Jdi na obsah Jdi na menu
 


Emoce MUDr. Daniel

2. 2. 2015

Emoce  -  MUDr. Daniel

Než začnete vidět rudě

Emoce si lze těžko zakázat, můžeme se ale naučit dbát o ně dřív, než vybublají na povrch. A pokud přijmeme, že skutečně všechny emoce vyvěrají z našeho nitra, pochopíme nejen to, že je nemůžeme výběrově umrtvovat, ale i to, že v nich máme skvělého pomocníka.

“Jak lépe zvládat negativní myšlenky a emoce? Když mě něco vyvede z míry nebo naštve, mám tendence vidět rudě nebo být protivná. Pak si ale většinou zpětně uvědomím, že mi to nijak nepomohlo a ještě jsem tím rozšířila negativní vlny do okolí. Proto bych velice uvítala článek, který by mi napověděl, jak dát stopku “rudým brýlím”, daný problém konstruktivně zpracovat a nenechat se rozhodit,” napsala nám do redakce čtenářka D. N.

Příčinou a zdrojem nesnází zacházení s negativními emocemi a myšlenkami je nevědomost. Tento typ neuvědomělosti je osobní a týká se povahy nevědomí. Týká se přístupu k pravdě, který není zprostředkován informacemi z vnějšího světa, ale tím, nakolik jsme si osvojili vědomou schopnost vstoupit do niterného dialogu s vlastní duší. A tady hrají právě emoce mnohdy rozhodující roli.

Problém nakládání s emocemi tedy není na straně emocí, ale na straně člověka. Pokusím se názorně, i když trochu obšírně vysvětlit,

  • čím emoce jsou,
  • jak, kde, za jakých okolností a proč vznikají,
  • ale také s čím se spojují.

Nakonec si ukážeme, jaké jsou možné cesty vnitřní práce s nimi.

Vše, co je psychické a vychází z nevědomí, zasahuje člověka na mnoha duševních úrovních, projevuje se na těle a trápí jeho rozumového ducha. Proto je vždy to, co nás přesahuje (a to emoce jsou), nutno napřed poznat, pochopit, posléze k tomu najít správný přístup a ten pak vlastní praxí potvrdit. Obejít to nelze. Nelze ani napsat stručný návod v pěti bodech, proto bude tento článek poněkud delší.

Nezvaný host

Emoce (více či méně intenzivně prožívané) buď prostě jsou, nebo nejsou, jak si můžeme všimnout sami na sobě. Emoce jako takové jsou událostí, která se nám stane, něčím, co nás zevnitř zasáhne. Jde o bezděčné mimovolné stavy, které obcházejí vědomou vůli a překonávají záměry našich vědomých rozhodnutí.

Vše, co se děje bez naší vůle – stává se nám – má původ v nevědomí. Emoce jsou tedy nenadálé psychické události, které bez přičinění naší vůle vyvstávají z nevědomí.

Pokud budeme ve svém bádání o něco více bdělejší, můžeme si všimnout, že dříve, než se afekt objeví, reaguje nevědomí celou řadou symptomů (příznaků), které nás na nastupující afektovou reakci předem upozorňují – jde o změny nálad či tělesné reakce nejrůznějšího charakteru.

Emoce jsou hluboce zakořeněné v našem těle, v jeho samotné podstatě. Výskyt emoce je proto vždy doprovázen tělesnou reakcí.

Jinak řečeno, tělo přebírá aktivní účast na vyjadřování emocí. Emoce se mnohdy skrytě vyjadřují právě skrze tělesné symptomy (bolesti hlavy, břicha…). Toho lze využít: povíme si později, jak.

