Harry Potter

Kapitola 8.

Učitel lektvarů

Brána se okamžitě otevřela. Uprostřed ní stála vysoká černovlasá čarodějka ve smaragdově zeleném hábitu. Vypadala velice přísně a Harrymu v tu chvíli napadlo, že by nebylo dobré dostat se s ní do sporu.

„Tak to jsou ty prváci, paní profesorko McGonagallová,“ řekl Hagrid.

„Děkuji, Hagride. Teď už si je vezmu na starost já.“

Otevřela bránu dokořán. Vstupní síň byla tak veliká, že by se do ní vešel celý dům Dursleyových. Kamenné stěny ozařovaly planoucí pochodně stejně jako u Gringottových, strop byl tak vysoko, že na něj ani nedohlédli, a do hořejších pater vedlo velkolepé mramorové schodiště.

Šli za profesorkou McGonagallovou po podlaze z kamenných dlaždic. Ze dveří vpravo slyšel Harry šum stovek hlasů – všichni ostatní studenti už tam zřejmě byli – profesorka McGonagallová však žáky prvního ročníku odvedla do malé prázdné místnosti vedle vstupní síně. Směstnali se dovnitř, stáli jeden vedle druhého o dost blíž, než by se postavili jindy, a neklidně se rozhlíželi.

„Vítejte v Bradavicích,“ řekla profesorka McGonagallová. „Za chvíli začne slavnostní hostina na zahájení školního roku, ale ještě než zaujmete svá místa ve Velké síni, každého z vás zařadíme do některé koleje. Jedná se o velice důležitý obřad, poněvadž po celou dobu, kterou tu strávíte, vaše kolej v Bradavicích bude něco jako vaše rodina. Budete chodit na vyučování spolu s ostatními ze své koleje, spát v kolejní ložnici a trávit volný čas ve společenské místnosti své koleje.

Čtyři koleje naší školy se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Dokud budete v Bradavicích, získáte každým svým úspěchem pro svoji kolej body, ale když porušíte školní řád, vaše kolej o body přijde. Kolej, která dosáhne nejvyšší počet bodů, získá na konci roku školní pohár, což je veliká pocta. Doufám, že každý budete dělat své koleji čest, ať už se dostanete do kterékoliv z nich.

Ke slavnostnímu Zařazování dojde už za několik minut, před zraky všech ostatních studentů a profesorů. Doporučuji vám, abyste se do té doby pokud možno upravili.“

Na okamžik utkvěla pohledem na Nevillově plášti, který měl zapnutý pod levým uchem, a na Ronově ušpiněném nosu. Harry se nejistě pokusil urovnat si vlasy.

„Vrátím se, až na vás budeme připraveni,“ řekla profesorka McGonagallová. „Počkejte prosím, a chovejte se tiše.“

Vyšla ven. Harry naprázdno polkl.

„A jak nás do těch kolejí vlastně zařadí?“ zeptal se Rona.

„Myslím, že na to je nějaká zkouška. Fred říkal, že to dost bolí, ale dělal si nejspíš legraci.“

Harrymu se sevřelo srdce. Takže zkouška, a před celou školou? Ale on ještě žádná kouzla neuměl – co si pro všechno na světě počne? Opravdu nepočítal s něčím takovým, hned jak dorazí na místo. Úzkostně se rozhlédl a zjistil, že všichni ostatní se také tváří zděšeně. Nikomu nebylo do řeči s výjimkou Hermiony Grangerové, která svému okolí šeptem vyjmenovávala všechna zaklínadla, jimž se už naučila, a uvažovala, které z nich teď bude potřebovat. Harry dělal, co mohl, aby ji neslyšel. Ještě nikdy v životě nebyl tak nervózní, dokonce ani tenkrát, když Dursleyovým musel ukázat poznámku ze školy, že jeho vinou jednomu učiteli zničehonic úplně zmodraly vlasy. Teď už se profesorka McGonagallová musela každou vteřinou vrátit a vést ho vstříc strašlivému osudu.

Hned nato se stalo něco, že Harry vyskočil snad stopu do vzduchu, a několik studentů za ním vykřiklo.

