JOSKATEL - cycling and triathlon team

 

Ani vlastně nevím, jak a kdy tenhle nápad vznikl. Pravděpodobně na některé z našich cyklo vyjížděk s Josefem, kdy jsem mu vyprávěl o extrémním závodě Beskydská sedmička, který absolvoval jeden můj kamarád. Tajně jsem doufal a přál si, abych tenhle nejextrémnější pěší závod mohl absolvovat. Láká mě překonávání vlastních limitů, obrovské fyzické a psychické vypětí a pocit uspokojení po dosažení cíle. Napadlo nás, že bychom do tandemu přizvali ještě Houbu, dalšího cvoka. Houba souhlasil, ač jsem si jistej, že vůbec netušil, co ho bude čekat. Ale to v konečném důsledku nikdo z nás.....

 

Je pátého září, osm hodin ráno a naše hvězdné trio Joskatelu vyráží směr Frenštát pod Radhoštěm. Cesta nám krásně utíká. Dáme pár zastávek na doplnění nafty, jídla, tekutin, uděláme pár fotek. Hodně kecáme a my s Houbou i trochu odpočíváme. Pepa nemůže, někdo řídit musí. Kolem dvanácté přijíždíme do Frenštátu, který se pomalounku začíná plnit závodníky. Absolvujeme registraci, pořádně se najíme. Pepa se jde trochu prospat, já s Houbou jdeme do centra města nasát atmosféru. Po návratu balíme závodní batohy, převlíknem se a jdeme se před odjezdem vlaku ještě najíst.

 

Krátce po půl osmé nasedáme do jednoho ze dvou speciálně vypravených

 vlaků, který nás veze doTřince, kde závod za dvě hodiny startuje. Máme trošku zpoždění, které nikoho netrápí. Bez závodníků se žádný závod nemůže konat. Po cestě se bavíme o všem možným a dobrá nálada nás neopouští. Probíráme profil trati, který budí neuvěřitelný respekt a vzdálenost 84 km je už sama o sobě úchvatná. Nikdo z nás takovou dálku nikdy neušel, ani po rovině.

 

Přijíždíme do Třince, zdravíme se s dalšíma klukama z Brodu. Náměstí se rychle naplní třemi tisíci závodníky. Mažeme nohy a třísla vazelínou, zapínáme čelovky, ladíme poslední věci před startem. S Houbou ještě odbíháme na párek v rohlíku, což se Pepovi moc nelíbí, ale my ho prostě potřebujeme. Před startem probíhají proslovy starostů, sponzorů a hlavního pořadatele. Bohužel také svatba. Nevím, jestli si to ti lidé uvědomují, ale nás závodníky to hodně zdržuje. Nepřišli jsme sem, abychom sledovali svatbu dvou cizích bláznů. Trochu mě to sere, hodně mě to nudí, chtěl už bych vyrazit vstříc novým dobrodružství.

 

Stihneme udělat ještě pár fotek a po nich, krátce po půl jedenácté večer zazní startovní výstřel. Okamžik, na který čekáme, těšíme se a zároveň se jej i bojíme. První vyrážejí a běží vstříc jejich sportovním ambicím. My vycházíme v poklidu s jediným cílem: pokud možno dojít a nezabít se. Čeká nás sedm vrcholů Beskyd s výškou přes 1.000 metrů a další tři menší pod tisícovku.

 

