Jersey Generation aneb How I Met Your Father
Sedla jsem si do křesla a najednou stanula tváří v tvář dvou vyjeveným obličejům.
Co je? Zeptala jsem se a pro jistotu si prohlídla tričko, jestli na něm náhodou nejsou stopy toho dnešního oběda. Ne, stále se usmívalo svojí rubínově červenou barvou. Aha, řekla jsem si. Oni vlastně ještě vůbec neví, proč tu musí dřepět a promrhat tak svoje volné odpoledne. Vážně to nevěděli.
„Mami, pospěš si, mám za dvě a půl hodiny sraz s Mariou a zase bude nadávat, pokud přijdu pozdě.“ zavyla Sheri. „Tak jednou svoje hloupý kamarádky oželíš, já to mám za domácí úkol a hjozně mě to zajímá“ zašišlal dětsky Pete a neposedně se zavrtěl na pohovce. Na klíně měl připravenou propisku a blog, zřejmě jen na efekt, jak to vidí ve filmech. I když se snaží, psaní mu pořád nejde.
"Tak dobře, děti. Teda vlastně jenom Pete, když Sher to nezajímá", popíchla jsem ji, puberťačku jednu. "Ve školce jsi dostal za úkol, abys zjistil, jak se tví rodiče seznámili, mám pravdu?" zeptala jsme se. Nadšeně souhlasil.
"Jen ti chci říct, než se ponoříme do středověku mýho mládí, že né všechno si zas tak skvěle pamatuju a možná to bude trochu složitější na pochopení, ale… Už začínám...!" dodala jsem, když mě má dcera obšťastnila další várkou vražedných pohledů.
"Takže, tohle je příběh, jakou souhrou náhod jsem začala randit s vaším tátou…. A vracíme se společně do roku 2010. Tenkrát jsem studovala tady v New Jersey, a abych nemusela každý den dojíždět, vaše babička s dědou mě tenkrát na školní rok přestěhovali k Parkerům…"
„Liz?!“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Donna Parkerová, tedy vaše teta, zase otravovala, „Máš už dodělané všechny úkoly?“ Otráveně jsem se ušklíbla.
„Jasně, ale tak za půl hodiny dorazí Frank. Musíme udělat ten školní projekt. Říkala jsem ti o tom.“ Připomenula jsem, při otevírání dveří od její pracovny naproti mému pokoji. Seděla za stolem a vedle ní se stupidně usmíval bratránek Mikey.
„Ten, co má teď uhry?“, vyskočil Pete. Jasně, ten co jezdí na skejtu a randí se všema holkama z jeho školy. Tenkrát to bylo mrně. Donna s ním právě dělala domácí úkoly. Poznala jsem to podle rozházených učebnic na stole, ve kterých se povalovaly sešity a tužky. Na chvíli se zamyslela a věnovala mi jeden z jejích nerozluštitelných úsměvů.
Řekla: „Jistě, vzpomínám si. Mohla bych tě poprosit, abys umyla nádobí? S Mikeym tu máme hodně práce. Byla bych ti vděčná“ Pohladila špunta po vlasech a zakroutila hlavou nad sešitem, který jí podstrčil. Vycouvala jsem ze dveří. Znáte ji, co řekne, musí se udělat.
S vrznutím staré podlahy jsem vkročila zpět do svého pokoje. Klasický pelešivý doupě pubertální holky. Tenkrát jsem hledala IPod. Ta mrška se válela pod postelí. Strčila jsem ji do kapsy a pustila si nějaký Blink 182. Těžká rebélie, za mejch let.
„Vždyť už jsou dávno mrtví, jaks to mohla poslouchat? Bože, dál už radši nic nevyprávěj, zkazíš mi moje mínění o drahocenné máti,“ protočila oči Sheri. Hodila jsem po ní polštář!
Měla bych mít ve skříni ještě nějaký CD. Teda... pokud už se nerozpadly....Řekla jsem zamyšleně.