„Co má zas tohle –“

Harry vyjekl, a ostatní kolem také. Zadní stěnou v tu chvíli vplulo do síně možná dvacet duchů. Zaplavili ji perleťovou barvou a byli jakoby průsvitní; klouzavě se pohybovali po místnosti, dohadovali se mezi sebou a nových žáků si téměř nevšimli. Zdálo se, že se o něco přou. Ten, který vypadal jako malý tlustý fráter, se právě nechal slyšet: „Jak se říká, prominout a zapomenout; měli bychom mu dát ještě jednu příležitost –“

„Milý Mnichu, cožpak jsme Protivovi už nedali tolik příležitostí, kolik jen zaslouží? Dělá nám všem špatné jméno, a přitom vlastně není ani duch – poslyšte, co vy tu všichni děláte?“

To si nových žáků najednou povšiml jakýsi duch s okružím kolem krku a v přiléhavých kalhotách. Nikdo mu neodpověděl.

„Noví žáci!“ řekl Tlustý mnich a usmál se na ně. „Určitě čekáte, kam vás zařadí?“

Několik žáků mlčky přikývlo.

„Doufám, že vás uvidím v Mrzimoru,“ řekl Mnich. „To bývala moje kolej, abyste věděli.“

„Všichni sem!“ zavelel ostrý hlas. „Zařazování začne za okamžik.“

To se vrátila profesorka McGonagallová a duchové jeden po druhém prošli protější zdí.

„Seřaďte se,“ vyzvala profesorka žáky prvního ročníku, „a pojďte za mnou.“

Harry měl podivný pocit, jako by měl zničehonic nohy z olova; postavil se za jakéhosi chlapce s pískově žlutými vlasy a Ron si stoupl za něj. Vyšli z komory, vrátili se do vstupní haly a dvojitými dveřmi vešli do Velké síně.

Harry si nikdy neuměl ani představit tak podivnou a nádhernou místnost. Velkou síň ozařovaly tisíce svící, jež se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi dlouhými stoly, u kterých seděli všichni ostatní studenti. Stoly byly plné blyštivých zlatých talířů a číší. V čele byl další dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé, a tam teď profesorka McGonagallová odvedla žáky prvního ročníku, takže zůstali stát v řadě tváří v tvář ostatním studentům, a učitele měli za sebou. Stovky tváří, které na ně zíraly, v mrkavé záři svící vypadaly jako bledé lucerny. Duchové, roztroušení mezi studenty, vyzařovali nejasné stříbrné světlo. Harry vzhlédl vzhůru, především proto, aby unikl všem těm očím, které se na ně upíraly, a uviděl sametově černý strop posetý hvězdami. Slyšel Hermionu, jak mumlá: „Je začarovaný, aby vypadal jako skutečné nebe. Četla jsem o tom v Dějinách bradavické školy.“

Bylo k neuvěření, že tam nějaký strop vůbec je a nad Velkou síní že se prostě neklene obloha. Potom se Harry zase spěšně podíval dolů, když profesorka McGonagallová před žáky prvního ročníku mlčky postavila čtyřnohou stoličku. Na její desku položila špičatý kouzelnický klobouk, celý odřený a záplatovaný a tak špinavý, že by ho teta Petunie rozhodně v domě nestrpěla.

Možná jim teď uloží, aby z něj zkusili vytáhnout králíka, pomyslel si Harry rozrušeně, nebo to tak aspoň vypadalo – a když si všiml, že všichni se teď na klobouk upřeně dívají, zahleděl se na něj také. Na několik vteřin zavládlo ve Velké síni naprosté ticho. Pak sebou klobouk několikrát škubl. Vedle krempy se otevřela trhlina podobná ústům – a klobouk začal zpívat:

Zdá se vám, že jsem ošklivý –

myslete si, co chcete,

chytřejší klobouk než jsem já

na světě nenajdete.

Nechte si svoje buřinky

i své klobouky z plsti

jsem moudrý klobouk z Bradavic,

jenž vám nic neodpustí.

Každému vidím do duše,

vím, z jakého je těsta

nasaď si mě a řeknu ti,

kam povede tvá cesta.

