Tajemno-magi-záhady

"Služební cesta"

„Já to zkusím vyřídit.“ Letmo jsem odpověděl šéfovi, už mezi dveřmi. Služební cesta pro mě není tou nejhorší představou nejbližších pracovních dní, zvláště když je úterý, 2. září 1997. Cestou do své kanceláře jsem si vyobrazoval trasu cesty a najednou se mi vybavil obrázek známého kraje. Moje klukovské oči tu krajinu přímo nacpaly do mého nitra a stále je tam, jako pohlednice se občas vynoří a zase zmizí, v té nepřeberné škále uložených obrazů jako pod rukou sběratele. Vesnice pod Ostravou k Beskydám mají pro mne veliké kouzlo. Strýček mně veze na kole, na sedátku vpředu, cestou mezi rozkvetlými třešněmi. Cesta je dlouhá a okolo ve větru poletují bílé lístky, jako sněhové vločky. Jedeme dlouho, občas nás mine auto, ale to neruší. Míjíme domy, zahrádky, pole. Strýc tiše píská melodii, kterou doprovází bílé lístečky květů padající k zemi. Je to krásný sen z mých klukovských let. A já jsem stále přesvědčen, ano, ta cesta tam je.

Ze snění mě vytrhnul pohled na telefon. Musím dát vědět doma. „Jedu ještě služebně do Ostravy.“ V telefonu slyším známý hlas, abych nejel jako blázen, abych se zastavil doma pro čistou košili, no prostě všechno, tak jak to znám v různých podobách už mnoho let. Myslím při tom na předsevzetí, které si při cestách do Ostravy dávám. S malou kytkou zajdeš na hřbitov a vzpomeneš na strýce. Od jeho pohřbu jsem to neudělal ještě ani jednou. A pak pohledáš tu cestu, co kolem ní stály ty třešně, protože ona tam musí být, když tam byla. Něco mi ji musí připomenout tam někde dole, když se jede k Beskydám. Není sice květen, ale třešně sakra poznám. Tvrdohlavý pocit v racionální hlavě má stále stejné místo, tak jako základy strojařiny, vtlačené střední a vysokou školou.

„To není jiné auto?!“ barva mého hlasu vyjadřuje znechucení i pocity u mě dost nezvyklé. Nezaklel jsem, stačil jsem se ovládnout. Když to tak spěchá, proč mi nemohou dát jiný vůz. Favorit, chlouba na našich cestách, ale to už je pár let. Tento firemní vůz bílé barvy slouží do rozsypání, i kolegové o něm říkají, že je to nevyzpytatelná bestie.

Ne, že bych s ním nikdy nejel. Jel a mnohokrát. Kromě toho, že má tvrdé pérování, vrže, hlučí a má většinu nemocí socialistického výrobku, z předností kromě vytrvalosti už nemá nic. Já jsem s ním ale dojel vždycky všude a včas. Takže nemohu potvrdit jeho pověst, že najednou nejede, po chvíli si to rozmyslí a zase je všechno normální a jede. Najednou však pověst nevyzpytatelného auta zakořenila i ve mně.

Před výjezdem jsem si ještě vyslechnul obsáhlé doporučení kolegů, že cesta kolem Mošnovského letiště strašně drncá, abych raději protáhnul cestu z Příbora na Místek a pak odbočil na Ostravu. Do Beskyd je prý z Ostravy už slušná cesta. „Já to tedy zkusím,“ suše jsem odbrknul a vyjel. Doporučením nikdy moc nevěřím. Jen myšlenka na hledanou kvetoucí alej převážila mé rozhodnutí o cestě. Vzápětí jsem si vzpomněl, že je léto, už skoro podzim a kvetoucí stromy jsou pěkná hovadina. Snad je dobře, že myšlenky nejsou vidět, pokud zrovna nemluví člověk sám se sebou nahlas, je pro ty ostatní docela normální. A tím doufám jsem.

