VODA

            Život vznikl z rytmického pohybu, a proto je rytmický pohyb znamením života. Tam, kde se rytmus a pohyb vytrácí, zaniká také život. Různé zevní podoby života se utvářejí na základě různých druhů vnitřního pohybu. Stupňování tohoto vnitřního pohybu se navenek jeví jako vývoj.

 Na zemi je jediná látka, která stojí bezvýhradně ve službách života: voda. Její služba je skromná a nenápadná. Proto jí ve svém životě, v protikladu k jejímu nesmírnému významu, nevěnujeme prakticky žádnou pozornost. Stala se pro nás všední tekutinou, která komfortně vytéká z vodovodního kohoutku. Můžeme ji pít a používat k odplavení nečistot. Pijeme ji, protože věříme, že je pitná. Věříme, že existují lidé, kteří to zařídí. Ačkoliv víme, že získání takové vody není dnes vůbec snadné, nepovažujeme to za svoji starost. Podobně si neděláme starosti ani se svými odpady. Důležité je pro nás pouze to, aby nám zmizely z očí. Voda do našeho života jednoduše přitéká a zase z něj odtéká. To je návyk, který bychom měli změnit, neboť mu chybí odpovědnost. Nejsme totiž jen konzumenty vody, nýbrž jejími spolutvůrci. Skutečnost, že voda i se špínou odteče dříve, než si stačíme cokoliv uvědomit, způsobuje, že se ani nesnažíme něco si uvědomit. Voda nám zmizí z očí a my se nezabýváme otázkou, zda utrpěla. Proto jsme si dlouho mohli připadat nevinní a nezúčastnění.

            Hledisko dobře zásobovaných bezstarostných konzumentů nám brání v tom, abychom si všimli jedné pozoruhodné věci: že voda je zvláštní. Voda je bezesporu nejzáhadnější a nejrozporuplnější substancí naší planety. Je všudypřítomná, zdánlivě nevyzpytatelná, a přitom pro život naprosto nezbytná.

            Voda slouží životu na zemi. Její služba spočívá v zrcadelní. Voda se zříká svého tvaru a tím se stává základem veškerého formování. Voda se zříká vlastního pohybu a tím se stává nositelkou pohybu. Voda se zříká svého vlastního rytmu a tím se stává nositelkou rytmů. Voda se zříká své stability a tím se stává základem stability živého i neživého světa. Jediné, čeho se voda nezříká, je věrnost životu.

            Chceme-li se dovědět více o životě, musíme se nejdříve dovědět více o vodě. Chceme-li zachovat život, musíme zachovat vodu, neboť bez vody by na zemi nebylo zrcadlení života.

            Ačkoliv je náš život tak úzce spjat se stavem vody, je až s podivem, jaký nezájem voda vzbuzuje. Teprve v okamžiku, kdy nám voda přestává sloužit podle našich představ, snažíme se narychlo zjednat nápravu. Povodně nebo vysychání vodních zdrojů nás dokáží vyburcovat ke  krátkozrakým opatřením, která nám na chvíli darují pocit, že jsme zase všechno zvládli- jako již tolikrát předtím. Ano, již tolikrát předtím jsme to zvládli úplně stejně - bez jakéhokoliv porozumění vodě, bez jakéhokoliv porozumění životu. Proto se v budoucnu musí vždy znovu prokázat jako nesmyslná a marná všechna opatření, která mají vodu přimět k poslušnosti. Život se nedá spoutat nevědomostí, neboť je to on, který diktuje zákony. Chceme-li žít s vodou v míru, a to bychom měli chtít, zbývá jediná možnost: naučit se ji ctít a chránit. Situace je tedy opačná, než jsme si představovali. To my se musíme bezvýhradně vodě podřídit, nikoliv voda nám! Nastal proto čas, abychom se zajímali o to, co od nás voda požaduje.

            Pochopit vodu však v první řadě znamená zříci se dosavadních představ o ní. Musíme nejdříve dospět k velikému objevu o vodě a přiznat si, že nevíme o vodě vůbec nic.