Možná tě čeká Nebelvír,

kde mají chrabré srdce;

odvaha, klid a rytířskost

jdou u nich ruku v ruce.

Nebo tě čeká Mrzimor:

máš jejich mravní sílu,

jsou čestní a vždy ochotní

přiložit ruku k dílu;

či moudrý starý Havraspár,

pokud máš bystrou hlavu,

tam důvtipní a chápaví

vždy najdou čest a slávu.

Nebo to bude Zmijozel,

kde nastane tvá chvíle

ti ničeho se neštítí,

by svého došli cíle.

Nasaď si mně a neboj se

(jen vlastní strach tě leká)!

Já, moudrý klobouk z Bradavic,

ti řeknu, co tě čeká!

Ve chvíli, kdy dozpíval, všichni v síni začali tleskat. Klobouk se ještě uklonil všem čtyřem stolům a pak už zase nehybně ležel na stoličce.

„Takže stačí, když si nasadíme ten klobouk!“ zašeptal Harrymu Ron. „Já toho Freda zabiju; pořád mi tvrdil, že budeme zápasit s obrovským skřetem.“

Harry se chabě usmál. Ano, nasadit si klobouk bylo mnohem lepší, než kdyby měl udělat nějaké kouzlo, býval by si ovšem přál, aby si ho mohli nasadit někde, kde by se na ně všichni nedívali. Zdálo se, že klobouk požaduje opravdu hodně; Harry si v tu chvíli nepřipadal chrabrý ani důvtipný, ani nic takového. Kdyby se klobouk zmínil o koleji pro ty, kterým v tu chvíli je trochu špatně od žaludku, bylo by to něco pro něj.

Teď před ně předstoupila profesorka McGonagallová s dlouhým svitkem pergamenu v ruce.

„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil,“ vysvětlila. „Abbottová, Hannah!“

Z řady vyklopýtala růžolící dívka s blonďatými copy, nasadila si klobouk, který jí okamžitě spadl přes oči, a posadila se. Trvalo to jen okamžik

„MRZIMOR!“ vykřikl klobouk.

Od stolu vpravo se ozval potlesk a jásot, když si Hannah šla přisednout ke studentům z Mrzimoru. Harry uviděl ducha Tlustého mnicha, jak na ni vesele mává.

„Bonesová, Susan!“

„MRZIMOR!“ křikl klobouk znovu, a Susan odcupitala za Hannah a posadila se vedle ní.

„Boot, Terry!“

„HAVRASPÁR!“

Tentokrát tleskali u druhého stolu zleva; několik studentů z Havraspáru vstalo a potřáslo Terrymu rukou, když si k nim přisedl.

„Brocklehurstová, Mandy“ se dostala také do Havraspáru, ale „Brown, Lavender“ se stal prvním novým žákem Nebelvíru a od krajního stolu vlevo se ozval nadšený pokřik; Harry viděl, jak Weasleyova dvojčata vřískají.

„Bullstrodeovou, Millicent“ zařadil klobouk do Zmijozelu. Možná to Harrymu jen tak připadalo, ale po tom všem, co o Zmijozelu slyšel, si vážně říkal, že je to dost nevábný spolek.

Začínalo mu být opravdu špatně od žaludku. Připomněl si, jak se v jeho bývalé škole při tělocviku vybíralo do sportovních mužstev. Jeho zavolali vždycky až posledního; ne proto, že by byl tak nemožný, ale aby si Dudley nemyslel, že o něj někdo stojí.

„Finch–Fletchley, Justin!“

„MRZIMOR!“

Harry si všiml, že někdy klobouk vykřikl jméno koleje okamžitě, jindy mu však chvilku trvalo, než se rozhodl. „Finnigan, Seamus“, chlapec s pískově žlutými vlasy, který stál v řadě vedle něj, seděl na stoličce málem celou minutu, než klobouk rozhodl, že patří do Nebelvíru.

„Grangerová, Hermiona!“

Hermiona ke stoličce málem utíkala a dychtivě si narazila klobouk na hlavu.

„NEBELVÍR!“ vykřikl klobouk, a Ron hlasitě vzdychl.

