Rozhovor s trenérem Valdemarem Horváthem
http://vyskovsky.denik.cz/serialy/byvaly-prvoligovy-hrac-drnovic-ze-stavu-drnovickeho-stadionu-je-mi-smutno-201404.html
Deník 29.4.2014
Bývalý prvoligový hráč Drnovic: Ze stavu drnovického stadionu je mi smutno
včera 09:22
Vyškov /OSOBNOST VYŠKOVSKA/– Když kopal za Duklu Vyškov, tak si ho, tehdy osmnáctiletého, všiml jeden z trenérů Drnovic, kde se hrávala divize. Změnil klub a díky vzestupu Drnovic postoupil do první ligy a dostal se tak do povědomí lidí. Valdemar Horváth odehrál asi sedmadvacet prvoligových zápasů. Teď se představuje v dalším díle pravidelného seriálu Vyškovského deníku Rovnost Osobnost Vyškovska.
Vrcholový sport asi musí stát člověka velké odříkání a sebezapření. Cítíte to tak?
Je to dost individuální. Někdo má tolik talentu a dovedností, že ho to ani nebolí a má sport hlavně jako zábavu. Já jsem možná takovým talentem nedisponoval, zato jsem byl hodně pilný a měl jsem chuť pracovat, když už jsem se dostal tak daleko. Samozřejmě jsem nemohl mít tolik koníčků a volného času jako moji vrstevníci.
Co bylo nejtěžší?
Měl jsem sedm tréninků týdně. Myslím, že všichni sportovci to mají tak, že se přes týden připravují na vrchol, který bývá zpravidla o víkendu. Měli jsme hodně atypický týden. Život profesionálního sportovce je sice pěkný, ale ti, co ho nezažili, nevědí, že jde opravdu o dřinu. Někdy jsem navíc musel hodně obětovat, nejen čas, ale i peníze, protože byla i období, kde jsme v některých klubech žádné nedostávali. Na druhou stranu mi to hodně dalo do běžného i trenérského života.
Co považujete za největší úspěch ve své kariéře?
Úspěchem bylo už to, že jsem se dostal do první ligy. Podařilo se mi získat profesionální smlouvu. Mezi další bych přiřadil i to, že jsem měl vždy takové štěstí, že jsem se dostal do mužstva, které postupovalo. Důležitý byl pro mě i zápas, kdy jsme hráli na starém Boby, derby Brno Drnovice. Bylo tam sedmadvacet tisíc diváků a na to člověk nezapomene. To bylo opravdu pěkné a přál bych každému, aby si to zažil.
Kolikrát se vám podařilo postoupit z různých úrovní mužské kopané výš?
Sedmkrát. Krásné na tom bylo, že jsem měl vždy možnost o něco hrát. Teď mám další šanci na podobný úspěch, i když už ne jako hráč, ale jako trenér. Pokud se nám bude v MFK Vyškov i nadále dařit, je možné, že bych postoupil v pořadí po osmé.
Uchvátil vás fotbal už v dětství?
Ano, už tehdy jsem pro něj byl schopný udělat všechno. Kombinoval jsem ho ale ještě s hudbou, protože otec i děda byli muzikanti.
Nyní trénujete mladé fotbalisty. Je náročnější být profesionálním fotbalistou nebo právě trenérem?
Dřív jsem měl daleko víc času, než mám teď. Tehdy šlo hlavně o trénink, a pak jsem třeba relaxoval a regeneroval. Dnes mi jedna práce okamžitě navazuje na druhou, hlavně nevypíná hlava. Jeden zápas skončí a už se člověk chystá na další, a to nejen z hlediska tréninků, ale hlavně organizačně. Teď už nejsem unavený jen fyzicky, ale hlavně psychicky. Ale pokud chce být člověk úspěšný a pokud ho to má bavit, musí dřít. Tak je to v každé práci.
Jak jste se vlastně dostal do Vyškova?