Nicméně, poslouchejte dál:
Pohled na hodiny tenkrát říkal, že mám na provedení Donnina rozkazu jenom něco přes patnáct minut. Spoléhala jsem na Frankovu obvyklou nedochvilnost, nechtěla jsem, aby mě viděl s rukama až po lokty ve zpěněné vodě plné zbytků od oběda. Už tolikrát jsem navrhovala, aby vybavili kuchyň myčkou. Marně jsme se oháněla argumenty o úsporách vody, ekologii i úspoře času... Tvrdohlavá Donna mi obvykle klidně odvětila, že těch patnáct minut si vždy uvolním. Říkala: „Je to přece tvá jediná domácí povinnost...“ Aha, vysavač tedy podle Donny obsluhovala nějaká záhadná nadpřirozená síla.
Mytí mi šlo, nějak překvapivě od ruky a tác na odkapávání se rychle plnil. Čas ale nezůstával pozadu a ručička na nástěnných hodinách se čím dál tím víc blížila ke čtvrté hodině odpolední. Když na odkapávači skončil poslední mokrý talíř, padla mi do ruky utěrka a já se jala dokončit tu poněkud otravnou práci. Drhla jsem Donninu oblíbenou sadu nožů a přemýšlela o blbostech.
Napadlo mě tenkrát, že „Emaři“ jsou vážně máklí, když se řežou.
Z přemýšlení mě ale vytrhla malá ruka, mávající mi před obličejem. Sundala jsem si proto sluchátka. To „něco“ stálo přímo přede mnou a šklebilo se mi to do obličeje. Kdo jiný to asi mohl být - Mikey.
„Myslela jsem, že ještě pořád s Donnou řešíš nahoře angličtinu“
Pochlubil se mi, že to už umí a posunul si brýle, které mu sklouzávaly z dětského nosu. Má je do dneška, uhratec.
„Mám tě přijít zkontrolovat, jestli už si hotová a jestli už přišel ten Fred?“, řekl tehdy podle Mikey.
Komolení Frankova jména ho tenkrát tuze bavilo. Ale tátovi ani muk, přerazil by ho i s brejlema na půl. Zachichotali se oba dva a Pete přestal imitovat horlivé psaní zápisků.
„Frank“ opravovala jsem ho neustále, „jmenuje se Frank “ Bylo to marné. Pamatuju si, že po mě tenkrát chtěl, abych mu utřela skleničku.Vyštěknul to na mě tak nenávistně, že jsem to odmítla udělat. Než jsem si zvykla na Mikeyho rozmazlenost, trvalo to nějaký čas. Musela jsem skousnout i fakt, že ho Donna s Donaldem budou mít vždycky raději, protože je zkrátka jejich. Vzato já jsem byla pouhá „sestřenice“. Drhla jsem tak nervně nůž, že jsem pomalu prodrhla celou utěrku skrz naskrz. „Dělej!“, zavrčel a mě už měl začít blikat v hlavě alarm, že je zle.
„V tom případě si ji buď utři sám, nebo počkej, až uschne“ nadhodila jsem ledabyle a do druhé ruky vzala talíř, chystajíc se ho uklidit do kredence. Koutkem oka jsem pozorovala, jak rudne vzteky. Neubránila jsem se vítěznému úsměvu.
„Utři mi ji!“ vystupňoval tón a vztekle si dupnul.
Ignorovala jsem ho, čapla další talíř a začala hledat prázdné místo, kam odložit, teď už překážející, nůž. Najednou mi jeho malé ruce přistály na bocích a prudce se mnou strčily dozadu. Talíř dopadl s třeskotem na podlahu, kde se roztříštil následován nožem, který se ale od podlahy s pružností gymnasty odrazil a znovu dopadl. Jeho čepel byla ozdobena potůčkem rubínové červeně.