V tu chvíli přepadla Harryho děsivá myšlenka, jak to děsivé myšlenky dělávají vždycky, když jste opravdu nervózní. Co když ho nezařadí vůbec nikam? Co když bude sedět na stoličce s kloboukem na očích bůhvíjak dlouho, až mu ho profesorka McGonagallová nakonec strhne z hlavy a řekne, že se zřejmě stal nějaký omyl, a Harry by měl nasednout do zpátečního vlaku?

Když profesorka McGonagallová vyvolala Nevilla Longbottoma, toho nešťastníka, kterému se pořád ztrácel jeho žabák, chlapec cestou ke stoličce škobrtl a upadl. Klobouku trvalo dlouho, než o něm dokázal rozhodnout. Když konečně vykřikl „NEBELVÍR“, Neville vyrazil pryč, i když měl klobouk pořád ještě na hlavě, a musel v bouři smíchu utíkat zpátky, aby ho předal „MacDougalovi, Moragovi“.

Když vyvolali Malfoye, Draco nafoukaně zamířil ke stoličce a jeho přání se mu okamžitě splnilo; sotva se klobouk dotkl jeho hlavy, hned zaječel „ZMIJOZEL!“

Malfoy si přisedl ke svým přátelům Crabbemu a Goylovi a vypadal spokojený sám se sebou.

To už nových žáků mnoho nezbývalo.

„Moon…“, „Nottová…“, „Parkinson…“ a potom dvojčata, „Patilová…“ a „Patilová…“, po nich „Perksová, Sally–Anne“ a potom konečně –

„Potter, Harry!“

Jakmile Harry vykročil ke stoličce, ze všech stran naráz se šířilo šuškání, jako by po celé síni vzplály malé syčivé ohníčky.

„Opravdu říkala Potter?“

„To jako ten Harry Potter?“

Poslední, co Harry ještě uviděl, než mu klobouk spadl přes oči, byla síň plná lidí, kteří natahovali krky, aby si ho mohli pořádně prohlédnout. Pak už se díval jen na černý vnitřek klobouku a čekal.

„Hmm,“ ozval se tichý hlásek v jeho uchu. „Tohle je těžké, velice těžké. Máš velkou odvahu, to ano. A nemáš špatnou hlavu. Nadání ti také nechybí, přisámbůh, to tedy ne – a máš opravdovou chuť předvést, co všecko dokážeš, ano, to je zajímavé… Takže kam tě mám poslat?“

Harry se přidržel hran stoličky a říkal si v duchu: „Jenom ne do Zmijozelu, tam ne.“

„Říkáš, že do Zmijozelu ne?“ pronesl tichý hlásek. „Víš to určitě? Mohl by z tebe být veliký kouzelník, tady v hlavě to všecko máš, a Zmijozel by ti pomohl na cestě k velikostí, o tom nepochybuj – takže ne? Jestli to víš určitě, ať je to tedy – NEBELVÍR!“

Harry slyšel, jak klobouk to poslední slovo vykřikl na celou síň. Sundal si ho z hlavy a vratkým krokem se vydal ke stolu své nové koleje. Nesmírně se mu ulevilo, že ho vybrali do Nebelvíru a neoctl se ve Zmijozelu, takže si málem ani nevšiml, že mu tleskají ze všech nejhlasitěji. Prefekt Percy vstal a rázně mu potřásl rukou, a Weasleyova dvojčata vřeštěla: „Máme Pottera! My máme Pottera!“ Harry se posadil proti duchovi v okruží, kterého už předtím viděl. Duch mu poklepal na ruku a Harry měl nenadále děsivý pocit, jako by ji právě strčil do kbelíku s ledovou vodou.

Teď už si mohl prohlédnout i Čestný stůl. Na konci nejblíž k němu seděl Hagrid, který zachytil jeho pohled a ukázal mu zvednutý palec. Harry se na něj zašklebil. A dál, uprostřed čestného stolu, seděl na velké zlaté židli Albus Brumbál. Harry ho okamžitě poznal podle karty, kterou našel u čokoládové žabky cestou ve vlaku. Brumbálovy stříbrné vlasy jako jediné v celé síni zářily stejně jasně jako duchové. Harry si všiml i profesora Quirrella, onoho nervózního mladíka z Děravého kotle. S velkým nachovým turbanem na hlavě vypadal opravdu svérázně.

