Loučení se s Hollywoodskými kopci uprostřed Finských Helsinek
Hollywood Hills.
Nějaký to Bye Bye, kytarový sólo, letištní klip a překvapivě příjemnej hlubokej hlas.
To snad znáte.
Z některých z vás bych možná vytřískala i to, že v klipu je blonďatej pán s kytarou a pár dalších divných týpků, co buď polehávají na zemi, nebo předstírají hru na určitý instrument.
Ve skutečnosti je tam těch týpků pět, jsou z Finska a říkají si Sunrise Avenue. A takhle příjemná rocková partička byla tak smělá, že do tý hromady měst v rámci svého Out Of Style evropského turné zahrnuli i Prahu.
Jejich dlouhou cestu z rodných Helsinek do srdce Evropy nezastavily ani počáteční problémy s vyprodanou halou, a tak zatímco pro někoho byl pátek, devátého března, ve znamení Dnu Mozku, pro mě to byl den ve znamení vyprodaného koncertu v pražském Paláci Akropolis.
Pane bože, Den mozku.
To myslíte vážně? Budete nás pitvat, dávat nám přísavky na hlavu anebo na nás jen testovat postřiky na kytky? Bohužel, nejsme obří skleník, když by to bylo občas jednodušší.
Hlášky tipu „To není den pro nás, my žádnej nemáme“ a pubertální frflání bylo slyšet celej den. Ale proboha, lidi, proberte se!
Je devátej březen!
Vážně, devátej březen a vy tu nezaujatě čucháte ke koření?
Je devátej březen, pro Krista Pána, a vy řešíte, jestli na obrázku vidíte vodopád nebo bandu jeptišek?
Devátého třetí a vy kejváte hlavou dopředu a dozadu, jen abyste zjistili, že ty dvě ozubený kolečka na tabuli se hejbaj?
Devát—
„Umlčte jí už někdo, proboha! My víme, devátej březen, v Praze jsou ty tvoji Sunrise Avenue!“ Pleskne mě spolusedící do ramene a protočí oči. Jo, máme se rádi. Máme se rádi natolik moc, že na sebe požíváme fyzické násilí.
Každopádně, v těchto situacích se jí nedivím. Někdy přijdu sama sobě otravná, když se jedná o čekání na nějakou akci (Sebekritika, ehm).
Ale musíte uznat, že protloukat se Dnem Mozku s vědomím, že jakmile dočuchám k tomuhle koření, ze kterého se mi chce zvracet, čekají mě ještě tři hodiny a pak… Ráj finský hudby pro moje uši, je čiré utrpení. A to fakt.
A ono taky bylo (Přísahám!).
Pár dní před osudným dnem sněžilo. Napadly tak tři centimetry sněhu a já už si v duchu představovala, jak v pět hodin stojíme ve sněhové kalamitě na D1, pár kilometrů před Prahou. Nebo hůř, dojedeme tam na lyžích a zpátky zřejmě na sáňkách.
Jenže ten den, ten osudnej pátek, bylo tak neskutečně hezky, že to byl snad zázrak. Nějakej kámoš tam nahoře prostě stál při mně a hodil nám sem na zem slunečno a naprosto žádný mraky. Nebo nám možná přivezli něco pozitivního páni z Finska. Kdo ví.
A sledovat to z třídního okna, modlit se, aby se obloha nezatáhla a počítat poslední minuty, oujé, na to prostě nic nemá.
„Všichni proste slečnu Karmu, ať není hajzl a je dneska super-hezky. Jinak vám nic nepřivezu“ vydírala jsem bandu. „Pokud ti nedá sto dolarů, tak si to všechno nech. Ikdyž…. Podpis od Sama bys mohla“
Jo, taky se máme rádi.
Vydírali jsme se dál, jenže pak… Končili jsme dřív. Tak o deset minut. Nečekaně.
A ta šílená vlna euforie a chuť proskočit voknem na zahrádky, kde musíme o letní měsíce o pracovky otročit trháním plevele, začala bejt neskutečná.
Co teď? Můj pečlivě naplánovanej časovej plán se začíná hroutit! No, aspoň je čas koupit ještě nějaký svítící tyčinky…
Počasí díkybohu vydrželo. Nakoupila se hromada pití a svíticích tyček. Nedalo se nervama obědvat. Našel se vhodnej koncertní outfit. Vyžehlily se vlasy a udělal make-up. Prošlo se tradičním záchvatem, že se ztratili lístky. A pak se vyrazilo. Jo, já se dočkala.
Halelújah, děkujte bohu a klaňte se zemi.
Jen s minimálními psychickými a fyzickými ztráty a úbytky, jsem se dočkala.
Po neskutečném tři čtvrtě roku (Vážně, byla na ně sleva, tak proč ne?), kdy jsem ty krasavce měla doma v koncertním hrnečku, jsem je konečně mohla vytáhnout ven a použít je (A né je jen oslintávat, oujé).
A následuje další důležitý úkol.
Přežít cestu do naší stověžaté matičky Prahy, obsahující hodinu a půl ploužení se po dálnici a modlení se, aby se nějak nezkazilo počasí.
