v šeru na prahu sedí, věneček z kytičky
rosičky zrovna dopletla, na mládence se dívá a oči jí v tom
šeru září jako uhlíky.
„I ty umíněný mládenče,“ praví, „copak jsem ti už
dvakrát neřekla, že nejsou bílé laně! Máš mámení, jistě
jsi usnul na slunku. Hledáš bílou laň? To jako bys hledal
bílou tmu!“
Ale lovec se dnes nenechal jen tak odbýt.
„Však ji dostanu, babičko, uvidíš!“ pravil. „Za
chvilku bude noc, nech mě tu, prosím tě, přespat. Už
kolik dní jsem neměl střechu nad hlavou.“
„Mám jen jednu světničku,“ řekla stařenka, „ale bez
noclehu tě nepustím. Uvaž koně za chýšku a jdi si lehnout
na půdu do sena.“
Mládenec poděkoval, uvázal koně a vlezl si na půdu.
Ve vonném seně rázem usnul. Tu ho probudilo zaúpění.
Škvírou ve stropě šlo na půdu trochu světla ze světničky.
Zvědavě přiložil oko ke škvíře a to, co viděl, vzalo mu
dech: na loži sedí spanilá dívka a stařenka jí odvarem
z řepíčku omývá krvavou ránu na noze. Na zemi leží šíp,
mládenec ho hned poznal, je to ten, který zasáhl bílou
laňku.
„To máš z toho, že neposloucháš,“ slyší hovořit
stařenku. „Málem bys byla přišla o život.“
„Proč jsem raději neumřela,“ pravil na to druhý hlas,
mladý a líbezný. „Už toho mám dost, napůl žít jako štvané
zvíře a půl života prospat ve své pravé podobě.“
„Kdybych tak mohla poradit tomu mládenci, co spí
na půdě, ale nesmím,“ řekla stařenka. „Stačilo by, aby tě
teď objal a hned by bylo dobře.“
Jak to mladý lovec uslyšel, skočil z půdy, vrazil do
světničky, div hořící louč ze stěny neshodil, a objal
překvapenou Jitřenku.
Zrovna svítalo a první sluneční paprsek už už hledal
její líčko. Povzdychla si smutně, jako by z ní život unikal.
Slunce zalilo komůrku růžovou září. Ale nastojte, Jitřenka
už se neproměnila v bílou laňku, poprvé vidí slunko
lidským zrakem, poprvé mu smí beze strachu nastavit
spanilé tváře.
Děkovala mládenci za vysvobození, chtěla poděkovat
i stařence, ale ta nebyla nikde k nalezení. Když mladému
lovci vypověděla, kdo je a jak to s ní bylo, posadil ji před
sebe na koně a odvezl k rodičům. Představil se jim jako
král z té země za lesem a prosil je, aby mu ji dali za ženu.
Rádi svolili. Jitřenky se ani nemusili ptát, té se už od
první chvíle mladý král líbil. Přestěhovali se do starého
zámku a ten bez oken a bez dveří dali zbořit.
Brzy po svatbě si mladí manželé vyšli k lesní tůňce,
nenajdou-li tam náhodou hodnou stařenku v zelené
halence. Tůňka byla vyschlá a zarostlá sítím, nikoho tam
neviděli. Sedli si a Jitřenka si začala plést ze sítí kolébku.
Mladý král vázal kytičku ze sedmikrásek. Tu kytičku
položili do kolébky a houpali ji jako panenku. Tak si často
jako děti hráli, dokud jim starosti nenastaly. Ale nebylo
by radosti, nebýt občas také starosti.