N e n í   v o d a   j a k o   v o d a

            Neuchopitelnost vody vyjadřuje výmluvným způsobem již fakt, že nemá nic vlastního v obvyklém slova smyslu. Nemá vlastní tvar, strukturu ani pohyb. Jejím vlastnictvím jsou pouze vlastnosti, které ji naprosto odlišují od ostatních tekutin a látek. Voda je nejpoddajnější látkou, a přesto tvaruje nejpevnější skály a materiály. Její hustota se zvětšuje s klesající teplotou a současně se zvětšuje i její objem.Jako jediná tekutina se vyskytuje ve třech skupenstvích, je nejsilnějším rozpouštědlem, má největší povrchové napětí. Překonává zemskou tíži a stoupá kmeny stromů do výše mnoha desítek metrů. Rovněž v zemi si razí cestu k jejímu povrchu stovkami metrů hornin, aniž by ji poháněl zvýšený tlak. Jen díky tomu, že je tak jiná, žijeme.

            Zdánlivá jednoduchost její molekuly svádí k domněnce, že je snadné vodě porozumět. Dnes je již známo, že voda má složitou prostorovou organizaci, která závisí na druhu přijatých informací. Voda je tedy pokaždé jiná. Informace se ve vodě kóduje prostřednictvím prostorového uspořádání molekul. S touto změnou vnitřní struktury jsou spojeny i změny jejich fyzikálních a biologických vlastností. K fyzikálně prokazatelným změnám patří například změny magnetického pole. Přestože jsou jeho hodnoty řádově čtyřikrát menší ( 10 000 krát menší), než je magnetické pole Země, způsobuje tato informacemi obohacená voda změny v chování živých organismů i neživých látek, a to i bez přímého kontaktu s nimi.

            To znamená, že takto ovlivněná voda mění i průběh chemických reakcí. Životu prospěšné chemické reakce mohou být tímto způsobem zpomaleny, nebo dokonce zastaveny, zatímco počet nevhodných a nebezpečných  chemických reakcí může narůstat. Výsledkem může být zrychlená degenerace organismu, v jejímž důsledku vzrůstá riziko výskytu dalších nebezpečných změn, jako například genetických mutací.

            Základem nového přístupu k vodě je poznání, že voda je schopna přijmout veškeré informace, uchovat je a předat je dál. Tato skutečnost se může stát požehnáním, nebo také kletbou.

            Změny vnitřní struktury vody vyvolávají i podněty velmi jemného druhu, jako jsou hudba, vůně, písmo nebo obrazy. Jsou to však především citové stavy lidí a jejich myšlenky, které zanechávají ve vodě ten nejsilnější otisk. Každý člověk žije přece svůj život nejenom zevně, ale především uvnitř sebe sama. Tento vnitřní pohyb se zrcadlí s velikou  ostrostí v jeho těle, ve vodě jeho těla. Přestože je vnitřní stav každého člověka v určitých hranicích proměnlivý, osciluje kolem pomyslného pevného bodu, který lze nazvat životním pocitem. Životní pocit je otázkou svobodné volby, kterou člověk provádí tím, že si vytvoří nebo přijme pro svůj život určitou hierarchii hodnot. Život mu potom jeho představu potvrzuje nebo vyvrací a člověku je z toho lehko nebo těžko. V okamžiku, kdy pochopí, že život se svými napomenutími je dobrý a spolehlivý rádce, může tuto pyramidu hodnot přestavět. Tím se posune také ono pomyslné těžiště, v němž má jeho vnitřní svět oporu, a v souhlase s tím se změní jeho životní pocit.

            Protože tělo – voda následuje životní pocit, nese voda z lidských tkání zcela odlišné informace v závislosti na tom, v jakém duševním a tělesném stavu se člověk nachází. Jinou kvalitu bude mít proto voda či tělesné tekutiny zdravého, nemocného nebo umírajícího člověka, a to nejenom z důvodu tělesného stavu, nýbrž také v závislosti na jeho postojích k daným skutečnostem.

            Zdraví začíná z tohoto pohledu v hlavě, neboť zde se rozhoduje, zda bude voda v těle zdravá nebo nemocná. Každý člověk stojí dnes před osudovou volbou – buď dokáže postoupit vládu nad svým životem svému svědomí, svému vnitřnímu hlasu, nebo ponechá otěže rozumu jako dosud. Pro nikoho by nemělo být těžké vzpomenout si na nesčetné příklady z vlastního života, kam ho zavedly chladné výpočty rozumu a k čemu ho přimělo svědomí.