Jedno jediné plus z toho všeho blouznění přes půlku republiky je to, že máte dostatek času si opakovat texty, sjíždět všechny alba nebo si procvičovat angličtinu (Tenhle bod budete rozhodně potřebovat).
Takže Out Of Style do uší a začít s jednoduchými frázemi; Hey, can we take a photo with you?
A garantuju vám, že aspoň do Kralup nad Vltavou si s tím vystačíte.
A po Kralupech, když už vidíte ten poutač, že do Letňan jsou to tři kilometry, vás zabaví jenom to mrazení v zádech a pocit, že se pozvracíte štěstím (Dneska jsem dost chutná, že?).
„Vítejte v Praze“ stojí tam. Projíždíte kolem památníku zatáčky, kde zastřelili Heydricha. Zmatkujete, protože si nejste jistí, kde ten Palác Akropolis na pražském Žižkově vlastně je.
Jenže se pak stane to nejhorší, co se prakticky stát může. Dojedete na Žižkov, ale najednou vám selže GPS. A na Žižkově se dneska hraje fotbal, takže všude spousta policajtů a holohlavých výtržníků. Paráda!
Jenže, díkybohu, naše výprava měla štěstí. GPS se vzpamatovala a ani mi v uších nedohrálo Forever Yours, už jsme stáli před tourbusem kluků ze Sunrise Avenue mezi davem fanoušků.
Jsme na místě.
Jsme tam!
Čekání na to, než se otevřou dveře klubu, jsme trávili diskutováním a okukováním tourbusů skupiny, sledováním někoho, kdo se neustále míhal za dveřma autobusu a hledáním ostatních z party, ze kterýma jsme tam měli sraz.
A pánové z ochranky byli tak skvělí, že nás dovnitř pustili dřív. Začal celkem boj o první řadu, kterou nám přímo před nosem vyfouklo asi dvacet puberťaček, devatenáct čtyřicetiletých lidí a šest němek. Každopádně, třetí řada nebyl nějak moc luxus, ale shledali jsme se s ostatními z bandy a předkapela mohla začít.
Kluci si jako svojí předkapelu pro tohle evropský tour vybrali Anglického zpěváka s doprovodnou kapelou, Jima Krofta.
Abych pravdu řekla, Jim na youtube zněl naprosto, ale naprosto nudně. Až moc konzervativně, až moc anglicky, až moc sólově. Klasický britský rock.
Jenže jakmile si to se svojí kapelou (ve složení dva kytaristi- Ben a Danny, baskytarista- vypůjčený Ondra z nějaké české kapely, zpěvák- Jim a bubeník, kterýho si nepamatuju) mi nezbylo nic jinýho, než koukat s otevřenou pusou. Rozjeli to vážně solidně.
I přes to, že jsou z Velký Británie, hrajou britskej rock a Jim je blonďák, uměj udělat vážně perfektní show. Zaznělo asi osm písniček, kluci pochválili krásnou Prahu, připili si českým Gambrinusem, hodili pár vtípků, vyfuckovali Stmívání a přenechali stage hvězdám večera. Vážně mě mrzelo, že zahráli jen osm songů. Na živo rozhodně tak nudný nebyli. I když prakticky každý člen za svým nástrojem vypadal, jako kdyby měl v sobě kilo kokainu, jejich výkon to neovlivnilo. Trochu český nádech jejich vystoupení dodal fakt, že do skupiny pro pražský koncert přibrali Ondru, nebo jak se vůbec jmenoval, z té nějaké neznámé české kapely, jejíž název si vážně ale vážně nepamatuji. Ondra si show docela užíval, ochotně překládal a slíbil, že kluky přitáhne do Česka znova a tentokrát jako headlinery.
Ovšem, přece jenom jednu chybu to vystoupení mělo. Dvě němky v nejlepších letech s kilometrovýma vlasama, který vám neustále strkaj do xichtu.
A pauza mezi Sunrise Ave byla k nevydržení. Koukání, jak Sunrise Crew uklízejí kytary, odstraňují plachty a nastavují bubny, bylo sice hezký, ale dlouhý.
Tma.
Najednou se setmělo a všichni kolem nás se rozkřičeli.
Konečně.
Zazněly první tóny Out of Tune a kluci po jednom naběhli na podium. Snaha vykřičet si hlasivky byla najednou větší.
Samu v červeným tričku na dosah ruky a nějaká holka za mnou se pozvracela na podlahu. Překonala jsem počáteční hrozný zhnusení a i fakt, že si přede mě stoupla dvoumetrová blondýnka, a začala zpívat s davem.
Kluci zahráli, dá se říct, ty největší pecky ze všech třech alb. Od Fairytale Gone Bad (Kdy vytáhli policejní majáky), přes I don’t Dance (Kde vytáhli obří diskokouli a zazněla slavná větička „We went to diskotek and I was like „I Don’t Dance“), Welcome to my Life, Forever Yours, Stormy End, Sex & Cigarettes až po famózní Hollywood Hills. Zaznělo také unikátní Medley, složené z coverů takových hitovek, jako Jar Of Hearts, We Found Love nebo Lazy Song.