Když jsem chtěl studovat tělovýchovu na vysoké škole, nedostal jsem se tam. Hledal jsem proto další možnosti. Nakonec jsem zvolil obor chemie na vyškovské vojenské škole. Ale důstojníkem armády jsem nechtěl být. Hned, jak byla po revoluci možnost, odešel jsem z armády a začal hrát profesionální fotbal.
Nenapadlo vás se někdy vrátit zpět na Slovensko?
Nikdy asi ne tak, že bych tam zakotvil. Stal jsem se Vyškovanem, všichni mě tak berou. I manželku mám z Vyškova. Ze Slovenska jsem už dlouho, dokonce jsem se naučil i češtinu. I kdybych dostalnabídku na nějakou zajímavou práci na Slovensku, řešil bych to dojížděním.
Proč jste skončil s dráhou profesionálního fotbalisty?
Když člověk hraje první i druhou ligu, musí mít nějakou úroveň a bohužel stárnutí se nedá zastavit. Neměl jsem nikdy problémy s váhou, ale spíš se nastřádají nějaké svalové potíže, nebo problémy s kotníky. Navíc déle trvá regenerace. Přestoupil jsem tedy z profesionálního do amatérského fotbalu, ale když to tak vezmu, ještě jsem oficiálně kariéru neukončil. Když mám čas a energii, hraji pro radost okresní přebor a asi ještě před rokem a půl jsem hrával divizi.
Byl pro vás skok z profesionálního do amatérského fotbalu těžký?
Skok to byl neskutečný, a to v podstatě ve všem. Fotbal, zázemí klubu, lidé v okolí to všechno je úplně jiné. Přiznám se, že ze začátku muselo být těžké se mnou na hřišti vyjít, měl jsem jiné nároky. Najednou se bralo všechno tak v klidu. Když jsme prohráli, nikdo z toho nedělal žádnou vědu. Na druhou stranu byly negativní pocity nahrazené tím, že jsme zrovna začali vyhrávat a postupovat ze sedmé ligy nahoru. Prožíval jsem euforii z postupů a možná, že kdyby k nim nedošlo, tak bych to hůř vstřebával.
Když jste ukončil profesionální dráhu, měl jste jasno, že u fotbalu chcete zůstat právě jako trenér?
K trénování jsem měl blízko, sledoval jsem své trenéry a bavilo mě být v kontaktu s lidmi. Ještě než jsem skončil s fotbalem, začal jsem si dělat různé licence, abych mohl trénovat. A profesionálním trenérem jsem asi od roku 2006.
Setkáváte se dodnes se svými spoluhráči třeba nejen z Drnovic?
Jasně, potkal jsem velké množství hráčů a dodnes jsem s některými v kontaktu. Mnoho z nich v současnosti dělá trenéry profesionálních i mládežnických družstev. Nedávno jsem po dvaceti letech potkal třeba trenéra Sparty Vítězslava Lavičku, se kterým jsme k sobě měli vždy hráčsky i charakterově blízko. Taková setkání jsou velice příjemná.
Děláte učitele na základní škole, jak jste se k tomuto povolání dostal?
Zase to má souvislost se sportem. Na škole máme sportovní třídy, které se zaměřují na fotbal. Když se při konci Drnovic převáděla mužstva, tak se Vyškov zavázal, že mládež převezme. Hledali se lidi, kteří by se jim mohli věnovat. Já jsem v té době byl jinde, ale dostal jsem nabídku, že bych mohl dělat šéfa mládeže. Trénoval jsem tam a ředitel mi po nějaké době nabídl, jestli bych tam nechtěl učit. Takže jsem si dodělal pedagogické minimum.
Co konkrétně učíte?
Na druhém stupni tělocvik zaměřený na fotbal, a hudební výchovu. Snad už pětatřicet let hraji na kytaru, něco i zazpívám. Větší úvazek, než mám, už bych ale nezvládl, odpoledne mám totiž ještě tréninky. Jeden rok jsem pracoval na plný úvazek a měl jsem ještě zeměpis, který mě hodně bavil. Ale ten rok už jsem v květnu pomalu koktal. Neměl jsem vůbec čas na odpočinek.
