Koně, my a veterináři...
Protože dost lidí nemá rádo doktory, je v celku logické, že je dost koní, kteří nemají v lásce veterináře. Vlastně je spíš dost vyjímečné, aby kůň v momentu, kdy spatří v ruce přicházejícího člověka uviděl stříkačku, okamžitě radostně přiběhl... Blahopřeju lidem, kteří takového koně vlastní :)
Reakce našich čtyřnožáků na veterináře je různorodá. Od naprosté ignorace, kdy kůň zapomene na nějaký osobní prostor, ustoupení tlaku a vlastně i na to, že nějaký člověk existuje, až po hysterický záchvat. Tím prvním disponuje Oli, tím posledním hlavně Tarunka.
Reakce pánů veterinářů na koňské protesty jsou samozřejmě také rozmanité. Od toho, kdy si kůň ani nevšimne, že to vedle něj je pan veterinář, až po vzájemné kopání do koně a vstřebávání kopanců od koně.
Naše reakce na velmi diverzní způsoby komunikace veterinářů a našich koní jsou většinou spíš rozpačité. Hlavně když se veterinář pustí do koně a kůň do veterináře.
Přestože nedisponujeme žádným boxem, očkování u nás probíhá v klidu. Olinek si ani nevšiml, že mu doktor píchnul injekci, Granysek byl mírně naštvaný a když jsme ho pustili do výběhu čtvrthodiny se nám obloukem vyhýbal.
Odčervování bývá zpravidla divočejší, hlavně kvůli tomu, že s tím mnoho zkušeností nemáme. Olinek sice celou pastu sežere a ještě by si dal další, s ostatními to tak jednoduché nemáme. Úpa se málem zbláznila, Granys polovinu pasty vyplivl a Tara málem nacouvala do hromady starého železa. Ale odčerveno máme.
První zranění, které jsme u koní museli řešit, bylo Granisovo napíchnutí na plot. No, dodnes nevíme, kde se na ten plot napíchnul, ale to není příliš důležité.V tu chvíli bylo hlavní to, že přímo v místě, kde ležel podbřišník na levém boku měl ten náš bobek díru. Po příjezdu veterináře jsme zjistili, že byla tak čtyři centimetry hluboká. Dostal antibiotika, drenáž a chodili jsme mu to vymývat. Jezdit jsme začali až když se mu to skoro zahojilo