Po asi hodině přicházíme k patě prvního kopce, kterým je Velký Javorník. Už z dálky jsou vidět čelovky sporťáků, kteří běží a světelný had z jejich čelovek je úchvatný a děsivý zároveň. Snažíme si namluvit, že cesta povede po silnici nebo aspoň cestě. Vůbec. Cesta po chvilce končí a my jdeme sjezdovkou nahoru. Nahoru nás ženou všudypřítomní chataři a domorodci. Jsou výborní. Jdu zatím bez hůlek, ale vím, že je budu muset použít, protože jinak rychle skončím. Mám z hůlek trochu obavy, protože jsem s nimi nikdy nešel. V tom svahu se to ale rychle naučím a za chvíli stoupám, jako bych s hůlkami chodil roky. Začíná mě bolet dvakrát přetržená achilovka, která je kratší než ta druhá a tak mi stoupání dělá problémy. "Co tady budu dělat, vždyť je to teprve první kopec?" Kluci jdou statečně a víceméně se držíme jeden druhého. Sjezdovka je prakticky plná, ale to se dá v prvním kopci čekat. Vylezeme nahoru a chvilku odpočíváme než vyrazíme k sestupu. V hlavě se mi honí, že tohle nemůžeme zvládnout. Jsme na prvním kopci, kterej dal pořádně zabrat. Při prvním sestupu se divím, kdo cestu trasoval. Žádný sestup po cestě nebo pěšině, ale přímo lesem dolů. Běž si kudy chceš, ale dostaň se dolu. Je tma, v lese je mokro, tři dny vydatně pršelo, strašně to klouže. Najednou někdo uvolní kámen velikosti fotbalového míče, který letí z kopce dolů. Všichni naštěstí uhnuli. Klesáme do Řeky, kde je první občerstvovačka. Doplníme pití, sníme banán, meloun, jabko a chystáme se vyrazit dál. Během sestupu jsem přišel na první chybu, kterou jsem udělal. Doma jsem si vzal dvě čelovky, zřejmě nějaké reklamní, které jsou absolutně nedostačující a sestupy s nimi jsou hodně riskantní. Pepa mi vzal jednu svou, ta nestojí taky za nic. Kluci mi nabízejí jednu ze svých rezervních, ale ani to nejsou žádné zázraky. V dalších nočních sestupech i výstupech tak musím jít vždy v kontaktu s někým, kdo mi tou svou malinko přisvítí. Není to ideální, ale jinak to nepůjde. Velká chyba...., obrovská.... Když odcházíme z občerstvovačky, potkávám Pavla Štolbu, zdravíme se a on nevypadá vůbec dobře.... O něco později vzdává. Prostě to letos nešlo. On byl tím prvním, kdo mi o B7 řekl, a tedy i iniciátorem toho, že jsem tam i já. Díky Pavle, fakt moc :-)

 

Následuje druhý kopec Ropice, další sestup a výstup na Travný, který si krátíme, protože jdeme "dětskou Hobby" trasu . Pod Travným je další občerstvovačka. Při sestupu se rozednělo a nás tak vítá nový den. Zvykli jsme si, odrazili jsme počáteční předsudky a myslím, že se cítíme docela dobře. Na občerstvovačce se najíme a napijeme. Banán ponořený do soli, je strašnej, ale bez soli to nejde. Chvilku odpočíváme, mažeme nohy a třísla vazelínou, Houba se přezouvá! U toho bych se chtěl pozastavit. Už při balení batohů u auta se nám divil, jak jsme to do těch svých minibatůžků naskládali. Houba má klasický batoh, žádné speciální popruty, výstelky. Prostě bágl do školy. Velkej. Do něj narve kromě těch zmíněných bot ještě bundu, foťák a další věci, který my netáhnem. Není divu, že jeho batoh je minimálně dvakrát těžší než ty naše. Dělali jsme si z něj srandu ve vlaku, ať z toho batohu vyndá kytaru a něco zahraje, že bude za největšího frajera. Třeba příště. Potom po cestě, ať vyndá vařič a upeče nám steaky.... Houba se přezuje ze sandálů. Tlačil ho v nich nějaký kamínek, který mu způsobil puchýř. Ty sandály, které před startem a vlastně už ve vlaku vyvolávaly divné pohledy, možná i posměch jiných účastníků. Já i Pepa ale víme, že Houba je svůj. Navíc frajer, kterej vyleze na Kilimanjaro a Aconcaque do výšky sedmi tisíc metrů nebude žádnej nazdárek. V ruce jen jednu hůlku. Ta druhá prý zůstala zlomená na jednom z těch světových vrcholů. Prostě cvok  A tak míříme dál, spíš teda víš.