To už zbývali jen tři žáci, které ještě měli zařadit. „Turpinová, Lisa“ připadla do Havraspáru, a přišla řada na Rona. Byl teď v obličeji úplně zelený. Harry mu pod stolem držel palce, a vteřinu nato klobouk opravdu vykřikl „NEBELVÍR!“

Harry hlasitě tleskal spolu s ostatními, když se Ron sesul na židli vedle něj.

„Výborně, Rone, to jsi tedy zvládl,“ řekl Percy Weasley přes Harryho důležitě, mezitímco „Zabini, Blaise“ byl přidělen do Zmijozelu. Profesorka McGonagallová svinula svitek pergamenu a odnesla Moudrý klobouk pryč.

Harry se podíval na svůj prázdný zlatý talíř. Teprve teď si uvědomil, jaký má hlad. Zdálo se mu, že je to hotová věčnost, co jedli ty dýňové paštičky.

Albus Brumbál povstal. Zářivě se na studenty usmíval a rozepjal paže, jako by mu nic nemohlo způsobit větší radost než to, že je tu všechny vidí.

„Vítejte!“ prohlásil. „Vítejte v novém školním roce v Bradavicích! A než začneme s hostinou, rád bych vám ještě řekl několik slov, a sice: Vrták! Brekot! Veteš! Cuk!

Děkuji vám!“

A posadil se. Všichni tleskali a nadšeně křičeli. Harry nevěděl, jestli se má smát nebo ne.

„On je – tak trochu blázen, není?“ zeptal se nejistě Percyho.

„Blázen?“ řekl Percy povzneseně. „Je to génius! Nejlepší kouzelník na světě! Ale tak trochu blázen je, to máš pravdu. Dáš si brambory, Harry?“

Harry teď zíral s otevřenou pusou. Na mísách před ním byly najednou hromady jídla. Ještě nikdy neviděl pohromadě na stole tolik věcí, které měl rád: hovězí pečeni, pečené kuře, vepřové a jehněčí kotlety, párky, slaninu a bifteky, vařené brambory, pečené brambory, hranolky, vaječný svítek, hrášek, mrkev, omáčku, kečup a z nějakého nevysvětlitelného důvodu i větrové bonbony.

Nedá se tvrdit, že by u Dursleyových vysloveně trpěl hladem, nikdy mu však nedovolili sníst tolik, kolik by býval chtěl. Dudley si vždycky vzal všecko, nač měl Harry doopravdy chuť, i kdyby mu z toho mělo být špatně. A tak si teď naložil na talíř trochu ode všeho, s výjimkou větrových bonbonů, a pustil se do jídla. Všecko bylo vynikající.

„Tohle opravdu vypadá dobře,“ prohlásil smutně duch v okruží, když viděl, jak si Harry krájí biftek.

„Copak vy nemůžete –“

„Nevzal jsem do úst už málem čtyři sta let,“ zahuhlal duch. „Samozřejmě to nemám zapotřebí, ale stejně mi to schází. Myslím, že jsem se ještě nepředstavil, že? Rytíř Nicholas de Mimsy –Porpington, k vašim službám. Duch sídlem v nebelvírské věži.“

„Já vím, kdo jste!“ ozval se Ron naráz. „Moji bratři mi o vás vypravovali – vy jste Skoro bezhlavý Nick!“

„Byl bych raději, kdybyste mi říkal rytíř Nicholas de Mimsy –“ začal duch škrobeně, vtom se však do rozhovoru vmísil i Seamus Finnigan s pískově žlutými vlasy.

„Skoro bezhlavý? Jak můžete být skoro bezhlavý?“

Rytíř Nicholas se zatvářil velice dotčeně, jako by se jejich rozhovor vůbec neubíral takovým směrem, jak si přál.