Sheri a Pete vytřeštili oči, čekajíc přinejmenším amputaci mé ruky.
"Jo, jsem dramatická mládeži. Ale tu ruku ještě pořád mám", řekla jsem s pocitem vítězství.
Stihla jsem tenkrát jen zaregistrovat, jak si Mikey vyděšeně přikryl rukou ústa, zatímco já jsem pohotově sáhla po utěrce a přitlačila si ji třesoucíma se rukama na krvácející ránu.
„Hustý mami! Takže jste se s Mikem porvali? Ty bláho, tak to je psycho!“ zavýskala obdivně Sheri. Konečně jsem ji taky trochu zaujala.
Psycho to tenkrát bylo. Zvlášt když jsem mu pak začala vyhrožovat, že ho zabiju. Byl to spratek a děsně rozmazlenej. Mísil se ve mně neuvěřitelný pocit vzteku a zároveň jsem měla chuť začít vážně ostře nadávat a chrlit sprostá slova na všechny strany. Ale přece jenom, Mikey byl v té době ještě děcko, a tak jsem mu nechtěla obohatit jeho slovník o pár nových slov. Ostatně myslím, že byl tenkrát víc šokovanej než já. A to mu z tepny neuniklo půl litru krve jako tenkrát mě.
Jeho ústa se otevřela k vyřknutí své marné obhajoby, jakoby snad doufal, že se zpod kuchyňské linky vynoří Donna a zastane se ho za to, co provedl. Když nepřicházela ta správná slova, vykoktal pokus o omluvu a ústa naprázdno zavřel. Připomněl mi vánočního kapra ve chvíli, kdy ho vytáhnete z vany s paličkou v ruce a on prudce lape po dechu v důsledku nedostatku kyslíku a vidiny toho, že za chvíli už z něj budou řízky.
Překročila jsem porcelánové střepy rozptýlené po žulové podlaze a těsně se k tomu ustrašenému spratkovi přiblížila. Nechtěla jsem ho zmlátit. S poraněnou rukou a vidinou dalších problémů mě rychle opustila chuť mu čímkoliv vymlátit mozek z hlavy.
„Uvědomuješ si, ksakru, že kdybys do mě strčil víc, nejspíš bys mě zabil?..... Že bych tu teď nejspíš ležela s nožem trčícím z břicha?..... Ksakru, Mikey, seš tak strašně pitomej nebo ti nedošlo, že do lidí s nožem v ruce se, za žádných okolností nestrká? Není ti pět let! Tak si to laskavě uvědom!“ Ječela jsem tenkrát na něj v kuse dost dlouhou dobu. Vypadal, že se rozbrečí. Byla jsem ale téměř bytostně přesvědčená, že to hraje. A moje domněnka se potvrdila. Donna zrovna scházela ze schodů, rozeběhl se za ní, právě když se ptala, proč na něj tak křičím.
„Ale zlatíčko, co se stalo?“ Málem se v tu chvíli rozpustila v cukrovou vatu.
„L-Liza!“ koktal tak rychle, jako by mu za patama hořelo. „Křičela na mě a-a vyhrožovala, že mě zabije!.... Říkala, že jsem spratek pitomej a chovám se, jako kdyby mi bylo pět. Nechtěla mi utřít skleničku!.... M-mami, je na mě zlá,“ smrkl a poslední slzy si setřel hřbetem ruky. Komediant! Donna mě spražila pohledem, ale bylo na ní vídět, že mu nevěří. Pak ji málem kleplo, když nakoukla přes kuchyňskou linku.
„Ano, ale ten usmrkanec ti zřejmě neřek proč. O to, abych mu utřela tu sklenku mě nepožádal. Rozkázal mi to! Když jsem to hned neudělala, rozčílil se a strčil do mě ve chvíli, kdy jsem držela nůž. Kuchla jsem se do ruky a upustila talíř…. Promiň, že jsem si to nenechala líbit!“ odvětila jsem na svou obhajobu. Měla jsme chuť neodkladně navštívit Mikeyho pokoj a vyzvracet se mu do postele, protože můj žaludek udělal další kotrmelec.