 

Dalším vrcholem je Lysá hora s výškou 1324 metrů, nejvyšší vrchol závodu. Na jeho patě blbě šlápnu levou nohou do protékající stroužky, ale nemám potřebu se přezout a tím dělám svou největší chybu celého závodu. To mi dojde, ale až o mnoho hodin později. Jde se mi hezky, je krásné sobotní ráno a pořád se jde v téměř souvislém hadu, který se už ale samozřejmě značně natáhl. Posílám si pár zpráv s rodinou, která naše počínání on-line sleduje z pohodlí domova u počítače, díky gps měření. V závěru pod vrcholem klukům trochu odcházím a na vrcholu pak dáme pivko a trochu jídla. Je krásný den, dobrá nálada a my vyrážíme do Ostravice, kde je teoretická půlka závodu. Cesta dolů je příšerná. Nevím, kdo udělal cestu, nebo spíš koryto vysypané kameny, kde každý krok může znamenat vyvrknutý kotník a konec závodu. Houba nadává, protože jeho kotníky jsou historicky hodně zraněními poznamenané. Nějak sejdeme dolů do Ostravice a dobrá nálada nás tím strašným sestupem opustila. Píše mi táta, že Houbovi nefunguje dobře čip. Co je to za blbost. Pepa odchází napřed a nechává nás napospas pořadatelům řešit spor s nefunkčním čipem. Vše se vysvětluje a jsme ujištěni pořadateli, že takových závodníků je spousta a ať jsme v klidu.

 

Vyrážíme dál směr Smrk. Uspokojeni informacemi, že pořád má cenu jít dál, ale na Pepu jsme naštvaný, že nás opustil ve chvíli, kdy řešíme zásadní problémy celého týmu. Domluvili jsme se na tom, že mu nic neřekneme a necháme ho v tom. Dobře mu tak. Po čtvrt hodině Pepu docházíme a vydáváme se vstříc dalšímu, údajně asi nejtěžšímu kopci. Říkají to ostatní závodníci. Nevím, určitě tu nejde o výšku, ale terén, kterým stoupáte. Ale co, jsme už v půlce, tak jdeme. Nevím proč, ale vlastně už od rozednění mám pocit, jako by bylo pozdní odpoledne a to je přitom pořád ještě dopoledne. Je to tím, že jsme prošli celou nocí a hlava se s tím nedokáže vypořádat. Nijak mě to netrápí, spíš mi to přijde úsměvný. Stoupáme na Smrk, nejdřív hezky společně, později se utrhneme Pepovi a jdeme s Houbou. Ty výhledy jsou nádherný, neuvěřitelný. Bohužel ty rokle a spády, do kterých můžeme spadnout, pokud bysme podklouzli, taky. Vylezu nahoru, za chvilku dorazí Houba a pak i Pepa. Ležíme, čerpáme síly, pak pokračujeme dolů. Jsme asi šest a půl hodiny před limitem, kdy jsme tu měli být a to nás naplňuje lehkým optimismem. Vždyť už jsme za půlkou. Sestup dolů nám ale trvá dvě hodiny, než dorazíme do Čeladné, další občerstvovačky. Všichni toho začínáme mít plný zuby. Už to není taková pohoda a do cíle je to furt daleko. Dám si pivo, něco k jídlu, kofolu, vrazíme do sebe dva ibalginy, přece jen, každý už má své bolesti. Josef dává tři ibalginy a tři piva. Snažím se mu to rozmluvit, ale nedá na mě. S Houbou už delší dobu začínáme pociťovat bolest puchýřů a vlků, kteří se nám zakusují do třísel. Bere to hodně sil, fyzických i psychických. 

 