Jak už jsme si řekli, emoce se zmocní vědomí a člověk se od nich po určitou dobu prostě nemůže oddělit. Emocí se nemůžeme zbavit tak jednoduše, jako to děláme třeba s myšlenkami. Bezděčný stav, jakým emoce bezpochyby jsou, má však další charakteristický obraz. Emoce nikdy neexistují samy o sobě, ale jsou spojeny se subjektivními psychickými obsahy. Prakticky to znamená, že zprostředkovávají určitou informaci z nevědomí.

Afektivní stav (emoce) je na jedné straně prožíván subjektivně v nitru, na straně druhé projikován do světa na vhodný vnější objekt (např. jiného člověka) a tak se mezi subjektivním nevědomím a objektem vytváří emocionální vazba, která většinou přesahuje vědomí subjektu. Což znamená, že na čas ochromí vůli a záměr, změní na čas tělesné pocity a reakce, myšlení, cítění, a v konečném důsledku ovládne chování. Jinak řečeno, díky této dynamice emoce vytvářejí vztah mezi vědomím, vnějším světem a nevědomím subjektu.

Emoce a projekce

Emoce jsou nedomyslitelně spojené s mechanismem projekce, tedy mechanismem, jímž se přenáší subjektivní psychologické obsahy jakéhokoliv druhu na vnější objekt. Projektovány jsou nevědomé psychologické jevy, respektive subjektivní prožitky a psychické obsahy s nimi spojené.

Projekce je proces, který se odehrává mezi subjektem (člověkem, kterému se děje) a fyzickým objektem (člověkem či situací, na kterou se přenáší). Objektem tedy nemusí být nutně jen člověk, ale situace, instituce, celý svět a podobně. Projekce je nevědomý akt, není to volní mechanismus, a odehrává se stále.

Při projekci jsou subjektivní obsahy přenášeny na objekt a jeví se, jako by to byly vlastnosti objektu, jako by k němu patřily. Při projekci jsme přesvědčeni, že se nás dotýká zcela určitý zjevný charakter či vlastnost druhé osoby.

Domníváme se, že to, co na objektu pozorujeme a vidíme, objektivně existuje vně vás samotného a patří tomu druhému. Proč to děláme? To, co pozorujeme při projekci na druhém, je totiž neslučitelné s naším přesvědčením o sobě samém. Ve skutečnosti se ale jedná jen o obraz našeho nevědomí.

Projekci nelze dělat vědomě, protože když víte, že projikujete, už nepřisuzujete projikované obsahy druhým objektům. Víte, že to, co vnímáte, náleží k vám.  Projekce je nevědomý mechanismus, a proto ji poznáním vědomí ničí.

Je pochopitelně snadnější najít si správný přístup k emocím, když víme, čím jsou. Že nejsou jen hrubými a neotesanými vetřelci, za něž je mylně považujeme, ale nesou světlo poznání.

 

Jak nakládat s emocemi

Často se sami sebe ptáme, jak to, že na emoce prostě někdy nestačíme, jak to, že jsme emocemi tak mocně a snadno pohlceni? Je to intenzitou nevědomé reakce, nebo je problém na straně našeho vědomí?

„Sebeklam je schvalovanou většinovou morální strategií, jak se vyhnout emocionálnímu utrpení, konfliktům a udržet si tzv. pozitivní pohled na svět a sebe v něm.“

V první řadě je potřeba si uvědomit, že ten, kdo má s emocemi problém, je komplex ego-osobnosti. Čím méně jsme si vědomi sami sebe, potažmo čím více jsme ztotožněni s ego-osobností, tím větší problém pro nás emoce znamenají.

Ego se snaží utajit méněcenné stránky osobnosti (stín) nejen před druhými, ale i před tím, abychom si je uvědomili my sami. Proto má ego-osobnost z některých emocí velký strach. A má k tomu dost dobrých důvodů.