Jaké jsou dnešní děti z pohledu učitele?
My jsme jako děti seděli s rukama za zády, kdykoliv jsme něco chtěli, museli jsme se přihlásit. Dnes už demokracie postoupila a je to vidět asi hlavně ve školství. Děti si neváží vzdělaní, nemají pokoru a úctu k lidem, kteří je chtějí něco naučit. Já mám to štěstí, že učím fotbal, který je baví, a hudebku, která je výchovou, takže si něco řekneme k základům, aby něco věděli, a pak zpíváme nebo si hudbu pouštíme. Ale ten, kdo dnes učí matematiku, češtinu nebo třeba angličtinu, to má těžké, úroveň celkově rok od roku klesá.
V chování dětí?
Nejen co se týká chování, ale i prospěchu. Vezmu-li normální třídu se třiceti dětmi. Za mě tam bylo deset až dvanáct vynikajících, pak silná střední třída a nakonec dva až tři slabší. Dnes jsou ve třídě dva tři chytří, silný průměr se posunul se znalostmi níž a slabších je tam daleko víc. Kdyby to tak bylo ve sportu, tak neuspějeme, vychovali bychom průměrné hráče. Tam se musím věnovat špičkám. Dnes ve škole k tomu není prostor a musíme se věnovat spíš těm horším. Rozumím tomu, ale nevím, jestli ta energie učitelů se někdy zhodnotí, protože žáci opravdu nechtějí poznávat. Zdá se mi, že ve školství vychováváme šedý průměr a špičkám moc nepomáháme.
Jsou děti obecně lenivější?
Jsou, mají všechno. Spojí se na sociálních sítích, nemusí se vůbec potkat proto, aby spolu mohli mluvit. Nechce se jim, tráví spoustu času na počítačích a u televize. Těch, kteří chtějí něčeho dosáhnout, je méně a méně. Ale je to i na rodičích, nemají čas, pracují do pěti do šesti večer, někdy i o víkendech.
Vy sám počítačům neholdujete?
Když mám chvíli volno, snažím se něco si přečíst, nebo udělat, co je zrovna potřeba. Ale mí synové říkají, že kdybych vyrůstal v dnešní době, tak bych tyto možnosti, které se nabízejí, využíval taky. A asi mají pravdu.
Máte dva syny, vedete je k fotbalu?
Oba jsou fotbalisté. Myslím, že jsou šikovní, a že jsou schopní hrát nějakou soutěž tak, aby je to bavilo. V mládí přemýšleli i o hokeji, o tenise.
Kus života jste strávil v Drnovicích na stadionu. Jak vnímáte jeho současný stav?
Když jsme ještě nebyli oficiální hráči pod smlouvami, fungovali jsme jako pracovní četa. Pomáhal jsem tak třeba stavět základy hlavní tribuny. Je mi smutno z jeho dnešního stavu. Vždy, když jdu kolem, snažím se tam jít podívat. Pravděpodobně to asi spěje k tomu, aby spadl. Podívám-li se, v jak velkých městech v republice jsou takové ligové stadiony, tak tam, kde nebylo partnerem město s alespoň padesáti tisíci obyvateli, tedy s určitým rozpočtem, to vesměs dopadlo stejně.
Myslíte, že má smysl ho opravovat?
To opravdu nevím. Neprocházel jsem útrobami. Pokud by tam ale mělo něco být, tak by to stálo velké peníze. Spousta věcí tam není úplně ideálních, ať už jde o izolace ve zdích, které jsou zahnilé. Otázkou je, co by tam mělo být, kdyby se to opravilo. Stadion dnes nesplňuje úroveň první ligy. Druhá liga se dá hrát, ale na Vyškovsku není žádný velký partner, kterého by fotbal víc zajímal.
Autor: Alena Grycová