            Zdálo by se, že voda ve vlastním těle je soukromou záležitostí, ale není tomu tak. Svými myšlenkami a pocity nezasahuje člověk jenom do prostředí svého vlastního těla, ale proniká jimi i do svého okolí, v němž je přítomno velké množství další vody. Jsou zde ostatní lidé, zvířata, rostliny, potraviny a samozřejmě i voda jako taková, vytékající z kohoutků. Již z tohoto pohledu se velmi hrozivě rozšiřuje odpovědnost každého člověka za vše, co si nosí v hlavě a co považuje za svoji osobní věc. Není to jen jeho osobní věc, protože svými myšlenkami, náladami a životními pocity zasahuje, někdy i velmi hrubě, do života všeho a všech, kteří s ním sdílejí životní prostor. Zasahuje do něj tím, že vnucuje vodě  ve svém okolí buď své zdraví, nebo také nemoc. Může to být tedy působení blahodárné, nebo zkázonosné.

            Pitím vody a přijímáním stravy přijímáme velmi často vnitřní stavy nám zcela cizích lidí. Polykáme jejich radost, zlost, mrzutost, jejich zdraví či nemoc. Tím vstupuje do našeho těla pomoc, nebo rozklad. Pít vodu a jíst znamená přijímat informace. Tato skutečnost by měla, mimo jiné, rozšířit i pojem zdravého stravování. „Vzorné“ chemické složení nečiní ještě stravu zdravou. Především na vodě je patrné, že se chová biologicky pokaždé jako jiná látka v závislosti na druhu informace, přestože její chemické složení zůstává stejné. Podobně je tomu i s jinými molekulami.

            Způsob stravování je v tomto smyslu velmi jednoduchý způsob, jak předčasně zestárnout, onemocnět a zemřít. Tohoto neblahého návodu, jak si znepříjemnit a zkrátit život, se přidržuje stále ještě dosti lidí. Vzhledem k tomu, že vkládání biologicky účinných informací do potravin je každodenní rutinou všech lidí, představuje lehkovážný přístup ke stravování značné riziko. Je opravdu s podivem, koho si někdy mohou dovolit zaměstnávat majitelé restaurací a jídelen. „Nejbezpečnější“ v tomto ohledu jsou malá bistra, kde je možné přímo pozorovat kuchaře při přípravě jídla. Lze snadno poznat, jakou má náladu, jestli se usmívá nebo jestli ho jeho práce baví. Není sice vidět, jaký má plat, ale je vidět, jak se s tím vypořádal. Je možné v okamžiku rozeznat jeho životní pocit. A to je začátek jídla, po němž je možné přenechat vše další zažívacímu systému – bez rizika.

            Protikladem jsou provozy, kde je kuchař sice skryt, ale s prostoru kuchyně se ozývá řev nebo sprostá slova. K dokreslení toho všeho může v kuchyni ještě burácet rozhlas s nekonečným pásem reklamních výkřiků proložených pasážemi tzv. hudby. Obsluhující personál má ztrhané rysy a nepříjemný výraz v očích. V takovém případě je lépe okamžitě odejít a zůstat raději o hladu. Jde o zdraví.

             Není možné nechat si ukázat kuchaře a podrobit ho malému interview, aby člověk získal jistotu, že nálada kuchaře bude v jeho zažívacím systému působit příznivě. Každý se však může naučit vnímat atmosféru podniku, to znamená informaci, která bude i v jídle.

            Těmto úvahám by se člověk neměl vyhýbat ani ve své vlastní domácnosti. Tajemství nestravitelného jídla, které vypadalo na první pohled dobře, spočívá v náladě kuchaře. Schopnost otrávit jídlo má každý. Mít při vaření zlost nebo být „otrávený“ je pro mnoho lidí snadnou věcí. Ve stejné míře však může kuchař svým postojem jídlo obohatit a povznést, takže bude chutné a zdravé, ačkoliv jeho vzhled nemusí být dokonalý.

            Každodenní ovlivnění vody vykonává tedy každý z nás bezpočtem způsobů. Zmocňuje-li se člověka například po přečtení denního tisku zlost a nevůle, může tohoto stavu dosáhnout mnohem snadněji a rychleji i bez čtení. Stačí, když položí na noviny sklenici vody a za chvíli ji vypije. Proto není lhostejné, co se nachází v blízkosti nápoje nebo jídla.