Emoce narušují integritu ega tím, že mu strhávají masku domnělé velikosti a dobrotivosti. Neustálá potřeba ega s něčím se identifikovat a něco zase vytěsňovat vybírá i mezi emocemi ty, které má rádo, a ty, které odmítá. Děje se tak ve prospěch názorů, postojů a hodnot, které ego uznává, nikoliv ve prospěch duševní celosti. Ego žije z oddělenosti, spoutáno svými strachy, nikoliv z jednoty, to je třeba si uvědomit. Kdyby se nevnímalo jako oddělené, zaniklo by.

A protože emoce přinášejí před vnitřní zrak člověka nevědomé skutečnosti, které ukazují jeho nejhlubší lidskou podstatu, musí před nimi ego, jako hodnota minulosti, nutně padnout. Pod vlivem emocí padají role a obranné masky našich domnělých osobností a části naší skutečné osobnosti, které byly násilně odtrženy a drženy v ponuré tmě nevědomí se tažené emocemi dostávají na světlo vědomí.

Pokud si skutečně s emocemi nevíme rady, znamená to jen jedno jediné. Člověku chybí potřebné vědomí, které by zprostředkovávalo nadhled nad tím, jak afekt vzniká, co přináší a jak na něj reaguje.

(Ne)zvládání emocí – sebeklam

Jak jsme si už řekli, jde o to, abychom se naučili s afekty nakládat již v jejich zárodku, tedy při pohybu emocí naším nitrem. Problém většiny z nás je, že si emoce většinou uvědomíme teprve v okamžiku, když opouští naší psyché rovnou do vnějšího světa, tedy až po výbuchu.

Vybuchujeme a afektům podléháme, navlékáme si kapitánské holínky a vydáváme se na spravedlivá tažení proti zlu těch druhých. Nedostatečná sebereflexe v otázce osobního nevědomí a emocí zakládá nárok na spravedlivý boj s těmi, kdo narušují naše představy a berou nám náš zdánlivý klid.

Další běžnou chybou, která nám vždy “dobře” poslouží k akutní úlevě od afektů, je vytváření sebeklamu: něco se nás dotkne, hlava vytvoří kouzelnou racionalizační formuli (třeba: to se mě netýká, nebo: nebudu si to brát osobně), tím opět ošálí už beztak slabé vědomí, nechá nitro mimo oblast pozorování a za chvíli pocítí krátkodobou emocionální úlevu. Afekt je vytěsněn zpět do hloubky nevědomí.

Emoce se sice nakrátko zbavíme, ale ne už tak emočního obsahu, který byl s nimi spojený. A žádné poznání se nekoná. Ego vládne dál, a duch spoutaný iluzí svobodu nenašel. Sebeklam je schvalovanou většinovou morální strategií, jak se vyhnout emocionálnímu utrpení, konfliktům a udržet si “pozitivní” pohled na svět a sebe v něm.

 

Když nepoznáme své emoce, nepochopíme ani to, co se kolem nás a uvnitř nás děje. Stáváme se paranoidními a podléháme absurdním vysvětlením, jimiž se ego snaží chránit samo sebe. Stáváme se slepými, uzavřenými a bezmocnými vůči našemu vlastnímu vnitřnímu světu. Silná potřeba ignorovat a vytěsňovat nepříjemné emoce či myšlenky vede k překrucování, popírání, přikrášlování či vyhýbání se situacím, které dotek emocí přináší. A to všechno jenom proto, abychom uchránili své vědomí před emocionálním napětím, utekli před konflikty a nemuseli řešit v životě nic, co nabourává iluzi neměnného, ničím nerušeného konzumního ideálního života.

Dlouhodobé vytěsňování emocí vede na jedné straně k emoční a citové oploštělosti, k uzavřenosti a tedy i ke ztrátě schopnosti vztahovat se; navíc se z duše vytrácí schopnost empatie (soucitu) k druhým lidem. Na straně druhé vede vytěsňování emocí k velké výbušnosti, prudké nekontrolovatelné reaktivitě a častým konfliktům s okolím. Nic z toho není východiskem. První z těchto poloh trpí velkou racionalizací, ta druhá zase úplnou ztrátou vědomé kontroly. Oběma chybí něco důležitého: uvědomění. Proto je z dlouhodobého hlediska potřeba s emocemi nakládat úplně jinak. Reflektovat je.