„Do plna!“ Křiknul jsem na obsluhu u malé pumpy. Čerpadlářka pobíhala v montérkových zahradníkách mezi auty s velkou šrajtoflí a kasírovala jako servírka v hospodě. Odjíždím s doplněnou nádrží až po okraj a stále mě evokuje myšlenka na šrajtofli obsluhy, jeden z mála mnou používaných výrazů mého strýce.

„Do prdele!“ Zařval jsem si v prázdném autě. Téměř si překousnout jazyk, na vlnách vozovky, které učinily z našeho podnikového dopravního prostředku ztěží ovladatelného koně, není nic příjemného. Zpomalil jsem, ale změnila se jen frekvence těch šílených výskoků. Příšerná jízda a tu mi doporučili místo tradiční cesty na Ostravu kolem Letiště. No to jsem si zas jedenou dal. Navzdory psychické nepohodě jsem vzpomínal, kdo z mých spolupracovníků tu cestu tak chválil. Právě jsem zaregistroval po pravé ruce nápis BIOCEL, když se začaly dít nevysvětlitelné věci. V rychlosti dobré stovky najednou motor nereagoval. Ve vnitřním pruhu se na mě tlačila dvě auta, to za mnou přilepené na pár centimetrů troubilo jak zběsilé. Do vnějšího pruhu jsem se dostat nemohl, protože byl plný a řidiči jen kroutili hlavami nad mým pravým blinkrem. Těch aut za mnou už mohlo být tak deset a já v bezradnosti otočil knoflíkem výstražné signalizace a očekával náraz. Ten naštěstí nepřišel. Všichni někam ujížděli, uvolnil se pravý pruh a já se sunul línou setrvačností v té firemní potvoře podél svodidel pomaleji a pomaleji.

„Tak je to tady.“ Rezignovaně jsem si mumlal a snad už po stopadesáté šlapal na plynový pedál. Pověst nelhala. Tupě zírám před sebe, setrvačnost vybíjí svou energii a já s téměř stojícím vozem dojíždím na odbočku doprava . Najednou jedu z kopečka, trochu nové setrvačnosti je dar. Jedu dolů a přemítám, že by bylo lepší hodit tu potvoru na dvorek nebo zahrádku u rodinného domku, než zůstat stát na cestě a za okno rozevřít výstražný trojúhelník jako signál zlodějům, že zde je něco k vykradení. Stojím, neodvolatelně a definitivně. Zkouším znovu nastartovat. Suché chrastění startéru mi zní v několika vlnách do uší. Vystoupil jsem, osvěžující větřík se snaží rychle osušit mou propocenou košili.

„Blbče, kolik ti je roků.“ Nic není tak horké, aby to nemohlo chvíli počkat. Zamykám auto, rozepínám další knoflík u košile, rozhlížím se a pomalu kráčím po cestě do mírného kopečka. Levou stranu cesty lemuje stromořadí starých, možná stoletých lip. Snad opravdu stoletých, ale než dokončím meditaci, zírám na objekt vpravo. Proti starým lípám stojí pohřební obřadní síň. Ta ovšem může mít tak nanejvýš roků deset. Už odpadávají sem tam kousíčky omítky a rez se v duchu doby zviditelňuje. Takže ona cesta vede na hřbitov. Samo o sobě na tom nic není, ale proč tam podvědomě mířím, to opravdu nevím. Podle stáří lipové aleje a stavu hřbitova usuzuji, že hřbitov tu stojí dobrou stovku let. Začíná mi zapalovat. Někde poblíž byl kdysi kostel, sakra to bude Paskov, kde jsem skončil. Určitě ano, a můj vnitřní pohled pohlíží ze sedátka strýcova kola na kopeček se hřbitovem ke kterému vedla cesta se stromořadím. Kopeček zmizel a před hřbitovem je nové parkoviště pro auta.