            Jiným způsobem jak mrzačit vodu v těle jsou různé nápisy a vyobrazení na oděvu. Nezapomenu na jednoho čtyřletého chlapce, kterého přivedla jeho babička s prosbou o pomoc při léčení astmatu. Chlapec měl na svém dětském tričku vyobrazení lidské lebky s nápisem upomínajícím na smrt. Zbývá jen otázka, kam dali dospělí lidé rozum? Jak chtějí tvrdit, že milují své dítě, když mu navlečou na tělo symbol smrti? Je samozřejmé, že v tomto případě nebylo hlavní příčinou astmatu tričko, ale především životní postoje rodičů.

            Podobně působí i agresivní nápisy nebo vyobrazení kostlivců a různých „zrůdiček“ na obalech dětských potravin. Zde nejsou vinni výrobci potravin, ale především lidé, kteří si to nechají líbit – protože přestali myslet. To platí ve všem. Chceme-li mít moudřejší lékaře, politiky, učitele nebo kuchaře, musíme mít nejdříve moudřejší pacienty, občany, rodiče a strávníky. Proto nemá význam stěžovat si na neřád v různých oblastech života, neboť ten vzniká jen působení lidí, kterým jsme to sami dovolili. Z toho důvodu je vzrůstající pocit bezmoci a bezvýchodnosti jen spravedlivým důsledkem neschopnosti samostatného uvažování, které vede vždy do područí a dává volnou ruku takovým lidem, kteří toho dokáží zneužít.

            Dalším problémem je řeč. Každé hrubé slovo je vzkaz vodě – i ve vlastním těle. Vulgarismy, k nimž se dávají strhnout i vzdělaní lidé nevyjímaje učitele, a to ještě s pocitem, že jsou pokrokoví, jsou známkou úpadku. Tento úpadek zrcadlí voda se stejnou neúplatností, s jakou se tento úpadek jeví i v auře.

            Je to jako obrovský setrvačník, který již nikdo nedokáže zastavit, neboť jeho pohyb určuje mínění většiny lidí. A ti slepě věří, že je to tak v pořádku. A tak se pohonu tohoto setrvačníku ujímá mladá generace poté, co ho převzala, již dobře roztočený, od svých předků. V důsledku tohoto stále pokračujícího mravního sesuvu je otrávená voda již téměř na celé planetě. Snahy některých lidí vodě pomoci zasluhují jistě ocenění, ale pokud by chtěli uskutečnit svůj záměr beze zbytku, museli by se postavit proti všem ostatním lidem, jejichž myšlení by nejdříve museli změnit. To je ovšem nemožné. Je také otázkou, zdali i jejich myšlení je ve všem v pořádku, neboť chce-li člověk vodě opravdu pomoci, musí se nejdříve zabývat svým vlastním životem, a především pak svým vztahem k Bohu. Jinak v sobě bude nosit stále nějaké výhrady a vlastní pravdy, které bude vydávat za lepší, než je ta, kterou dal stvoření jeho tvůrce, a bude jimi vodu na zemi otravovat.

            Voda je látka, která je na zemi nejblíže duchovnímu světu. Proto s nesmírnou ostrostí zrcadlí každé pokřivení a špatnost. Voda je nejpravdivější substancí této planety, a proto ji usmrcuje každá nepravda. Proto nemůže žádný člověk vrátit vodě beze zbytku její život, pokud ani on sám ve všem již pravdivě nežije. Jeho pokusy budou mít v takových případech jen dílčí úspěch, jako všude tam, kde člověk staví do popředí svou snahu vědět všechno lépe.