Donna to tenkrát zakončila jednoduše. Měli jsme se navzájem omluvit a brejloun se měl stavit u ní v pracovně. Jestli ho mučila nebo mu tím aspoň vyhrožovala, jsem se nikdy nedozvěděla.
Pete koukal s otevřenou pusou a Sheri dokonce odložila pilník na nehty. Tyhle dva špunty je-.
Pardon, vlastně jenom jednoho špunta. A to byl Pete. Sheri, už je přeci dospělá... Zkrátka jsem je zaujala! Měla bych dostat nominaci na Oscara, pomyslela jseme si. Né nominaci, já bych měla toho Oscara dostat. Největšího Oscara z největších Oscarů.
Měli by na něj roztavit všechny Oscary, co dostal Titanic, smíchat je s těma, co dostal Avatar, spojit je a pak ho dát mě. Byla by to jako socha svobody z Oscarů. A celá by patřila jen …
„Mami? Jseš v pohodě?.... Pete, volej záchranku, asi má nějakej záchvat. Depka z mládí nebo tak,“ mávala mi Sheri dlaní před obličejem. Jsem v pohodě, mládeži. Kde jsme skončili? Jo, u Donninýho trestu….
Nebylo to tenkrát normální. Teda, u obyčejných smrtelníků určitě jo, ale u Franka vůbec. Jeho mírná hyperaktivita sice vymizela už kolem třicítky, ale tenkrát by mu nepomohla ani svěrací kazajka. Jako puberťák to s ním bylo občas docela o krk. Pusa mu mnohokrát mlela rychlostí osmdesát slov za padesát vteřin a nedokázal se uklidnit ani kdyby měl samopal pod uchem. A měl trochu puntičkářské sklony.
Tenkrát jsme dokázali dlouho vysedávat na zábradlí před školou, nehledě na počasí, a probírat i ty nejmenší malichernosti.
Jednou mi dokonce pomáhal vymalovat si pokoj. Moje představivost tenkrát žalostně selhala už na prvním bodu, který měl za úkol vymyslet barevnou kombinaci. Potom, co jsme společně nakoupili barvy a vše zahalili průhledným igelitem, čapli jsme do ruky štětce a…. Začala válka!
Neskutečně jsme se nasmáli, vypotřebovali třináct plechovek různých barev a přitom na samotných zdech jich skončilo pouze osm. Frankova představivost vykouzlila na zdech umělecké dílo. Otisky našich rukou, abstraktní čáry nebo jenom obyčejné cákance nakonec splynuly v úplného Picassa.
Vždyť jste ten pokoj museli vidět, Mikey se vám určitě musel pochlubit v jakém že to botelu bydlela vaše pubertální máma. Každopádně, ten hyperaktivní Frank tenkrát jen tak tiše ležel v obýváku na pohovce. Neškubal sebou, nic neříkal, ani si neokusoval nehty. Bylo to divný.
Já sama unaveně klimbala na kuchyňské židli s hrnkem čaje položeným ledabyle na stole přede mnou. Zamířila jsem s povzdechem k ledničce a po cestě se zbavila už studeného čaje. Měla jsem v plánu ho zlikvidovat hned po ochutnání, protože jsem si zřejmě ve spoře osvětlené kuchyni spletla cukřenku se solničkou a čaj si chutně osolila, ale moje lenost mě zase jednou přemohla. Vydržela jsem totiž přes půl hodiny studovat protější zelenou zeď. Se zívnutím jsem z lednice vytáhla dva jogurty. Pro mě jahodový a pro Franka čokoládový, i když by nás kdejaká dietoložka zřejmě přerazila za takhle pozdní večeření.