Vědomé prožívání a vhled

Pokud chceme, aby nás emoce nestrhávaly a my se nestávali obětí nečekaných zvratů v chování, musíme je dostat pod vědomou kontrolu v celém jejich průběhu. Mít je pod vědomou kontrolou znamená mít schopnost je pozorovat.

Vědomí faktu, že neneseme osobní zodpovědnost za výskyt toho, co prožíváme, ale za to, jak s tím naložíme, staví emoce do úplně jiného světla. V otázce kontroly afektů neseme zodpovědnost za faktor vědomé pozornosti, bdělosti a rozlišování, které nás zachrání před šířením negativních reakcí do okolí. Všechny tři tvoří dohromady správnou sebereflexi. Otázka tedy zní: Jak nakládat s emocemi dříve než opustí bránu našeho vědomí směrem do vnějšího světa.

Mohou nastat dvě situace odlišující se mírou vědomého prožívání.

  1. Buďto si emoce ne zcela jasně konkrétně uvědomujeme,
  2. nebo jsou tak silně prožívané a tak alarmující, že je nestíháme zpracovávat, ohrožují nás přímo zevnitř, vyvolávají v nás úzkosti, nervozitu či paniku.

V obou případech je třeba věnovat jim bedlivou vnitřní pozornost. V prvním případě pozorujeme symptomy, jako jsou změny nálad, ospalost, malátnost, změny tělesných pocitů, kolísání energie a tělesné či duševní únavy. Bedlivé pozorování těchto a mnoha a mnoha dalších příznaků nás brzy spolehlivě dovede k emocím samotným a emoce k samotnému nevědomí.

Získat kontrolu nad emocí lze snadno, pokud v pozorování a vhledu do nitra obnovíme vědomé spojení s tělesným prožíváním. Jakmile v tom získáme praxi, můžeme v průběhu afektu pozorováním kontrolovat ty části těla, kde je reakce na emoce nejsilnější. Pokud se nám to daří, afekt nás nestrhne. Když v pozorování pokračujeme a daří se nám vnímat spojení emočního stavu s tělem, v poli pozornosti nalezneme i obsahy, které vynášejí emoce z nevědomí. Tomu se říká vhled. Celistvý obraz je na světě.

Budování vědomé pozornosti a pozorování nitra je praxe nutná pro zachování duševního zdraví a rovnováhy mezi vnitřním a vnějším světem. Pokud se to naučíte, přestanete se vyhýbat situacím a problémům, které se vás dotýkají. Na druhou stranu si přestanete hrát na nedotknutelné.

Tato hra neudělá na emoce žádný dojem. Neubudou. Ego-osobnost je integrální součást psyché a bude vždy reagovat na podněty. Je to jeho podstata. Naším úkolem je tyto reakce svým vědomím přerůst a vymanit své chování a vědomí z podmíněnosti ego-osobnosti.

Otevřenost vůči vnitřní a vnější realitě, ať již příjemné či nepříjemné, je základ dobrého a svobodného ducha. Ten, kdo buduje své vědomí, ví, jak vypadá možnost vědomě naložit s tím, co prožívá. Má schopnost ovlivnit své chování a vytvořit si morálně dobrou povahu, která nenechá vědomí strhnout emocí.

Budovat vědomí pozorováním niterných duševních pochodů znamená také pochopit smysl emocí a bolesti či utrpení s nimi spojených.  Učil nás to nejen Buddha a Kristus, ale i mnozí jiní. I když nás emoce vnitřně vyvádějí z míry a mnohdy jsme jimi dlouhou dobu vláčeni, věřme, že problém není na straně emocí. Míček je na naší straně.