,,To nám ten červen hezky začíná,“ řekla
Střed Prahy byl plný barevných motýlů. Ráno totiž vykvetly na Václaváku orchideje a nejspíš se to rozkřiklo, takže se sem slétli ze všech stran- velcí, malí, pestří i jednobarevní, obyčejní i exotičtí… motýli.
Byli všude. Poletovali kolem udivených obličejů chodců, sedali na orchideje i na starodávné římsy domů.
Velký mnohobarevný mrak, přelévající se sem a tam, a zase zpátky, v každičkém okamžiku měnící svůj tvar i velikost. Snad podle okamžité nálady či převládajícího směru větru.
Stál jsem tehdy zrovna pod koněm, v ruce nervózně mačkal květinu, a čekal na tebe. Jako obvykle jsi měla zpoždění. Když ses konečně objevila ve svých, impresionistovu paletu připomínajících, letních šatech, bylo jen stěží možné rozeznat, kde v tom chaosu končí motýlí rej a kde začínáš ty.
Jen tvá do hněda laděná tvář půvabně vyčnívala skrze všechny ty exotické barvy- kaštanové vlasy, medové oči se zlatými skvrnkami a opálený milý obličejík.
Líbnul jsem tě kamsi mezi pihu a dva rozdováděné růžové motýlky, a do ruky ti vrazil svůj dárek.
,,To nám ten červen hezky začíná,“ řekla jsi a nemyslela to vůbec ironicky. Nemohl jsem než souhlasit.
,,Kam půjdeme?“ zajímala ses a já měl miliony důvodů odvětit:,,Někam, kde nás bude méně.“
Zapadli jsme do nejbližší čajovny. Několik ventilátorů u vchodu odhánělo motýly i nezvané hosty.
Chladivý vítr ti na okamžik přitiskl šaty k tělu. Svět zkrásněl.
Nad zeleným čajem jsem se pak pokoušel líbat tvé jahodové rty a říkal ti: ,,Jogínko.“
Tys mě dloubala pod žebra a říkala mi …no, všelijak.
Chtělas ten den vyrazit na výstavu živých obrazů, zatímco já chtěl sejít k Vltavě a jen tak si zaplavat s delfíny. Ale tys neměla plavky a mé ,,jen tak“ tě zjevně neuvádělo v nadšení, což jsem nechápal.
Škádlil jsem tě, že jsi stydlivka, ale tys jen zčervenala a mlčela, tajemnější než hrad v Karpatech.
Nakonec jsme se dohodli, že zajdeme ke krišňákům na dobroty, a pak…
Nu pak se uvidí.
Ruku v ruce jsme se proplétali dolů rynkem mezi lidmi, květinami a motýly, a navzájem si lízali zmrzlinu. Já tobě čokoládovou, ty mně vanilkovou.
Na Můstku vyhrávala rocková kapela ,,For Your Love“ od Yarbirds, jednu z tvých oblíbených písní. Zastavila jsi se a za chvíli se už vznášel tvůj jasný hlas, spolu s hlasy hudebníků, vysoko k nebi, až k balónům a létajícím kobercům, na kterých japonští turisté ostošest cvakali spouštěmi svých digitálních fotoaparátů.
Na lasturku ucha ti nenápadně usedla babočka, a kdo ví, třeba si i ona sama pro sebe v duchu notovala: ,,For Your Love“.
V tu chvíli jsem nevěděl, co obdivovat více.
O kousek dále jsme se asi dva metry svezli na krunýři želvy sloní. Nevypadala, že by jí nezvaní a neplatící pasažéři nějak vadili.
Jemný větřík nám čechral vlasy, a když jsme zavřeli oči měli jsme pocit, že plujeme do neznámé a neprobádané krajiny.
Ale již po chvíli se o slovo přihlásili naše zadky a o překot protestovali proti tvrdému posedu. A tak jsme hbitě seskočili, odpočatí a plní energie, a dali si závod.
Do krišňácké jídelny jsme dorazili bez dechu. Vyhrál jsem tehdy tvůj první polibek.
Nebo ty můj?
Po ovocném koláči a kokosových kuličkách jsme přece jen vyrazili okouknout delfíny. Když už ne smočit těla.
Cestou nás na chvilku zdržel čmelák. Obletoval kolem nás, dělal osmičky, kruhy a další geometrické tvary. Jen málo chybělo a pustil by se i do přemetů a vývrtek.
Vše marno, nerozuměli jsme jedinému slovu.
Na Štefánikově mostě byla hlava na hlavě. Jak se dalo, koneckonců, v takový den čekat. Vecpali jsme se mezi rodinku eskymáků a rodinku kormoránů, nacvičující klapání zobáky do taktu, a okukovali, někdo méně citlivý by mohl říci očumovali, naháče a delfíny dovádějící v průzračných vodách Vltavy a potápějící se mezi hejna pestrobarevných rybek. Nadšení přihlížejících vzrostlo, když jeden z nejodvážnějších delfínů proskočil kruhem, který byl k tomuto bohulibému účelu nad vodou umístěn.
Ozval se dlouhotrvající jásot a potlesk. Ten delfín se tenkrát líně povaloval na vlnách a pravou přední ploutví, se samolibostí profesionála, dlouze kynul davu.
O kus dál plovoucí pár sněhobílých labutí ostentativně zíral opačným směrem, a marně předstíral povýšený nezájem.
Z dálky se ozvalo houkání Orient Expresu vyrážejícího na dalekou cestu a z džunky plovoucí pod mostem vykoukl Číňan s těžkým černým copem přes rameno a dloubající se žlutým prsten v žlutém nose.
Jen skok na Letnou. To odpoledne jsme se hodně procházeli, ve stínu stromů hráli šachy a povídali si u piva. Smáli jsme se nahlas stejným nesmyslům a pohoršovali tím starší spoluobčany.
A k večeru jsme, naprosto neplánovaně, skončili na parketu pod rozkvetlými lípami a já se ze všech sil snažil, co nejméně pošlapat tvé střevíčky. Velký dixilendový orchestr hrál zapomenuté písně první poloviny minulého století a my podlehli kouzlu hudby a okamžiku, a vmísili se mezi tančící páry. Skvěle jsme zapadli do této rozmanité společnosti, ve které největší pozornost přitahovala vysoká tlustá dáma, oblečená v čemsi, co vzdáleně připomínalo vzducholoď těsně před výbuchem. Ona nepřehlédnutelná dáma se nad parketem natřásala v duu s ledním medvědem.
Popravdě řečeno, ani jednomu z nich to moc nešlo.
Každopádně my jsme si ten tanec doopravdy užili. Viď?
A nakonec jsme skončili u mě. Stáli jsme na balkoně a pozorovali večerní Prahu. Stíny se zvolna prodlužovaly, jak už to k večeru bývá, a na chvíli vše ztichlo. Jen malý kolibřík poletoval kolem a krmil se šťávami květů pelargonií.
Stále jsi měla v ruce rudou růži, kterou jsem ti dal. Otočila ses ke mně a beze slova ji zvedla.
Dlouze jsem přivoněl k něžným okvětním plátkům…
Pak jsem zvedl já tebe a protančili jsme celou noc.
Vskutku, první červen se letos vydařil nad veškerá očekávání.