Rozjeli to prostě jako za starých časů. Neustále vtipkovali, pili pivo, fotili se, skákali, zpívali. Samu se dokonce naučil pár českých větiček, třeba „Děkujeme, Praho“ „Dobrý večer“ nebo „Díky moc“. Se svým kytaristou Rikem to na konci show rozjeli ve velkém stylu a nechybělo rock ‘n rollové vyznání lásky. Samu byl poté na Hollywood Hills obdarování obří českou vlajkou, kterou si zavázal kolem krku tak těsně, že se málem udusil. Pablb.
Jejich setlist trval přibližně hodinu a půl, pak se pánové rozloučili a jali se vrátit do svých rodných Helsinek.
Dvakrát se nechali vytleskat a vykřičet zpět a přidaly dva přídavky. Pak už se ale přemluvit nenechali a nadobro zmizeli v backstage.
S naprosto odrovnanými hlasivkami a bolavými uchy jsme se všichni sešli napumpovaní u merch stánku. Někdo si šel k baru pro pití a já si mezitím u jejich merch guye koupila zelený wristband za třicet korun. Nejlevnější merch vůbec.
Pak už konečně dorazili kluci od Jima Krofta. Kytaristi Ben a Danny byly neskutečně milí a ochotní s námi půlhodiny kecat a probírat anglickou hudební scénu, české festivaly, samotnou show, červené hlavy a mojí výšku (Díky Bene, sem ráda, že zastáváš názor „Guys are usualy taller than girls, so don’t worry, it’s cute“). Roztomilí nebyli jen oni, ale také jejich přízvuk. Anglický kluci prostě nádherně mluvěj a uměj se chovat.
Poté dorazil i samotnej Jimmy, kterej byl ikona štědrosti a milosti. Byl neskutečně rád, že se někomu jeho show líbila, pozval mě do VB na soukromý koncert (Až si najdu čas, sorry), pochválil mi mojí Redhead a nakonec mi věnoval ten nejvíc cute podpis s věnováním (I když mi zase zkazil jméno). A chtěl se objímat. Což bylo taky cute. A ta blonďatá se mu už díkybohu vymyla, tak vypadal překvapivě dobře.
Jenže my jsme chtěli být co nejvíc hustí, a tak se zařekli, že bez fotky a podpisu od Sama areál Žižkovského Paláce neopustíme. Našli jsme si nějaké kamarády u jejich Sunrise Crew a horlivě s nima debatovali, jaká že to je práce bedňáka. Od jednoho z nich jsem si pak vysloužila trsátko a moment, kdy mi nalepil VIP samolepku na tašku, řekl „S tím se dostaneš do backstage, ty červená“ a odešel.
Prostě kámoš!
Nejenže jsme nebyli hustí, ale byli jsme především padlí na hlavu. V té zimě, která se přece jenom nakonec dostavila, jsme přes dvě a půl hodiny čekali na kluky z kapely. Podotýkám, v mikině.
A zdůrazňuju, že zatímco my jsme to už chtěli vzdát a přísahali, že ten nos, co vidíte mezi očima, není náš, Samu si jako největší borec kráčel po schodech ven.
Usmíval se jak finskej západ slunce, ale on na rozdíl od nás byl po večeři, osprchovanej a v zimní bundě do mínus padesáti.
Všechny nás zdvořile pozdravil a nahnal k tourbusu. Naložil si kufry, zalaškoval s Rikem a až pak se obrátil na nás. Pohoda, klídek, tabáček. Jemu nemrzly kosti.
Prvních patnáct minut jeho ignorace se dalo vydržet. Dalších patnáct minut sem načínala svižnou konverzaci debatou o recyklaci a záchodech v tourbusech. Dalších patnáct už ho jenom prosila za naší celou bandu, že mrzneme, tak ať dělá.
Pak mi s úsměvem na tváři odpověděl, že má poslední dvě minuty a pak odjíždí. Tak sem nu naštvaně strčila podnos blok a tužku, zafrlala „Finally, I’m freezing. Thank ya“ a razila si cestu pryč od něj. Zakřičel za mnou ještě pozvánku do Finska, abych poznala co „mrznout znamená“.
A já měla sto chutí na něj na oplátku zakřičet pozvánku někam jinam.
A hádejte co?
Ze dvou minut se nakonec vyklubalo dalších deset, kdy klábosil se slečnami němkama. Hajzl.
A svojí pózu Samu-I-Hate-You jsem si držela celejch patnáct minut na cestě noční Prahou, než jsem usnula a zbudila se u nás před barákem.
Zmrzlá, bolavá, hladová, unavená a naštvaná na celej svět.
Z toho dvou a půl hodinovýho mrznutí jsem si nakonec odnesla zánět středního ucha, zánět hlasivek a chřipku.
Což znamená poděkování nějakého bacilonosičovi a taky utvrzení, že se ještě před Benátskou Nocí musí Sunrise Ave do Prahy vrátit a nasekat tam stejně dobrou show, jak teď!