„Měl bych se věnovat tomu nevyzpytatelnému autu.“ A najednou tiše přijíždí na hřbitovní parkoviště červený favorit. Leskne se v odpoledním slunci, zastavuje a po klapnutí dveří se mým očím objevuje mladý muž, mezi dvaceti až třiceti lety. Zamíří k hřbitovní bráně a vejde. Něco mi na něm nesedí, ale nevím co to je. Bude pravděpodobně zdejší a snad mi poradí, kde je nejbližší servis. Těch se po sametové revoluci urodilo v každé dědině několik. Pomalu mířím k hřbitovní bráně. Alespoň mu dopřeji ještě chvíli samoty, než ho vyruším. Míjím typickou vstupní železnou bránu, která směruje na cestu ke kříži uprostřed hřbitova. Mladý muž stojí nedaleko, u hrobu v páté řadě.

„Promiňte, nechci rušit, ale můžete mi prosím poradit?“ Velmi nesměle začínám hovor. „Ne vůbec nerušíte. Já se zde občas zastavím, zde mám pohřbeny své nejbližší příbuzné. Dnes je to přesně na den a hodinu třicet let, kdy tady pohřbili mého spolužáka, nejlepšího a jediného přítele. Co potřebujete?“ „Vysadil mi služební vůz. Ta potvora prostě nejede. Neznáte nějaký servis, nebo dílnu v okolí, kde by mi pomohli?“ „Máte tam toho světlého Favorita, co stojí u křižovatky, hm, je to ročník 92. A vypadá to, že nejde palivové čerpadlo, mám pravdu? Je to suché a bez paliva. Váš stroj má dlouhou palivovou hadičku v nádrži a ona se čas od času přisaje ke dnu palivové nádrže. Jestli jste trochu zručný a máte minimální nářadí a ostrý nožík, tak to vyřešíte za chvíli a jednou pro vždy. Vytáhněte hadičku z nádrže a seřízněte ji zešikma!“

Aniž jsem poděkoval a rozloučil se, hnal jsem se zpět se zvláštní touhou. Všechno jsem měl i potřebný klíč se našel v nářadí a dokonce i kapesní nůž. Můj pohyb za pohybem odpovídal radě mladíka. Sám si uvědomuji, jak přesně na sebe pohyby navazovaly. Vyrobil jsem šikmé zakončení nasávací hadičky, a po chvilce už si utírám ruce do kapesníku. Vůbec jsem se neušpinil, jen budu trochu fetovat benzín z kapesníku, až se příště vysmrkám. Otáčím klíčkem startéru a ta potvora vrčí jako by jí nikdy nic před tím nebylo. Musím mu poděkovat, byl mladý, ale umí. Dojel jsem na parkoviště, vypnul motor a vystoupil. Jenže nikde nikdo. Na parkovišti před bránou žádné auto, po červeném Favoritu ani stopa. Odjet mohl jen kolem mne. Možná jsem si opravdu nevšimnul, když jsem se vrtal v tom přívodu benzínu. Intenzívně o tom přemýšlím a bez jakéhokoliv motivu znovu vcházím na hřbitov. Zastavuji se u hrobu v páté řadě. Na černém náhrobku ve sloupci jmen psaných zlatým písmem se neomylně zabodává můj pohled na poslední řádek. Při každém písmenu, slově, začíná mi běhat mráz po zádech. Ing. R.J. zemřel v posledních dnech srpna roku 1967. Nemůže být pochyb, že měl pohřeb před třiceti lety. Koho jsem to viděl a s kým jsem vlastně mluvil. Kamarád a kolega zemřelého je dnes pravděpodobně plešatý dědek. Majitel červeného vozu měl sotva pětadvacet, oválnou tvář a rozhodně dost vlasů. Proč měl na sobě bílou dederonovou košili, ty se přece už dávno nenosí. To je přece ono, co mi na něm nesedělo, když jsem ho uviděl. Najednou jsem cítil, jak mi nohy pomalu vrůstají do země. S obrovským úsilím jsem zvedl nohu k prvému kroku. Druhý už šel snadno a já jsem s lehkým mrazením v zádech opouštěl hřbitov.