„Asi takhle,“ pronesl podrážděně. Uchopil své levé ucho a zatáhl. Celá hlava se mu odklopila z krku a spadla mu na rameno, jako kdyby ji měl na kloubech. Někdo se ho zřejmě kdysi pokoušel stít, ale neudělal to pořádně. Skoro bezhlavý Nick si potěšeně prohlédl jejich ohromené tváře, nasadil si hlavu zpátky na krk, odkašlal si a řekl: „Takže – noví žáci Nebelvíru! Doufám, že nám letos pomůžete vyhrát školní přebor? Ještě nikdy se nestalo, že by Nebelvír tak dlouho nevyhrál! Zmijozel drží pohár už šest let za sebou, a s Krvavým baronem už skoro není k vydržení – to je totiž duch Zmijozelu.“

Harry se podíval ke zmijozelskému stolu a uviděl tam strašlivého ducha s prázdnýma vytřeštěnýma očima, vpadlými tvářemi a v oděvu potřísněném stříbrnou krví. Seděl hned vedle Malfoye a Harry si s potěšením všiml, že bledolícímu chlapci se takové sousedství zrovna nezamlouvá.

„Odkud má na sobě všechnu tu krev?“ zeptal se Seamus s velkým zájmem.

„Na to jsem se ho nikdy neptal,“ odpověděl Skoro bezhlavý Nick taktně.

Když už každý snědl všecko, co mohl, zbytky jídel z mís náhle zmizely a ty zas byly zářivě čisté jako předtím. Okamžik nato se objevily zákusky. Veliké kostky smetanové zmrzliny se všemi příchutěmi, na které by si kdo vzpomněl, jablkové koláče, sirupové košíčky, větrníky s čokoládovou polevou a koblihy se zavařeninou, piškoty s ovocem a se šlehačkou, jahody, ovocné želé, rýžový nákyp…

Harry si vzal sirupový košíček, a rozhovor se stočil k jejich rodinám.

„U mě je to půl na půl,“ vysvětloval Seamus. „Táta je mudla. To, že je čarodějka, mu máma řekla až po svatbě. Dost ošklivě ho to vzalo.“

Ostatní se dali do smíchu.

„A co ty, Neville?“ zeptal se Ron.

„Totiž, mě vychovala babička, a ta je čarodějka,“ řekl Neville, „ale všichni v rodině si hrozně dlouho mysleli, že jsem úplný mudla. Můj prastrýc Algie se mě snažil přistihnout, až si jednou nedám dost pozor, a dostat ze mě nějaké čáry – jednou v Blackpoolu mě strčil z mola dolů a já se málem utopil – ale pořád se nic nedělo, dokud mi nebylo osm. To přišel prastrýc Algie na čaj a zrovna mě držel za kotníky ven z okna v poschodí, když mu prateta Enid nabídla sněhovou pusinku a on mě nedopatřením pustil. Ale já jsem se dole odrazil a skákal jsem přes celou zahradu a ven na silnici. Všichni z toho měli opravdovou radost; babička až plakala, jak byla šťastná. A měli jste vidět, jak se tvářili, když jsem dostal ten dopis – pořád si mysleli, že nejsem dost čaroděj, abych se sem dostal, rozumíte. Prastrýci Algiemu to udělalo takovou radost, že mi koupil toho žabáka.“

Na opačné straně od Harryho se Percy Weasley a Hermiona bavili o školních předmětech („Já doufám, že začneme hned, musíme se toho tolik naučit, a obzvlášť mě zajímá přeměňování, rozumíš, udělat z něčeho něco úplně jiného, i když se říká, že je to velice těžké –“

„Budete začínat od maličkostí, nejdřív budete jen dělat ze zápalek jehly a takové věci –“).

Harrymu bylo teplo a začínal být ospalý; znovu se podíval k čestnému stolu. Hagrid důkladně upíjel ze své číše. Profesorka McGonagallová mluvila s profesorem Brumbálem. Profesor Quirrell ve svém ztřeštěném turbanu hovořil s nějakým učitelem s mastnými černými vlasy, hákovitým nosem a nažloutlou pletí.

Došlo k tomu zcela nečekaně. Učitel s hákovitým nosem pohlédl zpoza Quirrellova turbanu Harrymu přímo do očí – a chlapci projela jizvou na čele ostrá, palčivá bolest.

„Au!“ Harry se pleskl dlaní po hlavě.