            Nemělo by smysl vypočítávat všechna rizika, kterým jsme vystaveni vinou nálad a nedobrých úmyslů druhých lidí. Zmíním se již jenom o jednom. Je jím vodovodní voda. Riziko, které mám na mysli, nesouvisí jen s původem tzv. pitné vody, způsobem jejího čištění nebo transportem potrubím. Mám na mysli skutečnost, že pitná voda protéká desítkami kilometrů vodovodního řádu. Protéká stovkami a tisíci domácností a provozy, než se dostane až k našemu kohoutku. V každé domácnosti se odehrává něco jiného a voda má dostatečnou paměťovou kapacitu na to, aby si vše zapamatovala. Žije-li člověk ve městě, pak pije doslova městskou vodu. Vodu, která zrcadlí život města, jeho obyvatel. Najdou se jistě lidé, kteří se s takovou vodou s radostí ztotožní, ale jsou jistě i mnozí, kteří uprostřed města zápasí o jiné hodnoty než většina lidí. Pro takové je „městská“ voda pohromou, kterou by se měli snažit nějakým způsobem zmírnit.

            Není záměrem knihy podávat v této věci podrobná vysvětlení. Proto se zmíním jen o dvou možnostech, kterými lze nepříznivé účinky zmírnit.

            Prostá filtrace vody nepřináší, v energetickém či informačním smyslu, žádný výsledek. Z vody lze tímto způsobem odstranit jen původce patologické informace, to znamená hmotnou příměs. Avšak informace, tedy vlastní nositel špatných účinků vody, zůstává ve vodě i nadále. Dokonce ani destilací nebo osmotickou filtrací nelze vodu zcela očistit.

            V tomto ohledu mohou pomoci různá zařízení, která předávají vodě silnou očistnou informaci, a pomáhají jí tak zbavit se energetické zátěže.

            Krásným způsobem pomáhajícím vodě ke znovuzískání její čistoty a jasu je modlitba. K tomu je však třeba mít o modlitbě také správný pojem. Modlitba nejsou slova ani myšlenky. Hlavním obsahem modlitby je čistý cit. Čím větší má člověk radost, čím větší pociťuje vděčnost a dík, tím méně se mu daří vyjádřit je slovy. Tato skutečnost ukazuje na propastný rozdíl mezi slovy a prožitím. To se vztahuje i na modlitbu. Má-li mít modlitba účinek, musí se stát silným prožitím, při němž slova ztrácejí význam. Slova usnadňují jen odraz do výše, na kterou již sama o sobě nedosahují. Proto musí zůstat u země jako opuštěná opora, když cit se vznáší vzhůru.

            Bylo by lépe, kdyby se člověk učil žít ve vděčnosti a díku, aby z nich učinil základ svého životního pocitu. Z tohoto niterného stavu štěstí by potom modlitba mohla vystupovat volně a přirozeně jako jeho koruna.

            Je zřejmé, že dosáhnout tohoto cíle není snadné. Je to však cíl, jehož následování přináší mír.

P o z n á m k a   k    p i t n é m u    r e ž i m u

Obsah vody v těle zdravého člověka prokazatelně souvisí se schopností regenerace. S přibývajícím věkem se voda s těla ztrácí, tělo vysychá a stárne. Tuto skutečnost dokumentují známá fakta: Tělo novorozeného dítěte se skládá přibližně z 90% vody, tělo dospělého ze 70% vody a tělo umírajícího člověka z 50% vody.

            Z tohoto pohledu je důležité, aby si člověk vypěstoval návyk dostatečně pít. Dostatečně je relativní pojem a nelze ho vyjádřit v litrech, neboť potřeba vody je ovlivněna věkem, zdravotním stavem, druhem stravy nebo druhem zatížení, ročním obdobím a jistě i řadou dalších okolností. Obecná doporučení se často různí a jsou někdy značně přehnaná.

            Pro ujasnění je třeba říci, že člověk by měl pít čistou vodu bez jakékoliv přísady. Nelze tvrdit, že čistá voda nemá žádný „program“, protože ho vždycky má, a to zpravidla velmi silný. Tímto programem jsou výše zmíněné informace. Pije-li člověk tak zvanou čistou vodu, měl by mít také jistotu, že je skutečně „naprogramována“ čistě. Takové vody by měl zdravý dospělý člověk vypít alespoň 1,5 – 2 litry denně. Tato voda má tvořit základ jeho pitného režimu, od něhož se bude odvíjet příjem ostatních tekutin a stravy. Nesmíme zapomenout, že voda je naší hlavní potravinou.

                                                                            Z knihy CESTA K UZDRAVENÍ 

                                                                                       Napsal: Jan Palouček

                                                                       Vydalo nakladatelství: INTEGRÁL  BRNO