Stále jsem přemýšlel o onom neznámém muži. Nelogičnost věcí stále ústila do rozumného závěru. Přijel na hřbitov autem, přesně si pamatuji poznávací značku. Je totiž parodií na číslo domku mého tchána, jen má navíc předsazenou nulu. Moje žena pronikla do mých myšlenek zcela určitě víc než jiní a právem občas řekne, že na blbiny jsem generál. A snad právě proto jsem chtěl zítra udělat to, co by snad neudělal nikdo. Ale já ano a po pevném přesvědčení jak to udělám, jsem usnul.

„Dopravní inspektorát je v Ostravě vedle plynojemu.“ Vyzbrojen tímto navigačním heslem jsem po snídani sedl za volant. Po drobném zaváhání v ulicích Mariánských Hor, jsem zdárně dorazil před budovu, která vypadala jako obézní nudle s vchodovými dveřmi ze skla a leštěného hliníku. Vykročil jsem ke vchodovým dveřím. Za nima se vlnila ukrutná fronta. Chvíle zaváhání snad před definitivním rozhodnutím o mém detektivním poslání. „Promiňte, já se jdu jen na něco zeptat.“ Tato moje věta vůbec nepůsobila slušně. „Tak co tu lezeš, všecko máš v novinách!“ To byla nejslušnější poznámka, kterou jsem zaslechl. Sakra, nechtěl bych jít přihlásit své nové auto právě tady, to by snad stačilo do té doby zrezavět. Prodral jsem se přes dvoje dveře do úzkého prostoru, kde se čekající had dělil na dvě fronty ke skleněné kukáni se službu konajícím, starším, na důchod se chystajícím policistou. „Co chcetě, co potřebujetě?“ věcně a stroze se zeptal. „Víte, já bych potřeboval poděkovat řidiči, který mi včera pomohl na cestě před Ostravou, odjel a já si zapamatoval číslo jeho vozu.“ Než jsem stačil dostat odpověď, vzduchem se nesla rada. „Vyser se na teho dobroděja, pánbůh mu to zaplatí na děckách a ty už ho přivedů do chudobinca.“ Dobrá rada zvedla ze židle službukonajícího a jen řekl: „Pojďte.“ Vešli jsme do jedné z kanceláří, před kterou nebyla fronta. Policista zopakoval mou prosbu ženě středního věku za počítačem, já přidal číslo ze své paměti. Věty z úst úřednice o tom, že se tato informace poskytuje jen pro došetření dopravních nehod, že inspektorát není informační středisko, začaly plnit prostor. Ale nakonec dodala i adresu bydliště řidiče, který byl dle mých úvah majitelem onoho tajemného červeného Favorita. Zřetelně a s milým úsměvem jsem poděkoval, abych vyrovnal atmosféru v místnosti. „I vám moc děkuji,“ už mezi dveřmi jsem dodal službukonajícímu. „To se patří poděkovat, slušnost je slušnost, než svět zaplní hulváti.“ Dodal a kráčel do skleněné kukáně.