„Co je ti?“ zeptal se Percy.

„N–nic.“ Bolest zmizela stejně rychle, jako se předtím dostavila. O dost těžší bylo setřást ze sebe pocit, jejž Harry z učitelova pohledu nabyl – dojem, že se tomu člověku ani trochu nezamlouvá.

„Kdo je ten učitel, co se baví s profesorem Quirrellem?“ zeptal se Percyho.

„Tak ty už znáš profesora Quirrella? Není divu, že se tváří tak nervózně, ten druhý je totiž profesor Snape. Učí tu lektvary, ale nedělá to rád – všichni vědí, že usiluje o Quirrellovo místo. O černé magii toho ovšem ví spoustu, to Snape zase ano.“

Harry profesora Snapea ještě chvíli pozoroval, ten však se na něj už znovu nepodíval.

Nakonec zmizely i zákusky a profesor Brumbál znovu vstal. V síni se rozhostilo ticho.

„Ehm – teď, když už jsme se všichni najedli a napili, ještě několik slov. Při zahájení školního roku bych vás chtěl upozornit na několik věcí.

Žáci prvního ročníku ať si pamatují, že do lesa na školních pozemcích je všem studentům vstup zakázán. A někteří z našich starších žáků udělají dobře, když si to připomenou také.“

A Brumbál blýskl svýma jiskrnýma očima směrem k dvojčatům Weasleyovým.

„Dále mě požádal školník pan Filch, abych vám připomněl, že v přestávkách mezi vyučováním není dovoleno provozovat žádná kouzla.

Zkoušky ve famfrpálu proběhnou v druhém zářijovém týdnu. Každý, kdo má zájem hrát za mužstvo své koleje, ať se přihlásí u madame Hoochové.

A nakonec vám musím oznámit, že v tomto školním roce je každému, kdo nechce zemřít velice bolestivou smrtí, přísně zakázáno vstupovat do chodby po pravé straně v třetím poschodí.“

Harry se zasmál, ale byl jeden z mála, kteří to udělali. „To snad nemyslí vážně?“ zeptal se Percyho šeptem.

„Zřejmě ano,“ mínil Percy a podmračeně se díval na Brumbála. „Je to divné, poněvadž obykle nám vysvětlí, proč někam nesmíme chodit – třeba v lese je spousta nebezpečných zvířat, to každý ví. Já myslím. že to mohl říct aspoň nám prefektům.“

„A teď, než půjdeme spát, zazpíváme si ještě školní hymnu!“ vyzval je Brumbál. Harry si všiml, že úsměvy ve tvářích ostatních učitelů jsou teď dost strnulé.

Brumbál zlehka mávl svou hůlkou, jako by se pokoušel jen odehnat mouchu, která na ní seděla, a z hůlky vylétla dlouhá zlatá stuha, vznesla se vysoko nad stoly a pak se jako had zkroutila v slova.

„Každý ať si zvolí svou oblíbenou melodii,“ řekl Brumbál, „a zpíváme, teď!“

Hned nato už ze všech stran zaburácelo:

Bradavice, Brada Bradavice,

každý z nás chce vědět víc, než ví,

ať jsme ještě hloupí jelimánci,

nebo nám už vlasy šediví.

Našim hlavám může nejvíc prospět,

když se tady něco naučí,

teď je v nich vzduch a spousta much,

prachu a starých pavučin.

Učte nás všecko, co za to stojí

a co leckdo z nás už zapomněl,

pomozte nám a každý sám

zvládne víc, než by vůbec měl.

Každý v síni skončil úplně jindy; nakonec už zpívala jen Weasleyova dvojčata na melodii velice pomalého smutečního pochodu. Brumbál jejich poslední verše dirigoval svou hůlkou, a když dvojčata přece skončila, patřil k těm, kdo tleskali nejvíc.