Vyrážíme směr Čertův mlýn. Před tím klukům říkám, že už jsme za půlkou a že už se sem nechci nikdy vrátit a že se musíme pokusit dojít do cíle, odškrtnout si kolonku dokončeného závodu, splnit si svůj sen. Cesta na Čertův mlýn je strašně dlouhá, nekonečná. Zdá se mi, že mnohem delší, než každý z předešlých vrcholů. Navečer přicházím sám na Čertův mlýn. Začíná pršet. Přichází Houba, se kterým se zdravím a nadáváme na terén, kopce, puchýře, vlky a všechno možný i nemožný. Houba mě informuje, že Pepa je v hajzlu a že chce skončit. Nerozumím, vždyť už nás čeká jen traverz na Radhošť, výstup na Velký Javorník a sešup do cíle. To už do prdele musíme dojít. Pepa doráží, totálně ve šrotu a fakt se mu nechce. Dáme mu s Houbou svoje lahve s pitím, který Pepa zhltne. Vyčítám mu ty tři piva, který ho cestou na vrchol musely sestřelit. Narvem do něj energetickej a kofeinovej gel a začneme klesat na Pustevny. Jdu bez vody, ale jdu. Uvědomuju si, jak důležitý je průběžně pořád pít, ne jen, když se zastavím. Nemám ale takzvaný "camelbag" a tak když chci pít, musím sundat batoh ze zad, vyndat flašku, aby nevypadlo nic dalšího, napít se a narvat jí zpátky. Strašně to zdržuje, vyčerpává a co je nejhorší, člověk nepije pravidelně. Další z mých obrovských chyb, kterou už nechci opakovat. Na Pustevny přicházíme za šera. To šero je doprimující, síly citelně ubyly, ale pořád si říkám, že už to není daleko. Občerstvíme a vyrážíme na Radhošť. Je tma, do hajzlu. Čelovka stojí za hovno, síly i psychika v hajzlu, haxny bolí, vlci košou. Jdeme spolu, hádáme se, vyčítáme si kraviny, který lidi v normálním stavu nebo běžný zátěži, ale i náročný neřeší. Tohle je jinej svět.... Přicházíme na Radhošť, míjíme nádhernou sochu Radegasta, na kterou kašleme, beze slova, povšimnutí, zastavení ho míjíme a začínáme klesat. 

 

Sestup ve tmě strašně bolí. Je těžkej v extrémně náročným terénu. Není vidět na krok. Houba nadává všem a nejvíc pořadateli závodu, kterýmu slibuje vendetu za závod, kterej pořádá. Je to nelidský, nemá to nic společnýho s hezkým sportovním požitkem. Myslel, že to bude hezkej vejlet, sledování panoramatů, stoupání i klesání hezkými cestami. Nic z toho se nekoná. Nevím jak jsme sešli dolů, ale jsem úplně šrot, ale fakt úplně. Těším se dolů, na konec utrpení, ale vím, že nás čekají ještě dva kopce. Pepa vypadá dobře, jde se mu dobře, jsem na tom asi nejhůř, snažím se, abych kluky nebrzdil, aby na mě nečekali, ale moc to nejde. Dojdeme spolu, ale jsem úplně v hajzlu. Na maděru. Po příchodu do Pinduly, posledního sedla jsem hotovej. Nechce se mi jít dál. Občerstvujem se. Pepa se ptá lidí kolem, kolik je to do cíle. Někdo mu říká, že je to 18 kilometrů. Nesmysl, to nemůžu ujít, nevěřím tomu. Ptá se někoho dalšího a ten mu říká, že je to 8 km. Osm kiláků se mi zdá ucházejících, to by mohlo jít. Opak je pravdou. Skutečně je to ještě osmnáct kiláků, ale to nikdo z nás neví. Hlava si automaticky vybere v takovou chvíli tu kratší variantu. O to víc jí to potom setne. Vyrážíme na poslední dva z vrcholů, na Malý a Velký Javorník. Přecházíme silnici a já se koukám, jestli by se třeba nedalo dojet zpátky taxikem. Je ale noc, kromě závodníků a pár dalších lidí nikdo kolem. Není vidět na krok. Asi bych i vzdal, ale jak bych se dostal do Frenštátu??? Nevim, nějak bych musel a tak to zkusím ještě kousek pěšky. Výstupy na Javorníky jsou brutální. Nemáte sílu, cítíte obrovskou bolest, jste unavení, naštvaní na sebe, na parťáky, ale jdete, není cesty.... Pepa jde krásně. Oslavuje energetický gely, kterýma jsme ho znovu nastartovali. Houba je v hajzlu, já taky. Vylezeme někam nahoru a myslíme si, že půjdeme už jen dolů. Dole ale nic není, žádné město, všude kolem tma. Nejsme ještě ani na Malém Javorníku a začíná nám docházet, že těch 8 km byl kec. Dál stoupáme a neuvěřitelně trpíme, když konečně vylezeme na Velký Javorník. Už jen dolů říkáme si. Vypijeme zbytky pití a já se napiju od pořadatelů. Dojde tam ke konfliktu, slovnímu, ale brutálnímu. Jsme naštvaní jeden na druhého, je nám příšerně. Začneme klesat a někdo nám říká, co nás do cíle čeká. Mělo by to být asi pět kilometrů, z toho 1,5 brutální cestou. Nasrat, brutální je to furt a Houba chce dojít nahoru a rozbít hubu tomu co nám to tvrdil. Moc nemluvím, strašně to vyčerpává. Když Pepa pronese, že ho bolí nohy, málem ho zabiju. Seřvu ho jak malýho kluka. Proč nám to už poněkolikátý doprdele žvaní. Nohy nás bolí všechny. On nemá vlky ani mozoly. Jen ho bolí nohy. Ať si tyhle kecy nechá jinam. Scházíme ten poslední brutální kopec a jsme na kraji Frenštátu. 

