Bod zlomu II.
K minulému článku by se dalo nyní připsat „Zapomeňte, vše je jinak“. Ačkoliv jsme se chtěli původně ve Wellingtonu nějakou dobu zdržet a zkusit si nějakou práci uvnitř, rozhodli jsme se dobrovolně mrzout venku:) Po prozkoumání nabídky pracovních příležitostí v hlavním městě a zjištění, že většinou jde dělat jen na částečný úvazek, jsme začali pochybovat. Když jsme k pochybám přidali také zvážení logistické stránky věci, tak nám z toho vyšlo, že než pracovat každý někde jinde na půl úvazku a dojíždět do našeho podnájmu na předměstí (mimochodem dojíždění MHD je tady dost drahé), raději společně zkusíme na plný úvazek galeje na vinici. Pravda, přišli jsme o možnost venčit psi, ale zase jsme získali možnost okusit další řemeslo:) Rozhodnutí tedy padlo poměrně rychle a protože jsme již „vycvičení“, naplánování přesunu nám nedělalo až takový problém. Jízdenky na trajekt jsme koupili na sobotu a v pátek před nabalením všeho našeho majetku do auta ještě stihli nádherný výlet na Makara Beach. Večer už sbalení jsme se rozloučili s paní domácí a museli jsme slíbit, že se cestou zpátky zastavíme na večeři. No, s takovým tempem střídání domácností, myslím, budeme mít na cestě zpět do Aucklandu na letiště celkem napilno, ale zase nebudeme muset vařit:) V sobotu rána po nalodění na trajekt, který měl hodinu zpoždění už na startu, jsme mohli zamávat jak Wellingtonu, tak vlastně celému Severnímu ostrovu. Jízda trajektem se trošku vlekla a houpala, ale za tři a půl hodinky jsme již suchou nohou vystoupili na půdu Jižního ostrova, který je druhou a větší částí Zélandu. Z přístavu v Pictonu jsme vyrazili směr Blenheim, kde jsme měli domluvené setkání s kamarádkou Laurou, která s přítelem Honzou již ve vinici pracuje a od které víme o volných místech. Po příjemném shledání jsme dostali informaci, že začínáme v pondělí, a mohli se tak začít „těšit“, co nás čeká. Počasí tu totiž momentálně přes den atakuje pouze čárku, která na teploměru značí desátý Celsiův stupeň. Předtím jsme se ale ještě museli postarat o střechu nad hlavou. Ze soboty na neděli jsme to ještě zvládli v autě na pláži, ale se zapojením do pracovního procesu v zimě bychom toto ubytování volili pouze neradi. Po průzkumu místních inzerátů jsme jich pár vytipovali a hned na druhém místě se nám zalíbilo. Hlavním kladem našeho nového ubytování je teplo. Našli jsme totiž na NZ naprosto raritní dům, který je nejenže zateplen, ba dokonce mí i centrální vytápění. Což je tu k vidění asi tak často jako kivi ve volné přírodě – a toho jsme tedy ještě neviděli:) S majiteli domu, mladým zélandsko-indickým párem jsme si plácli a mohli se opět nastěhovat. Dům je tentokráte „pouze“ jednopatrový, ale zato máme vlastní záchod a koupelnu. Majitel John ho koupil před rokem od nějakého vášnivého elektrikáře. Jeho vášeň byla tak silná, že všechno myslitelné je tu naprosto neuvěřitelně složitě přetechnizované. Když si člověk jde dát sprchu, měl by jít s návodem, nebo lépe s elektrickým schématem:) Ale je to tu zatím fajn a oba domácí se zdají být milí. Našim domovem se tedy na čas stal Blenheim, jenž je hlavním městem oblasti Marlborough. Pro znalce vína (a vím, že i takoví čtou naše příspěvky, ačkoli bývají neradi znalci nazýváni) jistě netřeba podotýkat, že se jedná o známou vinařskou oblast. Vína pocházející odtud tvoří většinu produkce vín na Novém Zélandu. V posledních letech toto odvětví dokonce válcuje i dříve většinovou produkci vlny a skopového masa. Marlborough je známé zejména díky odrůdě Savignon Blanc. V menší míře se zde věnují Pinot Noir a Chardonnay. No a my se věnujeme tomu, aby i příští rok úroda stála za to:) V pondělí jsme nafasovali nůžky, drátky a rukavice a vyrazili mezi řádky. Naší pracovní pozicí je tzv. wrapping, což je navazování prutů keře vinné révy (tažňů) k nosným drátům. Je to prácička zapeklitá a bolí nás po prvním dni celý člověk. Uvidíme jak nám to půjde, většina lidí to prý po čase vzdá. Menšina si zvykne. K jaké skupině se přidáme zatím není jasné, ale o tom a dalších věcech napíšu zase příště.
Mějte se pěkně
Jirka a Květka
A malý dodatek nakonec. Přes velký zájem o foto pejsků se nám je bohužel zvěčnit nepodařilo. Po usilovném hledání jsme však nalezli nejvíce věrnou podobu onoho křížence labradora a pudla jménem Oscar. Plemeno se jmenuje labradoodle a vypadá asi takhle, Oscar byl ale ještě o mnoho kudrnatější a větší:)
Komentáře
Přehled komentářů
Jsme napnutá jak šraky.... Tak jak to zvádáte? Nemusíte psát dlouhou zprávu, jen dejte vědět... :-)
Zdravím z rozpálené Prahy
(Jana, 10. 7. 2012 18:30)
Ahoj, pejsek vypadá jako kříženec s pudlem a asi to tak i bude dle názvu plemene. :))) Jinak vám moc držím palce, aby se vám i nadále dařilo a už se mi dost stýská. :) Tak se tam v té dálce mějte a brzy zase napište. Čte se to jedním dechem, Jiříku, měl by ses dát na dráhu spisovateskou. ;-D V pátek jedeme na týden k Evičce do mlejna. Už se těším na Ekvilibrum a chrty. Pac a pusu. J.
pozdrav
(Eva*, 4. 7. 2012 4:41)
Ahojky,
tak teď jsem napnutá, kolik pokračování bude mít kapitola "bod zlomu"... :-)
tak co včil, děcka?
(eva*, 13. 7. 2012 22:12)