„Ano, hudba,“ řekla utíral si oči. „Větší kouzlo, než na jaké se kdo z nás zmůže! A teď už na kutě, a klusem!“

Žáci prvního ročníku Nebelvíru se vydali tlachajícím davem za Percym, ven z Velké síně a po mramorovém schodišti vzhůru. Harry měl už zas nohy těžké jako olovo, ale jen proto, že byl tak unavený a měl plný žaludek. Jak už byl ospalý, dokonce ho ani nepřekvapilo, že postavy na obrazech, které visely na chodbách, si spolu šuškají a ukazují si na ně, když šli kolem, ani to, že je Percy dvakrát provedl dveřmi ukrytými za posuvnými stěnami a závěsy. Znovu a znovu stoupali po schodištích; všichni už zívali a sotva vlekli nohy, a právě když si Harry říkal, jak daleko asi ještě půjdou, naráz zůstali stát.

Ve vzduchu před nimi se vznášela hromada holí, a když Percy pokročil směrem k nim, začaly proti němu létat jedna za druhou.

„To je Protiva,“ vysvětlil Percy studentům šeptem. „Zdejší strašidlo.“ Pak zvýšil hlas: „Protivo – ukaž se!“

Místo odpovědi uslyšeli hlasitý, drsný zvuk, jako když někdo vypouští vzduch z balonu.

„Chceš, abych to řekl Krvavému baronovi?“

Bylo slyšet prásknutí a naráz se ve vzduchu před nimi se zkříženýma nohama vznášel drobný mužíček; měl zlé tmavé oči a široká ústa, a v rukou ještě svíral další vycházkové hole.

„Óóóóó!“ řekl a zlovolně se zachichotal. „Malí prvňáčkové! To je ale švanda!“

A hned vyrazil proti nim, až všichni ucouvli. „Koukej zmizet, Protivo, nebo to řeknu Baronovi, a myslím to vážně!“ vyštěkl Percy.

Protiva na něj vyplázl jazyk a pak naráz zmizel; stačil ještě vysypat hole Nevillovi na hlavu. Slyšeli ho, jak se žene pryč, a kolem něj řinčí brnění.

„Na Protivu si dávejte pozor,“ řekl Percy, když se zas vydali dál. „Krvavý baron je jediný, kdo s ním něco svede, neposlouchá dokonce ani nás prefekty. A jsme na místě.“

Úplně na konci chodby visela podobizna velice baculaté dámy v hedvábných růžových šatech. „Heslo?“ zeptala se.

„Caput Draconis,“ odpověděl Percy. Nato se obraz vyklonil dopředu a odhalil kulatou díru ve zdi. Jeden za druhým prolezli na druhou stranu – Nevillovi museli pomáhat – a octli se ve společenské místnosti Nebelvíru, útulném kulatém pokoji plném pohodlných křesel. Percy odvedl jedněmi dveřmi děvčata do jejich ložnice, a dalšími zase chlapce. Když vystoupili po točitých schodech – byli zřejmě v jedné z věží – našli konečně své postele: pět lůžek s nebesy a tmavočervenými sametovými závěsy. Kufry už jim sem stačili dopravit. Příliš unavení, než aby jim ještě bylo do řeči, si jen oblékli pyžama a padli do postele.

„Ta večeře byla vynikající, viď?“ zamumlal ještě Ron mezi závěsy. „Vypadni, Prašivko! Kouše mi prostěradla.“

Harry se ještě chtěl Rona zeptat, jestli měl také sirupový košíček, ale téměř ihned usnul.

Možná toho opravdu snědl příliš, poněvadž se mu zdál prapodivný sen. Měl na hlavě turban profesora Quirrella a ten na něj mluvil a mluvil; vysvětloval mu, že musí okamžitě přestoupit do Zmijozelu, poněvadž doopravdy patří tam. Harry turbanu řekl, že do Zmijozelu nechce; ten byl stále těžší a Harry se snažil strhnout si ho z hlavy, turban mu však bolestivě svíral hlavu víc a víc – a potom se objevil Malfoy a smál se, jak Harry s turbanem zápasí; pak se zas Malfoy proměnil ve Snapea, toho učitele s hákovitým nosem, a smál se pronikavým, ledovým smíchem – a potom všecko kolem naráz zaplavilo zelené světlo a Harry se celý zpocený probudil a třásl se.

Převrátil se na posteli a znovu usnul, a když se příštího dne probudil, vůbec se na ten sen nepamatoval.