Bloudění sídlištěm mi chvíli trvalo. Zaparkoval jsem u ležatého paneláku, který měl osm nebo i deset pater a jeden vchod navazoval na druhý. Po malé procházce jsem zastavil u vchodu s číslem 14, kde bydlel Ing. J.T. „Pojďte dál:“ otevírala dveře výtahu žena s nákupní taškou. „Ke komu jedete?“ Po mém oznámení jména dodala: „ten bydlí v šestém, já vystoupím ve třetím.“ Výtah se dal do pohybu. Stojím před zvonkem a najednou si uvědomuji tu obrovskou pitomost. Přece nemůže být doma, je málo hodin, sotva poledne, určitě je někde v práci. Jen ze setrvačnosti opřu prst o zvonek. V neuvěřitelně krátkém okamžiku se otvírají dveře a v nich stojí muž. Snad jsem v tu chvíli zapomněl zavřít ústa. Zakulacený pán v šedých teplácích a tričku, jako medvídek koala jen hlavu neměl do trojúhelníku. Hlavu jako vajíčko baculatou, ještě zdobil zbytek vlasů, jen pronikavé oči se dívaly přímo a ostře. To byly ony, ano ty oči jsem viděl. Vteřiny ubíhaly. Konečně jsem položil otázku. „Jezdíte do Paskova na hřbitov?“ Oči se pohly a dívaly se skrz mou osobu někam do prázdna. „Občas se tam zastavím, mám tam pohřbeny nejbližší příbuzné a taky svého spolužáka, jediného přítele z mládí. Včera to bylo přesně třicet let co měl pohřeb.“ Pohled na mě musel být divný, asi jsem jen zíral a muž ve dveřích dodává: „Tak moc jsem se tam chtěl včera zastavit, ale byl jsem mimo Ostravu a přijel jsem před malou chvilkou. Co chcete vědět o tom hřbitově a proč se mě ptáte?“ Reagoval jsem další otázkou: „Máte osobní auto, červeného Favorita?“ Muž se zjevnou nevolí a krátkém zafunění reagoval. „Mám, stojí tři dny před domem, po celou dobu co jsem byl na Slovensku. Prosím vás kdo jste a co chcete? Nikoho jsem neboural, neměl jsem za posledních pět let havárku, ani nikdo neboural mě. Kdo Vás za mnou poslal?“ Nebyl jsem schopen odpovědi ani další otázky, kterou bych kontinuoval logiku vnitřního myšlení. Byl jsem si jist, že onen mladík byl o třicet let mladším vydáním tohoto, zde stojícího šedivého zjevení medvědovitého typu. Rozdvojení osobnosti u cizí osoby v čase, co je to za pitomost. A jenom říkám: „Promiňte, asi jsem si to od včerejška popletl, nechtěl jsem obtěžovat.“ Pohled muže se naplnil láskyplnou ironií. To nebyl pohled na mě, jako hlupáka, jen jako by mi říkal, to jsou věci, to čumíš, a s mávnutím ruky nahlas pronesl, že se nic nestalo. Bez rozmyslu jsem se vydal po schodech dolů, nepomyslil o výtahu. Nic nevím, nevím co si mám o tom myslet, pochybuji, že se to stalo tak jak jsem to prožil. Co je myšlenka, telepatie, síla myšlenky, představa a přenos myšlenky? Vzpomínka na přečtené knihy Ludvíka Součka o jeho tušeních stínů a souvislosti mají živý obraz. Nebo to byl havran z Jitra kouzelníků, letící v mlze nízko nad zemí a zděšeně skřehotající při setkání s člověkem, který se z mlhy vynořil? Mám věřit putujícím lodím po vodních hladinách, jenž už byly dávno odepsány u světových pojišťoven jako potopené před desítkami let? Co je symbolem skutečnosti, nereálna?

Zastavil jsem před domem. Jak jsem řídil a co bylo po cestě prostě nevím. Vše běželo v rutinním stavu. Za sklem okýnka na chodníku, aniž stačím vystoupit se objevuje můj smíšek a na celou ulici haleká: „Taťko, to je dobře že jsi doma, půjdem si plávnout na koupák, holky ve škole říkaly, že byly včera a voda je bezva.“ Krok za tou rozjívenou hlavou stojí moje žena a potutelně se usmívá. Po dlouhé době od ní nebude následovat otázka, jak bylo na cestách. Pocítil jsem potřebu okamžitě pročistit hlavu. Představa vody, plavek a pohlazení od slunce jeho oranžovými prsty, než zapadne v pozdním letním večeru, opět v mé hlavě nastolovala pořádek, logické myšlení. Co mě to vlastně potkalo. Skončilo sdílení myšlenek. Jako se dají dva počítače propojené sítí naprogramovat na vzájemné sdílení na stav využívání paměti a programů jedním z druhého, já zažil, sdílené myšlení. Ne, asi ne! Chtělo to už jen ten bazén.