„Franku, večeře“. Místností se ozvalo jenom slabé zamručení na znamení toho, že mě vnímá. Položila jsem proto před něj naši chudou večeři a sama se složila do křesla naproti. „Nepůjdeme spát?“ ozvala jsem se po dojedení své porce, jenže on stále zdárně imitoval spánek. S povzdechem jsem vstala a položila mu ruku na čelo, jelikož stále neodpovídal. Měla jsem chuť čapnout hasičák a narvat mu ho pod tričko. Ten blbec plně hořel.
Rychle jsem přes něj přehodila červenou deku, která byla dosud přehozená přes opěradlo křesla, a postavila v kuchyni na čaj. Den před tím jsme se totiž koulovali na zahradě za domem.
Dokonce jsme postavili tří a půl metrovýho sněhuláka, kterýho se Mikey děsně bál, a než roztál, odmítal vyjít na zahradu. Smrděl doma celý tří měsíce.
Smáli se tomu. Moji potomci se smáli. I Sheri se smála. Smáli se něčemu, co jsem já řekla. Oni mě nikdy nepřestanou udivovat.
„Bože, vás dva bych chtěla vidět. Museli jste být nejvtipnější dvojce v celym New Jersey,“ podotkla Sheri. „Bacha na ústa, princezno. Zdá se mi, že máš moc vysoký kapesný. Asi ti ho snížim, abys nežila nad poměry“. Ihned zbledla jako stěna.
„Tak…. Pokračuj, mami“, dodala rychle. Vítězně jsem se ušklíbla. „Frank nakonec neumřel. Dokonce mu ani netekla krev z uší nebo se zaživa nerozkládal. Měl v sobě takového elánu při tý třicet devítce, že stačil vykřikovat, že mu je fajn a ať si strčím ten bylinkovej čaj někam. Dostal za to ode mě pěkněj pleskanec do ramene.
„Seš nenapravitelnej! Klidně si tady v tý horečce hraj šarádu se švábama, mě je to jedno“ urazila jsem se a dramaticky si od něj odsedla. Však já mu dám! Po chvíli dělání psích očí a nenápadných pohledů na mou stranu obývacího pokoje se přece jenom vymotal ze změti pokrývek, co jsem na něj v minutě naházela, a usrkl z hrnku. Nespokojeně zamručel.
„Spokojená? Chutná to jak převařený slipy. Víc mě prostě vypít nedonutíš a nehraj uraženou. Nikdy ti to nešlo“ Měl pravdu. Zůstala jsem tam v tom obýváku tenkrát s ním celou noc. Kecali jsme, rozbili Donninu oblíbenou vázu a někdy ve čtyři ráno mě pozval do čajovny. Do čajovny jsme chodili jako kámoši neustále, ale tenkrát mě poprvé pozval jako „něco víc“. Nevim, jestli byl sjetej z kapek na kašel nebo jednoduše nevyspalý. Ale bylo to tenkrát naše první rande.
Hned na něm se přiznal, že to hrál. On tu nemoc prostě fingoval! Musel do sebe naházet plato Ritalinu, aby sebou prej neházel a vypadalo to autenticky. A já mu to sežrala. A díkybohu.
Rok se s rokem sešel a my nastoupili na stejnou vysokou. Pak na stejnou brigádu. A potom všem si přede mě kleknul s krabičkou v ruce. A víte kde?
Pete i Sheri zavrtěli hlavou.
Na pohovce v Donniným obýváku... Usmála jsem se nostalgicky. „Snad tu v oběhu nefiguruje ten celosvětovej bestseller, v podání vaší milované maminky?..... Ty jim vyprávíš, jak jsme se potkali?“ zeptal se Frank přisedl si ke mně do křesla. Přikývla jsem. „Nic týhle proradný ženský nevěřte. Snad jen když vám řekne, že má toho nejlepšího manžela v celým vesmíru“
Frank se prostě nikdy nezmění...
Napsala Šárka Plevová