 

Vidíme silnici, lampy. Sotva s Houbou jdeme. Vlci a puchejře chystají závěrčný atak. Jdeme v kontaktu se dvěma dalšíma dvojicema. Pepa se zeptá, jestli do cíle nepoběžíme. No nepoběžíme, sotva jdeme. Pepa by mohl. Potkáváme civilistů, kteří se trousí z náměstí, které my ale nevidíme a neslyšíme. Všichni nás povzbuzují, je asi něco po půlnoci. Jsou skvělí, děkujem jim i všem ostatním. Zdá se nám to ale nekonečný. Míjíme další fanoušky a konečně slyšíme hudbu a slova komentátora. S vypětím všech sil docházíme na náměstí. Ty lidi jsou asi skvělí. Všichni fandí a tleskají našemu výkonu. Nevnímám to. Jsme v cíli. Odpípneme poslední kontrolu a hlasatel vyhlašuje náš tým a dosažený čas 26:02:57. Jsme šrot. Pepa, ten idiot protestuje, že prej nemáme všechny kontroly a tak mu s Houbou dáme znovu neskutečnou čočku, ať drží hubu. Kouká a nechápe. Řekneme mu pravdu, jak je to s těmi čipy. Neni naštvanej, je vyčerpanej. Pořadatelé nás donutí vylézt asi na desetimetrové stupně znázorňující všechny úseky, kterými jsme prošli. Je nám to jedno. Odevzdáme čipy a čísla. Dotrousíme se ke stolku, dáme dvě piva. Odejdeme k autu, vezmem věci, dáme sprchu a jdeme spát. Myslel jsem, že se budeme radovat, objímat se, být šťastní, že to budeme slavit. Nic z toho se nekoná. Jediný co chci, je usnout, zbavit se bolesti, být sám a spát. Takhle jsem to nechtěl. Tenhle závod, ale nepřináší jen to, co chcete.

 

Je ráno, půl osmý. Probouzíme se. Nálada je lepší. Výrazně lepší. Začíná

 nám docházet, co se stalo, co jsme dokázali sami sobě, kam nás to posunulo. Vyrážíme směr domov. Po cestě stavíme na kafe a něco k jídlu. Sedíme pod slunečníkem, pijem kafe a kecáme. Houba říká, že by radši na jedinej zátah vyběhl znovu na Kilimanjaro a dolů a nevydalo by to tolik námahy, jako to co jsme absolvovali. A tohle přirovnání se nám strašně líbí. Po hádkách a výčitkách není ani stopy. Panuje super nálada, sranda a bolest. Všechny nás něco strašně bolí, ale co už. Jsem šťastnej, neuvěřitelně hrdej na svý kamarády, na to jaký to jsou frajeři. Na to, že jsme to zvládli a splnili si velký sen a náš cíl. Už se tam nikdy nevrátíme, tohle je splněno. S krásnými pocity, které jak jsem čekal se dostaví po dokončení závodu, přicházejí až teď. Vůbec nevadí. S radostí, pýchou, hrdostí a obrovským respektem míříme domů.

 

Tak kdy příště na B7 ???

 

 

 

Několik statistik

 

Výsledný čas: 26:02:57

Pořadí absolutní: 554

Pořadí kategorie: 148

Pořadí na vrcholech (celkově/kategorie)

Velký Javorník:666/146

Ropice: N/197

Travný: 786/184

Lysá hora: 729/177

Smrk: 669/164

Čertova mlýn: 460/123

Radhošť: 585/151

Velký Javorník: 558/147

Cíl: 554/148